Kráska a Smrtijed III. - Vězeň padovský

18. listopad 2013 | 06.00 |

Kapitola sto dvacátá třetí.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Severus Snape)

Když se pozdě v noci vracím domů, všichni dávno spí; a přesto má ticho docela jinou kvalitu, než když jsem tu býval sám. Nutí mě našlapovat nehlučně i daleko od jejich pokojů a domem procházím tak tiše, že málem zaskočím vlastního skřítka, který nerozhodně přešlapuje nad křídovými čárami na podlaze s hadrem v ruce.
"Všechno v pořádku, Dribble?”
Trochu nadskočí. "Pane!” vykulí oči. "Nečekali jsme vás. Dribble právě přemýšlí, jestli už může umýt podlahu. Aby se slečna nezlobila.”
Mávnu nad tím rukou. "Nech to teď být. Lehkou večeři, čisté oblečení, ráno mě nebuď. Je tu všechno v pořádku?”
Trochu zaváhá. "Jak moc to musí být v nepořádku, aby to stálo za řeč?” přeptá se velmi opatrně.
"V téhle chvíli...” Promnu si čelo. Večerní smrtijedská schůzka mi dala zabrat málem jako za starých časů, možná jsem měl ty bojové techniky nechat na později. "Jde někomu o život?”
"Ne, pane!”
prohlásí s radostnou jistotou.
"To mi stačí, žabomyší spory řešit nehodlám. S tou večeří si pospěš.”
Do mých pokojů mě provází růžový jednorožec.
Možná kdybych se odstěhoval do Bradavic a zařídil sem nějaký odhodlaný pedagogický dozor...? Dva zmijozelové, nebelvír a havraspárka. Být to přísady do lektvaru, rozpoznal by v tom třaskavou směs i Longbottom. V téhle chvíli už však nad tím nejsem ochotný přemýšlet. Pod sprchu zalezu jenom díky dobrému povědomí o tom, co dělají opakovaná čistící kouzla s kůží, večeři sním se stejnou chutí, jako by to byly piliny, a do postele trefím čistě po paměti. Zítřejší půlden volna jsem si naplánoval v pravý čas a vypadá to, že ho celý prospím. Jsem si skoro jistý, že se nemá co stát.
Když mě proto Dribble probudí a za okny je tma, v první chvíli zmateně soudím, že jsem ztratil celý den.
"Dribble se moc omlouvá, pane,” krčí se skřítek a v ruce drží nevelkou kouli, kterou bych měl mít neustále u sebe... ale nemám, protože jsem ji večer nevyndal z kapsy hábitu. "Dribble se potrestá...?”
"Netrestej se,”
chňapnu po ostře zářícím a rozehřátém kameni. Za čelem cítím tupou bolest, zasloužený trest za příliš krátkou dobu spánku. Stisknu kouli v dlani a rázem jsem moudřejší. Youthenn?! Co se, pro Merlina, mohlo stát zrovna Youthennovi? Na něj jsem vkládal sledovací kouzlo jenom do počtu. Mám dojem, že chtěl trávit dovolenou v nějakém archívu, a moc bezpečnějších míst by se těžko dalo vymyslet; leda by mu spadl nějaký obzvláště těžký svazek na hlavu.
"Dribble, mapu Velké Británie.

Tu velkou, rozlož ji na podlahu,” rozkazuji rychle, zatímco se oblékám. Během chvíle už stojím nad rozlehlým plátnem, dýchnu na kouli, upustím ji na mapu... a ta bleskem odletí stranou, prorazí zeď a podle všeho se zastaví až v knihovně.
"Přines mapu Evropy,” řeknu vyrovnaně a jdu vylovit kouli zpod sesypaných knih. O chvíli později už uháním k hranicím zahrady, abych se mohl přemístit, a usilovně přemýšlím, kdo z lidí, které znám, byl v Itálii a má dobrou vizuální paměť.

"Neměli jsme se vidět až odpoledne?" zívá Kingsley a ruce mu naprázdno uvazují pásek županu, který upadl už chvíli předtím na zem. "Nemohl jsi dospat?"
"Byls někdy v Padově? Nebo alespoň poblíž?"
Kingsley se rozvalí v křesle a poklepe prsty na desku stolu. Skoro vzápětí se objeví kouřící hrnky s kávou. Kingsley na ně pohlédne trochu překvapeně, pak na své prsty. "Už chápu, co mysleli tou přehnanou agilitou," zamumlá. "Proč nemůžu mít normálního skřítka?"
"Kingsley!"
štěknu. "Nejsem tu pro zábavu. Jeden z mých profesorů je v ohrožení života."
To ho konečně probere. "To ti poslal zprávu, nebo... Ty na nich máš sledovací kouzlo! To je legální? Nevzpomínám si, že bych schvaloval něco takového... jasně. Padova. Nebyl, jenom v Benátkách, to máš poblíž... Ne! Už vím, byl. Chceš to do myslánky?"
"Nitrozpyt bude rychlejší,"
přistoupím až k němu. S nevalným nadšením se v sedě napřímí a zahledí se mi do očí. Díky Gurmemu získal slušnou praxi ve vizualizaci myšlenek; nechává své vzpomínky na město plynout v optimálním tempu, abych si mohl vyhlédnout dobré místo.
"Tohle přemisťování mě musíš naučit, profesore," řekne, když konečně přeruším kontakt.
"Když bude někdy trochu času."
"To je, jako bys řekl na svatýho Dyndy... Mám tu někde plonkové přenašedlo,"
přejde Kingsley, konečně plně probuzený, do užitečného módu. Rychle zakrouží knihovnou a nahlíží do zásuvek.
"Připrav mi ho pro cestu zpátky," řeknu, "jestli budeme dva, takovou dálku se přemisťovat nechci." Přivlastním si jednu kávu a naráz ji vypiju. Nestojí za nic.
"Hmm... dobrá." Z jedné komody vytáhne krabičku ne nepodobnou té, kterou jsem našel v Brumbálově pracovně. Malá sbírka přenašedel pro každou příležitost. Měl bych si tu svou zděděnou držet blíž u ruky... Kingsley opatrně vyloví miniaturní figurku rezavé veverky a začne se plácat po kapsách županu ve snaze najít hůlku.
"Kingsley, jsme tu sami," zavrčím, "dělej." Sáhnu si i pro druhý hrnek, čistě pro zajímavost, jestli je v něm káva také tak nechutná, nebo jestli ta má měla speciálně vyladěnou chuť pro nezvané návštěvy.
"Pravda." Sevře figurku v dlani a zavře oči. Ruka mu působivě zazáří, na chvíli jsou dokonale vidět všechny kosti a kůstky. "To jsou rozcvičky po ránu," uleví si. "Heslo je 'rezatice'."
"Díky."
"Zkus stihnout naši odpolední schůzku."
"Pokusím se. Stejně musím na ministerstvo, Lupin potřebuje svůj lektvar nejpozději dnes večer."
"Hej, Severusi,"
zavolá, když už procházím dveřmi. "O koho jde?"
"Youthenn,"
otočím se ještě.
"To je ten zrzek?" podiví se. "Jak ten se mohl dostat do problémů?"
To bych tady rád věděl.

(Helena Osadča)

Gobi je nádherná. Prázdná a otevřená, přesto ale ne poušť v tom obvyklém slova smyslu - roste tu tráva i keře a občas jsou k vidění i velká zvířata, naposledy jsem z dálky zahlédla několik kozorožců, okusující suché listy tamaryšku. Veškeré papírování ohledně grantu, díky kterému mám cestu proplacenou, stálo za to. Mám chuť se smát a bezhlavě utíkat kupředu, daleko, až tam k horám, které jsou ode mě dosud stovky mil daleko. Není tu nikdo, jenom já.
"Aquamenti," namířím hůlkou do prázdné čutory a nechám ji naplnit až po okraj. Opatrně ochutnám a na okamžik se nemůžu rozhodnout. Jestli si ale nejsem jistá, tak je to dobré znamení, nebo ne? - a konečně se zhluboka napiji, vyprázdním nádobu a spokojeně oddechnu. S vodou je tu problém, jezera jsou vzácná a jiné vodní zdroje takřka nevídané. A s jezery je ten problém...
Žaludek se mi vzbouří a já v ten okamžik vyzvrátím veškerou vodu, kterou jsem právě vypila. V ústech mi zůstane slaná pachuť.
Ano, s jezery je ten problém, že jsou v absolutní většině slaná. V druhé čutoře úzkostlivě šetřím poslední zbytky sladké vody, a jak mi v nohou přibývají kilometry, zkouším stále nová aquamenti, přičemž doufám, že se konečně přiblížím jezeru, které je sladké, abych se z něj pořádně napila. To se nestalo už tři dny - sladká voda se v čutoře začíná kazit - já jsem dehydrovaná - přemístění není o nic účinnější než prostá chůze...
Nouzové přenašedlo do Pekingu nicméně plánuji použít až ve chvíli, kdy mi půjde o život. Líbí se mi tu a drobné halucinace ještě nikoho nezabily.
"Záznam. Třicet devět stupňů, souřadnice doplním později. V dohledu několik ovcí argali, které očividně nepotřebují pít, a ve vzduchu voní tymián. Ráno jsem našla staré medvědí stopy. Kromě stepní trávy tu není v dohledu žádný další porost. Podklad je kamenitý, plánuji se po setmění přemístit padesát mil severozápadně, kde by mělo být písčité podloží. Hm... konec záznamu."
Když zruším záznamové kouzlo, usednu na rozpálenou zem a nad sebou kouzlem rozložím plachtu z hrubé látky, abych byla ve stínu. Moc to nepomáhá, země přes den naakumulovala teplo a teď jím doslova sálá.
Mohla jsem strávit prázdniny u sestřenice, nabízí mi to už několik let. Odmítla jsem a následky hodlám nést s hrdostí. Nejsem malá holčička, která ztratila vedení ve světě - nejsem - dokážu se o sebe postarat.
"Aquamenti," namířím hůlkou na své tělo a promáčím si tuniku. Vím, že bych neměla, zdroje vody jsou příliš vzdálené, a tak mi i tohle kouzlo ubírá nepřiměřené množství síly.
Když zavřu oči, mohu jenom být. Je tu absolutní ticho, jsem několik set mil od nejbližšího města a nejspíš i od nejbližších kočovných Mongolů, těch, kteří ještě nepodlehli svůdnému vábení měst a kteří s nehostinným krajem svádějí každodenní boje o přežití. Někde zachrastí několik zrnek písku, je to brouk nebo had, neotevírám oči, abych to zjistila. Patřím sem.
Konečně se začne ochlazovat, slunce zapadá za obzor, nastává nejkrásnější část dne. Sbalím svůj provizorní úkryt a přehodím přes sebe široký šál, ačkoliv země dosud sálá teplem. Neexistuje nic krásnějšího než přemisťování na západ, když končí den. Upřu oči do slunce, mírně se pootočím - a sluneční kotouč je náhle menší - mírně se pootočím - nad obzorem zůstává už jen úzký srpeček. Zůstanu stát, dokud nezmizí úplně, a přemístím se o dalších třicet mil dále.
Nade mnou se začínají objevovat hvězdy, zatím jsou vidět jen dvě nejjasnější, ale zanedlouho se objeví ještě třetí, se kterou tvoří charakteristický trojúhelník. Nevím, zde patří do stejného souhvězdí, ale za svůj dosavadní pobyt zde jsem se je naučila poznávat a orientovat se podle nich - ta nejjasnější z nich je téměř přímo nad mou hlavou.
Provedu několik elementárních kouzel, kterými prozkoumám půdu pod svýma nohama. Částečně kamenité podloží, částečně písečné návěje. Budu muset ještě dál, ale přinejmenším se dneska v klidu vyspím.

(Severus Snape)

Teprve se rozednívá, když se objevím v úzké uličce mezi domy. Kdybych roztáhl ruce, snadno dosáhnu na protější zdi, a přesto mám přímo nad hlavou okna. Vzduch tu má zcela jinou kvalitu: i takhle brzy po ránu je zřetelně teplejší a podivně vyprahlý, zřejmě jsme od moře dál, než jsem mimoděk očekával.
Lokalizační koule zmatněla. Můj profesor už je mimo nebezpečí a možná někde klidně spí.
Nebo je mrtvý.
Nepřenáším se dál, nechám se vést, protože musím být už velice blízko – a skutečně mě překvapí a chvíli váhám, jestli nejde o omyl, když vzápětí na štítu budovy před sebou, monumentální spíše množstvím ozdobných prvků než rozlehlostí, spatřím oprýskaný nápis 'Police' spolu se znakem ruky svírající sršící hůlku. Chvíli stojím nerozhodně a zvažuji, nakolik je moudré se do útrob stanice vydat oficiálně. Youthenn je uvnitř patrně jako oběť nebo svědek, není důvod k utajení...
Stará neláska vítězí. Vymlouvám se sám před sebou na ztrátu času, ale ve skutečnosti je prostě nesnáším. Bystrozoři v čele s Allanem sice udělali, co mohli, aby mě z antipatie k oficiální výkonné moci vyléčili, ale na jejich italské kolegy se má pracně získaná tolerance nevztahuje.
Rozhodnu se tedy vstoupit zcela nepozorován – abych se vzápětí nechal chytit do té nejprimitivnější pasti, jaká existuje v celém širém kouzelnickém světě. Před oficiální a zřetelně viditelnou - obrazně řečeno samozřejmě – bariérou je ještě jedna. Spustím alarm dřív, než se pustím do odhalování struktury zabezpečení stanice.
Vzato kolem a kolem je to užitečná lekce pokory, která mi náladu ani trochu nevylepší.
Dveře se díky mému zaklepání otevřou a vynoří se chlapík, který má zřejmě noční službu. Něco zabrebentí.
"Mluvíte anglicky?"
Protočí panenky a otráveně zaleze dovnitř. Dveře se uzavřou. Dřív, než se rozhodnu posloužit si sám, vyleze druhý. Rozespale na mě mžourá a nedopnutá, jen napůl zastrčená košile mu plandá kolem nohou. Je dobře o hlavu menší než já a vypadá mladě. Stěží odolávám nutkání mu za jeho zjev sebrat body.
"Vy přejete si?" řekne se silným přízvukem.
"Měl by tu být Patrick Youthenn," řeknu. "Kouzelník, britský občan."
"On váš?"
zatváří se překvapeně. "Vy jste rychlý. Pojďte. Zatčený včera teprve. Já myslel neposílali my žádost ještě? Promiňte moje řeč. Rozumím dobře."
"Zatčený?"
nejsem si jist, jestli jsem dobře rozuměl. Youthenn je poslední člověk na světě, koho bych hledal ve vězeňské cele.
"Zatčený," potvrdí mi policista. Cestou do stanice si zastrká košili a na věšáku sebere třičtvrteční plášť působící poněkud frivolním, nicméně alespoň trochu důstojným dojmem. "Vy spěcháte ho vidět?"
"Ano."
Nejsem si přesně jist, co si o celé situaci myslet. Sledovací kouzlo by nemělo reagovat na zatčení, pouze na výrazné fyzické ohrožení.
"Já vám ho ukázal, že on v pořádku, ale musíte čekat na náčelníka pro ostatní věci. Nevadí my tam jdeme, to vazební cela jenom. Jestli on ve vězení už, my museli čekat."
"Chápu. Děkuji."
Jsem – mírně řečeno – silně rozladěný, když ho následuji širokým schodištěm do podzemí.
"Udělali identifikaci vaši," staneme před výklenkem v kamenné zdi. "Položte hůlku, řekněte jména."
Nezdá se, že bych se tomu mohl vyhnout. Se skřípějícími zuby položím hůlku na určené místo a na další kámen položím pravou ruku. Hlasitě vyslovím své jméno. Kámen souhlasně zmodrá a policista ani nemrkne. Vzdálenější kraje mají své výhody.
Zamčené dveře a za nimi pak několik cel s mřížemi po celé šířce přední stěny.
Zastavíme se hned před první: Youthenn sedí na lavici, na hlavě si drží mokrý zakrvácený hadr, a nespouští zlobně planoucí pohled ze svých dvou spolubydlících, kteří se velmi snaží držet na opačné straně cely.
Můj průvodce rozčileně rozhodí rukama a spustí kulometnou palbu halasných slov. Youthenn bolestně přivře oči. "Vy promiňte!" rozeznám i trochu angličtiny. "Kriminálníci, oni pořád rvou jako koně." Youthenn na rodný jazyk reaguje také: prudce k nám otočí hlavu, a když mě spatří, prokmitne v něm pozoruhodná škála emocí od úlevy, provinilosti, zděšení či nevíry až po upřímné zahanbení.
Zatímco se policista rozčiluje a rozhazuje rukama a pobíhá před mříží sem a tam, kývnu na Youthenna. Trochu se kymácí, když vstane, a z rány mu stále ještě viditelně prosakuje krev.
"Promiňte," zamumlá, když stojíme těsně u sebe. "Nechtěl jsem, abyste musel... vyřídil bych to tu osobně..."
"Vypadá to, že zatím vyřídili oni vás,"
konstatuji polohlasem. "Co se stalo?"
"Zřejmě dělám něco špatně,"
pokusí se to zlehčit, ale vyjde z toho spíš bolestný škleb, "s duchy, myslím. Odmítal jsem strpět souvislé obtěžování jednoho takového... a pak jsem použil to kouzlo... však víte..."
"A zavřeli vás za použití černé magie?"
"Odmítal jsem prozradit, odkud ho znám. Ehm... Také spadla tři patra katakomb a možná... trochu tam hořelo."
"Pár lekcí černé magie by vám neuškodilo,"
zhodnotím to.
Zelený už byl, takže o moc víc zezelenat nemohl.
"Minimálně 'jak ji rozeznat a jak ji nikdy nepoužít'."
Zahanbeně sklopí hlavu.
Vytáhnu hůlku. Policista, který dosud vypadal, že je plně pohroužen do svého monologu, rázem přiskočí, uchopí mě za paži a něco zabrebentí. "Pardon," přejde vzápětí do angličtiny, "já jen myslel, tady vy nemůžete kouzlit."
Setřesu ho. "Krvácí," poukážu na velmi zjevný fakt. "Ve vašem vlastním zájmu -"
V tom pocítím něco velmi, velmi povědomého. S pocitem nevěřícného úděsu sáhnu do kapsy pro kouli. Youthenn stojí přede mnou, nehrozí mu bezprostřední nebezpečí – nejspíš po té ráně do hlavy upadl do bezvědomí a vidím to na středně těžký otřes mozku, to bylo to, co mi koule hlásila – tak proč...? 
Ale není to on.
Je to Osadča.
Která je, jestli mě paměť neklame, někde v Mongolsku, a nemyslím tím čtvrť kousek od Soho.

  Gobi
Gobi z ptačího pohledu.
(Místo koštěte byly při focení použity finské aerolinky - odkaz na Nerly cestu do Číny ZDE.)

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu