Kráska a Smrtijed III. - Ideální letní dovolená

29. duben 2013 | 06.00 |

Kapitola sto čtrnáctá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Severus Snape)

"Celý červenec strávím v Itálii," praví Youthenn a jenom díky své pověstně bezedné zásobě korektnosti dokáže neznít roztouženě. "V archívech rodu Colafranceschi, tři patra pod zemí. Nejmladší člověk, kterého uvidím, bude pán domu. Táhne mu na devadesátku."
"To je dobré,"
ocení ho Osadča. "To já budu v Gobi. Pět týdnů." Dramaticky se odmlčí. "Sama!" Ozve se uznalé mumlání.
"Já pojedu k mamince," vyhlásí Mahlerová demonstrativně. "Jinak si mě celý rok neužije." Trochu zaváhá, a ať už z potřeby sounáležitosti nebo poctivosti dodá: "Musím ale přiznat, že jsem si dala záležet, abych se minula s jistou množivou sestřenicí..."
"Množivou,"
uchechtne se Sinistrová a vyzývavě se rozhlédne. "To budu skutečně jediná, kdo pojede za příbuznými a pomůže jim s dětmi?"
"Také jedu za sestrou,"
pousměje se Shuaová, "ale ta děti nemá, tak nevím, jestli se to počítá. Bydlí na samotě kus za městem, prakticky v pralese..."
"Tak to se vážně nepočítá!"
"Já budu první dva týdny na kongresu,"
těší se viditelně Aboney. "A budu tam mít dva příspěvky!" Jeho hlas zní překvapivě vzdorně.
"Ani tak vám škola neproplatí náklady, Martine." Minerva se mírně usmívá, a ačkoli je z těch, kteří si studentů užijí i o prázdninách - čekají ji návštěvy u dětí ryze mudlovských rodičů - jistě má vlastní způsoby, jak si vyčistit hlavu.
Otočím stránku ve Věštci a trochu nespokojeně se zamračím. Já budu mít na krku Draca. Dále projevila nečekanou touhu strávit prázdniny v mém domě i slečna Grishamová. Překvapilo mě to natolik, že jsem nedokázal odporovat dost razantně, zvlášť když argumentovala tím, že se budeme muset vzpamatovat po nadcházejícím zatmění. Samozřejmé očekávání nás obou, že opět skončíme v péči léčitelů, bylo zcela mimovolné, ale zbytečně paranoidní. Buď jak buď, dům bude v létě přeplněný a do debaty se raději nezapojuji. Prohrál bych na celé čáře.
"A co vy, mistře Ransene?"
"Já zůstanu ve škole,"
ozve se bezstarostná odpověď, "jsem tu tak krátce, že se mi rozhodně nestačila zprotivit. Navíc jsem slíbil profesorce Osadče, že během její nepřítomnosti dohlédnu na skleníky."
"Co jste komu provedl?"
"Místo prázdnin galeje!"
"Co takhle mnoholičný lektvar a pár dnů na pláži? Nebo -"
"Není to přeci zločinec, mohl by - "
"Vážení,"
utne Arajärvi debatu, "ani nevíte, jak se těším, že budu mít chvíli klid pro sebe!"
"Když odpočinek, tak aktivní,"
prohlásí Rolanda. "Já jedu na soustředění rozhodčích. Ani famfrpál není neměnný a nové finty se vždycky hodí."
"Spousta krásných vysportovaných chlapů..." povzdychne si Osadča zasněně.
Vlak se studenty odjel přesně před hodinou. Hrad si hluboce vydechl a ztichl a rozloučení profesorů probíhá podle obvyklého scénáře. Kdo zavedl tradici namačkat se ještě na poslední chvíli do sborovny a odvázat se pár kapkami likéru do kávy, netuším, ale jako vždy jsou tu všichni.
"Co vy, pane řediteli?" vytrhne mě Mahlerová z pohodlné samoty mého zastrčeného křesla a nevhodným oslovením - jako ředitel sem tak docela nepatřím - pokazí přátelský dojem té otázky.
"Vzhůru do exotické Afriky," pozdvihne Sinistra, se kterou jsme dolaďovali ideální polohu pro zatmění, v pozdravném gestu hrnek s kávou. Díky několika kamenícím incidentům se celá záležitost mezi profesory dávno stala obecně známou - její silně okleštěná a bezpečně znějící verze. "Opice, sloni a žirafy. Opalovací krém a kalašnikov s sebou!"
"Co je to kalašnikov?”
podiví se někdo.
"A pak ke kotlíku, vsadím se," přisadí si Minerva.
Složím noviny a odložím je na stůl. "Možná." Letmo pohlédnu na hodiny. "Odcházíme přesně za půl hodiny." Nepochybuji, že Grishamová a Potter budou čekat ve Vstupní síni připravení podle všech pokynů, které dostali. Přistoupím ke krbu a v dokonalé souhře se v něm zeleně zableskne a vystoupí Kingsley; o připojení z ředitelny nikdo neví a běžně se připojuje právě tento. Letmým gestem si opráší rukáv pláště a široce se usměje.
"Uvítací výbor? Dobrý den, dámy... pánové," pronese rozverně. "Je mi potěšením vidět vás tu všechny pohromadě.” Odolám touze odseknout něco o žvanivosti, která s dobou strávenou ve funkci narůstá v Kingsleym geometrickou řadou. "Jak asi tušíte, hned odcházíme, ale mluvil jsem dnes ráno s členy zkouškových komisí a všichni byli s průběhem NKÚ i OVCÍ nadmíru spokojeni, i když výsledky samozřejmě ještě nejsou oficiálně oznámené...”
"Zřejmě jsme nosili kafe ve správných intervalech,”
zabručí Sinistra.
"Věděla jsem, že mátové oplatky budou to pravé!”
"Sesypali se mi jenom dva havraspáři, to je přeci - "

Klid uprostřed pouště bude příjemná změna.

(Vanja Grishamová)

Pastorek se hodně změnil, dumám, když ho spatřím přicházet. O Snapeovi, který mu kráčí po boku, se nic takového říci nedá, neboť i tváří v tvář tomu, že se za několik minut ocitne uprostřed Sahary, je pečlivě ustrojen do obvyklého černého hábitu s obrovskou spoustou knoflíků. Jsem si skoro jistá, že dříve zhyne vedrem, než se mu je všechny podaří rozepnout, aby se odsvlékl do neméně černých spodnějších vrstev.
"Připraveni?" zeptá se přísně, a když s Harrym kývneme, nabídne nám kovovou obruč. Oba se jí pevně chytíme, Pastorek se s úsměvem postaví po Harryho boku a v tu chvíli se svět zatočí.
Je to daleko a čím dál se člověk přemisťuje, tím déle a rychleji se i s přenašedlem uprostřed meziprostoru točí dokola. Dopadnu na všechny čtyři na kamenitou, rozpálenou zem. Kolem je hrozně moc světla, obzor je až na pár skalek holý a všude kolem nás je spousta prostoru.
"Sahara!" křiknu nadšeně.
"Cože?" zakřičí Harry zpátky.
"Že je paráda být na Sahaře!" snažím se překřičet všechen ten hluk.
Ozve se série detonací a tlaková vlna mě smete na zem.
A dojde mi to.
Uprostřed pouště by mělo být ticho.
Poušť by se neměla hýbat.
Protřu si slzící oči a zdvihnu se do kleku. Opravdu je tu spousta světla, země je šedá a žlutá a slunce nemilosrdně praží do očí, ale když se pořádně zadívám kolem sebe, tak ano, kusy pouště se hýbou, přesouvají se.
"To jsou obrněná auta! Maskovaná!" vykřikne Harry bezmocně.
"Obdivuji vaši dedukci, pane Pottere," řekne Snape, nebo si to tak alespoň domyslím, protože jeho obvyklý tichý hlas skoro není slyšet.
V tu chvíli hluk začne sílit a nad hlavami nám přeletí několik stíhaček dříve, než se nejhlasitější vlna zvuku dostane k našim uším.
"Kde jsme se to ocitli?" zeptám se nahlas a otázku směřuji na Pastorka. Je to ministr, Merline! Nemohl zařídit, aby nejprve někdo zjistil, kam se to vlastně přemisťujeme?!
"Cvičné manévry? Bitva?" navrhne Pastorek. "Do totality zbývá hodina."
"Hodina," zasténám, ačkoliv to samozřejmě vím také.
Není se kam schovat, žádný stín, jen skála pod našima nohama je částečně zasypaná pískem. "Takže budeme prostě čekat?" ujasní si Harry. "Tady?"
Pastorek se ušklíbne a z kapsy vyndá maličké lehátko, které vzápětí kouzlem zvětší a z červené přebarví na pískově žlutou. Konsternovaně sleduji, jak usedá, zatímco se k nám obloukem vracejí stíhačky ve formaci à la kachny.
Harry si sedne.
Snape zůstane odhodlaně stát.
Sednu si a odevzdaně se opřu o jednu nohu lehátka, přičemž ho málem i s Pastorkem shodím.
"Prý už znáte výsledky NKÚ," pokusím se nenápadně zahájit rozhovor.
Pastorek si nasadí sluneční brýle.
"Jenom kdyby náhodou... asi nevíte, jak jsem dopadla?"
"To auto jede přímo k nám!" vykřikne Harry náhle.
"Žádné unáhlenosti," varuje Snape a začne odříkávat složitě znějící inkantaci. Když opíše hůlkou kruh kolem nás všech, pohlédnu na sebe a s mírným údivem sleduji, jak mé tělo začíná přejímat barvu i strukturu pouště za ním, a to ať se podívám z jakéhokoliv úhlu. Nemizíme skutečně, ale chtělo by velmi dobrý pozorovací talent, aby si nás někdo všiml.
"Pořád si myslím, že je tě na ředitele škoda," utrousí Pastorek z lehátka.
S obavou sledujeme, jak se obrněné auto blíží. Udržuje kurs, možná jsme neviditelní, ale určitě ne průjezdní. Pomalu se začnu sunout bokem. Snape se na mě zamračí, kouzlo asi není vázané na lidi, ale na oblast?
Padesát metrů. Pastorek se zvedne z lehátka a zmenšené ho opět vloží do kapsy.
Čtyřicet metrů. Jsem ráda, že auto jede tak pomalu.
Třicet metrů. Konečně se začneme společně přemisťovat bokem, aby auto pouze projelo kolem nás.
Dvacet pět metrů, auto zatáčí za námi.
 Prudce pohlédnu na ostatní, ale ne, stále ještě nejsme vidět, i já mám problém zaostřit na naše skutečné obrysy, a to se vzájemně skoro dotýkáme.
"Nemají tepelná čidla?" navrhne Harry.
Nenápadně se přisunu blíže Snapeovi. Jestli nastanou problémy a budeme se muset přemisťovat, byla bych ráda po ruce.
Na střeše auta se otevře poklop - stále jsem přesvědčená, že to není tank, ale už o trochu méně - a shora na nás vykoukne muž přes hledí své pušky. Pastorek zakouzlí obranný štít, ale zatím není třeba - i na tu dálku lze rozeznat vojákův zmatený výraz, když se rozhlíží, aniž by nás viděl.
Ozve se francouzština, kulometná palba otázek a odpovědí.
Potom se pohne hlaveň vedle poklopu a oslepí nás výbuch.
Vlastně ohluší.
Ale proč není nic vidět?
 Zdvihnu se ze země a v ruce pevněji sevřu hůlku, kterou jsem ke své cti neupustila. Pastorek a Snape stojí jako sochy s hůlkami napřaženými ve směru, odkud přilétla střela, která vyhodila do vzduchu kus země, kde jsme zrovna stáli... dají se střílet granáty? Harry se po mně ohlédne, v očích starost, ani jeho výbuch nesmetl na zem. Ovšem, Pastorkův štít... Pohlédnu na něj a hůlka se mu trochu chvěje, sešlu co možná nenápadné enervate a snažím se být neviditelná - a do jisté míry stále jsem.
Když se znovu pohne hlaveň, stojím s hůlkou v pozoru a vůbec netuším, co mám dělat.
Můj doprovod ví. Nedovedu rozlišit, kdo z nich co seslal, ale jako nejúčinnější se ukázalo zaklínadlo, které zablokovalo střelu v hlavni. Výbuch je velkolepý, se spoustou vizuálních i zvukových efektů. Dodnes jsem netušila, že zvuk párajícího se kovu může být natolik specifický.
Ačkoliv to autu samotnému nijak neublížilo, z téhle zbraně už po nás střílet určitě nebudou.

(Severus Snape)

Mám pramalou chuť se zabývat několika zmatenými vojáky. Podle jejich nesourodých uniforem ani nerozeznám, na kterou stranu patří, a je mi to lhostejné - jsme na hranici tří států, půtky tu probíhají neustále a těch pár hrstí písku kolem nás mění majitele častěji, než kolik stačím ve Velké síni hlavních jídel.
"Venerisima bulde,” pronesu směrem k nim a po straně vidím, jak ke mně Kingsley rychle otáčí hlavu. Varovně na něj pohlédnu, aby to nechal bez komentáře, ale jenom se pobaveně šklebí. Zřejmě mu užití kouzla proti vzteklým zvířatům nepřijde nijak nepřiměřené.
"Jsou zmatení,” vysvětlím stručně tu nejmírnější verzi skutečnosti dvěma párům po informacích lačnících očí a už jen letmo se ohlédnu po mužích, kteří postupně vylézají z auta a po čtyřech se rozbíhají na všechny strany.
"Pottere, odsuňte ten vůz stranou, nejlépe až za tu dunu. Možná ho začnou odstřelovat.”
Vypadá překvapeně. "To můžu?”
"Možná vám to ušlo, ale jste čaroděj.”
"Já jen, že je to velké... a těžké.”
"To zvládnete.”

Možná. Rozhodně ho to zdravě unaví před nadcházejícími událostmi.
Kingsley znovu obratně rozloží lehátko a chvíli ladí odstín jeho plátna do maskáčového vzoru zdejších uniforem. Věnuji jeho bizarnímu počínání krátký nesouhlasný pohled, čímž ho očividně potěším, a začnu pomalu obcházet oblast našeho krytí. Jen tak napůl poslouchám, jak slečna Grishamová nenápadně kibicuje Potterově snaze zvolit nejvhodnější sekvenci kouzel, ten ale o debatu zjevně nestojí a nedostatky v technice vykrývá hrubou silou. Obrněný vůz se pomalu, nepravidelnými záškuby přesouvá směrem od nás.
"Máš pochybnosti?” zeptá se Kingsley polohlasně, když potřetí kroužím kolem něj.
"Ne,” odmítnu okamžitě. "Provedeme to tak, jak jsme se domluvili.”
Souhlasně kývne. Pár stovek metrů od nás něco exploduje a ucítíme v obličeji závan prachu.
"Patnáct minut.”
"Hotovo,”
vydechne Potter konečně. "Už aby to bylo za námi. Vážně se těším, až odsud... hmm.”
"Už víš, kde budeš trávit léto?”
zeptá se Kingsley, jako by o nic nešlo, a dokonale mi tím nahraje. Ještě než začne obřad, chci, aby si mladík dokonale uvědomil, že musí být na mé straně.
"Nevím,” odpoví Potter neochotně a opatrně se na mě podívá. "Profesorka McGonagallová říkala, že ještě nic nepřišlo.”
"Ty nevíš, kde budeš?”
podiví se Vanja.
"Dursleyovi se mě definitivně zřekli,” pokrčí rameny, "a nejsem plnoletý.”
"Přeci nepůjdeš do sirotčince?!”

Znovu, trochu nešťastně, pokrčí rameny.
"Vzhledem k tomu, že posílat mladé kouzelníky do sirotčince se neosvědčilo," pravím a Pastorek se uchechtne, "a nebylo možné tak rychle určit nové pěstouny, rozhodli jsme ve spolupráci s ministerským výborem o výjimečném postupu.” Ve skutečnosti to obnášelo silně odhodlanou profesorku McGonagallovou, která do všech vydržela mluvit dostatečně dlouho. Včetně mě. "S ohledem na věk pana Pottera a celkové okolnosti za něho škola bude odpovídat i během prázdnin. Potřebné listiny ve skutečnosti dorazily těsně před naším odchodem. Už stačí jen můj podpis - a následné podpisy dočasných poručníků - a upřímný slib pana Pottera, že se zdrží jakýchkoli potíží.”
"Tak to je skvělé,” prohlásí Vanja bezelstně. "Budeš s Ronem?”
"Nějakou dobu asi ano,”
přikývne Potter s opatrným nadšením. "Weasleyovi jsou úplně báječní, skvělí a berou mě jako svého, ale...” rozhodí rukama s omluvným pohledem. "Je jich tam hrozně moc! Člověk nemá ani okamžik pro sebe. Chvíli je to bezva, ale...”
"Musíme se připravit,”
zdvihne se Pastorek a v odpověď jeho slovům za jednou ze vzdálenějších dun začne k nebi stoupat hustý černý dým.

(Vanja Grishamová)

Podívám se na sluneční kotouč skrze svářecí sklo, zbývá ho už jenom kousek - stejně je zajímavé, že i ten nejmenší kousek slunce produkuje tolik světla, že není znát, že je zatmění.
"Podívej," šťouchnu do Harryho a udělám si mezi prsty mřížku. Sluneční paprsky, které skrze ni dopadají na zem, vykreslují na skále uzoučké srpečky.
"Hm," sevře v prstech pevněji hůlku, aniž by se kouknul.
"Tempus," vykouzlím si ve vzduchu časomíru. Zbývají tři minuty.
Pastorek kývne na Snapea a položí nám paže na ramena. Snape nezareaguje, opodál zírá směrem ke slunci.
Za dunou se ozve výbuch.
Křečovitě se mi sevře žaludek. Zavřu oči a snažím se počítat do deseti, abych se uklidnila. Nic se přece nestane, tentokrát se nemá co pokazit, no ne?
"Vanjo," řekne Harry a hlas mu divně skřípe. Pěst, ve které svírá hůlku, má úplně bílou.
Namířím hůlku na místo, které nám Pastorek ukázal. Právě tam by se mělo objevit Voldemortovo tělo.
"Půl minuty," řekne Pastorek. Z dálky zaznívá střelba.
Zhluboka se nadechnu. Uklidnit se. Zvládla jsem NKÚ, zvládnu i tohle.
Tentokrát se nic nemůže stát.
Všechno půjde podle plánu.
Sedm, šest, pět-
...časomíra, která zůstala viset ve vzduchu, odměřuje poslední sekundy...
-čtyři, tři dva...
"Abraka dabra!" vykřiknu pečlivě nacvičované kouzlo na spoutání černomagické bytosti, jakmile začne jednička ve vzduchu mizet.
Těch kouzel ale zazní víc.
S Harrym a Pastorkem se ocitneme uprostřed tmavě zbarvené, poloprůhledné kopule. To nebylo v plánu. A Snape je venku! Proč je Snape venku sám?!
"Voldemort," zašeptá Harry přiškrceně. Tělo se objeví jinde, přímo před Snapem, mokré a mokvající, jako by se teprve před chvílí přemístilo z vod Atlantiku. "Co se děje?!" otočí se Harry prudce na Pastorka, který jen lehce povolí stisk na našich ramenou a jinak zůstává stát zcela nehybně a napjatě hledí z kopule ven.
"Co to dělá?" zeptám se s hrůzou. Tohle si totiž nejde vykládat žádným jiným způsobem - Snape pokleká k mrtvole a přikládá hůlku na Voldemortovu pravou paži.
"Ten bastard..." zasyčí Harry a s jasnou žádostí se podívá na Pastorka. "Co uděláme? Co uděláme, pane ministře?!"
"Merline..." vydechnu a bezděky se přitisknu blíže k Pastorkovi. Ze vzduchu se všude kolem Snapea začínají objevovat postavy zahalené do černých kápí a smrtijedských masek. "Merline!"
"Bastard! Absolvo maxima!" zahřmí Harry a z jeho hůlky vyšlehne oslnivá záře, která by nás měla dostat z našeho vězení... kdyby fungovala tak, jak fungovat má.
"Finite!" ozve se takřka ve stejný okamžik. "Zabiješ nás!" štěkne na Harryho Pastorek a koncentrovaná energie, která neměla z kopule kudy uniknout, zmizí.
"Musíme se dostat ven! Tak mi poraďte!" zakřičí na něj Harry nazpátek.
S obavami pohlédnu ke shromáždění, které se stále zvětšuje, ale pro všechny tamější postavy jsme očividně nejen neviditelní, ale i neslyšitelní.
"Vy víte, co se tam venku děje?" otočím se k Pastorkovi, který ostražitě pozoruje Harryho.
"Mám oči, stejně jako vy," odbude mě, aniž by se na mě podíval.
"Neodpověděl jste," prokáže nečekanou dávku důvtipu Harry. "Věděl jste to dopředu, žejo?"
"Ne," distancuje se Pastorek okamžitě.
"Ministři by neměli lhát," odmítnu to tiše.
 Harry si frustrovaně povzdechne a otočí se ke shromáždění. "Musíme něco udělat," zavrčí. "Zastavit ho. Chce zaujmout Voldemortovo místo."
"Snape je na naší straně," prohlásím nešťastně. Harry se na mě nevěřícně obrátí a beze slova ukáže rukou ven. Jsem bezmocná, nemám čím podpořit svá slova, ale Snape přece je ten dobrý, vždyť kolikrát mi zachránil život? Věřím mu, i když zrovna teď je to docela obtížné.
"Vy," otočí se Harry k Pastorkovi, "si vyberte. Stojíte na mé straně?"
"Ptáš se ministra kouzel, na čí straně stojí?" zeptá se Pastorek beze stopy posměchu. Nedivím se, vždyť Harry je jedním z největších kouzelníků své doby. Ještě před rokem nebyl, ale teď? Stačí se na něj podívat. Hrot hůlky mu slabě opalizuje přebytkem magie, a to právě odtlačil čtyřicetitunové vozidlo za obzor.
"Zabil jsem jeho," ukáže Harry volnou rukou za sebe. "Nebudu váhat to udělat znovu."
"Jseš si jistý, že víš, co se venku děje?" zeptá se Pastorek a pokyne za Harryho záda.
Harry se neotočí. "Budu hádat. Smrtijedi právě přísahají věrnost svému novému pánu," odpoví posměšně.
Hrozné je, že to tak skutečně vypadá. Černé kápě klečí a Snape jediný a bez masky stojí, přehlíží dav se zdviženými hůlkami a něco říká, slova se však do naší kopule nedostanou.
"Máš pravdu, že částečně vím, co se venku děje," řekne Pastorek zvolna. Harrymu se zúží oči. "Snape svolal zbylé smrtijedy. V čem je problém, Pottere? Copak ty nechceš vědět, kdo z nich přežil, abychom je mohli zlikvidovat?"
"Vanjo," osloví mě Harry, aniž by z Pastorka spustil pohled. "Co se tam děje? Likviduje je Snape? Mají sundané masky, aby zjistil, kdo všechno tam je?"
Kousnu se do rtu. Věřím Snapeovi a zdá se, že Pastorek ví, co dělá. Musím jim věřit. Ale jít proti Harrymu... od kdy proti sobě my čtyři bojujeme?
"Vanjo!"
Schoulím se do sebe.
"Takže ty taky... Expelliarmus!" Harry vykřikne zaklínadlo tak náhle, že málem přehlédnu pohyb hůlkou.
"Protego!" odrazí jeho kouzlo Pastorek a vlna jeho štítu mě odhodí na kopuli.
"Sectumsempra!" nezaváhá Harry, a když Pastorek kouzlo odkloní, získám rudý šrám na paži. Na souboj tu není dost místa.
"Expelliarmus!" vyšlu své kouzlo Harryho směrem akorát ve chvíli, kdy pošle další kouzlo na Pastorka. Jeho hůlka mi vklouzne do ruky.
Pastorek ho kouzlem srazí na zem.
"Harry!"
vzlyknu bezmocně. "Nechte ho být!"
Když Pastorek mírně skloní hůlku, Harry se vymrští a vrhne se na něj. Ten ho ze sebe bez problému smete.
"Expelliarmus!" vyšlu kouzlo na Pastorka, ale ten uhne a dříve, než si uvědomím, kam zmizel, stojí za mnou a svírá mi obě ruce, ve kterých mám naše hůlky.
 Z Harryho pohledu čiší čirá nenávist.
"Teď se všichni uklidní. Dejte mi obě hůlky, slečno Grishamová," prohlásí Pastorek autoritativně.
"Ne," odmítnu a vzápětí vyjeknu, když mi obě paže zkroutí tak, jak jen kosti dovolí.
Harry na mě kývne.
Upustím jeho hůlku a on se po ní vrhne rychleji, než stihne Pastorek zareagovat. Mé ruce jsou náhle volné, ale Pastorek se mnou zaštítí a já hledím na konec Harryho hůlky.
"Co uděláš teď, Pottere?" zeptá se Pastorek posměšně. "Zakleješ svoji přítelkyni?"
"Znám několik kouzel..." odpoví Harry stejně teatrálně. "Které z nich by bylo nejlepší - pro někoho, kdo dává přednost zmijozelům?"
Jeho hůlka se rozzáří, ale Harryho pohled je příliš zvláštní, mám pocit, že klame, ale nedokážu to říci přesně.
"Které, Pottere?" zeptá se Pastorek znovu.
"Myslím... imperio," pronese Harry líně a mě zasáhne paprsek světla. Nechápu, užasle zírám na Harryho, který se tváří odporně, a nechápu, co to právě pronesl za kouzlo. Harry ne, Harry nikdy...
...ale moment, vždyť já přece můžu...
"Dupni mu na nohu," usměje se Harry.
Zaváhám, nevím, s kým ve skutečnosti jsem v téhle hře, kde jsou všichni proti všem, ale ano, Harry bude správná volba. A tak, i když mě k tomu nic nepudí, dupnu Pastorkovi na nohu.
"Znám i další zakázané kletby," řekne Harry tiše. "I když jsem trénoval jenom jednu z nich."
"Nox," ozve se za mnou a kolem se rozhostí absolutní tma. Silné paže mnou mrští na stranu a já tvrdě narazím do zdi kopule.
"Finite," zakřičím, protože moje hůlka mi přese všechno zůstala v ruce.
 Harry klečí na zemi, ruce si tiskne k hrudi a s vytřeštěnýma očima zrychleně dýchá. Jeho hůlka před ním leží na zemi. Pastorek stojí odvrácen zády.
"Harry!" vydechnu a vrhnu se k němu. "Co jste mu udělal?!"
"Shromáždění končí," 
oznámí nám Pastorek. "Že to ale trvalo... moc se těším na další společně strávené zatmění," pokyne nám na rozloučenou, a když pohne hůlkou, kopule zmizí.

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu