Jeden dobrý důvod (k přežití) - 2/3

16. srpen 2012 | 13.47 |

Kráčel předjitřní tmou směrem k hradu a přemýšlel, kdy se vlastně rozhodl Grangerovou zachránit. Stačilo jít dozadu ve vlasních pocitech, aby se ujistil, že se tak stalo bez váhání v okamžiku jejího nedobrovolného vyznání.
Neměl ve skutečnosti v úmyslu brát vážně její slova. Mladé dívky nejsou pověstné svou stálostí a mohl logicky předpokládat, že šlo o nějakou podivnou kombinaci intelektuálního a romantického poblouznění studentky vůči profesorovi – a čirou náhodou také špehovi. Napůl bydlela v knihovně, dalo se snadno uvěřit tomu, že ji fascinovalo jeho jméno na hřbetech spisků o lektvarech.
Ale přesto, přesto... Nikdy neměl snahu chovat se k ní jakkoli vstřícně a ona mu to neoplatila kletbou nebo nenávistí, ale tou nejosobnější vstřícností. To vědomí skoro bolelo: že někde na světě existuje člověk, který se uprostřed války mezi Dobrem a Zlem dokáže zastavit, pohlédnout na druhého a dát si tu práci, aby ho poznal. Snape měl sklony pohrdat těmi, kteří se nesnažili ho pochopit, dlužno ale dodat, že to neulehčoval ani svým nejbližším.
Hermiona sama byla nepochybně příjemná mladá žena, nebo určitě jednou bude, až skutečně dospěje. Viděl v ní uspokojivý potenciál. Měla příjemné způsoby, byla cílevědomá a houževnatá, zamlouvala se mu přiměřenost, s jakou se oblékala a líčila. Byla to však její schopnost milovat, do které se, svým způsobem, okamžitě zamiloval on. Netoužil po ní, nehledal vztah, nedovedl si ani nic takového představit. Jen už zoufale a nezbytně potřeboval dotek normálna, důkaz, že všechny ty oběti mají smysl, protože i po poslední bitvě zůstane něco, za co stálo bojovat. Tím poutem se skutečností se stejně dobře mohla stát bolest, vina či dluh – a i tohle vlastně bolelo, vzbuzovalo vinu a pocit zodpovědnosti... Pro Merlina, byl tak strašně unavený!

Když vcházel do hradu, sotva se držel na nohou. Možná špatně spočítal dobu působení, nebo jed účinkoval rychleji, než měl. Do sklepení už spíše doklopýtal a dveře vlastního kabinetu otevřel až na třetí pokus. Druhá zásuvka stolu – bílá ampulka nenadepsaná názvem, aby ji nikdo a nijak neobjevil ani v jeho paměti, ale číslem. Chvatně ji vypil a pak už jenom nechal hlavu dopadnout na desku stolu. Měl hodinu času, hlášení nebylo tak akutní, aby musel Brumbála tahat z postele. Hodinu na spánek... uběhla až příliš rychle. Snape, podoben v té chvíli spíše mechanickému stroji, otevřel oči, postavil se, zvolna vydechl a vykročil. Cestou ke dveřím nabral čerstvou zásobu posilujících lektvarů a vydal se do ředitelny.
Hrad, dosud prázdný, budil dojem poklidně dřímajícího zvířete. To on sám, který měl být živý, se naopak cítil jako věc, pergamen hustě popsaný úkoly k vyřízení, proškrtaný do průsvitna, spíše už kus hadru. Jedna hotová záležitost kvapně uvolňovala místo další, neméně naléhavé. Nebylo dost času, přestávalo se dostávat hnací síly odhodlání. Vyhořelý, to bylo to slovo. Rok na pustém ostrově a být chvíli věrný jenom svému pohodlí by mu rozhodně prospělo.


"Albusi." Ředitel, dosud oděný v županu děsivého odstínu fialové, vypadal nepříjemně překvapen jeho včasným pádem, ale po novinkách, kterými ho Snape zahrnul, už víc než to. Ramena pokleslá a hluboký smutek v očích.
"Slečna Grangerová nebyla jen skvělá studentka. Byla by z ní úžasná osobnost. Vím, že i když jsi ji neměl zrovna v lásce, stojíš o to ji zachránit. Musím se tě však zeptat – je nějaká možnost dostat ji odtamtud, aniž by ses prozradil?"
"Zatím jsem na nic nepřišel," připustil Snape nerad a toužil si zacpat uši před tím, co muselo přijít. "Přesto je předčasné o ní mluvit v minulém čase."
"Tvoje pozice, zvláště tak výhodně posílená, jak se ti poslední dobou podařilo, je momentálně nenahraditelná."
´Já vím!´ toužil zakřičet a zatřást tím starým mužem před sebou, který dal, samozřejmě, že dal, přednost zájmu celku před zájmem jednotlivce. Vždy tomu tak bylo. Muselo to tak být a on by na jeho místě nedělal nic jiného. Vlastně často musel konat stejné rozhodnutí a proto také on, jednotlivec Severus Snape, stále dokola končil na kolenou v zájmu celku, se kterým se tak upřímně nenáviděli.
Jenže, všichni víme, co je správné, že? Navzdory všemu.
Snape nicméně právě ucítil okamžik, kdy dá přednost zájmu jednotlivce, konkrétně jednotlivce jménem Hermiona Grangerová, před vším ostatním. Jen neochotně si připouštěl fakt, aby ho vzápětí zase zahnal do nevědomí, že za to může jediná její věta, vyslovená v pravé chvíli jeho zoufalství. Nebyl v pozici, kdy by si mohl něco nalhávat, a tak si se skřípěním zubů přiznal alespoň to: jestli nezachrání ji, zbytek světa je mu zcela ukradený.

Nedokázal vymyslet plán a proto neuvažoval ani tak daleko, aby se podrobněji zaobíral následky. Byla tu zcela reálná možnost, že nepřežije samotný pokus o záchranu. Vcelku byl ochoten k variantě, kdy by ji vrátil do školy, odešel do ilegality, a tak dlouho, jak bude schopen odolávat působení Voldemorta skrze své znamení, systematicky útočil na jeho pozice; a nejlépe nějak zajímavě snížil počet smrtijedů. Ta představa byla příjemná, znamenala konec vší přetvářky a místo plížení boj. A smrt, samozřejmě, ale těžko si představit někoho, kdo by nedal přednost smrti v boji před smrtí rukou sadistického šílence, který si na vás ochotně udělá spoustu času.
Přesto se pokoušel dál přijít na něco, co mu umožní nespálit za sebou všechny mosty, ze zvyku a z pocitu odpovědnosti zakousnutého hluboko pod kůži.
Chvíli se zaobíral i myšlenkou, jak by se všechno vyřešilo, kdyby se vrátil do sídla a Grangerová byla mrtvá. Zůstala by mu zajímavá vzpomínka a dvě špatně placená zaměstnání.
Od Brumbála odešel bez rozloučení.

Škola se opět zaplnila studenty. Snape si na nich chvíli neúspěšně léčil špatnou náladu, přetrpěl slavnostní večeři, pak už toho měl po krk a zalezl do sklepení. Dozor předá dříve, než plánoval, a půjde se pokusit o nemožné. Náladu mu rozhodně nevylepšilo, když zjistil, že mu přede dveřmi přešlapují Potter a Weasley. To je tedy drzost! Neměl chuť čekat, až se odhodlají zaklepat. Prudce otevřel dveře a nasupeně štěknul: "Co chcete?"
"Promiňte, pane," začal Potter s tou svou andělskou pózou, která ho tak neskutečně iritovala – ne, vlastně pro tentokrát mu to byl Snape schopný odpustit. Oba měli strach o tu samou osobu.
"Nikdo nám nechce nic říct- "
"A co vás vede k přesvědčení, že já chci?" ušklíbl se Snape nepěkně.
"Pane profesore, prosím." Potter vypadal skutečně zoufale. "Řekněte mi jenom, že nevíte, kde je Hermiona! To stačí..."
Weaslyeho Snape jen přejel znechuceným pohledem. Ten kluk se bál víc jeho než o ni. Špatný materiál. Zato Potter by se pro ni skutečně hned rozběhl, to bylo očividné, přesně jak si myslela.
Mírněji, než měl v plánu, mu nakonec řekl: "Počkejte do zítra." Nepatrně zaváhal nad dokončením věty a Harry zbledl; těžko říci, co si do jeho slov dosadil. "Kdybych mohl udělat něco, cokoli," začal, ale tentokrát skočil do řeči Snape jemu.
"Nezapomeňte jí sepisovat zadání domácích úkolů, tím se skutečně zavděčíte. Slyšel jste – zítra. Nemusím zrovna vám připomínat, že by nebyla prvním ani posledním studentem, který zmeškal vlak do Bradavic. Není třeba hned uvažovat nad – jinými věcmi, Pottere."
Zabouchl jim dveře před nosem. Gestem ruky si přivolal plášť. Neměl dojem, že by se teď bez něj Bradavice chvíli neobešly, jeho zmijozelové dnes budou velmi vzorní, jako vždy, když jim předvedl obzvláště mizernou náladu. O ostatní nechť se postarají jejich profesoři. O zbytku svého osudu může rozhodnout stejně dobře teď jako za pár hodin; kéž by měl alespoň nějakou představu, co bude dál.

Byl už na půli cesty bradavickými pozemky, když si uvědomil, že ho někdo sleduje.
"Jste horší než otravný hmyz, Pottere," pronesl a ostrým paprskem světla pročísl šero. Chlapec si zaclonil oči rukou a přestal se pokoušet být nenápadný.
"McGonagallová byla u ředitele a vypadala potom jak přejetá parním válcem," řekl. "Já vím, že Hermiona musí být u něj – je to tak, viďte? A vy tam teď jdete. Za ním."
"A vy mě chcete patrně vyprovodit," mračil se Snape. "Příliš rychle děláte závěry, Pottere. Ostatně, poněkud zkratovité jednání byl vždycky vás problém, že? Vraťte se do školy dřív, než vás to bude stát pár promarněných večerů u stolu s tlustočervy."
"Můžu vám pomoct," trval na svém chlapec. Snape nevěřícně zavrtěl hlavou.
"Nevím přesně, jakou máte představu," řekl potom. "Samozřejmě, že by mi pomohlo vás předhodit Temnému pánu. Mé postavení po jeho boku by bylo rázem neotřesitelné. To máte na mysli?"
"Vy víte, že ne!" vykřikl frustrovaně Potter.
Snape se zamyslel. Možná, že by Potter přeci jenom mohl být užitečný. Byla tu jistá možnost... ano, to by šlo. V té chvíli ho konečně napadl způsob - když odhodil poslední zbytky představ o tom, že by ten plán měl být rozumný - jakým by se mohl pokusit zachránit Grangerovou, poskládal se mu rázem v hlavě do posledního detailu. Ruce navíc nejsou nezbytné, ale přijdou vhod a možná mu dají pár vteřin k dobru.

"Můžete pomoci," řekl nakonec a vychutnal si, jak Potterovi spadla brada. "Vyžadovalo by to ovšem něco, čeho jste dodnes nebyl schopen."
"Udělám, co řeknete," řekl Harry rychle.
"V tom je ten problém," vykročil znovu Snape po cestě a pokynul Harrymu, aby ho následoval. "Opravdu by bylo nezbytné, abyste udělal to, a jenom to, co vám řeknu, bez jakékoli snahy o vylepšení." V hlavě se mu skládaly detaily únikové cesty. "Cítíte přesně, kde končí ochrany Bradavic? Tím myslím skutečně přesně, ne plus mínus pár metrů jako většina těch učednických diletantů?"
"Ano, vím o nich," řekl Harry trochu zaraženě. Nenapadlo ho, že by to nemusela být samozřejmost.
"Nesmíte je překročit. Za žádnou, opakuji, za žádnou cenu, ať by se dělo cokoli, ať by vám to připadalo jakkoli bezpečné nebo nezbytné. Cokoli budete potřebovat dostat k sobě, využijete magii. Jasné? Zevnitř ven tento druh magie funguje bez problémů. Pokud to nezvládnete, přivoláte si z hradu pomoc."
Otočil se k Potterovi a zabodl do něj velmi důrazný pohled. "Je ode mě krajně nemoudré zaplétat vás do toho, co se bude dít, vzhledem k vaší chronické neschopnosti poslechnout. Ale chtěl jste to a máte na to, svým způsobem, právo. Též soudím, že byste si měl konečně vymáchat nos v troše zodpovědnosti. Jestli to zvoráte, udělám vám peklo na zemi, i kdybych vás měl chodit strašit ze záhrobí. Rozumíte?"
"Ano, pane." Snapeova nezvyklá mnohamluvnost byla přesvědčivější než cokoli jiného. Čekání u brány sice nebylo zrovna to, co si představoval, ale Snape vypadal, že mu na tom záleží a Harry bych poměrně ochoten mu předvést, že není úplný blb. Zvlášť když to mělo pomoci Hermioně.
Snape si samozřejmě uvědomoval, jak nemoudré bylo spoléhat na Pottera. Měl ho poslat šupem zpět do hradu, ostatně i kdyby chlapec neposlechl a dál ho pronásledoval, na to, aby dokázal někoho sledovat při přemístění, neměl dost zkušeností. Jiní ale ty zkušenosti měli a Snape jenom doufal, že Potter splní hlavní podmínku dohody. Zůstat na pozemcích školy. Měl v sobě dost magie, aby k sobě acciem dokázal přitáhnout i něco těžšího, namátkou lidské tělo. Jestli se ukáže tak neskutečně pitomý, aby neposlechl primitivní rozkazy, dobře mu tak, ať se stane cokoli.

Snape sám překročil hranice Bradavic a přenesl se k Voldemortovu sídlu. Ochrany tvrze naštěstí zdaleka nebyly tak rozsáhlé jako v případě školy, ve skutečnosti končily pár metrů za hradbami. Ty v současné době nebyly nijak hlídány. Projít dovnitř mohl jen ten, kdo nesl znamení a i když byla období, kdy se očekával útok a posilovaly se hlídky, teď byl už nějakou dobu klid.
Snape si přehodil kápi přes hlavu, zakouzlil svůj plášť tak, aby se zdál zahalovat postavu o něco silnější a ramenatější, a houpavým krokem tlustého muže vešel do dveří. Široké schodiště vedlo k síni, kde trávil Voldemort většinu času a odkud i dnes zaznívaly hlasy. Snape to odhadoval na menší společnost, ne více než deset lidí. Ještě se ukáže, jestli je to dobře nebo špatně. Od teď už musel spoléhat převážně na štěstí a dobrou povědomost o chodu sídla. Ve skutečnosti vůbec nebyl problém odsud někoho odvést, taková možnost nikoho ani nenapadla a nebyla pro takový případ přichystána žádná opatření. Skutečný problém byl zajistit si dokonale neprůstřelné alibi – a nebýt viděn.
Trochu mu zatrnulo, když sešel do sklepení a zjistil, že většina kobek je prázdná. Voldemort musel mít jednu z těch svých nálad... podlaha v síni bude kluzká krví a vzduch vibrovat křikem ještě celé dny.
Popošel dál a konečně padl na chodbu, kde byly dveře zavřené a dva k smrti znudění smrtijedi hráli kostky. Tady zjevně soustředili zbylé zajatce. Neznal ty dva ani jménem, museli to být nějací nýmandi čtvrtého řádu. Tím lépe.

Snape se ukryl ve stínech a soustředil se. Nechtěl toho způsobit moc a rozpoložení strážných, tedy naprostá otupělost způsobená dlouhou nudnou hlídkou, mu hrála do karet. Pocit hladu se podsouval poměrně dobře.
"Dojdu pro něco k jídlu," zvedl se konečně jeden z nich.
A nespokojenosti.
"Zase bys přinesl nějaké hlouposti," vyskočil na nohy i druhý. "Nemluvě o tvém příšerném vkusu na víno."
"Nebudu tady čekat, až se s tím dohrabeš," ohradil se první. Po kratičké výměně názorů se konečně shodli, že těch pár minut to tady bez nich vydrží a odešli po schodech nahoru. Výklenku, kde Snape úspěšně předstíral, že je hustým stínem, si ani nevšimli.
Snape vyrazil v maximální tichosti. Štěstěna mu zůstávala nakloněna a Grangerová byla hned ve druhé kobce, do které nahlédl. Ležela schoulená na holé zemi, vypadala příšerně. Ale žila. Dýchala s námahou, když mu pohlédla do tváře, chvíli trvalo, než se jí v očích objevilo poznání. "Neřekla... neřekla jsem nic," vydechla. Takže ji nevyslýchali, zřejmě jenom pár kleteb pro zábavu. Když ji zvedal na nohy, cítil, jak moc je prochladlá. Nespolupracovala.
"Prostě musíte," zavrčel.
"Já vím," hlesla, ale na nohou se neudržela. Několikrát na ni zakouzlil enervate. Špatné pro celkový zdravotní stav, ale těžko mohlo být v téhle chvíli něco méně podstatného; záleželo jen na několika následujících minutách. Do kobky vykouzlil iluzi těla, která měla šanci vydržet možná hodinu, ale při pohledu špehýrkou ve dveřích bude víc než dostatečná.
Klopýtala za ním slepě a bez otázek. Nepotkali nikoho celou cestu ven, i když se v každém zákruhu chodby Snapeovi zastavovalo srdce; ani v předsálí a u vchodu. Bylo mu zle z představy, že je závislý jenom na náhodě.
Zkazila se až v úplně poslední chvíli. V okamžiku, kdy překračoval hranice, se pár kroků před ním objevili dva muži ve smrtijedských maskách vracející se z nějaké akce.
Výkřik, tasené hůlky, poslední dva kroky, přemístění... nepokoušel se je zmást ohledně cíle své cesty. Viděli Grangerovou, bylo jasné, kam se ona chce dostat. Mohl by se sice pokusit napřed o pár falešných cílů, to by ale dívka ve svém stavu nepřežila. Bude to na Potterovi.

Snape se tedy objevil před branou Bradavic, upustil dívčí tělo na zem a ihned se přemístil. Nejspíš by shledal uspokojujícím, že Potter vzal naprosto vážně jeho varování a byl odhodlán uposlechnout. Zkouška, které byl vystaven, byla sice mimořádně krutá – stálo ho veškeré sebeovládání, aby se k Hermioně nevrhnul – ale protože během čekání na chvíli zapnul mozek a skutečně se připravil, dostal ji za bránu během okamžiku. Rabastan a Goyle tedy viděli jenom Pottera a Grangerovou a ztratili další cenné vteřiny úvahou, zda ji ze sídla odvedl osobně Potter nebo mu pomohl někdo jiný. Pak jim došlo, že na místě doznívá stopa po přemístění a pustili se do dalšího pronásledování. Snape však mezitím zkušeně zametl stopy. Přes několik dalších míst, dokud si nebyl jist, že jeho stopu nezachytí, se přenesl zpět do sídla a jal se předstírat, že je tu již několik desítek minut v pilné práci ve vlastní laboratoři. Vletěl dovnitř, jediným švihnutím hůlky rozdělal oheň, mrsknul do kotlíku několik ne příliš kompatibilních věcí a přiměřeně silným výbuchem dal jasně najevo, že je na svém místě a že ho jen těžko zastihnou v dobrém rozpoložení.
Do síně zašel o chvíli později. Tvářil se nevrle, jak se dalo čekat po neúspěšném pokusu, a pár posměšků, které se snesly na jeho hlavu, odbyl různými variantami urážek.

"Jak se daří našim mladým přátelům, Severusi?" přivolal si ho Voldemort blíž.
"Můj pane," poklonil se lehce Severus. "Grangerovou jsem dnes ještě neviděl, nicméně strážné jsem dostatečně poučil o její důležitosti. Co se Pottera týká, běhá po Bradavicích jako splašený ratlík a je přesvědčen, zatím jediný, že v jejím zmizení hrajete vy svou roli. Bude mu stačit jen malé postrčení a máte ho tu jako na stříbrném podnosu. Možná jsem před ním neměl pochybovat o jeho odvaze," zatvářil se Snape přemítavě. "Aby snad, chlapec, neudělal nějakou nepředloženost."
Voldemort se sýpavě zasmál. "Výborně, výborně. Během zítřka se postarám, aby dostal zprávu."
Snape naznačil zájem, ale ptát se netroufal. Ostatně, ať už mu chtěl Pán Zla poslat telegram nebo využít některé ze smrtijedských dětí, bylo to pasé. Bylo jen otázka nedlouhého času, kdy strážní přijdou na to, že cela je prázdná. Potom se uvidí, jak mocný bude Voldemortův hněv. Navzdory svým soukromým přáním si Snape dobře uvědomoval nenahraditelnost své pozice; byl ochotný velice riskovat, aby si ji udržel. V této chvíli viděl své vyhlídky na přežití poměrně nadějně.
Do síně vběhli Rabastan a Goyle. Snape se po nich bez zájmu ohlédl. Jsou buď odvážnější, nebo hloupější, než by si myslel. Přinést Pánu Zla zprávu o svém vlastním neúspěchu bývala bolestivá záležitost.
"Pane, můj pane..." Rabastan zaujal mimořádně uctivou pózu. "Vraceli jsme se právě z úspěšně splněné mise, kterou jste nás pověřil, když jsme přímo před sídlem zahlédli čaroděje s nějakou mudlovskou ženou. Přijměte mé nejhlubší omluvy, pokud vše bylo na váš rozkaz, ale budilo to dojem, že někdo odvedl zajatce. Sledovat je už nebylo možné..."
Voldemort vyskočil a Snape vzdal tichý nevěřícný dík své šťastné hvězdě. Rabastan opravdu měl dostatečný pud sebezáchovy. Svůj neúspěch taktně vynechal a tím, že posunul čas osvobození zajatce, poskytl Snapeovi to nejdokonalejší alibi. Hovořil právě s Pánem zla osobně.

"Goyle! Snape! Danglare! Okamžitě zkontrolovat sklepení. Očekávám vás se zprávou bez prodlení." Jmenovaní se jenom mlčky uklonili a kvapně zamířili ke kobkám. Strážní se už stačili vrátit ke své mozku prosté činnosti a příchod tří vysoce postavených smrtijedů je vyděsil.
"Soupis vězňů – hned," zařval Goyle, který z nich tří měl patrně nejlepší představu, jak to tu chodí. Jeden ze strážných okamžitě máchl rukou ke stěně, na které ohnivými písmeny zazářila jména nebo alespoň označení vězňů. Bylo jich jen pět. Zkontrolovat kobky byla otázka velmi krátké chvíle. Oznámit Pánu Zla, že jeho cenná zajatkyně zmizela, padlo na Snapea. Nebránil se tomu, těžko se mohl vyhnout konfrontaci, když mu sám Voldemort jenom den před tím řekl, že je za ni odpovědný. Bohužel si na to i vzpomněl a přestože se Snapem nezabýval dlouho, protože ještě vděčnějším cílem byli strážní a následné vyšetřování, i tak ho přemístění k domovu stálo zbytek sil.

Zůstal stát před branou se sklopenou hlavou a jenom dýchal. Uvědomil si něčí přítomnost a zvedl hlavu. Potter, s hůlkou v ruce, pobledlou tváří a radostně zářícíma očima – podivuhodná kombinace strachu a radosti - stál na samém okraji hranic a zjevně čekal, jestli se Snape pohne směrem k němu.
"Co tu děláte?" zachraptěl Snape. "Je po večerce."
"Ano, už dávno. Budou tři," přikývl chlapec. "Měl jsem dojem, po tom, co jsem viděl, že možná i vy oceníte doprovod při cestě k hradu." Řekl to prostě, klidně, konstatoval skutečnost tak, jak ji viděl. Stejně to Snapea popudilo. Stačilo, že musel riskovat život. Netoužil při tom ještě snášet samaritánské nebelvíry.
Kráčeli vedle sebe bez řečí. Harry se přizpůsobil pomalému tempu a nebyl tak neprozíravý, aby se Snapeovi pokoušel nabídnout pomoc, dokud šel po svých a byl při vědomí. A po pravdě – pak už to bylo jedno.


 

- Další díl -


 

Vezme Snape konečně Pottera na milost?
A zajímá to tu vůbec někoho?
Bude se Hermiona znát ke svému chrabrému zachránci?
Rozhodne se chrabrý zachránce něco vytěžit ze své aureoly hrdiny?
Nebo se budou dokonale míjet, vědomi si nemožnosti svého vztahu?
Vezme Snape nakonec celou záležitost do svých rukou?
A jakou roli v tom všem hraje Lucius Malfoy a jeho telecí?
Čtěte v dalším dílu!

Zpět na hlavní stranu blogu