Kráska a Smrtijed III. - Příčiny a následky

9. září 2013 | 06.00 |

Kapitola sto osmnáctá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Severus Snape)

Další probuzení je o něco málo bdělejší - a depresivnější. Za okny pozdní odpoledne, nejsem si jist kolikáté, žaludek jako na vodě, mozek dosud zahalený zdejšími lektvary. I tentokrát je poblíž jeptiška. Buď splaskla, nebo je to někdo jiný. Nemá stetoskop. Na téhle stěně obraz nevisí. Začínám pochybovat, že všechno to, co si pamatuju, se skutečně stalo.
"Vida, kdo se nám probudil,” vykřikuje s přehnaným nadšením. Na chvíli mě tím zmate. Určitě nejsem prvorodička, která právě povila paterčata. "Už je vám lépe? Jen počkejte, až vám budu vyprávět, co se vám včera přihodilo! Napřed mi ale povězte, jak se jmenujete? Můžete mluvit?”
Jsem si jist, že hlavu mám již čistou, a rychle docházím k názoru, že si celé ministerstvo se svými pravidly ohledně utajení může trhnout nohou. Jedné ženské stejně nikdo neuvěří... hůlka určitě leží vedle mě, nezůstanu tady. Jenže vzápětí zjišťuji, že mám ruce připoutané k pelesti. A rychlý pohled na prázdný stolek mi stáhne žaludek obavami.
"Kde... moje věci?"
Zamrká a rty se jí pohybují, když se snaží rozluštit, co říkám. "Aha, vaše věci? Šaty v prádelně, zbytek v zásuvce u stolu. Ptali jsme se po divadlech, vzhledem k tomu vašemu kostýmu, ale nikdo - "
Merline, ta hůlka se mnou prošla tolik nebezpečenství, že bys ji snad nenechal utopit v řece.
"Rozvažte."
Našpulí nespokojeně pusu. Už dávno nemá věk na taková gesta, a vypadá tak lehce slabomyslně.
"Ujišťuji, zcela smyslech," dodám zcela pravdivě a s heroickou snahou o zřetelnou artikulaci.
"Když já nevím..."
Zavřu na okamžik oči. Měl jsem se nechat upálit. Nebo sníst ten nákyp. Nechat se utlouct svatým úhořem. Všechno by bylo lepší, než být v moci jeptišky, která neví.
"Tlustočerv."
"Myslíte vrchní sestru? Tak já se jí zeptám."

Přiduše maskovaný cirkusový stan za zvuků cinkajícího stetoskopu - jsem si jist, že tím zvukem maskuje chřestění krabičky se zápalkami - pět vteřin na sebe zíráme a zřejmě působím dostatečně příčetně, protože vzápětí mi buclatými prsty uvolní řemeny kolem zápěstí. 
"Zdá se, že jste opět mezi námi," oznámí vesele, protože zde je dovoleno mluvit pouze s maniakálním nadšením v hlase a konstatovat očividné. "Zřejmě na vás měly léky vedlejší účinky." Samozřejmě, že měly, ženská pitomá. Kouzelníci se neprolévají lektvary při každé příležitosti pro nic za nic. Složky stabilizující magické jádro jsou nedílnou součástí každého z nich.
Všechny fyzické síly mě stojí se převalit, zašmátrat po plechovém stolku a přimět znecitlivělé ruce, aby otevřely zásuvku. Podaří se mi to dřív, než se ošetřovatelka zmátoří přiskočit mi na pomoc. S pocitem nezměrné úlevy sevřu v ruce svou hůlku a procítím vlnu magie, která mnou zlehka prolétne. A s posledním letmým pohledem na užaslé jeptišky se přemístím.
Není to moudré, ale je to nezbytné.
Sám sobě jsem stanovil úkol být co možná každý večer na společné večeři, a tak ho musím dostát. Musím se přesvědčit, že je slečna Grishamová v pořádku. Vím, že se jí na Snape manor nemůže nic stát - a opustit ho nemůže - přesto... musím tam být a přesvědčit se, že se nic nestalo, v náhlém poryvu iracionálního strachu. Byla by schopná všeho, třeba se mi schovat v nějaké knize - nebo ne? To už tu bylo, dávno. To už máme za sebou. Teď musím na večeři, protože to je chvíle, kterou je třeba trávit společně.
Na pozemcích sídla je prostor, kam je možné se přenést, pokud kouzla dotyčného člověka znají a on přesně ví co a jak. Za to, že dopadnu z výšky a ochrany zlověstně zapraští a vzápětí uzavřou celou oblast, může nepochybně vysoká koncentrace lektvarů v mé krvi a nedostatečné soustředění. Ležím na trávě v noční košili po kolena a zírám přímo na krtčí hromádku. Brání mi v pohledu na dům, a tak si nejsem zcela jist, jestli náhodou neležím před branami Bradavic; nebo třeba někde úplně jinde. Jednu nohu mám ve stínu a je mi na ni zima. Zbytek těla leží v přímém slunci a je mi nepříjemné vedro. Hlavní vjem, který převládá, je upřímná a radostná nenávist vůči mudlovské medicíně. Grimese zabiju. Jak jsem se jen mohl nechat zaskočit takovým ubožákem!
"Pane Severusi!” Žádný skřítek nikdy nezněl ohromeněji a žádného jsem nikdy neslyšel raději. Ovšem, musel ho přivolat poplach. Doufám, že ví, co dělat, protože já si nejsem jist.
"Dribble neví, co má dělat,” zapiští ten zlořečený tvor, "pán Dribbla většinou odhání..." Za tyhle gramatiku prznící manýry ho pověsím za uši nad hromadu nevyžehleného prádla. "Ale Dribble si myslí, že tentokrát by měl pána odnést do domu?” Ležícího na špinavé, roky neumyté podlaze. "Ano, to udělám,” zlepší se sebevědomím i jeho mluva. "Pane Severusi, váš pradědeček by měl takovou radost!” Tohle už je na mě trochu složité. "Vždyť sám slavil s takovým nadšením... často jsem ho ukládal do postele po vydařené noci...” Skutečnost, že musí být zhruba pět odpoledne, mu zřejmě není nápadná. "Chcete polévku? Váš praděd jí ve svých lepších chvílích říkal 'řachanda vyprošťovanda'!" Po pár okamžicích pod tíhou nevyslovené otázky poctivě dodá: "V těch horších to byl 'ten za...hmm sajrajt'."
Jsem s viditelnou absencí praxe nadzvednut, ale protože mi vlasy spadnou přes obličej, nejsem si přesně jist, co se děje. Proč mě ten pitomec nepřemístí? Jenom proto, že kdykoli předtím to měl nekompromisně zakázáno? Nemá mě doufám v plánu do domu táhnout před očima jeho momentálních obyvatel?
"Dribble se pak potrestá," ozve se otrávený povzdech a konečně i vytoužené prásknutí.

(Vanja Grishamová)

Draca držím za ruku, když kráčím do salónku na večeři. Je to poprvé, co se nechal přemluvit, aby se mnou kamkoliv šel, a já to považuju za obrovský úspěch.
Je to zvláštní kluk. Nikdy se nepodívá přímo na mě, nikdy nemluví, je extrémně plachý - a vydrží se dívat dlouhé hodiny na vytváření rozpohybovaných maleb zvířat v kýčovitých barvách. Největší úspěch mají fialoví jednorožci, růžoví tučňáci a zlaté kočky. Naopak absolutní panice propadá tváří v tvář kresbám, které mají více než čtyři a méně než dvě končetiny.
"Tady budeme jíst," promluvím na Draca tichým hlasem, o kterém vím, že ho uklidňuje.
Mechanicky se usadí.
Zatímco se přede mnou objeví klasické stříbrné příbory, Draco dostane něco, co až podezřele připomíná dřevěnou lžíci. Předpokládám, že Dribble ví, co dělá.
Najednou se rozletí dveře a dovnitř vpadne Snape.
Draco okamžitě zajede pod stůl.
"Pane profesore," hlesnu nejistě. Neukázal se tu už tři dny, nečekala jsem, že dneska přijde, to bych si asi rozmyslela sem brát Draca, o kterém bych správně ani neměla vědět.
Nepřítomně na mě pohlédne.
Něco se mi přitiskne k noze. Draco.
Chytím ho za ruku a pokusím se ho vytáhnout ven, ale Draco se mi vyškubne a pevně mi obemkne lýtka.
"Draco," zašeptám tiše, zatímco ve mně narůstá strach vzhlédnout a setkat se s pohledem svého opatrovníka. "Pojď ven. No tak."
Stisk zesílí.
"Neschovávej se," prosím zoufale.
Nic.
Povzdechnu si a vsoukám se pod stůl k němu. Když se setká s mým pohledem, pustí mi nohy a pokusí se odtáhnout, a toho využiju, abych ho pevně chytila a vytáhla ven. Když ho posadím na jeho židli, začnou mu z očí téct slzy.
Pohlédnu na Snapea, připravena na nejhorší.
Ten nepřítomně kouká na stěnu za mými zády. Když se ohlédnu, mé obavy se potvrdí - růžový jednorožec, který včera vyvedl Draca z jeho pokoje a od té doby jej věrně následuje, se pokouší ohryzávat zelené třásně koberce.
"Pane profesore," hlesnu, "já to všechno můžu vysvětlit."
Snape se na mě nepřítomně zadívá a potom beze slova popadne vidličku a pustí se do polévky. Má s ní podobnou úspěšnost jako Draco se svou lžící. A jako jednorožec s kobercem.
"Pane profesore," odhodlám se o dvacet minut později, zatímco Snape honí vidličkou po talíři poslední hrášek. "Psal mi Viktor, jestli by nemohl přijet a na týden zůstat. Slibuju, že tu nic neprovedeme! Dovolíte mu to, prosím?"
Dostane se mi nepřítomného přikývnutí.
Další chvíli jíme v tichu. Tedy - já jím, Snape honí hrášek po talíři a Draco fascinovaně plácá lžící do bramborové kaše.
"Taky jsem se chtěla zeptat, pane, jestli bych si nemohla půjčit Sféry nebeské z té police, kterou jste mi v knihovně zakázal. Našla jsem to v referencích v-"
Snape nepřítomně přikývne.
Dodám si odvahy. "A mohla bych si odtamtud půjčit i jiné knížky?"
Kýv.
"Kterékoliv?"
Kýv.
Doufám, že neumírá, to by mi moje vítězství asi trochu pokazilo.
"Mohla bych si taky vyzkoušet několik kouzel s vaším havranem?"
Když Snape konečně dojí, mám už slíbená jídla do vlastních komnat, objednávku šatů z Londýna, možnost přemalovat svůj pokoj, šermírnu pro trénink s prstenem a Havranem, plánek tajných prostor sídla a neomezené návštěvy kamarádů. A slib, že to všechno zajistí Dribble ještě dneska.

(Severus Snape)

Znechuceně bouchnu hůlkou o stůl. Nemohu sám na sobě dost dobře provést diagnostické testy, když si nemohu být jist svou příčetností, a tou si nebudu jist, dokud neprovedu diagnostické testy. Možná se namáhám zbytečně. Pokud jsem na pochybách, jestli s námi v jídelně večeřel růžový jednorožec, jednoznačně mě to diskvalifikuje z rozumné společnosti. A Draco? Vážně se odvážil vystrčit nos ze své díry? Nebo ho ke společnému stolu dosadilo jen mé zbožné přání?
Podepřu si hlavu dlaní. Určitě tu mám ty správné lektvary na takovou banalitu. Jen se musím dokázat rozhodnout, které to jsou. Mohl bych samozřejmě, čistě teoreticky, požádal Vanju... ne. Snad kdybych přišel o nohu, ale vlastní hlavu - tu žádnému člověku nesvěřím. V této chvíli ani sobě ne.
"Dribble,” řeknu a skřítek se objeví s prachovkou v ruce, jasným znamením hlubokého nesouhlasu se stavem věcí. Patrně další banální spor s novou paní domu. Dokud oba chodí po svých, plést se jim do toho nebudu.
"Přines lektvar léčivého spánku. Odměř množství na dvanáct hodin.”
Skřítek mi s lehce nevěřícným pohledem podá lahvičku, která leží na stole vedle mé ruky - asi jsem o něm uvažoval už předtím - nic ale nenamítá, což by udělal, pokud bych se takovým rozkazem mohl ohrozit. Doufám.
"Prosím. Má Dribble opravdu splnit pánovy rozkazy od večeře?” V hlase mu zní naděje, ale nevzpomínám si na nic nezvyklého. Zřejmě nějaké maličkosti ohledně slečny Grishamové, které mu přidělají práci.
"Ano, to udělej.”
Natáhnu se pro sklenici a naráz ji vypiju. Usnu dřív, než mi hlava dopadne na stůl, a probudím se o dvanáct hodin později vyspaný jako snad celé měsíce ne, ve vlastní posteli a s vlasy z nějakého záhadného důvodu spletenými do dvou copů. Přivolám si pár léčivých lektvarů - těch, které jsem měl vypít už před třemi dny - a zbytek otupující mlhy z hlavy vymizí. Ačkoli si průběh posledních několika dní vybavuji jenom zběžně, nemám dojem, že by se stalo něco fatálního. Dobře.
Chybí vyřídit už jen jednu záležitost, abych to celé mohl uzavřít.
Z možností, které mi dává má malá sbírka lidských vlasů, nakonec zvolím obyčejně vyhlížejícího plavovlasého muže průměrné výšky i postavy; chutná přesně tak, jak vypadá - nudně a nanicovatě.
Svatý Quincián není, jak jsem podvědomě očekával, zapadlá fara na předměstí, ale malá moderní nemocnice. Proto nechybí ani recepce, kde se chvíli dohadujeme, než jsem konečně odveden za vrchní sestrou s jejím nezbytným stetoskopem a zarputilou snahou vypadat optimisticky.
Ano, měli jste v péči mého přítele... je v dobrých rukou, dosud s mírnými následky... omlouvá se za způsobené nesnáze... posílá mě vyrovnat účet... pracuje jako iluzionista, skutečně vás takhle popletl?
Sestra vykládá, rozkládá rukama a ukazuje, neuvědomí si, nemůže si uvědomit, že během našeho hovoru nepatrně koriguji její vzpomínky. Místo jistoty pochybnost - místo ohromení nezájem. Za chvíli sama sebe přesvědčí, že o nic nešlo. Koneckonců, kdo kdy viděl, aby si někdo jen tak zmizel?
Skutečnost, že jsem ochoten zaplatit účet za pobyt, je dostatečnou zárukou mé serióznosti. A já samozřejmě jsem - koneckonců, nejspíš mi zachránili život. Po chvíli nezbytných okolků mi proto vydá i mé věci. Všechno je urovnané, nikde nezůstala pochybnost, ani administrativní. Brzy budu zapomenut.
Když se však o chvíli později vracím na Snape Manor a na chodbě potkám jednoho ze svých zmijozelských studentů, začnu vážně uvažovat nad hospitalizací u svatého Munga, v oddělení pro těžké případy duševních chorob. To musí být halucinace.
"Pane,” uklání se na pozdrav, jako vždy zdvořilý a sebejistý. Skutečnost, že se právě vytahuji do výšky a tmavnou mi vlasy, ho nijak nezaskočí.
"Viktore,” odpovím. "Jaké překvapení.” Není to halucinace. Bohužel. Lehce mávnu hůlkou, abych na sobě upravil šaty.
"Děkuji za pozvání,” odpovídá vesele. "Rád jsem ho využil bez prodlení. Byla to více než vítaná příležitost uniknout na chvíli mým velice milým, ale značně upovídaným tetám.”
Vanja vedle něj celá září a zároveň zvládne vypadat provinile. Nepochybně jsem musel v nějakém okamžiku k téhle návštěvě svolit, ale oba jsme si vědomi, že okolností využila poněkud... zmijozelsky.
Pomalované zdi a chlapecké návštěvy.
Minervo, na tvá slova dojde. 


 

(Vanja Grishamová)

"On o tom fakt nevěděl?" ptá se Viktor nevěřícně.
"A myslíš, že by něco takového dovolil? Snape?"
"No..."
"Jasně, návštěvy studentů na svém sídle. Taky mi každou noc zpívá ukolébavky a baví se se mnou o mých pocitech."
"Ale..."
Vypadá skutečně zaraženě. "Tak jak?"
Připomenu si onu večeři a nejsem si jistá, kolik toho mohu říct. Přece jen rodinná loajalita nebo tak něco... Ále, co to řeším, je to Snape. Cvrček dorovnává jedna jedna.
"Vrátil se jeden večer trochu mimo a kýval na všechno, co jsem řekla. Musím přiznat, že svazky ze zakázaných regálů obsahují skutečně fascinující čtení."
Viktor se zasměje. "Kdyby to, co jsi právě řekla, nebylo tak havraspárské, okamžitě bych požadoval tvoje přeřazení k nám."
 "Nebuďte tak domýšliví, tohle není žádná esence zmijozelskosti! Prostě jenom vím, co chci."
"Mě tady u sebe,"
samolibě se usměje. "Takovou tě mám rád."
"A taky přístup do zakázaných prostor a dalších dvacet bodů,"
sladce se usměju.
"Doufám, že jsem byl mezi prvními třemi," přimhouří oči.
"Možná," nechám se přitáhnout a obejmout.
"Ranila bys mou zmijozelskou domýšlivost, kdyby ne," zašeptá mi do ucha. "Rád bývám první a jediný."
Na jazyk se mi dere impulzivní 'jejda', ale ovládnu se. Ačkoliv se rozhovor pořád nese v žertovném duchu, znám už Viktora natolik, abych věděla, kdy ho nemám provokovat.
"Bez odpovědi?" zavrní tiše.
Zachvěju se.
Odtáhne se jen tolik, aby mi viděl do očí. "Možná snesu být druhý, když byl tím prvním Harry Potter."
Oh, kdyby věděl, kdo byl ten první! A kdyby to věděl ten první...
"Vanjo," zajede mi rukou do vlasů. "Na co myslíš?"
"Nemám antikoncepční lektvar,"
plácnu to první, co mi přijde na mysl, a vzápětí mi tváře zalije červeň, když si uvědomím, co jsem to právě řekla.
"Trávíš prázdniny u jednoho z nejlepších lektvaristů na světě," pustí mě a posadí se vzpřímeně. "Možná..."
"Vůbec se to neodvažuj dokončit,"
skočím mu do řeči rozčileně. "Jestli něco nikdy v životě neudělám, tak to bude tohle. Je to Snape! Jak si to představuješ? 'Pane profesore, ráda bych měla sex s jedním z vašich studentů, ale neplánuji ještě zakládat rodinu, nepomohl byste mi?'"
"Neříkej to!"
skoro zakřičí. "Proč jsi tak hrubá? Jenom jsem to navrhl!"
Chci něco odseknout, ale náhle mi dojde, že vůbec netuším, o čem to mluví.
"Neříkej - co?" zeptám se zmateně.
"Správný termín je 'milovat se'," informuje mě naštvaně.
Spolknu poznámku o staromódnosti a povzdechnu si. "Můžeme poslat sovu do lékárny na Příčnou," navrhnu mírně.
"Půjdu si dát ledovou sprchu."
"Viktore,"
chytím ho za ruku, "tohle nemělo být takové. Promiň. Chtěla jsem..."
"Víš, prostě bych si mohl dávat pozor,"
přeruší mě. Naprosto mě tím připraví o řeč. "Dokázal bych to, Vanjo, vážně." Jemně mě chytí za bradu a natočí si mě k polibku. "Co říkáš?"
Uvědomuje si, že je to pitomost?, běží mi hlavou, zatímco se slyším odpovídat: "Dobře."
Sevře mě v objetí, polibek se prohloubí, svalíme se do peřin, zalehne mě, přesně ví, co má dělat. Ach ano, já to vím taky... Třetí muž během prvního roku, kdy podle zákona mohu? Kdy jsem se stala tak promiskuitní? Je tohle to, o čem se tvrdí, že děti, které ztratí rodiče, zároveň ztrácí pravé hodnoty a vedení ve světě?
Jenže já nejsem dítě, usměju se sama pro sebe. A protože už nejsem dítě, mohu udělat třeba tohle -
"Óóóch, Vanjo!"
- a nebo taky tohle - 
"Ááách!"
- a nebo taky...
"Ty malá čarodejnice," uvězní mi Viktor paže za hlavou, popadne hůlku a vyčaruje něco, co až podezřele připomíná černou hedvábnou stuhu. "Tohle tě naučí." Náhle jsou mé ruce přivázány ke sloupku postele, a přestože jde o stuhu, kterou bych snad dokázala i přetrhnout, nehledě na to, že kdybych se hodně mlela, nejspíš by se rozvázala sama, cítím se bezmocně. V jeho moci. Má převahu a ví to.
A mně se to líbí.
"Jsi moje," vztyčí se nade mnou, nahý a pánovitý.
"Jsem tvoje," opakuju jako ozvěna.
"Můžu si s tebou dělat, cokoliv budu chtít," promluví znovu a mnou projede zachvění.
"Cokoliv, prosím," vymáčknu ze sebe.
"Všechno," předříkává dál.
"Úplně všechno," přitakám skoro bez dechu.
Cokoliv a všechno.
Když o něco později ležíme vedle sebe zaklesnutí v objetí, oba udýchaní a oba spokojení - tak moc spokojení! -, neexistuje nic, co by tu chvíli mohlo zkazit.
Ani se zájmem přihlížející růžový jednorožec na stěně.
Ani to, že jsem rodinu opravdu zakládat ještě nechtěla. Ale když on byl tak přesvědčivý...

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu