Kráska a Smrtijed III. - Za svítání

19. listopad 2012 | 06.00 |

Kapitola sto třetí.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Severus Snape)

Jedno z dosud zdánlivě bezvládných těl za Jugsonem se vymrští a vrazí mu do nohou. Nějaký mladík, svázaný mnoha metry lana do neforemného balíku. Trefí se šikovně pod kolena, shodí smrtijeda na zem a spolu s ostatními rukojmími se snaží převalit se na něj, zabránit mu v pohybu, v orientaci. Jugson vztekle nadává, kope do nich, stačí mu se odtáhnout, aby za ním nemohli, ale ta chvíle je všechno, co potřebuji, abych se ocitl na dosah a sevřel ruku s hůlkou. Boj je krátký, jeho strach nemá proti mé zběsilé zuřivosti šanci. Nevím přesně, jak jsem ho zabil, nejspíš jsem mu zlomil vaz. Svět kolem zčernal a další, co dokážu vnímat, jsou vystrašené hlasy, hlasy, které znám -
"Pane profesore, prosím, probuďte se..." Rozechvělý, vyděšený, vyčerpaný šepot. Když otevřu oči, zjistím, že jsem nacpaný v úžasně nepohodlné poloze za jedním z regálů, teď vysunutým do prostoru, pod kterým byli před tím rukojmí. V první chvíli mi připadá jako neskutečně špatný vtip, když poznávám ty tváře – Alexe Drassela, Mariku Bernsovou ze Zmijozelu, Hedwig Johnsonovou a Johna Wynathana, čtyři děti, které jsme považovali za mrtvé, sežrané červy. Pak mi dochází, že jsou skuteční, nezemřeli, skuteční -
"Alex drží zastírací kouzlo, ale už jen chvíli," šeptá chvatně Marika a Alex se krátce otočí, drží Jugsonovu hůlku a drmolí stále dokola zaklínadlo, které nás dosud ochránilo před nevítanou pozorností. Obchodní dům se zaplnil mudlovskými policisty, krouží jako supi kolem mrtvých těl a náš kout jim musí připadat jako zcela prázdný kus prostoru.
"Umíte se přemisťovat?" Odpoví mi zavrtění hlavou.
"Umíte někdo předávat magii?" Marika mi pomáhá se posadit a i tentokrát jsou odpovědi negativní.
"Rennervate," udělá ke mně mou vlastní hůlkou a hned mi ji provinile pokládá vedle ruky. Kouzlo je slabé a způsobí leda to, že se dokážu sám postavit na nohy; určitě ne přemístit, a už vůbec ne se čtyřmi dětmi naráz. S pěti, protože si konečně všimnu, že vedle nás leží ještě jedno tělo, nepochybně mrtvé, Martina Henssena z Havraspáru.
"Víte někdo, kde jsme?"
"V Brightonu,"
odpoví neuspořádané hlasy.
"Měli tu připravený úkryt v nějakém starém domě,” pokračuje John, "ale to bylo před pár měsíci. Nevěděli, že to zatím mudlové strhli a postavili obchoďák. Tohle,” mávne neurčitě okolo, "jsou jen takové škatule, postaví se raz dva. Hrozně se mezi sebou pohádali, když jsme se tu objevili...”
"Musíme čekat,"
rozhodnu nakonec, "budete se střídat." Ukážu jim, jak vytvořit jednodušší zastírací kouzlo než to, o které se pokoušeli dosud; snadněji se udržuje, ale propouští zvuk, takže sedíme namačkaní v koutě tak tiše, jak je to jen možné, přitisknutí jeden ke druhému ve snaze zabrat co nejméně prostoru, s deprimujícím výhledem na zdemolovaný obchodní dům a mrtvé tělo.


Mudlovští policisté naštěstí s ničím nehýbají, s úmornou důkladností a pomalostí všechno fotografují a zaznamenávají, trvá nekonečně dlouho, než Jugsona alespoň zakryjí - a o něco později odvezou na skládacím, zářivě žlutém lehátku, tak nepatřičném k jeho smrtijedskému hábitu.
Nezbytnost čekat je nesmírně nešťastná, studenti se drží nad očekávání dobře, musí ale být na samé hranici schopnosti vytrvat. Stále napůl čekám, že už už vyprchá odhodlání a provedou něco nepředloženého. Cítím, jak se těla vedle mě chvějí, sedíme namačkaní těsně u sebe, ačkoli byli svědky mého vražedného šílenství a ačkoli jsem prosycen pachem krve. Neuhýbají přede mnou. Jsem v téhle chvíli nejmenší zlo.
Malá Hedwig se klepe z nás všech nejsilněji, rty dokonale bílé a pevně sevřené. John ji pevně obejme, odvrací jí tvář od mrtvého spolužáka. Určitě v té chvíli nemyslí na to, kdo je z jaké koleje; jakási zvláštní náhoda tomu dala, že jsou tu zástupci každé z nich. 

(Vanja Grishamová)

Probudí mě tiché špitání z vedlejší postele. Otevřu oči a zadívám se na Havrana. Stále ještě vypadá hrozně, hruď se mu zdvihá nepravidelně a peří má pocuchané a vyrvané, jako by se porval s krajtou.
"Havrane," zašeptám a pohladím ho po těle.
 V tu chvíli proloupne oko havranice, spící u mladých, a upře na mě černý pohled. Nabízí se tvrdit, že se tváří nepřátelsky, ale ve skutečnosti ani ona jako všichni havrani neovládá mimiku, a proto si mohu jen domýšlet. Možná si totéž myslí i ona a chce mi nějak naznačit, že rozhodně netrpí takovou pokorou jako její druh, a proto mi alespoň zakryje křídlem výhled na mladé.
Kdysi jsem si myslela, že se budu celé dlouhé dny věnovat jejich výcviku, že se s pomocí jejich, jejich otce a prstenu stanu nejmocnější čarodějkou své doby... a co mám teď?
Vstanu a vyplížím se z věže po špičkách. Ve společenské místnosti je pusto, je neděle brzy ráno, venku ještě panuje tma a v ponuré atmosféře hradu to nikoho z bezpečí postelí netáhne. Zamířím do Velké síně. Snídaně je nezvykle chudá, a když si naberu žrádlo pro svoji opeřenou smečku, nezbude na havraspárském stole skoro nic, co by obsahovalo maso. Ani tady téměř nikdo není, jen u zmijozelského stolu je vidět hlouček přepadlých tváří...
"Vanjo!"
Ohlédnu se po hlasu a nechápu, jak jsem předtím mohla Petru přehlédnout. Se svým sendvičem se přesunu k mrzimorskému stolu a přelétnu pohledem přítomné. Tři lidi, neznám je, jen Petru.
"Nestihla jsem ti ještě poděkovat, neviděla jsem tě včera... děkuju, Vanjo. Zachránila jsi mi život."
Dá se něco takového znevážit frází 'není zač'?
"Snažila jsem se... nevím, kdo všechno se ocitl u nás," řeknu po chvíli trapného ticha.
"Nedivím se. Jsi neuvěřitelně silná," prohlásí a zadívá se na mě.
"Já... to nebyla jenom moje magie..."
"Psychicky. Sesypala bych se, kdyby na mně závisely další životy," odvětí Petra okamžitě.
"Ty?" opáčím. "Mrzimor? Asi stejně pravděpodobně, jako že by Nebelvír utekl."
Usměje se. "Nauč se přijímat komplimenty."
"Oh." Náhle nemám co říct.
"Půjdu na kolej, nechceš k nám? Určitě by tě rádi viděli i ostatní," nabídne mi a vstane.
"Vlastně jsem chtěla počkat na Harryho," odmítnu, i když si svými plány nejsem vůbec jistá.
"Kdybys chtěla, stav se později. Heslo je 'pranárod'."
Zavrtím hlavou nad její bezelstností, která má na mě účinek podobný živé vodě, a zvednu se, abych se přesunula zpátky ke svému stolu. Síň je ještě prázdnější než při mém příchodu, jen Zmijozelové se rozmnožili a mezi jejich druháky spatřím čnít... Viktor se jmenoval?
Když ke mně zdvihne pohled, usměju se a on na mě v odezvu zamává, abych si přišla sednout k nim. Mrňata mi mezi sebou udělají místo, Viktor nalije čaj, malá Eržika přisune dýňový koláč.
"Vyspala ses?" zeptá se mě Viktor. "Moje magie je pořád ještě vyzpytatelná asi stejně, jako když mi bylo pět."
"Tys čaroval už v pěti?" podivím se.
"Cos prováděl?" zeptá se Míša, copatá holčička s očima jako laň.
"Tak třeba," na oko poctivě se zamyslí, "pravidelně jsem tou dobou přeměňoval rybí tuk na jahodový sirup. Nesnášel jsem rybí tuk. A jednou jsem mámě změnil barvu večerních šatů na růžovou. Je mudla, takže to bylo docela pozdvižení."
Děti se zasmějí a Viktor na mě mrkne. Mám pocit, že je takhle bavil už před mým příchodem, a v tu chvíli k němu pocítím obrovský obdiv - má pomoc ostatním skončila v okamžik příchodu bystrozorů a lékouzelníků.
"Ty už kouzlíš?" zeptá se mě, zatímco si děti začnou štěbetat mezi sebou.
"Když řeknu, že ano, tak mi necháš hábit černý?" ujistím se.
V očích mu zazáří smích.
"Vlastně jsem to ještě nezkoušela," odpovím poctivě. "Avis," nechám vystřelit z hůlky hejno malých ptáčků. Není nijak ohromující, ale ano, přibližně odpovídá mým obvyklým schopnostem.
"Nic moc, viď? Slyšel jsem, že jsi včera předvedla silnější magii než většina profesorů."
"Tedy..." Ačkoliv nevím, co mám odpovědět, ve vteřině se rozhodnu, že nebudu litovat užití prstenu v boji. Vždyť bych bez nej umřela, přece! "Měla jsem..." Jenže Snape nechtěl, abych se o něm šířila. Takže? "Asi o tom nemůžu mluvit."
"Nejsem inkvizice," přijme to Viktor s nadhledem. "Nehledá tě Potter?"
Harry stojí uprostřed síně a hledí k havraspárskému stolu.
"Půjdu," rozloučím se rychle. "Díky. Za všechno," odpovím na nevyslovenou otázku.

(Severus Snape)

Zatímco pozorujeme policisty, usilovně promýšlím naše možnosti. Tak dlouho, dokud nenaberu sil, tu rozhodně čekat nemůžeme. Hedwig a Alex jsou velmi mladí, třetí a čtvrtý ročník, a jejich magické schopnosti tomu odpovídají. Marika ze šestého je z nich nejzdatnější, ale způsob, jakým se pohybuje, a její ledová kůže naznačují, že je zraněná. John, rovněž ze šestého ročníku, byl vždy dosti schopný teoretik, bohužel jen průměrný, když došlo na praxi. Je jediný, koho obstojně poslouchá má hůlka, ale když jsem při vědomí, jeho zábrany ji použít jsou nejméně tak silné jako mé k tomu, abych mu ji nabídl; ostatní mají lepší výsledky s Jugsonovou, a tak proběhnou mučivé dvě hodiny, kdy přechází z ruky do ruky a stále vyčerpanější rty šeptají zaklínadla. Úspěšně se mi daří nepřemýšlet nad tím, že jsem právě zabil několik mužů... a že lituji jedině toho, že měli tak snadnou smrt.
Konečně se policisté se přesunou o kus dál. V určité nevelké oblasti obchodního domu bychom se teď mohli pohybovat bez povšimnutí.
"Tohle je oddělení pečiva," zašeptá mi John sotva slyšitelně do ucha. "Určitě tu bude vchod do pekárny, třeba má okna nebo dveře do skladu." Přikývnu.
"Máte představu kudy?"
Neurčitě pokrčí rameny. "Přibližně. Obchoďáky si bývají dost podobné, ale..."
Martinovo tělo uložíme do rohu a postavíme před něj prázdné koše, není nejmenší možnost vzít ho sebou. Hedwig se nám od něj málem nepodaří odtáhnout a rozpláče se, přes slzy nevidí na cestu, Alex ji vleče sebou, spíš poponáší, než vede... ne že by nás to zdržovalo, teprve teď mi plně dochází, kde všude jsem byl zasažen, i Marika postupuje v mírném předklonu a zřejmě má naražená nebo zlomená žebra, všichni jsou ztuhlí a prochladlí, neobratní. Pod Johnovým vedením opravdu proklouzneme do pekárny, projdeme znepokojivě přehlednou chodbou a objevíme široká vrata na nákladovou rampu. Nikdo tam není.
Na chvíli mám pocit, že jsme se ocitli v jiném ročním období - místo sněhu bláto, místo mrazu lezavý chlad a vlhko, ze střechy kape voda. Brzy začne svítat a nevlídné šero nepřináší útěchu ani nezahání chlad noci. Co možná tiše slezeme z rampy, štěrk nám chřestí pod nohama, dalším cílem je dostat se za živý plot, který odděluje prostor obchodního domu od příkopu u rušné silnice. Když si přivoláme záchranný autobus, můžeme být v Bradavicích -
"Stůjte! Co tam děláte?” vykřikne někdo a ve stejné chvíli se z vrat za našimi zády vypotácí Selwin, i v nedostatečném světle městské noci úděsně bledý, se zakrvácenou hlavou. V ruce drží hůlku, pootevřená ústa mu dodávají dojem šílence. Budu ho muset zabít ještě jednou.
"Pozor, jsou tam děti!”
"Vy tam, zastavte a dejte ruce nahoru!”

Policisté jsou v téhle chvíli naší menší starostí. Ministerstvo se zblázní nad událostmi takového rozsahu, ale to se dá odsunout na nějaké neurčité potom. Teď je mi nepřítelem Selwinova hůlka a jeho zběsilost. Snažím se postavit před studenty, snad bych měl něco říct, ale mudlovští policisté rychle kráčí k nám a maří jakoukoli naději na klidný odchod.
"Snape,” chrčí Selwin, "ty hnusnej zrádče, už dávno tě měl někdo - "
"Odložte zbraň!”
nakazuje mu policista, ale jestli se věci od mého dětství příliš nezměnily, sám žádnou nemá a jeho mladý chvějící se hlas postrádá autoritu. "Přestaňte mířit na ty děti!”
Pomalu couváme, ale Selwin se blíží a policisté si nejsou jistí, co mají dělat.
"Relacio!” štěkne smrtijed a do hrudi jako by mě kopnul kůň. Padnu dozadu, přikrčené postavičky, které se drží těsně u mě, se rozletí na všechny strany, nedokázal vložit do zaklínadla mnoho síly, ale na vyražený dech to stačí. Napůl v mlze vidím, jak se blíží, slyším dusot přibíhajících policistů, ale nebyli dost blízko - Selwin se k nám dostane dřív, vidím, jak natahuje ruce a kromě hůlky drží potrhanou rukavici - snad přenašedlo? Snažím se přimět neochotné tělo k pohybu, kolem očí se mi mihnou nebelvírské barvy na lemu hábitu a zazní vyděšený vzlyk, aniž se mi povede pořádně vstát, hmátnu po chlapci a přitisknu ho k sobě, Selwin mi ho chce vyrvat, vzduch vibruje nesouvislými výkřiky studentů i přibíhajících mužů - pak se svět protočí naruby a my propadáme prostorem neznámo kam.

(Martin Aboney)

Postavím láhev whisky zpátky mezi medovinu a meruňkovou pálenku, kam patří, a jako vždy si i tentokrát pomyslím, že bych měl alkohol třídit jinak než podle velikosti láhví. A uchechtnu se a o vteřinu později bych se nad sebou nejraději ušklíbl.
Trosko.
Ozve se zaklepání na dveře.
"Dveřmi!" zvolám bujaře a rozpřáhnu náruč, abych mohl příchozího patřičně uvítat.
Dovnitř vklouzne Helena, ale zarazí se hned na prahu a nevěřícně na mě vytřeští oči.
"Helenko," udělám jí několik kroků vstříc. "Helenko!"
Obratně se vyhne objetí a ustoupí k oknu. "Můžu?" zeptá se a ukáže na mě hůlkou.
Jen tak tak odolám touze skočit za křeslo, abych se kouzlu vyhnul. "Ne! Víš, kolik času a aklo- alkoholu mě stálo, abych se takhle zřídil?" rezolutně odmítnu.
"Chtěla jsem tě vzít s sebou na souboj s několika kytkami, ale potřebuju tě střízlivého," namítne.
"Budu je moct spálit na prach?" zaváhám.
"Několik."
"Budu ti moct vymluvit díru do hlavy?" ujišťuji se.
"Rozhodně."
"Ach jo," povzdechnu si a vzápětí už mnou projede ledová vlna, která mě zanechá nechutně střízlivého.
"Vezmi si plášť," naviguje mě Helena a zamíří ke dveřím. "A pojď. Je to zábava, strávila jsem tam celé ráno."
Zůstanu stát jako přibitý. "To vidím," odpovím pomalu. "Voluma Tesamentum. Episkey. Rennervate." Teprve když ji zbavím většiny šrámů a zacelím největší trhance na oblečení, jsem ochoten ji následovat na chodbu. "Uvědomuješ si, že nás madame Pomfreyová nejspíš zabije, jestli za ní přijdeme polomrtví?"
"Ale ne," ujistí mě Helena vesele, "buď živí, nebo mrtví. Tenhle skleník je skutečně pozoruhodný. Červotočková ho prý používala na zbavování přemnožených třaskavých skvorejšů, kteří jsou v dospělém stádiu takřka nezabitelní." Podívá se na mě. "Ti leží hned u vchodu. Už jsem se dostala k první uličce."
Náhle si nejsem jistý, proč ji vlastně následuji.
Sníh nám křupe pod nohama, v noci muselo pořádně mrznout.
"Tam," ukáže Helena rukou na mléčně zbarvenou stavbu, v níž jsou patrné jen mlhavé obrysy velkých listů. "Co na tebe zaútočí, znehybni. Když to nepůjde, zkus to zabít, ale ať aspoň kousek zůstane na identifikaci. Když všechno selže, použij oheň, ale jenom, když ti půjde o život. A užij si to." Vážně se na mě podívá. "Rozhodně je to lepší odreagování než alkohol."
"Jasně, chápu, jestli mě sežere zmutovaná rosnatka, tak si nebudu vyčítat..." zmlknu.
Helena se na mě tázavě podívá, ale nezabývá se tím, místo toho zruší sadu ochranných zaklínadel na vchodu do skleníku.
"Víš," prohodí a vyšle paprsek světla proti čemusi, co se uvnitř zahemží, "jestli pro něco stojí tady zůstávat, tak je to tohle."
Jen nerad ji následuji. "A já blázen si myslel, že je to knihovna."
Není čas na dlouhé debaty, Helena za námi přibouchne dveře a sundá si těžký plášť. Stojíme v hrozivém šeru a kvůli vlhkému, horkému vzduchu se tu jen těžko dýchá. Pod nohama mi křupou prázdé krunýře dávno mrtvých živočichů.
"Pojď, kytky na nás nezaútočí, dokud se nepohneme od vchodu. Pak nám odříznou únikovou cestu."
"Co že tady vlastně dělám?" zeptám se sám sebe nahlas.
Od Heleny se ozve tichý smích.
"Ty děti byly-"
"Trifid!" zakřičí Helena. "Relacio!"
"Vůbec jsem si ho nevšiml," řeknu udiveně.
"Je tu ještě jeden druh... Revelio!" vykřikne a opíše hůlkou kruh. Vzduch se zavlní a náhle se jen kousek od nás objeví další tři.
"Relacio!" křiknu proti dvěma u sebe a odhodím je do tmy. "To byli neviditelní?"
"Jo," odvětí Helena spokojeně. "Nesmírná vzácnost. Nejsou nijak neobykle jedovatí, ale přesto drží tenhle druh trifidů rekord ve smrtelných zraněních."
"Prima," zabručím.
Dva kroky dále od vchodu. "Lumos," posvítím si na tmavou hroudu, která roste z větve nad našimi hlavami. Ozve se zaječení, a náhle hrouda roztáhne křídla, pustí se a začne padat přímo na nás.
"Protego!" zakřičím.
"Rictumsempra," vysloví Helena. Vytřeštím na ni oči, ona ale sleduje stín, který nad námi začal kroužit. "Vždycky jsem to chtěla zkusit použít proti něčemu nelidskému... Nevěřil bys, jaká psina je sledovat smějící se mušenky. Nebo trifidy, ale ti kolem sebe začnou nekontrolovatelně plivat jed, takže je dobré být za hodně tlustým sklem."
"Nemohla bys to už sestřelit, abych mohl spustit štít?" zeptám se unaveně. Cvok. Jsem tady s cvokem.
"Expelliarmus," vyšle Helena paprsek a hrouda spadne na zem.
"Co to bylo za potvoru?" zeptám se a udělám několik kroků, abych do toho mohl šťouchnout nohou. Hrouda v tu chvíli ožije, odněkud vyčaruje otvor do svého těla a můj kotník zmizí uvnitř.
"Expelliarmus!" vyšlu okamžitě paprsek, který černá hmota pohltí bez zjevného postihu.
"Musíme zničit jeho domovskou rostlinu," informuje mě Helena protivně klidným hlasem a vyčkávavě na mě hledí.
"A...?" zakřičím na ni po několika nehybných vteřinách.
"Teď musíme počkat, než... ano, na tohle." Konec si spíš domýšlím, než že bych ho slyšel, protože černý ďábel roztáhne křídla, podtrhne mi nohy a poté, co praštím hlavou do udusané hlíny, mě vyzdvihne do vzduchu a odnáší mě pryč.
Neletíme dlouho, to ne. Přesto na mě za tu dobu něco hodilo lepkavou pavučinu a něco jiného na mě vypustilo ohavně páchnoucí tekutinu.
"Martine, naviguj!"
"Tady jsem!" zařvu z plných plic. "Jak na to mám zaútočit?"
"Nijak, dokud tam nebudu!" ozve se zezdola. "Musím tě chytat, jsi aspoň čtyři metry nad zemí!"
"Dobře," zakřičím nazpět a pokusím se přitom do svého hlasu dostat alespoň trochu stoicismu. "Takže - mám ti zatím recitovat básně?"
"Předtím venku jsi něco začal říkat," odpoví mi Helena a vzápětí zakřičí rychlý sled kouzel, díky čemuž vytvoří poměrně efektní ohňostroj. "Nenávidím muří nožky."
"Jo tohle," pokývu hlavou, a zatímco zkouším, zda bude pohodlnější nechat viset ruce k zemi, nebo je držet podél těla vzhůru, rozmýšlím, co říct. "Trochu se mi překrvuje hlava, tak to ber jako následek... jsi v pořádku?"
Zezdola se ozve podrážděné zavrčení, které si vyložím jako souhlas.
"Fakta. Faktum první: ty děti jsem na jedno místo shromáždil já." Odmlčím se, ruce si zaháknu za pásek kalhot a volnou nohu si opřu o černého únosce, který si spokojeně žmoulá můj kotník a docela příjemně ho tím masíruje.
"Okej," ozve se odpověď a celý skleník se rozsvítí modrým světlem mně neznámého kouzla. Stihnu jen postřehnout, že strom, na kterém visím, je doslova obsypaný tvory podobnými tomu, který mě teď drží, a že je na něm něco, co připomíná obří úl.
"Faktum druhé: byl to asi můj dopis, který ti bastardi zachytili a na jehož základě na nás zaútočili." Nejsem dalek toho, abych se sesypal. V téhle poloze by se to stejně nepoznalo.
"Nebo kteréhokoliv studenta, který o tom psal domů. To nevíš," ozve se už přímo pode mnou. "Jsi připravený?"
Nejsem ani zdaleka, ale černá poletucha sebou začíná podezřele mlít, a tak jen zachrčím souhlas.
"Waddawasi!" zakřičí Helena a její paprsek trefí úl, obalí ho a nechá ho slabě světélkovat. V tom světle je vidět, že se postupně rozpadá. Tvor zesílí svůj stisk. "Zaútoč!"
"Confringo!" vyšlu svoji kletbu proti černé bestii.
"Na rostlinu, ne na služebníčka! Destructo!" pošle Helena paprsek kletby proti kmenu a vzápětí vykřikne a je slyšet, jak ji něco povalilo na zem.
"Confringo," podpořím svým kouzlem její a strom vybouchne, moje noha se uvolní a já se začnu řítit k zemi.
"Aresto momentum," ozve se tlumeným hlasem odněkud ze země a můj pád se na poslední chvíli výrazně zpomalí.
"Heleno! Aplantamitto!"
Hlína, která ji ještě před chvílí dychtivě vtahovala do svých útrob, se začne rozestupovat a Helena se vděčně vyškrábe zpátky na nohy.
"Díky."
"Já díky."
Stojíme uprostřed džungle a nic už nenapovídá tomu, že bychom byli pouze ve skleníku.
"Nepůjdeme už zpátky do školy?" navrhnu s nadějí.
"To ještě potrvá... Tudy," ukáže mi Helena.
"Nemůžu uvěřit, že to bereš tak chladnokrevně," prohodím, ještě než vyrazíme. "Když jsem tě viděl včera..."
"Možná vím něco, co ty ne," odpoví nevinně.
Vypálím útočný paprsek proti šlahounu, který nám leží přes cestu a podezřele se chvěje, a tázavě se na ni otočím.
"V tomhle skleníku se pěstují jenom kytky, které svoje oběti usmrcují velice pomalu působícími jedy. Kdyby něco nevyšlo, stačilo by vystřelit jiskry a zdejší bezpečnostní systém by v hradu vyhlásil poplach. Je téměř nemožné tady umřít."
Pomalu působící jedy. Téměř nemožné umřít. Moc se mi ulevilo. Na takovém místě jsem se vždycky toužil ocitnout.

  

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed III. - Za svítání lilalila 19. 11. 2012 - 20:43
RE: Kráska a Smrtijed III. - Za svítání naervon 20. 11. 2012 - 15:35
RE: Kráska a Smrtijed III. - Za svítání mae 21. 11. 2012 - 08:16
RE: Kráska a Smrtijed III. - Za svítání juanita 22. 11. 2012 - 11:26
RE(2x): Kráska a Smrtijed III. - Za svítání mae 23. 11. 2012 - 20:33
RE: Kráska a Smrtijed III. - Za svítání heji 24. 11. 2012 - 18:22
RE(2x): Kráska a Smrtijed III. - Za svítání nerla 24. 11. 2012 - 18:53
RE(2x): Kráska a Smrtijed III. - Za svítání mae 24. 11. 2012 - 20:44
RE(3x): Kráska a Smrtijed III. - Za svítání nerla 24. 11. 2012 - 21:53
RE(4x): Kráska a Smrtijed III. - Za svítání mae 24. 11. 2012 - 22:10
RE(5x): Kráska a Smrtijed III. - Za svítání nerla 25. 11. 2012 - 01:06
RE(6x): Kráska a Smrtijed III. - Za svítání mae 25. 11. 2012 - 10:09
RE(7x): Kráska a Smrtijed III. - Za svítání nerla 25. 11. 2012 - 14:59
RE: Kráska a Smrtijed III. - Za svítání heji 24. 11. 2012 - 22:12
RE: Kráska a Smrtijed III. - Za svítání juanita 25. 11. 2012 - 01:18
RE: Kráska a Smrtijed III. - Za svítání mae 25. 11. 2012 - 10:13
RE(2x): Kráska a Smrtijed III. - Za svítání lilalila 25. 11. 2012 - 15:57
RE: Kráska a Smrtijed III. - Za svítání alcazar 25. 11. 2012 - 17:55
RE: Kráska a Smrtijed III. - Za svítání mae 25. 11. 2012 - 23:05
RE(2x): Kráska a Smrtijed III. - Za svítání heji 26. 11. 2012 - 08:59
RE(2x): Kráska a Smrtijed III. - Za svítání alcazar 26. 11. 2012 - 20:24
RE(3x): Kráska a Smrtijed III. - Za svítání mae 26. 11. 2012 - 20:38
RE(3x): Kráska a Smrtijed III. - Za svítání juanita 28. 11. 2012 - 13:17
RE: Kráska a Smrtijed III. - Za svítání naervon 29. 11. 2012 - 23:10
RE: Kráska a Smrtijed III. - Za svítání evi 22. 06. 2013 - 20:24
RE(2x): Kráska a Smrtijed III. - Za svítání nerla 25. 06. 2013 - 10:38