Kráska a Smrtijed III. - Drobné trable všeho druhu

11. březen 2013 | 06.00 |

Kapitola sto jedenáctá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Patrik Youthenn)

"Odbila druhá hodina, chval každý duch Merlina! Ať nás chrání ve dne v noci, ochraňuje od zlé moci!" zadeklamuje někdo vedle mé hlavy.
"Flato!" rozpoutám pomocí své hůlky v pokoji vichřici, která nechá na svých místech pouze ty nejtěžší kusy nábytku, a znovu upadnu do mátožného spánku.
"Ve skutečnosti," prostoupí mě o půl snu později pocit, jako bych se ponořil do ledového jezera, "je toto zcela kruciální znalost rurálního života počátku šestnáctého století. Klíčový zvyk, mající důsledky nejen ve způsobu života následujících let a staletí, ale i výsledků několika bitev. A ty jsou...?"
Zpropadený duch vypluje z mého těla, položí se nade mě a špičkou svého nosu se dotkne mého.
"To jsou... petrificus totalus," namířím na něj hůlkou, "anemo."
Duch znehybní, bohužel už mám vyzkoušené, že jen na několik hodin, protože je jeho magické jádro příliš nestabilní, a jemný vánek jej odvaje do zdi.
Padnu na postel a znovu usnu.
Následující ráno vstanu čile a optimisticky, jak jsem byl vychován. Před zrcadlem si kouzlem zakryji kruhy pod očima a popraskané žilky v očích a udělám několik sad cviků, než se osprchuji ve studené vodě - nejsem si zcela jist, jestli má prostoupení duchem stejný efekt na otužování imunitního systému - a vykročím na snídani.
"Těžká noc?" připojí se ke mně kolegyně, která se se zakrýváním stop nevyspání vůbec neobtěžovala.
"Absolutně ne," popřu to.
"Jistě," přikývne. "Ta brnění do vás strčila sama."
Jako na povel do mě narazí jeden ze studentů a omluvně se po mně ohlédne.
"Jak se vám tu líbí? Jste tu už... tři týdny?"
"Devatenáct dní," odpovím mdle. Taky zhruba devatenáct hodin spánku. "Ale," prohlásím energicky, "musím přiznat, že je to asi... nejzajímavějších devatenáct dní mého života, a to počítám i den, kdy jsme na ministerstvu objevili skrytý archiv plný záznamů z dob války se skřety."
"Nejzajímavější," uchechtne ne.
"Nelíbí se vám zde?" oplatím jí otázku.
"Skleníky jsou fantastické," odpoví. "Počasí je tu příšerné, polovina dětí vnímá zhruba každé páté slovo, které řeknu, a špatně se mi tu spí, když -" Řeč utne zcela nečekaně.
"Po snídani svět vypadá lépe, pojďte," podržím jí dveře do Velké síně. "Vaří tady báječně. Mrkvový džus?" Když se zašklebí a odmítne, naliji sobě.
První hodinu mám prváky, rozrostlé o početné publikum z ostatních ročníků. Strýček si musí mnout ruce.
Pozvu si k tabuli tři předem vybrané a instruované dívky a pohlédnu na zbytek třídy. "Sedmnácté století, doba procesů s čarodějnicemi. Vidíte před sebou tři dívky. Jedna z nich je čarodějka žijící ve městě, jedna je mudlovská vesnická dívka a poslední je čarodějka z vesnice. Povězte mi, která z nich bude obviněna z čarodějnictví a upálena?"
Z kabinetu za zdí se vynoří Binns. "Je ovšem nutné vás předem upozornit, že tento mladík vůbe nebere v potaz kazuistiky vypracované k padesáti sedmi případům, které byly odložené jako sporné."
"Říkal jsem vám, že se před dvaceti lety dokázalo, že ty ženy zemřely-!"
"Chcete snad tvrdit, mladíče, že pracuji s pomýlenými daty?"
"Chci jen říci, že byste měl vědět, kdy je třeba odejít a přenechat místo živým!" zvýším hlas.
"Drzost!"
"Petrificus totalus!" A v tu chvíli si uvědomím, kde jsem. Otočím se ke třídě, která celou scénu hltá doširoka rozevřenýma očima a někteří dokonce zapomněli zavřít ústa. "Omlouvám se," řeknu pomalu. "Je mi líto, že jste museli být svědky toho, co se tu stalo. Grangerová, převezměte hodinu." A s tím vyjdu na chodbu a zavřu za sebou dveře.
Napadl jsem profesora před zraky studentů. Nemohu tomu uvěřit. Napadl jsem - profesora, Merline! A před studenty!
Toporně se vydám směrem k ředitelně. Tetička by měla začít balit, mé místo bude uvolněné zhruba za deset minut. A já... s posudkem, který odsud dostanu, už nikdy neseženu práci jinde než v nejhlubších zákoutích ministerských archivů, kde mi budou jedinou společnost dělat papíružravé krysy.
"Pane řediteli," zaklepu na ředitelnu.
"Vstupte!"
Můj kat sedí za stolem, pokrytém stohy pergamenů.
"Pane řediteli, podávám okamžitou rezignaci na své místo. Zklamal jsem vaši důvěru." Stojím v pozoru, s hlavou vztyčenou. Neodejdu jako zbabělec.
Obejde stůl a zůstane stát naproti mně. "Mluvte. Právě jste měl být na hodině."
"Neovládl jsem se, což je neodpustitelné," přiznám rovnou. "Navíc jsem nedokázal za celé tři týdny urovnat svůj vztah s profesorem Binnsem... máte mé čestné slovo, že jsem se snažil a že jsem netušil, jak velké chyby jsem se dopustil, když se mi to nepodařilo."
"Postupně,"
pozdvihne ruku. "Neovládl jste se, znamená co? Ublížil jste nějakému studentovi?"
Uhnu pohledem. "Zaútočil jsem na profesora Binnse před zraky studentů a hluboce se za to stydím."
"Co vás k tomu vedlo?"
 Ředitel mluví zcela profesionálně a bez emocí. Propadl bych se, kdybych četl odsudek i v jeho hlase.
"Profesor Binns... nesnažím se vymlouvat, opravdu. Profesor Binns mi radil, jak vést výuku a co žákům vykládat. Dokud tak činil v soukromí a ve dne, snažil jsem se jeho připomínky akceptovat a zvažovat, ačkoliv ne všechy byly relevantní."
Krátce na něj pohlédnu. "Když tak činil již několikátou noc za sebou a nenechal mě spát déle než hodinu v kuse, snažil jsem se ho zbavit kouzly. Když mě začal dnes poučovat před třídou... zaklel jsem ho petrificem."
Ředitel skloní hlavu a trochu si odkašle. Do tváře mi potom upře již zcela vážný pohled. "Kdybych přijal vaši rezignaci, havraspáři by mě pokusili utlouct prvním, co by bylo po ruce, což by v jejich případě byly tlusté učebnice s kovanými deskami," oznámí mi. "Takže ji nepřijímám. Pojďte," vykročí ke dveřím, "vyřídíme to rovnou. Bude to rychlé."
Překvapeně jej následuji, ačkoliv dosud nevěřím tomu, že by se můj prohřešek mohl tak snadno přejít. Dosud jsem si plně neuvědomil, že jsem na něj zaútočil již mnohokrát, skoro každou noc. Jsem nebezpečný celé škole, jestli takové věci dělám, aniž bych si uvědomoval důsledky svého jednání.
Když vejdeme do třídy, většina studentů se polekaně zdvihne z lavic, na nichž polehávali a někteří dokonce spali. Před tabulí je již odkletý profesor Binns, popisující třináctý sporný případ z období pálení čarodějnic, a studenti jiných ročníků až na Grangerovou ze třídy zmizeli pryč.
"Profesore Binnsi," praví Snape pevně, "učil jste na této škole dlouho a věřím, že vaši studenti na vás nikdy nezapomenou." Duch se zadrhne se v řeči, ale pokračuje ve výkladu. Snape přikročí blíž. "Nyní vám však jako ředitel školy a váš nadřízený nařizuji, abyste se, jak velí tradice, připojil k ostatním duchům této školy po jejich způsobu, nevracel se do této třídy ani žádné jiné během vyučování, žádným způsobem nenarušoval výuku a plně akceptoval soukromí profesora Youthenna."
Nastane okamžik ticha. 
"Patnáctý zmiňovaný případ - "
Studenti nás dychtivě sledují.
"Profesore Binnsi. Věřte, že nebudu váhat využít svých pravomocí."
Ať tím myslí cokoli, ta slova ducha silně rozruší.  "Nebyl byste první! Skutečně byste nebyl první! Jenom proto, že jsem mrtvý - žádná úcta - víte, že ředitel Flemming roku 1526 oddušil tři pětiny zdejších duchů - " Narůstá v něm zběsilost a zlost. Zdá se, že během řeči začíná vrčet. "Bradavice se z té škody nikdy skutečně nevzpamatovaly - "
"Možná to nepůjde tak rychle, jak jsem předpokládal," prohodí Snape mým směrem a zdvihne hůlku. "Domluvte si se žáky náhradní hodinu."
S duchy mám jen málo zkušeností, neboť ve starých archivech je ve skutečnosti velice málo možností, jak zemřít. Znal jsem jednoho, který byl obrovskou pomocí při bádání po patnáctém manželském zákonu z roku 1720, ale ten mě v  žádném ohledu nepřipravil na to, co se děje teď. Protože profesor Binns, který dokázal svým flegmatickým přístupem k výkladu bez obtíží uspat většinu třídy, se v tuhle chvíli mění v něco, co bych rozhodně nechtěl potkat bez spřáteleného obra v zádech. Jeho oči svítí vnitřním světlem, ve zlostně pootevřených ústech rostou špičaté zuby a celé tělo má náhle reálnější obrysy a živější barvy.
"Ááááárghh..." vrhne se proti řediteli vztekle a rázová vlna, kterou svým prudkým rozletem vyvolal, převrhne židli za katedrou.
Byl jsem dosud přesvědčem, že jsou všichni duchové nehmotní. Teď už si to nemyslím.
"Vertigo pneo!" vykřikne Snape a z hůlky mu vystřelí ektoplazma, která se kolem ducha omotá a strhne ho z jeho dráhy.
"Zaplatíte za všechny... za Křiváka ze Štítů, za Zlomstěje Kroměřížského, za Emericha Bukvladského!" křičí duch, zatímco ze sebe strhává zářivé šlahouny, které na jeho rukách zanechávají bledé puchýře.
"Rursum!" zakřičí Snape zase a náraz tlakové vlny zarazí ducha do podlahy.
Rozhlédnu se po třídě. Studenti jsou skrytí za průhledným štítem, který je chrání před náhodnými výboji a nejspíš i před samým duchem, a já si vůbec nevybavuji, kdy ředitel tohle kouzlo stihl. V jejich obličejích je znát šok a strach, jsou to koneckonců prváci, a jednu z dívek v první lavici objímá Grangerová kolem ramen. Všímám si, že v ruce, kterou má přes dívku položenou, pevně svírá hůlku.
Náhle Snape spadne, jednu nohu podivně zkroucenou pod sebou.
"Ze mého strýce Cenna!" zazní zpod podlahy, vlastně velmi blízko již zmíněné nohy, a Snape sebou znovu škubne.
"Petrificus totalus!" zamířím do podlahy a mám nesmírné štěstí, protože právě v tu chvíli se v místě dopadu kouzla vynoří kus duchovy hlavy.
"Exortio!" zahřmí Snape a duch v působivé explozi průsvitných jisker konečně zmizí. Ředitel se postaví, byť je patrné, že jeho váhu nenesou obě nohy rovnocenně.
"Je pryč? Natrvalo?" zeptám se.
"To se teprve uvidí," přelétne Snape pohledem studenty a trochu se uvolní. "Nikdy se z něj nestal pravý duch, neboť odmítal akceptovat fakt, že zemřel. Přesto..." Odmlčí se. "Rozhodně se z jeho strany nemusíte obávat dalších intervencí."
"Nebyl nehmotný," podotknu.
"Znáte Protivu?" pohlédne na mě Snape.
"Slyšel jsem o něm, ale dosud jsme se nesetkali." Podle mých kolegů překračuji výšku jeho obvyklých obětí zhruba o metr.
"Duchové a jim příbuzné bytosti dokážou být kratkodobě hmotné, pokud k tomu mají silnou motivaci."
Pak mi pokyne, abych přistoupil blíže, a když tak učiním, zakouzlí mezi nás a zbytek třídy odhlučňující clonu. "Pane Youthenne, projevil jste ve věci profesora Binnse katastrofálně špatný odhad situace - bylo evidentní, že nejde o případ, který byste mohl vyřešit sám. Vaše liknavost mě donutila sáhnout ke krajnímu řešení situace způsobem, který nebyl žádoucí. Sice jste tím nezpůsobil skutečně vážný problém -" Bezděky strnu s rukama upaženýma a s tělem hrdě vzpřímeným. Řekl, že moji rezignaci nepřijímá, ale po tom, co se tu odehrálo... "- ale vězte, že další incidenty ponesu velice nelibě."
Ještě hodnou chvíli zůstanu stát za dvojitým štítem, než se znovu obrátím ke třídě.
"V pátek od čtyř odpoledne bude náhradní lekce. Běžte."


(Severus Snape)

"Býval jste báječně prchlivý. Víte, že po těch letech se na to vzpomíná docela dobře?”
Stále si musím připomínat, že ženě přede mnou je pouhých dvaatřicet let. Její konzervativní oblečení, účes, brýle, praktické boty, ale i vystupování, které by bylo příhodnější pro ženu o dobrých patnáct, dvacet let starší, to všechno popírají hladké tváře bez vrásek a jasné oči.
"Vaše lektvaristické umění mi v paměti nijak neutkvělo,” odvětím, i když je pravda, že si maně vybavuji její šedivou, nekomplikovanou průměrnost v tomto předmětu a tradičně zdvořilé mrzimorské způsoby, díky kterým jsme na sebe nijak nenaráželi. "Naštěstí tu nejste kvůli lektvarům. Vaše vzdělání i doporučení v oboru magických run jsou v pořádku a odpovídající požadavkům.”
"Znamená to, že mne přijímáte?”
Na židli už sedí tak vzpřímeně, že se více narovnat nemůže, ale pevněji stiskne kabelku, kterou drží na klíně, a hledí na mě očima široce rozevřenýma. Minerva za jejími zády souhlasně kýve s nezvyklou živostí a jistě není jejím hlavním motivem touha zbavit se suplovaných hodin. Objektivně vzato, tato jediná zájemkyně splňuje veškerá kritéria.
"Ano, přijímám,” řeknu zvolna. "Gratuluji, slečno Mahlerová, právě jste nastoupila do nového zaměstnání.” Přesto nejsem úplně spokojen. Ano, je první, která vzešla z regulérního přijímacího řízení, dá-li se tak nazvat ta přehlídka ubožáků, kteří se uměli sotva podepsat. Vše se zdá být dobrou volbou - vzdělání vyšší než nezbytné, pamatujeme si ji jako žákyni plnící bez potíží své povinnosti, doporučení perfektní, vím dost o její rodině, abych si byl jist, že se nezapletli s Pánem zla. Nemluvě o tom, že na zcela nemožnou kombinaci magických run a mudlovských studií jsem ani nedoufal někoho tak záhy najít. Přesto mi na ní něco nejasně vadí. Snad ta podivná dvojakost jejího vzhledu? To je ale, koneckonců, její věc. Až bude chodit v obvyklém hábitu, hodně z toho dojmu zmizí.
"Děkuji, je to pro mne čest! Budu se snažit, abych...” Nechám ji jejímu nadšenému řečnění a krátkým pohledem Minervu ujistím, že to bude ona, která nové kolegyni ukáže byt a třídu. Po dlouhé době někdo, kdo nebude po hradě bloudit.
Tímto je profesorský sbor kompletní a připadám si jako někdo, kdo právě vyšplhal na vrchol nedosažitelné hory, zabodl do vrcholu vlajku a dostal chvíli na vydechnutí.
"Učit začnu hned zítra? Už se na ty malé nezbedy těším.”
Okamžitě se rozhodnu, že jsem vlastně špatně slyšel, a rychle se odeberu za těmi malými nezbedy na hodinu obrany; nebo alespoň tak rychle, jak mi dosud ztuhlá noha dovolí.
"Weasleyová, takhle byste nevyřídila harpii, ani kdybyste ji zastihla ve spánku!”
"Brooková, nepletete si hodiny obrany s divadelním kroužkem? Gesta musí být úsporná a rychlá! Nechci vidět hůlku nad úrovní nosu!”
"To s tou otočkou jste snad nemyslel vážně! Eskelsone, ano, to bylo na vás!”

Oknem vrazí do třídy sova a neodbytně se mi cpe pod ruce. S přímou ministerskou poštou do rukou ředitele budu muset něco udělat, to neustálé rušení při hodinách je nehoráznost... ano, samozřejmě, než si stačím převzít pergamen, pozornost většiny třídy se zcela rozpadne.
Letmo nahlédnu dovnitř, ale už první slova mě zachytí a rychle dočítám do posledního řádku.
Daemon Gravery, jeden z mnoha tajemníků na ministerstvu kouzel, byl odsouzen k mozkomorově polibku. Muž, kterému Brumbál vyslal svou žádost o pomoc při útoku sněžných červů a kterou tento prokazatelně a se špatným úmyslem nepředal dál, byl velmi rychle chycen a také rychle odsouzen; rodiny pozůstalých se jednomyslně zasadily o nejpřísnější trest. V prvním okamžiku mi připadá tvrdý, ale ten pocit rychle odezní. Stíny mrtvých studentů se budou nad školou vznášet ještě dlouhá léta, to vím. 
Kingsley na závěr připsal pár slov, kterými mě vyzývá jako zástupce poškozené strany k účasti na popravě, a ptá se, jestli by zainteresovaní studenti měli zájem. Občas má skutečně obskurní nápady, na tohle se jich ani nebudu ptát.
Ne poprvé mě napadá, jak záviděníhodně se Kingsley dokáže přenést přes záležitosti, se kterými by kdokoli jiný ztěžka zápasil. Otevření Munga, na jehož zkáze nesl spolu se mnou lví podíl? Nebyl nijak zaskočen a svou účast zvládl s přehledem, jak jsem se se všemi podrobnostmi dočetl v novinách. Poprava? Bývalým bystrozorem, ´který je zvyklý na ledacos´, jak se obvykle říká, nemůže pohnout.
Možná to tak intenzivně vnímám proto, že sám se cítím smrtí přesycen, při slově poprava mi na mysli nevytane spravedlnost, ale setkání smrtijedů. Nechci s tím vším nic mít - nechci se k tomu vracet - ten odpor je hluboko ve mně.
Zdvihnu hlavu od pergamenu. Do konce hodiny zbývá minuta. "Zmizte...”

(Vanja Grishamová)

"Chtěla jsem se zeptat, jak to je s tím Maruščiným životem," usadím se naproti Viktorovi u prázdného zmijozelského stolu a naložím si na talíř paštiku. "Víš přece - jak teoreticky patří mně a tyhle věci."
Zkoumavě na mě pohlédne. "Co potřebuješ vědět?"
"Jak je to s tím krevním dluhem? Vždyť Harry zachránil spousty životů tím, že zabil Ty-víš-koho, a přesto se o ničem takovém nikdy nezmínil. Jak to funguje?"
"Jacksonovi jsou velmi stará a velmi tradiční rodina. Ortodoxní. Ultraortodoxní, abych se vyjádřil přesně," začne Viktor vysvětlovat a bezděky se na mě usměje. "Natolik ortodoxní, že když u nich byl Aaron Greengrass na prázdninách a zachránil Marušku před pádem do jezírka, dostal za to dost peněz, aby si mohl koupit nové koště. Přitom už Maruška uměla plavat, jenže on tam kvůli tomu spadl místo ní... je to dost spletitá síť podmínek, přes kterou se dostanou příhody, které by člověk většinou ani nevzal v úvahu."
Přikývnu, dalo se čekat, že to bude nějak ošetřené, aby to nemohl kdokoliv zneužít. Samotnou mě napadá několik různých způsobů.
"Takových rodin je už dneska málo. Většina se přiklonila k nové škole starých tradic - určitě znáš alespoň Malfoyovy nebo Blackovy. Ti začali vyznávat nové hodnoty, především čistokrevnost, a na původní tradice závazků a cti se postupně zapomnělo. Já znám jenom Jacksonovy, kteří se stále ještě ubírají starou cestou."
Promítnu si před očima hnědookou vílu, která mi tak přesvědčivě složila přísahu věrnosti, a zavrtím hlavou. Nestojím o otroky.
"Jak ji můžu zbavit toho břemena?"
Viktor na mě pátravě pohlédne. "Nezavrhuj ten závazek tak rychle jen proto, že se vymyká tvojí kultuře. Mluvila pravdu - ve svém ročníku je opravdu premiantka a je oblíbená u studentů i profesorů. Je ctižádostivá úměrně svému věku - nebude terčem, ale dostane se daleko. Je to někdo, kdo by ti ještě mohl hodně pomoci, ačkoliv teď je jí teprve dvanáct."
Přikývnu, je to něco, o čem jsem už přemýšlela. "Máš pravdu, vymyká se to mojí kultuře. Nebyla jsem vychovaná k tomu, abych držela ve svých rukou cizí životy. Nechci toho zneužít... nikdy," vysvětlím. Protože ve skutečnosti mě to láká, a dokonce dost - někdo, kdo by položil svůj život místo mého... jenže mám ještě dost zdravého rozumu, abych se toho děsila. "Jsem sirotek. Jestli je pravda, že ode mě její rodiče mohou vykoupit její život, pak je to to, co chci. Nemám moc peněz a musím ještě dostudovat - a z něčeho žít, než si najdu práci. Peníze mě neovládnou, to vím."
"Dáváš přednost penězům před služebníkem... velmi havraspárské," přikývne Viktor zamyšleně.
Usměju se. "Hádám, že zmijozel by si nechal služebníka a nebelvír by odmítl obojí. Ale co mrzimor?"
Podívá se na mě skoro zhrozeně. "Cože, ten se taky bere v úvahu?"
A já si náhle uvědomím, že jsem na návštěvě v Mrzimoru nebyla od poslední bitvy. Připomenu si Petru i všechny, kdo tu spolu se mnou zůstali na Vánoce, a umíním si, že to musím co nejdříve napravit. Bývala jsem tam často, když jsem byla sama. Kam se poděla má vděčnost?
"Jak to mám vyřešit? Napsat jejím rodičům? Budou se mnou jednat, ačkoliv nejsem plnoletá?"
Přikývne. "Bude to velká částka, víš. Je téměř jisté, že by bez tebe zemřela. Nesnaž se ze slušnosti zmenšovat svoje zásluhy, protože by to mělo přesně opačný účinek."
To mě třeba vůbec nenapadlo. Velká částka je lákavá - ze Snapeova kapesného stěží vystačím, protože sotva pokryje všechny knihy a spousty nových hábitů, ze kterých si Havran buduje svá hnízda.
Když později kráčím na kolej, formuluji si v hlavě dopis, který mi zajistí peníze do konce studií. Za okny vítr prohání cáry mlhy a jen z toho pohledu je mi zima.
"Grishamová," ozve se za mnou náhle.
Stojí tam ti dva zmijozelové, hůlky v rukou. Nemusím se rozhlížet, abych věděla, že v téhle chodbě nikdo další není.
"Pánové," kývnu jim odměřeně, neboť neznám jejich jména.
"Sledujeme tě," zasyčí na mě ten vyšší výhrůžně.
Přikývnu. "Je to zajímavé?"
Jejich hůlky se významně pohnou.
Čekám.
A čekám.
"Dávej si pozor," řekne nakonec vyšší, než se otočí a odkráčí pryč.
Chvíli se za nimi nevěřícně dívám. Co to mělo být? Opravdu jsou tohle zmijozelové?
Navíc mi pořád není jasné, proč tohle dělají. Když jsem nastoupila do prvního ročníku, byl Draco Malfoy zhruba pátý student, jehož jsem se naučila znát jménem. Znala jsem ho dřív než Harryho. Bylo mu dvanáct a už kolem sebe měl tlupu nohsledů, kteří ho chránili a utírali prach na chodbě, kterou kráčel. Proč?
Malfoy. Kluk, který se pokusil zabít Snapea, a protože jsem se mu připletla do cesty, pokusil se zabít i mě. Podivná bytost pod lehkou přikrývkou v bledavém přísvitu tajné místnosti na ošetřovně.
Zapomněla jsem na něj ve víru nových událostí jen pár dní poté, co jsem ho viděla, ale i teď si dovedu vybavit každý detail jeho těla, každou jeho podlitinu, spáleninu i jizvu, kterou na sobě měl. V prázdné chodbě se přede mnou vznášejí dvě postavy - dva Dracové - a jsou si dokonalými protiklady, jeden dokonalý s mléčně zabarvenou pokožkou a zlatými vlasy, druhý ubohý, nebudící ani soucit, ale jenom zhnusení.
A když se ten den o mnoho hodin později plížím prázdnými temnými chodbami na ošetřovnu, chvěju se očekáváním, co tam najdu. Je to takřka morbidní zvědavost, která mě žene kupředu, a neměla bych žádné vysvětlení pro toho, kdo by mě chytil.
Když se dveře neslyšně otevřou, je to jako déjà vu - náhle se vrátím do dne, kdy jsem tu byla poprvé, a v mysli mi znovu vytane pohled na Draca tak jasně, div že nevykřiknu. Proklouznu k jeho posteli, stále ještě osvětlované slabým přísvitem strážného kouzla, a v údivu udělám ještě další krok blíž, než se vzpamatuji - dobře vím, že další krok by už spustil alarm, umístěný kolem jeho postele.
Spí.
Bledý chlapec s několika jizvami a kratičkými zlatými vlasy pravidelně oddechuje a smetanově zabarvená pokožka září do tmy.
Znovuzrozený princ - napadne mě. Člověk, kterému se klaněli a který umřel, protože co jiného ho mohlo potkat než smrt, pokud vypadal tak, jak vypadal?, se opět narodil. Zanedlouho bude opět procházet chodbami, obklopený svými nohsledy, kteří ho budou chránit a utírat prach na chodbě, kudy kráčí.
Anebo ne, napadne mě a trochu mě to znepokojí. Jeho otec je mrtev a matku společnost takřka zavrhla, byť se dokázala vyhnout Azakabanu. Svět bude divný, jestli nebude patřit zmijozelskému princi.
Pravda, ostatní tři koleje si oddechnou. Možná i ta čtvrtá, Zmijozel. Ale přesto... bude to divný svět.

(Severus Snape)

Složím Věštce a položím ho před Minervu. "Důvod k oslavě,” řeknu.
"Už jsem ho četla při snídani, ale nic významného si nevybavuji,” odpověděla. "Mám ti podat to telecí?”
"Ne, díky, dám si jenom kávu.”
Tři týdny. "Poprvé od Albusovy smrti není na první straně nic, co by souviselo s Bradavicemi.” Tři dlouhé týdny, kdy jsem byl každý den zavalený poštou reagující na kontroverzní články té parodie na seriózní tisk.
Její strohý výraz popraská do jemného pousmání. "Pravda. Ale ten týden, co se zabývali výhradně panem Arajärvim, by se možná nemusel počítat?”
"Seriál o něm stále pokračuje na straně šest,”
poklepu na noviny. "Ale to je mi lhostejné - huláci reagují jenom na první stranu a výjimečně na rozhovory na straně tři.”
"Skutečně?”
Minervu to zjevně zaujme. "To je zajímavé. Ale před Martinem to nezmiňuj, nebo se to pokusí převést do tabulky s ohledem na výši IQ, barvu očí a velikost nohou čtenářů.”
Jako na zavolanou se dostaví i zmiňovaný Aboney. "Dobrý večer.”
"Dobrý, dobrý... telecí?”
"Ne, díky, dám si jenom kávu.”

Minerva na nás pohlédne s podezřením, které Aboneye viditelně zmate a mně zvedne náladu, a s nejasnými poznámkami ohledně nevhodnosti pití kávy na noc se konečně sama pustí do jídla. Nevím proč on, ale já skutečně nemám hlad; nebyl jsem zvyklý jíst tak často, ale Minerva je ohledně mé pravidelné přítomnosti ve Velké síni značně neústupná. Její snaha koordinovat některé z mých činností je občas humorná, občas otravná, ale není důvod jí nevyjít vstříc, pokud má náhodou pravdu; je pro chod školy důležitá. Ostatně být zde je užitečné. Vnímám náladu mezi studenty i mezi profesory a ta chvíle zde je podivně vzácným ostrovem klidu. Z vyučujících mám dobrý pocit, sešli se zde vesměs lidé, kteří jsou těmi pravými na svém místě. Studentům uklidnění situace prospělo, vklouzli do vyjetých kolejí pravidelného vyučování a zlepšuje se jak morálka, tak jejich studijní výsledky.

Vrátím se do ředitelny a na prahu zůstanu stát v lehce zmateném dojmu, že jsem omylem vešel do jiné místnosti. Dosud jsem neprováděl žádné změny a věci po Albusovi zůstávaly takové, jaké je zanechal v okamžiku své smrti. Neměl jsem čas ani chuť se tím zabývat a kromě pracovního stolu jsem s ničím nehýbal. Teď ale je všechno pryč - všechny ty police s iritujícími serepetičkami, rudozlatý koberec i přehnané množství nábytku; jen obrazy ředitelů samozřejmě zůstaly na místě.
Celkové barevné ladění je nyní tlumenější a elegantnější a stůl se posunul na místo, kam obrazy nemají přímý výhled, což je detail, který ocením ještě dřív, než si plně uvědomím, k čemu tady došlo. Definitivně zmizelo Fawkesovo bidýlko a přibyla větev s hnízdem, odkud mě havráně pozoruje s jednoznačně potměšilým výrazem. Místnost vypadá prostornější a jen neochotně si připouštím, že tohle je skutečně místo, kde bych se mohl cítit dobře. Ne že by mi samozřejmě nebylo lhostejné, jak to tady vypadá, ale...
Projdu ředitelnu kolem dokola a letmo se dotknu Nebelvírova meče, který zůstal na svém místě na stěně, a přejedu prsty po knihách v policích. Mezi bichlemi se záznamy kolejních ředitelů trůní Moudrý klobouk a nevypadá, že by si chtěl stěžovat.
"Crofte!”
Objeví se hned a špičky uší se mu chvějí, neklamná známka silné nervozity. Ovšemže to musel být on - kdo jiný. Poznal mě za těch pár týdnů lépe, než bych byl ochoten uvěřit.
"Přines čaj pro dva a malé občerstvení,” řeknu mu po několika velmi dlouhých vteřinách ticha a on jen rychle přikývne a s výrazem nesmírné úlevy zmizí.

Kingsley se objeví přesně na čas. "Vidím, že už ses zabydlel,” rozhlédne se, "ano, poznávám tvůj rukopis. Není zelená trochu klišé? I když uznávám, že ses držel zpátky.” Odhodí plášť a rozvalí se v křesle.
"Jako doma,” řeknu a usadím se naproti němu.
"Váš ministerský zpravodaj je opět tu s novinkami, které berou dech,” zadeklamuje Kingsley. "Nemáš tu něco ostřejšího? Mám za sebou pekelně dlouhý den.”
Na stolku se objeví konvice s čajem a Kingsley protáhne obličej. "No budiž.”
"Někde tu možná něco mám,” připustím, "ale musel bych chvíli hledat. Napřed ty novinky.”
"Ve skutečnosti moc dech neberou. Vlastně vůbec. Co se tebe týká, jediná zajímavá debata proběhla ve chvíli, kdy vyšlo najevo, že jsi moc mladý.”
"Cože?”
Skutečně už jsem si chvíli myslel, že mě nic nemůže překvapit.
"Moc mladý na pozici ředitele. Víš o tom, že jsi nejmladší za několik staletí?”
Ale překvapilo. "Ne, to jsem nevěděl.”
"Někdo tvrdil, že existuje rozhodnutí Starostolce kdo ví ze kdy, ve kterém se určuje minimální věk na padesát pět let. Ale nenašlo se, ačkoli byla snaha prohrabat archivy horem dolem.”

Nemohu nevzpomenout na starého Youthenna, i když nemám v úmyslu se ho ptát. "Je trochu absurdní, že jsem dost starý na to, abych se mohl stát ministrem, ale ne dost starý, abych mohl být ředitelem.”
"To byl jeden z argumentů, proč to nakonec školský výbor smetl ze stolu. Ostatně jediný, o kom se ví, že by to možná vzal místo tebe, je McGonagallová, a ta ti zobe z ruky. Jinak je mimořádně malý zájem, jakkoli je to místo prestižní, rozhodně se nevyjádřil nikdo, kdo by měl sebemenší naději - myslím, že v téhle chvíli má každý vítr z toho, v jakém stavu škola musí být. Po všech těch útocích a úmrtích a kompletní rekonstrukci profesorského sboru.”
"Fungujeme,”
odseknu.
"No jistě, já vím. Čeká se výsledek OVCÍ a - "
"Které budou samozřejmě špatné, po tom, co se letos dělo!”
"Severusi, já vím! Oficiálně se budou výsledky posuzovat až příští rok. Jen tě varuji, že jsou tací, kteří se do nich s potěšením zakousnou.”
"S tím počítám.”
"Nad osnovami a novými profesory se výbor rozhádal tak, že máš zcela volnou ruku, nebyli se schopní shodnout vůbec na ničem. Úžasné vášně probudil Arajärvi, vážně umí učit, nebo sis ho pořídil jenom jako návnadu?”
"Ač je to s podivem, umí i učit.”
"Vydařený tah. Kruval neprotestoval?”

"Žádná stížnost na ministerstvu?”
"Nepřišlo nic.”
"Já si s ředitelem vyměnil jen dvě velmi zdvořilé sovy, ve kterých jsme oba předstírali, že všechno proběhlo standardním způsobem. Dokonce mu poslali jeho osobní věci. Nejspíš se rozhodli být rádi, že ho bude mít chvíli na krku někdo jiný.”
"Nápady máš přímo brumbálovské. On přijal tebe, ty Ransena...”
"Byl bych raději, kdybys nás nesrovnával.”
"Shrnuto: školský výbor vykazuje činnost, ale velmi se snaží, aby ti nešlápl na kuří oko.”

A to byly uspokojivé zprávy. Nečekal jsem ve skutečnosti, že by dělali potíže, či že by mohli způsobit takové potíže, se kterými bych si neporadil, ale je dobré vědět, že se nebudu muset zabývat jejich naschvály.
"Co tu vůbec děláš? Pozítří jsou volby. Nemáš někde řečnit, agitovat a přesvědčovat?”
Kingsley se skoro bolestně zašklebí. "Troufám si říci, že je mám v kapse. Víc práce mi teď dá zařídit, aby to ještě vypadalo jako volby, než že bych musel někoho přetahovat. Koho nepřesvědčil program a má heroická minulost, tam pomohl Gurme. Mimochodem, má se dobře a pozdravuje tě. Už umí pár slov anglicky a kromě jablek získal mánii na třešně, což je uprostřed zimy vážně terno.”
"Všechno tedy vychází dobře.”
"To ano.”
Kingsley na mě pohlédne trochu zvláštně, a pak bez hůlky a beze slova přemění šálek čaje na skleničku na úzké stopce a s detailně vybroušeným reliéfem, tedy věc, která by měla být problém i se správným zaklínadlem a hůlkou v ruce. "Má moc stále sílí.”
"Ano, já vím,” odvětím, stejným způsobem proměním skleničku na whiskovku se silným, elegantně zdobeným dnem a vstanu, abych k ní našel i správnou láhev. Croft naštěstí uložil mé věci dostatečně intuitivně.
"Co Potter? A Grishamová? Nemá cenu před tím zavírat oči - nemůže to být nic jiného.”
Pohlédnu na Kingsleyho pozorněji. Je v něm něco divokého, skrývá to a tlumí, ale je to tam. Vzrušení z možností, které dostává do rukou, nebo nechuť k dorůstající konkurenci?
"Samozřejmě, že mě to napadlo,” odpovím. "Buďme rádi, že jsme v tom zrovna my čtyři. Není důvod ke znepokojení.” Upiju whisky a zamyšleně se zahledím na přítele. "Grishamová se příliš neprojevuje. Předtím byla její síla mírně pod průměrem, nyní patří mezi ty zdatnější, ale nijak nápadně nevyčnívá. Můžeme jenom hádat, zda jí prostě chybí trénink, nebo svou roli hraje pohlaví. Potter byl silný už předtím a ve školních podmínkách nemám možnost zjistit, kam až jeho moc sahá. Nicméně vycházíme spolu dobře a chci mu nabídnout speciální hodiny soubojových technik. Oba dospívají, je běžné, že jejich moc sílí.”
"Jsi si jist, že je moudré ho v tom podporovat?”
"Potter není hloupý, ale je snadné ho zmanipulovat, je neskutečně naivní. Má sice vedle sebe Grangerovou, ale té jednak chybí zkušenosti, jednak má dost práce s vlastními hormonálními výlevy.”
Dokud kolem ní bude kroužit Weasley, který, jako všichni jeho bratři, naprosto není stálý ani věrný, nemusím se obávat, že by se jí uvolnila duševní kapacita na cokoli dalšího. "Silný Potter na naší straně je dobrá investice do budoucna.”
"Jen aby.”
Kingsley rázem dopije skleničku. "A teď mě omluv, mám rande.”
"Ne, nemáš.”

Zamračí se. "Stalo se něco?”
"Je zcela nevhodné, abyste se s profesorkou Shuaovou scházeli na půdě školy. Má dostatek osobního volna, aby mohla přijít do Prasinek.” Jsem lehce zvědavý, jak moc ho to naštve.
"Severusi! Nemohu se dát vidět při takové příležitosti - "
"Ví Gabriela, že se za ni stydíš?”
Dynamika jejich vztahu musí být zvláštní - živelný Kingsley a důstojná, klidná Gabriela, která svou povahou zdařile popírá klišé o temperamentních jižanech.
"Sakra, nic o tom nevíš. Já bych si ji vzal hned, ale ona chce zůstat v Bradavicích. Zřejmě na ni tvoje charisma působí víc než to moje." Nevyznělo jako tak dobrý vtip, jak asi bylo zamýšleno.
"Možná na ni působí skutečnost, že máme sepsanou pracovní smlouvu a ona je odpovědná tak, jak by měla být. Nechtěj po mně, abych musel zavádět nějaká opatření. Když o tvých návštěvách vím já, studenti, kterých je tu několik stovek, se to samozřejmě dozví také.”
Trochu zkrotne. "No dobrá, myslel jsem, že jsem nenápadnější. Neobviňuj ji, Severusi - ona mě taky vyhazovala. Skoro se stejnými slovy.” Znovu se zazubí. "Ale já ji dostanu!”
"V tom tě podporovat nebudu. Velice špatně bych hledal náhradu.”

"Tak to je konec,” zvolá Kingsley a zvedne se. "Postavila se mezi nás žena. Sbohem, Severusi, už se neuvidíme. Mimochodem, to jmenování v sobotu na ministerstvu bude od dvou. Byl bych rád, kdybys dorazil ty a McGonagallová a nejlépe i Potter s Grishamovou.”
"To by neměl být problém.”

Hodí si přes ramena plášť, pokyne mi na pozdrav a zmizí. Pohlédnu na Brumbálův obraz. Zdařile předstírá, že spí. To je rozhodně pokrok.

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu