Kráska a Smrtijed III. - Hlavně s rozumem

10. červen 2013 | 06.00 |

Kapitola sto sedmnáctá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Severus Snape)

"Paní Farragutová.”
"Pane Snape... očekávala jsem vás.”

Má třetí dnešní návštěva, první a jediná žena. Vážná čarodějka o několik let starší než já; přes pokročilou večerní hodinu oděná ve formálním hábitu, s pevně sepnutými vlasy. Chudá dívka, která se dostala do vyšší společnosti dobrým sňatkem, vdova, která úspěšně vede obchod po manželovi. Zcela bezúhonná, věnující se dobročinnosti. A se znamením zla na paži.
Odvede mě do salónu, kde se oba usadíme do křesel. Nabízí mi bylinný čaj a až tehdy prozradí její rozpoložení chvějící se ruce. Odloží konvici zpět na tác.
"Promiňte...”
Natáhnu se a naplním oba šálky.
"Já vím, že nejste on,” povídá chvatně, "tolik jsem o vás slyšela a četla. Jen teď nevím... nechápu...”
"Proč jste odpověděla na volání?”
zeptám se.
Přitiskne si dlaň na paži. "Tolik to bolelo! Byla jsem si jistá, že je to jenom pro mě. Bála jsem se nepřijít za někým, kdo vstal z mrtvých a dělá si nároky. Nechtěla jsem ohrozit svou rodinu.”
Jak jinak. Tohle už jsem dnes slyšel.
"Řekněte mi, jak jste získala znamení zla.” Nemusím se ptát, vím to. Chci ale vědět, co mi řekne, chci ji pozorovat. Dostane se mi banální historky o mladém manželském páru, zprvu nadšeném, později vyděšeném; nikdy se nenamočili tak hluboko, ani nevypadali tak užitečně, aby na jejich zapojení Voldemort trval. I tohle už jsem dnes slyšel. Vím, že mluví pravdu a vím, že mi těžko může být jakkoli užitečná.
"Paní Farragutová, hledal jsem zločince. Vy jste stála mezi nimi.”
Sklopí hlavu. "Alespoň že... že to nezačíná znovu,” zašeptá.
Zbytečně tu ztrácím čas. Pronesu k ní menší řeč na téma ´když o vás už v životě neuslyším a neuděláte žádnou hloupost, jste v dokonalém bezpečí´ a sotva se mi podaří přes její lehce uslzené díky odejít z domu, v duchu odškrtnu další jméno na seznamu. Zítra další tři a tím budu mít ty nejjednodušší jasné případy za sebou - ty neužitečné a neschopné, kteří se do ničeho nemíchali a míchat nebudou. Nemohu se zbavit jistého pocitu nechuti a pohrdání. Ubohá roztřesenost mých obětí, pokřivená záda, pevně zavřené oči... Nicméně, vyplatilo se jim to. Přežili.
Venku se zatím zcela setmělo. Zakouzlím tempus a zaváhám. Ačkoli jsem unavený a na přitažlivosti získává představa vlastní ložnice, rozhodnu se odbýt si dnes ještě jednu návštěvu, Jilla Grimese. Zatím šlo všechno dobře a rychleji, než jsem čekal, zítra mi náskok proti plánu přijde vhod. Popojdu pár kroků do stínu a přemístím se; část Londýna, ve které se vzápětí ocitám, je mnohem méně příjemným místem k životu než úhledné vilky na jeho okraji.

Domy jsou otlučené a namačkané k sobě, fasády posprejované, je tu cítit špinavá voda. Ta nejubožejší mudlovská čtvrť, dávno určená k demolici.
Vystoupám po schodech jednoho z řady domů, který stojí na samém břehu řeky a nebezpečně se nad ní naklání. Všudypřítomná vlhkost přeje plísním a vzduch nepříjemně páchne. Schody jsou staré a sešlapané a většina oken na chodbě rozbitá. Zabuším na dveře. Necítím žádná kouzla a muž, který mi otevře, je sice strašlivě vyděšený, ale zřetelně neškodný. Zírá na mě, jako by uvažoval, jestli se vůbec smí pohnout a pokud ano, zda by nebylo nejlepší rovnou padnout na kolena. Je to obtloustlá kreatura neuměle uplácaná z rosolovitého těsta. Nebudí soucit, pouze odpor.
"Vzpamatujte se, člověče,” zavrčím, "chci si s vámi jenom promluvit.”
"Tak... promluvit? Se mnou?”

Udělám krok dopředu a on couvne. "Raději v soukromí.”
"Jistě, ano, pojďte, prosím.”
Konečně se trochu vzpamatuje a projdeme do stísněné kuchyně. Je stěží pochopitelné, proč žije v takových podmínkách, ale jeho profil je obzvláště bezútěšnou přehlídkou nulových ambicí a minimální snahy. Ke smrtijedům ho naverboval pochybný kamarád a Voldemort sám musel projevit výjimečně sníženou dávkou soudnosti, pokud ho přijal. Snad byl plánován jako oběť, protože umučit pár kouzelníků pro výstrahu ostatním patřilo k věci; a s někým takovým po ruce by se neplýtvalo kvalitnějším materiálem.
"Posaďte se?” mávne Grimes neurčitě rukou a se zřetelnými rozpaky se zahledí na nesourodou sbírku polorozpadlých židlí. Neustále se nervózně pohybuje, těká rukama, přešlapuje.  "Mohu vám nabídnout... myslím, čaj?”
Odmítnu, protože nemám v plánu nakazit se žloutenkou ani dýmějovým morem. Místo abych se posadil, opřu se o parapet a složím ruce na hrudi. S takovým hmyzem je protivné i dýchat stejný vzduch.
"Grimesi, čím lépe budete odpovídat, tím dříve budu pryč. Jak jste přišel ke znamení zla?”
Něco v jeho postoji se změní. Teď je tam jakási vypočítavost, plán. Nemá po ruce hůlku a jsem si jist, že bez ní nezvládne ani to nejprimitivnější kouzlo, přesto něco chystá. Snad doufá, že když jsem ho dosud nezaklel, už se z toho všeho nějak vymluví - je to ten typ.
"Znamení, znamení zla...” Neklidnými pohyby začne vyhrnovat rukáv a přiblíží se až ke mně. "Tohle znamení zla?” Jakkoli je otázka nesmyslná, mimoděk pohlédnu na jeho paži a ohavné tetování, které má vypálené těsně pod loktem.
Pak jako by čas náhle pádil zběsilým tryskem. Na okamžik si nejsem jist, co se stalo. Grimes snad zavrávorá, nebo se to pokouší předstírat, a prudce do mě celou svou vahou strčí. Nedokázal by mě hodit přes parapet a neměl nejmenší šanci v boji, ale nechávám se dokonale zaskočit tím, že stěna povoluje celá; místo zdi je za mnou jen díra špatně vyspravená natřenými prkny. Ztrácím rovnováhu a po zádech letím dolů - krátký okamžik, než se udeřím do hlavy o jakýsi kus dřeva a zavře se nade mnou voda.

(Vanja Grishamová)

Je to už několik dní, které trávím zavřená na Snape Manor. Včera jsem slavně zjistila, jak neutralizovat kouzlo, proměňující lidi v hmyz, a v euforii z toho, že se teď dostanu do každého zakletého pokoje, který v sídle je, jsem se znovu vypravila do Snapeovy kanceláře. Další tři hodiny jsem strávila sice ve své podobě, ale o metr a půl nižší. Havran z té perspektivy vypadal skutečně hrozivě.
Sídlo přede mnou už neskrývá žádná tajemství. Znám každý jeden pokoj, který zde je, a naučila jsem se od sebe rozeznávat dokonce i všech šestadvacet salónků.
Dribble stále žije, v tomto ohledu jsem zatím zůstala bez úspěchu. Když jsem vymalovala svůj pokoj zpátky na bílo, objevila se tam malba růžového koně do půl hodiny znovu. Nutno říci, že byla co do obsahu již snáze identifikovatelná.
A teď... nudím se. Skoro se za to stydím, protože je zdejší knihovna skutečně fantastická, ale je to tak. Dopis od Peggy jsem četla snad stokrát a ostatním jsem nepsala, abych nemusela vysvětlovat, kde že to vlastně trávím prázdniny.
...rodiče mi nedovolili tě pozvat, protože jsi pořád potenciálním cílem útoků pozůstalých smrtijedů... nemůžu za tebou přijet, rodiče se o mě bojí... moc mě to mrzí, uvidíme se v září...
Kdyby její rodiče tušili, jak to s pozůstalými smrtijedy doopravdy je!
Snapea jsem od začátku prázdnin viděla zhruba třikrát a pokaždé vypadal, jako by zrovna zaváděl nový administrativní systém pro půlku zeměkoule. Přepadlý, nevrlý, s hlubšími kruhy pod očima než obvykle a se spoustou urážek domácího skřítka. Večeře obvykle probíhaly v tichosti, což vina především neustále se zvětšující hromady dopisů, které přinášejí sovy do sídla v každou noční i denní hodinu.
"Dribble je špatný skřítek! Dribble se nechová uctivě ke svému pánu a paní!"
Vyrušená ze zadumání nad knihou vykouknu na chodbu, kde proti sobě stojí dva naježení domácí skřítci. Zatímco Croft svolává hromy a blesky nad Dribbleovu hlavu, ten stojí se založenýma rukama a s povýšeným výrazem.
"Dribble ani každý den nemění povlečení a nepere! Špatný skřítek!" rozčiluje se zrovna Croft.
"Dribble pere pokaždé," opáčí konečně zdejší domácí skřítek, "kdy dostane pánovo špinavé prádlo. Slečna není majitelem Dribblea a nezaslouží si, aby se s ní zacházelo lépe. Dribble zná své povinnosti velmi dobře a plní je bezchybně."
Croft spustí další lamentaci a já se vrátím do křesla mezi regály. V pořádku, nenávist je vzájemná.
Z nového polospánku mě vyruší zlostný křik. "Dribble upřednostňuje mladého pána před slečnou, a to není správné! Mladý pán nepatří do této rodiny o nic více!"
...mladý pán?
Ozve se hlasité prásknutí vzápětí následované druhým a po chodbě se rozhostí ticho. Skřítci jsou pryč.
Mladý pán.
Napadne mě to skoro okamžitě, vždyť není den, kdy bych nepřemýšlela nad tím, co se asi stalo s Dracem a kde tráví prázdniny on. Je skutečně tady? Na Snape Manor? Prošla jsem všechny místnosti, které zde jsou, ve všech částech domu. Myslela jsem si, že už znám všechna tajemství.
Znovu rozvinu plánek sídla a zahloubám se. Všechny místnosti, které v něm jsou značené, těsně přiléhají k sousedním, není tu prostor pro tajné místnosti. Leda že by...
Přeměním svícen na metr a změřím knihovnu. Není to jednoduché, v cestě mi stojí porůznu rozestavěné police plné knih, a když změřím i sousední místnost a porovnám jejich proporce na plánku, jsem si skoro jistá, že jsem se musela zmýlit. Knihovna přece nemůže být o tolik menší než vedlejší sál, ale jestli skutečně je, ačkoliv v plánku jsou stejné, pak mezi nimi musí být tajná místnost.
Jako malá jsem byla posedlá tajnými chodbami a místnostmi, byť víra v ně vyžadovala v našem malém londýnském domku hodně odhodlání. V Bradavicích mi první z nich ukázal až Harry. Co mám udělat teď? Jít na chodbu mezi obě místnosti a polechtat na nose portrét Snapeova předka ze 14. století?
"Vyjev mi svá tajemství," poklepu na plánek hůlkou. Plánek nepatrně zhnědne a jeho inkoust vybledne, to byla jediná dvě kouzla, která nesl.
Pohledem přejedu po tisících knih, které jsou uloženy v regálech. Svazky nejsou řazeny abecedně nebo tematicky, ale chronologicky podle svého vzniku a orientace v nich je pro nezasvěceného téměř nemožná. (Ale levý roh místnosti je úplný ráj plný starých papyrů.)
"Dribble!" rozhodnu se nakonec, protože mi vidina mravenčí práce s procházením knih dodá nebývalé odhodlání ke konfrontaci se skřítkem.
"Slečna si přeje?" objeví se přede mnou okamžitě.
"Kde je pan Malfoy?"
"Všichni pánové Malfoyové jsou pohřbeni ve společné hrobce na svých pozemcích. Pouze Malhory Moonslay Malfoy byl pohřben na ostrově v Tichém oceánu po komplikacích-"
"Dribble,"
zarazím jeho litanii, "kde je Draco Malfoy?"
"V péči všemohoucího Merlina,"
odpoví povýšeně.
"Je tady?"
Skřítek se rozhlédne po místnosti. "Očividně ne."
"Mám hroznou chuť tě kopnout,"
řeknu otráveně.
"Disponuji kouzlem proměňujícím lidská mláďata do veverek," kontruje.
"Kde je Draco?!" vyjedu nepříčetně.
"Na severní obloze. Je cirkumpolární, takže ho můžete vidět každou noc, pokud samozřejmě není zataženo. Leží mezi Labutí, Lyrou-"
"Nesnáším tě, víš?"

Potěšeně se usměje, ukloní se a s prásknutím zmizí.

(Severus Snape)

Probudí mě zvláštní cinkavé zvuky. Pocítím nutkavou potřebu zjistit, z čeho vycházejí. Otevřu oči - podivuhodně pracná záležitost - a spatřím jeptišku se stetoskopem kolem krku. To je ono. Stetoskop naráží do kovového křížku na hrudi. Jeptiška je obrovská bytost a z jejího hábitu by se dalo postavit cirkusové šapitó. Uklidněn vyřešenou záhadou oči zase zavřu.
"Pane, neusínejte nám tu,” zatřepe mnou ta osoba, "už to stačilo.”
 Neochotně zamžourám. "...?” zachraptím.
"Měl jste neuvěřitelné štěstí, že vás ti chlapci vylovili,” vykládá. "Možná si připadáte ještě trochu omámený, to máte po lécích a postupně vás to přejde. Jste v nemocnici svatého Quinciána.”
Otrávili mě? Zfetovali. Patrně proto si připadám jako mlok.
"Jak se jmenujete? Dokážete mi to říct? Pamatujete si, co se stalo?”
Nemám hůlku. Nejsem ve stavu, kdy bych se mohl přemístit, a nejsem s to čarovat tak účinně, abych se odsud dostal. Možná bych dokázal dost na to, abych zalarmoval ministerstvo a vyslali někoho na zahlazení stop magie před mudly. Představa, že mě tu najdou nemohoucího v mudlovském nemocničním prádle zavazovaném na zádech pomuchlanými šňůrkami, je však zcela nepřitažlivá.
"Uvidíme za pár hodin,” potřepe mi přátelsky na rameno svou obří tlapou a zlomí tak několik přilehlých kostí. "Máte otřes mozku. Dejte si čas."
Rád bych promyslel další postup, bohužel se však svatý Qincián, jehož mučednický obraz visí na protější zdi přímo v mém zorném poli, podobná jednomu z bradavických studentů a pohlcuje veškerou mou pozornost. Ani za nic si nedokážu vybavit, jak se dotyčný student jmenuje, a neuvěřitelně mě to popouzí. Pevně zatnu zuby a soustředím se. Propaluji ten zlořečený obraz svým nejzuřivějším pohledem. Zlost ve mně narůstá mocnou přílivovou vlnou. Jak - se - sakra - ten - prokletý -
Křach, vytrhne mě z koncentrace a s lehkým údivem si uvědomím, že pokoj kolem se nějak podivně propadl. Ne, to já jsem se propadl, když se pode mnou rozbořila postel. Možná jsem neměl tak povolit uzdu svému rozhořčení. Připadám si trochu zmatený, ale dokud vidím na ten obraz... Trochu se posunu, abych dostal ze žeber jeden ostřejší kus pelesti, a začnu si znovu probírat možné adepty. Skutečnost, že svatý Quincián zemřel krutou smrtí za přispění jakýchsi úhořů a několika zubatých žab, mě naplňuje jistým uspokojením. Určitě to nebyl nijak oblíbený student... jak jen se... a možná to není postel, ale naskládaná hranice s dřívím. Církev a čarodějové, to je od nejstarších časů závod o to, kdo první škrtne sirkou. Nejspíš jsem ten závod právě prohrál.
Vzápětí zjistím, že mi něco hustého a vlahého teče po krku, a pocítím hluboké uspokojení. Jelikož mi právě vytéká mozek na košili, za pár chvil bude po mně a ti krvelační černí havrani si už neškrtnou.
Za další chvíli mi dojde, že to něco hustého a vlahého voní zeleninou a masem. Rozklad postihl zřejmě i stolek vedle mé postele a zvrhnul se talíř obsahu nejobávanějšího - nemocniční stravy. Útroby se mi sevřou hrůzou. Že bych neměl být upálen, ale tímto nejděsivějším způsobem umučen?
Z rozjímání mě vytrhne klapnutí dveří a následné vyjeknutí. To by mělo být v pořádku. Často, když někam vstoupím, ozve se pár vyděšených zvuků všeho druhu. Sice mi tu něco nehraje - ležím přece...
Potom se všechno pokazí. Chtějí mě odvést! A tak se začnu bránit. Ať lože či hranice, ať mozek nebo rozmixovaná noční můra, je to moje lože lože a můj mozek. Nacházím v sobě netušené síly a mocné odhodlání. Stojany s infuzemi se kácí k zemi, trosky postele létají na všechny strany a více méně omylem přiškrtím jednu ošetřovatelku. Kdyby mi nepíchli další injekci, po které okamžitě vadnu, budou si mít o čem podívat ještě napřesrok. V poslední chvíli jasného vědomí si však konečně vybavím jmého onoho studenta; a v duši se mi rozhostí klid a mír.

(Vanja Grishamová)

Vážně nejsem pošuk a vlastně si myslím, že doopravdy do Havraspáru nepatřím, nicméně Herbert Schleicher by si zasloužil metál za poutavost, s jakou dokázal napsat pětidílnou encyklopedii řapíkatých rostlin střední Asie. U popisu Fnyzorie žuzelnaté se bavím přímo královsky, ačkoliv její účinky nejsou zrovna legrační (po vdechnutí pylu nastává u malých zvířat smrt do třiceti minut, u velkých zvířat trvalé ochrnutí do hodiny), a mé odhodlání vstát z postele a dojít si pro další svazek (Fň-Lz, začíná Fňaurícií abada a končí Lzuzodou velkou) už je absolutní. Vážně, takhle kdyby byly psány učebnice, tak by se musely zrušit nejhorší tři stupně známek.
Sídlo je v noci tiché úplně jiným způsobem, než jak je tiché přes den. Přes den žije a dýchá, akčoliv jsem v něm sama, ale v noci jsou na spoře osvětlené chodbě vidět pouze bělma portrétů starých Snapeů, kteří se nikdy nepohybují, a nic víc. Jímá mě z toho úzkost.
Což omlouvá, že si i na noční potulku beru hůlku. Nikdy dříve jsem nebyla tolik paranoidní.
"Co to..."
Dveře do knihovny jsou pootevřené a zevnitř se line světlo. Můj šepot, kterým se pokusím přehlušit dusivé ticho, vymizí bez ozvěny.
Knihovna, Snape... je to jako dejà vu a v mysli si musím vybavit ten večer na Malfoy Manor, abych vůbec byla schopná jít dál, a v duchu se jen modlím, ať je tam sám, ať tam nemá nějaké spřátelené smrtijedy.
Dveře jsou dokonale udržované a nevydají jediný zvuk, když do nich lehce strčím, abych nahlédla dovnitř, hůlku v pohotovosti.
Uvnitř jsou rozžaté všechny svíce a místnost sálá teplem. A v křesle je schoulený spící Draco Malfoy.
Je krásný. Vlasy má kratičké, ale zlatavé jako dříve, a s tváří zachumlanou do teplého plédu vypadá nesmírně zranitelně. Mám touho ho obejmout a ochraňovat, říci mu, že bude všechno v pořádku, že tu budu s ním...
Pokusil se mě zabít, uvědomím si překvapeně. Je to už dávno, byl to vůbec ten samý člověk? Je to tak dávno, že už je to promlčené, nepočítá se to, rozhodnu se.
Potichu se proplížím kolem křesla pro encyklopedii a trochu doufám, že ho tím probudím, že s ním budu moci promluvit.
Jenže spí tvrdě. Opět stojím u dveří, v rukou těžký svazek, a nevím, co mám dělat. Když odejdu, zmizí. Dribble mi nikdy neprozradí, kde je ubytovaný, a Draco sám jen těžko přijde. A já potřebuju společnost, musím ji mít! Viktor mi psal, že by mě rád navštívil, ale nepochybuji, že tento návrh Snape okamžitě zamítne, a Draco je přece tady, s Dracem bych mohla mluvit, bavit se s ním, podnikat věci. Společně studovat.
Jenže ho nemůžu vzbudit, spící princové se nebudí.
Přičaruji mu nad hlavu třpytivé hvězdy - všechna cirkumpolární souhvězdí - a tiše za sebou zavřu.
Další ráno je knihovna prvním místem, kam se vydám.
"Draco?"
Je tam prázdno, hvězdy už vybledly a jen zmuchlaný pléd a chybějící svazek Fň-Lz napovídá, že se mi to všechno v noci jenom nezdálo.
Nasnídám se jako ve snu, nemůžu na to přestat myslet, musím ho přece najít...
"Havrane!"
"Je to havrrrran z rodu Snapeů, krrrá!"
"V tomhle sídle je někde Draco Malfoy. Najdi ho!"

"Pouze to, a prrrrranic víc!"
Vyhodím Havrana do chodby, protože se mi zrovna těžko snáší jeho výřečná nálada, a usadím se na postel. Poník naproti mně mě nebývale rozčiluje. V náhlém rozmaru proti němu mávnu hůlkou a vyslovím oživovací kouzlo, které by ho mělo donutit se pohybovat na té nejelementárnšjí úrovni tak dlouho, dokud magie nevyprchá. Kůň zdvihne hlavu a spokojeně zařehtá, načež odkluše pryč ze stěny mého pokoje.
Skrze dveře.
Skrze. Dveře.
Vrhnu se k zásuvkám, kam jsem vyskládala lektvary, které jsem si přivezla z Bradavic, a po chvíli najdu ampulku, kterou mi darovala Bea v argentinské škole. Oživovací lektvar, který do maleb vloží elementární rozum a hlavně je rozpohybuje trvale.
A jestliže se nástěnné malby mohou pohybovat bez ohledu na zavřené dveře, měly by být schopné proniknout i do tajných prostor.
Najít Draca.
Připadám si trochu zvrhle, když začnu na nádhernou bílou stěnu plácat barvy a kreslit neumělého růžového jednorožce, ale doufám, že je to malba, která by mohla zraněného a vystrašeného chlapce vyvést z jeho vězení.
Snape se ze mě zblázní.

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu