Dokud nás smrt nerozdělí IV.

8. červenec 2013 | 07.07 |
› 

Čekala. Občas po chodbě někdo přešel a v takových chvílích jí srdce začínalo prudce tlouct a bolestně se zadýchávala. Když pak kroky odezněly, zase se pomalu uklidňovala.
Den plynul.
Neustálé napětí vysilovalo a nakonec ji z mátožného polobdění probralo až klapnutí dveří.
Nepovědomá tvář, podle oblečení i celkového vzezření spíš nějaký nižší úředník než bystrozor. Měl podivně prázdný výraz, a když hledala další příznaky, rychle je i našla - ten muž byl podle všeho pod imperiem.
Ach, Kingsley,
zaúpěla v duchu, kam jsem tě to dostala?
Nezdržel se dlouho, vlastně se na ni ani pořádně nepodíval. Upustil na zem drobný předmět zabalený v kapesníku a tou podivně komíhavou chůzí, která mu nejspíš byla vlastní i bez imperia, se odplížil zpět na chodbu. Dveře se za ním zavřely a po delší chvíli, když už si myslela, že je dávno pryč, zarachtal ještě klíč v zámku.
Trhla sebou, ale oči z balíčku na zemi nespustila. Rázem dokonale bdělá, ale ne ještě zcela odhodlaná, zírala na něj jako uhranutá. Expresní lístek někam daleko, možná na ostrov v Karibiku; nebo taky do pekel. Stále znovu si promítala Narsicinu tvář a přehrávala tón jejího hlasu. Zdála se tak upřímná. Minimálně když šlo o Snapea... Hermiona u ní měla jedinou zásluhu, a to že Dracovi nezakroutila krkem za všechny ty provokace už během jejich školních let.
Kapesník vypadal použitý, a tak ho rozbalila trochu štítivě, dvěma prsty, a odhodila do kouta. Uvnitř se skrývala špulka na nit, hezky vysoustružený kousek světlého dřeva. Hermiona ji obracela v rukou sem a tam - nenacházela žádné vodítko, jak ji použít, žádný návod. Začínalo to vypadat jako špatný vtip. Už byla rozhodnutá přenašedlo použít - minimálně v této chvíli, kdy nemohla nic dělat, byla o svém rozhodnutí pevně přesvědčená - a neschopnost ho aktivovat byla zničující.
Takže - čekat na předem daný čas přenosu? Stačí se alespoň přichystat na cestu. Ne že by bylo v cele co balit nebo připravovat. Snad jenom hodit si plášť přes ramena a přestat myslet na svůj strach.
Ještě zkusila zatáhnout, špulka se jí náhle rozpadla v rukou; a zcela nepřipravená Hermiona se vydala na cestu prostorem.

Půda byla tvrdá a Hermiona si odřela kolena o štěrk. Příliš jasné světlo po příšeří v cele oslňovalo, napůl se zvedla, klopýtla a znovu upadla, i tráva tu byla ostrá a řezala do dlaní. Znovu vstala a protřela si oči. Po přemístění byla dezorientovaná - muselo to být skutečně daleko - a chvíli trvalo, než si uvědomila, co vidí.
Tohle určitě nebyl ostrov v Karibiku.
Stála těsně za plotem z ostnatého drátu. Na té špatné straně ostnatého drátu. Před sebou viděla jakousi vesnici, nebo spíš tábor, několik řad nízkých dřevěných baráků. Zatímco plot byl udržovaný velmi pečlivě a kovové dráty se vysoko nad její hlavou v denním světle leskly, baráky byly sešlé a špatně postavené, s křivými střechami z vlnitého plechu. Celé to budilo dojem jakéhosi podivného vězení a Hermiona začínala panikařit.

Hlavně pryč odsud, schovat se -
"Hey, rookie!”
"Begira, andrea! Norena da?”

Nerozuměla, ani ten jazyk nepoznávala. Hlasů přibývalo, v jejich tónu znělo hlavně překvapení, ale i pobavení a jakási touha po senzaci. Někdo je na tom hůř než my.
Nebylo kam utéct, ale Hermiona nedokázala zůstat stát. Nesmyslně se rozeběhla podél plotu pryč. Obklíčili ji snadno, houfek mužů ve špinavém mudlovském oblečení, špatně ušitém a mnohokrát vyspravovaném. Postrkovali ji mezi sebou někam dopředu mezi domy, cítila jejich ruce po těle, slyšela pobavené dohady. Klopýtala pod jejich rukama, zmatená a vykolejená, příliš drobná mezi mužskými postavami.
Někdo ji popadl za ramena a přistrčil obličej těsně před její. Mimoděk přivírala oči a snažila se odvrátit, muži páchlo z úst a z předních zubů mu mnoho nezbývalo. "Anglická? Anglická? Jo jasně, anglická. Vítej!” Objal ji kolem ramen, v jakési snaze si ji takto přivlastnit. "Radují, že nováček. Zavoláme šerifa, že nové maso. Poslali nováčka!” Od chlapů okolo se ozvalo pár nesouvislých anglických slov, zřejmě co kdo znal. "Šerif řekne, teď žádný pospíchání - "
Dostrkali ji na jakési náměstíčko, širší kruh udusaného bláta a v jednom jeho konci šibenice, naštěstí prázdná, s provazem pohupujícím se ve větru. Pocit neskutečna ji tak pohltil, že skoro nevěřila ničemu, co kolem sebe vidí, bylo to příliš nepravděpodobné, šílené, vystřižené z nějakého románu. Začalo trochu pršet, drobnými ledovými kapkami, a Hermiona se roztřásla zimou.

Náhle zahlédla známou tvář. Z jednoho z domů vyšel Snape, musel se sklonit v příliš nízkých dveřích, zastavil se na prahu a zíral na ni pár okamžiků s nevěřícným úžasem, potom ale s rostoucím vztekem, který tak dobře znala - ano, rozhodně to byl on. Dosud ve svém vězeňském oblečení, ještě potrhanějším, než jak si ho pamatovala. Neřekl a neudělal nic, jenom ji propaloval pohledem, a Hermiona si sice nebyla jistá ničím, ale věděla, že musí toto jeho přání akceptovat. To ona ho sem poslala - a ať je tohle místo čímkoli, je to špatně.
Konečně se prostor těsně kolem ní trochu uvolnil. Lidí přibylo, mohlo jich být celkem pár desítek, Snapea ztratila z dohledu už dávno. Přibývalo konkrétnějších vjemů - z nedostatku jídla propadlé tváře, pach nemytých těl, několik žen v neúměrné menšině proti mužům, žádné děti. Mezi mudlovskými šaty spatřila i pár kouzelnických hábitů, stejně zanedbaných. Většina lidí byla unavená a rezignovaná, ale do houfu nejblíž kolem ní se natlačili ti aktivnější, kteří přímo hladověli po vytržení z běžné rutiny, dychtiví i po mučení, pokud budou moci přihlížet z blízka, ale bez vlastní újmy na zdraví. Vnímala ten hlad, spolu s naprostým nezájmem o její osud, a dostala strach.
Ten, kterému její dosavadní tlumočník říkal šerif, byl k poznání na první pohled. Kvalitní šaty, umyté vlasy, dobře oholená a ostře řezaná tvář někoho, u koho víte, že si máte dávat pozor na každé slovo. Na opasku mu visela zbraň, ne hůlka, ale pistole. Kolem něj dva tři muži, taktéž ozbrojení. Ti se nedívali na ni, ale hlídali dav okolo.
Kde to proboha jsem?!
"Žádné přírůstky jsme nečekali,” řekl dobrou angličtinou s mírným přízvukem. "Kdo tě poslal? Prohledali jste ji?”
"Nic nemá,”
řekl někdo z kruhu kolem. "Ani železo, ani dřevo.” Jiný hlas než předtím. Zřejmě jich tu anglicky mluví víc. Shrnula si z tváře mokré vlasy a snažila se stát zpříma.
"Jmenuji se...” odkašlala si. "Hermiona Grangerová,” zvládla říct už pevnějším hlasem. "Nevím, jakým nedorozuměním jsem se tu - "
Někdo těsně vedle její hlavy zavyl smíchem, až polekaně poskočila.
"Tady není nikdo omylem,” řekl šerif viditelně pobaveně. "Nemusíš mít strach, že by se tu pro tebe nenašla práce.”
"Ale nechcete ji poslat rubat, že ne, šéfe?”

Zase ten smích. Vždycky ve dvou vlnách, to když někdo přeložil pro ostatní, o čem mluvili. Hermiona na okamžik zavřela oči. Skončí jako štětka pro hromadu trestanců.
"To víš že ne, Chrame. To by byla škoda. Vezměte - "
"Ta žena patří mně.”
Strávit dlouhá léta před katedrou, to znamenalo mít hlas jako zvon. Ani nemusel křičet, ale slyšeli ho všichni. Snape se prodral mezi lidmi kupředu, postavil se vedle ní a ruku jí majetnicky položil na rameno. Měla co dělat, aby se mu nezhroutila úlevou pod nohy.
"To mohl každý říkat - " ozvalo se za nimi, ale šerif zvedl ruku a okamžitě bylo naprosté ticho.
"Patří tobě, říkáš,” pronesl a Hermioně se zdálo, že ten nepatrný úsměv, který mu probleskl tváří, byl - kupodivu - vítězný.
"Slyšel jste, co se stalo během mého procesu,” řekl Snape. Měl vztek, to cítila. Vztek na ni, vztek na sebe, vztek na celý svět. "To je ona. Moje manželka.”
Hermiona polkla. Žádný obřad neproběhl, to muselo být jasné každému, kdo jen přibližně věděl, co se stalo. Snape rozhodně nevypadal, celý špinavý a s nezhojeným šrámem na čele, že by byl v pozici, kdy by si mohl diktovat podmínky. Prakticky vzato si šerif nakloní víc lidí, když ji vydá, než když ji nechá jedinému Snapeovi. Prosím, profesore, prosím...
"Ponechala jste si dívčí jméno?” pozdvihl šerif obočí a Hermiona si po chvíli vyděšeného zmatku uvědomila, jak se před chvílí představila.
"Já... nezvykla jsem si ještě...”
Ne, tohle už byla jen hra, aby si plně uvědomili, že on ví a že chce, aby si tím byli jistí.
"Nevím, která dobrá duše vás poslala, paní Snapeová, ale skutečně mě těší, že přivedete našeho mistra na lepší myšlenky.” Jen nepatrně pokynul hlavou. Snape zesílil stisk na jejím rameni a vlekl ji rychle pryč. Zklamané hlasy za jejich zády pak uťal rázný hlas:
"Třeba ti ji půjčí, Guldine, pravidla znáš. A teď si běžte po svém! Errendimendua amaiera! Ibrahime, vydáš jí věci jako každému nováčkovi. Darja, bihar zer erakutsi emakumeen ari dira egiten zuen litzaidake!”

Snape ji takřka prohodil dveřmi domu, ze kterého ho prve viděla vyjít. Zblízka byl ještě zoufalejší než při letmém pohledu, tenké stěny z prken a okna beze skel, jen s děravými okenicemi. Vnitřek vypadal víc jako stáj než jako obytný prostor - jedna velká místnost s mnoha lůžky podél stěn, pod nimi dřevěné přepravky s trochou osobních věcí, u jedné stěny malá železná kamna. Strčil ji na jedno z lůžek, napůl nedobrovolně se posadila.
"Prokažte se,” štěkl.
Zazmatkovala. "Já... já... tři dny před bitvou jsme se náhodou potkali uprostřed noci na chodbě v sídle Řádu a zrovna jste se měnil po mnoholičkém lektvaru. Modrý svetr, plavé vlasy - "
"Budiž. Takže - co tu sakra děláte?”
zasyčel vztekle.
"Já...” polkla. "Děkuju,” dodala, "že jste... my... kde to jsme? Už mi došlo, že jste pro mě neposlal. Byla jsem zatčená v cele na ministerstvu a... Co je tohle za místo?”
V náhlé vlně beznaděje klesl na lůžko a sevřel hlavu v dlaních. "Grangerová na krku,” zaslechla ho zamumlat. Pak ale zvedl hlavu a zadíval se na ni. Zdálo se, že už je klidnější.
"Tohle je trestanecký pracovní tábor,” řekl. "Nevím kde. Nevím, kdo je za tím, ale určitě i čarodějové, protože kolem jsou magické ochrany. Co jsou zdejší zač, také nevím.” Ušklíbl se. "Možná vrazi, možná političtí. Skoro s nikým se nedomluvím a navíc se mnou mluvit nechtějí. Jsem nežádoucí osoba.”
"Kvůli Vy-víte-komu?”
hlesla.
"O tom tady nejspíš ani neslyšeli. Škoda, rozuměli by si. Když jsem přišel, ta šibenice venku - "
Hermiona si rychle zacpala uši a celá se schoulila do sebe. Venku se pořádně rozpršelo a voda hlasitě rachotila o plechovou střechu. Nebylo to ale dost hlasitě, aby to přehlušilo tlukot jejího srdce, bušícího v hlavě a bolestně tepajícího v uších. Vzpamatuj se!
"Prý z deště pod okap,” řekla a narovnala se. "Spíš ze sklepa pod déšť.”
"Cože?” zamračil se na ni.
"Promiňte. Jen se s tímhle vším okolo nějak... nedovedu srovnat.”
"Jak jste sakra mohla být tak pitomá, že jste se nechala chytit? Strčíte mi přenašedlo a sama zůstanete sedět jako koroptev na odstřel?”

Sklopila hlavu.
"Kdo vám ho vůbec dal? Nevěřím, že by tohle byla vaše inici-”

"Nerad ruším vaše romantické shledání.” Dveře zaskřípaly a dovnitř bez vyzvání vešel šerif. Déšť se mu zřejmě nějak tajemně vyhýbal, protože měl jen lehce mokrá ramena. Hermionu přelétl pohledem prostým jakéhokoli zájmu a obrátil se rovnou na Snapea. "Jsem rád, že jste se rozhodl spolupracovat. Nám oběma to ušetří spoustu nepříjemností.” Snape na něj hleděl mlčky a s pevně sevřenými rty. "Zejména vám, samozřejmě.” Mírně se pousmál, ale veselí v tom bylo pramálo. "Detaily vašeho zařazení dohodneme později na vhodnějším místě. Teď mi řekněte - protože v těch vašich kouzelnických zákonech se příliš nevyznám - stačí náš civilní sňatek, abyste byli magicky svázaní?”
Hermiona zbledla. Snape mlčel.
"Nezdržujte. Snadno si to zjistím jinde.”
"Ne,”
řekl Snape po chvíli neochotně. "Musí být stvrzený kompetentním mágem. Není to jen slib, ale i obřad a kouzlo.”
"Dobře, někoho obstaráme,”
přikývl šerif. "Až přijdou šéfové, musí už všechno klapat.” Letmo pohlédl na Hermionu. "Plnění povinností pro vás bude znamenat bydlení v lepší části tábora, oblečení, dost jídla a dřevo přes zimu. S výhodami je samozřejmě spojená i zvýšená odpovědnost. Jakákoli snaha o sabotáž či útěk - smrt. Jste investice, ale nahraditelná. Jasné?”
"Pochopil jsem,”
zavrčel Snape.
Šerif na ně ještě okamžik zamyšleně hleděl. "Neprozraďte se do té doby,” prohodil. "Ať se chlapi nevztekají. Nepokoje snižují zisky.” Odešel a jeho kroky hlasitě zaduněly po prkenné podlaze.
"Pospíšil si,” zavrčel Snape a zlobně na ni zazíral. "Jak se vám zamlouvá kariéra rukojmí?”
"Nechápu,”
vydechla Hermiona bezmocně.
"Protože při vaření lektvarů mi občas musí propůjčit hůlku, přijde jim vhod, že budou mít rukojmí, jehož bezpečí nesmím ohrozit,” objasnil jí Snape. "Nevím, co všechno víte o těchto druzích svazků, ale pokud byste se ocitla v nebezpečí mojí vinou, došel bych... hmm, fyzické újmy. Zjednodušeně řečeno.”
"Aha..”
Hermiona nebyla schopná souvislejší myšlenky. "Takže vy tady...?”
"Nevím ani, jestli o tom ví zdejší vláda, nebo jakákoli, nebo je to soukromá záležitost,”
ztišil hlas, "ale je jisté, že jsem byl zakoupen nikoli jako Severus Snape, ale čistě jako lektvarista.”
"Lektvarista?”
zašeptala nechápavě. "Zakoupen?” dodala šokovaně.
"Starý jim zemřel, koupili nového. Nevím, co se tu sbírá, pěstuje či těží, protože jsem zatím odmítal spolupracovat. Nevím, jestli budu mít za úkol vařit finální lektvary, nebo jenom připravovat přísady - zaručeně nelegální. Nechávali mi čas na rozmyšlenou, jak to nazývali. Teď,” opřel se o stěnu, "se mi postarali o motivaci.”
"Můžeme odmítnout,”
hlesla.
"Jako jednotlivec bych mohl mít lepší podmínky při vyjednávání,” zamyslel se nad tím a Hermiona se snažila nevypadat moc vyděšeně. "Ale pravděpodobnější je, že by nás oba rovnou popravili. Navíc,” zatvářil se znechuceně, "nemohu popřít, že mám u vás dluh, který musím splatit.”
"Stejnou mincí,”
zasmála se zoufale. "Svatba nebo smrt! Musíte uznat, že jako vtip je to dobré.”
"Váš smysl pro humor je stejně nesnesitelný jako cokoli jiného,”
zavrčel. "A přestaňte mi vykat - vzhledem k našemu předpokládanému vztahu.”
Jestli teď řekne ´říkejte mi Severusi´, rozbrečím se, pomyslela si Hermiona.
"Moje křestní jméno si snad ještě pamatujete.”

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Dokud nás smrt nerozdělí IV. heji 08. 07. 2013 - 12:46
RE: Dokud nás smrt nerozdělí IV. kvik 15. 07. 2013 - 09:59
RE: Dokud nás smrt nerozdělí IV. heji 15. 07. 2013 - 19:26
RE(2x): Dokud nás smrt nerozdělí IV. mae 15. 07. 2013 - 19:46