Kráska a Smrtijed III. - Začátek prázdnin

27. květen 2013 | 06.00 |

Kapitola sto šestnáctá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Severus Snape)

Projdu východní chodbou a vystoupám právě po posledním schodišti před ředitelnou, když se přede mnou zpoza rohu vynoří Gabriela.
"Povedlo se?” ptá se místo pozdravu a přejíždí mě rychlým pohledem, jako by si chtěla ověřit, že jsem celý.
"Bohužel,” odpovím, "na místě probíhá mudlovská pohraniční válka. Dostali jsme se přímo doprostřed bitevního pole.” Když vidím lehký šok v jejích očích, dodám jen: "Všichni jsou v pořádku.”
"Škoda.”
V úsměvu jí zasvítí bílé zuby. "Škoda obřadu, samozřejmě. Zase žádné procházky při měsíčku?” Skoro vyzývavě v té chvíli nakloní hlavu, a vzápětí jako by si uvědomila, s kým mluví, snědá pleť jí lehce potemní zřídka kdy vídaným ruměncem. "Asi ne,” odpoví si hned sama polohlasem.
"Ne, asi ne,” odvětím poněkud toporně. Obvyklá nenucená samozřejmost našeho hovoru se někam vytratila a zůstalo neurčité napětí, nepohodlné oběma.
"Máte jiné šaty,” řeknu a ani trochu to tím nevylepším.
"Ano, už jsem na odchodu,” přikývne a přejede si maně rukou po sametové látce dlouhé sukně, která ji dělá tolik jinou. "Měl byste asi vědět, že jsem objevila to vaše hlídací kouzlo a zrušila ho.”
Trochu se zamračím. Nemělo být snadno k nalezení a nemohlo být nic snadného ho deaktivovat. "Neměl jsem v úmyslu vás sledovat. Bylo to pouhé monitorovací kouzlo, které by mi oznámilo vaši polohu v případě ohrožení života.”
"Jsem si jistá, že nic takového v pracovní smlouvě nemám.”
"Ne, nemáte.”
Trochu zaváhá. "Ostatním, co ho měli, jsem o něm neřekla,” dodá skoro omluvně. "Třeba přijde vhod, nevím. Mohu vás však ujistit, že mé plány na léto jsou zcela nudné a mírumilovné a náhradu za mě v září určitě shánět nebudete.”
"To mluvíte o pobytu u své sestry?”
"Ano... u sestry.”
Ovládá se výtečně, ale já nemusím hádat, protože vím.
"U té sestry, která je vlkodlakem?”
Znehybní. "Ano, u té.” Neptá se, co všechno vím a odkud. To první je jasné a druhé zbytečné, samozřejmě, že jsem si zjistil všechno.
Gabriela je plná protikladů, které nejsou nijak patrné na první ani druhý pohled. Klidná, mírná, vážná, ale laskavá; věčný úsměv v očích a neanglická elegance pohybů. Obecně považovaná za příliš hodnou jako každý, kdo se věnuje nejmenším dětem a bere vážně jejich starosti. Vůbec nepochybuji, že s věkem bude patrnější vybranost jejích způsobů. Přesto tato mladá žena zabila ve svých čtrnácti letech vlkodlaka, když napadl její starší sestru. Potom šla a bez váhání potrestala muže, který stál v pozadí toho útoku - banální případ zhrzeného nápadníka, který zvolil nepřiměřenou pomstu. Madame Cela považovala za jisté, že při tom Gabriela použila i černou magii; vyšetřování vyšlo do ztracena. Přišlo mi vhod, že učitel Obrany má představu o všech aspektech magie, a nijak jsem se nad tím nepozastavoval. Skutečnost, že objevila mé monitorovací kouzlo, mě však nutí si představu o jejích schopnostech ještě poupravit. Není nijak zvlášť silná čarodějka, dokáže však magii užívat s velikou pečlivostí a efektivitou.
"Dávejte si pozor.”
Její napjatý postoj se uvolní; sklopí hlavu a nehlasně vydechne. "Dám,” řekne ještě tišeji než já.
Vidím ji na okamžik Kingsleyho očima - tu křehkost obemknutou krunýřem hrdosti  - a snad na okamžik chápu pohnutky jeho nepraktické náklonnosti. Potom se blízko nás rozletí dveře a kulisy zapadají na svá obvyklá místa. Pokud jsme snad na chvíli byli přemoženi jakousi rozjitřeností, její zbytky rychle tají pod blížícími se kroky.
"Severusi! Jak jste dopadli?"
Možná bych mohl rozeslat oběžník.

(Vanja Grishamová)

"Dribble!" zavolám hlasitě. "Můžeš na chvilku?"
 Skřítek se mi nerudně objeví po boku. "Dribble má velké uši, slečna nemusí tolik křičet," prohlásí upjatě. "Bude si slečna přát?"
"Máš chvilku? Ukázal bys mi, co tu kde je?" Skřítek pozdvihne obočí v jednoznačně vyčkávavém gestu. "Prosím?" dodám.
Odměřeně kývne a vyrazí dva kroky přede mnou. Je mi vysoký akorát k pasu, tak proč mám TAKOVÝ  pocit, že následuji rozladěného Snapea?!
"Salónek," pokyne rukou ke dveřím nalevo, když projdeme několikátou chodbou a mineme asi tucet dalších dveří, ke kterým neřekne nic.
"Salónek," řekne o tři minuty později, když projdeme půlku křídla, a pokyne napravo.
"Salónek?" skočím mu o pět minut později do řeči dříve, než se vůbec nadechne.
Ušklíbne se. "Vida, jak rychle se to tu slečna naučila znát. Přeji hezký zbytek dne." A s prásknutím zmizí.
Zůstanu vyjeveně civět na místo, kde ještě před chvílí stál. Neměli by domácí skřítci sloužit svým pánům oddaně...?
"Dribble!" zakřičím tak nahlas, jak jen hlasivky zvládnou.
Vzápětí mi málem popraskají bubínky z prásknutí, se kterým se skřítek objeví.
"Slečna volala?"
"Plánek sídla s popisky."
Luskne a podá mi pergamen. "Bude si slečna přát něco dále?"
"Jak dlouho už sloužíš v rodině Snapeů?"
"Dobrý pan Ignác Sebastien Snape mě koupil na trhu za třicet stříbrných, slečno." Pátravě mě přejede pohledem. "Jako vzdálená příbuzná jistě znáte rodokmen tohoto rodu, že?"
Jsem si skoro jistá, že to nebyl Snapeův otec ani děd, rozhodnu se. Takže je tu už dlouho. Čímž se vysvětlují jeho manýry.
"V kolik se podává večeře, Dribble?" zeptám se raději.
"V šest hodin, samozřejmě."
"A kde?"
"V salónku."
"Jak jinak."
"Bude si slečna přát něco dalšího?"
"Růžového poníka."

"Ale jistě."
Jak může něco tak malého udělat při přemisťování takovou ránu?
Za nejbližšími dveřmi se skrývá obrovský sál se třemi stěnami pokrytými zrcadly a s baletními tyčemi přikrytými dekami. Uchváceně se rozhlédnu kolem sebe. Velkými okny dovnitř vniká měkké podvečerní světlo a v něm se vznášejí zrnka prachu, který jsem svým příchodem zvířila. Umět tak tančit...  Zasněně pohlédnu do zrcadla, jsem všude, jsem krásná. Jen bych si měla vymýt z vlasů písek.
Sesunu se na podlahu a jmu se zkoumat plánek sídla. Vida, podle všeho se používá již pouze jedno křídlo, to, kde jsem ubytovaná. Ložnici má Snape nepříliš daleko od mé, v těsné blízkosti své pracovny a knihovny.
Hluboce si povzdechnu a vydám se zpět do svého pokoje, abych se trochu zkultivovala. Jsem si skoro jistá, že se mě Snape dříve nebo později vydá zkontrolovat. Upravit se je na místě, ať nelituje hned první den, že mě sem vzal.
Ve dveřích svého pokoje zůstanu jen konsternovaně civět. Můj pokoj je čerstvě vymalovaný - a neumělá malba čehosi růžového je přímo proti dveřím.
Asi bych neměla tak často propadat sebelítosti - ale vážně? Celé léto? Jaká nehoda, která by zapříčinila smrt domácího skřítka, by asi byla nejvěrohodnější?
Zatímco na mě dopadají proudy vody, se snažím uklidnit. Vždyť když Dribbla nebudu o nic žádat, tak ho skoro nebudu potkávat, no ne?
Ze sprchy mě vyžene ťukání na okenní tabulku. Když otevřu, vletí dovnitř Havran.
"Poslyš," podrbu ho pod krkem a ignoruju, že se znechuceně odtáhne. "Nemohli byste se s mladými nastěhovat sem? Do nějakého nepoužívaného pokoje... trochu si ho zútulnit, nacupovat a pokálet... prosím?"
"Nikdy víc!" zakráká černá bestie a poskočí.
"Nemám pro tebe nic k jídlu, přileť po večeři, něco přinesu," slíbím.

(Severus Snape)

Ředitelna se zdá větší a tišší, jako by i ta místnost vnímala, že škola je prázdná a za okny léto. Oknem dovnitř vane teplý vzduch a všechny obrazy bez výjimky spí jako zařezané. Od Moudrého klobouku se ozývají tiché rytmické zvuky - když se zaposlouchám, mám pocit, že si předříkává básničky. Možná si chystá své zářijové vystoupení.
Všechno už mám sbalené, jenom potřebuji prolétnout moře listin, které si budu brát s sebou. Velký štos tvoří korespondence s mužem, kterému jsem zadal různé dílčí výzkumy ohledně přenosu člověka do knihy. Ne takové, aby mohl pochopit celek, ale dost na to, aby mi ušetřil práci s drobnou mravenčí prací náročnou na čas, ale ne na mozek. Výsledky vypadají mimořádně slibně. Všechno se zdá nasvědčovat tomu, že onen nešťastný omyl, který nás se slečnou Grishamovou přiměl k tristní pouti během loňského léta, bude možné transformovat do zaklínadla nebo snad obřadu a kdykoli ho opakovat. Samozřejmě bez těch méně příjemných průvodních jevů, jako třeba nemožnosti knihu kdykoli opustit.
"Zůstanete na večeři, pane řediteli?”
"Ne, Crofte, za chvíli odcházím. Označené dokumenty přenes na Snape manor.”
"Jak si přejete.”

Další hromadu tvoří podklady pro lektvaristický kongres. Letos se bude konat kdesi na jihu Francie, takže procento těch, kteří se tam pojedou jenom opíjet s kolegy, bude vyšší než obvykle. Nevadí; tuhé debatní jádro skutečných zajemců o věc bude o to přínosnější. Vzhledem k nutnosti průběžně kontrolovat situaci na Snape manor si napíšu poznámku o dostatečném počtu přenašedel. U Galvaniho jsem již dostal slevu za velké odběry.
Slečnu Grishamovou zatím... Slečna Grishamová mi začíná připadat jako stále větší problém. Není dost stará, abych ji tam mohl nechat samotnou, ale příliš stará, než aby si vystačila s míčem na zahradě pod dohledem skřítků. Co se vůbec očekává, že s ní provedu? Mám ji doprovázet na plovárnu a nenápadně dohlížet, když bude pořádat piknik s kamarádkami? Měl jsem ji poslat do penziónu, alespoň by kolem sebe měla věkem přiměřenou společnost. Marně si snažím vybavit, co dělával o prázdninách Draco. Narcisa mi o tom vyprávěla, ale důsledně jsem to pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven. Před vnitřním zrakem se mi zjevuje nejasné procesí domácích učitelů a vhodně vybraných kamarádů - to asi nebude to pravé...
A navíc Draco.
Plus průběžné předávání Pottera z jedněch dobrých rukou do druhých, kterému díky hysterické reakci ministerského odboru péče o mladistvé musím vždy asistovat.
Nejhorší je, že vinu za tento neutěšený stav v podobě dohledu nad několika nezletilci nemohu dávat nikomu než sobě. Hromádku Potterových listin označím ke stěhování tak razantně, až ji málem zapálím.
"Ty jsi ještě tady, Severusi?”
"Jestli mi něco chceš, pospěš si, za chvíli odcházím.”
"Jen jsem si přišla vyzvednout poštu.”
"Minervo, lze nechat neplnoletou dívku několik dní samotnou doma?”
"Obecné přesvědčení tuším říká, že zruinuje rodinný účet zběsilým nákupem oblečení, vymaluje si pokoj na černo, uspořádá večírek, kde se opije, otěhotní a dům bude zdemolován a s velkou jistotou zapálen, a mezitím si stihne obarvit vlasy na fialovo. Bohužel nemohu sloužit z vlastní zkušenosti. Rozhodně ty rodiče důrazně varuj.”
"To udělám.”

Pohlédnu na hodiny. Mám ještě chvíli, abych dorazil na večeři včas. Rychle napíšu pár stručných vzkazů na adresy, které jsem dostal od Pastorka; než se pustím do prověřování jednotlivých smrtijedů, chci o nich mít shromážděné základní údaje. Postavení, majetkové a rodinné poměry, veřejně deklarované postoje, zájmy.
Nemohu nemyslet na okamžik, kdy jsem je svolával k sobě. Odporné Voldemortovo tělo, které však bylo rychle zapomenuto - a očím mých vazalů zůstalo skryto - a ten opojný pocit, že už se nenechám nikým zaskočit. Alespoň ne ze strany sympatizantů Pána zla. Voldemort byl však neuvěřitelně důsledný a protřídil kouzelníky v půlce Británie; kdo měl sklony k radikalismu, poměrně spolehlivě uvízl v jeho síti. I znamení na kůži jako by bylo živé, jako by vědělo, že čas spánku skončil, nemohu se zbavit dojmu, že se nepatrně pohybuje.
Odhodím brk, opřu se v křesle a zahledím se z okna. Všechno je tak pokojné a klidné, jako by se neměnil celý svět.

(Vanja Grishamová)

Do večeře mám ještě několik hodin čas, a tak se vydám nazdařbůh chodbou, čirou náhodou k pokojím svého strýčka. (Ano, i mně to označení připadá zvrácené. A baví mě to.) Pokoj minu, natolik jeho soukromí narušovat nechci, ale pracovna...?
PRÁSK! "Slečna by neměla vstupovat do této místnosti, pokud nechce skončit jako cvrček. Několik jich pán už má přišpendlených ve sbírce hmyzu v západním křídle."
"Cvrček?"
"To je hmyz, slečno. Obvykle se chytá do sklenice."
Ušklíbne se. "Varoval jsem vás."
Hmm... Cvrček. Kolik asi tak může existovat automatických kouzel, měnících lidi ve cvrčky? A jaká je šance, že kniha se zaklínadlem použitým pro zabezpečení sídla nebude v sídle přítomná? Zdá se, že mám konečně co dělat.
"Detecto," zašeptám s hůlkou namířenou na dveře. Nic se nestane.
Kdy se kouzlo může aktivovat? Pochybuji, že ve chvíli, kdy se někdo dotkne dveří. Pravděpodobně bude muset být dotyčný už uvnitř, jinak by se nepředešlo politováníhodným nehodám.
Takže když stisknu kliku...? - stisknu kliku - ...tak se nic nestane. Vida. Zajímavé.
Kdyby bylo kouzlo cílené na někoho, kdo se dovnitř pokouší dostat odemykacím kouzlem, tak by to už dávalo větší smysl. Ale jestli se chycení cvrčci skladují ve sklenici, tak by zloděj měl být už na druhé straně dveří, no ne?
"Alohomora," zašeptám tiše, aby mě Dribble neslyšel.
A v zámku cvakne.
Přímo se nabízí vzít za kliku a vejít dovnitř... Vážně Snape tolik podceňuje zloděje, který by se dostal přes ochrany pozemků až k jeho dveřím? Pochybuji - žádný zloděj by to neudělal, po tom všem, čím by si bezpochyby musel projít dříve. Na druhou stranu - tak počkat - vážně Snape tolik podceňuje ?!
Kouzlem odříznu třáseň koberce pod svýma nohama a přeměním ji na kámen. Hop a ťuk - narazí do dveří a neškodně se odrazí zpátky do chodby.
Samozřejmě by to mohlo být cílené pouze na živé bytosti a mně maně vytane na mysli nápad využít Havrana, ale zavrhnu ho skoro hned. Kdo kromě něj mě má rád? No, možná mě tak docela nemá rád, ale kdo kromě něj je mi věrný? I když za to může pradávné kouzlo. Ne, Havrana riziku vystavovat nebudu.
Bylo by krásné říci Dribbleovi, ale hádám, že by si asi nenechal poručit.
Takže...
Skoro se šklebím, když běžím do pokoje pro polštář. Pokud ho hodím tak, aby spadl na kliku, dveře by se měly otevřít...
...a ono to funguje!
Levitačním kouzlem zdvihnu polštář znovu do vzduchu, prudce jím mrštím do dveří a v okamžiku, kdy ho uvolním ze svého kouzla, zakouzlím co možná nejsilnější štít, který svedu.
A dveře se pootevřou.
Tak tak že nahlas nezajásám.
Je to chvíle, kdy bych měla odejít do knihovny studovat odeklínání, protože dál se bezpečně určitě nedostanu. Ale nedá mi to, pootevřenými dveřmi vidím jen malý výsek místnosti, tmavé závěsy a béžový vysoký koberec... Znovu pozdvihnu hůlku, abych kouzelným vánkem otevřela dveře dokořán...
...cvrk?
Svět se smrskne a mně chvíli trvá, než se dokážu pohnout, protože mám podivně uspořádané končetiny. Rozhlédnu se kolem sebe, mám nezvykle rozsáhlé zorné pole, a svět je deformovaný a zamlžený... rozeběhnu se, panikařím, malý broučí mozek není schopen pořádně uvažovat, a narazím do něčeho tvrdého, co nejsem schopná vidět.
Cvrk.
Vážně je sklo pro hmyz neviditelné? Osahávám bariéru před sebou tykadly a jsem si jistá, nic jiného to být nemůže. Krucinál.
Cvrk.
Pokus zavolat skřítka vyjde naprázdno, stejně jako mé snahy o létání. Nemůžu nic, dokonce ani cvrkat nedokážu cíleně.
Cvrk.
Minuty a hodiny se táhnou, jsem časově zcela dezorientovaná, když se konečně otevřou dveře a něco velikého a velmi černého se přiblíží k mému malému zamlženému světu. Moje tělo vzrušeně zacvrká. Nesnáším cvrčky.
Nade mnou něco zarachotí, svět se nakloní a já se náhle válím na podlaze. A rostu. Konečně se přízračný obr promění ve velmi zachmuřeného Snapea, stojícího nad mnou se založenýma rukama a s přísně staženými rty.
"Promiňte," špitnu a zdvihnu se z kleku na nohy. Nedodá mi to na sebevědomí tolik, jak jsem ještě před chvilkou doufala. "Nechtěla jsem ve vaší pracovně nic prohlížet, opravdu. Zaujalo mě to strážní zaklínadlo na dveřích. V Bradavicích se k odklínání vůbec nedostaneme."
"Tak vy jste postřehla strážní zaklínadlo?" zeptá se s hlubokým despektem.
"To ne," neváhám označit pravého viníka. "O něm mi řekl Dribble."
"Takže domácí skřítek vám řekl, že se proměníte v hmyz, pokud se opovážíte proniknout do mé pracovny, a vy jste se to bez meškání vydala uskutečnit?"
Dobře, zní to trochu... "Nestihla jsem si k tomu najít žádné postupy, chtěla jsem zjistit, jestli bych to dovedla i bez knih. Je mi líto, že jsem vás tím obtěžovala."
"Oh, snad si nemyslíte, že jsem přišel kvůli tomu, slečno Grishamová," pozdvihne Snape obočí. "Ačkoliv přiznávám, že vysvětlování úřadům, proč se jedna ze studentek proměnila v mém sídle v cvrčka polního a umřela žízní v lahvi na nakládané mozky ďasovců, by mě jen těžko naplnilo radostí."
"Prima," povzdechnu si.
V ten okamžik se vedle nás zcela bezhlučně zjeví Dribble. "Pánovi a slečně vystydne večeře." Snape se začně nadechovat patrně k poznámce o neschopných služebnících a ohřívacích kouzlech. "Obrazně řečeno," dodá skřítek okamžitě.
Snape mi pokyne, abych z pracovny vyšla první, a tím zapříčiní trapný moment, neboť mi neřekne, že jdu špatně, a sám se na nějaké odbočce chodeb neslyšně vytratí, a já ten zatracený salónek hledám dalších několik dlouhých minut.
"Kdybyste měl trochu času," navážu na předchozí rozhovor, zatímco usedám ke stolu naproti němu, "bylo by skvělé, kdybyste mohl zaklít několik prázdných místností proti vstupu. Moc ráda bych se v odklínání procvičila."
"Podívám se, který druh švába v rodinné sbírce ještě chybí," protáhne.
"A kdyby šlo tu proměnu ve hmyz časově omezit, byla bych moc ráda," dodám okamžitě.
Skepticky se na mě podívá, ale neřekne už nic.
Jako projev dobré vůle odolám otázce na nejbližší jezero, ve kterém se dá koupat.

Předchozí     ♦     Následující 

Zpět na hlavní stranu blogu