Kráska a Smrtijed III. - Trosky kam se podíváš

17. prosinec 2012 | 08.15 |

Kapitola sto pátá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Alex Drassel)

Sestupujeme po nepravidelných, sešlapaných schodech, teď už jsem si jist, že je to stará věž. V každém patře místo sotva na otevření dveří a jinak jenom prudce dolů, malá okénka, hrubé kamení. Selwinovo tělo musíme překročit. "Mám vás snad přenést?” zeptá se Snape výsměšně, když zaváhám.
"Jenom... ne, jdu.” Čert ho vem! "Jen se dívám, kam nejlépe našlápnout." Protože dupat po mrtvolách vážně nechci. Snape mu sice sebral hůlku, ale nenamáhá se ani s obyčejným lumos, takže moc nevidím a dolů klopýtáme na pokraji nebezpečí pádu. V dalších dvou patrech jsou místnosti prázdné, v té nejspodnější pak objevíme chabě zařízenou skrýš. U stěny jednoduché lůžko, stůl zavalený nepořádkem, zbytky jídla, kusy pergamenu. Pár zakrvácených hadrů.
"Accio hůlka Severuse Snapea!” pronese Snape zřetelně, když se chvíli marně rozhlíží, a za okamžik se už s úlevou chopí svého kouska dřeva. Selwinovu mi strčí do ruky a když ji upustím, protože mě v první chvíli vyděsí představa, že bych měl mít hůlku někoho takového, jenom zavrčí: "Nechovejte se jako hlupák!”
Jasně, já vím! "Promiňte..." Jenom to bylo moc náhlé. Nemusí snad každý šlapat jako stroj!
Přesto se snažím zdržet námitek, když mě vyzve, abych se pokusil najít něco užitečného, sám se usadí ke stolu a začne se prohrabovat v pergamenech. Něco užitečného v hromadě smetí, to zrovna... se zaťatými zuby prohledám lůžko a věci na podlaze. Dle očekávání neobjevím nic, co by stálo za komentář. Oblečení je špinavé a na tohle jídlo bych měl chuť tak po čtrnácti dnech hladovění. Až dvě láhve vody mě smíří s tímhle úkolem.
"Napřed ji vyčistěte,” pronese Snape, aniž zvedne hlavu. Strnu. Brali jsme ta kouzla loni, ale kdo by si je pamatoval? Jedno z těch zdánlivě strašně užitečných zaklínadel, která se nikdy nepoužijí. Po několika vteřinách hlubokého ticha se na mě Snape podívá, já zatoužím zabít jeho i sebe, pak mi řekne správná slova a naznačí pohyb hůlkou. Fajn. Udělám to a k mé nemalé úlevě se láhve nerozbijí. A voda chutná úžasně, skvěle. Snape vypije svou, pak ale zůstane zírat do zdi, až se vyděsím, jestli jsem ho právě neotrávil. Zvlášť když mám pocit, že kolem něj vidím magickou auru... ale to se mi asi jen zdá.
"Pane profesore?” hlesnu.
"Odcházíme,” vstane energicky, hrst pergamenů zmenší a zastrčí do kapsy. "Začneme v Brightonu.”
"Ale já jsem myslel...” Zmlknu. Samozřejmě, že musíme zjistit, co se stalo s ostatními. Ale ti teď nejsou v žádném nebezpečí, ne? Mudlové jim neublíží.

Není nejmenší důvod, proč by mě napřed nemohl vrátit do Bradavic. Nechci už nic řešit, a už vůbec ne s ním. Jsem unavený, mám hlad, celé tělo mě bolí, a...
"Nepřepínejte se zbytečně.”
Zamrkám. "Samozřejmě. V Brightonu,” zamumlám poraženě. "Kde jinde." Snape mě bez varování chytí, přemístíme se a aby toho nebylo dost, hned po dopadu mě srazí na zem. Chvíli ležím nehybně na zádech a skoro s nadějí čekám na křik, jako že nás někdo viděl, a já se pak Snapea konečně zbavím, když ale nic nepřichází, s povzdechem se odplížím vedle něj. Vyhlížíme mezi napůl holými větvičkami nějakého roští na prostranství, ze kterého nás včera Selwin unesl. Ve dne to tu vypadá rozlehlejší, stále ještě se tu pohybuje pár policistů. Naštěstí je tu dost rohů a zákoutí, abychom se mohli slušně schovat.
"Počkejte tady,” zašeptá Snape a odplíží se stranou dřív, než mu stačím říct, že tu zůstat sám v žádném případě nechci. Naštěstí se vrátí za pár minut a vypadá docela spokojeně. "Jsou v nemocnici u Jeremiáše,” řekne, "pojďte.”
"Jak to můžete vědět?” zeptám se, protože vím jistě, že nemohl s nikým mluvit. Vzhledem k tomu, v jakém je stavu, by připadal podezřelý úplně každému, ti policisté by ho určitě nenechali být.
"Zeptal jsem se,” ušklíbne se Snape. Jako v odpověď na mou otázku projde kolem našeho křoví mladá policistka s velmi skelným výrazem ve tváři.
"Vy jste na ni zakouzlil imperius?” vyletí ze mě dřív, než se stačím zamyslet nad tím, jestli chci svého profesora opravdu obvinit z nepromíjené kletby, zvlášť když jsme tu sami a nikdo se nikdy nedozví, že... Pohled, kterým mě obdaří, slibuje zaplnit dlouhé zimní večery nějakou užitečnou prací v laboratoři.
"Nebylo potřeba," odpoví přesto. "Zmlkněte už. A zavřete oči. Nikdy jsem tam nebyl, to přemístění bude nepříjemné.”
Než stačím začít ječet hrůzou z toho, že mě přemísťuje někam, kam se přemístit vlastně nemůžeme, popadne mě a svět se zatočí. A k mému nesmírnému úžasu nás prostor vyplivne celé a nepochroumané někde, kde to rozhodně smrdí jako v nemocnici, stěny jsou bílé a podlaha lesklá, takže to nejspíš nemocnice i bude. "Je mi špatně," hlesnu. Vypadá to jako výklenek za výtahem, kam chodí personál kouřit. Máme víc štěstí než Snape rozumu, protože tu zrovna nikdo není... ale to koneckonců není moje věc.
"Jak jste se mohl přemístit?” zašeptám zuřivě, sotva se mi přestane točit hlava, protože tohle je všechno proti tomu, co jsem kdy o přemisťování slyšel, a jsem příliš nervózní, než abych dokázal být zticha. Ve skutečnosti ta otázka znamená - jak jste mi to mohl udělat? Nechci, aby svými pokusy riskoval můj krk!
"Jak vidno, mohl,” odsekne. Stejně je to divné. Že by to zjistil od té policistky? Nitrozpyt? Myslel jsem, že je to pověra... dneska už se nebudu divit vůbec ničemu. Budiž to skálopevné předsevzetí.

(Vanja Grishamová)

Zmijozelská společenská místnost leží překvapivě daleko od učebny lektvarů. Tedy ne nijak přehnaně daleko, ale mnohem dál, než jsem si myslela, ačkoliv sama sobě musím přiznat, že jsem nejspíš napůl očekávala, že tam chodí přímo nějakým tajným vchodem, ukrytým třeba za sklenicí s naloženými zbytky baziliščího ocasu, nebo tak někde.
"Nemůžu ti prozradit heslo," otočí se na mě Viktor omluvně a zamumlá kouzlo, ze kterého mi začne šumět v uších.
Protáhnu se portálem, který se náhle v holé kamenné zdi objeví, a ocitnu se v něčem, co je na první pohled i přes absenci oken překvapivě příjemně zařízené. Vlastně je to tam docela útulné, hrubě otesané zdi doplňuje smetanově zabarvený hustý koberec a lampy zalévají celou místnost jasným světlem. U obrovského krbu je přisunutá pohovka a na ní se mačká několik mladších studentů kolem vysoké dívky, která cosi tichým hlasem vypráví.
"Máte to tu pěkné, jen mi tu chybí knihovny," otočím se k Viktorovi. V tu chvíli místností zavane průvan a já si přitáhnu plášť blíže k tělu... nejsou tady okna, teplý vzduch se ani nehne... pojmu poměrně hrozné podezření, že to nebyl vzduch, co mi hnulo s hábitem, a poněkud konsternovaně se posadím do jednoho z křesel.
"Studenti si sem vozí pouze vzácné svazky, které nejsou ve školní knihovně, a ty nikdo nedá z ruky. Letos jsem u jednoho sedmáka zahlédl svitek ze třináctého století o použití fénixovy krve do lektvarů. Asi chápeš, proč to tu není odloženo přístupné všem," vysvětlí mi s úsměvem. "Dáš si čaj?"
"Použití fénixovy krve do lektvarů," zopakuji ohromeně. "Asi neexistuje způsob, jakým bych..." Bezmocně pokrčím rameny.
"Takové věci se nepůjčují a krevní dluh u něj nemám," odmítne. "Já sám mám podobných studií málo, náš rod si nikdy na shromažďování moudrosti v knihách nepotrpěl, bohužel."
Chystám se odpovědět, protože málo koneckonců neznamená nic a ať už se se mnou tenhle Zmijozel začal bavit z jakéhokoliv důvodu, pokud by to vedlo k zapůjčení něčeho natolik vzácného, jako byla jmenovaná studie, byla bych schopná přislíbit cokoliv - jenže ještě před prvním slovem znovu pocítím závan vzduchu těsně u svého těla a jak se překvapeně pohnu, zřetelně cítím, že jsem se někoho dotkla. Velice pravděpodobně někoho pod extrémně dokonalým zastíracím kouzlem, nebo možná pod neviditelným pláštěm, a kousnu se do rtu, abych nevybuchla.
Viktor se na mě chvíli dívá, zatímco se snažím netvářit nasupeně a nepřijít o dobrou náladu, kterou jsem od setkání s ním poprvé od rána měla, ale když se nemám k reakci, vstane a přejde ke gauči u krbu.
"O tomhle si ještě dlouze promluvíme," procedím mezi zuby v takřka neslyšném šepotu a v naprosté víře, že mě Harry slyší.
"Vanjo, tohle je Marie Anna Jackson. Maruško, Vanja Grishamová," přivede mi vzápětí Viktor malou hnědovlásku, která jde o krok za ním a upírá na mě spíš vystrašený než oddaný pohled.
"Moc ráda tě poznávám, Maruško," podám jí ruku, což ji donutí udělat krok vpřed - výchova čistokrevných rodin je zakořeněna příliš hluboko, než aby tělo příslušné reflexy mohlo konzultovat s rozumem.
"Je mi ctí vás poznat, slečno," pípne dívenka a zabodne pohled do podlahy.
Ohlédnu se na Viktora, ale ten se tváří vážně, žádné kradmé úsměvy. Vrátím proto svoji pozornost k Marušce. "Neposadíme se?"
Horlivé kývání.
Chvíli sedíme, dívenka ke mně občas zvedne pohled a hned jím zase uhne, až jí nakonec položí Viktor ruku na rameno a povzbudivě ji stiskne.
"Slečno Grishamová," promluví ke mně sytě hnědé oči, "zachránila jste mi život. Mám u vás krevní dluh. Pokud budete někdy v ohrožení života a já budu moci svůj život položit za vás, stane se tak."
Cítím, jak mě její oči pohlcují, a naskočí mi husí kůže. Mám velice nepříjemný pocit, že to nejsou jenom slova, o co tady teď jde, ale dost dobře nemůžu uhnout pohledem, abych si po někom žádala odpovědi na to, co se tu teď děje.
"Jsem jedináček, plně přiznaný svými rodiči. Pokud budete chtít svůj nárok na můj život prodat, odkoupí jej. Máte moji věrnost."
Konec. Hnědé oči jsou náhle součástí obličeje, vidím krůpěje potu na jejím čele a pevně sepnuté ruce, které se chvějí. Otevřu ústa a kousnu se do rtu, když mě nenapadne vůbec nic, co bych mohla říct.
"Jsem malá, ale jsem premiant. Budu vám užitečná, uvidíte!" zapípá ta dívka nesměle. Proti hlasu, který zněl místností před chvílí, je to obrovská změna.
"Slečno Jackson, mohla bych vám říkam Maruško?" zeptám se nakonec. Když přikývne, podám jí ruku a dodám: "Já jsem Vanja. Tykej mi. Budeme kamarádky?"
Matně vytuším, že Viktor v tu chvíli protočí oči.
"Jistě, sl-... Vanjo."
"O tom krevním dluhu si promluvím s tvými rodiči, ale nedělej si s tím starosti. Jestli se mnou nechceš kamarádit, prostě to nedělej. Jsi velká holka a máš právo žít svůj život."
"To nemám!" vyjekne trochu zoufale.
"To nemá," vloží se do toho Viktor. "Možná bych ti měl něco povědět o krevních dluzích, jestli máš ještě čas."
"Vlastně... nemohli bychom zítra?" zarazím se uprostřed kývnutí. Skoro hmatatelně vnímám zatajený dech neviditelné postavy za mým křeslem.
"Přijdeš sem?"
"Určitě, na čase se ještě domluvíme." Mrknu na Marušku, usměju se na Viktora, dupnu na neviditelnou nohu a v kamenném portálu se zdržím přesně tak dlouho, aby za mnou nikdo nemohl projít ven.

 

(Severus Snape)

"A... co teď?” zeptá se Alex, když zastavíme na okraji chodby. Začínám vážně uvažovat, že jeho iritující žvanění složené z irelevantních poznámek utnu jedním dobře mířeným silenciem. Zcela zjevně patří mezi ty zoufalce, kteří neklid kompenzují zvýšenou verbální aktivitou - a hlavou mi bleskne, jaké štěstí pro mě i pro slečnu Grishamovou bylo, že ona touto zejména v Nebelvíru rozšířenou chorobou netrpí. Patrně bych ji ke škodě nás obou zabil nejpozději ve třetí knize.
"Čtvrté patro.”
V časně nedělním odpoledni je nemocnice dosud pustá, návštěvy dorazí později - na prázdných chodbách se tak vyjímáme obzvláště nápadně. Než se mi podaří najít cestu, jsme celkem šestkrát dotázáni, zda nepotřebujeme pomoci; z toho čtyřikrát se nás pokusí odeslat na úrazové oddělení (první patro vlevo dole) a dvakrát na spěšnou pohotovost (přízemí uprostřed). Dává mi to docela dobrou představu o tom, jak vypadám. Já osobně bych Drassela poslal nejraději na psychiatrii (modrá budova vzadu, patra jedna až čtyři) - když konečně pochopí, že nesdílím jeho potřebu konverzace, začne si něco mumlat pro sebe.
Do čtvrtého patra vyjdeme po schodech. Popularitu si tím u Nebelvíra nijak nezvýším, ale pokud si on sám kamer před vstupem do každého z výtahů nevšiml, já nevidím důvod, proč ho na ně upozorňovat. Pokoj je k nalezení snadno - už z dálky nás vítá jekot dobře slyšitelný široko daleko.
"Nééé, nikam nepůjdu! Zůstaneme spolu! Nechte mě, pusťte mě, nechte jí, pomoc!” Hedwig a Marika. Bouchou dveře, křik ztichne.
"To snad není možné,” uleví si ženský hlas, "vůbec nespolupracují. Počkej tu, zjistím, kde se zdrželi ti chytráci ze sociálky.”
"Jen běž,” odpovídá muž, "nehnu se od dveří. Začínám pochybovat, že tu máme oběti. Zlodějíčci, co se připletli do cesty gangu, možná.” Kroky odezněly na druhou stranu chodby, takže když jsme se vynořili zpoza rohu, jedinou překážkou byl lehce obtloustlý policista s vyjevenou tváří, který vzápětí zapomněl, že nás kdy viděl. Vládnu magií celý svůj život... ale stále znovu mě dokáže potěšit, jak nesmírně efektivní je to zbraň.
V pokoji sedí na posteli Marika omotaná mnoha metry obvazů, vedle ní Hedwig a na židli John. Navzdory předchozímu křiku vypadají všichni klidně. Alex se s úlevou sesune na další volnou židli a nechybí mnoho, aby je chytil za ruce stejně jako malá Hedwig.
"Pane profesore!” vydechne Marika, "musíme pryč co nejrychleji, už se dlouho neudržíme... chtějí nás rozdělit, neřekli jsme jim nic, ani jak se jmenujeme, napřed to brali, že jsme v šoku, ale už přitvrzují... utajení jsme neporušili...”
Krátce pokývnu hlavou. To je velmi uspokojivý souhrn.
"Posbírejte si věci,” řeknu tedy jenom, "přemístím vás.”
"Ale...” Marika se zřejmě pasovala do role mluvčí, teď se ale rychle rozhlédne i po ostatních. John jenom pokrčí rameny, Hedwig neklidně poposedne, Alex zazírá demonstrativně stranou. "Jste si jist, pane profesore, že nepotřebujete...” Když se zamračím, zvedne v sebeobraně ruce. "Nechci zpochybňovat vaše rozhodnutí! Ale byl jste magicky vyčerpaný. Zvládneme počkat, pokud by to bylo potřeba. Oni nám neublíží.”
Krátké Alexovo zajíknutí, které vedle sebe zaslechnu, naznačí, že někteří rozhodně čekat nehodlají. Nevím, co je vede k přesvědčení, že jejich subjektivní dojmy budu brát v potaz.
"Buďte ujištěna, slečno Bernsová, že mám o svých možnost dostatečnou představu. Je někdo z vás zraněný způsobem, který by vylučoval přemístění?” Čtvero zavrtění hlavou je mi dostatečnou odpovědí. "Postavte se doprostřed místnosti.”
Několik mávnutí hůlkou a pokoj je dokonale uspořádaný a čistý, jako by v něm nikdy nepřebývalo několik potrhaných a špinavých teenagerů. Čím méně stop, tím lépe. Stačí se už jenom nějak porovnat k přemístění, což se ukáže být větším oříškem, než se mi zpočátku zdálo, protože se musím co nejplošněji dotýkat všech čtyř, Marice co možná ulehčit vzhledem k jejímu zranění a nevěřím příliš, že Hedwig a Alex se udrží sami, zvláště když trpí značnými zábranami se mi přiblížit - nicméně vzít všechny naráz je sice namáhavé, ale v celkovém výsledku snadnější, než kdybych přenášel každého zvlášť, nemluvě o tom, že nejsem nijak nakloněný možnosti se rozdělovat -
Prásk.
Spadneme všichni. Já krátkou vlnou naprostého vysílení, ostatní pod mojí vahou nebo následkem šoku z asistovaného přemístění, na které nejsou zvyklí. Vzápětí však cítím novou vlnu magie, která mnou provane jako jemný vánek. Albusi, Albusi... držel jsi dobře své tajemství. Koho by vůbec napadlo, že se Bradavice o svého ředitele tak dobře starají?
Když jsme s Alexem procházeli Selwinovou tvrzí, byl jsem si jist, že už brzy nedokážu udělat jediný krok. Stačilo k nim však vztáhnout pouhou toužebnou myšlenku, aby odpověděly. Ne, nejsem při plné síle, je to záplata, berlička, pár lžic polévky pro umírajícího hladem. Přesto to bylo dost, abych mohl udělat, co bylo třeba. Abych se dokázal přemístit na místo, které jsem si přečetl v něčí paměti - neskutečná, fascinující věc, nad kterou se budu muset ještě v klidu důkladně zamyslet. Abych dokázal přemístit čtyři studenty naráz. Abych nás všechny dostal zpět.
Ačkoli takřka klopýtám únavou, připadám si mocný, přeplněný možnostmi, s úžasnou budoucností plnou světla před sebou - možná je to víc následek vypětí, rozjařenost k smrti vyčerpaného mozku. Uvědomuji si, že bych si měl hlídat každé slovo, protože teď budu mít sklony k blábolení přímo Nebelvírských kvalit, stejně mi ale otázky okolí splývají v jeden nesrozumitelný šum.
"Ustupte všichni,” zachraptím, když si uvědomím, co se děje. Přemístili jsme se dobře, přímo před bránu bradavických pozemků - a tedy přesně pod nos novinářů. Palbu jejich otázek naštěstí brzy utiší bystrozoři. Seběhnou se snad všichni, užaslí, rozjásaní, odtlačí novináře stranou a někdo nejspíš použije bariérové kouzlo, protože jejich ječivé hlasy se ztratí kdesi daleko.
Otázky, nadšení... snad kdyby mluvili pomaleji a v kratších větách?
"Ustupte,” pronesu, "musíme do školy. Všechno... později.” Asi chápou, nebo jim nezbývá nic jiného, ale o pár chvil později už kráčíme ke škole po široké, ve sněhu prošlapané cestě, držím ruce na něčích ramenou a možná jsou mi oporou, nebo já jim; Bradavice nám v odpoledním slunci září vstříc a já náhle necítím pochybnosti a vím, že jsem udělal dobře, když jsem vyšel z údolí stínů a stal se jejich ochráncem, nemohu pochybovat, ne ve chvíli, kdy kráčím vpřed obklopený dětmi, které jsem vyrval nepřátelům, ne ve chvíli, kdy mě toto magické místo přijalo za své a v mých žilách koluje jeho síla.

(Vanja Grishamová)

"To se mi snad zdá!" zaječím z plných plic ve chvíli, kdy za námi naklapnou dveře, a Harry leknutím pokazí tišící kouzlo. "Co sis vůbec myslel, že děláš?!"
Přikrčí se, doopravdy se přikrčí, a dívá se na mě beze slova.
"Nic," prohlásím nevěřícně po chvíli napjatého ticha. "Nic. Prostě nic. Absolutně k tomu nemáš co říct."
Založím si ruce, několikrát pomalu mrknu, zhluboka dýchám, abych se uklidnila.
"Tak to není," ozve se za další chvíli Harry hrozně tiše. "Měl jsem strach, že ti tam něco udělají. Jsou to Zmijozelové a ty jsi pomohla zabít Voldemorta a jsi moje přítelkyně a mají tisíc důvodů, proč tě nenávidět..." Zmlkne.
"Tomu se říká rasismus, Harry. Vždyť tohle už nejsou ani předsudky, tohle je prostě rasismus! Každý Nebelvír má vždycky pravdu a každý Zmijozel patří automaticky do Azkabanu? Škoda, že je tam neposílají už ve chvíli, kdy je odhalí Moudrý klobouk, ušetřilo by to tolik práce! Jsi... neskutečný."
Harry zvedne v sebeobraně obě ruce. "Tak to není! Já samozřejmě vím, že Pettigrew byl z Nebelvíru, ale uznej, že většina Smrtijedů byli Zmijozelové..."
"A tvůj táta jako dítě šikanoval svoje spolužáky!" skočím mu do řeči rozčileně.
Harry zbledne a na tvářích mu naskáčou rudé skvrny.
"Můžeš mi říct, proč to vytahuješ? Jak to souvisí?"
"Souvisí! Sám jsi to ve Zmijozelu viděl - starají se tam o sebe, pomáhají si, starší utěšují mladší, kteří mají z posledních dnů trauma na celý život. Každý z těch, kdo tam seděl, je lepší člověk, než byl tvůj otec. A víš ty co? Jsou to lepší lidi, než jsi ty! Co jsi dělal po bitvě, kolik dětí jsi obejmul, kolika prvňákům jsi řekl, že to bude fajn, že nedovolíš, aby jim někdo znovu ublížil? No, kolika? Místo toho, abys mě špehoval někam, kam jsi nebyl pozvaný?!"
Zírá na mě s očima doširoka rozevřenýma, rty pevně stisknuté. "A ty?" zeptá se nakonec.
"Já? Já klidně přiznám, že je Viktor lepší než já, že má větší srdce." Zdvihnu pyšně bradu, je určitý druh snobství přiznat si, že jsou lepší, než jsem já. "To ty to nedokážeš." Pohlédnu na něj skoro výsměšně. "Přiznat, že je Viktor lepší než ty."
"Ty si to vážně myslíš?" Ten úžas v očích... "Zabil jsem Voldemorta."
"A snědl svoji profesorku."
"Ty...!"
"Ano?"

"Měli bychom toho nechat. Promluvit si později. Tohle nemá cenu," zavrtí nakonec Harry hlavou. Je unavený, ale to já taky. Už nechci nic odkládat, chci dát věci do pořádku tak, jak by měly být.
"My už si nepotřebujeme promluvit." A vlastně je mi to líto. Jenže toho bylo tolik... a on o mně toho ví tolik! Zase si uvědomuji, že je hrozně mladý, ještě dítě, i když umí bojovat a zabíjet. "Vždyť to sám vidíš, jak to mezi námi je. Tahle cesta není správná."
Patetičtěji už to snad ani nešlo říci, ale Harry to nejspíš nevnímá, stojí s očima doširoka rozevřenýma a myslím, že má v pohledu prosbu. Pocítím náhlou touhu ho obejmout, naposledy, je to něco, co jsem si odepřela už navždy, ale odolám, zůstanu stát na svém místě.
"Očarovali tě. Ve Zmijozelu."
Ani touhle poznámkou tu chvíli nedokáže zničit. Zavrtím hlavou, smutně se usměju. "Vlastně nevím, jestli zůstaneme kamarády," nadhodím. "Protože já Zmijozel zavrhnout neplánuju."
"Budu o tom přemýšlet,"
slíbí docela tiše.
"Drž se," rozloučím se a vyjdu na chodbu, abych ho nechala o samotě. V hlavě mi trochu šumí, pořád si nejsem úplně jistá tím, co jsem udělala, ale ano, bylo to správné, myslím si, že ano.
Vyjdu několik schodišť, potřebuju si projasnit hlavu, ale nechce se mi do venkovního mrazu, a tak jen pokračuji po hlavní galerii s okny na západ a topím se v zapadajícím slunci. Zlaté paprsky tančí po stěnách a skoro mě oslepují, kráčím se svým stínem na konec chodby a potom zase zpátky, počítám kroky a poslouchám jejich ozvěnu. Opřu se čelem o ledové sklo pokreslené mrazem, zavřu oči a nechám se hřát... Otevřu oči, pohlédnu na zasněžené školní pozemky, usměju se, moje mysl se na nic nesoustředí a jako by právě díky tomu pochopila život a svět v jeho celistvosti.
Jenže ty temné skvrny na pozemcích nejde přehlédnout. Několik postav, vzájemně se podpírající, a vím, zkrátka vím, že ta nejvyšší z nich je Snape. Poznám ho už dávno podle chůze a podle kroků a teď podle chůze dokážu poznat, že je vyčerpaný na smrt a nejspíš i zraněný, ale taky že je vítěz, že opět vyhrál další boj, ačkoliv netuším, za co bojoval.
Sleduji celou jeho cestu ke škole, náhle se černé tečky rozmnoží, z budovy k němu vybíhají další a další lidé, rozeberou si původní skupinu teček mezi sebe a zajdou do budovy.
Zavřu oči, posunu své čelo na další ledový kousek skla a nechám se hřát sluncem. Tenhle den nakonec probíhá přesně tak, jak má.

 

Předchozí       ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu