Dokud nás smrt nerozdělí III.

1. červenec 2013 | 08.52 |
› 

Cela byla malá a Hermiona strávila celé hodiny přemýšlením nad tím, jestli se stěny skutečně nepatrně naklání k sobě, nebo ten klaustrofobní pocit vyvolává pouhé vědomí, že je tu zavřená a nemůže ven.
Čekala na další výslech. Dosud byly stručné, v rámci možností docela přátelské - nikdo jí nevyhrožoval, nenutil veritasérum, nepokoušeli se použít nitrozpyt, dokonce ani nezvýšili hlas. Nevěděla, jestli je to dobré znamení, nebo špatné. Pozdě odpoledne dostala konečně i nějaké jídlo a pití, a když se pokoušela ptát, co bude dál, dostala jen stručnou odpověď:
"Čekáme na léčitele.”
A dveře se znovu zavřely.
Tak. Zřejmě se dřív než cokoli jiného pokusí zjistit, jestli ji někdo nezmanipuloval, ať už kouzly nebo lektvary. To dávalo smysl. Pokusila se něco sníst a znovu se pustila na pochod celou. Tři kroky tam, tři zpátky. Kéž by byla jen o maličko delší, aby to byly celé tři kroky.
Konečně klaply dveře a vešel postarší muž, kterého neznala, a Kingsley. Byla už tak vystresovaná, že se k němu málem vrhla a objala ho čistě z té úlevy, že bude mít s kým promluvit, ale vypadal vážně a v ruce držel hůlku.
"Pane Pastorku,” pokynula mu na pozdrav. Nekompromitovat ho.
"Slečno Grangerová,” odpověděl stejně formálně. "Toto je léčitel Wentworth. Je ve svém oboru vysoce kvalifikovaný a zkušený a přišel na mou žádost. Já jsem tu v roli svědka. Pokud proti některému z nás máte námitky, vyslovte je.”
"Nevím přesně, co se tu má dít,”
řekla nejistě, "ale nemám žádné námitky proti vašim osobám.”
"Ničeho se nemusíte obávat, slečno,”
řekl léčitel hlasem překvapivě tichým na to, jak byl vysoký a jak majestátně působil jeho vous. "Provedu sérii diagnostických kouzel a odeberu vám trochu krve. Pro začátek mi jenom řekněte, jestli vy sama ze svého subjektivního pohledu shledáváte možným, že byste byla ve svém jednání ovlivněna magií, lektvarem či jiným způsobem, například vydíráním?”
Zavrtěla hlavou. "Ne,” dodala nahlas, aby bylo jasno. "Promiňte.” Napůl to patřilo Kingsleymu, který vypadal unaveně a neradostně, napůl léčiteli, který se sem trmácel kdo ví odkud - když to trvalo tak dlouho.
"Tak to bývá, tak to bývá... posaďte se, je tu málo místa, ale stačit bude.”
Byl opravdu důkladný. Hermiona si připadala dokonale vyřízená, když konečně skončil, a jen matně vnímala, jak se loučí s Pastorkem s tím, že výsledky budou za pár hodin. Probralo ji, až když ji někdo chytil za ruce a trochu s ní zatřepal.
"Hermiono,” řekl Kingsley naléhavě, "řekněte mi přesně, co se stalo!”
Zvedla k němu oči. "Potkala jsem před ministerstvem Narcisu Malfoyovou,” řekla zcela po pravdě, protože tohle byl někdo, komu lhát nechtěla.

"Řekla mi, že Snapeovi dluží za život svého syna a chce mu pomoct. Dala mi pro něj přenašedlo, které ho mělo dostat pryč. Mezi přátele, říkala. Už jsem nevěděla, co jiného bych mohla udělat.”
Kingsley vypadal, že dostane infarkt. "Proboha, Hermiono. To vás nenapadlo, že jste možná Snapea poslala přímo do rukou smrtijedů, které zradil?”
Vytřeštila oči a zbledla tak strašně, že ani nemusela promluvit, aby pochopil. Prudce se postavil a pokusil se přecházet po cele sem a tam. Pro jeho dlouhé nohy a vysokou postavu tu však skutečně nebylo dost místa.
"To je příšerná situace,” mluvil napůl pro sebe. "Prosil jsem Wentwortha, aby výsledky zdržel, jak to jen půjde, ale i tak budou nejpozději zítra ráno. Dosud v obecném mínění převažuje názor, že vás někdo očaroval, ale já se obávám,” pohlédl na ni krátce, "že to je marná naděje. Co tohle,” poklepal si na vlastní tvář, aby ukázal, co má na mysli, "máte tu nějaké potíže?”
Dotkla se podlitiny pod levým okem a zavrtěla hlavou. "Ne, to jenom ten bystrozor, co nás hlídal. Viděl, že něco dávám Snapeovi, a chtěl tomu zabránit, odhodil mě stranou trochu moc prudce. Všichni jsou tu slušní.”
Pastorek si nespokojeně odfrkl, ale vytáhl hůlku a pronesl patřičné zaklínadlo. S úlevou si promnula brnící kůži. "Zatím jsou slušní. Až se rozhodnou, že patříte k nim, skončí všechny ohledy. A moje pozice není taková, abych vás mohl účinně ochránit.”
"To bych ani nemohla chtít,”
zavrtěla hlavou. Pastorek jí věnoval pohled tak výmluvný, že když pak jenom vydechl beze slova námitky, věděla přesně, co měl na mysli. Bojovali spolu. Spolupracovali v Řádu - i když se nepotkávali moc často - a stáli vedle sebe na bojišti. Jeden i druhý byl svědkem okamžiků, které pro toho druhého mohly být koncem všeho. Nebylo možné... nezasáhnout.
"Nevím, kolik můžete dostat za napomáhání k útěku, ale i týden by byl moc. Spoluvězni vás roztrhají na kusy.”
Těžce polkla. Věděla přesně, koho v Azkabanu potká. Proti mnoha z nich bojovala a později během procesu vypovídala. Týden? Nemá šanci ani den.
"Co mám říkat... až se přijdou znovu ptát? Bystrozorům? Při výslechu?”
"Nejspíš pravdu,”
pokrčil rameny. "Neumíte si dobře vymýšlet a beztak mě nenapadá žádná dobrá historka, která by tomu dala nějaký smysl. Malfoyová je někde zalezlá, té to nepomůže ani neublíží. I když představa, že tu pobíhá bystrozorům přímo pod nosem, se mi vůbec nezamlouvá. Obhajoba může pracovat s tím, že vás citově vydírala a manipulovala skutečností, že je matkou vašeho spolužáka. Nebo - " zarazil její námitky v zárodku, "cokoli jiného, to tu teď nevymyslíme. Hermiono, hlavně už žádné hlouposti. Při vší úctě, raději uvidím v Azkabanu Snapea než vás.”
"To mohu snadno slíbit, obávám se.”
"Pokusím se zdržovat všechno, co půjde, a zatím něco vymyslet.”
"Děkuju, Kingsley. Za všechno, co pro mě děláte.”

Hořce se pousmál. "Musím.”

Probudila se pozdě v noci s bušícím srdcem a pokrytá ledovým potem. Nedokázala myslet na nic jiného než na Azkaban, kde nepochybně skončí. Napřed proces - ta představa, jak tam sedí v křesle pro obviněné přede všemi - přijde se podívat Ron? A potom... Rok, dva, deset? I kdyby ji nechali na samotce, za tu dobu se k ní určitě ostatní vězni dostanou. Dovedla si představit, že snaha dostat se jí na kůži by pro ně byla zábava na libovolně dlouhou dobu - jinou nemají. Zvlášť když na jejich straně budou také dozorci. Nechala utéct Snapea a Snapea zkrátka nenávidí úplně všichni, protože dal spoustu důvodů snad každému, kdo kdy držel v ruce hůlku.
Ještě včera byl největší starostí Ron a Harry. Teď to byla jen vzdálená jména, na která se bála pomyslet, protože v nich byla zároveň naděje. V koutku duše doufala, že by přeci nenechali svou zlost dojít tak daleko, aby skončila v Azkabanu; ale stejně tak věděla, že nechají, a to vědomí bolelo, ostře, fyzicky bolelo, protože stále na ně myslela jako na přátele a na celou tu záležitost jako na dočasné nedorozumění. Jestli kvůli něčemu musela přemáhat pláč, tak právě kvůli nim, protože tohle bylo celé špatně.
Vstala a zalomcovala dveřmi. Nic.
Zvlášť Ron jí scházel strašně moc, ale zároveň se stal ryzí abstrakcí, jakousi představou Rona, neskutečnou a vzdálenou, ke které ale patřila široká ramena a ochota sevřít ji v náručí; nic by teď nepotřebovala víc, než někoho, o koho by se mohla opřít. Nemuset nic vysvětlovat, nemuset se obhajovat. Jenom být.
Zabalila se do deky a pevně ji kolem sebe stáhla.
Dokonce i Snape jí chyběl, stýskalo se jí po potížích, které očekávala, že nastanou. Teď neměla řešit houf bystrozorů za zády, ale kde budou bydlet a jestli se spolu budou schopní domluvit o nejjednodušších věcech. Byla připravená být nekonečně trpělivá na manýry vzteklého chlapa. Zato nebyla vůbec připravená na to, že bude v Azkabanu celé noci čekat na okamžik, kdy do její cely vejde Bellatrix a bude zcela ochotná si přidat k přitěžujícím okolnostem svého obvinění i rozsápání Hermiony Grangerové.
Na chodbě zazněly tiché kroky a v Hermioně vybuchla naděje i strach tak silné, že kdyby neležela, nohy by ji určitě neunesly. Ale kroky jen prošly okolo, pravidelné, nespěchající - noční hlídka. Tiše vzlykla. Nesmírně teď litovala toho, co udělala. Cena byla příliš vysoká.
"Kingsley, prosím tě, dostaň mě odsud,” zašeptala do tmy plačtivě. Mezi těmi muži, které měla ráda, nebo ke kterým měla náklonnost předstírat, najednou zaujal zvláštní pozici. Byla skoro ochotná se zamilovat v jakémsi dojmu, že to pomůže, že on je ten rytíř na bílém koni, který ji osvobodí. Přistihla se, že dokonce začíná splétat plány na to, aby se zamilovala. Ale on není dost sebezničující typ, to věděla. Nezahodí všechno, aby pomohl pitomé holce, co zašla moc daleko; a dobře že tak. A ona by neměla riskovat jejich přátelství jenom proto, že se potřebuje na někoho upnout.
Snaha pohlédnout na sebe akademickým, nezaujatým pohledem, ji trochu vzpamatovala. Dokonce se dokázala do tmy slabě pousmát. Kingsley, kdybyste věděl!

Ráno bylo šedivé a nevlídné a muži, kteří ji přišli vyslýchat, nevlídní a odtažití. Trvalo to dlouho, stále nebyli ochotní uvěřit, že netuší, kam byl Severus Snape přenesen. Nejen Pastorka napadlo, že to celé mohla být past, a začaly se objevovat teorie, že se spřáhla se smrtijedy, kteří s ním chtěli zatočit po svém. Vzmohla se ještě na poznámky ve smyslu, že ji těší, že ho považují za nevinného bojovníka za jejich stranu, ale nebylo to k ničemu. Jen kolotoč otázek - vyčerpávající, nekonečný. Časem se jejich hlasy začaly slévat do stěží srozumitelného proudu, byla unavená a nesoustředěná. Nechtěla lhát, ale občas neformulovala odpověď úplně dobře a oni se pak chytali každého slova s úmornou doslovností.
Někdy pozdě odpoledne už přestala odpovídat úplně a jenom mlčky zírala někam skrz. Neuvědomila si plně, že jeden z nich by byl ochoten použít i násilí, ale že mu v tom bylo zabráněno - kratičká, sotva čitelná epizoda - ale náhle pochopila, že stále ještě tu její jméno a zásluhy něco znamenají. Vstala.
"Chtěla jsem jen pomoci spravedlnosti,” řekla. "Byl to nešťastný způsob a lituji, že jsem nenašla lepší. Víc už se ode mě nedozvíte, protože nic víc se nestalo a nic víc nevím. Odveďte mě, prosím, do cely. Obhájce nechci. Jen už mít celý ten proces za sebou.”
Skutečně to udělali, pro tu chvíli, a Hermiona byla ponechána opět jen svým myšlenkách a strachům. Druhý den, přes veškerá očekávání, výslechy nepokračovaly. Jeden z dozorců jí nosil jídlo, byl však skoupý na slovo a nedozvěděla se nic. Prosila o noviny, ale marně.
Třetí den ráno si ji nechal předvést Kingsley. Tentokrát do vyšetřovací místnosti a byli tam s nimi i dva další bystrozoři; on ale kolem nich zakouzlil bariéru, aby si mohli promluvit v soukromí.
"Návštěvy k vám nesmí, ale požádal jsem o laskavost a vyšli mi vstříc. Hermiono, mám na vás pár otázek a pokuste se tvářit co možná neutrálně - ne, nepřibližujte se. Musím pracovat na svém alibi.”
Seděli naproti sobě, mezi nimi stůl. Hermiona stáhla ruce, které si na něj mimoděk položila, zpět na klín. "Alibi?” zeptala se plná naděje. Jestli potřebuje alibi, znamená to -
"To jsem měl přesně na mysli. Jste dokonale čitelná. Ovládejte se, prosím.”
Do očí jí vytryskly slzy. "Odpusťe, Kingsley. Jsem hrozně unavená.”
"Soustřeďte se. Jak moc věříte Narcise Malfoyové?”

To byla zvláštní otázka a Hermiona na ni nedokázala odpovědět. "Proč...?”
"Kontaktovala mě a já, místo abych ji nechal zatknout, jsem s ní promluvil, a má černá duše bude navždy hnít v pekle, jestli v tomhle budu pokračovat dál. Nicméně: přinesla mi vzkaz od Snapea, a nejspíš byl skutečně od něj, jak dokázala nějakou maličkostí, o které jsem věděl jen on a já. Údajně je v zahraničí, v bezpečí, a vzhledem k tomu, že jste se v této situaci ocitla jeho vinou, nabízí vám azyl. Tolik Narcisina verze.”

Hermiona naprázdno několikrát otevřela a zase zavřela ústa. "Myslím, že to celé nechápu,” vydechla nakonec. "Proč by to... a jak?”
"Nesedí mi na tom docela dost věcí,” pokračoval Kingsley. "Nesedí mi na ni, že takhle nasazuje krk, místo aby se někam zašila. Ta hromada péče mi nesedí ani na Snapea. Nicméně je samozřejmě možné, že Narcisa mu dluží hodně a že v něm se hnulo svědomí. Také je pravda, že pokud si vrchní vyšetřovatel prosadí převoz do Azkabanu ještě dnes - "
Hermioně se zatmělo před očima.
" - nestačím ani obstarat jiné přenašedlo, ani zorganizovat záchrannou akci, a to i kdybych nějaký plán měl.”
"To je tak snadné dostat do vězení přenašedlo?”
hlesla.
"Ve skutečnosti to vůbec není snadné,” zamračil se. "Za běžných okolností funguje vícestupňová kontrola a k vězňům se nedostane nikdo, kdo není několikrát dokola prověřený. To až když jsem do toho vstoupil a celý proces obešel, napřed s vámi a teď sám se sebou, systém získal trhliny. Věřte mi, Hermiono, že na to vůbec nejsem hrdý.”
"Nechci, abyste mi pomohl a pak tu seděl na téhle židli místo mě.”
"To ani já. Jak už jsem řekl - vytvářím si alibi. Teď a tady bude naprosto jisté, že jsem se k vám nepřiblížil natolik, abych mohl něco předat. Odsud jdu přímo do míst, kde mě uvidí spousta lidí. Pokud budete chtít riskovat Snapea a Malfoyovou raději než Azkaban...”
"Ano,”
řekla rychle, "raději to.”
"Pak za vámi přijde muž a předá vám ho. Já...”
Potřásl hlavou. "Vůbec se mi to nelíbí, nemá to žádné dobré řešení.”
"Kdyby mě chtěli zabít, úplně by jim stačilo nechat mě být.”
"Snad. A teď se prosím zatvařte nějak, aby bylo jasné, že jsme se moc nedohodli.”

Pastorek vstal a zrušil diskrétní kouzlo, které je do té chvíle halilo. Vypadat zdrchaně a nešťastně nedalo Hermioně vůbec žádnou práci; dívala se za ním a když prohodil pár slov s bystrozory, zaslechla dokonce něco o tvrdohlavých káčách. V hlavě měla prázdno.
Vzpomněla si, že na dnešek měla lístky do divadla. Úplně je viděla před sebou, napůl zastrčené pod květináčem na okně. Měla by dát vědět Ronovi, kde jsou, aby je nenechal propadnout... Hermiona si přitiskla dlaně na tvář, aby nezačala plakat. Bylo těžké uvěřit tomu, že místo celé té docela příjemné a přehledné budoucnosti ji čeká Azkaban - nebo cokoli, kam ji pošle Narcisa.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Dokud nás smrt nerozdělí III. gwenloguir 01. 07. 2013 - 21:55
RE(2x): Dokud nás smrt nerozdělí III. kvik 15. 07. 2013 - 10:00