Jak Snape potkal Maipe - 30 - Čaj o páté

10. prosinec 2012 | 06.06 |

S Voldemortem na čaji, s Brumbálem za trest.

Kouzelnické fotografie byly samozřejmě výstižnější než nehybné mudlovské obrázky, proto málokdy docházelo k velkým překvapením. Maipe už znala Voldemorta z článků a komentářů o politice, ačkoli text samotný jen zběžně přelétala. Věděla proto, že Voldemort je vysoký, příjemně štíhlý černovlasý muž s živýma očima a výraznými rysy. Měl široká ramena a útlé boky, pohyboval se lehce jako tanečník - nebo bojovník - a měl své tělo dokonale pod kontrolou. Nedospělý Severus vedle věj vypadal jako neohrabané žirafí mládě.
Co ale nečekala byl intenzivní žár v jeho očích, charisma, které k němu jako můry k plameni svíčky přitahovalo všechny ženy z okolí a způsobovalo, že se muži předháněli, kdo dokáže více zapůsobit. Dokonce Malfoy, který umění být středem pozornosti důkladně piloval celý svůj život, vedle něj zmatněl a zobyčejněl.

Maipe byla zcela ochotná podlehnout jeho kouzlu. Riskovala nekonečně velký průšvih, kdyby se přišlo na to, že místo v Prasinkách skončili u Malfoyů v Bledě modrém salónku na "odpoledním čaji”, a tak se skutečně chtěla nechat přesvědčit, že si Severus vybral správně. Na pochybnosti bude čas později, možná.
Veškeré kulisy byly ostatně dokonale uzpůsobeny tomu, aby oslnily. Připadala si omámená, nezvyklé prostředí ji zahltilo barvami a dojmy, až přílišným luxusem a elegancí, proti strohosti Bradavic zvláště kontrastním. Nepodléhala tomu příliš, ale těžko se mohla ubránit pocitu úžasu.

Voldemort sám uměl perfektně zapůsobit. Jedinou další ženou tu byla už jen Narcisa, která byla sice jen o pár let starší, však si ji Maipe ještě matně vybavovala ze školy, ale svým vytříbeným vším - chováním, šaty, způsobem, jakým upíjela čaj - působila jako z jiného světa. Maipe, která samozřejmě neměla nic vhodného na sebe, si ve školním hábitu připadala jako malá holka, která se připletla mezi tatínkovy kamarády. Když jí ale Voldemort políbil ruku na přivítanou, prohodil pár slov o jejím otci, jehož práce znal - nebo si alespoň dal tu práci zjistit, čím se zabývá - a ocenil Severusovy vlohy, pookřála. Z každého jeho gesta, starostlivého pohledu i souhlasných pokývnutí viděla, jak dobře to se Severusem myslí, s jeho vzděláním, budoucností, s ním samým, tolik nepraktickým a zaujatým svými experimenty (ach, jak jen jí to náhle připomínalo jejího ryze akademického otce a jeho přátele!); ovšem tolik užitečným pro ně, kteří jsou víc než jen politická organizace a chtějí se angažovat v opravdovém životě, na rozdíl od běžných užvaněných politiků. K tomu samozřejmě patří nějaké ty symboly a osobitý přístup, ale zbytečně démonizovaný, nenosí snad ona sama znak své koleje na hábitu?

Ano, všechno to dávalo smysl.

"Škoda, že musíte tak brzy pryč,” řekl. "Chápu samozřejmě, že máte své povinnosti.” Nepousmál se blahosklonně, natož aby se ušklíbl. Další bod k dobru. Už tak se skoro styděla za to, že ještě chodí do školy, někdo trpěný, koho brzy pošlou spát, aby se ostatní mohli začít bavit o důležitých věcech.

Rychle získávala dojem, že by měla okamžitě začít pracovat na budoucnosti celé Británie. "Pro Severuse hodně znamenáte a Severus hodně znamená pro nás. Bylo by jistě přínosné se seznámit s dalšími příznivci naší věci.”
"Asi bych nebyla moc dobrou společností. O politiku se nezajímám, ani se v ní nevyznám, snad kromě zběžného přehledu z Věštce,” odpověděla a jeho slaboučké pousmání při zmínce o Věštci tomuto periodiku rázem ubralo na vážnosti.
"Zdá se, že si budete rozumět spíše s naší drahou Narcisou než s Belatrix,” řekl Voldemort a Narcisa na druhé straně místnosti, jako by věděla, že o ní mluví, zdvihla hlavu a mírně se na ně usmála. "Je Luciusovi velmi oddána, ačkoli mají každý své zájmy.”
"Radíte mi totéž?” pousmála se Maipe.

Voldemort na ni pozorně pohlédl. Pár okamžiků si zírali do očí - bylo to až nepříjemné, ale nedokázala svůj pohled odtrhnout - okolí jako by se rozpilo a nezůstalo nic, než neproniknutelná hněď jeho očí. "Vy už jste se rozhodla,” zašeptal, aniž takřka pohnul rty. "Sama si to ještě plně neuvědomujete, ale rozhodla.”
Zamrkala a přejela si rukou po čele s pocitem, že snad na okamžik usnula.
"Promiňte,” řekla s nejasným pocitem, že se dopustila jakéhosi faux pas.
Voldemort se opřel o parapet a upil ze své sklenky. "Koneckonců,” pokračoval, jako by k žádnému přerušení nedošlo, "naše zájmy jsou společné. Oba chceme pro Severuse to nejlepší... že?”
"Jistě,” zamumlala a náhle zatoužila být pryč. Začala se v tom ztrácet, měla pocit, že nerozumí tomu, co se tu děje, že mezi těmi obyčejnými větami je mnohem více nedořečeného, co ona neumí uchopit. Malá - hloupá - neškodná - neohrabaná... hračka pro Severuse.
"Tady ho máme,” podotkl Voldemort a přenechal ji Severusovi, který se vrátil do salónku celý rozzářený v doprovodu staršího muže.
"To je profesor Udalov,” řekl jí, "seznámili jsme se v Kruvalu.” I bez toho dodatku by to vytušila. Snědá tvář, nezvyklý hábit, silný přízvuk, který byl jeho vlastní angličtinou, ne kouzlem.
Prohodili pár zdvořilých slov, Udalov na ni hleděl pátravě skoro stejně jako Voldemort. Už to začínalo být únavné, bylo to, jako by skládala nějaký test.
"Měli bychom jít zpátky,” naklonila se k Severusovi v první možné chvíli. "Půjdeme sněhem, to nás ještě zdrží.”
Souhlasil okamžitě, poslední, o co stál, byly nějaké nepříjemnosti ve škole - teď, když na něj byla upřená pozornost všech profesorů. Rozloučili se, odmítli doprovod k bráně a vyšli ven.

Maipe se zhluboka nadechla čistého, svěžího vzduchu. Sníh jim pod nohama křupal a jiskřil se v odpoledním slunci. Bylo to jako napít se čisté vody.
"To jsem potřebovala,” řekla s úlevou. "Bylo to tam zvláštní.”
Severus, zamyšlený a s hlavou plnou vlastních dojmů, na ni pohlédl skoro polekaně.
"Nelíbilo se ti mezi nimi?”
"Nevím,” pokrčila rameny. "Rozhodně tam o tebe stojí - až moc - trochu to budí strach. Myslíš, že jsem prošla zkouškou?”
"To nebyla - " začal Severus, ale pak pomalu vydechl. "Máš pravdu, dřív byly námitky proti tobě. Ne proti tobě konkrétně, spíš jisté obavy, abys mi nebránila v práci. Už je to pryč. Je k dobrému, že jsi z čistokrevné rodiny, dá se tak předpokládat, že budeš mít více porozumění. Voldemort říká, že mám pro lektvary mimořádné nadání.”
"Bránila v práci,” řekla Maipe pomalu. Čas okouzlení pominul, přišla chvíle na obavy. "Hm. Je opravdu takový problém, když spolu žijí mudla s čarodějem? Vím, že doma moc nevycházíte, ale...”
"Maipe,” zarazil ji Severus prudce. "Otec mě nenávidí a matce udělal ze života peklo. Ne, nechci o tom mluvit - ale věř mi, že ve mě žádného zastánce smíšených svazků nenajdeš.”
"Dobře,” pozdvihla ruce na znamení, že na téhle frontě nehodlá bojovat. Beztak věděla, že jí nakonec všechno poví, až tu myšlenku stráví. "Říkáš, že Věštec přehání, když připisuje Voldemortovým lidem nepokoje mezi mudly,” pokračovala na bezpečnější půdě. "Ale co ty vlastně víš? Neúčastníš se ničeho víc, než podobných odpoledních dýchánků, obřadů a malých setkání mezi přáteli, jak to hezky nazval Malfoy. Vaříš jim lektvary, a neříkej že ne, jsi poslední dobou v laboratoři úplně pořád... a nevíš pořádně k čemu.”
"Maipe, ale oni mají pravdu,” odpověděl Severus pevně. "Kouzelníci by se opravdu neměli nechávat vytlačovat ze svých starých sídlišť jenom proto, že mudlů přibývá a všude se roztahují. Ubývá nás - nenapadlo tě nikdy, že jsou Bradavice dimenzované na mnohem větší množství studentů? Motáci jsou povzbuzovaní k tomu, aby se začlenili mezi mudly a zbytek magického potenciálu, který nesou ve svých genech, se tak ztratí. Přibývá smíšených svazků a s tím i dětí s tak slabou magií, že se do Bradavic nikdy nedostanou a všechen talent promrhají na pár zvláštních událostí během svého dětství... Ministerstvo ovládají úředníci, kteří se utápějí v papírech a administrativě, a vymýšlejí nesmyslné dodatky k nesmyslným zákonům, stále nová pravidla svazující magii dříve nebývalým způsobem. Lidé si to uvědomují čím dál víc a tak Voldemort posiluje pozice, získává stále více příznivců a současní ministři se bojí o svá vyhřátá křesla. Snaží se ho zdiskreditovat všemi způsoby, hází na něj málem i neúrodu jablek...”
Přemístili se. Maipe potřásla hlavou, aby rozehnala zvonění v uších, a pohlédla k bráně Bradavic. Už zase sněžilo. "Doma je doma,” řekla. "Myslím, že je všechno to hašteření holek na pokoji docela úleva proti všem těm úsměvům v Bledě modrém salónku.”
Severus se na ni slabě pousmál. "Ani bych neřekl, když jsem tě tam viděl, že bys tam nějak trpěla.”
"Voldemort je velice působivý,” připustila. "Všechno, co říká, dává dokonalý smysl, v té chvíli. Jenom...” Rozhodila bezmocně rukama, neschopná pojmenovat, co vlastně vnímá špatně. "A navíc tě učí černou magii.”
"Maipe,” povzdychl si.
"Jo, jasně, já vím! Znát neznamená používat, když shrnu tvé obvyklé argumenty. Dobře, ty to musíš vědět, co s ní chceš dělat.”
Co bylo napůl dívčí vzdor, vzal Severus jako shrnutí faktů a naprosté pochopení problému.
"Jsem rád, že tě mám,” objal ji kolem ramen.
Povzdechla si. "Ale teď už na chvíli dost s politikou, prosím. Vážně už se musíme učit na OVCE.”

Maipe byla několik dalších dní poněkud nervózní. Měla pocit, že má na čele napsáno všechno o porušování školního řádu a paktování se s Voldemortem a Malfoyem... a když už měla konečně dojem, že jejich malý výlet prošel bez povšimnutí a přestala se chodbami Bradavic plížit jako zločinec, zastavil ji Brumbál. V první kratičké chvíli ještě doufala, že jde o nějaké nesrovnalost v úkolu, který odevzdávali hodinu před tím. Pozval ji ale do ředitelny.

"Brumbál se vás bude na Severuse ptát,” řekl jí Lucius a bylo jasné, že ten okamžik právě nadšel.
"Proč myslíte?” zeptala se ho.
"Maipe, každý čaroděj, který má dost magické síly na to, aby cítil magii v druhých - já, lord Voldemort, Albus Brumbál - ví, že ze Severuse roste velice mocný mág. Ale zatímco Brumbál ho chce ujařmit a jeho sílu spoutat a nejlépe sám ovládat, já mu ukazuji, kam může vyrůst - a nechávám mu vlastní vůli. Co si myslíte, že je pro Severuse lepší?”
Na to neměla odpověď a Lucius měl dost rozumu, aby nechal další Brumbálovy pochybné motivace její fantazii.

Ředitel Dipett seděl za stolem a netvářil se moc nadšeně. Maipe zůstala stát. Držela se tašky a veškerou energii věnovala tomu, aby nevypadala provinile.
"Slečno Dahlová, ukázala byste mi laskavě paže?” řekl Brumbál tiše.
Nechápavě na něj zůstala zírat. "Paže...?” hlesla. V první chvíli ji nesmyslně napadlo, jestli si Brumbál nemyslí, že ji Severus bije - měli tu jeden takový případ v Nebelvíru před nějakým časem - ale pak jí náhle došlo, co chce vědět. "To je ale pěkný nesmysl!” skoro vykřikla. Ale nevzdorovala. Vyhrnula si prudce rukávy, až do krajnosti napínaná látka zapraskala, a předvedla mu předloktí. "Prosím. Mohu jít?” dodala nepřátelsky, i když sama cítila, že ta poslední věta byla navíc.
"Vidíte přeci, pane profesore,” řekl Dipett laskavě, "že vaše obavy jsou přehnané.”
"Jsem rád, že nepředstíráte nevědomost ohledně podstaty mé otázky,” neodtrhnul Brumbál oči od Maipe. "Kde jste byli, když ne v Prasinkách?” Většinou se díval velice laskavě. Teď ale pod ostřím v jeho pohledu toužila utéct. Bylo jí trapné zkusit lhát, ale nepřipadla na nic, co by mohla říci na svou obhajobu.
"Šli jste snad z Prasinek někam na procházku?” napovídal jí Dipett. Chtěl to smést ze stolu, cítila to ona i Brumbál. Snad by bylo lepší to nějak vyřešit tady, aby se nepokusil jí vyslýchat později sám...
"Chtěli jsme být chvíli sami,” zamumlala. "Vrátili jsme se včas...” Znělo to dost uboze. Takhle si vyslouží místo přednášky o politice tu o antikoncepčních lektvarech.
"Slečno Dahlová,” povzdechl si Brumbál. "Pro všechny bude mnohem lepší, když teď neprovedete věci, kterých budete do konce života litovat.”
"Můžete mi věřit, že ani já nechci nic jiného,” zdvihla k němu oči. Brumbálův pohled byl tak cizí, tak odsuzující - jestli tohle před sebou viděl Severus stále, přestávala se divit, proč mu Malfoy připadal tak přitažlivý.
"Albusi, jsou mladí a mladí se spolu občas ztrácejí ve skrytých zákoutích,” řekl Dipett vlídně. Maipe zatoužila ho kopnout. Nemohla se zbavit dojmu, že by jí ho Brumbál ochotně přidržel.
"Pokud by se měli objevovat další studenti se znamením zla...” začal a Dipett se nostalgicky pousmál.
"Ach, to tetování, co vám dělá tolik starostí! To my když jsme byli mladí - vy už to nepamatujete, ale scházeli jsme se u Trolí hlavy, škoda, že to tam přejmenovali... to byly ohnivé diskuse! Ocelové hůlky jsme si říkali. Celý svět jsme chtěli změnit. Měli jsme dokonce své tajné znamení. Dneska už bych ho asi nesvedl,” pohlédl smutně na své prsty s uzlovitými klouby.
"Běžte,” pokývnul jí Brumbál s poněkud skelným výrazem ve tváři. Zjevně seznal, že s Dipettem po boku nemají jeho snahy smysl. I Maipe samotné to bylo trochu trapné. Nikdy dřív jí nedošlo, jak starý muž je ve skutečnosti ředitel. Nejspíš nebude trvat dlouho, a Bradavice dostanou nového...

Nicméně od té doby Maipe pocítila, že ji Brumbál sleduje. Nebylo to nic nápadného, nic, na co by mohla ukázat. Pokud ho potkávala častěji než dřív, bylo to zdánlivě plně opodstatněné. Nebylo to, že by se na ni přímo upřeně díval například ve Velké síni. Ale byla si jistá, že je pod dohledem a ten pocit byl nepříjemný. Necítila v něm spojence, pevně přesvědčená o zdravém rozumu svém i Severusově takovou intervenci vnímala jako útok.
Bojovala - svým tichým, pasivním způsobem - a chybělo jen velice málo, aby ji pocit odsouzení definitivně přiklonil k Severusovým cílům, k Malfoyovi i k vůdci, kterého se rozhodli následovat.

Pak ale Severus zmizel podruhé a nezůstalo jí nic než prázdné ruce, bolest, a směšně malá hrstka naděje.


Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu