Dokud nás smrt nerozdělí II.

24. červen 2013 | 08.46 |
› 

Znovu v kruhu světla uprostřed soudní síně. Snape stále seděl připoután řetězy ke křeslu a lehce ji bodlo při myšlence, kolik dlouhých hodin už to musel strpět.
"Slečno Grangerová,” začal předseda skoro obřadně. "Váš návrh jsme probrali velmi zevrubně a výsledek hlasování byl jednomyslný.”
Vlastně až v té chvíli si plně uvědomila, že by ji mohli odmítnout. Před tím to byla jen vzdálená hypotetická možnost a nejasná představa o překážkách, jaké by mohli klást -
"Vzhledem k veškerým okolnostem jsme se rozhodli vašemu návrhu nevyhovět.”
Dlouhou vteřinu na něj jen němě zírala. Bylo to příliš náhlé, příliš definitivní, nebyla připravená čelit téhle alternativě.
"Říkal jsem vám, že je to zbytečná otázka,” řekl Snape polohlasně. Těžce k němu otočila  hlavu, dosud ztuhlá šokem. "Můj souhlas berte jako... ocenění vaší snahy,” dodal, a ačkoli to nedokázal neříct tak, aby to neznělo přezíravě, na své poměry zněl vlastně... docela normálně.
"Ale - proč?” vypravila ze sebe. "Všechny podmínky jsem splnila.”
"Ne tak docela. Je samozřejmě pravda, že vy osobně jste bezúhonná čarodějka s bezvadnou pověstí. Bohužel pocházíte z ryze mudlovské rodiny.”
"To mě snad dělá méněcennou?”
vzplanula okamžitě. "Oba moji rodiče jsou lékaři, to je vážené povolání. Tyhle Voldemortovy - "
"Nechte mě domluvit, buďte tak laskava.”

Ztichla a zachmuřeně mu zírala do tváře.
"Onen starý zákon, ze kterého jste vycházela, vyžaduje ctnostnou dívku z dobré rodiny. Podstatná tam však není osoba té ženy. Odsouzený muž není předáván do jejích rukou, nepředpokládá se, že za něj bude ručit ona osobně. V symbolické i praktické rovině jde o to, aby byl provinilec včleněn do struktury důvěryhodného rodu a stal se jeho plnohodnotnou součástí. Faktickým ručitelem je hlava rodu, zpravidla tedy nejstarší muž. Nepochybuji o kvalitách vašich rodičů, slečno Grangerová. Jsou to však mudlové a pro nás nemohou být dostatečná záruka, že udrží čaroděje formátu Severuse Snapea, abych tak řekl, na uzdě. Rozumíte mi?”
Dal jí pár okamžiků, aby jeho slova vstřebala.
"Ani další okolnosti nebyly nakloněné vašemu návrhu. Nepovažujeme za vhodné, abyste takový návrh vznesla vy, bývalá studentka. Svádí to k nezdravým předpokladům ohledně prostředí školy, a to si Bradavice vzhledem k událostem posledních měsíců nemohou dovolit.”
To snad...
"Nic nenaznačuji. Věřím, že vaše vztahy byly vždy zcela korektní.”
Pomalu vydechla.

Bylo to jako zlý sen.
Otočila se ke Snapeovi. "Promiňte,” řekla hluše. "Opravdu jsem věřila, že vás dokážu zachránit.”
Pokrčil rameny.
"Odveďte odsouzeného.”

Nebyl to příjemný pohled, když k němu přistoupili jeho dva dozorci a shodili masivní řetězy. Železo hlasitě zarachotilo na kamenné podlaze a přehlušilo i hlasy kouzelníků, kteří se pomalu rozcházeli a hovořili mezi sebou. Snape, po mnoha hodinách bez možnosti pohybu ztuhlý, nedokázal sám dost rychle vstát a vysloužil si tak pár neohleduplných šťouchanců. Chtěla se ozvat na jeho obranu, ale pak jen vydechla. Nemělo to smysl. On by rád nebyl a za pár okamžiků ho odtáhnou za dveře, kam na ně neuvidí... jenom by mu to spočítali dvakrát tolik. Sklopila oči před pohledem na potrhaný hábit a bosé nohy. Občas byla kouzelnická společnost k uzoufání krutá ve svých staromilských tradicích.
"Jen tak mezi námi, zaznělo i třetí odůvodnění.” Zvedla tvář k předsedovi, který teď promluvil tlumeným polohlasem. "Váš případ by mohl být velmi nešťastným precedentem v právě probíhajících kauzách. Ne proti všem smrtijedům jsou dokonalé důkazy a jistě se najdou další, u kterých hlasování neproběhne zcela jednoznačně. Nepochybuji, že jsou mezi nimi tací, o které by se potenciální nevěsty přímo popraly. Staré rodiny bývají bohaté.”
"Takže teď ho zabijete,”
řekla, "zabijete ho, i když víte, že to není správné.”
"Běžte domů,”
řekl s trochou neupřímné starostlivosti. "Možná to dokonce ještě urovnáte se svým přítelem.” Nevěřícně na něj pohlédla. Tohle si vážně mohl odpustit...
"Severus Snape prováděl hrozné věci, slečno Grangerová.” Předseda se pomalu vydal k východu a ona mimoděk vykročila s ním. Za jejich zády hlasitě zaklaply dveře, kterými odvedli vězně. "Byl velice schopný a velmi obratně pracoval pro obě strany tak, aby v případě vítězství kterékoli z nich měl své místo na slunci jisté. Ne všechno mu však vyšlo tak, jak chtěl, a proto dopadl, jak dopadl. Jste mladá a s vašimi schopnostmi před sebou máte úžasnou budoucnost. Nepokazte si ji pro někoho takového v předem ztraceném případu.”
Mírně pokynul hlavou na pozdrav a s rukama založenýma za zády odkráčel pryč.

Hermiona si připadala zmatená a rozhozená. Všechno bylo špatně - okny v čele chodby svítilo slunce, z dálky slyšela hlasy lidí a věděla, že si musí zajít pro hůlku a pak domů a večer jít spát a ráno zase vstávat. Představa, že by měla pokračovat ve všech těch obyčejných věcech, zatímco Severus Snape umírá, byla absurdní, dokonale nepatřičná. Ale svět se stále točil dál, ona stále stála na té samé chodbě a nevěděla, co dál.
Zůstat tu nemohla, takže vykročila kupředu.
Brzy zabloudila. Pokud někoho potkala, jenom na ni krátce pohlédl a šel dál. Nebyla schopná nikoho z nich zastavit, nebyla si ani jistá, jestli by vůbec dokázala promluvit. Uvědomovala si, že upadla do jakéhosi šoku, ale neměla v sobě dost vůle s tím bojovat.
Zatočila do další chodby.
"Slečno...?”
"To je Grangerová. Víte která.”
"Slečno Grangerová? Mohu pro vás něco udělat?”

Hermiona se dívala na tu mladou ženu beze stopy pochopení. Ptá se na něco...?
"Znají se s Pastorkem, zavolejte ho někdo. Třeba šla za ním.”
Okamžik, kdy náhle seděla v pohodlném křesle, a někdo, koho znala, na ni vlídně promluvil, byl tou poslední kapkou. Rozplakala se prudkým, nezadržitelným pláčem, veškeré zoufalství vyplavalo na povrch jediným rázem. Nevnímala nic kolem sebe, ani Kingsleyho, který ji chvíli nechal, ať mu pláče na rameni, pak ji předal do objetí pestře vyšívaného polštáře a došel pro čaj. Když pak po nekonečně dlouhé době dokázala zase vnímat okolí, zjistila, že je v kanceláři, kterou nezná, s Pastorkem, který za stolem něco píše na pergamen, a hrnkem kouřícího čaje před sebou.
"Odpusťte, Kingsley,” hlesla ochraptěle, "tohle se mi vážně nestává.”
"Já to přeci vím,”
odvětil klidně a odložil brk. "Ještě kapesník? Ale pozor, dochází mi zásoby.”
Důkladně se vysmrkala. Uvědomovala si, jak hrozně musí vypadat, ale už ji viděl i v horších chvílích - lepší mít oči jako králík z trochy pláče než z cruciata. Víc ji mrzela ta naprostá ztráta sebeovládání.
"Doufám, že...” povzdechla si. "Že to nebude zítra ve Věštci.” Objala teplý hrnek vychladlými prsty. Bylo to nesmírně příjemné. S každým douškem sladkého čaje jako by se do ní vracel život.
"Nikdo vás neviděl,” odpověděl a přisedl si do vedlejšího křesla. "Věštci samozřejmě neuniknete, z toho, co se dnes stalo v soudní síni, budou mít druhé Vánoce. Předpokládám, že celou tu záležitost zamítli? Nebo naopak a jen vám právě došlo, jaké to bude, štupovat Snapeovi ponožky?” Trochu se pousmál, ale Hermiona byla možná klidnější, ale ani o chlup smířenější.
"Zamítli. Nemám prý za sebou požadované zázemí hodnověrného čarodějnického rodu.”
"To bohužel dává smysl,”
pronesl zamyšleně.
Hermiona by to možná kdykoli jindy byla ochotná připustit, ale určitě ne teď.
"Z právního hlediska,” dodal rychle.
"Díky, že... že jste mě nezavrhnul,”
povzdechla si. "Snapea jste také neměl rád.”
"Nikdo ho neměl rád,”
pokrčil rameny Kingsley. "Tohle jsem si ale nepřál. Čekal jsem to, byl na to připraven, snad. Ale takový konec... Když jsem slyšel, co navrhujete, nebyl jsem si ani jistý, jestli se mi víc ulevilo, nebo jestli mě to vyděsilo. Všichni víme, kde bychom byli bez jeho pomoci - nejspíš bychom teď olizovali Voldemortovi boty.”
Na další pláč už byla moc unavená, tak jen potřásla hlavou. "Co teď?” zeptala se spíš sebe.
"Má nárok na jednu návštěvu, než ho převezou do Azkabanu na popravu. Popravdě, jestli vaše touha mu nějak prospět trvá?” Rychle přikývla. "Nedovedu si představit, co by ho pozvedlo na duchu víc, než možnost vám důkladně vysvětlit, jak jste byla naivní." Ano, to znělo docela jako on.Slabě se usmála.
"Děkuju. Jak to mám udělat?”
Krátce se zamyslel. "Raději ti to zařídím přes vlastní kancelář, ať se nedočkáme ještě nějakých překvapení. Co hned zítra ráno?”
Tím dostane dost času dát se dohromady. Ideální.
"Hermiono... děkuju vám za všechno, co pro něj děláte.”
"Musela jsem.”

Rozloučili se; Hermiona odešla trochu zahanbená, ale klidná. Připadala si zvláštně neukotvená. Posledních pár týdnů pracně dělila čas mezi práci, Rona a právnickou literaturu. Z práce si vzala na vyhlášení rozsudku volno, studovat právo už bylo zbytečné a Ron... znovu si vybavila gesto, jakým se od ní Molly odvrátila. To naprosté odmítnutí a pohrdání. Rozumem chápala, že byli Brumbálovi přátelé po dlouhá léta. Od jeho smrti nebyli v centru dění natolik, aby plně docenili Snapeovu úlohu. Navíc je postavila před hotovou věc náhle a bez přípravy. Ale stejně byla ta ochota a rychlost, s jakou ji hodili přes palubu, zraňující.
Nebo nehodili? V té chvíli byl Ron v šoku. Když mu dá trochu času... Prudce se jí po něm zastesklo. Všechno by bylo snadnější, kdyby se mu mohla schoulit do náruče a vypovídat se, zatímco by ji hladil po zádech a občas něco útěšného zabručel. Třeba přijde domů a on tam bude čekat a všechno to pochopí.
Vystoupila z výtahu a postavila se k pultu. Podsaditá čarodějka na ni jenom krátce pohlédla, a aniž se ptala na jméno, podávala jí hůlku. Hermiona se zvládla jenom zdvořile usmát, poděkovat a skoro ze zvyku si pomyslet, jak se těší na den, kdy ji přestanou poznávat na ulici. Pak zahlédla Harryho. Vykročil k ní dlouhými, rychlými kroky. Neusmíval se ani nemračil a podle toho dokonale prázdného výrazu v jeho tváři hned věděla, že minimálně u něj se pochopení jen tak nedočká.
"Prý jsi byla u Pastorka,” řekl bez pozdravu. "Předpokládám, že ověřoval, jestli nejsi pod vlivem nějakého kouzla?”
"Mrzí mě, že s tím tak moc nesouhlasíš, Harry,”
řekla. "Nenašla jsem jinou možnost. Prosím tě... pojď někam dál.” Čarodějka za pultíkem i pár kolemjdoucích na ně zírali s nadšenou zvědavostí a lapali každé slovo.
Popošli do ošidného soukromí vzdálenějšího konce vstupní haly.
"Tobě připadá normální, abys před svatbou s jedním chlapem veřejně... já nevím, co to bylo, požádala o ruku jiného?”
"Harry, o to přeci nešlo!”
"To bych právě rád věděl, o co ti šlo.”
Harry vypadal zle. "Snape byl bastard, co zabil Brumbála a kdo ví koho dalšího, léta nám dělal ze života peklo, a když zjistil, že mu teče do bot, honem začal spolupracovat.”
"To přeci není...”
"Není pravda? To je tvé zbožné přání, Hermiono. Ten všivák se řídí jenom vlastním prospěchem, ničím jiným. Ano, pomohl nám. Ale nebýt toho, jak pomáhal Voldemortovi, možná jsme ho vyřídili mnohem dřív.”

Potřásla hlavou. "Ty ho prostě nesnášíš,” řekla. "Možná si promluv s Pastorkem. Byl docela objektivní.”
"Neznal ho tak jako my. Hodila jsi Rona přes palubu - nás všechny - a proč vlastně?”
"Viděl jsi Rona?”
hlesla.
"Viděl,” potvrdil Harry. "Nechce tě vidět a vypadal, že to myslí vážně. Nedivím se mu.”
Hermioně poklesla ramena. Tohle nepůjde snadno.
"Hermiono, já nevěřím, že jsi to udělala... já nevím. Tobě se Snape - líbí?” Z hrůzy v jeho hlase se jí rty mimoděk zvedly do úsměvu.
"Popravdě mě vůbec nenapadlo nad tím takhle přemýšlet,” řekla, i když to byla pravda jen z části. Především si přemýšlení o tom vůbec nedovolila.
"Ty jsi blázen,” pronesl přesvědčeně. "A pak že já mám záchranářský komplex. Proti tobě jsem žabař.” V první chvíli myslela, že je to přátelské pošťouchnutí, ruka nabídnutá ke smíru. Harry se ale ani nepousmál. "Dej vědět, až dostaneš rozum,” řekl. "Až přestaneš házet přátele přes palubu kvůli egoistickým smrtijedským parchantům.”
Otočil se a šel. Ještě chvíli zůstala stát na místě, hlavně proto, že nevěřila, že ji rozklepaná kolena unesou. Konečně ale vykročila ke krbu a za chvíli se už skácela do vlastního křesla.

Zůstala tak dlouho, než se dokázala zvednout, dát si sprchu a uvařit spoustu čaje. Na jídlo neměla ani pomyšlení. V hlavě cítila nepříjemný tlak, v žaludku kámen a nedokázala se pořádně zahřát. Stres, usoudila, a zabalená v dece se schoulila v křesle.
Takže zítra návštěva u Snapea. Nepochybovala vůbec, že když to Pastorek slíbil, tak to taky zařídí. Neměla by tam chodit, jemu už nepomůže a sobě přitíží. Zároveň si ale nedovedla představit, že by tam nešla. Bude k něčemu to malé vytržení při čekání na smrt?Je úleva, že ji nečeká předstírané manželství po jeho boku, nebo by raději snášela nepříjemnosti od něj, než aby se pokoušela o smír s Ronem, kde si připadala tak strašně provinilá?
Usnula až nad ránem, a když pak, unavená a rozechvělá, pospíchala k ministerstvu, zastoupila jí cestu ta nejméně pravděpodobná osoba.
Narcisa Malfoyová.
Hermiona zůstala stát na místě a jenom zamrkala. Měla plnou hlavu Snapea - myšlenky na cokoli jiného musela dolovat ze vzdálených hlubin mysli. Než vůbec pomyslela na obranu, bylo zřejmé, že se Narcisa o nic nepokusí.
"To jste vy,” řekla Hermiona ne příliš duchaplně. "Je po vás sháňka,” dodala.
"Myslím, že zatím zůstanu stranou,” odvětila žena. "Všichni víme, že Lucius nemá naději, a mé svědectví na tom nic nezmění. Teď jsem tu ale kvůli Severusovi.”
"Aha,”
řekla Hermiona. "Nevím, jaké máte informace o tom, co včera proběhlo - "
"Vím všechno o tom, co včera proběhlo,”
přerušila ji. "Promiňte, ale vysvětlím vám rychle, proč jsem tady. Jsme příliš blízko ministerstva a nerada bych vzbudila pozdvižení.”
Poodešly pár kroků do pochybného stínu členitého cihlového domu. Narcisa? Nebylo možné si ji spojit s nějakou záludností. Možná proto poslali právě ji. Ovšem předpoklad, že ji někdo poslal, byl -
"Vím, že chcete zachránit Snapea. A já mu chci splatit dluh za život svého syna.”
Tak tomuhle Hermiona rozuměla.
O hodinu později, jedinou hodinu, ve které se mohlo stát tisíc úplně jiných věcí, a nebo také vůbec nic, se celami ministerstva rozlehl vzteklý křik a Hermiona přeletěla celou místnost tak prudce, že se po hrubé zdi napůl bez sebe svezla k zemi - a ve zbylé hrstce vědomí zbyl hlavně údiv, jak moc se věci dokáží zvrtnout.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Dokud nás smrt nerozdělí II. heji 25. 06. 2013 - 08:41
RE(2x): Dokud nás smrt nerozdělí II. mae 26. 06. 2013 - 19:11
RE: Dokud nás smrt nerozdělí II. gwenloguir 27. 06. 2013 - 14:58
RE(2x): Dokud nás smrt nerozdělí II. mae 01. 07. 2013 - 08:59