Kráska a Smrtijed III. - Sedm řádků v diáři

25. únor 2013 | 06.00 |

Kapitola sto desátá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

  

(Severus Snape) 

"Volal jste mě, pane profesore? Řediteli?” zablábolí Potter, první položka mého podvečerního seznamu, na prahu ředitelny.
"Myslím, že tohle je vaše,” položím na kraj stolu neviditelný plášť a nezdržím se úšklebku, když pozoruji Pottera, jak se pro něj rozběhne celý rozzářený.
"Děkuji, pane,” vyhrkne, "nebyl jsem si jistý, kde skončil. Díky, vážně!”
"Dovolil jsem si ho využít při cestě do Kruvalu. Jeho dočasné vlastnictví značně ulehčilo přesun profesora Arajärviho.”
"Tak to je vážně klika,”
šklebí se Potter, "Hermiona je z něj celá vedle od první hodiny numerologie. Přečetla si o něm všechno a dokonce uvažuje, že obnoví SPOŽÚS. S někým, kdo má takovou praxi jako profesor Arajärvi, má prý úspěch zaručený.”
Lehce mi zatrne při představě, že by se ti dva vážně dali dohromady. "Bohužel jsou pro profesora Arajärviho podobné aktivity na půdě školy zapovězené,” řeknu, ale jsem okamžitě rozhodnutý pro jistotu důrazně varovat Crofta. "Naznačte jí, že by mu tím mohla způsobit vážné nepříjemnosti. Mohu ho chránit, ale jenom pokud neprovede žádnou další nepředloženost.”
Potter vážně přikyvuje, pohlcen nejnovějším spasitelským úkonem, nepochybně přetlumočí Grangerové náš rozhovor slovo od slova. Chvíli budou uvažovat, nakolik nezištná je má sdílnost; a protože jsou to Nebelvíři, dojdou ke zcela mylnému závěru.
Potter sbalí plášť, dovolí si jen docela krátký pohled do prázdného Albusova rámu - už přijetí Youthenna pro něj byla rána a Arajärviho není ochoten rozdýchat, což mi plně vyhovuje - a odpluje.

Bod dvě, Jakub Drever. Minou se s Potterem na schodech, jeho "dobrý večer", který směřuje ke mně, je ale mnohem méně sebevědomé.
"Víte, proč jste tady."
"Očekával jsem, že mě zavoláte,"
přikývne odevzdaně.
"Co všechno ovládáte z černé magie?"
Zatváří se vyděšeně. "Pane, já skutečně..."
"Pane Drevere! Řezací kouzlo, které jste použil proti těm sněžným červům, nebylo z těch, které jste mohl narychlo okoukat. Použil jste ho z dobrých důvodů a ve správný čas - nemám v úmyslu vás za to potrestat. Chci ale vědět, kde jste k němu přišel."

Nechám si pravděpodobně znějící historku o skrytých policích v dědečkově knihovně vyprávět se všemi podrobnostmi, aby se stačil uklidnit a uvolnit. Více než příběh samotný mě ale zajímá Dreverova osoba. Je to vysoký, dobře rostlý a pohledný mladík, učí se dobře, jeho pověst je bezvadná a nejspíš jenom skutečnost, že na sebe nikdy neměl potřebu upozorňovat a že byl z Mrzimoru, způsobila, že unikl hledáčku Pána zla v době, kdy se pokoušel rekrutovat mezi studenty.

Jeho jedinou brzdou je vlastní minimální ctižádost a určitá rozvážnost v chování i řeči, díky které občas vypadá jako zpomalený; ovšem mylně, jak vím z hodin obrany, kde jsou jeho reakce zcela přiměřené. Naštěstí nemluví tak pomalu, aby to bylo rozčilující.
"Zaujalo mě, že některá kouzla nemají ekvivalent v bílé magii," vysvětluje Drever, "například právě to řezací. Jeho... vnitřní dynamika... nevím, jak to nazvat?"
"Rozumím vám, pokračujte."
"Byla zcela jedinečná. Bylo mi jasné, že dokáže rozetnout i věci, na které bude cokoli jiného neúčinné. Netroufl jsem si ho zkoušet naživo, jen jsem si podle nákresu mával hůlkou... říkal jsem si, kdyby třeba někdy bylo potřeba. Takových kouzel jsem objevil víc, docela mě to zaujalo."
Náhlé oživení jeho hlasu i gest napovídá, že zájem možná nebyl jen krátkodobý. "Netroufl jsem se ale nikoho zeptat, naši by pro takové věci skutečně neměli pochopení. Děda nejspíš nějaká taková kouzla používal, poznámky v knize byly jeho rukou. Proto jsem si byl dost jistý, že dokážu černou magii použít i já, když to máme v rodě."
"Váš nedostatek praxe byl zřejmý,"
přikývnu, "černá magie nemá stejné vlastnosti jako bílá a je třeba hůlku držet trochu jinak, aby bylo kouzlo efektivní."
"Ovšem! To jsme mi ukazoval už během bitvy. Byl tam zmatek - snad jsem to pochytil správně."
"Ukažte - ano, tak. Druhá poloha takto... a pokud držíte hůlku nad hlavou, posunete palec sem... ještě... tak. Ne jenom prsty, konec se opírá o dlaň, je třeba větší odpor... ano."
"Když to teď vidím, je to vlastně zcela logické. Děkuji, pane profesore. Jestli se můžu zeptat - měl jsem při tom pocit, jako by mi páteří protékal silný proud vody. To je normální, nebo jsem něco dělal špatně?"
"Běžný pocit, pokud začne sílit do bolesti, je to zaklínadlo silnější než vy. V případě bílé magie to znamená, že se vám kouzlo nepodaří. V případě černé může dojít k poškození nervů, rychlému magickému vyčerpání a v určitých specifických případech se zaklínadlo obrátí proti vám."
"To jsem nevěděl. Zajímavé! Nepromíjené kletby jsou také černá magie?"
"Ač je to s podivem, nikoli, může je seslat kdokoli s dostatečně silnou vůlí, i když nadání na černou magii zcela postrádá. Přesto mají určité prvky společné. Dokázal byste říci jaké?"
"Nejsem si... ovšem! Musíte mít upřímný záměr tomu druhému ublížit."
"Správně. Pane Drevere, vy už jste tuším plnoletý?"

"Ano...?"
"Pokud byste měl zájem, mohu vám půjčit knihu, ve které jsou specifika černé a bílé magie rozebrané podrobněji a speciální oddíl je věnovaný právě neekvivalentním zaklínadlům. Není to kniha zakázaná, ale přístup k ní je pouze na zvláštní povolení. Chovejte se podle toho."
"Děkuji, já... vážím si toho, opravdu."
Vytáhne hůlku a poklepe na ohmataný obal několik desítek let staré knihy. Ten je vzápětí pokryt fádním obalem s názvem učebnice, která se pro vysokou chybovost vyřadila z osnov. "Dám na ni pozor."
Nevyzvu ho zatím, aby přišel s otázkami, které ho nad knihou napadnou, nemusel by to dobře pochopit. Přesto vím, že k takovému setkání dojde. Učím už dost dlouho na to, abych rozpoznal hluboce zaujatého studenta, a jako každý učitel si ten vzácný okamžik vychutnávám naplno.

Bod tři, Draco. Návštěva je nečekaně rychlá, Draco se utápí v depresích a nekomunikuje. Chvíli na něj hovořím, pak ho nechám být. Podobné výkyvy jsme očekávali.

Bod čtyři, večeře. Minerva byla velmi důrazná v požadavku, abych byl viděn u jídel ve Velké síni; ke své nelibosti musím uznat, že je to žádost oprávněná.
"Severusi, přemýšlela jsem,” řekne upjatě. Celý den se mi vyhýbala, ale teď, s vidličkou v ruce, vypadá odhodlaně. "Možná ode mě bylo předčasné odsoudit pana Arajärviho bez podrobnější znalosti věci. Přesto mi není úplně jasné, proč jsi ho přivedl?”
Podám jí mísu s její oblíbenou omáčkou. "Přes své poněkud excentrické přesvědčení, že může vylepšit celý svět, je dobrý učitel. Dokonce tak dobrý, aby v Kruvalu uvažovali, že využijí práva azylu na akademické půdě a zákonu ho nevydají - zvlášť když ho chtělo tamní ministerstvo předat mudlovským úřadům. S jistotou mohu říci, že by tlak ministerstva nevydrželi a opět by skončil ve vězení, to je pravda.”
"A takového člověka, Severusi...”
"Minervo, udržoval jsem si povědomí o jeho případu. Je neortodoxní, ale ne více nebo méně než další členové našeho sboru. Jenom nápadnějším způsobem. Mudlové dělají řadu hloupostí, do kterých se obvykle mágové nemíchají. Pokud jeden z nich ano - nuže, ve skutečnosti je více nepohodlný, než kdyby dělal nezákonné věci.”

Minerva si odevzdaně povzdechne. "Snad víš, co děláš, Severusi.”
Mírně se k ní nakloním. "Skvělé sousto pro Věštce, že? Vydrží na dlouho. Méně místa pro všechno ostatní.”
V klidu opustím síň a nechám Minervu uvažovat, jestli to náhodou nebyl můj hlavní důvod. Nebyl; jen jeden z mnoha. Skutečně potřebujeme učitele s takovou odborností. Vycházeli jsme spolu vždy nad očekávání dobře. Je to muž. Bude Bradavicím vděčný za azyl. Uspokojivě strhne pozornost médií. A až se zaběhne, mám pro něj i pár speciálních úkolů. Koneckonců, přišel z Kruvalu a Kruval si svou pověst nepěstuje nadarmo.

(Vanja Grishamová)

"Vanjo, jdeme do knihovny kvůli úkolu z run, jdeš s námi?" zavolá na mě Adenah, když čekám před Velkou síní.
"Nemůžu," odpovím nešťastně. "Teď se mi to vůbec nehodí."
Pokrčí rameny. "Ode mě to opsat nedostaneš. A legenda o Asvidovi v učebnici prostě není."
"Zamilovaným je dneska přáno," pokyne mi Peggy blahosklonně. "Dostaneš to ode mě."
"Zamilovaným?"
Kde se vzal, tu se vzal, stojí přede mnou Viktor.
Zavraždím Peggy pohledem. "Tak my už jdeme," rozloučí se a zmizí stejně rychle, jako se Viktor objevil.
"A co sis myslel, že si budou holky vykládat?" nenechám se zahnat do kouta. "V celém Havraspáru jsem spolu s Markem jediná, kdo kdy byl ve vaší společenské místnosti, a nemyslím si, že by Marek řadil tenhle zážitek mezi šťastné vzpomínky!"
"To bylo předtím..." nechá viset větu ve vzduchu.
"Předtím," zopakuji nevýrazně.
"Pojď," vezme mě za paži a nasměruje mě do sklepení. "Zmijozel se hrozně změnil. Nikde není víc sirotků a nikde se tak prudce neobrátily společenské role. To jsou ale interní problémy, důležité je, že momentálně nemá Zmijozel ve svém programu komukoliv škodit."
Ledabyle mávnu rukou. "Jak jsme se k tomu dostali?"
"Zmínilas... Vanjo, tobě nikdy nikdo ze Zmijozelu neublíží, přísahám!"
Kdy mě tak pevně chytil za ruku? "Já ti věřím," pokusím se vyprostit.
"Ne," zavrtí hlavou. "To bys vůbec nezačínala mluvit o Markovi..."
"Viktore! Snažila jsem se odvést tvoji pozornost z toho, že jsem do tebe zamilovaná!"
Vzápětí vedle nás dopadne meteorit, z jehož nitra vyskočí žlutý slon, nebo aspoň tak nějak se Viktor zatváří. Já k tomu nemám daleko.
"Gratuluji," ozve se zrzavá hlava páchnoucí zbytky nepovedených lektvarů, která kolem nás proplouvá nejspíš z trestu, při němž drhla Longbottomovy kotlíky. "Vyřídím to Harrymu."
S obavami pohlédnu na Viktora. "Jestli nemáš nic k tématu, omluv mě, půjdu vykrást ministerský sklad obracečů času..."
"Bylo to trochu náhlé," usměje se.
"Jo, poznamenám si pro příště."
"Ale," pokračuje, "to vůbec není na škodu. Bude mnohem snazší se ti dvořit, když vím, že mě nepošleš do háje. Pojď." A s úsměvem od ucha k uchu mě táhne pryč.
"Viktore! Nedělej si ze mě legraci! Stejně víš..." Že to byl přeřek? Náhle to nedokážu vyslovit nahlas.
"Vím všechno," přikývně vážně. "Chceš si mě vzít a vychovat kupu malých Zmijozelů. Naštěstí si to budeme moci dovolit, až od tebe Petřini rodiče vykoupí její život."
V duchu zaúpím.
"Kam mě táhneš?" pokusím se změnit téma.
"Do komnat určených pro návaly divoké vášně, vybudovaných přímo pro tyhle případy, samozřejmě."
Pokusím se uhodit hlavou do zdi, ale Viktor mě obratně odkormidluje doprostřed chodby.
"Nemůžeš mě vést mezi hady právě teď," zkusím to znovu.
"Nemyslím, že byste u kohokoliv ve Zmijozelu získala popularitu tímhle označením, havraní dívko," pozvedne moji ruku k ústům a jemně se o ni otře rty.
"Havraní dívka," ignoruji příjemné chvění, které mnou projede, "to se mi líbí."
 Ve zmijozelské společenské místnosti je překvapivě prázdno.
"Pojď," nasměruje mě Viktor k chodbě, vedoucí k ložnicím.
"Nejsem si úplně jistá, jestli se mi líbí směr, kterým jdeme," podotknu nejistě. S těmi vášnivými komnatami si přece vymýšlel, že ano?
"Jen pojď, musím tě s někým seznámit," zašklebí se na mě.
"Tvoje rodiče nechci potkat dřív než po čtvrt roce..." zabručím tiše.
Ložnice mají stejné kamenné obložení jako společenská místnost, ale jsou mnohem útulnější, než bych čekala, že budou. Viktor mě usadí ke stolku pod očarovaným oknem a zmizí z dohledu.
 A právě v tu chvíli se rozletí dveře a dovnitř vpadnou dva kluci, které neznám jménem. "Viktore, Draco je na hradě! Jeho matka..." Když si mě všimnou, rozhostí se mezi námi ticho jako po zásahu granátem.
 Vsedě jsem vůbec neměla šanci vytasit hůlku dříve než oni. Konce obou dvou slabě opalizují, když na mě míří.
"Vaše tajemství je u mě v bezpečí," promluvím tiše. "Vím to déle než vy."
Zpoza jedné z postelí se vynoří Viktor a stoupne si za má záda.
"Vysvětli," požádá mě.
"Nevím, kdy jste Narcisu Malfoyovou potkali vy. Já na začátku ledna, když jsme se vraceli z Jižní Ameriky. Se Snapem, který mě velice důrazně požádal, abych si nechala pro sebe všechno, co řekla." Nebo tak něco, kdo by bazíroval na detailech.
Jeden z těch dvou slabě zavrtí hlavou na znamení, že mi nevěří.
"Co se mnou máte v plánu udělat?" zeptám se klidně, abych byla v obraze. Člověk by měl vědět, jaké nebezpečí mu hrozí.
"Nic," prohlásí Viktor pevně.
"Nic?" zeptá se druhý.
"Havraspáři mají velmi vyvinutý pud sebezáchovy. Jsem si jistý, že si Vanja uvědomuje, co by se mohlo stát, kdyby někde promluvila," odpoví Viktor.
"Hm," podpořím ho a raději nechám svoji obrazotvornost vypnutou, jinak bych taky velmi snadno mohla dojít k závěru, že když tajemství sdílí celá kolej, je velká šance, že se dostane ven. A že to bude na mě.
Zdá se, že to stačí. Svěsí hůlky, kývnou Viktorovi... a když za sebou zavřou dveře, zvadnu v židli jako hadrová panenka. Vůbec jsem si neuvědomovala, jak moc napnutá jsem byla.
"Co o něm víš?" promne mi Viktor svaly na ramenou tak, že málem zasténám.
"Vážně jsem slíbila... víš, nechápu, co na něm všichni vidíte. Z mého pohledu - tedy z pohledu ostatních tří kolejí - to vypadá, jako by ovládal celý Zmijozel už v době, kdy sem nastoupil. Jak to udělal?"
"Zakázané území," sedne si Viktor naproti mně.
"Jeho otec?" zeptám se. "Peníze a Ty-víš-kdo?"
Povzdechne si. "Zakázané území."
V nastálém tichu uchopí moji dlaň do své. "Kdy ses do mě zamilovala?"
Zazírám.
"Zakázané území?" zeptá se.
Němě přikývnu.
"Dobře. To nám toho moc k hovoru... Co si myslíš o dnešním počasí?"
Plácnu ho. "S kým jsi mě to chtěl seznámit? Ne doufám s těmi dvěma?" zeptám se.
"Vidíš... Radši už tě nebudu nechávat o samotě, viď?" stiskne mi dlaň a usměje se. "Accio kniha. Vanjo, dovol, abych ti představil kopii slavných legend z úsvitu dávnověku a jejího hlavního protagonistu, strašlivého obra Asvida."
Nad mým domácím úkolem strávíme zbytek večera. Bezpečné území.

(Severus Snape)

Možná není úplně obvyklé, aby ředitel obcházel osobně zaměstnance, se kterými chce mluvit, ale procházky po hradě mám v jisté oblibě a navíc se potkávám na chodbách se studenty. Minerva je z nějakého důvodu přesvědčená, že je to prospěšné, i když nespecifikovala pro koho. Nejspíš to bude patřit do stejné kategorie jako 'přijít si sednout na večeři do Velké síně a být alespoň trochu duchem přítomen'.
Pátý řádek diáře, Rolanda Hoochová. Na dveře zabuším možná silněji, než je nezbytně nutné. Sama mi přijde otevřít, dosud oblečená v hábitu.
"Severusi,” řekne překvapeně. "Pojď... dál?”
Oba se cítíme nepohodlně, ale předpokládám, že podobná banální setkání časem pocit trapnosti rozředí a spláchnou do všednosti. Ne že by zrovna dnešek měl být takovým typickým setkáním - záležitosti, které s ní jdu probrat, nejsou banální.
"Ráda tě vidím,” řekne, "už jsem uvažovala, že bych s tebou chtěla mluvit. Včera jsme si to celé vyříkali hrozně rychle a nejsem si jistá, jestli jsem si nenabrala víc, než by bylo rozumné.”
"Proto jsem tady,”
odvětím, a když mi ukáže, abych se posadil, jenom se opřu o stůl s rukama pevně založenýma na hrudi. Až když si to gesto uvědomím, dojde mi, že od ní stále očekávám potíže. "Abych upřesnil, i proto.”
V očích jí cosi probleskne, ale odvrátí se a natáhne ruku po konvici na odkládacím stolku. "Dáš si čaj?”
"Nezdržím se.”
"Škoda. Už jsme spolu dlouho - "
prodleva je o setinu vteřiny delší, než by měla, "nemluvili.”
"Držíš u sebe jistý prsten, který ti nepatří,”
přejdu rovnou k věci.
"Ano?” zarazí se, ačkoli jsem si jist, že okamžitě ví, o čem mluvím, a úsměv jí zmizí z tváře. "Aha, ten. Vidíš, úplně jsem na něj zapomněla. Chtěla jsem ho dát Brumbálovi, ale už nebyla příležitost...”
"Proto tě jistě potěší, že má svého nástupce, který tě toho břemene zbaví.”
"Nejednej se mnou, Severusi, jako bych byla zlodějka,”
opáčí prudce Rolanda a oči jí zezlátnou jako vždy, když je emocí příliš.
"Měl bych? Předpokládám, že jsi usoudila, že tak mocný artefakt do rukou studentky nepatří a převzala ho k sobě, jak velela povinnost.”
"Samozřejmě!”
"A teď přišla chvíle, kdy mám v úmyslu tuto záležitost vyřídit. Jistě ráda uslyšíš, že k žádnému pochybení nedošlo. Ke slečně Grishamové se prsten dostal běžným způsobem - patří její rodině - a má mé svolení se s ním učit manipulovat, stejně jako využít ho v případě nejvyšší nouze. Podmínky držení plnila bez potíží. Byl jsem požádán, abych jí ho vrátil, což učiním.”
"Nevím, proč neřekla mně,”
odsekne Rolanda zlostně.
"Neřekla?"
"Po bitvě nebyl čas dohadovat takové věci! Jsem ředitelkou její koleje -"
"Ne, nejsi.”
"... cože?”
"Jak jsi sama pravila, s novými předměty a zájmovými kluby máš příliš mnoho povinností. Nerad bych tě přetěžoval.”

Pozoruji, jak se v ní sváří ješitnost a úleva - skutečně nebyla ideální osobou pro takový úkol, a víme to oba. Je to však také otázka prestiže a protože v ní vítězí ješitnost, pocit degradace v ní probudí vztek.
"Jestli je tohle nějaká ubohá pomsta -"
"Mým jediným zájmem je efektivní chod školy."
"Pokud jsi měl proti mé práci nějaké námitky - "

To bych tu byl do rána. Jako ředitel Zmijozelu bych jí tu větu vpálil do tváře s potěšením - její zastání v Havraspáru bylo velmi symbolické - ale jako ředitel školy jsem nucen volit smířlivější taktiku. "Drž se věcí, které umíš."
"Tak jste mi to oznámil, pane řediteli,”
prskne bílá vzteky, zřejmě byl kompliment v mých slovech příliš skrytý. "A snad abyste se vydal za svými dalšími povinnostmi.”
"Prsten,”
natáhnu ruku a skoro s lítostí pozoruji, jak v ní to klidné gesto vzedmulo další vlnu zlosti. Prudce si ho stáhne z prstu, až se mimoděk zachvěje bolestí, když se kov zaryje do kloubu prostředníčku, a prudce mi ho vrazí do dlaně. Až v té chvíli se uvolní maskovací kouzlo a já vidím prsten takový, jaký si ho pamatuji: masivní stříbřitý kov a starobyle působící ornament. Nechám ho sklouznout do kapsy hábitu.
"Kdo převezme kolej?” nutí se Hoochová do klidu.
"Aboney.”
"To se sám nabídl?”
"Ještě to neví.”

Zírá na mě chvíli bez pohybu.
"No tak ať si to užije,” vypraví ze sebe s pohrdáním, "nováček.”
"Očekávám, že mu vyjdeš maximálně vstříc.”
"To je rozkaz?”
"Jsem tvůj nadřízený, ne velitel bojové jednotky. Od zkušeného učitele očekávám kolegialitu a přiměřeně profesionální chování.”
"A všem nám přeci jde o studenty, že.”
"Jsem rád, že si rozumíme.”

Opustím rozběsněnou fúrii s lehkým srdcem a prstenem v kapse. Teď už mě čeká jen návštěva u Aboneye a pak konečně vlastní kabinet a příjemný klid nad štosem esejů.
"Pane řediteli, můžete na vteřinku?”
Pokud se mi k němu vůbec podaří dojít. Měl jsem si ten Potterův plášť ještě nechat...

(Martin Aboney)

"Petrificus totalus!" zneškodním tu lítou bestii a strčím si do pusy poklovaný palec.
Helena vybuchne. "To nemyslíš vážně! Finite!"
Leknutím sovu pustím a ta okamžitě vyrazí k oknu. "Petrificus totalus!" znemožním jí únik a nechám ji dopadnout na zem, kde se zakutálí pod konferenční stolek.
"Ty-" vrhne se Helena tím směrem, ale zastoupím jí cestu. "Ochránce zvířat na tebe!"
"Heleno, nech toho, no tak! Navrhuju, abychom z toho sovu vynechali. Nech mě, ať jí seberu ten dopis."
"Kdo si myslíš, že jseš?!"

Povzdechnu si. "Jediný, komu tady na tobě záleží? Zajdi za Snapem, jsem si jistý, že je schopný namíchat něco stejně účinného a méně návykového. Prosím!"
Skoro hystericky se rozesměje. "Za Snapem? Mám si s sebou vzít rovnou výpověď?"
"Tak za Pomfreyovou, něco bude mít. Nebo ti to uvaří Shuaová. Ale prosím, prosím, neobjednávej si znovu ten dryák z Obrtlé. Heleno! Prosím!"
Náhle povadne, když se se mnou konečně přestane chtít hádat.
"Jdi," navrhne mi.
"Slibuješ?"
Pokrčí rameny.
"Heleno," pokročím k ní, a když se nebrání, obejmu ji. Trhaně se nadechne a za chvíli zaslechnu tichý vzlyk. "Všechno bude v pořádku. Slibuju, že jednou to bude všechno v pořádku."
Potom už kráčím v hábitu na rameni zmáčeném potemnělými chodbami k sobě, ponořený v myšlenkách na bezútěšnost hradu ve chvíli, kdy v něm utichne život. Studenti spí, prostory jsou vylidněné, ticho se tu odráží s ozvěnou. Zmapoval tu vůbec někdo ty chodby někdy? Existují stavební plány? Bylo by nesmírně zajímavé pokusit se vytvořit mapu hradu se všemi změnami, kterými prochází...
"Pane Aboneyi," vytrhne mě ze zamyšlení hlas, a když vzhlédnu, vidím, že se ke mně z protějšího konce chodby blíží Snape. "Jdete akorát včas."
Ke dveřím mého kabinetu dorazíme současně.
"Kávu?" ukážu na oblíbenou plechovku. "Nejraději bych si do ní přidal něco ostřejšího," podotknu nezřetelně. "Ženy..."
"Pro mě můžete také,"
překvapí Snape, a když se po něm otočím, trochu pokrčí rameny. "Právě jsem profesorce Hoochové oznamoval, že již není ředitelkou Havraspáru."
"Nebyla ráda?"
zeptám se, trochu nejistý, jestli je taková otázka na místě. Nedivil bych se, kdyby zajásala - ačkoliv ji znám málo, nepřipadá mi jako typ, který by se vyžíval v naslouchání nářků desetiletých tyranů.
"Nebyla."
"Kdo ho dostane místo ní?"
"Vy."
"Ano?"
otočím se k němu od přípravy kávy poněkud nevěřícně. Snape hledí. "Co to pro mě bude přesně obnášet?"
"Péči o blaho vašich studentů, samozřejmě,"
odpoví kamenně. Zajímalo by mě, kolik lidí ho už někdy slyšelo vyslovit slovo 'blaho'. "A s tím spojenou administrativu."
Usedneme s kávou do křesel a po výčtu formulářů, které budu muset vyplňovat každý týden, a padesáti doporučení všeho druhu, si přitáhnu blok a začnu si dělat poznámky. Starost o celou kolej, navíc tu nejprestižnější, přináší sice mnoho povinností navíc, ale napadá mě hned celá řada zajímavých sociálních pokusů, které bych chtěl vyzkoušet. Tedy, pokusů... Experimentů? Vše samozřejmě naprosto humánní a pro dobro studentů.
"Pokusím se obstarat ty nejdůležitější formuláře co nejdříve. Skutečně je mi ctí, že mi svěřujete právě Havraspár, navíc když jsem tady tak krátce..."
"Samozřejmě že Havraspár. Pokud o tom máte pochybnosti, můžeme vám na hlavu posadit Moudrý klobouk. Ačkoliv nebývá schopen zařadit dospělé kouzelníky, o vás nemám nejmenší pochybnosti."
Přeslechnu sarkasmus v jeho hlase a znovu se zahloubám do potřebných náležitostí.
"Poradíte mi, kolik času je přibližně potřeba se věnovat dětem? Nemám v tom ohledu žádné zkušenosti a musím si to sesynchronizovat se všemi ostatními povinnostmi."
"Předpokládám, že jste již zaznamenal, že numerologii od vás převzal profesor Arajärvi?"

Náš ranní střet před celou třídou byl rozhodně nepominutelný a předpokládám, že teď o něm ví už celá škola. "Ano, to jsem zaznamenal," souhlasím upjatě. "Pan Arajärvi zde bude již natrvalo, nebo jen do doby, než na něj většina jím navštívených zemí stáhne zatykač?"
Na moment vypadá pobaveně. "Vypustil na svobodu vaši ochočenou velrybu?"
Studenti měli pravdu, jeho smysl pro humor je zcela pomýlený. "Tady se nejedná o jeho angažmá v lovu velryb, ačkoliv i k tomu bych měl pár zajímavých poznámek, ale o jeho nulový respekt k zákonům, kterými se kouzelnický svět chrání před světem mudlovským. Jeho svévolné zasahování do mudlovských záležitostí ohrožuje nejen jeho, ale nás všechny." Když Snape pozdvihne obočí, ale nepřeruší mě, vysvětlím si to jako pobídku k pokračování. "Předpokládám, že jste jako ředitel s jeho případem ze všech nejlépe obeznámený. Tak mi řekněte, co si myslíte o té demostraci, kterou vyprovokoval v Kuopio?" Když Snape stále bez odpovědi hledí, rozčílím se. "Vždyť kdyby tam zrovna nevybouchl ten automobil, vidělo by ho kouzlit desetitisíce svědků! A to už neutajíte!"
"V tom případě je opravdu štěstí, že je nyní pod dobrým dohledem," konstatuje Snape.
"Není mi jasné, jak můžete chtít ve své škole někoho, kdo si pedagogické vzdělání doplňoval korespondenčně z vězení!"
Pohlédne na mě s upřímným zájmem. "Troufal byste si odhadnout, kolik profesorů na této škole má vůbec nějaké pedagogické vzdělání?"
"Předpokládám, že všichni. Možná až na madame Trelawneyovou?" navrhnu odměřeně.
Zatváří se vysloveně shovívavě. "Tuším, že Minerva byla asi před dvaceti lety na jakémsi víkendovém semináři."
"Copak v Británii na to není zákon?" Teď už jsem jenom zmatený.
"Brumbál měl vlastní kritéria pro výběr pedagogů a dostatečný vliv, aby je dokázal prosadit. Svou roli hraje i to, že skutečně není snadné najít kouzelníka, který by měl dostatečnou kvalifikaci ve svém oboru, byl magicky silný a při tom všem ochotný učit za plat, který nemůže konkurovat komerční sféře. Přednost mělo vždy odborné vzdělání před pedagogickým."
Přikývnu. Vůbec mě to nenapadlo. "Opravdu doufám, že alespoň vaše lékouzelnice má příslušnou licenci," podotknu. "Ačkoliv je pravda, že pokud by neměla, jistě ji pan Arajärvi může zastoupit. Stejně tak profesorku Hoochovou při sportu. A kteréhokoliv profesora při výkladu. Je neuvěřitelné, co všechno se dá naučit pomocí dopisů. A kolik se toho za deset let dá stihnout. Promiňte, neměl jsem se nechat dát unést," uvědomím si tón svého hlasu. Ve skutečnosti se nechci hádat, ale mít za kolegu mezinárodně stíhaného zločince je něco, přes co se dokážu přenést jen velice obtížně.
"Odbornost madame Pomfreyové je více než dostatečná a můžete se kdykoli bez obav svěřit do jejích rukou. V případě nutnosti ji zastupuji já, pokud budete chtít vidět mé licence, mohu vám je předvést. U lektvaristů je to běžná vedlejší kvalifikace." Snape vypadá mírně pobaveně. "Vaše rozhořčení... je z něho patrné, že jste žil mimo Británii. Nemůžete vědět, jak velkou měrou se tato škola podřizovala válce a očekávání Voldemortova návratu, nezbytnosti vymezit se vůči zkorumpovanému ministerstvu." Na okamžik se odmlčí a dal bych hodně za to, vidět mu v té chvíli do hlavy. "Je to za námi teprve pár měsíců, ale už jste stačil přijít vy, Shuaová, Osadča a Arajärvi, první s patřičným vzděláním. Navzdory všemu bylo vyučování v Bradavicích vždy na vysoké úrovni - bude mi potěšením porovnat vaše výsledky s výsledky pedagogických laiků."
"Nebylo mým úmyslem zpochybňovat něčí kompetence."
Skutečně nebylo. On je ředitel, já jsem nikdo. Nezapomínám na to. Přesto ale... "Dokud na škole nevypukne revoluce řízená panem Arajärvim, budu ho jako pedagoga respektovat."
"To jsem považoval za samozřejmé."
Přikývnu, a protože je to ředitel, pokusím se vrátit rozhovor k předchozímu tématu. Ve sdílení rad ohledně vedení koleje je Snape velice vstřícný, a ačkoliv mě poněkud děsí tato má nová povinnost, jsem přesvědčený, že vím, co to bude obnášet, a že jsem připravený.
Teprve čas mi musí ukázat, jak moc se mýlím.

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu