Jeden dobrý důvod (k přežití) - 1/3

12. srpen 2012 | 13.31 |

Je několik oblíbených způsobů, jakými dát dohromady Hermionu a Snapea. Neodolala jsem a jeden z těch tradičnějších si též zpracovala - po svém, jak jinak. Obávám se, že má romantická stránka nikdy nebyla příliš silná. Ale kdo ví, čtenáři si často najdou polohy netušené. Přeji pěkné počtení :-)

 

 * * * * * * * * * * * * * *


 

Alkohol tekl proudem a stoly se prohýbaly pod hromadami luxusních lahůdek. Voldemort využil jeden z tradičních jarních svátků a sezval své věrné do staré tvrze na Argillu; napětí posledních týdnů se přičinlivě tavilo do výbuchů přehnané bujarosti. Pochodně na hrubých kamenných stěnách a oheň v obrovském krbu, živený celými kmeny stromů, tomu všemu dodávaly jakýsi barbarský, živočišný ráz.
Snape samozřejmě nepil a nebavil se a ani ho nenapadlo, že by slavnost měla k něčemu takovému sloužit. Možná pro řadové pěšáky, kteří nad lahví vína nacházeli společnou řeč a vděčně vítali každý projev Voldemortovy dobré vůle. Mezi nejvýše postavenými smrtijedy však vládla dravá rivalita a slavnost byla jen další příležitostí, jak zdiskreditovat soka - pokud by někdo z nich byl tak neprozíravý, aby se opil.
Snape stál na místě, které zřetelně hovořilo o důvěře, kterou si poslední dobou vydobyl - po jeho boku, těsně vedle vyvýšeného trůnu, ze kterého nezaměnitelný hlas udílel rozkazy a jen tak mimochodem rozhodoval o životě a smrti. I to bylo barbarské, ta okázalá demonstrace vlastních sil, díky kterým je všechny ovládal, ta karikatura majestátu. Snape byl vděčný, že se obešel alespoň bez koruny a žezla. A on sám, barbar mezi barbary, stál kde stál, možná jenom pro dnešek, možná i pro zítra. Přízeň jejich Pána byla vrtkavá a nepředvídatelná.
Jeden po druhém se smrtijedi vynořovali z davu a podávali hlášení či naslouchali novým rozkazům, aby se pak vraceli zpět ke svým sklenkám. On mohl být u toho a uvědomoval si silně tohle privilegium, které zachrání nejeden život. Už v této chvíli se probíral informacemi, které získal, hodnotil jejich význam a třídil je na ty, které bude moci využít a na ty, jejichž prozrazení by ho stálo krk.
Rozum (a občas Brumbál) mu říkali, že by měl být hrdý, cítit uspokojení z dobře konané práce. Dostal se přeci do samého srdce nepřátelské organizace, informace, které dodával, byly jedinečné... dalo se na to téma říci mnoho slov. Už dávno ztratily význam. Místo pocitů hrdosti byl z toho všeho, čeho tady musel být svědkem, nesmírně unavený, vyprahlý až do morku kostí. Veselí, které kolem něj v této chvíli vládlo, ten pocit umocňovalo až k bolesti. Toužil nějak rozbít ten obraz, udělat něco, co by smazalo samolibé úsměvy a nadšené patolízalství, co by přimělo ztichnout celý sál nad rozbitými střepy...
Neudělal nic, samozřejmě. Nikdy si nepotrpěl na samoúčelná gesta a neplánoval sebevraždu.
Bylo příznačné, že jeho vyčerpání nespustila žádná konkrétní událost, spíš sprška běžných, obyčejných krutostí.

Náhodně objevené krvavé skvrny na podlaze, nadšená debata o kletbách, které dokáží stáhnout tělo z kůže, zklamání těch, kteří se nemohli zúčastnit vražedné akce. Samozřejmost, s jakou smrtijedi přistupovali k bolesti a smrti, ho však zároveň nepřestávala fascinovat. Cítil v sobě něco, co pro ně mělo dokonalé pochopení, co se samo toužilo odevzdat do toho zfanatizovaného davu a vymanit se tak z výlučnosti, ve které se nijak nevyžíval. Věděl, že by to nikdy nedokázal, vždyť ani zvyknout si na to pořádně neuměl, ale získal tak o pár důvodů víc se nenávidět. Deptala ho bezmoc a vzrůstající krutost smrtijedů, bez výhledu na brzký konec. Neměl daleko na naprosté dno odhodlání a každým dnem bylo těžší vzburcovat se k nejběžnějším činnostem. Fungoval více méně na setrvačnost letitého zvyku a děsil se nezbytného okamžiku, kdy udělá nějakou fatální chybu.
"Severusi," zasyčel Voldemort a pokynul k němu rukou, "přišel čas na tvůj lektvar."
Snape, vytržen ze zamyšlení, poslušně z hlubin hábitu vylovil malou broušenou lahvičku. "Tady je."
S pokorně skloněnou hlavou vztáhl obě ruce, aby předal výsledek své mnohadenní mistrovské práce. Byl pověřen vytvořit lektvar, který svému nositeli vytvoří na několik hodin magický štít. Dokázal to; a víc než to.
"Vypij ho."
Snape překvapeně zdvihl hlavu. Voldemort na něj hleděl s úšklebkem ve tváři. "Neslyšel jsi mě?"
"Je mi velkou ctí, pane," pronesl Snape zvolna. "Je však plně přizpůsoben pro vás. Vytvořit další takový bude nějakou dobru trvat. Netroufám si - "
"Pij."
Mistr lektvarů již bez námitek odšrouboval víčko a bez dalšího váhání vypil obsah lahvičky. Věděl přesně, co je uvnitř, dle očekávání se mu udělalo trochu zle, ale ne natolik, aby to na sobě musel dávat znát. Dávka byla vytvořená Voldemortovi na míru a na něj byla příliš silná.
Potřásl hlavou a se zájmem shlédl na své tělo. Na pár chvil se kolem něj rozzářila viditelná aura a jen pomalu pohasínala.
"Torfido!" Kouzlo se v barevné spršce rozprsklo těsně před jeho tělem.
Voldemort se rozesmál a zatleskal rukama. "Potěšil jsi mne, Severusi," řekl. "Vyhrál jsem sázku. Natolik ti důvěřuji," ztišil hlas a důvěrně se k němu naklonil, "že jsem skutečně vsadil na to, že v té lahvička nebude jed. Jiné, kteří si byli velice jistí, jsi ovšem zklamal."
Snape se nemusel ptát, kdo pochyboval. Belatrix vypadala skutečně naštvaně a oči jí nenávistně žhnuly. Ani jeden z nich nezmínil, co bylo předmětem sázky a Snape si upřímně přál to nikdy nezjistit. Voldemort s oblibou podporoval drobné šarvátky mezi svými věrnými, ať už proto, aby se nesmluvili proti němu, nebo ho to prostě bavilo. Faktem zůstávalo, že Belatrix nebylo třeba pobízet. Upřímně se nesnášeli a i když Snape to dokázal tajit mnohem lépe než ona, vzájemně si nemuseli nic nalhávat. Skutečně by ho zajímalo, jak se to o tom jedu dozvěděla. Nebo to byla tak ryzí náhoda? Osud, který trval na svém plánu s Harry Potterem?
U dveří se strhl povyk, který na sebe strhnul pozornost a Snape si tiše vydechl. Měl štěstí alespoň v tom, že Voldemort dál nezkoumal neprostupnost štítu. Skutečnost, že lektvar vypil někdo jiný, se výrazně promítla do doby jeho účinnosti. Do sálu zatím rychle vkráčel Lucius Malfoy, vlasy mu v holubičím příšeří místnosti takřka zářily, a ve tváři měl vepsané uspokojení, ze kterého Snapeovi trochu zatrnulo.
"Pane," uklonil se Malfoy před Voldemortem. "Podařilo se nám získat zajímavého zajatce."
Pán Zla mu pokynul a opřel se do svého křesla. "Do toho, Luciusi. Jsem zvědavý, co zrovna tebe přimělo promeškat počátek naší malé slavnosti."
Lucius měl sklony k poněkud divadelním výstupům a ani tentokrát si neodpustil začít se předvádět. Otočil se zpět ke dveřím a zatleskal. Vešli nějací dva muži, mudlové, ve tvářích skelný výraz důrazného imperia, a vlekli mezi sebou vzpírající se dívku. Tu Snape poznal okamžitě, už šest let ji měl pravidelně před očima. V potrhaných a špinavých mudlovských šatech, na odhalených pažích a tváři stopy po bití, čišelo z ní zoufalství a bolest. Šaty musely být původně velice světlé a i v jejich momentálním neutěšeném stavu podivně svítily mezi černými hábity. Na okamžik to všechno před sebou spatřil jako obraz – Luciusovy vlasy a její šaty a jinak vše v různých odstínech černi; obával se, že brzy malíř usoudí, že chce obraz oživit, a chopí se temně červené.
Letmým gestem si stáhl kapuci pláště do tváře.
"Hermiona Grangerová, přítelkyně Harryho Pottera," pravil vzletně Lucius. "Protože se samozřejmě nesluší, aby mladá dívka chodila do společnosti sama, přivítejte i její doprovod – otce a strýce." Přítomní smrtijedi ocenili Malfoyův tah smíchem a hlukem, který Voldemort zarazil jediným drobným gestem.
"Skutečně pěkný úlovek, Luciusi," řekl zvolna. "Jak moc blízká přítelkyně Harryho Pottera?" zeptal se s pohledem upřeným na dívku.
"Bohužel nikoli -" začal Lucius, ale Voldemort ho zarazil. "Ona nám to poví sama."
Oba mudlové ji stále drželi paže, zhroucenou postavičku na pokraji sil, podivně malou mezi všemi těmi dospělými muži. Na okamžik zvedla hlavu, s hrůzou se zahleděla do příšerné Voldemortovy tváře, ale rychle odvrátila oči. Mluvila s pohledem zabodnutým do podlahy. Nedivil se jí. "Jsme jenom spolužáci," vypravila ze sebe slabě. "Z jedné koleje."
"Crucio!" máchl Voldemort líně hůlkou. Grangerová se přikrčila, ale cílem se stal muž vedle ní. Snape nerozeznal, který z jejích příbuzných to byl, ale nejspíš to bylo jedno; s řevem se hroutil v křečích v zemi, v tom křiku zanikly i dívčiny prosby. "Silencio." Němá bolest svíjejícího se těla byla snad ještě děsivější.
"Prosím, vždyť oni nic neví," plakala nepokrytě, snažila se nedívat vedle sebe, ale nemohla si pomoct, oči jí neustále přelétaly k zhroucené postavě.
"Opravdu nejsem Harryho přítelkyně, jsme jen kamarádi..."
"Přijde pro tebe?" zeptal se Voldemort se zájmem. "Pokusí se tě náš mladý nerozvážný přítel Harry Potter zachránit?"
Grangerová znejistěla. "Oni... oni mu to rozmluví," řekla nakonec sotva srozumitelně. Neměla daleko ke zhroucení. Voldemort přistoupil blíž a mudla, který ji dosud držel za paži, přiměl dívku zaklonit hlavu, aby mu musela pohlédnout do tváře.
Snape na okamžik zavřel oči. Nitrozpyt, to bylo něco, co se nemělo stát. Grangerová věděla příliš mnoho, nedovedl si představit, že by nad ním za pár okamžiků nebyl vynesen rozsudek smrti. Jediná naděje patrně spočívala v tom, že Voldemort se nerad takovým způsobem zaobíral nečistými a mohl by chtít nitrozpyt omezit na minimum – a skutečně hledat podrobnosti jenom o Potterovi. Jak pravděpodobné to může být? Je pozdě ji zabít, je pozdě jí vymazat paměť, je pozdě na cokoli. Přesila kolem nemůže být větší a on nemá nejmenší šanci probít se ven. Přemisťovat se odsud nelze, tu možnost prozkoumal už dávno velice pečlivě. Zbývá jenom velmi krátký boj. Snad by bylo nejlepší zabít se dřív, než mu tu možnost seberou.
"Ano, přijde pro tebe," zašeptal Voldemort s hlubokým uspokojením a Snapeovi chvíli trvalo si uvědomit, o čem mluví. "Ale, ale..."
Otočil se ke Snapeovi. Takhle tedy přichází smrt? Stačil by alespoň zranit, oslabit toho bastarda?
"To bych do tebe neřekl, Severusi," zapředl Voldemort, zřetelně pobavený. Snape se takřka násilím přinutil nesáhnout po hůlce. Kdyby vyšla najevo jeho zrada, vypadalo by to jinak. Nebylo už zbytí, takže shodil kápi zpět na záda a s patrnou nechutí pohlédl na Grangerovou. Ta vyjekla, naštěstí leknutím a ne úlevou. Hlavu měla zřejmě ještě v pořádku.
"Jistě se ráda podělíte i s ostatními, slečno," pravil Voldemort opět k Hermioně s falešnou zdvořilostí. "Když ne Harry Potter, kdo je vyvoleným vašeho srdce?"
Dívka stiskla rty, zase nový druh zoufalství. Voldemort pozdvihl hůlku. "Nuže?" namířil na muže vedle ní.
"Miluji Severuse Snapea," odpověděla pokořeně. Okamžik bylo ticho. Pak smrtijedi, povzbuzení vínem a připravení se bavit, ochotně vybuchli smíchy.
Dívka sklonila hlavu. Snape na ni zíral. Bylo to absurdní. Jeho neoblíbená studentka – pravá ruka Harryho Pottera – dívka o tolik mladší - nebelvírka... nesmysl. Ještě větším nesmyslem však byla představa, že by dokázala tak přesvědčivě lhát při nitrozpytu.
"Vskutku netušené následky tvého pedagogického úsilí, Severusi," přisadil si Voldemort k všeobecnému veselí. Opět se otočil k Hermioně. "Tvá pevná víra v to, že Potter udělá všechno, aby tě zachránil," promluvil s tím hlubokým uspokojením, kterého se Snape dávno naučil bát, "ti prozatím zachránila život. Avada kedavra!" Muž vedle Hermiony, zmučený cruciatem, zemřel. Dívka si zakryla tvář rukama, vyšlo z ní jen slabé, zoufalé zakvílení.
"Obstaráme ti důstojnějšího průvodce. Avada kedavra!" Tak zemřel i druhý. Hermiona klesla k zemi a s pláčem objala mrtvé tělo svého otce.
"Severusi," otočil se Voldemort líně k nehybnému Snapeovi, "postarej se o našeho hosta, dole je pár volných kobek. Ručíš mi za to, že zůstane naživu." Jen tak mimochodem pak dodal: "Nemusíš samozřejmě spěchat. Užij si svého úspěchu." Další salva smíchu dokazovala, že jeho poznámka nezůstala nepochopena.
Snape, dosud zaskočený tím, že sám je ještě naživu, se jen bez hlesu uklonil a vykročil k trojici uprostřed sálu. Místnost se s ním trochu pohupovala a hlasy jako by musely překonávat nějakou bariéru, zněly mu zkresleně a podivně zpomaleně. Od několika přítomných se mu dostalo pár nechutných rad ohledně zajatkyně. Minul Luciuse přijímajícího ovace, s tváří samolibější než obvykle trousil podrobnosti o tom, kde se mu podařilo Grangerovou najít.
Konečně přešel tu nekonečnou vzdálenost ke zhroucené dívce. Popadl ji za paži a prudce postavil na nohy. Nechtěla se vzdát těl svých příbuzných, ale ani se příliš nebránila. Soudě podle výrazu tváře, skelných očí a chladné pokožky, rychle upadala do šoku. Vlekl ji spíše než vedl ven ze sálu, bylo úlevou ocitnout se na druhé straně dveří, oddělený alespoň kusem dřeva. Přesto bylo příliš brzy na projevení slabosti, tady ještě měly zdi oči. Táhl ji stále dál, nevzpírající se, hadrovitou. V kobce ji upustil na zem, zajistil dveře kouzlem, a pak několika dalšími, vlastně přišlo dokonale vhod, k čemu ho Voldemort vybídl. S jistotou soukromí pak vyčaroval na zemi matraci, dívku na ni přenesl a konečně si dovolil ten luxus, že se sesul vedle ní a opřel se o chladnou zeď. Toužil tak zůstat celé hodiny, dny. Nemuset nic.
Ten odpočinek netrval déle než dva údery srdce. Později ještě bude čas pro myšlenky, někdy, nakonec, za bezesných nocí nad ránem. Teď se musel postarat o to, aby skutečně přežila. Přičaroval ještě přikrývku, pro vězně přílišný luxus, ale s trochou štěstí nad tím strážní mávnou rukou. Z hábitu vytahal několik lahviček s lektvary. Dvě vypil sám a svět tak trochu usadil na správné místo. Protijed sebou neměl, ale na ten měl čas ještě nějakých deset hodin. Další dva přiměl vypít Grangerovou. Nebojovala ani nespolupracovala, jeho lektvary však nedokázalo ignorovat žádné tělo ani mysl.
"Prosím, zabijte mě," vypravila ze sebe pár vteřin po té, co se jí do očí vrátil život. Mlčky na ni hleděl. Bylo by to samozřejmě ideální řešení, sám o něm uvažoval. "Potrestal by vás, ale nezabil," předkládala mu jasné řešení téhle rovnice, "a Harry by neměl důvod se o něco pokoušet. Prosím... nechci být příčinou, pro vás všechny... stejně jako pro mého... mého..." Z očí jí znovu začaly téct slzy. Díval se na ni a těžko by v téhle chvíli dokázala být krásná, nebo alespoň hezká – špína, podlitiny a pláč by zničily každou krásu. Uvnitř sebe však měla něco, co ji v tomto sídle plném smrti rozzářilo jako plamen svíčky v temnotách. Náklonnost k němu. A on zjišťoval, že už je tak zoufalý, že o ní opravdu přemýšlí, upíná se k ní a hledá ve střípcích vzpomínek, jak se tohle mohlo stát. Změnil zcela náhled na ni, vymanila se z masy studentů. Teď už to bylo osobní.
"Nepouštějte se do ničeho ukvapeného," pronesl. "Možná najdu jinou možnost."
"Budete mě muset zná... budeme se muset...?" nedořekla – odhodlaná, připravená konat nezbytné, ale ne dost.
"Jste panna?" zeptal se věcně. Nevěřícně na něj zazírala. "Odpovězte," štěkl.
"Ne... nejsem."
"Tak nebudeme muset," odpověděl na její otázku prostě. Chvíli nechápavě zírala. Když jí došly souvislosti, zvadla. Opřela se o stěnu a zírala před sebe.
Měla samozřejmě pravdu, opravdu by bylo nejlepší ji zabít. Nebylo od něj moudré takto neúměrně zvyšovat riziko. Jediný výslech, nebo ani k němu nemuselo dojít, stačilo, aby jí povolily nervy a začala žadonit o svůj život, aby se ho pokoušela vyměnit za vědomosti, které má...
"Odpusť, tati," zaslechl tiché, ale když na ni pohlédl, bylo patrné, že to není blouznění, ale že myslí na svého otce, jehož tělem se o pár pater výš právě krmí věčně hladová Nagini. Dívce tekly slzy, zírala před sebe a zjevně se propadala do hlubin svého žalu. Snape vstal.
"Přijdu později," řekl. Pomalu k němu zvedla hlavu.
"Já nechci," zašeptala a on věděl, že to není odpověď na jeho poslední slova, ale na všechno, co se dnes stalo a ještě se stane. Na to neměl odpověď. Odešel bez ohlédnutí.
V hlavním sále zatím proteklo mnoho vína. Ke Snapeově úlevě si ho nikdo příliš nevšímal, když proplouval mezi přiopilými postavami k Malfoyovi. Na okamžik zauvažoval, jestli Grangerovou nevyužil on sám. Ale ne, to mu nebylo podobné. Měl rád cizí bolest, ale zbožňoval nekritický obdiv, a dostávalo se mu ho dostatečně, než aby si musel léčit ego na zajatých dívkách. Pokud Grangerová nebyla panna, s největší jistotou to byla záležitost toho pitomce Weasleyho.
"Luciusi," pokývnul mu, aby z láhve, kterou držel v ruce, nalil i do jeho sklenice. "Už bylo rozhodnuto, jak dáte Potterovi vědět, že je Grangerová tady?"
"Vhodná práce pro Draca," ochutnával Lucius víno a nespokojeně se na něj zamračil. "Příliš ostré."
"Nedělej mu to."
"Cože?" podivil se Lucius. "Komu? Je tu hlučno, pojď stranou." Vyhnuli se několika pijanům, kteří od vína postoupili ke zpěvu (a vzhledem k tomu, že jediná přítomná žena byla Bellatrix, už je dnes nečekalo nic víc). Zastavili se u okna a Snape se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu zvenčí.
"Vynech z toho Draca," opakoval trpělivě.
Malfoy přesunul svou nespokojenost z vína na Snapea. "Máš k tomu nějaký hodně dobrý důvod? Jsem si jist, že si můj syn Pottera rád vychutná. Samozřejmě způsobem, který by ho nekompromitoval, pokud máš na mysli tohle, kmotře. Rád mu dopřeji trochu zábavy."
Snape nepatrně zavrtěl hlavou. "Potter je naivní. Je ´hodný´ velmi dětským, primitivním způsobem. Jsem si jist, že ho ani nenapadne, aby si vzal tvého syna jako rukojmí a pokusil se ho za Grangerovou vyměnit. Ale, Luciusi – ani Potter není úplný pitomec. Pokud ho Draco bude cíleně provokovat a bude se zdát, že je do únosu Hermiony zapojený, napadne to nakonec i jeho."
Lucius velmi zvolna upil ze své sklenice.
"Myslíš snad, že by Pán Zla propustil svého cenného zajatce výměnou za tvého syna?" dodal Snape velice, velice tiše.
Sklenice udeřila do stolu, až víno vyšplíchlo. "Vezmu chlapce ze školy."
"Nech ho dostudovat jak náleží," zamítl okamžitě takovou možnost Snape. "Jen ho z toho prostě vynech."
"Vždy tak starostlivý," zabodl se šedý pohled do černého vztekle.
Snape se takřka neznatelně usmál. "Zmijozelská kolej, to je houf dětí, které se cíti jako muži, ocitli se uprostřed války a ve skutečnosti jsou velice bezmocní."
"Ještě že mají tebe," vyplivl Lucius se zlostnou ironií.
"Ve skutečnosti jsem jediný, kdo je opravdu chce nechat stranou. Měl bys za to být vděčný, Luciusi." Snape se odpoutal od Malfoye, kterého již zcela přešla jeho povznesená nálada. V duchu si mohl odškrtnout další vyřízenou položku.
Pro dnešek byl na pořadu dne pouze návrat do Bradavic, krátká návštěva laboratoře (a zejména zásuvky s protijedem), rozhovor s Brumbálem, zpacifikování studentů, kteří se vrátí Bradavickým expresem z jarních prázdnin, uvalení kletby petrificus totalus na Pottera, aby ho bylo možno udržet za ochranami hradu, slavnostní večeře ve Velké síni, které se bude muset zúčastnit, a záchrana zatracené Grangerové.
Skvělý první jarní den.

 

- Další díl -

Skutečně se Hermiona zakoukala do Snapea?
Nechá ho to chladným, nebo jeho ledové srdce zahoří plamenem?
Bude Hermiona zachráněna, či se budeme další dva díly utápět v Severusových chmurách?
Třeba by si za ní našel nějakou vhodnou náhradu, kdyby náhodou...?
Co se mezi nimi stane, když ji náhodou zachrání?
Dozví se Harry, co se s ní stalo?
A pokud ano, vyrazí na záchrannou misi?
Koho všeho bude muset Snape tahat z průšvihu?
Nepotřeboval by spíš psychiatra a pravidelně odvar z třezalky?
Čtěte v dalších dílech!

Zpět na hlavní stranu blogu