Kráska a Smrtijed III. - Hlavně v klidu

9. duben 2013 | 06.00 |

Kapitola sto třináctá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Gabriela Shuaová)

Sedí za stolem, čelo podepřené levou rukou, rychle proškrtává pergamen před sebou. Ani ke mně nezvedne hlavu. Do tváře mu spadají vlasy a zjemňují tak příliš ostré rysy.
"Dobré středeční dopoledne,” řeknu a posadím se do křesla.
"Zatím odpovídá běžnému průměru,” odpoví.
"Slyšela jsem tolik zkazek o heslech ředitele Brumbála, že mě skoro mrzí, že máte stále otevřeno. Ukázky vaší kreativity by mohly být zajímavé.”
Konečně zvedne oči. "Lidé nemívají sklony mě obtěžovat zbytečnostmi.”
"To věřím. Málokdo se touží procházet po chodbách po čtyřech.”
"A já samozřejmě i tak vím s dostatečným předstihem, kdo přichází.”
Odloží brk a zahledí se na mě. "Co se stalo?”
"Proč by se mělo něco stát? Je krásně, všechno jde - ”

Trochu netrpělivě se zamračí. "Nemíváte sklony k jalovému tlachání.”
Na okamžik pevně zavřu oči a soustředím se. "Zasáhlo mě... byla jsem... ” Některá primitivní kouzla jsou překvapivě zákeřná. Třeba ta, která brání mluvit o sobě samých osobám pod jejich vlivem.
Snape sáhne po hůlce. "Nepovedené blábolivé kouzlo,” řekne vzápětí a zní to skoro překvapeně. "Od tak zkušené profesorky bych nečekal, že si pustí prváka za záda.”
"Byli dnes obzvláště rafinovaní.”

Asi tuší, že kvůli obyčejnému finite incantatem bych nechodila za ním, takže je pečlivější. A samozřejmě úspěšný. Během necelých tří minut cítím, že nutkání popisovat mu prasklinu na talíři u dnešního oběda mizí. Zato hlava mi vybuchne ostrou bolestí. Nezdržím se zasténání, ale to už stojí u mě a prsty mi sevře kolem malé lahvičky.
"Vypít.”
Zatímco se zavřenýma očima očima a v mírném předklonu čekám, až lektvar zabere, zaslechnu hlas, který nedovedu hned zařadit, ačkoli dospělých mužů je tu pomálu. Opatrně pootočím hlavu a oči otevřu tak moc, jak si s ohledem na bolavou hlavu troufám.
"Našli jsme Binnse, pane řediteli,” oznamuje Krvavý baron, napůl ponořený ve stěně. Vypadá tak mimořádně působivě a vůbec nepochybuji, že to je přesně ten důvod, proč to dělá.
"Kde je?”
"Obsadil výklenek v knihovně. Většinu času podřimuje, nikoho si nevšímá. Začíná průsvitnět - nemyslím, že mezi námi pobude dlouho.”
"Děkuji. Postarej se, aby se o tom dozvěděla profesorka McGonagallová.”

Duch mírně přikývne a zmizí. Snape okamžik zadumaně hledí před sebe. Hádám, že nic lepšího se mu nemohlo stát - už jsem pochopila, že Binns byl tak výraznou postavou zdejší školy, že ač duchem, jeho náhlé zmizení by se příliš podobalo... ano, vraždě. Takhle dostanou všichni, kteří o to budou stát, možnost se rozloučit. Přesněji, budou to tak nazývat, ačkoli duchové a sentiment, to je spolehlivý recept pro velmi trapné chvilky.
"Všechno v pořádku, profesorko Shuaová?”
Ajaj, žádná Gabriela - jsem v nemilosti. Ne že bych to nečekala, nechat se proklít mrnětem... špetku sebeúcty jsem si uchovala pouze tím, že jsem se nenechala plně ovládnout. Studenti nic nepoznali.
"Noc jsem strávila na ošetřovně s Monicou Fergusonovou,” řeknu, a protože bolest v hlavě uspokojivě odeznívá, zaujmu v křesle důstojnější polohu. "Už je mimo nebezpečí a madame Pomfreyová mě ujistila, že všechno bude v pořádku.” Jak nerada bych to zažila znovu, mu vyprávět nebudu. Snape ovšem zpozorní - jde o jednu ze zmijozelských studentek, takže ho samozřejmě zajímá, co se děje. Zároveň chci, aby věděl, že jsem se své zastupující role ve Zmijozelu chopila se vším všudy.
"Ta nešťastná holka zkombinovala mudlovskou antikoncepci s lektvary proti početí,” a když vidím, jak v něm probleskne vztek, rychle dodám: "Prý na tom matka trvala. Je mudla, víte.”
"Vím,”
zavrčí. "A také vím, že jim každé září bez výjimky dělám na tohle téma velmi podrobnou přednášku. Všechny jsou důrazně poučeny o tom, že kouzelníci tyhle mudlovské prostředky používat nemohou.”
"Vy osobně?”
nezdržím se lehkého údivu. Snape přednášející studentkám o antikoncepci, to je úchvatná představa.
"Myslíte proto, že jsem muž?” Ušklíbne se. "Mohu vás ujistit, že naslouchají velmi pozorně.”
"O tom vůbec nepochybuji. Už jsem si svolala dívčí osazenstvo hned po obědě, že jim to všechno zopakuji...”
"Jak vidno, je to potřeba.”

 Hledí na mě zamyšleně a prsty poklepe o stůl v nerozhodném gestu. Tuším, že uvažuje nad tím samým, co já - jestli bych dokázala převzít celý Zmijozel. Upřímně doufám, že se nezeptá. Ano, zmijozelští jsou sympatičtí svou racionalitou a povzneseností nad banalitami a skoro dojemní tou snahou podobat se dospělým... ale v současné době to není kolej, ale sud s prachem a do vzájemných vztahů starších studentů stále nevidím. Jen nevím, jestli by mi hrdost dovolila odmítnout.
Pak se v hnízdě probudí mladý havran a nebezpečná chvilka pomine. Zatřepe křídly, něco dlouze zakráká, a kdybych si myslela, že havrani mohou mluvit, řekla bych, že pronesl něco jako: "Zase pochovat mrrrňavá potvorrra!”
Snape ho zkušeným pohybem vyndá a posadí do záhybu paže, a když si všimne mého fascinovaného výrazu, prohlásí odmítavě: "Aby se ochočil, je potřeba hodně fyzického kontaktu s majitelem.”
"Zvláštní zvíře.”
Vstanu, chci pronést nějakou zdvořilost a odejít, ale už to nestačím, stejně jako si malý havran příliš neužije svého pána.
"Pane řediteli... pane řediteli!” ozve se naléhavě už z chodby a do ředitelny vběhne udýchaný mrzimorský prefekt. "Johnson a... ech...” zalape po dechu, "a McDuffy se do sebe pustili na spodním nádvoří... jak... jak je to tam pobořené... myslím, že... že začíná povolovat jeden z pilířů...”
Ačkoli už stojím a Snape musí napřed vrátit havrana do hnízda, i tak je na schodech dřív než já. Pospíším si za ním a napadá mě, že na to, že není ani poledne, je už těch hororů na jeden den až dost. Třeba jsem se spletla v kalendáři a je pátek třináctého?

(Vanja Grishamová)

Je neuvěřitelné, jak čas letí. Při každém pohledu do kalendáře se mi chce skoro brečet, a jestli jsem si kdy myslela, že po všech prožitých traumatech už budu imunní vůči stresu z banálních situací, jako jsou třeba NKÚ, tak jsem se šeredně mýlila.
Zazírám do svého notýsku, bez kterého už neudělám ani krok, a rychlým tempus zkontroluji čas. Zpoždění! Za dvacet minut mám mít zopakovaná všechna kouzla z přeměňování za druhé pololetí třetího ročníku, jenže jsem se tak dlouho mořila s prostorově orientovanými kouzly, že jsem sotva v půlce.
"Vanjo - "
"Nestíhám!" zakvílím nahlas a v tu chvíli mě probodne devatenáct nasupených pohledů. Před OVCEmi a NKÚ se ve společenské místnosti nahlas nemluví.
"Vanjo - " znovu naléhavě zašeptá ten druhák, Peter nebo Paul, kdo si to má pamatovat? Můj mozek se ještě nesrovnal s tím, že jsem se před snídaní naučila nazpaměť všechny léčivé byliny Velkého slovníku léčivé zeleně od A do C.
Naštvaně vstanu a v tu chvíli se mi zatmí před očima a jen tak tak se zachytím opěrky, abych neupadla. Zmateně zamžourám před sebe a vykouzlím rychlé tempus. Pohled do diáře. Neodškrtnutá položka 'oběd'. Sakra! Aboney mě sežere zaživa!
"Vanjo - "
Pořád tam stojí.
"Co?"
"Viktor na tebe čeká na chodbě,"
šeptne rychle a vypaří se.
"Co?" vyštěknu polohlasem, když se protáhnu dveřmi.
"Jak bych měl, prosímtě, vědět, jestli jsou lidé ve vesmíru sami?" ignoruje moji otázku Viktor a já málem nadskočím, když slyším, jak nahlas mluví.
"Co?" nepochopím.
"Klepadlo. Každopádně... Nebylas na obědě. Chtěl jsem tě vidět."
"Dneska?!"

Chytí mě za ramena, a když bezděky ustoupím, přitáhne si mě trochu blíž. "Dneska. Zítra. Každý další den. Je duben, Vanjo. NKÚ jsou v červnu."
Zavřu oči, vděčná za oporu, kterou mám. "Dva měsíce," pustím se do vysvětlování, "to je šedesát dní. NKÚ budu dělat z devíti předmětů, takže mám na každý předmět už jen necelý týden. To je zopakování si látky jednoho celého roku z jednoho předmětu za jeden den. To nemám šanci stihnout. Nemám. Prostě nemám!" Otevřu oči a zoufale se na něj zadívám, jako by to mohl vyřešit, jako by mi mohl pomoci.
"Ššt," přitáhne si mě do objetí. "Jsi ta nejchytřejší holka, kterou znám. Všechno to zvládneš, já ti věřím."
Vztekle se mu vyškubnu. "Přestaň na mě vyvíjet nátlak, okamžitě!"
Zatváří se zmateně.
"To je pořád - jsi chytrá, to zvládneš... ale co když ne? Co když to nezvládnu? Já mám právo to nezvládnout, aby věděl! Mám na to nárok! Jsou to moje zkoušky! Moje hodnocení! Moje budoucnost..."
Konsternovaně mi podá balíček. "Tady máš něco k jídlu, abys u toho učení neumřela hlady. Uvidíme se za dva měsíce?"
Rozbrečím se.
Nerozhodně stáhne ruku zpátky a znovu si mě přitáhne. "Ššt," zopakuje.
"Já si tě nezasloužím," vyrazím ze sebe mezi jednotlivými vzlyky. "Jak to děláš, že jsi pořád tak... tak... dokonalý?"
"Tak jsem se už narodil," odmítne své zásluhy skromně.
Zavřu oči a nechám se kolébat, jen zhluboka dýchám, abych se uklidnila.
"Dobrý?" zeptá se o hodnou chvíli později.
"Nesnáším to," odpovím poraženě. "Když takhle ztrácím sebeovládání. Ty nervy... jsem strašně unavená. Strašně."
Vnoří ruku do mých vlasů a nechá si je klouzat mezi prsty. Kdybych neodbyla ranní česání, bylo by to efektnější. "Poradil bych ti, aby sis půl dne odpočinula, ale s tím bych nepochodil, viď?"
"Ale já mám půl dne každý týden volno," ohradím se.
"Máš?" zeptá se zmateně a stáhne ruku. "Proč jsi mi to neřekla? Mohli jsme být spolu..."
"Mám předepsané běhání, házení kameny a vybuchování starých stromů, které Osadča a Červotočková schválí."

Zamrká.
"Pořád sedím nad knížkami, musím být venku. I když posledně byl jeden stupeň, mrholilo a foukal severák."
"Vybuchování stromů?"
"Peggy hází botami po pokoji a ničí přitom věci všech. Ty stromy by se stejně musely kácet. Ale nikomu to neříkej, nechci se o ně dělit."
"Miluju Zmijozel,"
zamumlá Viktor tiše.
"Děkuju," pozdvihnu balíček, který mi donesl. "Taky, že jsi přišel. Moc to pro mě znamená."
"Takže příště už mě pozdravíš jinak než 'co'?"
usměje se lišácky.
"Kéž by," vzdechnu.
Ve společenské místnosti znovu otevřu učebnici z třetího ročníku, ale daleko se nedostanu, když do místnosti vejde Aboney se svým notesem v modrých deskách, který jsme se už všichni naučili nenávidět.
"Hysterie, deprese, labilita?" zeptá se přísně.
Přihlásí se Adenah a co možná nenápadně zvednu ruku i já. Aboney si udělá poznámky a rozhlédne se po místnosti.
"Kde je Carpenterová?"
Nikdo neví.
"Grishamová, Carpenterová, Murdock, po večeři vás očekávám ve svém kabinetu."
"Pane profesore,"
ohradí se Thomas, "já jsem oběd nevynechal, jen jsem si ho nechal přinést sem!"
"Znáte pravidla, pane Murdocku,"
prohlásí Aboney nesmlouvavě. "Osobně si myslím, že vám večer strávený s pastelkami při Verdim vůbec neuškodí."
Když pak kabinetem zní tóny Síly osudu - jak trefný název opery!, využíváme čas každý po svém. Zatímco Peggy pečlivě vybarvuje celou čtvrtku fialovou barvu a Thomas spí, já skicuji Havrana (neboť mazlíčky si na tresty za vynechané jídlo smíme brát, abychom se jim vůbec kdy před zkouškami věnovali) a svůj výkres se snažím potají tím nejjednodušším kouzlem rozpohybovat.
Teprve když si toho Aboney všimne a sebere mi hůlku, položím si hlavu na stůl a zasmušile pozoruji venkovní stmívání. Myšlenky mi hlavou líně plynou, až se rozplynou a já usnu.

(Nezávislý pozorovatel)

Pokud by se v Bradavicích nacházel nezávislý pozorovatel činností ředitele Snapea, zjistil by, že se moc nevyspí, občas se docela naběhá a kromě učeben stráví většinu doby za stolem v ředitelně. Snape skutečně neměl mnoho volného času. Například: povolil dokonce Croftovi utírat prach na nepřečtených knihách, protože jejich množství neúnosně narůstalo (na nočním stolku a všech ostatních vodorovných plochách po celém bytě). Dále se musel vzdát představy, že by se zúčastnil lektvaristického kongresu, ale hbitě usoudil, že pro ten spolek dutohlavců je až příliš dobrý, nemluvě o tom, že přes prázdniny hodlal dokončit projekt, kterým plánoval oslnit příště. V předem prohrané, ale urputné bitvě s hodinami opravoval eseje a testy dlouho do noci a jeho poznámky o chabé inteligenci jejich autorů byly ještě upřímnější než jindy.
Přesto si našel čas na pravidelné návštěvy Draca a krátké rozhovory o akademických záležitostech, které chlapce zaujaly v knihách; o skutečný svět se dosud zajímal pramálo. Vyzval Pottera k několika lekcím soubojové magie, které byly pro oba poměrně uspokojující, protože ani jeden necítil potřebu držet se příliš zkrátka, které ale donutily profesorku Mahlerovou o dvě patra výš změnit dočasně učebnu, než se opraví propadlá podlaha. Naopak lekce nitrobrany byly pozastaveny do doby, kdy bude pan Potter schopen přemýšlet i o jiných věcech než rozdílech mezi černovláskami a zrzkami, kteréžto téma shledal Snape časem poněkud otravným. V zájmu duševního zdraví otevřel letax ve své pracovně a vedl občasné hovory s Kingsleym o budoucí podobě kouzelnického světa, změnách ve škole a blížícím se zatmění. Nevynechal příležitost přidat práci a ubrat sebevědomí studentům, kteří měli před zkouškami, a po jistých událostech, ve kterých hrál roli kotlík standardní velikosti a špatně nakrájený skotský vřes, vyzval jistou studentku, aby zanechala školy a ucházela se o místo umývače nádobí, momentálně uvolněné v Děravém kotli, což tato učinila a jen po razantní intervenci ředitele koleje se vrátila do školy. Poslal Lupinovi sovu se stručným oznámením, že jeho pravidelné děkovné dopisy ho obtěžují a jestli s nimi nepřestane, dodávky vlkodlačího lektvaru budou pozastaveny.
Často hovořil s Minervou McGonagallovou. "Jakkoli tupá a hloupá, ovce jsou bezpochyby užitečná zvířata,” pravil, "proto jsem místo nich ochoten používat nebelvíry.”
"Neměl by ředitel být nestranný?”
dožadovala se jeho zástupkyně, sama pravý vzor nestrannosti a všekolejní korektnosti.
"Ne že by tu v nestrannosti byla nějaká tradice,” ušklíbal se Snape. "Nemám nic proti nebelvírům, snad kromě skutečnosti, že jednoduchost je přednost u věcí, ne však u lidí -”
"Severusi, takové změny v koncepci zkoušek ti školní rada nepovolí.”

"Demokracie funguje jenom mezi těmi, kdo jsou si rovni ve své slabosti. Rada je samoúčelný spolek pojídačů erárních obložených chlebíčků. Ne, nemluvme znovu o ovcích. Neplánuji zkoušky rozšířit hned příští rok. Předpokládám, že na to bude ministerstvo připraveno zhruba za čtyři nebo pět let.”
"Nejsem si jistá, jestli se mi zamlouvají takovéhle barbarské tradice. Živá zvířata!”
"Zlo se neptá, do jakých morálních výšin vystoupalo dobro. Vše bude v podstatě dobrovolné... a studenti připravenější na skutečný život
.”
"Severusi, já...”
"Možná byla chyba předložit ti pár detailů vytržených z kontextu. Slibuji, Minervo, že celek bude dávat smysl a budeš ve škole první, s kým ho budu konzultovat.”
"Dobrá tedy, vzdám se zatím námitek. Dosud jsi neměl přehnané plány...”
"A věř mi, že i nadále bude všechno jen pro dobro studentů.”

"Zase pochovat mrrrrňavá potvorrra!”
"Severusi, myslím, že jsi ho trochu rozmazlil.”

(Vanja Grishamová)

Láhev na podlaze se roztočí. Koutkem oka pozoruji kluky, většinu z nich už polonahou, a trochu si přeji, aby hrdlo ukázalo na Thomase, přece jen je z našeho ročníku nejhezčí. Není mi přáno, Adenah se mírně napřímí a s očekáváním se zahledí na Suzy.
"Účinky borealis borealis," zazní nekompromisně.
"Krátkodobé poruchy spánku, poruchy soustředění, poruchy -"
Vzpomínám na loňský rok v téhle době, kdy jsem z křesla u krbu závistivě sledovala páťáky, kteří znali všechno na světě a byli nádherní. Tehdy bylo ještě všechno v pořádku.
"- a z dlouhodobého hlediska pomáhá obnovovat činnost ledvin a jater a používá se i v akutních případech epilepsie jako poslední krok před přetnutím corpus callosum."
Změnila jsem se, stále ještě mě fascinuje, jak moc.
"Peter!" zajásají dívky, když se láhev znovu zatočí. "Takže třeba desatero pro transformaci kovů."
Vytržená z úvah si připomenu jednu hodinu z minulého týdne, protože jsem se ještě tak docela nevzpamatovala z toho, jak se mě přesně tohle snažily dvě zmijozelky naučit, přestože jsem v tomhle naprosto beznadějná. Podle toho, co říkal Viktor, prodělal Zmijozel mocenský převrat. Nepochopila jsem zcela, kdo byl nahoře za toho bezvládí po bitvě, ale teď obsadili svrchní místa sedmáci, kteří si nikdy nezadali s Vy-víte-kým ani nikým jiným. Podle všeho to celé koleji prospělo, protože se znovu dokázala postavit na nohy a obnovit předešlou hrdost, což se v praxi projevuje znovuobnovenou tichou šikanou celé školy s výjimkou mě a Pottera. My jsme hrdinové se slibnou budoucností, nebo se to o nás alespoň soudí, a žádný Zmijozel bezdůvodně nezahazuje kontakty, které se v životě můžou hodit.
"Prvním bodem je... ověřit si poločas rozpadu...?"
"Kalhoty!" zajásají dívky nahlas.
"Je to na straně šedesát tři, potom ti to ukážu," navrhne Suzy nesměle.
Byla jsem v noci na ošetřovně a neměla jsem pro to žádný důvod, objektivně vzato. To jen má posedlost tím, jak si dokázal v jedenácti letech ochočit celou kolej, mi nedá spát. Draco Malfoy. Je to už několik měsíců od doby, co na mě zaútočil, a já to vnímám jako léta, a pořád ještě nevím, co si o něm mám myslet.
Zmijozelský princ.
"Vanjaaaa!" zajásá Peggy, když láhev znovu zavíří po podlaze a jednoznačně ukáže na mě. Vyzývavě se na Petera usměju.
"Průběh hojení řezných ran a nejvhodnější zaklínadla," zadá mi otázku, kterou bych byla schopná zodpovědět v jakoukoliv noční dobu.
"Existují dva druhy zaklínadel, které se dají použít. Méně užívaná zaklínadla jsou ta, která nejprve zhojí kůži a teprve poté začnou pracovat na tkáních, které jsou hlouběji," pustím se do výkladu. Nesmím přesáhnout dvě minuty, to je jedním z pravidel hry, a tak se snažím zestručňovat, jak je to jen možné, ačkoliv se ostatní zdají zaujatí, neboť to není tak docela to, co máme v učebnicích.
"Pěkné," zhodnotí to Peggy, když skončím.
Když láhev ukáže na Thomase a já mu zadám otázku, znovu se ponořím do úvah o své přítomnosti. NKÚ se mi už zdají menší překážkou, než jak se mi jevily ještě před měsícem. Absolvovala jsem další školení ve Snapeově ředitelně o nadcházejícím slunečním zatmění a konečně si připustila celý půlrok potlačované vzpomínky na to, co se stalo posledně. Ke svému nezměrnému údivu jsem nezvracela, nepropadla sebenenávisti ani záchvatům deprese. Jaksi odosobněně jsem zodpovědně prošla celou vzpomínku  na gabonské teplo, na příliš krásnou učitelku, na tápání ve tmě... hostinu pro  nás, kamenné bohy... bitvu, accio profesorka Lambertová, kůly se zbytky masa...
"Říkáš to špatně," zaslechnu Adenah. "Kdybys to kouzlo použil v uzavřené místnosti, tak by tě zmačkalo do kuličky o průměru tří centimetrů."
Vím, že se při zatmění zase něco pokazí, protože tenhle rok nejde nic tak, jak by mělo jít. Umřu? Pochybuju, jsem důležitá. Umře někdo jiný? Kdo? My všichni jsme na očích, příliš slavní, příliš všechno, jsme lidé, kteří tak snadno neumírají. Jsem si tím jistá. A jestli umře někdo, kdo se tam náhodou připlete...
Láhev se zatočí a její hrdlo znovu ukáže na mě.
Vzhédnu a usměju se.
Vždyť já jsem ten, o koho jde.

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu