Kráska a Smrtijed III. - Nekonečné pondělí

31. prosinec 2012 | 06.00 |

Kapitola sto šestá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Severus Snape)

"Hej, Severusi...”
Odmítám podstupovat tu nesmyslnou námahu spočívající v otevření očí. Jako nejméně pracné nakonec vyhodnotím nezřetelné "hmm”, se kterým se Kingsley zřejmě pro tu chvíli spokojí.
"To byla opravdu neskutečná pitomost, co jsi provedl,” říká, zatímco mě zvedá od stolu a vede k posteli. Můj mozek mezitím povypínal myšlenky na všechno nikoli nezbytné, a tak mi to připadá jako dobrý směr. Kdysi sice před představou pohodlné matrace hrály svou roli takové věci, jako je 'koupelna', 'čistá košile' či dokonce 'horký čaj', ale když ucítím svěží závan čistícího kouzla, poslední zbytky odhodlání padnou. Chci jenom spát.
"Pro Merlina, to ti zase budu sundavat boty? Nechceš si konečně pořídit komornou?” stěžuje si Kingsley. "Je zázrak, že ti to prošlo,” pokračuje ve své tirádě a můj znavený mozek si nedokáže spojit kontrast vyčítavých slov a spokojeného hlasu. "Mít před Bradavicemi nastoupených pár tuctů bystrozorů a jít tam sám byla tak demonstrativní stupidita, že asi nikdo nenajde odvahu ti skutečně vynadat.”
"Hmm...mm...”
"Sám proti vyděračské bandě smrtijedů, to se bude v novinách vyjímat skvěle. Lepší entrée sis nemohl přát. Mám ti gratulovat? To bylo pořád 'nevím, jestli se chci stát ředitelem,' a pak ze dne na den - nemel se, máš to slepené krví - ti čtyři zachránění...”
"Kingsley,”
zachraptím a vytřeštím na něj oči, "jeden tam zůstal, mrtvý...”
"Víme o něm,”
odvětí a tlačí mě zpět si lehnout, "ta tvá zmijozelská dívenka projevila vyloženě organizační talent, až bych řekl lehce despotický. Už pro něj šli.”
Ochotně zvadnu.
"Upozornili jsme i ministerstvo ohledně použití magie před mudly...”
Propadám se stále hlouběji. V jednu chvíli ucítím jemnou vůni, kterou mám spojenou s Poppy, ale v mé vlastní ložnici by jistě nenašla odvahu obtěžovat mě svou ostentativně nadměrnou péčí.
"Severusi, prober se trochu. Vypij to.” Možná našla. "Severusi, no tak. Haló, Severusi, buď tu s námi! Kingsley, pomoz mi s ním...”
Jsem si naprosto pevně jist, že mám nárok prostě zavřít oči a spát a cokoli mi chtějí, počká do zítra. Nebo napřesrok... jsem tak unavený, Albusi, ušetři mě chvíli dalších úkolů... nezřetelná vize zástupu zachmuřených lidí, kteří si všichni nárokují můj čas, práci, myšlenky, přítomnost nebo si jenom chtějí kopnout do smrtijeda, cokoli, jen mě nechte chvíli spát. Ani bolest mě už nedokáže vyburcovat, pozoruji ji jen z dálky jako něco nezajímavého a cizího, snad kouskem rozumu vím, že se Poppy snaží ošetřit drobná zranění, která jsem utržil v boji, ale nepřipadá mi to důležité.


Pak někdy v noci mám jasnější chvilku - vím, že musí být noc, je tma a rty mám rozpukané žízní. "Když mě nezvolí, půjdu ti dělat sekretářku,” brblá Kingsley, a i když nejsem schopen ta slova rozluštit, obrázek siluety jeho těla u krbu shrbeného nad listinami a vzápětí vjem pevných rukou, které mě zvedají, když mi dává pít, mi zvláštně utkví. "Mám zavolat Pomfreyovou? Chtěla zůstat se studenty, ale nakázala mi...”
Voda. Voda, voda... mám horečku, hladina magie klesla na samé dno a prázdno drásá a bolí. "To jsi ty?” zachraptím.
"Hmm. Všechno je v pořádku,” odpovídá ten hlas, o kterém vím, že mu mohu věřit, "zkus ještě spát.”
"Nejsem čaroděj,”
šeptám, protože to dává smysl. Čaroděj bez magie není čaroděj. Moje magie někam zmizela. Nevzpomínám si kam.
"Zítra to bude zase dobré, Severusi,” odpovídá ten hlas. "Ale ukolébavku vážně nečekej.”
"Něco je špatně,” pátrám po zdroji syrové hrůzy a hořkosti ve svém nitru, "já, zabil jsem, nechtěl jsem, zabil jsem je... Brumbála...”
"Nemluv, Severusi. Spi. Všechno je v pořádku.”
V hlase, kterému chcete věřit, by nemělo znít tolik znepokojení. Ale poslechnu ho - samozřejmě.
A když se probudím, je pondělí pozdě odpoledne, z vedlejšího pokoje slyším vesele švitořit Pastorka s McGonagalovou, připadám si docela naživu a mám pocit, že bych vypil celé jezero vody a snědl cokoli alespoň přibližně poživatelného. Zřejmě na mě položili monitorovací kouzlo, protože ještě než se stačím hnout, objeví se Minerva, Kingsley i Poppy.
"Přestaňte nade mnou postávat jako tři sudičky,” zavrčím a zjišťuji, že neexistuje způsob, jak si nenápadně přitáhnout pokrývku ke krku, aniž by to působilo trapně. "Od kdy jsou mé pokoje veřejným prostranstvím?”
"Moc ráda vidím, že je ti líp,”
poplácá mě Minerva zcela nevhodně po rameni. "I když pořád vypadáš jako něco, co domů přinesla kočka...”
"Ty to musíš vědět nejlíp, Minervo.”
"Zkus přijít na večeři, bylo by dobré, kdyby tě studenti viděli dřív než zítra na pohřbu.”

Po kratičkém zmatení, kdy mám potřebu oznámit, že jsem přeci naživu, mi dochází, čí je to pohřeb - a žaludek se mi stáhne do nervózního uzlíku. Nakonec budu muset přijmout, že je to pravda, ale...
"Tohle vypij, tohle vypij, tohle vypij, tohle vypij,” vloží se do debaty Pomfreyová a na stolu zachrastí lahvičky. "Kdybys náhodou byl ochotný mi jednou vyjít vstříc, přijď se ukázat ještě večer před spaním. Mám ošetřovnu plnou raněných, nemůžu za tebou pořád běhat.”
"Přijdu,”
přislíbím.
"Zázrak!”
"To bylo na Minervu!”

Pomfreyová na mě vrhne svůj obvyklý káravý pohled a konečně si jde po svém.
"Snad bude něco lepšího než zase chleba se sýrem,” setrvává Minerva myšlenkami u jídla.
"Je něco s kuchyní?”
"Skřítci stávkují. Nedostali možnost složit ti slib věrnosti a urazili se.”
"Urazili,”
zopakuji.
"Pracuje jich jenom pár, samozřejmě Dobby a zřejmě občas někoho umluví...”
Koutky úst se mi mimoděk stočí vzhůru. Návštěva kuchyně se začíná jevit jako světlý bod programu.
Konečně odejde i ona a tak se můžu mračit jenom na Kingsleyho. Nejde to moc dobře, když ležím na posteli. "Smím se obléct, nebo pro mě máš také sadu instrukcí? Co tu vůbec děláš?”
"Vyřizuju poštu,”
odvětí Kingsley a přejde k mé skříni. "Chceš si vzít na sebe... hmm... černý hábit, úplně stejný černý hábit, nebo třetí stejný hábit? A nebo tenhle v rohu, který je, na mou duši, docela a zcela černý a stejný jako všechny ostatní? Nevím, jestli s tajemstvím tvé skříně budu moct žít.”
"Zmiz od mého šatníku, nejsem nemohoucí. A pospěš si vysvětlit tu poznámku o poště.”
"Svoji poštu,”
zdůrazní Kingsley. "Poppy mě požádala, jestli bych na tebe v noci nedohlédl, kdyby přišla krize, a křesla máš docela pohodlná. Mohl jsem tu nad ní posedět stejně dobře jako doma.”
"Takže mé zásoby modrého inkoustu...”
"A zlomil jsem tři brky.”

Zkusmo se posadím a pak i vstanu. Chvíli čekám, než se mi rozpustí mžitky před očima, a pak se dokonce - světe div se a jásej - narovnám bez opory. Krátký pocit vítězství mi zmaří jediná Kingsleyho otázka.
"Severusi, proč jsi přesvědčen, že jsi zabil Brumbála?”
Prudce se k němu otočím, zavrávorám - ale než stihnu upadnout, bleskem ke mně skočí. Visím na něm jak Brownová na Weasleym v nejslabší chvilce.
"Chceš do koupelny, nebo tě mám posadit na postel? Vypít napřed ty lektvary by pomohlo. Poppy už tu není, tak můžeš.” Jednou, jednou mu to vrátím.
"Posaď mě.”
Pár okamžiků je ticho rušené jenom cinkáním skla.
"Jeho tělo prohlédlo několik lékouzelníků. Všichni vynesli svorně jediný verdikt - selhání srdce. Nevím o kletbě, která by působila takovým způsobem. Nevěřím, že bys jeho vraždu plánoval, a nevěřím, že bys na něj v afektu použil něco, co by ti rovnou zajistilo alibi. Ergo, nemyslím, že bys ho zabil. Z něčeho, co jsi v noci říkal, mi nicméně vyplynulo, že si to myslíš ty.”
Zírám na sešlapaný koberec pod našima nohama. Čistě na počest všech studentských povídaček o svém soukromí jsem si sem nechal dát zelený se stříbrnými hádky. Vypadalo to překvapivě dobře. Před patnácti lety líp.
"Nevím, proč mě tak podceňuješ,” odseknu popuzeně. "Samozřejmě, že bych na něj i v afektu seslal kouzlo, které by mi zajistilo alibi.”
"Samozřejmě.”

Čert ho vem.
"Neseslal jsem na něj kouzlo, nedal mu vypít jed,” řeknu, protože Kingsleyho hlas je hlasem přítele - se svým klidem, vstřícností a vůbec vším, Severusi Snape, takhle jsi dopadl, když jsi začal stát o něčí přízeň... klopíš hlavu a hledáš vysvětlení. "Neudělal jsem nic, abych způsobil stav, ve kterém se ocitl.” Trochu ztěžka se nadechnu. "Ale neudělal jsem ani nic, abych tomu zabránil. Měl jsem rozpoznat, co se děje, měl jsem zasáhnout. Včasná první pomoc by ho s velkou pravděpodobností zachránila.”
"Severusi, ty jsi lektvarista.”

Zmateně na něj pohlédnu. "Předpokládal jsem, že sis všimnul.”
"Nejsi léčitel.”
"Ve skutečnosti mám nějaké základní atesty a dostatek dalších znalostí na běžné záležitosti,”
odvětím zamračeně. "To je u lektvaristů poměrně běžné, zvlášť při práci se studenty. Kingsley, tudy cesta nevede. Měl jsem všechny předpoklady a možnosti, abych - "
"Základní atesty,”
pozdvihne Kingsley ruku, abych ho nepřerušoval, "tě opravňují rozdávat lektvary proti nachlazení bez nutnosti souhlasu léčitele, též můžeš někomu pofoukat rozbité koleno, v případě potřeby asistovat s dohledem na marodce a pár podobných věcí. Oprav mě, jestli se mýlím. Z právního hlediska jsi se nezpronevěřil léčitelské přísaze ani neučinil pochybení, protože léčitel nejsi. Snad máš dostatečné znalosti, abys rozpoznal, co se s Brumbálem děje - ale Severusi, bylo to těsně po boji, byl jsi vyčerpaný, měli jste za sebou diskusi, ve které, vsadím se, o co chceš, ti Brumbál vyčetl způsob, jakým jsi bojoval. Nebyl jsi ve stavu, kdy by se dalo předpokládat, že rozpoznáš jeho vlastní vyčerpání od závažnějšího stavu."
"To stačilo.”
Vstanu.
"Nemluvím o tom, že se Brumbál zkrátka mohl zmínit, že se něco děje! Tvou jedinou vinou, Severusi, je, že jsi obyčejný člověk. Unavíš se. Děláš chyby. Smiř se s tím - Brumbála jsi nezabil. Lékouzelníci mi řekli, že jeho srdce muselo být nemocné už delší dobu. Vím, že je tvým koníčkem házet na sebe vinu za všechno, co -"
"Stačilo! Je od tebe... laskavé, o co se pokoušíš,” přinutím se říct, "ale to na věci nic nemění. Ptal ses, odpověděl jsem. Nečekám rozhřešení.”
"Jak je libo. Mimochodem, nemám v úmyslu to někde šířit. A ty bys také neměl.”
"Nemám.”
"Časem ti dojde, Severusi, že -"
"Podal bys mi laskavě můj hábit? Víš, jsem trochu nemohoucí.”

Kingsley na mě pohlédne s mírným podezřením, ale bez odporu sáhne do šatníku.
"Ten ne, druhý zleva.”
"Jsou stejné!”
"Nejsou.”
"Je o milimetr delší? Má hlubší kapsy?”

Hodím si hábit přes rameno a se vší možnou důstojností, jakou je schopen vyvinou někdo, kdo se sotva drží na nohou a pohybuje se v nemocniční košili po kolena, odkráčím do koupelny.
"Nedopil jsi kostirost!” ozve se za mnou přehnaně starostlivým hlasem.
Aniž se otočím, nechám ho z lahvičky zmizet skromným závanem bezhůlkové magie, a zatímco mi Kingsley nadává, zavřu za sebou dveře. Strávit s tím hrozným člověkem delší dobu, vrátím se znovu do puberty.

(Vanja Grishamová)

"Kde jsi včera byla? usadí mě ve společenské místnosti do křesla Peggy a přisune mi balíček se sušenkami.
"Já..." Mysl mám trochu jako v mlze, obtížně se soustředím. "Rozcházela jsem se s Harrym."
"Tos neudělala!"
Otočí se po nás jenom málokdo. Zamyšleně se zakousnu do sušenky. "Vlastně ani nevím, proč jsem to udělala. Teda jasně, nehodíme se k sobě, ale katalyzátor... katalyzátor..."
Nedořeknu, ale Peggy stále čeká.
"Havrane," zavolám a za chvíli mám u sebe stále ještě bojem pocuchaného ptáka, který se mi vděčně schoulí v klíně a zobákem mi začne cupovat hábit. "Asi si ho nezasloužím. Nebo on mě."
"Budeš mít těžký život, jestli je tohle důvod k rozchodu s někým tak skvělým," namítne Peggy poměrně racionálně.
"Asi máš pravdu," neodporuji.
"A co ten tvůj Zmijozel?"
To slovo podivně zahřeje. Pokusím se lhostejně pokrčit rameny.
"Usmíváš se!" zvolá Peggy nevěřícně. "Včera ses rozešla s Harrym a usmíváš se?"
"Myslím, že v něm pořád vidíš něco víc, než ve skutečnosti je," řeknu uvážlivě. "Hrdinu, a ne spolužáka. Ta lidská stránka není zdaleka tak univerzálně dokonalá, jak si myslíš. Není kompatibilní se všemi holkami na světě." Odmlčím se, když se zamyslím, jak pokračovat. "Harry bude jednou skvělý vůdce. Jako takový bude skvělou hlavou rodiny, ale bude si muset najít holku, která se bude chtít nechat vést. Před rokem bych to byla já beze všech námitek."
"Zase tohle," protočí Peggy oči v sloup.
"Ale jo," snažím se jí to vysvětlit, protože mi to připadá důležité. "Život se mi hrozně zkomplikoval a já se naučila rozhodovat a nést za to zodpovědnost. Teď už se asi nebudu umět nechat vést."
"Takže potřebuješ nějakou trosku, která ti bude slintat na paty a čekat, jak rozhodneš?"
Ošklivě se na ni podívám.
Usměje se na mě a vezme si sušenku.
Chvíli pozorujeme cvrkot v místnosti. Vypadá to tady skoro jako po zkouškách - všichni jsou skleslí, ale přece podivně bezstarostní.
"A co Snape?" ozve se mi za chvíli po levici.
"Hm?" nepochopím.
"Včera s velkou slávou přivedl ty ztracené děti, to určitě víš."
Pokrčím rameny. Ve skutečnosti jsem celé dopoledne strávila s Viktorem ve Zmijozelu, kde se to nejrůznějšími dohady o Snapeovi jenom hemžilo, ale žádný z nich nebyl potvrzený.
"Je pravda, že se stal ředitelem?" vyzvídá Peggy dál.
To mě zaujme. Ve Zmijozelu se o tom mluvilo dost, ale nepochybuji o tom, že se v Nebelvíru mluví o tom, že bude ředitelkou McGonagallová... "Kde jsi to slyšela?"
"To se tvrdí úplně všude, ale původní zdroj není známý. Myslela jsem, že bys to mohla vědět ty, když jde o Snapea..." Jasná otázka.
Ušklíbnu se. "Myslíš si, že mi hned po návratu napsal srdceryvný dopis, ve kterém mi vylíčil všechno, co dělal?"
Nastane náhlé ticho. Otočím se k ní. Tváří se hloubavě. "Ne, nedokážu to," prohlásí o vteřinu později. "Vážně ne. Představit si Snapea, jak píše zpověď nějaké studentce."
Smějeme se obě.
"Co jsi dělala ty?" zeptám se na oplátku o několik sušenek později.
Peggy se zachmuří. "Slib mi, že mi to nevyčteš..."
Němě kývnu, aniž bych tušila, která bije.
"Psali mi rodiče, chtějí mě vzít ze školy." Podívá se na mě trochu lítostně. "Ptala jsem se jich, jestli bys u nás nemohla žít nějakou dobu i ty. Oni tě mají rádi, vážně mají, vždyť to sama víš, jenže si myslí, že když u nás budeš, tak budeme cílem podobných útoků. Myslí si, že na studenty zaútočili kvůli tobě a Harrymu."
"Možná mají pravdu," snažím se necítit hořkost. Sama jsem o tom přesvědčená, ale to nemůžu říct nahlas. Harry je mezi svými Nebelvíry v bezpečí, vždyť není nikdo loajálnější než právě oni, ale havraspárská chladná logika by tu všem zavelela jít ode mě co nejdál, kdyby jim to pomohlo být alespoň trochu více v bezpečí.
"Já odsud nechci jít," podívá se na mě Peggy naléhavě. "Rodiče si myslí, že Bradavice zavřou. Jestli ne, udělám, co budu moci, abych tu zůstala."
Chabě se na ni usměju. Obě víme, že z naší koleje je pravděpodobně jediná.

(Severus Snape)

Kuchyně je od mých pokojů pohodlně blízko a je zákonité, že začnu právě tam. Přijdu sem jen zřídka, přesto je mi nápadné ticho, jaké v rozsáhlém prostoru panuje. Příznačné bledé světlo, odrážející se od sněhu v zasypaných oknech, a nízké ohně v krbech jen podtrhují dojem nepatřičného klidu.
"Bradavičtí skřítci, všichni sem!” zakřičím a vzápětí se to přede mnou hemží jako vyplašené myši. Když už mám dojem, že chvíli nikdo nepřibyl, zhluboka se nadechnu a začnu jim vysvětlovat, co si o jejich přístupu k povinnostem myslím. Po slabých deseti minutách či čtvrthodince mi svět znovu začíná připadat jako docela příjemné místo. Není nad to, když má člověk možnost se od srdce vypovídat.
"Nechci slyšet žádné 'nemohli jsme nic dělat',” shlížím na ně přísně. Protože už vědí, proč jsem odešel a s jakou jsem se vrátil, vypadají úžasně provinile a nejméně polovině se řinou z očí slzy. "Vím všechno o možnostech, s jakými můžete rozhodovat sami o sobě. Teď se pusťte do práce! Ve středu o desáté hodině večerní znovu přijdu sem a složíte mi přísahu. Bude mnohem patřičnější, když se tak stane až po pohřbu Albuse Brumbála. Pokud někdo z vás chce změnit majitele, své pracovní zařazení či jiné náležitosti, oznamte mi to ještě před tím. Nějaké otázky?”
"Buddy se musí potrestat... Sinty se musí potrestat,”
začíná se ozývat.
"Vaším trestem byla nezbytnost vyslechnout si vše, co si o vašem jednání myslím,” prohlásím, a protože se neozvou žádné protesty, zřejmě jsem se snažil dostatečně. Těžko by mohli dohánět zanedbanou práci s otlučenými prsty či hlavami. "A nyní se pusťte do večeře.”
Rozběhnou se, jako když střelí do hejna vrabců, a ohně v krbech vyšlehnou vzhůru. Efektivita skřítčí práce mě nikdy nepřestává fascinovat. Až se jednou rozhodnou vyhladit lidstvo, dávám nám týden.
"Pane,” předstoupí přede mě skřítka a neklidně si žmoulá uši, "Mandy prosí o uvolnění z Bradavic... moje babička už je stará a nezvládá svoje povinnosti...” Některé rodiny mají smlouvy se skřítčími klany ve smyslu na nárok služeb jednoho či více z jejích členů - ostatní jsou pak v Bradavicích a jejich loajalita je vždy bezchybná. Odsouhlasím jí stěhování k rodině, Mandy zaslzí - emotivnost těch stvoření je naopak velmi únavná -, vyřídím rovnou ještě jednu takovou záležitost a konečně opustím kuchyni, kde to začíná vonět opékaným masem.
Bohužel není vyučování a chodby nejsou dostatečně studentů prosté.
"Pane profesore!” Tolik nadšení může vydat jenom Zmijozel. Zatímco stroze kývám na pozdrav, cítím hluboký vděk za to, že se mi nikdo nevrhá kolem krku. "Dobrý večer, pane profesore!” A pak ještě mnoho dalších pozdravů, oplývajících především jistou morbidní fascinovaností. Kde jsi, má kýžená vzájemná upřímná a radostná ignorace?
Ředitelna - nyní již moje pracovna - je vítaným útočištěm. Všechno vypadá stejně jako vždycky, jenom Fawkes nesedí na svém bidýlku. Zřejmě se mu nechtělo paktovat se zmijozelským ředitelem. A nebo - pravděpodobněji - cítí mou vinu na Brumbálově smrti stejně jako já sám. Obrazy jsou dosud nehybné. Nejsem si jist, kdy se znovu rozpohybují, ale pro tuto chvíli jsem rád, že s nimi nemusím hovořit. Nepřipadám si tu patřičně, všechno vypadá, jako by měl Albus každou chvíli vejít.
"Crofte?” zkusím vyslovit. Brumbálův skřítek se objeví snad rychleji, než stačím doříct. Musel tu čekat. Je už starý, chmýří na hlavě má stříbřité a oči vybledlé, ale magii dosud silnou a nekolísavou. Viděl jsem ho jen párkrát, ale Brumbál na něj nedal dopustit a já silně oceňoval, že hovoří gramaticky správně, nemá sklony sebou tlouct o nábytek a neholduje zlomyslnostem typu 'ale já myslel, že...'.
"Pane,” pokloní se mírně na pozdrav.
"Víš, co se stalo,” řeknu a skřítek přikývne. "Sloužil jsi svému bývalému pánu dobře,” pokračuji. "Pokud budeš chtít - ale jen pokud budeš sám chtít - ocením, když zůstaneš. Pokud ne, řekni mi, čím by ses chtěl zabývat dál. Za své věrné služby si takovou volbu zasloužíš.”
"Nesmírně si vážím vaší nabídky,”
odpoví skřítek vážně a upírá na mě oči jako dva talíře, uši se mu chvějí. "Rád budu sloužit vám, řediteli Severusi Snape. Je mi ctí a potěšením. Tahle škola už potřebovala pevnější zmijozelskou ruku.” Obočí mi vylétne vzhůru nad tou více než nezvyklou ukázkou samostatného uvažování - nebo servility? - a skřítek znejistěle zamžiká.
"Nevím, jaký byl tvůj dosavadní rozsah povinností,” řeknu, "a nemám teď čas se tím příliš zabývat.”
"To je samozřejmé. Budete si přát přestěhovat do ředitelského apartmá hned, nebo až po pohřbu?”
Pravda, to bych asi měl... nechce se mi do toho. "Po pohřbu. Ne hned.” Skřítek přikývne a zmizí. Přejdu ke stolu zavalenému papíry. Ta hromada je nepravděpodobně velká, na to, jak krátkou dobu zůstala škola bez dozoru, a začínám tušit, že Minerva nejspíš věděla, co dělá, když se jí do ředitelování nechtělo.
Namátkou sáhnu do hromady s nápisem "urgentní”. Brumbálovým písmem rozepsaný pergamen s návrhem na vyloučení Jakuba Drevera. Přetrhnu ho a hodím do koše. Hned pod ním moje žádost z loňského září o určité druhy nedostatkových přísad do lektvarů, kterou jsem si dávno vyřešil sám. I ten se plynule přemístí do odpadkového koše. Následuje rozkaz z ministerstva ohledně vydání Draca Malfoye. Do koše. Jestli to tak půjde dál, mám před večeří čistý stůl.
"Doufám, že víš, co děláš, Severusi.” Minerva zní poněkud pohoršeně.
"Teď už ti nezbude, než se na to spolehnout.” Věnuji jí potměšilý poloúsměv, pod kterým nečekaně roztaje.
"Promiň, že jsem nezaklepala, nečekala jsem, že tu budeš. Přišla jsem pro poštu - Merlin ví, že to budu třídit nejmíň do půlnoci.”
"Pokud během večeře oznámíme studentům, že jsem se stal novým ředitelem, nepochybně řada z nich napíše rodičům ještě dnes. Ráno můžeme očekávat první huláky,”
řeknu věcně.
"Ale Věštec to tím pádem nestačí otisknout už ráno. Zítra budou patřit titulky napadení Bradavic a Albusově smrti... bude to náročný týden, Severusi.”
"Vybavuji si jedno odpoledne minulého pololetí, tuším to byl čtvrtek, někdy mezi druhou a čtvrtou, kdy byl celkem klid.”
Přejdu k Fawkesově bidýlku a přejedu po něm rukou. "Jaká je nálada mezi studenty?”
Minerva chvíli mlčí. "Nejsem si jistá,” řekne nakonec, "lepší i horší, než by se dalo čekat. Tvůj návrat s těmi studenty, to byla úžasná vlna euforie. Přesto jsou tu ta úmrtí a spousta zraněných. Nevím - prostě nevím. Na hraně.”
"V jakém stavu je pan Potter?”
"V dobrém, řekla bych. Odpočinul si a je v pořádku. Poprali se s Alexem, ale bez následků... ehm, Severusi, doufám, že se pan Drassel nechoval nevhodně?”

"Choval se jako typický Nebelvír, takže stěží kdy vhodně. Ne, Minervo, neomlouvej ho - o reakcích na stres vím dost a věř mi, že mi jeho antipatie spánek nepokazí. Chtěl bych nechat pana Pottera promluvit ke studentům.”
Minerva zamrká. "Proč Harryho?”
"Studenti nebudou mít radost z toho, že zrovna já nastoupím na Brumbálovo místo. Snad zmijozelští, ale i ti s výhradami - budou se obávat, kdo přijde na místo nového ředitele koleje. Nepochybuji, že se spolu rychle srovnáme, teď ale potřebují trochu zvednout hlavy, byť za cenu, že to bude útěcha patetická a povrchní. Zkrátka ideální pro pana Pottera. Musíme docílit toho, aby ve chvíli, kdy jim rodiče napíšou, aby si začali balit kufry, byla jejích první reakce odmítavá.”
"Předpokládám, že ho mám přesvědčit, že sám od sebe dostal nápad, aby promluvil před celou Velkou síní?”
řekne Minerva poněkud matně.
"Jsem rád, že si rozumíme, Minervo.”
"To je, Severusi...”
"Myslím, že slovo, které hledáš, je 'zmijozelské'.”
"Vlastně jsem chtěla říct, že to je úplně jako něco, co by udělal Albus.”

Zamračím se. "Ten to stěží kdy potřeboval.”
Sotva má zástupkyně odejde, byť s poněkud nesoustředěným zrakem, klesnu do křesla a na pár okamžiků zavřu oči. Ještě před hodinou jsem ležel v posteli a nedokázal se sám zvednout a teď celé tělo protestuje proti tomu, že bych měl pobíhat po hradě a rozhodovat všechny ty veledůležité záležitosti, jako třeba co bude k večeři.
"Severus Snape, jak podivuhodná volba,” ozve se.
"Konečně tu bude trochu pořádek!”
"Jen aby se to s tím pořádkem nepřehnalo. Stále jsou to děti, nezapomínejme!”

Prudce otevřu oči a hledím na rozpohybované obrazy bývalých ředitelů.
"Zmijozel? Proč zrovna Zmijozel?"
"Severusi Snape, přijměte mé upřímné pozdravy! Vždy jsem věděl, že jste nadějný student!"

Někteří mávají a usmívají se, jiní se vší možnou důstojností kynou rukama či mávají klobouky. Pohled mi okamžitě sjede k Brumbálovi.
"Och, tak takové je to tedy,” řekne, když se rozhlíží po rámu kolem sebe a pak se jeho oči zabodnou do mých.

(Harry Potter)

"Pane Pottere!" ozve se za mnou hlas McGonagallové a celý náš houf se zastaví. "Na slovíčko, prosím."
Odvede mě mimo doslech ostatních a její tvář ztratí na přísnosti. "Pane Pottere, nemohla jsem si nevšimnout, že nálada v Nebelvíru je velmi pochmurná, a to i přes excelentní výkon našich prefektů. Vím, že jste to nikdy nevyužíval, ale pravdou je, že na své spolužáky máte obrovský vliv. Musím na vás jako na dobrého člena své koleje apelovat, abyste se co možná vynasnažil projasnit atmosféru." Oči se jí zalesknou. "Přes polovinu našich prváků se v noci vzbudilo s pláčem, a jistě to nebylo naposledy."
Ohlédnu se tam, kde na mě čekají. Hermiona vede za ruce dvě druhačky a kolem Rona se tísní celý houf malých dětí. "Pokusím se, paní profesorko," slíbím jí odhodlaně.
"Děkuji, pane Pottere," kývne tak nějak vážně.
"Co ti chtěla?" zeptá se Ron, když se k nim znovu připojím.
Pohlédnu na něj a zvážím, co říct. Vyplyne to tak nějak samo. "Myslím, že si uvědomila, že někteří studenti jsou už dospělí a že potřebuje jejich pomoc."
Ron bezděky vezme za ramena dva nejbližší kluky. Je to pravda, dospěli jsme a máme zodpovědnost starat se o mladší. Totéž mi říkala i Vanja... a když si odmyslím, co bylo dál, v tomhle snad měla pravdu.
"Hermiono, myslíš, že jsme v Bradavicích v bezpečí?" zvýším trochu hlas, jen tak, aby mě slyšel celý náš houf. Všichni jsou tady, i prváci, kteří se v noci budí s pláčem. "Ukázalo se teď přece, že jsou naše děti snadným cílem."
"Harry, já nechápu..." podívá se na mě trochu bezradně.
"Napadli nás. Ne profesory, ale děti." Koutkem oka zachytím, jak se děti shlukly ke starším ještě blíže. "Nevím, co po nás chtějí, neřekli to. Vím ale, že tu jsme v hradu, do kterého se nedostanou. Je to hrad!"
Někdo mě postrčí do kroku, pokračujeme k Velké síni, ze které se line vůně teplého jídla, které už jsme dva dny neměli.
"Taky vím, že já a všichni profesoři budeme bránit jednoho každého člena téhle školy, aby se mu nic nestalo. Když někdo opustí školu, já tam nebudu, abych mu mohl pomoci."
Někdo na mě zakouzlí sonorus a můj hlas se rozléhá po celé místnosti. Všichni na mě hledí, ale já mám co říct. Pohledem vyhledám Vanju. Sleduje mě očima doširoka rozevřenýma a kývne, když zachytí můj pohled.
"Ve škole tu jsem a budu pro každého jednoho z vás. Pro ty nejmladší... a také pro ty, kdo jsou starší než já." Usměju se trochu rozpačitě, přece jen si nejsem jistý, jestli se příliš nechvástám, ale ne, Hermiona přijde ke mně a položí mi dlaň na předloktí, povzbudivě stiskne.
"Já a mí přátelé. Vaši přátelé. Naši profesoři..." Pohledem zalétnu k jejich stolu a široce se usměju takřka proti své vůli. "Také náš nový ředitel."
Na chvíli vydechnu, nechám, aby náhlá bouře hlasů přešla samovolně. Hermiona se na mě rozzářeně usměje, Ron mě plácne do zad.
Potom mluvím dál. Poslouchají mě všichni - profesoři, Zmijozelové a ostatní koleje, malí i velcí, nikdo nemluví. Mluvím o tom, jak Snape sám došel pro ty, kteří byli uneseni. Jak všichni použili všechny dostupné prostředky, aby nás bránili, a zaženu veškeré pochybnosti, které zrovna o tomhle mám. Mluvím o vzájemnosti, o tom, jak si musíme pomáhat, jak tu pro sebe musíme být. Jak zrovna teď by se starší měli starat o mladší a jak by se nemělo hledět na kolejní příslušnost, protože jsme všichni na jedné straně.
Vanja září.
Pokračuji, myšlenky se mi derou samy na jazyk, snažím se pohlédnout do očí každému jednomu studentovi, aby všichni věděli, že to myslím vážně, že se jim zavazuji, že slibuji.
Místností se rozhostí ticho, když skončím, a potom vybuchnou desítky hlasů.
"Výborně, pane Pottere," poklepe mi McGonagallová na rameno, a než se vzmůžu na odpověď - zapomněl jsem mezitím, že právě ona dala prvotní popud, nebo to byla Vanja? - odejde k profesorskému stolu.
A náhle nastane znovu ticho.
"Zvítězili jsme v mnoha bojích," promluví Snape zvolna a jeho černé oči se na okamžik zabodnou do mých. "Jsem hrdý, že jste se vy, studenti, dokázali postavit nepříteli. A snad ještě více hrdý na to, že jste v té chvíli bojovali bok po boku bez ohledu na kolejní příslušnost, spolupracovali a dokázali využít toho nejlepšího, co ve vás je. Vím, že občas jsou vítězství trpká, a bude potřeba mnoho času, aby zacelil všechny šrámy. Tam venku však už nezůstal nikdo, kdo by se nám mohl postavit. Nikdo, kdo by mohl vstoupit do Bradavic proti vůli jejich obyvatel. Je čas zapomenout na válku a vrátit se k všednímu životu. Stal jsem se vaším ředitelem, ať již dočasně, nebo nastálo, jen proto, abych z Bradavic opět udělal to, co mají být - školu. Se vším, co k ní patří. Prostor pro vědomosti a nové myšlenky, ale také bezpečný, bez výhrad bezpečný domov pro všechny, kteří přebývají v jejích zdech." Na okamžik se odmlčí. "Posaďte se všichni. Drobné nedorozumění v kuchyni se již vysvětlilo, takže vám nemohu než popřát dobrou chuť."
Profesoři začnou tleskat, a většina studentů se k nim přidá.
"Ty bláho, jaktože ti nesebral body?" zeptá se Ron v nehraném úžasu.
"Třeba dospěli i dospělí?" zamyslím se.
"To bude něco - Snape a ředitel. Tys to věděl? Nejpozději zítra určitě přestěhuje Nebelvíry do sklepení a Zmijozelům dá naši věž. A místo sov zavede pro zásilky do sta gramů netopýry, uvidíš."
Šťouchnu Rona do boku. "Jestli chceš, můžu tě zmlátit jako Alexe. Snape bude výtečný ředitel."
Ron zděšeně odstoupí. "Kdy ses do toho bastarda zamiloval, prosímtě?" zašeptá.
"Je to bastard," souhlasím povolně. "Umaštěný a nespravedlivý. Ale rozhodně umí dát věci do pořádku."
Kdo zažil lektvary, musí souhlasit. I Ron neochotně kývne a Hermiona mě samou radostí obejme. Pohlédnu k havraspárskému stolu, ale tam už mě žádné hnědé oči nevyhlížejí.

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu