Gwen - 2/3

5. září 2012 | 13.10 |

Přesně ve dvě Harry vykoukl z obrazu. Protože ještě netušil, že se Gwen s Brumbálem domluvila na tom, že famfrpálová utkání s Havraspárem a Zmijozelem odehraje na nejhorším školním koštěti, usmál se na přicházející dívku zcela upřímně. "Vítej v Nebelvíru,” řekl.
"Jaká čest,” odpověděla a prolezla za ním do společenské místnosti. "Máte to tu docela příjemné,” rozhlížela se chvíli a vybrala si pohovku naproti krbu. Okna byla dokořán a oheň byl ve slunečném, ale velmi svěžím odpoledni příjemný. Po chvíli váhání si půjčila i pléd, který byl hozený přes opěradlo, přehodila ho přes sebe a spokojeně se ve svém hnízdě uvelebila. Harry si sedl na protější stranu tak, aby se nedotýkali nohama - už tak mu to celé připadalo vůči Ginny maličko nevhodné - a protože mu připomínala zaujetím do studia Hermionu, zkusil začít něčím, co by ji mohlo dobře naladit.
"Na čem vlastně pracuješ? Jestli to není tajemství.”
"Zkouším najít kouzla, která jsou ve výsledném efektu stejná jak působením bílé, tak černé magie, a porovnat náročnost jejich sesílání,” vysvětlila.
"Ty se zabýváš černou magií?” přeptal se Harry, ale v duchu si říkal, že se vlastně nemá čemu divit. Jensenová? To příjmení bylo vyložená kamufláž.
Lehce naklonila hlavu na stranu. "Obyčejné lumos se dá provést jak bílou, tak černou magií. Myslíš, že když si někdo rozsvítí na schodech pomocí černé magie, nastoupí tak nevratnou cestu ke zlu a způsobí zkázu lidstva?”
"To ne, ale...” To nebyla debata, na jakou byl Harry připraven.
"To, co chceš říct, patrně je, že to začne obyčejným lumos, ale jak se jednou člověk černou magií zabývá, těžko říct, kde skončí. Nelze tak snadno stanovit hranice. Nebudu ti to vykládat celé, ale v zásadě jde o to, že lidé s výraznějším nadáním na černou magii jsou pak silně znevýhodňováni v systému, který povoluje pouze magii bílou. Jsem přesvědčená, že kdyby se naučili využívat svůj potenciál, zvládli by širší a silnější paletu kouzel, než když mohou používat jenom něco, v čem jsou špatní. Jako by po tobě chtěl někdo, abys chodil po rukou. Jasně, se spoustou tréninku se to naučíš a dostaneš se kam potřebuješ, ale jsi proto špatný, když skočíš na nohy a doběhneš si?” Zasmála se. "Jestli se dám jednou na politiku, nemusel by to být špatný program. Nemyslím si totiž vůbec, že by takoví lidé byli nebezpeční - vždyť většina jsou pouze ovce a používají pár svých naučených zaklínadel a ani je nenapadne pátrat po něčem dál.”
"To jistě voliči ocení, když budeš argumentovat tím, že jako ovce nejsou nijak nebezpeční,” ušklíbl se Harry.
"Neříkám, že to nemá mouchy,” usmívala se. "Ale tak daleko teď jít určitě nechci. Jen porovnat pár zaklínadel a zkusit z toho vyvodit nějaké závěry. Třeba se úplně pletu ohledně základních principů. Musím vyčíhnout okamžik, kdy nebude Pinceová v knihovně, a trochu se prohrábnout v jednom grimoáru.”
"A některý z učitelů by ti povolení nedal?” zaváhal Harry.
"Prýtová nás má za bezbranné děti, které by tam přišly k úhoně,” zamračila se. "A jestli máš na mysli Snapea, tak ne, nedal. Nemluvíme spolu, vlastně se mu snažím jít z očí, jak se dá.”
Tím se různé Harryho předpoklady ocitly ve slepé uličce. Alespoň že začala sama s tím, na co byl nejvíc zvědavý.
"Tedy, ne že bychom na sebe byli nějak naštvaní nebo uražení... více méně... jen je celá situace mimořádně nešťastná.” Jako by se celá nějak zmenšila.
"Někdo se nevhodně oženil?” tápal Harry po příčinách v naprosté temnotě. "Rodinné třenice? Něco, co řekla sestřenice Alice na svatbě strýčka Barnieho o pratetě z druhého kolena?”
"Nikdy jsem to nikomu neřekla,” zauvažovala Gwen spíš pro sebe. "Ani jsem to neplánovala, a tak nevím, čím začít. Ty ale, Pottere, víš o téhle válce víc než ostatní a já cítím jistou... potřebu... to celé s někým zkonzultovat.” Krátce na něj pohlédla, trochu vzdorně, jako by čekala posměch.
"V tomhle ti dokonale rozumím,” přikývl Harry. "Je úmorné si muset nechávat některé věci jenom pro sebe. Nejde ani tak o to se svěřit, ale získat skrze druhého jinou perspektivu.”
"Ano, to je přesné.” Ošila se. "I když vlastně nevím, jestli může další náhled skutečně uhladit fakta taková, jaká jsou. Předpokládám samozřejmě, že vše, co tady padne, si necháš pro sebe. Vím, že Snapea nesnášíš, ale to každý. Jestli mu prozradíš, co jsem ti řekla, nadělám z tebe spoustu tak malých kousků, že je bude Pomfreyová skládat jako puzzle ještě za rok.”
Zvedl ruce. "Nesnáším, ale oceňuji jeho kvality,” prohlásil Harry. "Předříkávám si je před spaním, abych přežil další lektvary.” Zasmála se. "Jsem jako hrob.”
"Dobrá. Snape je můj otec.”
Harry polknul.
"Je samozřejmě otázka postoje, jestli je taková věc žádoucí, nebo není, protože za tu dobu, co to vím, jsem se ještě nedokázala rozhodnout, co si o tom myslím. Samozřejmě kromě prvotního šoku, kdy jsem si tím byla naprosto jistá, protože Snapea jsem neměla o nic raději než všichni ostatní a i když ho teď vidím jinýma očima, jeho prostě nelze mít rád, pokud se on sám nerozhodne, že jsi něco víc než trapný hmyz na stínidle lampy. On sám ohledně mě žádné takové rozhodnutí neučinil a víš co? Já ti to raději povím chronologicky. Jestli už jsi tedy rozdýchal ten šok.”
"Jakž takž. Mělo mě to napadnout,” podrbal se Harry ve vlasech. "Věkově to dává největší smysl. Jen jsem si nedokázal Snapea představit... odpusť, prostě s nějakou ženou.”
"A co teprve, kdyby to byla tvoje vlastní matka,” zatvářila se.
"Víc než dostatečně naznačuješ, že jsi o tom sama nevěděla,” pobídl ji Harry k hovoru. "Žily jste jenom s matkou?” Náhle ho napadlo, že by ji měl vlastně nesnášet. Snapeova dcera! S manýry, které nejsou tatínkovým tak moc vzdálené. Ale tady chyběla nenávist a touha ponížit. Ona si prostě hrála a nestarala se o to, jak působí na druhé. Když ho setřela, nemusel si to brát nijak osobně. Dovedl si docela dobře představit, že má přátele, kteří ji berou s humorem a nadhledem a pro které je přínosem. U Snapea si něco takového představit nedokázal. Poctivě si musel přiznat, že svou práci odvede i fakt, že je docela hezká a mladší - nepůsobila tak vůbec nebezpečně.
"Bydlela jsem s tátou a s mámou a bráchou v jedné vesnici kousek od Londýna,” začala. Harry přikývl. Její mnohamluvnost naznačovala, ačkoli to nebyla ochotná připustit, že možnost docela obyčejně se vypovídat vlastně přivítala. Byl víc než ochoten jí být k dispozici. "Máma je čarodějka, táta a brácha mudlové. A než něco řekneš, předesílám, že pořád je to můj táta a navždycky jím bude. Byl u toho, když jsem se narodila, byl se mnou celý život, říkám mu tak odjakživa a pořád mu tak budu říkat a je to naprosto skvělý chlap, nejlepší táta, jakého si kdo může přát. Vůbec se mámě nedivím, že si ho vzala. Taky docela obdivuju, jak byl schopen přijmout mě. Věděl, že nejsem jeho, víš? Ale nikdy mi to neřekli. Celé to prasklo, až když mě loni v létě unesli smrtijedi.” Na chvíli ztichla a mimoděk se pevněji zabalila do plédu. "Měli jsme být jednou z těch exemplárně potrestaných rodin, míšení krve, nečisté děti, na konci jenom znamení zla nad troskami, však to znáš. Když pro nás přišli, byla jsem doma sama, a to jenom díky tomu, že se našim rozbilo auto cestou z města a dorazili později, než měli. Jinak by už byli všichni mrtví. A já nejspíš taky.” Trochu se na něj pousmála. "Jak málo někdy stačí.”
Harry potřásl hlavou. Sám měl samozřejmě spoustu starostí s Voldemortem, ale takovéhle věci se ho dosud osobně nedotkly. Byly to jenom články ve Věštci.
"Když zjistili, že jsem čarodějka, pro jistotu mě nezabili, ale vzali sebou. Pár kleteb a kopanců, ne že by mě nějak mučili... a pak mě hodili mě do nějaké kobky a nazdar. Nebylo tam nic, jenom holé kamenné zdi a na podlaze skvrny, které vypadaly jako od krve. Nikdy předtím bych nevěřila, jak na mě taková věc... bude působit. První den se nějak zvládnul, druhý už to začalo být docela ošklivé a třetí jsem si začínala přát, aby mě rovnou zabili. Nedostala jsem nic k pití, bylo léto, ty kobky byly někde ve věži a bylo tam strašné vedro, už jsem nemohla ani mluvit nebo vstát. Bolelo mě celé tělo a strašně jsem se bála, že se vrátí a něco mi udělají. Věděla jsem, že to předtím nebylo nic moc, a tím to bylo horší, protože co kdyby si tentokrát dali záležet? Byla jsem si jistá, že nic dalšího nevydržím. Byla jsem samá podlitina a skučet jsem měla chuť, i když jsem se o ně sama omylem opřela.” Nespokojeně se zamračila. "Věděla jsem, že na mě nezapomněli, přede dveřmi jsem slýchala kroky, občas někdo nakoukl špehýrkou. Asi jsem měla být vděčná, že mě nikdo nemučí, při tom všem, co jsem věděla o smrtijedech. Ale moc vděčná jsem nebyla. Spíš jsem byla zoufalá, že takhle zůstanu déle naživu. Už jsem to chtěla mít za sebou a mít jistotu - jakoukoli.”
Harry poslouchal ten zamyšlený hlas, který jako by analyzoval sám sebe a své minulé pohnutky. Neodvažoval se pohnout, aby ji nepřerušil. Neměl ani tušení, že někdo ve škole prožil něco takového. Byl tak slepý? Nebo zoufale neinformovaný? Kolik je ještě takových dětí v Bradavicích?
"Čas tam běžel zvláštně. Nesmírně pomalu, jako by někdo mezi jednotlivé vteřiny vkládal stále další a další, které někde posbíral a teď neví, co s nimi. Občas podivně poskočil, ale většinou to nestálo za to. Noc byla lepší, protože nebylo takové vedro. Den byl lepší, protože byla naděje na to, že se něco stane. Věděla jsem, že jsem tam byla jenom tři noci, ale stejně pevně jsem si byla jistá, že to bylo dlouhé nejméně rok a kdykoli bych za to dala ruku do ohně. Jinak totiž nebylo možné tak dlouho zírat na tu neskutečně pomalou cestu stínu po podlaze. Umírala jsem stejnou měrou žízní jako hrůzou z toho, co se mnou udělají.”
Znovu se odmlčela. Slyšel v jejím hlase zlost, ačkoli se ji snažila skrývat - na sebe samu za to, co považovala za projev své slabosti.
"Pak si pro mě přišli. Nebyla jsem nic než loutka, kterou bylo nutno očistit, obléknout, napojit - přísahala bych jim v tu chvíli věrnost, kdyby ji po mně chtěli, ale nechtěli nic, jejich nezájem byl hrozný, připadal mi jako jasný rozsudek smrti - a pak dokopat do síně před Ty-víš-koho. Nikdy před tím jsem ho neviděla, samozřejmě, ani teď pořádně ne, protože mě hned hodili na kolena, sklopit hlavu, doplazit se na místo... můžu tě ujistit, že mě ani nenapadlo klást jakýkoli odpor.”
Harry měl pocit, že by ji měl někdo držet, zatímco říká takové věci, a ujistit ji, že to zvládla, jak se dalo, ale pohnout se nedokázal, nevěděl, jak udělat takovou věc, byl si jist, že by ho odstrčila. Sám byl zralý pro kus čokolády a útěšné poplácání po zádech.
"Nebyla jsem tam sama, klečel před ním Snape. Poznala jsem ho napřed podle hlasu, byl ke mně zády, o něco prosil a žadonil a já jsem ho v té chvíli strašně nenáviděla a nevěděla jsem, za co víc, jestli za to zklamání, že je to smrtijed, protože... ne, neměla jsem ho ráda, ale vždycky jsem ho bránila, protože mi přišlo hrozně nesmyslné, aby byl v Bradavicích, přímo před Brumbálovýma očima, někdo takový. Nebo za to, že prosí, i když bych prosila taky, kdybych měla možnost. Tolik jsem věřila, že on, profesor, dospělý, vždycky tak sebejistý, by si mohl dokázat udržet důstojnost! Jak jsem to pak měla dokázat já? Kolem stály vysoké, temné postavy s maskami, byla jsem strašně slabá, nevěděla jsem, co se děje, a nebyla jsem pro ně nic. Ve vzduchu jako by se vznášel pach smrti, podivná zatuchlost jako v márnici.
Pak jsem pochopila, že prosí o můj život, a znovu jsem ho nenáviděla, protože jsem nevěřila, že se odsud můžu dostat, a chtěla jsem zemřít rychle. Bála jsem se, že ho poslechnou a začnou si mě všímat víc a budu umírat dlouho... možná to zní divně, ale v té chvíli mi to dávalo smysl.”
Znovu chvíle ticha a nehybnosti, v jaké zírala do plamenů krbu. Harry se neodvážil ani hlesnout.
"Slyšela jsem, že o mně mluví jako o své dceři, ale vůbec jsem to nebrala vážně. Nějak jsem usoudila, že to myslí obrazně nebo je to trik, kdo ví co. Ty-víš-kdo se napřed smál, že jeho prosby jsou uspokojivé, pak ho plísnil za takovou lehkovážnost a za to, že jsem vyrůstala mezi lůzou... nebylo... nebylo to vůbec pěkné. Seslal na něj cruciatus a Snape nekřičel, dovedeš si to představit? Alespoň ze začátku. Pak už nevím, další seslal na mě. Já...” Neurčitě pohnula rameny a zadívala se vzhůru, jako by tam byl někdo, kdo by napověděl, jak formulovat věty.
"Od té doby se už ničeho obyčejného nebojím. Zkoušek ve škole nebo takových podobných věcí. Jsem naživu, hrozně moc. Ale přitom je všechno jako pod vodou.”
Oheň v krbu zapraskal, poleno se s hlasitým lupnutím rozlomilo a vylétly jiskry.
"Nakonec nás nechal být pohozené v koutě. Snape vypadal hrozně, taky toho schytal mnohem víc než já, a když se na mě podíval, bylo mi okamžitě jasné, že mě strašně nenávidí. V té chvíli mi to přišlo úplně jasné, vždyť jsem ho viděla při tom všem... taky jsem ho za to v té chvíli nesnášela. Víš, co dělá s lidským tělem cruciatus?”
Harry mimoděk přikývl, ale ona se beztak dívala jinam.
"Někdy si říkám, že je to zakázaná kletba ne proto, že působí tolik bolesti, ale protože ti sebere veškerou lidskou důstojnost, nenechá ani špetku.”
Harrymu nejasně vadilo, že tak mluví. Byla ještě mladší než on - bylo tak strašně nesprávné, že tohle musela prožít.
"Uspal mě, naštěstí, měla jsem pár zlomených kostí, asi bych cestou domů pěkně vyváděla. Když jsem znovu vnímala okolí, ležela jsem v posteli, seděl u mě táta, nade mnou stála léčitelka a ve vedlejším pokoji na sebe ječeli máma a Snape. Nerozuměla jsem jim ani slovo, ale stejně to byla rajská hudba. Všichni byli naživu, to bylo o moc víc, než v kolik jsem mohla vůbec doufat.” Pohlédla na Harryho a asi se pokusila vesele ušklíbnout. "Těžké časy naučí člověka skromnosti.”
"To není skromné přání,” hlesl Harry.
"Ne, není. Ale vysvětluj to těm, co se o Vánocích tváří otráveně nad balíčky s oblečením, i když jsou podepsané ´od mámy´. Každopádně - odstěhovali jsme se na druhý konec Británie, tak tajně, jak to bylo jen možné zařídit. Já si vydupala, že i tak budu dál chodit do Bradavic, jen tu teď raději zůstávám přes menší prázdniny, kdyby musel Snape předstírat, že se ze mě zatím snaží vychovat čarodějku. Naštěstí jsem holka a moc mladá, nepředpokládáme, že by na mě Ty-víš-kdo udržel pozornost.”
"To ´my´znamená...”
"Já a Brumbál. Vedli jsme spolu celý jeden rozhovor začátkem září. Ale to předbíhám,” zamyslela se, "předcházel tomu jiný, s mámou - samozřejmě. A s tátou, ale tam to bylo rychlé. Máme se opravdu rádi, jen jsme se ujistili, že se mezi námi nic nemění - nevím, komu se víc ulevilo - a šli hrát karty. Máma se hlavně ujišťovala, že budu dost rozumná. Vůbec se každý dost ujišťuje, že budu rozumná, je to vážně otravné. Jediný, kdo to bere jako automatickou věc, je Snape. Něco na těch genech bude. Hurá.”
"Nemusíš přeci být jako on,” cítil Harry potřebu vyslovit.
"A ani nebudu, nejsem blázen. Víš, je dost hrozné vědět, že s ním mám něco společného, vidět, jak děsně se chová - a vzápětí se najít v nějakém jeho gestu nebo poznámce.”
"No... mohla jsi dopadnout i hůř,” nadhodil Harry s chabým pousmáním. "Snape má i spoustu dobrých vlastností. A nos jsi po něm nezdědila.”
"Nos mi naši nechali zmenšit, už když mi bylo osm,” odvětila ponuře. "Sláva magii, jako mudla bych se tak brzy nedočkala. Těmi dobrými vlastnostmi máš na mysli jeho okouzlující osobnost a pedagogické vlohy? Víš, já chtěla být učitelkou!”
Harry vyprskl smíchy. "Promiň, to prostě... nemá chybu. Ale to je jen náhoda, Snape se stal učitelem spíš okolnostmi než čímkoli jiným. Pochybuji, že by do toho šel, kdyby měl na výběr.”
"Jo?” podivila se. "Tak o tom bych si ráda poslechla víc. Ale stejně už raději učitelkou být nechci.”
"Je inteligentní a odvážný,” předeslal Harry obvyklý výčet pozitiv, kterými se utěšoval, kdykoli toužil Snapea proklít.
"Samé věci, které mi usnadní život,” odfrkla si. "Tu odvahu jsem těžko zdědila. Při pomyšlení, že bych se dostala smrtijedům znovu do ruky, se mi klepou kolena jak sulc.”
"Já mám taky strach,” pokrčil Harry rameny. "Bylo by šílenství ho nemít. Ale nezáleží na strachu, záleží na tom, jak s ním naložíme.”
"Prosím tě, tyhle hlášky vynech. I když, ty vlastně nemůžeš, že? Harry Potter, spasitel. Pomáhá ti to alespoň? Říkat si takové věci?”
"Moc ne. Ale ostatní si myslí, že pomáhá, a zjevně jsem se naučil předpokládat, že jsou pomáhací. A neříkej mi tak, prosím. Bylas tam. Víš, že to není nic...” Okamžik hledal slova. "Není to hrdinský boj v lesklé zbroji a paprscích slunce. Je to jenom... krev a bolest. I vítězství bude bolet. Je mi špatně, když mě plácají po rameni nad něčím hrobem.”
"Ty to zvládneš,” oznámila zcela samozřejmě. "Osud vybral dobrý materiál na hrdinu. Dovedeš k tomu zaujmout ten správný postoj.”
Harrymu byl směr hovoru poněkud nepohodlný. "Co jste si nakonec řekli s mámou?” vrátil se rychle zpět k původnímu tématu. "Měla nějaké dechberoucí vysvětlení?”
"Rozhodně mě překvapila,” poposedla si Gwen na pohovce a zahleděla se zase na chvíli do stropu. "Co ji znám, byla buď doma s bráchou, když byl hodně malý, nebo pracovala jako knihovnice. Navíc mudlovská. To nejklidnější a nejnudnější zaměstnání, jaké se dá vymyslet. Nejhorší věc, co se ti může stát, že ti knížka spadne na nohu nebo ti někdo vrátí atlas politý kafem.
A teď z milé maminky vylezlo, že po škole šla do bystrozorského výcviku. Byla z ní bystrozorka v době, kdy tu poprvé řádil Ty-víš-kdo. Dovedeš si to představit? Možná jo, protože jsi ji nikdy neviděl. Jinak je poslední člověk na světě, do kterého bys něco takového řekl.
Jednou měli smůlu, Smrtijedi je obklíčili v nějakém domě. Přemístit se nemohli, posily nikde. Popisovala to dost zmateně, ale zřejmě byl Snape u toho, dostal se k ní první, podařilo se mu ji napřed schovat a potom dostat pryč a poté, co si vzájemně ošetřili boule a škrábance, euforie a nadšení z toho, že jsou naživu, způsobily, že jsem byla, hmm, počata. Když to máma o pár týdnů později zjistila, usoudila, že za smrtijedem kvůli alimentům nepoběží, zvláště za smrtijedem, který bude brzy mrtvý, protože nezbytně praskne, že není moc věrný pravým smrtijedským ideálům a snaží se tahat bývalé spolužačky z maléru. Když Ty-víš-kdo zmizel, právě se vdávala za tátu, který to samozřejmě věděl a jediná jeho podmínka byla, že máma změní povolání... což prý sama chtěla udělat. Takové to tedy bylo prosté. Musím přiznat, že jsem měla chvíli pochybnosti, jestli to bylo opravdu tak idylické, jestli spíš nešlo o nějaké... násilí... ale ona na Snapea opravdu vzpomínala v dobrém, lesk v oku, pohled upřený do dáli, nostalgický povzdech. Prostě úlet, který měl následky. Snažím se to pochopit, byli hodně mladí, úleva, adrenalin... možná mi to jednou bude dávat smysl, i když jde o Snapea.”
"No pane jo.”
"Ten samozřejmě hrozně zuřil, že mu to neřekla dřív. Ale víš, co je gól? Brumbál to věděl.”
"Myslíš od začátku?” podivil se Harry.
"Rozhodně od chvíle, kdy jsem nastupovala do školy. Zařídil, abych byla v Mrzimoru.”
"Moudrý klobouk přeci,” začal Harry, ale nakonec jenom potřásl hlavou.
"Bylo to součástí našeho zářijového rozhovoru na téma ´doufám, že budete rozumná´. Věděl prý o tom, ale nechtěl se míchat do cizích záležitostí - ”
"Brumbál a nemíchat se? To je protimluv,” vyprsknul Harry.
"A tak jenom zařídil, abych byla v koleji, která je nejméně nápadná a nepřitahuje pozornost. A mezi přáteli. Myslím, že tím chtěl naznačit, že kdybych zdědila některé milejší rysy Snapeovy povahy, mrzimorští mě nejlépe snesou. A víš co? Napřed jsem byla naštvaná, v Havraspáru je přeci jenom lepší atmosféra pro studium a mají lépe než kdokoli jiný propracovaný systém volitelných předmětů. Představovala jsem si, že bych tam spíše našla vhodné partnery pro konverzaci. Ale měl pravdu, v Mrzimoru jsem si našla přátele a je mi mezi nimi dobře. Když vidím tu várku Havraspárů, která by byla věkově zhruba se mnou, tak žádná výhra. A kdo ví? Třeba si to s Havraspárem jenom tak maluju a skončila bych ve Zmijozelu. A to bych skutečně hodně nerada.”
Harry se zasmál. "Taky nesnáším Brumbálovo vměšování, ale až příliš často se ukáže, že má pravdu.”
"Možná. Ujišťoval mě, že Snape možná nevypadá nadšeně, ale bude mi oporou, vážně divné řeči. Zachránil mi přeci život, ne? A stálo ho to hodně. O čem si myslel, že ještě potřebuju být ujišťovaná? Ani jeden nemáme chuť pěstovat nějaké příbuzenské vztahy, oba jsme k tomu přišli neradi a nedobrovolně. On se vystavil hrozným věcem, aby mi pomohl, já za to dělám všechno proto, abych ho jakkoli nepotopila, což mi mimochodem připadá jako dost chabá odplata. Nevím, jestli nějací zmijozelští od svých otců neví, co se stalo a že existuju, tak se na to snažím nevypadat, nosit pitomý účes, ve kterém vypadám jako malá holčička, neupozorňovat na sebe ani v dobrém ani ve zlém, a učit se na tak dobré známky, abych nedělala ostudu a aby to přitom nebylo moc nápadné.”
Harry si přitiskl ruce ke spánkům. "Snažím se představit si, že mi právě někdo řekl, že jsem Snapeův syn,” řekl ponuře. "Co si o tom myslím?” Zatřepal hlavou. "Ne, na tohle mi fantazie schází.”
"Se Snapem jsme mimochodem strávili Vánoce. Jak to zní?”
"Podezřele,” řekl Harry opatrně. "Nějak si ho nedovedu představit, jak zdobí stromeček.”
"Ani nepředstavuj. Dostal za úkol mě naučit pár věcí, tak jsme spolu strávili tři dny a za ty tři dny se nám podařilo se nepozdravit, neoslovit, neříct jediné slovo o čemkoli, co by nesouviselo s právě probíraným tématem. On umí učit, když chce. Vysvětloval, rozkazoval, já se občas zeptala a poslouchala. Takže jsem se naučila přemísťovat a nějaká obranná kouzla. Byly to naprosto příšerné tři dny, to ti povím. A to ani nevím, jestli mu to nakázal Ty-víš-kdo, nebo Brumbál.”
"Řval moc?” zeptal se Harry soucitně.
"Ale ne, vůbec. Snažil se to mít co nejdřív z krku, a tak byl velmi efektivní. Myslím, že prostě neví, co se mnou. A je to vzájemné. Zabít mě nemůže a úplně ignorovat také ne, když o mně ví tolik lidí.”
"Já bych si s ním asi chtěl promluvit,” zauvažoval Harry nahlas. "A vyjasnit si to, vzájemný vztah, nastolit nějakou přátelskou rovnováhu... i kdybychom se jinak stýkat neměli...”
"To ale uvažuješ jenom o tom, že jsi náhle potkal pravého otce,” upozornila Gwen. "Ne že je to Snape!”
"Pravda. No moment,” napřímil se Harry, "jak se to vlastně dozvěděl?”
"Jednoduše, po tom útoku. Máma přišla domů, dům vzhůru nohama, já nikde, znamení zla nad střechou - uháněla za Snapem a všechno mu řekla. Říká se o něm ledacos, a tak usoudila, že je pořád ještě smrtijed. Nechala jsem ji v tom, i když si osobně myslím, že dělá špeha pro Brumbála... není to od nich moc hezké, mě v tomhle směru nechat v nejistotě. To Brumbál nedomyslel, jak by mohlo poznamenat mou mladou mysl vědomí, že je vlastní otec hromadný vrah?”
"Nejspíš usoudil, že si uděláš závěry sama,” odvětil Harry opatrně. Byl rád, že se ho na to Gwen nevyptává.
"Co mi zbývá,” škubla rameny. "Stačí velký nos a společenský šarm samotářského nosorožce. Nebudu přeci chtít věřit tomu, že jsem zdědila ještě sklony k sadismu.”
Vypadala náhle podivně ztraceně a Harry se k ní naklonil. "Gwen, Snape se možná chová jako pitomec, ale několikrát mi zachránil život a vždycky udělal, co bylo potřeba. Je zlomyslný, ale nevěřím, že by někomu úmyslně ublížil. Někdy si myslím, že je toho schopen... vlastně určitě je toho schopen... ale prostě to nedělá. Jeho tresty jsou k vzteku a občas z něj jde strach, ale když si vezmu, co skutečně dělá, tak nikomu neubližuje, ne doopravdy.”
"Ale jo, já přeci vím. Sleduji ho pečlivě od té doby. Znám jeho zvyky dokonale. To abych mu přicházela co nejméně na oči,” zasmála se. "V září jsem mu poslala vhodně formulované díky a dál se nehodlám vnucovat.”
"Odpověděl?”
"Tu otázku myslíš vážně?”
"Hmm... Myslím, že na tebe měl štěstí,” usoudil Harry. Když se Gwen zatvářila skepticky, dodal: "Dovedeš si představit, jak se smiřuje s tím, že je odpovědný za Lenku Láskorádovou?” 
Gwen zcela nesnapeovsky vyprskla smíchy.
 



Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Související články

Komentáře

RE: Gwen - 2/3 heji 06. 09. 2012 - 22:10
RE: Gwen - 2/3 jarmik®pise.cz 07. 09. 2012 - 00:52
RE(2x): Gwen - 2/3 hospodynka®pise.cz 07. 09. 2012 - 21:57
RE: Gwen - 2/3 mae 07. 09. 2012 - 19:47
RE: Gwen - 2/3 alcazar 10. 09. 2012 - 19:19
RE(2x): Gwen - 2/3 mae 10. 09. 2012 - 20:29
RE: Gwen - 2/3 heji 10. 09. 2012 - 21:35
RE(2x): Gwen - 2/3 mae 10. 09. 2012 - 21:50
RE(2x): Gwen - 2/3 kvik 11. 09. 2012 - 09:48
RE: Gwen - 2/3 heji 10. 09. 2012 - 22:10
RE(2x): Gwen - 2/3 mae 10. 09. 2012 - 22:27
RE: Gwen - 2/3 gwenloguir 11. 09. 2012 - 13:37
RE(2x): Gwen - 2/3 mae 11. 09. 2012 - 20:25