Jak Snape potkal Maipe - 31 - Jak se muselo stát

24. prosinec 2012 | 09.12 |

Popřála bych vám "šťastné a veselé", ale když ona hned ta první věta je taková... ale co. Stejně přeju šťastné a veselé :-)

Zaskočen nečekaně silnou bolestí zůstal strnule stát, bezbranný, s rukama svěšenýma.
Ucítil něčí ruce, jak ho popadly a silou strhly dozadu - dopadl tvrdě na záda a hlava mu bolestivě třeskla o dláždění. Zalapal po dechu. Bystrozor, který se ho zmocnil, mu vyrazil hůlku z ruky, strhnul i masku z tváře a odhodil ji do stínů. Bylo hrozné být odhalený - snad horší, než kdyby ho nahého vystavili na náměstí - jako by všechna ta vina vyplula na povrch a jasně nasvícená světly reflektorů byla vydána na pospas davu.
I když ten dav byl jediný muž.
Žena, opravil si Snape vzápětí mínění.
"Nehýbej se," zašeptal hlas, který jeho podezření potvrdil. Mávla hůlkou a stále šeptem seslala sled zaklínadel. Připravený na bolest a pouta byl takřka v šoku, když nic z toho nepřišlo a jediné, co cítil, byla maskovací kouzla.
Dobrá, takže některý z bystrozorů ho chce pro sebe. I o takových případech slyšel - jak přibývalo obětí, přibývalo i těch, kteří toužili po pomstě. Skrýt, odnést, zavřít ve sklepení... zabíjet pomalu a dlouho. Pokusil se zvednout, bránit se, ale byl na tom hůř, než čekal. Nepříjemné svědivé vlhko ve vlasech a bolest na hrudi dostatečně vypovídaly o míře, jakou krvácel.
"Dostanu tě pryč. Nehýbej se. Sakra..."
Někde blízko, velmi blízko, se rozbila tříštící kletba o dláždění a zasypaly je ostré úlomky. Bystrozorka to trpělivě přečkala s odvrácenou tváří, mezi šátkem a kápí nebylo vidět nic než občasný záblesk očí. Malátně přemýšlel, kdo by to mohlo být. Mezi bystrozory bývalo málo žen, ale to se poslední dobou změnilo, jak Voldemortovy útoky nabývaly na četnosti a intenzitě, přijímal se do výcviku skoro každý, kdo projevil zájem.
Skutečně doufal, že to není nikdo, s kým by se znal ještě z Bradavic.
Že to není někdo, komu by někoho...
Další výbuch. Žena zneklidněla, vnímal to z nepatrných pohybů jejích paží, způsobu, s jakým vyhlédla do uličky. Zřejmě nečekala, že se ocitne za bojovou linií mezi smrtijedy, bystrozoři pro tuto chvíli prohrávali a stáhli se na opačnou stranu Potterova domu. Stačilo, aby někdo běžel kolem a letmo nahlédl do uličky - maskovací kouzla nezaručovala neviditelnost, ne při zkušenosti kouzelníků, kteří se v této chvíli pohybovali okolo.
Snape se pracně vysoukal do sedu a opřel se o zeď.
Smrtijedi byli už tak blízko, že bylo rozumět každé vyřčené kletbě a polohlasným povelům. Postupovali v zákoutích poskytovaných starými domy vpřed, zatlačovali bystrozory k náměstí a Severus si ani nechtěl představovat, jak nesmírně pracné bude vytvořit pro mudly věrohodnou historku v takovém rozsahu. Ačkoli byly čtyři hodiny ráno, razantní exploze výjimečně silných zaklínadel by probudily i mrtvého.
"Skrč se za mě," štěkl Snape a našteloval se tak, aby mohla využít mělkého výklenku za ním. Spolu s jeho tělem, černým pláštěm a maskovacími kouzly.

.. Zpoza rohu vyběhla čísi statná postava, smrtijedská maska na tváři a vlající plášť.
"To jsi... zvládneš to?" štěkl muž. Goyle. Věnoval Snapeovi jen kratičký pohled, než se přikrčil na rohu a vyhlížel směrem k bystrozorské linii. Bylo to až trochu směšné, obě strany se potřebovaly dostat do Potterova domu, aby zjistily, zda někdo přežil... taneček kolem a trocha přetlačování a možná už není koho zachraňovat. Ani koho dorážet.
"Ovšem. Nezdržuj se," odmávl ho Snape.
Goylovi trvalo několik dlouhých desítek vteřin, než vyslal pár kouzel a odběhl dál. Snape konečně vydechl, sotva se držel při vědomí a náhlé uvolnění - ačkoli nemohlo trvat dlouho - způsobilo, že se zhroutil k zemi.
"Jsi schopen přemístění?" zeptala se bystrozorka.
"Nech mě tu a zmiz," vypravil ze sebe. "Jsme vyrovnáni."
Přetočila se tak, aby ho mohla obejmout, bezohledná vůči tomu, jak se ušpiní jeho krví, ve snaze absorbovat maximálně šok z přemístění. I tak to bylo nepříjemné a Snape zůstal ležet se zavřenýma očima. Cítil pod sebou koberec, věděl, že jsou někde pod střechou, v místnosti. Nebylo to důležité.
"A co teď?" vypravil ze sebe. "Cruciatus? Nebo něco nápaditějšího?"
"Nemel hlouposti, Snape." Už nešeptala. Srdce se mu sevřelo. Přinutil se otevřít oči. Byla to ona, zrovna ona, ta jediná, kterou... Stáhla si šátek i kápi, dříve věčně nespoutané vlasy měla spletené do copu, tvář nepřiměřeně starší dlouhým čtyřem rokům, po které se neviděli, pozorné tmavé oči. Neusmívala se.
"Stejně už jsme tě odtamtud chtěli dostat," řekla a začala mu obezřetně rozepínat oblečení. "Když jsme si tvých aktivit všimli my, byla jen otázka času, kdy na to přijde Voldemort."
Snape ze sebe vydal zvuk vzdáleně podobný zasmání. "Mých aktivit," zašeptal. "Maipe, dělal jsem hrozné věci..."
"Máme svědky," řekla lehce. "Ti, kteří žijí, i když měli být mrtví. A i kdyby ne, zachránils mi život právě před chvílí. Mě to jako důkaz stačí. Teď to bude... och. Bolet. Vydrž, na tohle tak tak stačím."
Když mu zmizela z dohledu, nestálo za to být dál vzhůru.
Další probuzení nebylo o mnoho příjemnější.
"Myslel jsem, že jsi sen," vypravil ze sebe.
"Máš otřes mozku a rozdrcený hrudník," řekla prakticky. "Nehýbej se, nemluv, nemysli."
"Potterovi..."
"James je mrtvý," řekla. "Zvláštní, teď už mi nepřipadá takový bastard jako ve škole... o mrtvých jen dobře, že? Nehýbej se. Lily a ten jejich prcek žijí. Voldemort šíleně zuří. Zajali jsme Durryeho, zazpíval i co nevěděl. Je to jen voda, necukej se. Byl jsi v podezření a pod dohledem, Voldemort tě podezříval. Schováme tě - "
"Vrátím se k němu," zasípal Snape. Zdvihla oči k jeho tváři.
"Když se k němu vrátíš, zabije tě," konstatovala.
"Často... zlobí. Potřebuje mě... Maipe, umím věci... na škole ani nezdálo... pár cruciatů a... bude to dobré... musím odčinit..."
"Severusi," uchopila jeho tvář do dlaní. "Nesmíš se tam vrátit."
"Nemohu se... nevrátit... znamení..." Unaveně zavřel oči. Maipe ho jemně pohladila po tvářích, a zamyšleně se natáhla po jeho levé paži. Znamení, ač staré několik let, bylo stále dokonale černé a stejně jako tenkrát se nemohla zbavit dojmu, že se had lehce pohybuje. Podržela jeho dlaň ve své, ty kdysi důvěrně známé štíhlé prsty jako by měly nyní jiné proporce, zapadaly do jejích jinak než dřív. Oba dospěli, jejich těla se dotvořila, oba příliš hubení a unavení...
"Až na světa kraj," zašeptala.
Měla totiž plán. Nevěřila, když po večerech dotahovala k dokonalosti drobné detaily, že by kdy došlo k jeho uskutečnění, ale všechno bylo připraveno.
Když proto Severus otevřel oči potřetí, silnější a s jasnější hlavou, už se dokázal zajímat i o takové věci, jako třeba kde je a proč.
Odpověď na "kde" se nabízela snadno. Všechno se houpalo a nezaměnitelný zvuk mořských vln, povrzávání stěžňů a pleskání plachet, kroky na prkenné palubě a občasné zavolání jednoho námořníka ke druhému...
Kajuta nebyla velká a na protějším lůžku, ač venku svítilo slunce, spala Maipe pevně stočená do přikrývky, i ve spánku s unavenými vráskami kolem očí. Pokusil se potlačit bolest, více duševní než fyzickou. Ublížil jí nepředstavitelně. Neměl by se divit, že je nyní ochotna dotáhnout své bystrozorské povinnosti do konce.
Nicméně pokud by byl schopen doplavat, nebo, ještě lépe, sebrat jí hůlku a přemístit se, kamkoli, čert vem, že neví, kde je -
"Koukej si lehnout," zarazil ho na místě jasný rozkaz. Opatrně se ohlédl. Maipe se vymotala z přikrývky a protáhla se. "Dalo mi neskutečně práce tě zflikovat dohromady a já dělám zbytečnou práci nerada. Ještě nemůžeš vstávat."
"Maipe, nech mě jít," zkusil. "Azkaban ne - to prostě..."
"Neblázni," potřásla hlavou. "Azkaban? Jak tě to napadlo? No jo vlastně... ale tam se dopravují vězni jinak. Co jsem slyšela. To jsem naštěstí nikdy dělat nemusela. Severusi, vážně, lehni si, dám ti něco pod záda, ať je to pohodlnější. Musíš něco sníst a je čas na další lektvary. Vypil jsi mi všechen kostirost."
"Není na čase mi říct, co tu dělám?" Slabě se pousmál. "Vypadá to jako únos."
"Ano, unesla jsem tě všem našim pánům," přikývla vážně. "Skutečně je čas si promluvit, jestli už vydržíš chvíli vzhůru."
Nikoli neochotně klesl zpět na lůžko. Maipe ho zkušeně zabalila do přikrývek, otevřeným oknem dovnitř foukal čerstvý, chladný vítr, bylo to příjemné, ale Snape byl ještě příliš slabý, než aby se rychle nerozechvěl zimou.
"Poslední, co bych čekal je, že se staneš bystrozorkou," nadhodil.
"Poslední, co bych čekala já, by bylo, že se staneš smrtijedem," odvětila. Stiskl rty. Natáhla k němu ruku a uchopila ho za jeho. Nepatrně se mu chvěly prsty. Skryla mu dlaň do svých.
"Když začal Voldemort řádit, bystrozoři měli velké ztráty, brali každého, kdo udržel hůlku. Asi ti nemusím říkat, jak šla úroveň výcviku dolů... ale to jsem v té době ještě nevěděla, neřešila. Však víš, že jsem chtěla učit kouzelnické děti před nástupem do Bradavic, mít vlastní malou školu někde na venkově." Jakoby v rozpacích pokrčila rameny. Byly to vzpomínky na docela jiný svět. "K tomu pár úvah o léčitelství, už ani nevím, co by vyhrálo. Když mi přišla pozvánka k bystrozorům, šla jsem, posílali je tenkrát každému se slušnými známkami. Měla jsem pocit, že musím odčinit, co jsem způsobila tím, že jsem ti nedokázala zabránit v kontaktech s Voldemortem."
Zamrkal. Dosud se domníval, že většího mistra v sebeobviňování, než je on sám, nemůže potkat. "To je absurdní," řekl.
"Bylo," souhlasila. "Ale cítila jsem to tak. Snad jsem chtěla i odčinit stín, který na mě ležel tím, že jsem si chvíli myslela, že Voldemort může mít pravdu. Pár měsíců fungovala i motivace, víš - že tě potkám. Tak, jako jsme se nakonec potkali v Malém Visánku. Potkám tě a udělám s tebou něco, nevím, nikdy jsem nevymyslela co, abys pochopil, že je to celé špatně."
"Já..." vydechl, ale pozdvihla ruku na znamení, že chce mluvit dál.
"Já vím. Nebyl jsi jediný smrtijed, který se snažil mírnit následky Voldemortova řádění. Chvíli proto trvalo, než jsme tě dokázali určit. Paměťová kouzla ti moc nejdou, i když předpokládám, že hlavně na ně většinou nebyl čas?" Neurčitě kývl. "Přesto jsi byl dost opatrný na to, abys vydržel nejdelší dobu, momentálně jako jediný takový, a z Voldemortova užšího kruhu. Regulus Black nás dokonce kontaktoval a krátkou chvíli předával zprávy, ale skoro vzápětí byl zabit."
"Ten hlupák vůbec nezvládal nitrobranu," procedil Snape mezi zuby.
"Bystrozoři, i když samozřejmě většinou nevěděli proč, měli za úkol chytit tě za každou cenu živého. Doufala jsem, že to budu já. Nevěděla jsem, jestli tě nebudu chtít zabít sama," konečně slabý úsměv, "ale přišlo mi to tak nějak patřičné. Smrtijed a bystrozorka, je v tom nádech té pravé antické tragédie."
"Nenapadlo mě, že jsem tak nápadný," řekl Snape chabě.
"Proměníš tři děti v kočky a jsi překvapený, že to někomu připadalo jako dobrý nápad?" pozdvihla obočí posměšně. "A co ti zkamenělí nastrkaní pod postelí? A to do základů vypálené sídlo McIvora, kdy se všichni záhadně na poslední chvíli dostali z pout, nebyla to náhodou také tvoje práce? Moc jsi se ale takových akcí nezúčastňoval, že?"
"Ne," zavrtěl hlavou. "Náš Pán měl zájem zejména o mé lektvary, věděl dobře, že si v zabíjení nelibuji. Hlídal si mě - řada smrtijedů žije na jeho sídle ve Skotsku - byl jsem pod stálým dohledem a sám nesměl odcházet. Ne že bych se o to skutečně pokoušel. Měl jsem pocit, že když mohu udělat alespoň něco - občas..." Ztichl. Veškerý život se z jeho tváře ztratil. Kdo je chvíli smrtijedem, si svou masku nosí stále sebou.
Chvíli byla tiše a mechanicky ho hladila po tenké jizvě na hřbetu ruky.
"Jsme právě na cestě do Ameriky," řekla nakonec. "Je to dost daleko, aby tě nemohl dostihnout přes tvé znamení. Neměla jsem to možnost dokonale ověřit, ale... měl bys to zvládnout, ani Voldemort není tak silný, pro Merlina, je to přes půl světa!" Polkla. "Bude nějakou dobu trvat, než se uzdravíš. Do té doby ti pomohu."
Trpce se pousmál. "Nepoučitelná," zašeptal. Kratičce na něj pohlédla.
"Můžeš tam zůstat. Ode mě se to nikdo nedozví, pro svět budeš mrtvý. A já se třeba konečně stanu učitelkou. Děsím se dne, kdy někoho zabiju. Nechci... nechci s tím žít." Nadechla se. "Nebo se můžeš vrátit zpět do Británie. Nejlépe k nám, tvá pomoc může být nedocenitelná. Pokud bys nechtěl pracovat s bystrozory, ještě je tu nějaká Brumbálova organizace, ne příliš oficiální. Ledacos řeší pružněji, i když mají své limity." Odhodlaně mu pohlédla do očí. "Nebo je tu ještě jedna možnost," řekla a hlas se jí zachvěl. Otevřela ústa, ale zase vydechla, neschopná mluvit dál. Bledá tvář jí jemně zrůžověla. Prudce vstala a odvrátila se od něj, zírala ven z okna na nekonečnou vodní spoustu.
"Maipe," zašeptal. "Nikdo... nikdo by neměl dostat tolik šancí."
Sklopila hlavu. "Ne, neměl." Podle hlasu cítil, že se usmívá. "Ty máš ale kliku, co?"
Nekonečná chvíle bezdechého ticha.
"Ani nevíš, co pro mě znamená tahle chvíle.” Oči mu ztvrdly. "Já tě ale do své propasti nestáhnu sebou, jak by se stalo... jak by se muselo stát. Mám toho mnoho k odčinění...”
Čekala to, věděla, že ji odmítne. Přesto byla podivně ztuhlá, když pokrčila rameny a s úsměvem, který měl daleko do opravdovosti, prudce odpovídala: "Ty kdyby sis jednou připustil, že máš právo na normální život, že jsi ho schopen, že by tě naplnil stejně jako kohokoli jiného, tak se stane co? Otevřou se brány pekelné a pohltí tě v ohni a dýmu? Jsi takový - odpusť - ale pitomec, Severusi! Zajatý ve své výlučnosti a strachu, pevně přesvědčený, že musíš všechno kazit, tak to raději ničíš sám, s pocitem, že takhle to máš alespoň pod kontrolou. Trestáš se za domnělé i skutečné hříchy, udělal jsi chybu a jsi ji ochoten vykoupit pouze vlastní smrtí. Ne, nepřerušuj mě! Děsíš se vlastních sil a svým přesvědčením, že je nedokážeš užít k dobrému, sám sebe odsuzuješ k temnotám. Já tě ale nenechám spáchat sebevraždu, rozumíš? Přijď s jakýmkoli rozumným plánem, jak naložíš se životem, který ti právě začíná, a sbalím ti pár buchet do uzlíčku a zamávám na cestu. Ale nechat se vědomě zabít, tomu přihlížet nechci a nebudu.” Nadechla a náhle jako by ji opustily síly, klesla zpět na své lůžko.
"Vlastně jsem jenom chtěla říct, že jsi hrozný trouba,” řekla skoro udiveně.
"Pochopil jsem,” odpověděl. Pohlédla mu do očí. Bylo to jako naklonit se nad propastí.
"Z toho všeho jsem usoudil, že jsi... momentálně sama?” ozvalo se po chvíli ticha. Znělo to tak zoufale neobratně, podivně obyčejně, po všech těch velkých slovech, že se musela zasmát.
"Pár večeří s nadějnými kandidáty, které skončily stěží pusou na rozloučenou,” pokrčila rameny. "Jeden chabý pokus s někým chodit. Nějak to... nebylo ono. Vlastně jsem pořád čekala na tebe. Možná to nevidíš stejně, ale patříme k sobě, vždycky jsme patřili. Třeba nebudeme spolu, ale to pouto nezmizí. Byli jsme děti a ani teď nejsme příliš staří, ale je to tam stále, a bude. Snad do toho má co mluvit i magie, možná jsem jen nenapravitelný romantik...” S povzdechem se opřela o stěnu. "Co ty?”
"Já jsem byl sám,” zavrtěl hlavou a tváří se mu mihnul náznak úsměvu. "Ne že by to byla velká zásluha, při tom stylu života. A víš, vidím...” Někdy může pár slov dát nekonečně mnoho práce. "Vidím to stejně.”
"Přesto přede mnou stále utíkáš do stále děsivějších pastí,” pozdvihla obočí. "Možná bych z toho měla konečně něco vyvodit.”
"Maipe,” vydechl těžce, neschopen to brát příliš zlehka. "Dal bych všechno na světě, kdybych mohl vrátit čas. Žít s tebou někde, kde je Voldemort jenom jméno v novinách, dělat si své... ale zkazil jsem všechno - všechno, co se dalo, každé mé rozhodnutí bylo špatně. Zabil jsem. Víc než jednou, dal jsem přednost svému životu před...” Na okamžik pevně zavřel oči. "Stejně by zemřeli. Není to útěcha - vůbec. Nedovedu si vůbec představit, že bych připustil, aby ses stala součástí něčeho takového. Mojí součástí,” dodal. "To je... nemožné, to prostě nejde. Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo, to jediné dobré.”
"A ty jsi znovu dostal horečku,” řekla jemně. "Promiň, měla jsem nás zastavit včas.”
"Maipe,” zašeptal, "nedávej mi naději, protože jí nemůžeš dostát. Odejdeš sama, až si uvědomíš, co se ze mě stalo. A já bych dal přednost smrti v boji.”
"Bude ještě dost času na všechno,” přejela mu dlaní po čele tak, aby zavřel oči, trochu zoufalá z toho přiznání. Poslechl a patrně okamžitě usnul. Zůstala na něj v zamyšlení hledět, na tu strohou tvář s předčasnými vráskami. Nedalo se vyloučit, že měl pravdu, ani láska nedávala schopnost snášet cokoli - jak se už jednou ukázalo.
Vstala a vyhlédla oknem na tu nesmírnou vodní spoustu. Za obzorem čekal svět.



Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu