Kráska a Smrtijed III. - Rozloučení

14. leden 2013 | 07.00 |

Kapitola sto sedmá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Severus Snape) 

Procházím tmavými, prázdnými chodbami a rutinně se vyhýbám pruhům měsíčního světla, které si dnešní noc dokázalo najít skulinu mezi mraky. Je už dost pozdě na to, aby studenti byli na svých kolejích, a ticho tak ruší jen ozvěna mých kroků.
Že jsou tam všichni Zmijozelové, vím určitě, protože jsem s nimi strávil po večeři několik hodin. Rozhození posledními událostmi, ale neporažení; a jako by je naplnila nová vlna odhodlání. Jestli se projevil podobný efekt dobré večeře ve více kolejích, možná bych měl naordinovat menší dietu častěji. Bernsová, hvězda posledních událostí, jim zatepla popsala naše malé dobrodružství a byl jsem zahrnut více dotazy, než kolik bych považoval vůbec možné na dané téma vymyslet. Jen jejich ochota přijmout jiného kolejního ředitele je menší než nulová. Nakonec jsem jim naznačil, že věci prozatím zůstanou tak, jak jsou. Pro běžnou agendu ovšem budu muset zjednat někoho dalšího - snad Shuaová? Mohla by mít sklony být příliš měkká... Aboneye by roznesli na kopytech... ale ano, rozhodně jednoho z těch dvou, množství povinností, které mám, se pomalu stává technicky nezvládnutelným.
Z plánování věcí příštích mě náhle vytrhne zvuk - tichý, ale nepominutelný - jako by něco sklouzlo po kameni, někde blízko. Zdroj odhalím rychle. V jednom z výklenků se krčí Potter, napůl přikrytý neviditelným pláštěm, a vypadá zcela nepřístojně.
"Neuvěřitelné,” ucedím, popadnu ho za rameno a prudce postavím na nohy. Zakymácí se, vydá pár nesrozumitelných zvuků a pokusí se znovu skácet na zem. Pach, který se kolem něj line, vypovídá zcela konkrétně, že se hrdina kouzelnického světa sprostě opil nekvalitním ginem.
Nesmírná touha ho proklít, hodit krysám, nechat sežrat obří olihní nebo alespoň odebrat nekonečné množství bodů a nechat Minervu, ať si na něm zchladí žáhu, je nakonec udušená vědomím, že nejenže nemohu potřebovat, aby ho takhle viděli ostatní studenti, ale také že je žádoucí, aby zítra kráčel mezi svými Nebelvíry s hlavou vztyčenou a přiměřeně vyjadřovaným žalem. Čí to byl nápad, nechat ho promlouvat ke studentům? Měl jsem využít Kingsleyho, když už se potlouká po hradě, alespoň by byl k něčemu užitečný. A tuhle trosku jsem mohl omylem zapomenout u zmijozelských dveří. Ano, ta představa má každopádně něco do sebe.
Zhodnotím množství schodů mezi naším současným stanovištěm, svým kabinetem a ředitelnou, a vydáme se do ředitelny. Vleču Pottera za paži, ten za mnou bez odporu povlává a tu a tam přispěje několika samostatnými kroky. Jeho mumlání se postupně stává srozumitelnějším. Bohužel.
"Třeba bych jí to ještě vysvětlil... protože nic nechápu... teda ona to nepochopila...”
"Pottere,”
štěknu znechuceně, "alespoň držte zobák!” Krátce na něj pohlédnu.

"Jak jste si vůbec mohl dovolit se takhle zřídit? Stále žádná zodpovědnost?”
Podle toho, jak mu těkají oči, oplácí vzpurný pohled všem mým rozostřeným já. "Tohle je osobní!” prohlásí zarputile.
"Nic není osobní! Jak si myslíte, že by reagovali vaši spolužáci, kdyby vás takto viděli? Ti, které jste dnes večer přesvědčoval, jak se na vás mohou spolehnout? Vaše řeč měla uspokojivý dopad. Kdyby teď viděli svého hrdinu potácet se ožralého a ufňukaného po Bradavicích, už byste to nenapravil.”
"Je to osobní, soukromé, jenom moje,”
oponuje Potter a jazyk se mu plete. Vlastně nevím, proč se snažím, stejně moc nevnímá. "Nejsem veřej... tamto. Veřejný majetek.”
"Stále nejste schopný pochopit, čím jste se stal,”
postrčím ho do schodů. "Propadejte si splínům jak chcete, ale v soukromí a vhodně vybraném čase.”
Uchechtne se. "Mám si vy... vybrat čas, kdy budu zoufalý? Tak já, já, já jí to řeknu. Že mě má příště opustit dobře podle kalenráže. Kalendárže. Kalendáře!”
"Rozešli jste se se slečnou Grishamovou?”
zeptám se tak trochu proti své vůli. Překvapilo mě to a nejsem si jist, nakolik chci nebo nechci slyšet podrobnosti.
"Nějak jsme se nepochopili,” zastavuje se neustále Potter a má nepříjemné sklony teskně zazírat do nejbližšího obrazu, i když nevhodnost tématu pronikne i do jeho mozku, když mu pohled oplatí mohutný štětinatý kňour. "Já se o ni bál, ale ona mi vyčetla, že nesnáším Zmijozely, ale já s nimi přeci bojoval, bok po boku jsme to, bojovali, spolu, vedle sebe, s kým už bychom se měli nesnášet než s Averym a taky to šlo! Jenže to je něco jiného, než když chodí do Zmijozelu, zvlášť v Prasinkách... někdo ji proklel v Prasinkách... nebo co...”
A já na to dokonale zapomněl. Poppy mi tuhle něco říkala - ve zcela nevhodnou chvíli - a já se na to plánoval podívat hned, jak bude trocha času, pro jistotu. Něco, v čem měla prsty Narcisa? Její přítomnost v Prasinkách... Pokusila se unést Vanju, aby ji vyměnila za Draca, a nepodařilo se jí to? Otázka samozřejmě zní, mohla se Narsica dozvědět, že jsme příbuzní?
"Proč bych taky nesnášel Zmijozely... někteří z mých nejlepších přátel jsou Zmijozelové,” vede si zatím Potter svou. "Určitě to říkala jen tak. Protože žárlila. Ne, já jsem žárlil. Teda nežárlil. Jen jsem se o ni bál. Každý by se bál, kdyby ji někdo proklel a ona pak najednou chodila do Zmijozelu, kam nikdy nechodila, alespoň myslím. Řekněte mi,” otočí se náhle ke mě, "proč jí tak vadí, že se o ni někdo bojí, když jí tak hrozně vadí, že se o ni nikdo nebojí?”
Znovu ho popadnu a pobídnu k chůzi. Ředitelna je blízko, díky bohu.
"Ha! To je ono! Přišel jsem na to!” Vztyčí prst do vzduchu a pokusí se mi vypíchnout oko. "Ne, zapomněl jsem to. Hmm. Nevadí.” Sáhne do hábitu a vytáhne láhev. Ještě než se stačí napít, vyškubnu mu ji z ruky a zlostně s ní praštím na zem. Vzduchem začpí ostrá vůně alkoholu. "Teď už si nevzpomenu,” řekne Potter smutně, tak ho prohodím kolem chrliče a vystoupáme vzhůru. Až přímo přede dveřmi ředitelny mi dojde, že jít dovnitř možná není nejlepší nápad. Nechám Pottera upadnout k nejbližší zdi.
"Crofte!” vyslovím zřetelně. Skřítek se vzápětí objeví a při pohledu na opilého studenta vyděšeně zamrká.
"Pán si přeje?”
"Přines z mých pokojů lektvar na vystřízlivění,”
řeknu mu a on s horlivým kýváním zmizí. Po kratičkém zaváhání se usadím na podlaze také, s pochmurným vědomím, že něco takového je pro Albusova nástupce přízračné... skončit před vlastním prahem... možná bylo opravdu příliš troufalé chtít zaujmout místo po tak mocném čaroději.
Ze zamyšlení mě vytrhne další část Potterovy tirády. "Myslel jsem si, že na tom budeme stejně.” Okamžik mi trvá, než pochopím, že je to opět o slečně Grishamové. "Hermiona mi říkala, že bude trvat dlouho, než se dá zase dohromady, ale chtěl jsem jí v tom pomoct, být pro ni, já to pořád nechápu, co bylo špatně! Proč mi říkala ty... věci...” Chvíli hloubavého ticha naivně považuji za konec.
"Když ona chce obojí najednou. Protože má v sobě zmatek, říkala Hermiona. Aby se o ni někdo staral. A taky aby se nestaral. Aby měla vždycky pravdu. Aby jí tu pravdu někdo oznámil. Je jak... jak...” Zvedne hlavu. "Hermiona říkala, že Vanja hledá spíš otce a já byl jen taková náhražka. To už teda Hermiona neříkala... jen říkala, že Vanja hledá ochranu, a přitom ji neumí přijmout... to už jsem asi říkal? ”
Co tomu zatracenému skřítkovi tak trvá?
"Moc se omlouvám, pane, hledal jsem důkladně, ale ve vašich komnatách už žádný není. A v ředitelně. Ani na ošetřovně. Jenom paní Sibyla má jeden, ale poslední a ten bude ráno potřebovat...”
Hlas se mu vytratí do ztracena a rozpačitě šoupne nohama.
"Přines lektvar na pročištění krve po otravách, je to ten s modrým pruhem.”
"Ano, pane!”

Účinkovat bude podobně, jenom ne tak rychle a důkladně - nicméně dostatečně.
"Já jsem tak smutný,” sdělí Potter celému světu rozechvělým hlasem a já zatoužím začít výt. Croft je tentokrát naštěstí rychlý. Naliju do Pottera lektvar. Promluví až za několik minut.
"Tohle si nevyžehlím ani do důchodu, co?”
"To si pište.”
"Já... omlouvám se.”
Jazyk se mu ještě trochu plete. "Jestli existuje způsob, jak to napravit...”
"Zmlkněte už konečně!”

Vydrží to skoro dvě minuty.
"Pane, nezranil jsem vás?” vyskočí náhle. "Když jsme - tady? Můžete vstát?”
"Jak chvályhodná starostlivost,”
pronesu a zvednu se. "Měl byste ji mít spíš o můj spánek, protože o vašem iritujícím žvanění se mi bude zdát ještě čtrnáct dní.”
Potter zvadne. "Omlouvám se, skutečně,” zamumlá se sklopenou hlavou. "To bylo... už se to nestane.”
"To bych vám důrazně doporučoval.”
Ukážu ke schodům a Potter se bez odporu odplíží. Možná se jde zeptat slečny Grangerové, co si má myslet. Jen co odezní ozvěna jeho kroků, otevřu dveře ředitelny.
"Severusi, konečně! Vůbec mě neinformuješ!” pokřikuje Albus. "Ani nemluvím o tom, že je skutečně skandální, že Croft neposlouchá mé příkazy! Co se stalo? Koho jsi tam měl? Kde jsi byl celý večer?”
"Albusi,”
řeknu unaveně, "co se takhle ksakru konečně smířit s tím, že jsi mrtvý?”

(Martin Aboney)

"Stavební povolení," opakuju nevěřícně.
Skřet na mě nehybně hledí.
Je pět ráno.
Dám si několik vteřin na vzpamatování, protože skřet má evidentně času celou věčnost.
"Takže, čirou náhodou," přiměju se nakonec k řešení situace, "asi nevíte, kde bych mohl získat stavební povolení kolem šesté ráno?"
"Ve skutečnosti, pane, mě zajímá pouze, zda mám pokračovat v přípravách pohřbu. Pokud ho stornujete více než dvanáct hodin před začátkem, máte právo na vrácení třiceti procent platby." Kromě úst se na něm nehne ani brva. Bylo by možné napsat práci o rozdílu mezi lidmi a skřety, nebo by se to považovalo za rasismus a záminku k válce?
"Pokračujte. Seženu ho." Není problém. Stavební povolení na mramorové hrobky, takové věci řeším denně.
"Ve skutečnosti, pane, budu potřebovat potvrzenou kopii."
Jak jinak. "Do kdy?"
"Dvanáct hodin před pohřbem, pane."
Takže to mám tři, dva, jedna...
"Nicméně," pokračuje skřet a na jeho tváři se objeví mikroskopický náznak pohybu, smírné zdvihnutí koutků o nejméně půl milimetru, "Albus Percival Brumbál byl skřety přijímám jako dobrý zástupce vaší rasy, pátý nejlepší od dob Merlina. To je důvodem, proč jsme se rozhodli počkat o dalších šest hodin déle. Přeji vám příjemný den, pane-"
"Aboney."
"-profesore."
Nato se skřet otočí a odměřeně odkráčí.
Vrátím se k sobě. Kafe? Počká k Heleně. Oblečení? To by asi bylo vhodné. Veškeré podklady k pohřbu, které se u mě večer nahromadily, jsou naštěstí roztříděné a na svém místě.
"Heleno," klepu už o několik minut později na dveře o patro níž. "Heleno." Žádná odpověď. "Heleno!"
Hrad je nepříjemně studený, louče se zapálily teprve ve chvíli, kdy jsem procházel chodbou. Studí mě nohy od země.
"Rebarbora," přestanu brát ohledy a vejdu dovnitř. Místo tolik očekávaného tepla mě ale uvítá stejné lezavo, jako bylo venku, a do očí mě uhodí nepořádek, který tam panuje.
"Heleno?"
V pokojích je tma, posvítím si hůlkou a projdu do obýváku. Pohovka je prázdná. Zamířím dál k ložnici, dveře jsou zavřené, ale nezamčené.
"Heleno?" zeptám se docela tiše, když ji spatřím na posteli oblečenou a nepřikrytou, jako by usnula při čtení.
Bez pohybu. Vzduch v nevětrané místnosti mě dusí.
"Heleno," dojdu k ní a dotknu se jejího ramene. "Vstávej. Problémy."
Bez odezvy.
"Heleno!" zvýším hlas a odhrnu jí vlasy z obličeje. Její tvář je studená a nehybná.
Ruce se mi chvějou, když jí rozepínám hábit u krku a odhrnuji rolák, a několik dlouhých vteřin pod prsty necítím nic... až potom náznak tepání, a nepřipouštím si, že by to mohl být můj tep, nedokážu to odlišit. "Heleno!"
Kouzlem rozsvítím, druhým se pokusím alespoň trochu osvěžit vzduch. Namířím na ni. "Aquamenti!"
Čekal jsem všechno - že vyskočí a začne mě škrtit, že se ani nepohne... nečekal jsem, že se jen lehce zavrtí a bude pokračovat ve spánku na druhém boku. "Aquamenti!"
"Hf," ozve se nezřetelně do čvachtání, když se obrátí zpátky. "Mtine," zamumlá nesrozumitelně. "Co?"
"Vstávej," rozkážu jí a ona jako panenka poslechne a posadí se.
"Co to je?" rozlepí ztěžka oči a podívá se do louže, ve které sedí. "Je tu voda."
"Dojdi se osprchovat a obléknout, okamžitě. Na tohle nemáme čas."
Podívá se na mě úplně prázdnýma očima, zvedne se a bez odporu odpluje do koupelny. Počkám si, dokud nezaslechnu zvuk puštěné vody, a pak vysuším postel z nejhoršího, zvednu matraci, aby měla šanci uschnout, otevřu okno a dojdu si do kuchyně udělat kafe. Konečně. Hůlkou si přivolám všechny ampulky s uklidňujícím lektvarem, který v posledních dnech pije, a vyliju je do záchoda. Až potom mě napadne, že jsem možná měl jednu nechat na dobu pohřbu... pozdě.
Kolem mě propluje stín zabalený do osušky a zmizí v ložnici. "Zima!" ozve se vzápětí výkřik a třísknutí oken.
Vynoří se o chvíli později.
"Při smyslech?" zeptám se.
Kývne.
Usoudím, že bude pohodlnější jí věřit.
"Potřebuju veškerou tvoji dokumentaci k pohřbu. Některé papíry mám u sebe já, nebyla jsi večer k zastižení..."
"...asi jsem usnula..."
"...ale musím mít i zbytek. Původně jsem tě chtěl vzít s sebou, ale to by očividně bylo marné."
"Co se děje?"
zeptá se konečně. "Potřebuju kafe." Koneckonců, stále je teprve šest ráno.
"Kafe došlo, tohle bylo poslední, promiň," demonstrativně upiju ze svého šálku. "Nemáme stavební povolení k hrobce, která je objednaná a zaplacená. Před hodinou tu byli skřeti. Nedobouchali se ani na tebe jako na oficiálního smluvního partnera, ani na Snapea jako na ředitele, tak přišli za mnou."
"Stavební povolení?" vyjeví se.
"Neříkala jsi, že máš s pohřby nějaké zkušenosti?" kopnu si ještě. Mám nárok, jako první věc po ránu jsem viděl skřeta.
"Na hřbitově stavební povolení nutné není," zavrčí nenaloženě. "Ti malí všiváci mi tohle měli říct."
"Máme na to přesně pět hodin, tak bychom snad mohli začít něco dělat, ne?"

Tak ošklivý pohled jsem zatím viděl jenom od Snapea. Učí se rychle.

(Severus Snape)

"Severusi... pane profesore. Dlouho jsme se neviděli,” řekne Draco a já stěží zakryju pohnutí nad neuvěřitelným pokrokem, který udělal. Pololeží polosedí na lůžku, oblečený v košili, na přikrývce - příliš uhlazené, než aby to mohlo být něco víc než atrapa - mu leží rozevřená kniha.
"Prozatím můžeme zůstat u neformálního oslovení,” odvětím. "Vidím, že je ti líp.”
Slabě přikývne.
"Mrzí mě, že jsem tu s tebou nemohl být častěji. Dělo se toho hodně.”
V neostrém světle nemocničního pokoje vypadá jeho tvář skoro jako dřív, plavé vlasy mu rámují hladkou tvář, mimika je možná méně výrazná, ale symetrická a působí přirozeně.
"Něco jsem zaslechl. Gratuluji ti ke jmenování ředitelem Bradavic, Severusi.” Pousměje se, alespoň rty, když už ne očima. Mluví trochu monotónně, ale přiměřená intonace je znát. "Ta mlha, která mě obklopovala, už mizí. Vzpomínám si na tvůj hlas, víš? Snažil jsem se ho následovat.” Zahledí se na své ruce a maně uhladí stránky. "Ještě většinu dne prospím. Není to... pořád dobré.”
"Jsi na té nejlepší cestě,” posadím se na židli vedle lůžka. "Doktor Parthmoon odvedl velmi profesionální práci.”
Draco si přejede prsty po tváři. Opatrně, jako by si nebyl jistý, co ucítí. "Viděl jsem se v zrcadle. Ale pořád je cítím... ty jizvy. Jako by tam stále byly.”
"To přejde. Brzy odsud budeš moci odejít,”
konstatuji, ale ta slova nemají na Draca dobrý vliv. Viditelně zbledne a rozechvěje se. Celý - od hlavy k patě. Vidím, jak se chvěje přikrývka i od prstů na nohou. "Draco!” řeknu rychle. "Ne dřív, než sám budeš chtít.”
"To je v pořádku, tady je mi dobře, nepotřebuji nic, děkuji,”
drmolí. Chytím ho za ruce, aby přestal jejich mimovolnými gesty škubat listy. Jsou jako led.
"Draco!” řeknu důrazněji a on, stejně jako každý Zmijozel, se pod takovým hlasem zarazí a zahledí na mě. "Zůstaneš tady, jak dlouho budeš potřebovat. Nikdo tě odsud násilím neodvede.”
"Dobře,”
vydechne. "Nechci nikoho vidět. Nemůžu.”
Ještě si vyměníme pár slov - občas jsou jeho odpovědi mimo a rychle ztrácí pozornost, ale stejně žasnu nad zlepšením, k jakému za těch pár dní došlo. Samozřejmě se tak projevila skutečnost, že jsme na něm mohli začít používat lektvary a léčivá kouzla, ale i tak; začínám opatrně věřit tomu, že se zcela uzdraví. Jen ubohá Narcisa má smůlu, neodvážil jsem se ji připomenout a Draco sám uhýbal od jakéhokoli tématu, který by dal připomenout konkrétním lidem. Fobie se však na rozdíl od katatonického šílenství nezdá být takovou tragédií.
Ačkoli bych se měl pár hodit před pohřbem zabývat globálnějšími problémy, například skřety potulujícími se po hradě, oficiálními i neoficiálními účastníky pohřbu, novináři, Zmijozelskou kolejí a rozklíženým profesorským sborem, cestou z marodky mi náhoda přihraje do cesty slečnu Grishamovou (a ještě chvíli před tím houf Nebelvírů, ve kterém je docela určitě i Potter, ale hledí mi jít z očí s podivuhodnou obratností) a poobědová siesta se tak definitivně stane rodinnou záležitostí.
"Vy pojďte se mnou,” ukážu mezi Havraspáry dřív, než si stačím rozmyslet, jestli bych to přeci jen neměl nechat na další den, nebo nejlépe ještě další - koneckonců, jsou to už tři dny a ona vypadá zdravě a momentálně i docela spokojeně - ale celkové okolnosti mi hlodají červíkem podezřívavosti. Za chvíli opět vstupuji na marodku. Vzhledem k množství obsazených lůžek po incidentu se sněžnými červy skončíme v kanceláři.
"Mám poněkud protichůdné informace ohledně toho, co se stalo,” řeknu. "Mluvím teď o vašem údajném prokletí v Prasinkách v sobotu dopoledne. Co si pamatujete?”
"Vlastně od rána nic až do chvíle, kdy jsem seděla u stolu u Tří košťat. Prý jsem si šla odskočit a dlouho se nevracela a Hermiona mě pak našla dezorientovanou na záchodech..."
Popruhu tašky se drží pevně, ale mluví klidně, bez rozpaků a pokusů o vlastní interpretace. Tím lépe.
"Pila jste alkohol, jedla něco neobvyklého?”

"V době, kterou si pamatuji, určitě ne. V Prasinkách jsem nejspíš měla máslový ležák? To by věděla Hermiona nebo Ron..."
Předpokládám, že Grangerová by ve své vrozené pedantnosti takovou věc neopomněla. (Důsledné vynechávání Pottera z konverzace považuji za znamení, že rozchod je míněn zcela vážně, ale tím se teď zabývat nehodlám. Patrně ani později. Nikdy.) Poppy ale zmiňovala něco neobvyklého - něco, co si honem nevybavuji, protože na mě chrlila v různých chvílích, včetně snídaně a oběda, kdy jsem jí nemohl snadno uniknout, několik desítek různých diagnóz. "Zkoušela madam Pomfreyová nitrozpyt?”
"Zkoušela, ale mysl jsem měla prý pokrytou mlhou, přes kterou se nedostala. Prý mi někdo vymazal část paměti, kterou nedokáže sama rekonstruovat."
"Hmm,”
odpovím, protože znevažovat schopnosti školní léčitelky před studentem nehodlám, i když na své znalosti nitrozpytu mohla zapracovat více, jak jsem již léta přesvědčen. "Mohu?”
"Jistě.”
"Legilimens...”
A je to tam stále, patrné na první pohled. Mlžný opak už nezastírá celou mysl, je to podivný zátaras v konkrétní, úzce vymezené oblasti. Chvíli kroužím okolo, netrpělivě odstrkuji vzpomínky a emoce, které se mi staví do cesty, mlžné obrysy Havraspárů, Zmijozelů, Pottera i sebe samého, ozvěny bradavických chodeb. Nemohu se přes tu oblast dostat skrz, ale když se ji pokusím zachytit, jako by byla i nebyla přítomná. S určitostí mohu říci, že skutečně jde o prokletí, a čím blíž ho zkoumám, tím ve mně sílí dojem, že to bude skutečný oříšek. Je to příliš vrostlé dovnitř, součást mysli... časem se plně integruje a stopy se ztratí. Pár hodin po jeho vzniku se snad dalo něco dělat. Teď však stěží. Takové věci už jsem viděl, ale vždycky působily nesnesitelnou bolest, nutkavé myšlenky, šílenství... jde snad o kouzlo, které se nevydařilo, jak mělo? Slečna Grishamová očividně nijak netrpí. Chová se jako vždycky - snad až na ten nečekaný rozchod s Potterem, ale pokud náhle dostala rozum, těžko z toho podezřívat něčí kletbu. Co to sakra může být? Je v tom něco povědomého...
Přeruším spojení a zamračím se. Sílí ve mě netrpělivost při vědomí, s kým vším bych se měl ještě před pohřbem setkat. Tohle skutečně není dobrá chvíle a nepůjde to tak rychle, jak jsem čekal.
"Ta mlha, o které mluvila madam Pomfreyová, je tam stále,” řeknu nakonec. "I když se nezdá, že byste se měla znepokojovat, nijak viditelně neškodí a zastírá již jen malou část mysli. Přesto bych se chtěl ujistit, že nebude působit nepříjemnosti ani do budoucna.”
"Takže to není jen kvůli vymazaným vzpomínkám?"
V široce otevřených očích, které na mě upírá, se zračí úpěnlivá otázka.
"Možná, nějaký méně obvyklý následek. Patrně zjistíme, že jde o reziduum nepovedeného zaklínadla."
"Hermiona taky přišla s nápadem, že bych mohla být pod vlivem kletby imperius a mohlo by to být maskování. Pořád se přece neví, co konkrétně vyvolalo ty červy... nebo ano?"
V hlase jí zazní nejistota. Podezřívá sama sebe?
"S tím jste zaručeně neměla nic společného. Už vím, kdo to byl a jak to provedl - setkal jsem se s nimi. Byli to ti samí, kteří unesli studenty. Jsou mrtví,” dodám, protože o tom už beztak musela slyšet, ale ujištění o dobrých věcech neuškodí.
Váhavě přikývne.
"Zítra nebo pozítří vám dám vědět a podívám se na to blíž.”
"Děkuji,”
odpoví a pomalu se obrací k odchodu.
Zaváhám, jestli by nebylo vhodné něco dodat, ona jako by na tom byla stejně - a tak se nakonec pousměje, já jí pokynu a rozejdeme se. Ne, mladé dívky je stěží snesitelné učit, ale takřka nemožné mít na paměti jejich duševní blaho v roli opatrovníků.
Jako mé špatné svědomí se zjeví Minervin patron. "Severusi, výprava z ministerstva začíná nevhodně ztrácet trpělivost. Pokouším se je zdržet ve vstupní síni...”
Mohl jsem jí říct, aby tam přinesla Brumbálův obraz. Škoda, že je to společensky nepřijatelné - Albus by si byl skvělým řečníkem.

(Martin Aboney)

"Minervo, neviděla jste Vilemínu?" vyhrknu do ticha, když doběhnu spořádaný nebelvírský zástup, a zcela ignoruji pohoršené zraky dětí, které se na mě upřou. Mnohé z nich pláčou.
Zavrtí hlavou a letmo se dotkne vlasů zoufale vzlykající prvňačky, která se do jejího doteku opře a málem upadne, když dá Minerva ruku pryč.
Potlačím zaklení a vyběhnu schody vzhůru. V jejím bytu to zkouším co deset minut, ale na klepání nikdo neodpovídá. Nikdo ji neviděl. Portréty mlčí. Skřítkové mají dost vlastní práce. Helena se pro jistotu taky propadla do země.
Chci zvýšit plat.
"Vilemíno," zaklepu už poněkolikáté.
A dveře se otevřou.
Jsou tam obě, Helena i Vilemína, a obě mají rudé oči i tváře a vypadají smutně a ošklivě.
"Dámy," vypadne ze mě a najednou není co říct.
"Jsem potřeba," konstatuje Helena docela smířeně a Vilemína jí položí ruku na rameno a útěšně jej stiskne.
"Vlastně... nejsi. Ve skutečnosti je potřeba Vilemína," otočím se k dotyčné. "Koleje se již řadí ve vstupní síni a Mrzimor se po vás shání, ačkoliv vaši prefekti odvádějí výtečnou práci."
"Tak to abych se sebrala a šla,"
přikývne s předstíranou lehkostí. "Dejte mi, Martine, minutu."
"Vilemína na tom není dobře,"
řekne mi Helena potichu, když dotyčná zmizí ve svém bytu. "Tys věděl, že s Brumbálem chodila do stejného ročníku?"
Zavrtím hlavou. "Na to teď není čas, musíme se postarat především o děti. Přijdu za ní večer."
"V lecčem jsou staří lidé jako dě- Vilemíno! Připravena?"

Oblečená v čistých černých šatech vypadá úplně jinak, než ji známe. Sundá si z věšáku kabát a úškrnem se podívá na Helenu. "Stará jsem, ale hluchá ne. Ale máš pravdu, děvčátko, Albus byl poslední můj spolužák, který ještě nebyl pod zemí."
Ticho, které se mezi námi rozhostí, když scházíme ke vstupní bráně, je docela tíživé, ačkoliv se nezdá, že by si z toho Vilemína něco dělala.
Potom už následujeme zástupy dětí, které procházejí po školních pozemcích k jezeru a sníh jim křupe pod nohama. Slunce oslnivě jiskří, až z toho bolí oči, a obloha je nepravděpodobně sytě modrá. Přisednu si ke kolegům, rozhlédnu se kolem sebe a nasaju mrazivý vzduch. Je nádherně, nádherný zimní den.
"Severusi, vidíš to?" zaslechnu tiše od McGonagallové a úmyslně se neohlédnu, tohle je soukromé. "Albuse by potěšilo, kdyby viděl, že si na jeho pohřbu studenti posedali bez ohledu na kolejní příslušnost. I mezi tvými Zmijozely sedí jiní... Třeba ta tvá havraspárská dívenka."
"Vždycky jsem si myslel, že to bude Albus, kdo bude pronášet řeč na mém pohřbu," ozve se odpověď ještě tišší.
Potom už se ozve hudba, linoucí se z očarovaných nástrojů, a na řečnický stupínek vstoupí Minerva.
"Albus se považoval za otce každého jednoho studenta v Bradavicích. Záleželo mu na vás všech stejně, jako byste byli jeho děti. Je na čase mu jeho péči a lásku symbolicky vrátit." Usměje se široce na masy studentů, ačkoliv v jejích očích je znát nekonečnou bolest. "Natolik netradičně, jako vždy zahajoval nové epochy - školní rok, zasedání starostolce," z řad návštěvníků se ozve osamocené zasmání, "by jistě rád ukončil epochu svoji. A proto vás prosím, zvolte si každý svou oblíbenou melodii a rozlučte se s největším bradavickým ředitelem a kouzelníkem své doby školní hymnou."
A děti zpívají.
Melodie je zpočátku smutná, opravdu jich většina zpívá skoro to samé, ale potom se ozvou dva hlasy, hlasitější než ostatní, jeden zpívá veselou dětskou odrhovačku a druhý rozjuchanou vánoční koledu, a náhle pohřeb vybuchne v explozi nejrůznějších melodií, rytmů, temp a hlasů, ozývá se smích i pláč... ano, tohle je něco, co by se zdejšímu bývalému řediteli jistě líbilo.
"Citrónové bonbóny pro všechny!" ozve se výkřik zesílený kouzlem, je to ten, který prve začal zpívat jednu z veselých melodií, ohlédnu se, je to vysoký zrzek se svým dvojčetem po boku, a z jeho hůlky tryská proud cukrátek, dopadající na hlavy všech přítomných.
Minerva se na za svým řečnickým pultíkem usmívá, zatímco Vilemína vedle mě pláče.
Takové to tedy je, odchod největšího kouzelníka své doby? Ve zmatku a chaosu, se smíchem i pláčem? Mělo... ano, asi to tak mělo být.
Minerva potom halas utiší, znovu si udělí slovo, a mluví o Brumbálovi a jeho lidské stránce. Je to sentimentální, ale zajímavé, některé drobné aspekty jeho života nebyly uvedené v žádné z knih o velkých kouzelnických rodech.
"Takový byl Albus Brumbál, který považoval smrt jen za další velké dobrodružství. Odteď o něm uslyšíte jenom důležité a moudré věci, které nebudou smět upadnout v zapomnění, ale vy jste ho znali, vy víte, že nebyl vždy jen důležitý. Studenti," usměje se ještě jednou. "Připomeňte si se mnou: Vrták! Brekot! Veteš! Cuk!"

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu