Jak Snape potkal Maipe - 32 - Nový svět

6. leden 2013 | 22.46 |

Nějak to finále nabobtnalo... tak tedy poslední kapitola.
Varování: navzdory rozličným skutečnostem, jednorožci nebudou. Ne, fakt ne. Musím si zachovat alespoň poslední zbytky sebeúcty. ;-)

Rákosová stébla zakrývající vchod se rozhrnula a do chýše vstoupil muž tak vysoký, že musel sklánět hlavu pod silnými větvemi podpírajícími chatrnou střechu. Štěbetající ženy okamžitě ztichly. Takže je to pravda - démon přišel a je přesně tak nepodobný skutečným mužům, jak se povídá.
Jedna z nich vstala a vyšla mu vstříc. Kratičce si podali ruce - jakékoli důvěrnější gesto by zde bylo nevhodné - a jen očima si řekli vše potřebné.
"Vítej zpět,” dodala Maipe tiše. Ukázala k lůžku na druhé straně chýše. "To je ona. Šaman jednoznačně vyhlásil, že buď si ji odvedeme, nebo ji zabijí. Pardon, obětují bohům.” Asi osmiletá dívka, potlučená a pořezaná ve tváři, se v horečce klepala pod špinavou přikrývkou.
"Takhle brzy budeme muset přistavět další kus domu,” odvětil Severus a přistoupil k lůžku. Ženy se od něj pokusily odtáhnout co nejdál, tiskly se ke stěnám chýše tak usilovně, až splétané větve povážlivě zapraskaly. Přelétl po nich znechuceným pohledem.
"Ustrašená sebranka bez kouska hrdosti.”
Položil dívce ruce na čelo a tiše zašeptal kouzlo. Výrazné teplo a namodralá záře zpod dlaní mu byly dostatečnou odpovědí. Ženy při tom pohledu sborově zakvílely. Čarodějka - čarodějka silná tak, že někde jinde, na druhém konci světa, by jí za pár let přišel dopis z hradu plného kouzel...
Zdvihl ji do náruče a vynesl na prostranství mezi chýšemi, kde v širokém kruhu čekali muži. Všichni drželi zbraně, ale hroty oštěpů mířily k zemi - chceme, abys viděl, že umíme bojovat, ale pro tuto chvíli to nemáme v úmyslu. Snape se po nich rozhlédl a hrozivým hlasem pronesl: "Připomeň mi, ať ti večer povím o té údajné mantichoře, co jsem ji pronásledoval tři dny a ze které se vyklubal párek černých pum a jeden vychytralý chlapík s podnikatelským duchem.”
"Velký šaman z místa, kde panuje Věčná mlha, se zlobí,” překládala Maipe se smrtelně vážným výrazem do zpěvavého jazyka kmene Goioiu. "Měli jste nás zavolat dřív. Škody, které dívka nevědomky způsobila, by byly menší a nemuselo jí být ublíženo. Dělají si na ni její příbuzní nárok?”
"Ne,” pronesl pevně jeden z mužů, "zříkáme se jí jménem celého kmene.”
Maipe pozorně sledovala, kterou z žen jeho slova zabolí nejvíce. Později se tajně vrátí a někde s ní v soukromí promluví.
"Pak ji tedy odvedeme do místa Věčné mlhy, kde o ni bude postaráno a bohové usmířeni.”
"Tak se stane!” vykřikli bojovníci.
"Nikdy nezapomeňte, že vy jste zavolali a my přišli jako přátelé. Nejsme s kmenem Goioiu ve sporu! Všichni jen plníme vůli bohů.”
Snape s dívkou, a o vteřinku později i Maipe, zmizeli v působivém oblaku zářivě bílého dýmu; nikdy není na škodu průběžně pracovat na své pověsti.

Domorodci si budou mít o čem vyprávět ještě napřesrok.

Objevili se bok po boku mezi stromy a svorně vykročili vpřed. Tady, výš v horách, byl vzduch citelně chladnější a Maipe zakouzlila na dívku slabé ohřívací kouzlo.
"Chceš si ji upéct a sníst?” řekl Severus, na kterého bylo příliš teplo i tady. Přesto se mu viditelně zvedala nálada. Vedro pralesů v nížině snášel zdaleka nejhůř a po několika dnech mimo domov se na výhody civilizace těšil více než jindy.
"Jak jinak, strašlivý démone,” odpověděla s úsměvem. Kráčeli lesem a stromy kolem nich postupně zahaloval lehký opar, rychle houstnoucí do neprůhledné mléčné mlhy. Kdo sem nepatřil, ten za chvíli vyšel na druhém konci lesa, překvapený, jak rychle utekla cesta. Koho magie Věčné mlhy rozpoznala, ten se objevil na sluncem prozářené zahradě s velkým domem uprostřed, možná ne úplně architektonicky dokonalým, byly na něm znát neustálé přístavky a dodělávky, ale bytelným a pohodlným.
"Dáme ji na starosti Heidě, je z kmene Thulijá, mluví podobným jazykem.”
"Cokoli, jen když budu moci začít hodně dlouhou sprchou.”
"Hmm, po pravdě, už ji docela potřebuješ.”
"Nemít můj náklad zlomená nejméně dvě žebra, předvedl bych ti i strniště na - "
"Cože? To vědět dřív, nejsem na ně tak hodná.”
"Ale samozřejmě, že jsi. Ty jsi ta hodná. Já jsem temný děs Věčné mlhy. Neber mi mou poslední radost, kterou z téhle charity mám.”
"Nevidět, jak něžně a přímo otcovsky ji neseš, snad tě vezmu i vážně.”

"Tatíí! Mami!” Z domu vyběhla dívka a o pár chvil později skočila Maipe do náručí. "Ech, tolik k té něze,” zahekala Maipe a zavrávorala pod dívčinou vahou. "Má předrahá dcero, také tě ráda vidím, ale vzpomeň občas, prosím, že už jsi vyšší než já!”
"Ale stále ten křehký kvítek,” prohlásila Aida a opatrně políbila Severuse na tvář tak, aby nezavadilo o jeho napůl bezvědomé břemeno. "Jsem ráda, že jsi v pořádku, tati. Škrábeš. Chudák holka! Tak já jdu připravit marodku.” A rozběhla se zpět do domu, vlasy za ní vlály.
"Pořád říkám, že jsi mi zahnul s nějakou vílou,” neodpustila si Maipe jejich starý vtípek, protože zřetelná nepodoba Aidy s kterýmkoli z nich - ani v nejmenším nepodědila jejich černé oči ani vlasy, ani ostré rysy, které z nich pro neznalé oko i teď dělaly více sourozence než pár - byla nejnápadnější právě zde, mezi květinami a ovocnými stromy, se vší dívčí ladností, rozzářeností, stříbřitým třpytem popelavě bílých vlasů a jasnýma modrýma očima.
Severus jen nepatrně zdvihl koutky v náznaku úsměvu. Nepřiznal by to nikdy nahlas, ale tyhle chvíle, kdy kráčel domů - domů - po slunci zalité trávě, k domu, který postavil z valné části vlastníma rukama, k domu, nad kterým se majestátně tyčily hory a jejich modravé vrcholky se ztrácely v mracích, a stačilo se otočit, aby pod sebou viděl do daleka se rozprostírajících tisíce odstínů pralesa - nikdy si na to nezvykl natolik, aby stále znovu necítil vděk a nevěřícný úžas.
"Doufal jsem, že nejpozději dnes večer odešlu článek do Lektvaristy,” řekl. "To už nestihnu. Toho hlupáka s údajnou mantichorou jsem měl stáhnout z kůže a nechat termitům.”
"Jen na ni zakouzli, aby nemohla opustit pozemky, a nebudeme tě rušit,” řekla Maipe. "Přepsala jsem ti poznámky, takže když si na to hned sedneš, může odejít nejpozději v noci. Chceš stihnout zářijové číslo?”
"Přesně tak. Tajemný pan Weghen se chce účastnit soutěže o Slaný kotlík Severního moře, protože přes dětinský název je to soutěž velice prestižní, a mít článek v každém čísle je optimální způsob, jak si ho pojistit.”
Maipe se zasmála. "Jsem si hodně jistá, že vyhraješ. Neprozradíš příliš, když založíš ten nový lektvar na endemických druzích Kordiller?”
Zavrtěl hlavou. "Štítohlavku je také endemická, ale nachází se na západě pouště Gobi. Prozradím tím pouze to, že umím pracovat s endemickými druhy i mimo jejich přirozená prostředí.”

Maipe podržela dveře do domu, Severus se svým nákladem opatrně prošel dovnitř a zamířil rovnou do pokoje, který sloužil jako marodka. Uvažoval nad tím, že drobná dívka v jeho náručí určitě nikdy před tím nebyla pod střechou normálního domu - nejspíš dům ani nikdy neviděla. Vzhledem k jejím zraněním a zcela nepochybnému pokusu o útěk by bylo dobré jí předem dát vypít uklidňující lektvar...
Složil ji na postel a chvíli na ni tiše hleděl. Bylo jí osm nebo devět let. Jeho dceři šestnáct. Obě byly asi ve stejné fázi života - na prahu dospívání a samostatnosti. Obě už si v tomto věku obstarávaly většinu věcí samy a obě budou za tři čtyři roky hledat stálého partnera. Ne, na některé věci se tu nedalo pořádně zvyknout.
"Můžeš jít, Severusi, postarám se o ni,” dotkla se jeho ramene zlehka Yamako, drobná asiatka s věčným úsměvem. Tak jí i říkaly děti - Ondo-ná, Ta, která se usmívá. "Jak to dopadlo s mantichorou?”
"Planý poplach,” odvětil, "a teď mě omluv, mám práci. Kdybys něco potřebovala, neváhej říct komukoli jinému.” Nápadně přehlížel, jak mu strčila do kapsy hábitu seznam s lektvary, ačkoli při tom nešetřila přehnanými gesty. "Nejdřív zítra!"
"A říkám snad něco?"

V ošidném tichu své laboratoře - ostrý křik papoušků pronikl jakkoli tlustou zdí - se ale místo všech těch nezbytných a neodkladných činností posadil do křesla. Mezi sklenicemi s přísadami do lektvarů, ukrytá za zvláště nechutnými ingrediencemi, stála i jedna s přenašedly připravenými pro případ nouze. Bylo drahé se jimi zásobovat, ale díky Severusově lektvaristické a Yamačině bylinkářské činnosti měli peněz dost.
Zatím je využili dvakrát - jednou ho Maipe přemísťovala rovnou do Berlínské kouzelnické nemocnice a i tam ho sotva zachránili. Podruhé tehdy, když představení lekvaristického cechu trvali na tom, že ho musí poznat osobně, než dostane všechny potřebné certifikáty a možnost publikovat v jejich časopisech. Německo se stalo trvalou základnou pro styk s Evropou a zdrojem všeho potřebného - když naznačil, že je uprchlý Brit ukrývající se inkognito kdesi v zahraničí, vyšli mu vstříc všemi možnými způsoby. Ostatně v Německu, které se bránilo Voldemortově vlivu se vší možnou urputností, se takových sešlo víc a vznikla tam významná uprchlická komunita.
Ta přenašedla pro něj znamenala zvláštní pouto, možnost kdykoli změnit životy všech od základu. Poslední dobou na ně musel myslet víc než dřív - byly doby, kdy si je nepřipomenul celé týdny - teď ale přitahovaly jeho myšlenky jako magnet.
Skoro násilím sklouzl očima na štůsek novin. Stále ještě si jednou za dva týdny nechával posílat Věštce, i když v něm dávno nebylo co číst. Británie byla zcela v područí Voldemorta a demagogické výlevy či seznamy popravených neměly s běžnou žurnalistikou nic společného. Dle různých náznaků se dalo soudit, že tam ještě existoval jakýsi tajný podzemní odboj, ale počet jeho členů a vliv se v průběhu let pouze zmenšoval.
Ve francouzském tisku se změnil tón zpráv za poslední tři čtyři měsíce tak výrazně, že bylo jasné, že Francie definitivně podlehla. To samé v Belgii. Kouzelnická Itálie se Voldemortovi nabídla sama a zuřila tam občanská válka mezi jeho příznivci a odpůrci - Voldemortovi stačilo počkat, kdo vyhraje, a buď si potřást rukou s vítězem, nebo snadno ovládnout zdecimované zbytky nepřátel.

"Poslední dobou jsi neklidný,” řekla Maipe a tiše za sebou zavřela dveře.
Zamračil se. Nechtěl, aby si toho někdo všiml - ale byl, sílil v něm pocit, že se jejich životy brzy změní a všechno bude jinak - nemohl se toho zbavit.
"Ochrany domu nejsou dostatečné,” řekl proto nakonec.
"Severusi, nikdo o nás neví, to je první a obrovská bašta naší obrany. Stejně jako já dobře víš, že není mnoho tak silných mágů jako jsi ty. A ty jsi nás zabezpečil jak nejlíp dokážeš. Samozřejmě, že jsou silné.” Mluvila klidně, bez netrpělivosti, jako by to nebyl rozhovor, který se poslední dobou v různých obměnách opakoval. Opřela se o stůl a toužila se k němu natáhnout, obejmout ho, nebo alespoň prohrábnout vlasy... ale neudělala nic. Ve chvílích, jako byla tato, byl někde daleko.
"Mám pocit, jak bych žil na dluh. Cizí život, za který budu muset jednou zaplatit.” Nedíval se na ni. "Možná, kdybych něco udělal jinak, přidal se k Brumbálovi, pokusil se Voldemorta zabít... nemuselo to dopadnout takhle.”
Maipe se neklidně ošila. Severus neměl sklony spekulovat tak neužitečnými způsoby typu ´co by bylo-kdyby´; nikdy se nepokoušel svůj neklid pojmenovat. Alespoň ne nahlas.
"Byl jsi jen krok od smrti, když jsme odešli,” řekla. "Co se děje? Máš zprávy, o kterých nevím? Nebo je to kvůli těm událostem v Paříži?” Nemusela se ptát, vždycky to tak bylo. Kdykoli Voldemort dosáhl nějakého významného pokroku, se Severusem nebyla pár dní řeč. Tentokrát se to ale zdálo horší než jindy a to v ní probouzelo strach.
"Jen pocit. Nic konkrétního,” řekl neochotně.
"Možná na tebe začíná doléhat, že Aida dospívá? Ptá se stále naléhavěji na naši minulost, brzy budeme muset řešit skutečnost, že nemá vhodnou společnost... Nebojíš se jenom toho, že bude chtít odejít? Jsi její otec - takový strach je přirozený.”
"Možná,” odpověděl, ale viděla na něm, že tomu sám nevěří.
"Nebo máš pocit, že už tě tolik nepotřebujeme a že by ses měl vrátit k rozdělané práci?” pojmenovala nakonec ona to, co hlodalo červíkem obav ji samou.
Jeho tvář na okamžik pozbyla jakéhokoli výrazu. Tohle byl Severus Snape, jakého se domorodci báli - bledá strohá tvář, tak nepodobná jejich se svými ostrými rysy, tak cizí svým sebeovládáním mezi jejich bezprostředností a neschopností zakrývat emoce.
"Nesmysl. Musím se pustit do toho článku,” řekl. "Vzorky už mám hotové, ale ještě chybí - "
"Severusi,” řekla jemně a když k ní zvedl hlavu, zlehka se dotkla jeho tváře. "Na jednom člověku nemůže záviset výsledek celé války. Kdybys tam zůstal, zemřel bys. Víš to - víme to oba. Možná, až přijde čas, odsud odejdeme a pokusíme se zachránit svět. Teď jsme ale tady a děláme co se dá pro tenhle kousek světa.”
Měla pravdu, samozřejmě.
"Neplánuji odsud odejít,” odvětil stroze.
Jeho pocity viny a usilovná potřeba je odčinit, spolu s jejími sklony pečovat a vychovávat, vedlo k tomu, že brzy měli dům plný zavržených dětí s magickými schopnostmi a zavedli pro ně vyučování, které se z nejasných provizorií během pár let vyvinulo v regulérní školu - ačkoli představit si sama sebe jako učitele, to byla poslední věc, které by na světě uvěřil. Přibyli k nim postupně Yamako Li, Sigurd Samuelsson, Marco Rivera a Amira Awasthi - podivný spolek vyděděnců, který přesto našel společnou řeč a cíle. Maipe byla jejich nikdy nejmenovanou hlavou a on tím, kdo vyslyšel každé volání o pomoc a v průběhu let piloval své bojové umění na lidožravých obludách všeho druhu, kterým se pralesy v okolí jenom hemžily, aby se ve zbytku času mezi vyučováním a péčí o dceru zavíral v laboratoři a relativním klidu dělal slavným svého imaginárního pana Weghena. Na životě tak, jak kolem nich plynul, pestrý a užitečný, Snape neměl potřebu nic měnit.
"Jen pocit.”
"Jsi unavený,” řekla. "A já se nechci ptát tak dlouho, až to bude vypadat jako výslech. Dej si sprchu, půjdu zatím pomoct Amiře, přišel nový nábytek do chlapeckého pokoje.” Dala mu rychlou pusu a dveře se za ní zavřely. To byla další věc, na kterou si neuměl zvyknout - na složitost získávání základních věcí. Dokázali si díky pralesním zdrojům vydělat dost na to, aby si všechno potřebné vybavení nechávali posílat zmenšené, i když bylo technicky náročné ošetřit je kouzly tak, aby se nesnižovala životnost a kvalita. Ale stále se nemohl smířit s přílišnou závislostí na těch několika bezpečných zdrojích, které si vybudovali, a které přes všechna opatření byly jejich hlavním rizikem. Sice si mohli ledacos přeměnit - a s trochou studia i méně běžné věci - ale takto přeměněné předměty nevydržely dlouho.
Zvedl se a udělal, co bylo třeba - dal si sprchu. Měla spláchnout špínu i starosti a že se jí to tentokrát tak docela nepovedlo, nebylo proto, že by na sebe nevyplýtval dost vody.

"Malá svačina pro znaveného poutníka,” složila mu Aida na malý postranní stolek těžký podnos s obědem pro několik pracujících dřevorubců. Automaticky si stáhl rukávy a Aida se zamračila. "Děkuji,” řekl.
"Je hloupé pořád schovávat to tvoje tetování,” řekla.
"Jak jste se tu měli ty tři dny?” odpověděl a usedl k jídlu. Aida se posadila naproti němu a přitáhla si misku s ovocem, aby mu dělala společnost.
"Nic zvláštního. Jenom máma tu běhala jako lev v kleci, že se neozýváš.”
"Bylo to dlouhé pronásledování.”
"No jistě. Než zase prchneš, chci si s tebou promluvit.”
"Neplánuji hned zase odcházet,” řekl a když na něj pohlédla Maipiným pohledem zvaným ´to známe´, trochu se zamračil. "Nebo jste mi něco zapomněly říct?”
"Jen chci využít příležitosti. Příští týden budu mít narozeniny.”
Opatrně přikývl.
"Sedmnáct - budu plnoletá.”
"Ano.”
"Hodně jsem přemýšlela o své budoucnosti a musím říci, že tenhle způsob života mi hodně vyhovuje. Určitě se sem chci vrátit a pracovat tady ve škole.”
"Vrátit,” zopakoval.
"Asi jsi těžko mohl předpokládat, že odsud nevytáhnu paty?” řekla a pohodila bílou hřívou. Trochu to v šeru místnosti zajiskřilo. "Výlety do městeček tady v horách jsou fajn, ale nestačí mi o všem pořádném jenom číst. Pocházíme z Británie - řekni mi, proč se tam nemohu na pár měsíců odstěhovat.”
"Myslel jsem, že jsme to už probírali,” zamračil se Snape. "Nebo jsi stačila zapomenout, že Británii ovládl despotický šílenec?”
"Čtu to, abys věděl,” opáčila. "A přemýšlím nad tím. Přes to všechno - proč by si mě tam měl někdo všímat? Život jde dál, i když s mnohými omezeními. Přijdu. Porozhlédnu se. Chci taky poznat babičku s dědou. Odejdu. Mezi tím nebudu provokovat, dávat najevo žádné názory... obyčejný turista. Můžu předstírat, že jsem mudla.”
Snape zavrtěl hlavou. "Takhle to tam teď nefunguje. Pochybuji, že by ti snaha nevyužívat magii vydržela alespoň den, tudy skutečně cesta nevede. S tím, jak vypadáš, tam budeš nápadná prakticky stejně jako tady. Všichni jsou prověřováni - vyšlo by najevo, čí jsi dcera.” Vstal a začal přicházet po místnosti, ruce založené na prsou. "To by pro tebe znamenalo okamžitý rozsudek smrti.”
"Nepřeháníš trochu?” rozhodila ruce. "Co jste provedli tak hrozného, že by si to Voldemort pamatoval po tolika letech? Vždyť ještě nebyl u moci, když jste se odstěhovali.”
Snape pevně stiskl rty. "Předpokládám, že nemáš v úmyslu se sbalit tajně v noci a odcestovat na vlastní pěst.” Aida byla silná čarodějka, a pomalu si to začínala uvědomovat. Ne tak silná jako on, ale nechybělo mnoho. Věděl velice dobře, že ji nemůže držet v naprosté izolaci a že vlastně může být rád, že to byla ochotná snášet tak dlouho - to by on v jejím věku rozhodně nebyl a snad i proto čekal to nejhorší.
"Ne, to nemám,” zavrtěla hlavou.
"Jestli chceš, odstěhujeme se na pár měsíců či rok do Berlína - "
"Ano, chci,” skočila mu do řeči. "Vím, že tam máš určité zázemí a je to lepší než nic. Ale myslím, že není úplně fér mi nevysvětlit, proč mi vlastně hrozí takové nebezpečí, že se s mámou třepete i když se jdu proběhnout po lese.”
"Džungle je nebezpečná.”
"Pro mě ne. Narodila jsem se tu. Znám ji. Dýchám s ní.”
"Minulý měsíc jsem zabil několik mil odsud zbloudilého vlkodlaka, který před tím roztrhal za jedinou noc pět lidí.”
"Jsem čarodějka a přemisťovat se umím od dvanácti let. No tak! Nezamlouvej to. Ty se o mně nebojíš kvůli tomu, co na mě může vyskočit z lesa. Británie. Chci ji poznat. Všechno - Londýn, Prasinky, Bradavice, Doverské útesy, zelenou trávu Irska, menhiry v Wallesu...”
"Aido...”
"Tati! Chováš se, jako bys tam někoho zabil a měli tě zatknout jen co se objevíš na ulici.”
"A co když ano?” řekl zvolna Snape a zabodl do ní zlostný pohled. "Co když jsem skutečně zločinec? Nebo my oba?”
"To je... nesmysl,” odsekla rozhodně. "Znám tě. Máma by neublížila kuřeti, vždyť málem omdlévá při pohledu na krev, a ty máš tak hrozný záchranářský komplex, že by ses patrně budil hrůzou ještě rok po té, co bys někomu udělal bouli na čele. Nechci používat velká slova, ale opravdu, opravdu už je na čase mi říct něco víc. Vážně.”
"Stavíš mě před nepříjemné dilema,” prohlásil Snape. "Souhlasím s tebou, že máš nárok vědět, proč se nemůžeš vrátit domů, ačkoli oceňuji, že jsi nepoužila takovou formulaci.”
"Ale? Zní tam tak velké ale, že se tu málem nedá nadechnout.”
"Tvá životní zkušenost je tak propastně odlišná od mé, že patrně neexistuje způsob, jakým ti to vysvětlit tak, aby to celé dávalo smysl,” uvažoval Snape nahlas. "Natož abys to brala vážně a docenila hloubku nebezpečí, jaké nám hrozí.”
"Ale tati... předpokládám, že se mi nehodláš svěřit s tím, že bys byl pravá ruka lorda Voldemorta a - " Zarazila se. Snape mlčel. "To tetování,” řekla. "Četla jsem pár zmínek o znamení zla pro jeho nejvěrnější, ale nikde nepsali o tom, jak vypadá. Předpokládala jsem, že nějaký přívěsek či prsten, ale ty se dají sundat nebo ukrást, ale něco více na těle by bylo jistě logičtější volbou a ten obrázek je skutečně dost drastický...” Uvědomila si, že začíná drmolit a zmlkla. Zamračila se.
Tiše na sebe hleděli. Věděl samozřejmě, že taková chvíle jednou přijde, i když doufal, že o hodně později, snad si dělal i jakési naděje, že nikdy, a byl ochoten ji odsouvat jak to jen půjde - ale určitě neplánoval odhaloval svá největší tajemství zrovna ve chvíli, kdy bude stát před svou dcerou v županu, z mokrých vlasů mu občas ukápne kapka vody na podlahu laboratoře a na stole bude stydnout oběd, z jehož vůně po třech dnech prakticky o hladu jeho tělo málem omdlévalo.
"Dost spekulací,” řekl. "Obleču se. Najím se. Připrav mi kávu a řeknu ti, jak to celé bylo.”

Ulevilo se mu, když poslechla. Přišla o něco později, tak, aby nerušila při jídle, nečekaně zvážnělá a ostražitá. A on pak skutečně vyprávěl - o tom, jak se seznámili s Maipe, o dosud vynechávaných podrobnostech z Bradavic, životě tak cizím pro ni, která vyrůstala bez společnosti, která by jí byla rovna. O zkušenosti v Kruvalu. O jeho důvodech a představách, pro které vstoupil do Voldemortových služeb, o svém rozčarování. O tom, co je to ve skutečnosti Znamení zla. Netajil, čeho se účastnil, i když se nepouštěl do podrobností těch největších hrůz. Vzpomínal na to, jak se snažil mírnit Voldemortovo řádění a jak to někdy znamenalo, že musel zabít... jak se znovu setkali s Maipe a jak ho jeho budoucí žena ´unesla´; jak se rozhodli zůstat v Americe a jak vlastně náhodou padli na místo, které jim učarovalo a kde se rozhodli zůstat žít. Vyprávěl dlouho, podrobně, a Aida ho nepřerušovala. Vypadala smutná a zaskočená a Snape nejvíc ze všeho čekal, že se sebere, uteče a už s ním nebude chtít mluvit.
"Tak teď nevím, z čeho jsem překvapená víc,” řekla po chvíli ticha. "Máma a bystrozorka? Neuvěřitelné. Ty a smrtijed...” potřásla hlavou. "Tak trochu to dává smysl. Vždycky mi přišlo, že se do všech bojů vrháš, jako kdyby sis je zasloužil.”
"Aido,” začal varovně a ona hned omluvně zdvihla ruce.
"Promiň. Je to prostě hrozně zvláštní. Nečekala jsem nic tak dramatického, víš. Takže ty do Británie nemůžeš ne proto, že jsi někoho zabil, ale proto, že jsi v tom zabíjení odmítl pokračovat.” Trochu hystericky se uchechtla. "To je teda síla. Mám tátu...” Snad pod intenzitou Snapeova pohledu nedořekla.
"Mrzí mě, že jsi tohle všechno prožil,” nabídla nejistě a Snape se trochu uvolnil. Ne, to nebylo ´trochu uvolnil´- byl si nucen přiznat, že cítí ohromnou úlevu.
"Teď už asi chápeš, že Británie je pro nás uzavřená,” řekl.
"Nejspíš tě mají za mrtvého... ne?”
Zavrtěl hlavou. "Jestli se dostali k záznamům bystrozorů, a to dostali, protože to byli jeho lidé o hezkých pár let dřív, než se dostal k moci, vědí, že jsem nebyl zajat. Možná si i někdo dal dohromady, že jsme zmizeli ve stejnou dobu jako Maipe - vlastně skoro určitě, to není složitá matematika. Moje práce měla v tu dobu pro smrtijedy nemalou cenu, nepochybuji, že se pokoušel zjistit, kam jsem zmizel. Z Voldemortových služeb se neodchází.”
"Ostatní... Sigurd, Marco... ti mají za sebou něco podobného?”
"Nic tak divokého,” řekl a trochu se ušklíbl. "Jestli tě to uklidní, prověřil jsem je, než jsme je přijali do domu. Budu rád, když o tom pomlčíš, oni o tom neví a není na mě, abych ti vykládal jejich tajemství.”
"Amira utekla před manželem, kterého jí vybrali, když jí byly tři roky, to ví každý,” nadhodila Aida.
"O tom si promluv s ní.”

"Hmm. Jdu si nad tím vším tiše popřemýšlet,” vstala a krátce ho objala. "Díky, že jsi mi to řekl. Jo, a měl jsi pravdu, něco jsme ti zapomněly říct. Indiáni kmene Xilhiá napadá další hadí démon, zřejmě družka toho, co jsi zabil minulý měsíc. Musí být velká, prý ji viděli, jak do sebe cpe tapíra většího než dospělý muž. Ověřovali jsme, jestli nejde o obyčejnou anakondu, ale bohužel jsou tam všude kolem magické značky. Prý na něj vůbec neúčinkují běžné zbraně.”
"A kdy přesně bych se tuhle maličkost dozvěděl?” vstal Snape z křesla a natáhl ruku pro plášť.
"Myslím, že to bylo v plánu až se vyspíš a rada starších si ověří, že netajíš nějakou tu zlomenou kost nebo prokousnutou nohu,” pousmála se Aida v narážce na jakousi starší záležitost. "Ale vzhledem k tomu, že se blíží úplněk, jsem si říkala, že bys ji možná raději vyřídil, dokud není v plné síle.”
"Oceňuji, že alespoň někdo mě má za schopného samostatného rozhodování.” Doplnil do kapes pár vypotřebovaných lektvarů.
"Navíc mě Waithawa prosil, ať udělám cokoli, jenom když ho zítra nebudeš zkoušet z obrany."
"Vyřiď mu, že hned po návratu ho vyzkouším z látky za celé pololetí. V které části svého území se právě pohybují?”
"Kolem jezera Qeuticuala, severní strana. Je to blízko našeho přemisťovacího bodu. Když půjde všechno úplně strašně moc krásně, jsi do večeře zpátky a máma mě neroztrhne, že jsem ti to řekla.”
"Pokusím se. Vyřiď jí, kam jsem šel. Že, hmm, pozdravuji.”
"Ach, to je zbabělé!"
"Když budete hodné, děti, přinesu vám opravdového bubáka."
"Jéé, můžu si ho vyzkoušet první?"
"Vrátím se co nejdřív."
"Jasně, já vím... dávej na sebe pozor."
Vrátil se o dva dny později a všechno bylo jinak.

bxq4i9ti


 

 "Severusi, prosím, řekni, že Aida utekla za tebou...” Maipe byla bledá a rty se jí chvěly. Objal ji kolem ramen, když spolu kráčeli k domu.
"Ne, neviděl jsem ji. Řekni mi, co se stalo.”
"Zmizela už včera večer... Severusi, přilétl patron od Brumbála.”
Snape se zastavil a zahleděl se na ni. Ta slova ho doslova omráčila - v hlavě mu explodovaly dojmy, námitky, vysvětlení a představa možných následků - taková věc znamenala příliš mnoho. "To není možné.”
"Pojď se podívat. Už bledne, ale ještě je mu dobře rozumět, oslovuje tebe, ale mluvil i na Aidu, asi z ní poznal tvoji magii. Aida... Aida mi řekla, co jste spolu probírali, vyptala se na pár podrobností. A pak ten patron - to bylo v hrozně špatnou chvíli! Už tak byla úplně vyvedená z míry. Bojím se, že provede nějakou hroznou hloupost...”
Napůl průsvitný fénix se usadil na krbové římse a otáčel hlavu za každým, kdo procházel okolo.
"Severusi Snape,” řekl Brumbálovým hlasem, sotva se Snape objevil ve dveřích. "Nevím, jestli tě můj patron dokáže najít, tebe či tvé blízké. Ani nevím, jestli jsi naživu. Pokud však slyšíš tato slova, vyslechli je až do konce, prosím. Jakkoli jsme se nedokázali sejít jako přátelé, jsem si jist, že nás vede společný cíl, naděje a povinnost...”
Snape zvolna usedl do křesla. Maipe, místo aby ho jako vždy hnala se napřed převléct a smýt pralesní špínu, klesla vedle něj a zoufale se držela jeho ruky.
"Přes sedmnácti lety bylo vysloveno proroctví. Dlouho jsme hledali ty, o kterých mluví, v bláhové naději, že se zbavíme zla, které dusí naši zemi a které se šíří jako nemoc. Severusi, nedovedeš si představit, jakým hrůzám Ty-víš-kdo propadl, jisto je, že již dávno zešílel a jeho jediným přáním jsou děsivé hry plné smrti, hrůzy a bolesti. Skutečně doufám, že jsi unikl včas a můj patron nehovoří k tvým kostem kdesi hluboko pod zemí.”
"Vůbec jsme nepřišli na to, jak mohl to kouzlo provést,” řekla Maipe nespokojeně. "Jak nás mohl najít. Vždycky byl silný, ale tohle...”
"Naše výzkumy naznačují, že jste odešli s Maipe Dahlovou do exilu,” nenechal se patron vyrušit. "Pokud se tak stalo a zůstali jste spolu, je možné, že právě o vás proroctví mluví. Slyšte sami.

"Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží... narodí se z lásky temnoty a laskavosti, přítel a nepřítel, bílé dítě v leopardí kůži... pod svitem vzdáleného měsíce... Bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná... proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu... Ten, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se narodí pod měsícem v úplňku... setkat se musí na křižovatce času, odkud vede jen jedna cesta a ta žádá oběť krve. Veď ruku bílého dítěte, osvoboď svou duši!"

Pár okamžiků bylo ticho.
"Severusi, jestli je naděje, že to proroctví mluví o tobě, tvém synovi... prosím, vraťte se.”
S posledními slovy patron pomalu bledl, až se docela rozplynul. Snapea probral až Maipin tichý vzlyk.
"Nikdo přece nevěděl, že se Aida narodila ve zvěromágské podobě,” řekla bezmocně Maipe. "Ani Aida to nevěděla! Jak mohli...?” Snape zachmuřeně zíral na místo, kde ještě před chvílí seděl mlhavý fénix. Skutečně to nikdo nevěděl - ani Aidě neřekli, proč se Maipe nikdy neodvážila mít další dítě.
"Okamžitě usoudila, že je to o nás,” dodala. "Dohodly jsme se, že počkáme na tebe. Doufala jsem, že to jen nevydržela a šla ti naproti...”
Snape vstal. "Pojď se mnou.”
Popobíhala za ním, když dlouhými kroky kráčel k laboratoři. Potkali jenom Sigurda: pochodoval po chodbě sem a tam a v náručí držel drobnou holčičku, která se ho držela jako klíště. "No sláva,” zvolal, "už jsem myslel, že tu všichni vymřeli. Opravdu bych potřeboval na chvíli vystřídat!”
Snape ho minul bez povšimnutí, Maipe ze sebe vychrlila jenom omluvné: "Promiň, musíme něco vyřídit... za chvíli, později, nezlob se...”
Jeho povzdech se ztratil za zavřenými dveřmi.
"Náš nejnovější přírůstek,” dodala na vysvětlenou.
"To vyřešíme potom,” vzal to Snape sotva na vědomí. V laboratoři přistoupil ke skříni s přísadami a rozhrnul sklenice. Pod tou, kde skladoval přenašedla, ležel složený pergamen.

"Milá mami, milý tati,” četli spolu, "moc se omlouvám za starosti, které vám přidělávám. Než se začnete moc zlobit, přečtěte si, prosím, mé úvahy. Tedy: to proroctví bylo o mně, to je jasné. (Vůbec si o tobě, tati, nemyslím, že jsi temný. Mám tě ráda.) Mám bílé vlasy, vy jste byli Voldemortův přítel i nepřítel, už se mi několikrát povedlo přeměnit se do leoparda a narodila jsem se o úplňku daleko od Británie.
Táta se tam vrátit nemůže, obávám se, že i tebe by tam poznali, mami, zatímco já se v roli turisty - "
"Nevysvětloval jsem jí snad dost jasně, že to nemůže projít?” ulevil si Snape.
" - mohu trochu porozhlédnout a rozhodnout, jaká je situace. Slibuju, že se nebudu do ničeho plést bez rozmyslu a že budu pravidelně psát! Nemějte o mě starost. Ačkoli mě samozřejmě těší Brumbálova důvěra, nechci skončit jako Voldemortova jednohubka. Vím, že se musím ještě hodně učit. Vaše Aida.”
"Úplně pitomá,” zařval Snape a praštil pergamenem tak prudce, že několik sklenic spadlo na zem. Rozbila se jenom jedna a vzduchem zavoněla svěží bylinková vůně.

"Severusi, já - "
"Jdu pro ni.”
"Co... cože?”
"Říkám, že jdu pro ni.” Snape začal pobíhat po laboratoři a na stůl pokládal věci, které se rozhodl vzít sebou.
"Vlastně jsem zrovna chtěla říct, že bych za ní chtěla vyrazit,” utřela si Maipe slzy, jako zázrakem klidnější, když se přiblížil okamžik, kdy měla začít něco skutečně řešit. "Měla bych jít já. Nepoznají mě.”
"Odmítám riskovat tvůj život. Jsem v boji lepší. Půjdu já. Navíc to tu nemůžeme nechat bez dozoru.”
"Severusi, jestli trváš na tom, že půjdeš, tak budiž, tvé důvody jsou rozumné - ale já jdu také. Budou to tu prostě muset bez nás zvládnout!” Zarazila se. "Až na tu novou...”
"Co je s ní?” odsekl Snape netrpělivě a začal skládat flakónky do příruční tašky.
"Ona není čarodějka, nejspíš má epilepsii, něco takového. Má záchvaty, takže ji jako divnou pohodili k nám. Navíc je úplně zoufalá. Když se nemá koho držet, začne vyvádět.”
"To přeci není první případ... dáme ji jeptiškám do misie, postarají se.”
Maipe se nespokojeně zamračila.
"No co je?” otočil se na ni Snape. "Nemůžeme si tu nechávat mudly.”
"To ale znamená prakticky odsouzení na smrt, v jejím stavu... víš, jak jsou na tom s léky.”
Pokrčil rameny. "Tak ji vezmeme sebou.”
"Asi nechápu...?”
"Sebou. Do Evropy. Sbal se a pospěš si, do hodiny chci vyrazit.”
Maipe se přistihla, že vyběhla po schodech dřív, než stačila zjistit, co má vlastně Severus na mysli. Chvíli ztratila tím, že přesvědčovala Sigurda, že už by v jejich výpravě byl nadbytečný. Pak proběhl stejný rozhovor s Amirou; Riveru jen netrpělivě odbyla a Yamako naštěstí po cestách netoužila. Naopak jí pomohla sbalit nejnutnější a spoustu energie vložila do toho, aby se Maipe, která si zdaleka nebyla tak jistá, jak se pokoušela předstírat před Severusem, snažila uklidnit - ne, dům se bez nich nezboří, děti nezvlčí, všechno bude v pořádku, hlavně najděte Aidu...

"Připravená?” Dospělí stáli v kruhu před domem a děti bez výjimky posedaly na okna. Tentokrát je nikdo nezaháněl; nálada byla vážná a zachmuřená a tak jen tiše přihlížely, snědé hlavičky s velkýma očima. Sigurd přistoupil ke Snapeovi a s úlevou mu předal své břemeno. Dívenka se bez odporu přimkla k novému nosiči a držela se jako klíště, s tváří zabořenou do pláště, nezvykle teplého na zdejší podnebí.
"Dejte vědět, co se děje,” řekla Yamako a krátce se s Maipe objaly.
"Hodně štěstí.”
Pak už jenom aktivovat přenašedlo a přenést se přes půl světa dál.

První vjem byla zima - Maipe se roztřásla, i když vstoupili sotva do začátku podzimu. Foyer Berlínského lektvaristického institutu bylo otevřené do zahrady a profukoval jím svěží vítr. Kolem nohou jim prolétlo pár žlutých listů ze stromů.
"Pane... madam,” přistoupil k nim postarší čaroděj ve fialově vyšívaném kabátci. "Čemu vděčíme za vaši návštěvu? Není obvyklé, aby se hosté přenášeli v tato místa.”
"Pane,” uklonil se mírně Snape, "omlouvám se za ten vpád. Jsem držitelem veškerých povolení. Mé jméno je Weghen - "
"Vskutku!” zvolal muž. "Už vás poznávám. Viděli jsme se před lety a vyměnili pár dopisů. Já jsem Lars Rieder.” Potřásli si rukama, Snape, jen s nepatrnými známkami netrpělivosti, představil Maipe, rychle uťal otázky ohledně lektvarů a přešel přímo k věci.
"Moje dcera se vydala za dobrodružstvím bez patřičných rodičovských ponaučení,” objasnil stručně. "Musela se tu objevit zhruba před dvanácti hodinami. K poznání je snadno, má dlouhé bílé vlasy...”
Pak už to šlo rychle. Pan Rieder jim pomohl najít toho, kdo pobýval v institutu večer před tím, ten si snadno vzpomněl na slečnu Weghenovou - Snapea jen pramálo uklidnilo, že měla dost rozumu nepoužívat své pravé jméno - a na její zájem o cestování po Evropě.

O další hodinu později Maipe běhala po Berlíně s indiánskou dívenkou přilepenou na rameni ve snaze najít vhodný útulek; věděli, že Evropané se ujímají i postižených dětí. Snape se zatím pokoušel zjistit, jak se kupují letenky, a málem proklel nevinnou dívku u přepážky za to, že mu začala vykládat cosi o špatném počasí a posunutých letech. Aida tak nabírala náskok, kterého se oba děsili.
Přesto se za další dvě hodiny sešli na letišti k letu do Paříže, odkud se už Snape byl schopen do Londýna přemístit.

Tou dobou měla Možná-věštbou-vyvolená už dávno za sebou první doušek anglického vzduchu na letišti Heathrow, a plná optimismu se vydala do Londýna. Lidé se k ní chovali vstřícně - jak jinak, mladá krásná dívka se skromným úsměvem - a všechno bylo větší, lidnatější a tisíckrát zajímavější, než si podle vzpomínek na malá jihoamerická městečka představovala.
Agent Voldemortovy tajné policie si jí všiml vlastně náhodou, a také se v květinářství seznámila s jistým Nevillem, ale to už je docela jiný příběh. Ten náš dospěl tam, kde Severus a Maipe žijí spolu, jeden pro druhého, pro společné cíle.
A tak je to správné, tak to má být.

Konec

Zpět na hlavní stranu blogu