Kráska a Smrtijed III. - Vítěz bere vše

25. březen 2013 | 06.00 |

Kapitola sto dvanáctá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Vanja Grishamová)

Jak Lenka prohlásila, tohle je Velký Den, kdy se změní politika celé země a v důsledku i celého světa. (Potom začala mluvit o budování hladomoren a mozkomoren, což je prý vylepšený druh, čímž si to trochu pokazila, ale z počátku měla pravdu - tohle je Velký Den.)
"Vůbec je neznám," nakloní se ke mně Harry, když sedíme v první řadě křesílek v obrovské zdobené hale a čekáme, až se sečtou výsledky tajného hlasování. "Kdo je tamten?"
"Ten v levandulové?" ujistím se. Samotnou mě překvapilo, že členové Starostolce mají různě barevné hábity.
"Heh... asi jo," přisvědčí váhavě Harry.
"Nejsem si jistá, ale není to Tiberius Ogden? Ale toho vedle něj vůbec neznám."
"A tamta?"
"Ta v hyacintové?" podívám se letmo.
Upřený pohled.
"Copak jsi nikdy neviděl hyacint?"
"Hyacintů jsme měli dva záhony. Některé z nich byly žluté."
Na tom něco je. "Asi myslíš Griseldu Marchbanksovou."
"Hele, tam je Amélie Bonesová!"
"Tak schválně, v jaké barvě je ona?"
"Ve fialové," prohlásí Harry zarytě.
"To je švestko-"
"To je fialová!"
McGonagallová se na nás rozzlobeně podívá. Pokusím se nenápadně ohlédnout a v ten okamžik mě oslní blesky novinářských fotoaparátů. Nedonutím se cítit se provinile - možná zníme před všemi těmi důležitými lidmi hloupě, ale tohle je téma, u kterého je jistota, že se v Denním věštci neobjeví. Kdybychom mlčeli, pozorovali by mezi námi novináři napětí a dalšími možnými tématy jsou 'procházky při měsíčku' a 'skutečný osud některých profesorek'. A my jsme týnejdžři v pubertě, tak na jistou lehkomyslnost máme nárok, že.
Na chviličku se zamyslím, kdo by byl na titulní straně, kdybychom se tu s Harrym přede všemi políbili - nový ministr kouzel, nebo my? Možná jsem ten rozchod tehdy uspěchala? Ale ne, za to by to nestálo, stejně by ze mě Snape stáhl kůži zaživa, kdybych to udělala.
"Myslíš, že nás pak pozvou na raut?" zeptám se Harryho tiše.
Pokrčí rameny. "Co bys tam chtěla dělat?"
"Seznamovat se s mocnými tohoto světa?" navrhnu.
"Chystáš se po škole do politiky?" zeptá se zvědavě. "Myslel jsem, že chceš vystudovat lékouzelnictví."
"Minimálně si to o vás bude zítra celá Británie myslet, slečno Grishamová," vloží se do hovoru McGonagallová upjatě.
A jo, novináři, zase. Kdyby je bystrozoři nechali, aby nám hned zpočátku položili pár otázek, mohli jsme teď mít klid.
Zadívám se před sebe. Členové Starostolce tam sedí napjatí a téměř bez pohybu. Potlačím náhlou touhu vypláznout na ně jazyk, abych zjistila, jestli by nějak zareagovali - nikdo kromě nich by mě neviděl - a začnu studovat malby v sále. Vyruší mě až brouk, který mi leze po noze vzhůru. Bílý, papírový, vypadá jako obzvláště náročné origami... uchopím ho do ruky a papír se přestane hýbat. Zvědavě ho rozložím, Harry se mi dívá přes rameno.
Londýnský čarodějnický expres, Emelia Evergrassová
1. Je pravda, že máte s panem Potterem vážný vztah?

2. Jakou kariéru vy a pan Potter plánujete po škole?
3. Jaké pocity jste měla, když jste se postavila Vy-víte-komu s hůlkou v ruce? Myslela jste si, že zemřete?
4. Proč si myslíte, že vám nebyl udělen Merlinův řád?
5. Jste čistokrevná?

6. Jaký máte názor na volbu ministra kouzel? Koho byste ráda na té pozici viděla?

"Na druhé straně ty otázky pokračují," upozorní mě Harry.
"Tak jí odpovíme, ne?" navrhnu rozverně a vytáhnu z brašny brk.
McGonagallová mě probodne pohledem.
1. Jahodové lívance mám moc ráda.
2. Povlečení preferuji v šafránových odstínech, v Bradavicích je bohužel nemožné ho sehnat.
3. Svoji největší jizvu mám od příhody, ve které figuroval pes, jízdní kolo a obrubník. Bylo mi sedm let.
4. V březnu nejraději dostávám tulipány. Váz mám dostatek, děkuji.
5. Jsem přesvědčená, že by se v Bradavicích mělo jezdit na školy v přírodě. Doufám, že se o to nový ředitel zasadí.
6. Do pěti let jsem měla vlasy až pod zadek, ale potom mi začaly padat. Teď už mi delší nenarostou.

Po zralé úvaze nechám třetí odpověď zmizet a podám lístek McGonagallové. Vrhne po mně pohoršený pohled a nechá zmizet celý pergamen. Škoda.
"Povstaňte!" zahřmí konečně šeříkový čaroděj na pódiu. "Starostolec vynesl rozhodnutí."
Chvíle ticha. Upřu pohled na všechny kandidáty, sedící na vzdálenějším konci pódia. Znám z nich jenom Pastorka.
"Devadesát pět procent všech hlasů získal..."
Pastorek se ani nehne, ale několika dalším kandidátům se tváře stáhnou vztekem.
"... Kingsley Pastorek!"
Místnost vybuchne halasem, všem novinářům náhle vyletí ruce vzhůru a Pastorek s úsměvem přejde doprostřed pódia k řečnickému stupínku.
Když začne svůj proslov, přicupitá ke mně nový brouček. McGonagallová ke mně přes Harryho nekompromisně natáhne ruku.
"Já se tu snažím poslouchat," zasyčí na mě Harry podrážděně.
"Vždyť to stejně bude zítra v novinách," vrátím mu to a odevzdám vzkaz.
McGonagallová ho zničí a upře skelný pohled kupředu.

(Severus Snape)

Je až podivuhodné, jak snadno lidé dokáží měnit své postoje. Během pár dní jsem se proměnil z podezřelého individua, se kterým není radno být viděn, na ředitele školy a přítele pana ministra, tedy vyhledávanou osobu, se kterou je třeba potřást si rukou. Je znát, kdo má děti ve věku Bradavických studentů - obezřetné oslovení "pane řediteli”, ve kterém je slyšet sebevědomí (vždyť vás přeci živíme) s nervozitou (jen ať ho nepopudíme), je všem společné, jen s různými poměry zmíněných emocí. Skoro všichni bez výjimky mají také potřebu mi sdělit své důvody ohledně setrvání jejich dětí ve škole po nedávných událostech. I to je stále totéž: chovají se jako stádo. Pro tentokrát mohu jen dodat, že bohudík.
"Tady se schováváte,” objeví se Kingsley v našem úkrytu za kamenným sloupem a oči mu svítí. Večer už pokročil a připít se s ním pokouší skoro každý. Je skoro s podivem, že se ještě drží na nohou.
"Množství pijavic na metr přesáhlo hranici tolerance,” odcituje Šmajz má vlastní slova a nemohu tedy než souhlasně přikývnut. Kingsley se zachechtá.
"Tak to byste měli chvíli zkusit moji kůži.”
"Pan Snape mi věnoval poučnou čtvrthodinku na téma přítomných smrtijedů,”
pokračuje Šmajz a mám dojem, že se přímo vyžívá v tom, jak Kingsley znatelně vystřízliví.
"Smrtijedů?” ohlédne se do sálu, jako by očekával, že to budou mít napsané na čele.
"Malé ryby, opatrné ryby, ti, kteří z nějakého důvodu nenesou znamení zla, nebo ti, o kterých jsem věděl příliš málo, než aby existovaly slušné důkazy,” objasním. "Nohsledi a přisluhovači. Tací, kteří byli z nějakého důvodu samotným Pánem zla odstavení na druhou kolej.”
"Nerad bych, aby se mi někdo z nich dostal do týmu,”
mračí se Kingsley. "Existují seznamy?”
"U řady z nich si nemohu být jistý, jestli věděli, komu slouží, či jestli sloužili z vlastní vůle.”
"Nu, tím si nebudeme kazit večer,”
rozhodne Kingsley po malém zaváhání a mávne na číšníka; ale vsadím se, že mně tím pokazí víc než večer v nejbližší době. Teď nám ale strčí do rukou nové skleničky s tvrzením, že jde o mimořádně dobrý ročník. Je dobrý. Napadá mě maně, že můj počínající alkoholismus v Bradavicích byl nahrazen mírnou závislostí na kávě, a nezdržím se úšklebku nad banalitou celé záležitosti. Zřejmě potřebuji nějaký beznadějný úkol, abych byl schopen dobře fungovat. Nutnost udržet v chodu celou školu se rozhodně takovým úkolem jeví.
Šmajze z naší malé skupinky odláká jakási ženština a s Kingsleym jenom chvíli tiše stojíme a hledíme na bavící se skupinky lidí. Navzdory mizerné náladě neúspěšných protikandidátů večer probíhá nad očekávání dobře.
"Nechtěl bys, Severusi, do Starostolce?” nadhodí Kingsley a vsadím se, že schválně čekal, až budu pít. Neudělám mu tu radost, abych se v šoku zakuckal, ale trochu mi zaskočí. Skoro věřím, že svou otázku myslí vážně - jeho vliv musel vzrůst víc, než jsem předpokládal.
"Na exkurzi se studenty?” opáčím. "Možná by to ocenili.”
"Myslím to naprosto vážně,”
odpoví a mávne rukou k jednomu z fialových hábitů, které se v pestrém davu večerních šatů pohybují. "Mohl by ses významněji podílet na šíření myšlenek, které posunou kouzelnický svět kupředu. Stát se jedním z těch, kteří...”
"Kingsley,”
přeruším ho, "jaký je ten pravý důvod?”
Přelétne mě pohledem. "Donutit tě obléknout si pro jednou cokoli jiného než černou, samozřejmě. Taková švestková - nebo lilková... vřesová...” Krátce se zamyslí. "Ne, nevěřím jim, že ty barvy skutečně existují,” zamumlá.
"Je mi skutečně, upřímně líto,” ušklíbnu se, "že musím odmítnout. Mám už dost papírování ve škole. Neplánuji si přidávat žádné další.”
"A kdybych prosadil indigo?”
zatváří se lišácky.
"Nemyslím, že bys měl takový problém dosadit si tam vlastní lidi,” smetu tu myšlenku ze stolu. "Mým jediným zájmem jsou plně fungující Bradavice. Stále je tam dost slabých míst...”
"Asi tolik, co studentů?”
"Zhruba.”

Ve skutečnosti to s postavením Starostolce není tak jednoznačné. Výrazně silní mágové se zpravidla stávali jeho součástí, ale většina členů byla volená - ačkoli i oni museli mít výrazný magický potenciál - a tak se ten nesourodý přebujelý spolek zabýval většinou dohadováním mezi sebou. Mám silné podezření, že právě proto byl kdysi založen. Nic lepšího, než že se ti příliš mocní zabaví půtkami mezi sebou, se průměrnému kouzelníkovi nemůže stát.
Ne, Starostolec není instituce, která by mě lákala. (Právě jsem se stal druhým ředitelem Bradavic, který ho odmítl - asi tradice - i když těžko říci, jestli se dá Kingsleyho popichování nad sklenkou vína počítat jako pozvání.) Ke smysluplné vládě by to chtělo něco menšího, uzavřenějšího, radu pečlivě vybraných jedinců, kteří by se byli schopní dohodnout rychle a efektivně...
Přesto se znovu zamyslím nad jeho nabídkou. Za pohled do jejich tváří, kdybych se zjevil mezi nimi, by to možná stálo.
"Osobně si myslím, že tu hromadu papírů na stole máš na stole jenom proto, abys vypadal zaměstnaně."
Před vnitřním zrakem se mi vybaví můj zavalený stůl. "Řadu procesů, které měl Brumbál nějak nastavené a zaběhnuté, musím teprve rozhodnout."
Na Kingsleyho zmatený pohled lehce pokrčím rameny. "Nic, co by pro tebe mohlo být zajímavé. Například rodiče, kteří si nejsou jistí magickým potenciálem dětí, se snaží zjistit, jestli jim přijde pozvánka z Bradavic. Přihlášení dětí na dobré mudlovské školy je spojeno s určitými náklady a přípravou. Je únor - jejich přihlášky se uzavírají teď."
"Aha,"
odpoví tónem, který naznačuje, že ho něco takového v životě nenapadlo a že nevidí důvod, proč o tom začít přemýšlet teď. To mu mohu jen závidět. Můj pokus podstrčit celou záležitost Minervě se nesetkal s úspěchem. Obratně mi vše vrátila do štosu k akutnímu vyřízení. 
Až na to, že... je to uspokojující. V křesle ředitelny, té příjemné místnosti s bezvadným výhledem na hlavní bránu, pravomocemi, které mám, tichými zvuky obrazů, Moudrým kloboukem na polici, vším... jsem přesně tam, kde mám být. Je to jakýmsi podivným způsobem neuvěřitelně správné, že jsem ředitelem Bradavic, dokonale patřičné. Nedovedu si už představit, že jsem kdy váhal, ani že bych celý život ve skutečnosti nesměřoval přímo k tomu.
Kingsleyho s sebou smete vlna vyslanců francouzské vlády a já dopiju víno. 
"Pan Snape?” Jakási docela hezká, mladá, usmívající se žena v modrých šatech. Neučil jsem ji. Podle postavy již byla matkou - nu ovšem, další 'pane řediteli'.
"Snad one mě není příliš troufalé... jenom jsem vás chtěla poznat.” Podává mi ruku; prsty má jemné a přiměřeně silný stisk. Až její dítě nastoupí do Bradavic, bude patrně z těch snesitelnějších, i když se bude dožadovat pravidelných informačních schůzek.
"Malému jsou teprve dva, ale už teď je nám jasné, odkud nám budou jednou psát,” usmívá se, "já jsem Vilma Stracherová.”
Lehce přimhouřím oči. Takové jméno jsem v knize neviděl.
"A váš manžel?” přeptám se, protože je možné, že se dítě jmenuje po něm.
"Fergus Stracher. Myslím, že jste se nesetkali, dlouhá léta jsme pobývali v zahraničí. Je badatel a měl na starosti vykopávky v...”
Nechávám ji tlachat a přinutím svou paměť znovu si vybavit seznam dětí v odpovídajícím věku. Většina jmen mi byla známá, potomci bývalých studentů. Některá zcela nová, pokud pocházeli ze smíšených nebo ryze mudlovských rodin - těch nebylo mnoho, a proto si mohu být skoro jist, že bych si vzpomněl.
Co to znamená? Že dítě nenastoupí do Bradavic, ale do jiné školy, nebo se jeho magie neprojeví vůbec? Z jejích řečí pochopím, že jde o čistokrevnou rodinu pár generací zpátky. Přesto se jim dost možná narodil moták. Pryč jsou časy, kdy se takové děti zabíjely, přesto to znamená nezáviděníhodný osud vyděděnce a časté rodinné rozkoly.
Samozřejmě jí neřeknu nic.
Přesto mě to přiměje k zamyšlení, jestli by pro tu rodinu nebylo lepší vědět... včas to dítě včlenit do světa, který mu náleží... kdyby se takové věci dokázaly podchytit... ovšem to nešťastné míšení s mudlovským světem, který ten náš příliš zviditelňuje...
Na pozadí šumu večírku se mi v hlavě formuje plán, který by - ano, který by mohl vylepšit bradavický rozpočet, ale to skutečně na mysli nemám. Ale který by mohl změnit kouzelnický svět od základu.

(Vanja Grishamová)

"Slečno Grishamová! Pane Pottere!" zjeví se za námi McGonagallová, zrovna když sahám po svítivě oranžovém nápoji, který už hodnou chvíli přitahuje můj pohled. "Je čas jít."
Harrymu se zřetelně uleví. Nechápu proč, je to zábavné, být na povolebním rautu a být středem pozornosti. Je úžasné, jak se mi lidi snaží zavděčit, ačkoliv by o mě za jiných okolností ani nezavadili pohledem. Kornelius Popletal si kvůli mně dokonce sundal hábit, protože jsem se zeptala, jestli je vínový i na rubu. Možná bych měla někdy vzít do podobné společnosti i Lenku a představit ji jako nejlepší přítelkyni, jen proto, abych viděla, jak si lidi poradí s její výstředností.
"Vy odcházíte?!" zachytí ta slova nejblíže stojící kouzelník a nahlas zvolá: "Oni odcházejí! Potter odchází!"
Zatímco McGonagallová vypadá jenom nakvašeně, Harry se tváří, že by potřeboval silnou železnou stěnu, do které by mohl bít hlavou. O třicet potřesení rukou později ho už chápu - tedy, tohle je ta méně zábavná část večera.
Nicméně se zdá, že to všechno nekončí ani za dveřmi. Bylo snadné zapomenout, že ta obrovská místnost, do které se vešlo tři sta dobře se bavících lidí, je na ministerstvu, ale když nás na chodbě obklopí houf novinářů, realita nás okamžitě dožene.
"Nikdo není opilý, na skandály si teprve budete muset počkat!" okřikne je McGonagallová a zamává na několik bystrozorů, kteří se k nám okamžitě probojují, aby nám pomohli uvolnit cestu.
"To jsme vážně tak slavní?" zeptám se Harryho otřeseně. Zatím jsem to celé dokázala brát jako jeden velký vtip, ale představa, že to ti lidi myslí vážně...
"Pane Pottere, jednu fotku s vaší přítelkyní!" zavolá novinář, který je nám nejblíž. "Na jediné, kterou z večera mám, zíváte. Věřte, že byste nechtěl, aby vyšla na titulní straně ta."
"Na titulní straně?! Dneska se volil ministr kouzel!" vybuchne Harry.
"A taky se poprvé od bitvy objevili všichni hrdinové na veřejnosti," odvětí novinář lakonicky.
"Jedna fotka," vložím se do toho. "Nic víc."
Zatímco Harry zůstane ztuhle stát, já se k němu přivinu a usměju se. Vím, že dneska vypadám krásně, a když se tak objevím v novinách, čemu to uškodí? Zacvakají fotoaparáty, oslní nás několik blesků, pak do nás důrazně strčí McGonagallová a uprostřed čtveřice bystrozorů se vydáme k letaxu.
"Zlobíš se," konstatuji o několik chvil později, když se brodíme sněhem a tmou z Prasinek. Čerstvě napadaný sníh nám máčí lemy kabátů a padá do bot.
Pokrčí rameny.
Jsem si jistá, že kdybych se zeptala McGonagallové, vyjádřila by se mnohem jasněji.
"Co Viktor?" zeptá se Harry o chvíli později.
Zvednu oči k nebi, po němž se válejí temná mračna. Možná začne znovu sněžit? Opře se do nás ostrý vítr, který ohýbá špičky stromů a fouká navátý sníh někam dál.
"Viktor..."
Uvědomím si, že se mi po něm nestýská. Že se netěším. Vím, že až budu s ním, budu si přát, abychom spolu zůstali věčně, ale právě teď a v tuhle chvíli mi nechybí.
Harry už znovu nepromluví.
Na pozadí šedých mračen vypadá hrad nepřístupně, těžko uvěřit, že se uvnitř ukrývají postele s teplými peřinami, do kterých se tak těším. Nový poryv větru mi z hlavy strhne kapuci a jen tak tak chytím svoji čepici, aby neodletěla do tmy. Zima zelézá za nehty a já si strčím ruce do kapes, abych si je trochu zahřála, a nahmatám tam malý kartonový obdélník... Lucius Malhory, stojí na něm vyvedeno zlatým písmem, Malhory Manor, Wales. Jinak nic. Otočím lístek na druhou stranu, nechápu smysl toho vzkazu, a vítr mi jej vyškubne z ruky a odnese jej někam do tmy.
Ať už chtěl Lucius Malhory cokoliv, ať si počká na toho, kdo vizitku najde.
A pak mi to dojde.
Lucius M.
Myšlenka, že vstal ze záhrobí někdo, kdo je již několik měsíců mrtev, mě zmrazí na místě; ale ne, tak to být nemůže, je to jistě jen shoda jmen. Po Luciusovi Malfoyovi zůstal jenom Draco, zmijozelský princ, který nenese žádnou z vin svého otce, ale pouze viny své.
"Pospěšte si," promluví poprvé McGonagallová, jako by se bála, že se ve tmě skrývá něco zlého.
Zrychlíme krok, brána už je nedaleko.
Napadne mě, jestli na mě nebude Viktor čekat; ale ne, je už dávno po večerce a on se řídí pravidly.
"Nezlob se, Harry," pronesu tiše a myslím to vážně.
Ohlédne se na mě a na moment se stane nadpozemsky krásným, když se mu v očích odrazí osamělý měsíční paprsek, který si našel cestu mezi trhajícími se mračny. Cítím, jak mi těžkne smutný úsměv a tuhne celé tělo, a náhle nejsem schopná udělat další krok.

(Neville Longbottom)

"Neville... Neville!”
V potem zbrocené tváři se rozsvítí dvě zběsilé oči. "Seamusi? To jsi ty?” zachraptí. Seamus s ním přestane třást, pustí jeho ramena a sedne si na kraj postele.
"To teda musel být sen,” řekne, "ještě jsem neslyšel někoho ze spaní tak ječet. Vůbec jsem tě nemohl probudit.” Neville se trochu vyplašeně rozhlédne, ale Seamus dodá uklidňujícím hlasem: "Zakouzlil jsem ševelisimo. Jsou tři hodiny ráno.”
"Harry už je zpátky?”

Oba se svorně ohlédnou k prázdnému lůžku s roztaženými závěsy.
"Věděl jsem to!” zakvílí Neville a přitiskne si dlaně na obličej. "Snape ho zamordoval!”
"Vždyť tam s nimi byla McGonagalová,”
protočí panenky Seamus, "a všichni věděli, že odešli spolu. Prosím tě, co se ti vlastně zdálo?”
Neville se znovu otřese. "Různé scény jakoby z budoucnosti, všichni byli starší. Střídalo se to rychle, něco jen tak probliklo..."
"Hmmm?"
"Snape a Pastorek seděli na trůně z černého dřeva - "
"To mu jako seděl na klíně?”
"Ne! Každý měl svůj. Vyřezávané drápy na nohách - "
"Toho trůnu, předpokládám."
" - lebky na opěradlech a tak. Byli tak zvláštně nasvícení... ne, jako by sami vydávali světlo... víš, tak jako..."
Bezmocně rozhodí rukama. "K těm trůnům vedlo široké schodiště a posedávali tam lidi porůznu. Harry tam byl, pak ten sedmák z Mrzimoru, ten - nevím, jak se jmenuje, a jeden kluk z Havraspáru, asi, byli už dospělí... zbytek jsem nepoznal... možná i Shuaová...”
"To nezní moc děsivě.”
"Nepřerušuj mě pořád. Bylo to tak silné - hrozně skutečné – byl jsem si jistý, že je to opravdová budoucnost. Pak se na mě Snape podíval, víš, vypadal úplně stejně šíleně, jako když mi jednou během hodiny vybuchl lektvar dvakrát za sebou...”

Seamus soustrasně sykne.
"A ušklíbl se a povídá - je to pro vaše dobro! a jeho hlas zaduněl po celé Británii každému v hlavě. Pastorek se tomu zasmál. Na rameni měl nějakou lasičku a drbal ji pod krkem... A pod tím schodištěm měli všichni fialové hábity, jako mají ve Starostolci, a dívali se vzhůru hrozně oddaně...”
"Snape vládce světa,”
ušklíbne se Seamus, "to je pěkná blbost. Starostolec by ho nikdy neposlouchal.”
"Jasně, že jo,”
uklidňuje se pomalu Neville. "Taky tam byli smrtijedi a ti už jsou přece pryč.”
"No vidíš.”
"Taky se mi zdálo o Hermioně - "
"To slyšet nechci!”
"Byla oblečená! Stála před nějakým davem lidí v jeskyni a něco jim přednášela...”
"Normálka, řekl bych.”
"A o Harrym, jak ho Snape drží pod krkem zvednutého do vzduchu a něco na něj křičí. Harry jen kopal nohama a snažil se mu odervat ruku."
"Hmm."
"Stejně by mě zajímalo, jak bych mohl zjistit, jestli to byl věštecký sen?”

"Běž se zeptat Trelawneyový,” uchechtne se Seamus a Neville se konečně usmívá.
"To určitě. I kdyby se v Bradavicích objevil opravdový věštec, nemá šanci to zjistit.”
"Ty bys to mohl klidně být,”
popíchne ho Seamus, "podle všeho je věštění pravým opakem lektvarů. A ty ti jdou tak katastrofálně, že musíš být věštec přímo fenomenální!”
"V tom případě se připrav na to, že ti Snape ukradne dítě a vymění ho za černouška!"
"Bóóóže,”
zatváří se jako bota černý Seamus skepticky, "ty ho máš vážně plnou hlavu. Klid, chlape, ten už tě lektvary učit nebude. Arajärvi je přeci v pohodě?”
"O něm se mi taky zdálo. Že ve sklepě učí černou magii. Pokřikoval: když tu hůlku nebudete držet pořádně, místo abyste použili magii, magie použije vás!”
"Tys toho stihl za jednu noc. Co Kruval, to černá magie, co? Na toho chlapa mi nesahej, z poslední eseje mi dal V. Nechceš nějaký Harryho lektvar na spaní? Má jich plný šuplík.”

Neville zavrtí hlavou. "Ne, díky, to už nemá cenu. Promiň, že jsem tě vzbudil.”
"Nic se nestalo. A pusť to z hlavy, prosím tě. To je normálka, že se ti motá ve snech všechno dohromady, Snape ředitel a tak. Ale Pastorek byl přece docela fajn? Vzpomínáš po té bitvě s červama?”
"Jo,”
usměje se ještě Neville chabě. "To bylo dobrý, co předvedl. Všechny uměl uklidnit.”
"Jdem spát,”
zazívá Seamus, "Harry se asi zdržel na párty. Se divím, že ho McGonagallová nechala.”
"Nebo ho Snape..."
"Nezardousil!"
"No jasně. Tak dobrou."
"Dobrou. A kdyby se ti zdálo o famfrpálových výsledcích na příští sezónu, dej vědět."

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu