Jeden dobrý důvod (k přežití) - 3/3

20. srpen 2012 | 22.29 |

Jednou tuhle povídku přepíšu tak, aby se vešla do třetiny rozsahu, což by bylo zcela přiměřené, na rozdíl od této grafomanské verze, nad kterou vám přesto přeji příjemné počtení. :-))

Probuzení na ošetřovně vždy vnímal jako osobní selhání. Dával přednost tomu, aby na světlo vylézal ze svého kabinetu, ne aby se plížil z marodky jako zpráskaný odrážeč po nevydařeném tréninku. Po první zmatené chvíli si navíc uvědomil, že byl přílišný optimista, když si představoval snídani - podle toho, jak bylo slunce vysoko, druháci právě oslavovali suplovanou hodinu.
Zvolna vstal a obezřetně zkoumal své možnosti. Kromě protivné hryzavé bolesti někde v břiše, kterou bylo možné ignorovat, si připadal docela dobře, bráno s ohledem na události včerejší noci. Kradmo vyhlédl zpoza zástěny, jestli neuvidí Pomfreyovou. Ošetřovna však byla tichá a až na jediné další zakryté lůžko prázdná. Rozhodl se, že není nic špatného na tom, když se přesvědčí, jak na tom Grangerová je - ten pohled ovšem za moc nestál. Ležela nepřirozeně nehybná v umělém spánku, tvář lesklou mastmi proti podlitinám a zpod přikrývky vykukovaly obvazy. Podle sledovacích kouzel, která kolem ní cítil, na tom ale byla docela obstojně.
"Bude brzy v pořádku, Severusi," řekl za ním laskavý ženský hlas. Neznatelně si povzdechl.
"Jistě, to vidím." Spustil plentu a otočil se k madame Pomfreyové.
"Nemohli bychom tentokrát vynechat ten dialog? Dej mi můj hábit, odcházím."
"Je mi líto, Severusi," zavrtěla hlavou. "Máš vnitřní zranění, na které si netroufám. Do hodiny tu bude specialista od Svatého Munga. Potom se můžeš odplížit do té své nory."
Chvíli na ni hleděl v podezření, jestli nejde o novou strategii, jak ho udržet na ošetřovně. Poppy ale nebylo podobné vymýšlet si diagnózy, a tak se pokorně a s patřičnou opatrností vrátil na své lůžko. Po dvou probdělých nocích nedalo moc práce znovu usnout, i když ne na dlouho.
"Vypadá děsně," hlasitě šeptal Weasley.
"Naštěstí nic, co by se nedalo napravit," odpovídal mu Potter.
"Myslíš, že na to Ty-víš-kdo přišel?" uvažoval nahlas zrzek a Snape v duchu protočil panenky. Co si myslel, že spadla ze schodů?
"Těžko, to už by bylo po něm."
Snape okamžitě otevřel oči v podezření, že mladíci nepostávají nad Grangerovou, ale možná daleko blíž. Dojem se potvrdil – do jeho soukromého prostoru za zástěnou nakukovaly dvě hlavy. Ta zrzavá okamžitě se zajíknutím zmizela, Potter se naopak protáhnul dovnitř. Snape se obrnil proti další porci trapných ´děkuji´.
"Nechcete něco donést, podat, vyřídit?" zeptal se Potter docela obyčejným hlasem. "Vždycky když tu jsem, zdejší dieta nestojí za nic. A je tu nuda."
Snape na něj pár okamžiků jen nespokojeně zíral. Je neobyčejně pracné být nepříjemný na někoho, kdo se k vám chová zcela slušně ve chvíli, kdy on stojí a vy ležíte dokonale vyšťavený v posteli.


"Dobrý pokus," řekl nakonec, "ale trestu za procházky po pozemcích po večerce neuniknete."
Potter se zasmál. "Děkuju vám za Hermionu," řekl. "Nedoufal jsem, že najdete způsob, jak ji zachránit. Vážně nechcete donést něco ke svačině?" Trochu ztišil hlas. "Slyšel jsem madame Pomfreyovou říkat něco o ovesné kaši."
"Vy snad máte něco proti ovesné kaši?" ozvalo se za ním a Harry vyskočil leknutím do vzduchu. Zatvářil se provinile.
"Mizím," zamumlal a léčitelka s úsměvem přikývla. "Zmizte."
"To byl Harry Potter?" zahlaholil nadšeně další hlas, mužský. "Představoval jsem si ho většího." Snape okamžitě získal proti neznámu muži averzi. Když se dotyčný vzápětí objevil v jeho zorném poli, jeho rozverný a optimismem sršící zjev body navíc nepřidal.
"Jsem Severin – to je náhoda, co, haha? Severus a Severin. Jsem Severin Pinewood. Tady madam Pomfreyová mi říkala, že... hmmm..." Začal mávat nad Snapem hůlkou a ten začal zcela vážně uvažovat, jestli mu ta utržená slezina, nebo co to bylo, za to stojí. "Jak se vám to stalo?" podivoval se.
"Učitelské povolání je náročné," pokývala Poppy hlavou.
"Aha. Kam se na to hrabe, jak mě tuhle pokousal jeden vyděšený pacient. Naštěstí nebyl vlkodlak. Nu, kdybychom nebyli ve škole, skoro bych řekl, že jsou za tím nějaké zakázané kletby?" Muž poněkud znejistěl. Poppy mu předvedla úsměv číslo tři. "Což je ovšem ve škole krajně nepravděpodobné, že?"
Snape byl upřímně vděčen, že se nemusí účastnit této konverzace.
"Já jen, že by mi pomohlo... tak nic. Náročné povolání, vskutku. Teď se nehýbejte, bude to trochu nepříjemné."
Bylo to poněkud nepříjemné, ale nic hrozného. Pinewood byl možná pitomec, ale ve své práci se vyznal; Snape seznal, že se cítí mnohem lépe. Jakmile léčitel ustoupil, vstal z postele.
"Důrazně doporučuji do zítra na lůžku a několik dní klidový režim," pravil léčitel přísně. Pak mu ale pohled sjel na Snapeovu paži. Nemocniční pyžamo, na rozdíl od slušné košile a hábitu, mělo tu nešťastnou vlastnost, že bylo poměrně volné a rukáv měl sklony sjíždět dolů.
Muž při pohledu na tetování zbledl.
Snape si povzdechl.
"Poppy, podej mi hůlku."
"Nééé!" zaječel Pinewood a uskočil dozadu. Zamotal se do plenty, shodil stojan, a podoben strašidlu z dětských karnevalů, potácel se po ošetřovně. "Nezabíjejte mě!" kvílel při tom. Snape ho se zájmem pozoroval a odhadoval, co všechno se mu ještě podaří shodit. Poppy podezřele pokašlávala a zakrývala si tvář rukama. Konečně se ovládla. "Ale léčitel je dobrý, že?" řekla omluvně. "Tady ji máš."
Jeden petrificus zachránil zbytek vybavení ošetřovny, malé, nepatrné obliviate pak pár posledních minut.
"Účet pošlete řediteli," řekl Snape popletenému léčiteli a odkráčel.

Grangerová zůstala na ošetřovně ještě několik dní. Snape neopomněl Voldemortovi vylíčit, že ani Brumbál samotný netuší, kdo ji zachránil, jenom že to Potter sveřepě odmítá přiznat. Ne, nemá smysl na Brumbála naléhat, aby použil veritasérum.
Pokud Pán Zla měl podezření, nechával si ho pro sebe. Snape byl koneckonců v uvedený čas únosu přímo s ním.

Grangerová se vrátila do vyučování skleslá a tichá. Pracovala jako vždy pečlivě, ale nehlásila se a nedělala úkoly navíc. Snape předpokládal, že je to po smrti otce a strýce vcelku logická reakce a při hodinách ji v zásadě ignoroval. Pozoroval ji však a netrvalo dlouho si uvědomit, že ona pozoruje jeho. Bylo to skoro směšné, protože jeden druhému se usilovně vyhýbali, promluvili na sebe jen v naprosto nezbytných případech a během hodin se Snape vyskytoval převážně na opačné straně třídy. Přesto o ní věděl. Naučil se její gesta, poznal způsob, jakým jí padaly vlasy do tváře. Seznámil se s jídly, která preferovala a věděl, na kterých místech knihovny nejraději sedává. Zachytil první letmý úsměv po několika dnech a dokázal by odříkat její oblíbené barvy.

Nebylo to snad tak, že by se do ní zamiloval. Oceňoval nesmírně, že ho dívka svou náklonností neobtěžuje, nestál o žádné vážné rozhovory a nutnost řešit zcela nemožnou situaci. Vyhovovalo mu plně, že osoba, která se mu při podrobnějším průzkumu zdála být zcela ucházející, k němu vzhlíží z dálky. Že existuje. Že na něj tajně, když je přesvědčená, že o tom nemůže vědět, upírá nekriticky obdivný pohled. Zaujal dívku nesmírně inteligentní a cílevědomou a byl nucen si připustit, že mu to dělá dobře.
Ne že by se jakkoli změnil. Neodebíral méně bodů a nezačal se pro sebe usmívat ztracen v příjemných myšlenkách. Nikdo, ani Brumbál, by nepostřehl změnu. On sám se však přistihl, že má přes den více elánu a díky tomu i lépe spí - a nezapomněl se vysmát sám sobě za ten drobný vliv, který na sobě cítil. Připadal si naživu víc než dlouhou dobu před tím a neměl v úmyslu ten pocit zavrhovat. Bylo to podivné správné, mít ji poblíž; zasloužil si to. Občerstvoval ho ten pocit, bylo to něco nového a neznámého, tajemství, které se nepodařilo rozluštit. Skoro dokázal uvěřit tomu, že je skutečně takový, jaký se viděl v jejích očích; ne že by si sám sebe začal víc vážit, ale rozhodně ztrácel méně času nenávistí.
A každopádně trávil úvahami o slečně Grangerové mnohem více času, než by měl.
Vytvořil si z ní v duchu bytost nepochybně ideálnější, než mohla být, ale mělo to daleko do nějaké posedlosti, na to byl příliš starý a ona příliš mladá. Užíval si jí jako něčeho krásného, ale vzdáleného, zbloudilé sluneční paprsky hluboko v jeskyni.

Pak se to všechno pokazilo.
Ředitel ho přivolal na ošetřovnu. Grangerová právě odcházela, na okamžik k němu zvedla oči, tiše pozdravila a rychle uháněla pryč. Lehce znepokojen vešel dál, ale nezdálo se, že by byl důvodem nějaký akutní pacient. Takže se to muselo týkat Grangerové.
"Severusi," řekl ředitel vážně, když kolem něj a Pomfreyové v její kanceláři zakouzlil silencio. "Slečna Grangerová byla po svých nedávných zážitcích ještě na kontrole stavu a Poppy padla na něco podivného. Opakované testy," pohlédl na lékouzelnici a ta se vší rozhodností přikývla, "odhalily, že slečna Grangerová požila Brunhildin lektvar lásky." Snape měl v té chvíli pocit, jako by se probudil ze sna. V uších mu zněl protivný, hlasitý tón. Vzduch zachutnal po olovu.
"Jde o lektvar velice složitý a je nepravděpodobné, že by jí ho podal některý ze studentů. Koncentrace v organismu ostatně odpovídá požití v době, kdy byla zajata."
"Lucius Malfoy má své představy o smyslu pro humor," pronesl Snape suše.
"Nemáš představu, kdo byl cílem? Malfoy snad? Nebo přímo Voldemort?"
"Co mohu říci je, že slečna Grangerová se byla schopna ovládat natolik, aby totožnost toho muže zůstala utajená."
"Neřekla jsem jí to zatím," pronesla Poppy. "Nejsem si jistá, že existuje protijed. Severusi?"
"Jistě. Složitý, ale existuje."
"Možná bychom měli nějak nenápadně... pane řediteli, ta dívka už tolik zkusila! Nemohla by dostat protijed a vzpomínat na svou náchylnost k tomu muži jako na poblouznění smyslů?"
"Ne, nemohla," vypravil ze sebe Snape, protože věci nikdy nebyly dost špatné, aby nemohly být ještě horší. "Musí ten lektvar uvařit sama."

Dostavila se ještě ten večer. Pobledlá, vyčerpaná.
"Pane profesore," hlesla a se sklopenou hlavou vklouzla kolem něj do pracovny.
"Předpokládám, že vás pan ředitel seznámil s okolnostmi," řekl Snape. Přikývla. Plaše zvedla hlavu a v očích jí planulo zoufalství a odhodlání.
"Proč se to stalo?" zeptala se. "Oba víme, že..." Polkla. ´Oba víme´ neznamenalo, že bylo snadné to vyslovit. "...že esence v tom lektvaru byla vaše. Ale vy jste mi ho přeci nedal. Už účinkoval, když mne Malfoy přivedl k Vy-víte-komu."
"Mohu jen předpokládat, že to byl nějaký plán Luciuse Malfoye," odpověděl Snape. "Vím to od dnešního poledne. Ještě jsem s ním nemluvil."
"A teď si musím uvařit protilátku," konstatovala a hlas se jí zachvěl. Přikývl. Zatoužil ji obejmout, alespoň jednou cítit, jak mu její tělo vychází vstříc. Ta touha byla tak silná, až sebou prudce pohnul ke křeslu za svým stolem. Velký kus masivního dřeva mezi nimi bylo lepší než nic.
"Ale co když nechci?" řekla prostě a i když se chvěla snad celá, hlas ani pohled tentokrát nezakolísal. Byla v tom výzva, přání, odhodlání. "Ten lektvar mi umožnil vás vidět jinýma očima," pokračovala, když Snape nenašel slov a jenom se zachmuřil. "A já o tu perspektivu nechci přijít. Jste jedinečný člověk. Nejste příliš laskavý k druhým a dovedu si představit, že je vaše zachmuřenost snadno odradí. To, co pod tím vším však vidím já, co jste pro mě udělal, je hodno lásky. Prosím, dovolte mi, abych vás mohla mít ráda. Nevzal mi schopnost být objektivní, jsem si jistá, že... že je to tak správně."
Zavřel oči a na okamžik si přál, aby mohl říci ano. Nebylo to však možné. Brumbál, Pomfreyová – nevysvětlil by jim to. Samozřejmě.
"Skutečně vám nechybí sebevědomí," odsekl, "když si myslíte, že vaše hodnota je taková, abych zajásal blahem. Ve skutečnosti se nemohu dočkat, kdy se zbavím vašich otravných sympatií."
Odhodlání jí z tváře nezmizelo. "Každý potřebuje být pro někoho důležitý."
"Slečno Grangerová." Nemělo smysl na ni plýtvat sarkasmem. Pod vlivem lektvaru jí to nemohlo přijít nijak zoufalé. "Vaše neschopnost vnímat absurditu toho, co tu říkáte, jen potvrzuje, že ho nezbytně potřebujete. Náklonnost podmíněná lektvarem nemá hodnotu ani sklenky, ze které jste ho pila. Uvařte si ten protijed, povedu vás, je náročný. Potom se rozhodnete svobodně, jsem-li hoden vaší lásky," parodoval ji. "O to vás ten lektvar nepřipraví, jak se zjevně obáváte.” Až bude opět ve své kůži, bude se za to nenávidět. Jeho také. "Pouze konečně pochopíte, jak otravné je muset zrovna s vámi hovořit na podobné téma a všechno bude jako dřív." V duchu málem zavyl. Nechtěl, aby to bylo jako dřív. Chtěl ji mít takovou, jaká byla teď. Tiše, oddaně, z dálky zbožňující. Čert vem příčiny.
"Dobře," řekla tiše. "Pak je to v pořádku. Vím, že se nic nezmění."
Upřímně se v té chvíli nenáviděl za nechuť, s jakou jí začal odříkávat postup.
Chvíli před koncem se dostavil sám Brumbál, strkal nos div ne to kotlíku, ke slečně Grangerové se choval jako by trpěla nějakou hroznou nemocí a Snape by ho sice nejraději vystrčil za dveře, zároveň ale jeho přítomnost účinně zabránila tomu, aby se dívka pokoušela o další rozhovory. Byla to mimořádně úmorná půlhodina a Snape měl co dělat, aby jednoho či druhého neproklel do desátého kolena i za to, jak dýchají.
Konečně lektvar slila do sklenky a zatímco čekala, až vychladne na poživatelnou teplotu, Brumbál ji jemně poklepal po zádech.
"Nezapomeňte, že to není vaše vina, slečno," řekl vlídně. "Nestřídejte lásku za nenávist."
Pohlédla na něj zcela nečitelným pohledem. "Bude to v pořádku," ujistila ho. "Nestalo se nic hrozného."

"U všech čertů, Luciusi. To s Grangerovou – měl jsi k tomu nějaký sakra dobrý důvod?"
Malfoy se nesnažil předstírat, že neví, o čem je řeč. "Tak už ti konečně skočila do postele?" zasmál se. "Bylo načase. Je to pěkná holka, docela tvůj typ, řekl bych. Sedni si, zatím jsi přišel jenom o polévku."
"Tvá starost mě nedojímá," zamračil se Snape. "Ptám se, proč jsi to udělal."
Malofy si osušil rty ubrouskem a odhodil ho na talíř. Pohodlně se opřel na židli a s posměšně pozdviženým obočím řekl: "Původně jsem ji nechal odchytit proto, abych ji vyměnil za Rosiera. Než stačila celá akce proběhnout, Rosier bystrozorům uprchl i bez naší pomoci. Jsou to skutečně břídilové."
"Na to jsem se neptal."
"Ten lektvar bylo jen malé vylepšení v druhém plánu – očekával jsem, že se Grangerová obratem vrátí do školy. Měl zajistit trochu loajality vůči tobě a, přiznávám, představa, jak ti škrábe prstíčkem na dveře, mě pobavila. Snad jsi ji neodradil? Severusi. Nekaž jí iluze o mužích. Potřebuješ trochu rozptýlení jako sůl a zprávy od Pottera z první ruky přijdou vhod. Musím skromně říci, že ten nápad byl skvělý."
Snape toužil rozbít ten samolibý škleb ranou pěsti.
"Musím tě zklamat," řekl místo toho chladně. "Chová se naprosto korektně."
"Vždycky s ní byly potíže," pravil Malfoy už bez zájmu a luskl prsty. Na stole se objevil další chod. "Ochutnej to telecí. Báseň vepsaná na talíř. Zjistilo se už, kdo ji vytáhl z kobky?"
"Ne. Z Brumbálových lidí se k tomu také nikdo nepřihlásil – nebo o tom alespoň nevím."
"Řekl by ti to?"
"S velkou pravděpodobností ano."
Pár soust minulo v tichu. Snape pochmurně uvažoval, jestli byly Malfoyovy důvody opravdu tak banální, jak tvrdil, sám ale na jiné nepřišel. Lucius si rád hrál a dohazovačské snahy nebyly nic nového, spíše už tradice, jakou mezi sebou měli.
"Poslední dobou nejsi ve své kůži," poznamenal Malfoy, jako by mu četl myšlenky. "Měl bys - "
"Luciusi," zavrčel Snape. "Mám ti poslat oficiální žádost? Přestaň se starat o mé blaho!"
Malfoy se na něj zahleděl. "Buď ujištěn, že má starost pramení čistě z mého vlastního zájmu." Tomu Snape věřil. Těžko mohl Malfoy snadno získat tak diskrétní zdroj ilegálních lektvarů. Nicméně i Lucius poznal, kdy má převést řeč – a Snapeovi tak zůstal jen nejasný pocit, že by skutečně měl podniknout kroky k tomu, aby nebudil ve svém okolí dojem, že je na dně.

Slečně Grangerové bylo třeba uznat snahu. Věděl, jak se teď musí cítit – jako by se probudila ze sna. Vzpomínka na omámení způsobené lektvarem pomalu pomíjela, ono zvláštní intenzivní soustředění na jeho osobu nikoli. Už to ale nebyla slepá oddanost a obdiv, ale zamyšlené, zpytavé pohledy. Nemohl se zbavit dojmu, že se snaží dostát svému slibu a cítit k němu to co před tím. Bylo to nepříjemné, protože jakkoli její pohled nebyl nevlídný, uvědomoval si nyní bolestně své nedostatky; už jenom nedávala, ale také požadovala. Náklonnost z rozumu, kterou mu, snad nevědomky, nabízela, však přijmout nedokázal. Přistihl sám sebe, že se snaží přesvědčit o tom, že je to v pořádku, ale nekritičnost její předchozí vstřícnosti, to bylo přesně to, co ve skutečnosti potřeboval.
Ano – a Snape si musel přiznat, že ohromuje sám sebe – skutečně pro něj bylo povzbuzující mít v řadách studentek jednu, která ho uznale a nekriticky zbožňuje. Pokud to navíc byla studentka bezproblémová, která pro sebe neočekávala výhody, tím lépe.

Minuly tři týdny, ve kterých pozoroval snahu slečny Grangerové nezměnit svůj postoj. Bylo zajímavé sledovat, jak si sama neuvědomuje v čem je jiná, jak si namlouvá, že před tím dokázala být dostatečně objektivní, jak se se střídavými úspěchy snaží dodržet svůj slib. Věděl přesně, kdy se jí to daří, protože občas se mu vyhýbala tak důsledně, že i na hodinách působila takřka neviditelně, jindy se naopak potkávali zcela běžným způsobem a oči jí při pohledu na něj zazářily.

Nezůstane mi nic, zuřil, když mu trocha whisky zkalila úsudek a uvolňovala zábrany přemýšlet o nemyslitelném, nikdy bych se jí nedotkl a přesto mi ji vyrvali, hodili zpátky do stáda. Její pohled teprve hledá, místo aby křičel o tom, co našel. Jsem blázen, co zahazuje svůj život za nic. Brzy se zase budu plazit před Temným pánem, zas a znovu až do hořkého konce, a jediným epitafem nad mým hrobem bude pokrčení ramen a Bellatrixin smích.
Vstal a z přemíry frustrace mrštil lahví se zbylou whisky do krbu. Dřevo zasyčelo, zachrastilo rozbité sklo a pokojem se rozlila nepříjemná vůně páleného alkoholu.
Snape odešel do své laboratoře.
Věděl, že není dost opilý na to, aby před sebou mohl předstírat, že neví, co dělá.
Věděl, že nesmí pokračovat.
Vlastně ani nechtěl.
Všechno v něm křičelo, že se zbláznil, ale jeho ruce dál krájely a drtily, míchaly stříbrnou vařečkou. Chtěl skončit, ale ústa vyslovila potřebná kouzla a hůlka mávla nad kotlíkem.
Nakonec si vytrhl jediný vlas a vhodil jej do vařícího lektvaru. Nápoj byl hotov.
Opatrně ho přelil do flakónu a ukryl do kapsy hábitu.
Bylo trapně jednoduché zařídit, aby ho vypila v džusu ke snídani.
"Jsem rád, že se ta záležitost vyřešila,” řekl ředitel, když si všiml, kam se jeho profesor dívá.
"Jistě,” odvětil Snape, "já také.”
Když spatřil její úsměv, který mu letmo a tajně věnovala, jistotu jejího pohledu, pokoj v jejích gestech a radost v její oživlé tváři, náhle mu bylo lehce a pochybnosti se rozplynuly.
Koneckonců, i on má nárok na svou odměnu, a každý dostal jenom to, co chtěl.



- konec -

Zpět na hlavní stranu blogu