Kráska a Smrtijed III. - Pomsta

5. listopad 2012 | 06.00 |

Kapitola sto druhá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Severus Snape)

Nebe se zatáhlo těžkými mraky a zatímco černou tmou pospíchám k bráně, z dálky vidím na místě boje spoustu pohybujících se světel z bystrozorských hůlek a velkých nažloutlých koulí, vznášejících se nad jejich hlavami. Stále nám chybí pět těl. Nikdo už nedoufá, že by děti mohly takovou dobu zůstat pod sněhem živé, přesto vím, že se bystrozoři nevzdají, dokud neprohrabou sníh hrst po hrsti. Na kraji prolákliny, u cesty do Prasinek, vyrostl velký stan, rozeznám před vchodem shrbené postav s kouřícími hrnky v rukou.
 Přímo před branou pak čeká překvapení v podobě několika reportérů včetně staré známé Holoubkové a jejího patolízalského fotografa s mrožím knírem. Dohadují se se Šmajzem, dožadují vstupu do Bradavic, ječivě se domáhají svých odpovědí a detailů o obětech...
"Pane profesore!" spatří mě až na poslední chvíli, když vystoupím ze stínů a projdu branou. Zdvořilé oslovení od takové osoby zní jako pokus o úplatek. "Co nám můžete říci o momentální situaci v Bradavicích?" Ta otázka je absurdní – a mimoděk si uvědomuji, že ještě neví o Albusově smrti. "Před chvíli se rozsvítily hranice Bradavic, znamená to snad, že jste změnili způsob, jakým je škola chráněná?"
Krátkým pokývnutím pozdravím Šmajze, vypadá, že se musí přemáhat, aby z někoho neudělal hromádku popela. Vzhledem ke společnosti, v jaké ho nacházím, si to tentokrát nemusím brát osobně.
Trochu to však změní mé plány. Mé šílené plány – jsem vyčerpaný po boji, zcela vyprahlý posledními událostmi, jakkoli mi hradní magie dodává sil, je to jen záplata, víno zředěné vodou. Pouze intenzivní pocit, že si musím pospíšit, intuice, které tak nerad podléhám, chatrné tušení místo logiky podložené pevnými fakty, mě žene dál a postrkuje přes rozumné argumenty. Neměl jsem v úmyslu nikoho brát sebou, i když bych se asi nechal snadno přesvědčit; ale přesto jsem chtěl, aby někdo věděl, kam odcházím a co se děje, kdo je odpovědný za dnešní masakr.
"Teď skutečně nemám čas na plané řeči." Má odpověď je samozřejmě neodradí. Jestli něco, jejich pronikavé hlasy jen zesílí.
Zastavím se přesně na místě, kde končí ochrany, a zavřu oči. Spojení s nimi už není tak intenzivní jako na počátku, možná se časem docela vytratí. Dosud je však dost silné na to, abych cítil průběh dnešní bitvy a magii s ní spojenou. Rychle hledám stopu po lidech, které chci najít, a uvědomuji si stále silněji, co ve skutečnosti znamená, že je mohu sledovat – žaludek se mi sevře v náhlé vlně nevolnosti, protože přemísťování naslepo na základě tak chabých stop je daleko za hranicemi bláznovství. Je to jiné než následovat Pána Zla, tam stačilo vložit vůli a nechat se vést, tady musím sledovat slaboučkou nit, držet a nepustit, doufat, že se nezhmotním uprostřed kamene. Kdybych však nesouhlasil se svým postem ředitele, nejspíš nikdy nenajdeme pořádnou stopu, a má intuice to bere jako znamení, že se kolo štěstěny pootočilo správným směrem a musím se ho pevně držet, abych si toto náladové božstvo nerozhněval.
Stejně tak je samozřejmě možné, že si můj mozek konečně zvolil optimální způsob, jakým spáchat sebevraždu, a definitivně tak sprovodit ze světa všechny mé hříchy.
Odsunu stranou své osobní démony a do imaginárních rukou zachytím propletené lano magie tří kouzelníků. Teď už je dokážu pojmenovat: Selwin, Jugson, Wilt. Často pracovali spolu, vyhovovali si ve své potřebě působit druhým bolest. Od pádu Pána Zla byli na útěku a nemohli očekávat žádnou milost ani polehčující okolnosti. Zřejmě se rozhodli pomstít s co největším efektem...
Prásk.
Bystrozory, novináře a soudnost jsem nechal za branami a sám se ocitl... kde vlastně? Očekával jsem staré sídlo, tvrz, opuštěný dům; rychlý krátký boj. Stojím však pod širým nebem. Dva kroky přede mnou plápolá oheň, vysoká hranice z tlustých polen, kruh světla, díky kterému se stávám dokonalým terčem. Vrhnu se okamžitě dozadu, plášť se mi zachytí o vyskládané dřevo a ztěžka dopadnu na udusaný sníh.
Něčí poplašný křik, nad hlavou mi prolétá kletba, další mužský hlas křičí o útoku a útěku - prásknou dveře a někdo se přemístí. To už stojím na nohou a s hůlkou v ruce, mihotavé stíny a nepřehledný terén znemožňují orientaci. Rozeznávám ve tmě několik nízkých dřevěných domků nepravidelně rozhozených mezi stromy, snad nějaké letní tábořiště. V žádném okně se nesvítí. Vrhám se po zvuku kroků, přede mnou se mihne stín, hmátnu po plášti, ale vytrhne se mi se zaskočeným výkřikem. Uhne ke dveřím, snad je čeká otevřené, ale prudce narazí do dřeva a upadne dozadu, mimoděk mě tak srazí.
"Útočiště!" zakřičí někdo a postava pod mýma rukama s hlasitým prásknutím zmizí. Sledovat kouzelníka, kdo se právě přemístil, je možné, ale musí to být hned. Neváhám proto, když vztáhnu ruce k místu, kde ještě před chvílí leželo tělo, a okamžitě ho následuji.

(Poppy Pomfreyová)

"Minervo, kde je Severus?" zastavím ji na cestě k ředitelně. "Hledám ho už dobu, potřebuji ho nakrátko na ošetřovně."
"Vrátí se ráno. Poppy, máš už soupis všech zranění? Potřebuji vyrozumět rodiče," zatváří se netrpělivě. "Paní McLaggenová už sem letaxovala, protože jí Cornac stihl poslat sovu. Nedomýšlím, jak to tu bude za chvíli vypadat."
"Nemám. Minervo! Kde je Severus? Potřebuji ho kvůli nitrozpytu, Vanje někdo vymazal část paměti a je dost možné, že ji předtím proklel."
"Imperius..." pohlédne na mě zamyšleně.
"Cokoliv," odseknu nenaloženě. "Kde - je - Severus?" Jednotlivá slova už hláskuji, ale nezdá se, že by mi chtěla odpovědět.
"Jestli ji někdo proklel imperiem, mohla to být ona, kdo aktivoval to kouzlo... hm... jestli dovolíš, půjdu za ní s tebou."
Tiše si povzdechnu, proti skotské tvrdohlavosti nemám šanci.
Spěcháme chodbami, div že neklusáme, a obrazy se kolem nás shlukují a tiše si šeptají. "Je to protivné, ale nevyhnutelné. Taky cítili změnu bradavické magie," prohodí Minerva, když mineme skupinku netradičně zachmuřených vodních nymf.
"Čarodějko Minervo," ozve se v tu chvíli přísný hlas Merlina, v jehož obrazu je hlava na hlavě. "Je pravda, že máme nového ředitele?"
"Sám dobře víte, že ano, sire," zastaví se na moment a věnuje mi krátký pohled, než se znovu obrátí ke shluku postav. "Jste obraz, o změně na hradech toho nejspíš víte víc než my."
"Jako jeho pobočník mu tedy vyřiďte, že se s ním chceme setkat a poklonit se mu v plátěné galerii týden po jeho zvolení."
"V plátěné galerii...?" Snad poprvé vidím Minervu zaskočenou.
"Každý právoplatný ředitel zná plátěnou galerii. Budeme jej očekávat dvě hodiny s půlnoci."
"Dvě hodiny s půlnoci," zopakuje Minerva mdle. "Jistě."
Zamyšleně se vydáme dál. "Plátěná galerie. To místo existuje, Albus o ní kdysi mluvil, už jsem na to dávno zapomněla. Velká kruhová místnost s vyřezávaným rámem po celém obvodu. Nemám tušení, kde by to mohlo být."
"Co mu chtějí?" zeptám se, protože spíš než kdo jiný by to právě Minerva mohla vědět.
Pokrčí rameny. "Pravděpodobně složit přísahu věrnosti. Tento hrad je svým pánům mimořádně loajální. Počkej, jak budou reagovat..." Zastaví se v půli kroku. "Zapomněli jsme na skřítky! Promiň, Poppy, zastavím se za slečnou Grishamovou později, dej ji zatím hlídat, dokud se nepotvrdí, že není pod imperiem. Nemáš tam externí místnost pro vážné případy, kam by mohla přijít?"
"Minervo, slečna Grishamová je dokonale zdravá a v bitvě velice účinně chránila svoje spolužáky. Nemyslím si, že by bylo vhodné umístit ji na izolaci, která, jak si možná ještě vzpomeneš, je stejně již od minulé bitvy obsazená."
V jejích očích se na moment objeví nejistota, než se jí rozsvítí nevěřícným poznáním. "Pan Malfoy..."
Přikývnu a nechám ji jejím vyjednáváním s domácími skřítky. Slečna Grishamová na mě stále čeká na ošetřovně, leží na provizorním lehátku u stěny a oči má upřené do prázdna. Harry Potter sedí na vedlejším lůžku a dívá se do podlahy.
"Vanjo, pojďte ke mně, podívejte se mi do očí. Legilimens," mávnu hůlkou a co nejšetrněji se ponořím do její mysli. Už jednou jsem nitrozpyt v hlavě téhle dívky dělala a analytická struktura její mysli mě nepřekvapí, ale závoj únavy, kterým má své myšlenky potažené, jsem nečekala. S takovým projevem jsem se ještě nikdy nesetkala, ale je to jistě únava, co jiného by to mohlo být? Soustředím se na chuchvalce mlhy, které vyplňují nedávnou minulost, a snažím se jimi proniknout na druhou stranu, ale jsou příliš husté a mně se nedaří. Navíc si musím dávat pozor na vzpomínky z bitvy, zřetelně cítím, jak se dívka chvěje, kdykoliv omylem vyvolám některou z nich.
"Měla byste být v pořádku, jen hodně odpočívejte," ukončím nakonec kouzlo.
Přikývne a pohlédne na Pottera, který i nadále upírá prázdný pohled do kamene pod svýma nohama.
"Harry..."
"Pojď,"
pomůže jí vstát. "Ať tu nepřekážíme..."
S viditelným váháním jej následuje. Skutečně by mohla být pod imperiem, Minervina slova nebyla nerozumná, ale tahle škola aktuálně nemá kapacitu na její izolaci. Přesto je dívka ideálním cílem takového útoku - nechráněná tak dobře jako pan Potter, ale také hledaná mnohými uprchlými smrtijedy.
Potřebuji tady Severuse. A taky někoho, kdo bude nadále schopný vařit lektvary pro ošetřovnu, protože se zdá, že náš současný lektvarový mistr na takové banality již nadále nebude mít čas.

  

(Severus Snape)

Znovu skončím na zemi a místo temnoty a chladu jsem zahlcen světlem, ostrým, bílým, oslňujícím. Tisknu se k zemi v nedůstojné poloze, v jaké jsem se přenesl, a trvá nepříjemně dlouho, než oči dokáží zpracovat okolí. Kolem je naprosté ticho a tak klidním i svůj dech, nenechám pohnout ani cíp pláště. Z vlasů mi spadne pár kapek roztátého sněhu na dlažbu, je na dotek zvláštně měkká a po chvíli mi dochází, že je to falešný mramor. Ještě vleže povolím sponu pláště a nechám těžkou látku sklouznout na zem.
 Kolem mě se tyčí vysoké regály, tvoří dlouhé široké chodby, a i když už jsem byl v mudlovském obchodním domě, chvíli mi trvá, než pochopím, že je to přesně to, co vidím – příliš absurdní a neuvěřitelné.
 "Obrovské SLEVY jenom pro vás!" křičí transparenty roztažené nad průchody. "Vítejte v novém obchodním domě Paradise!" Zamrkám nad přívalem neuvěřitelné spousty růžové barvy, která se v hromadě stejných lahví tyčí nade mnou snad ke stropu, možná až do nebe, každá se stejně špatně nakresleným obrázkem pryskyřníku na etiketě. Snad nikdy jsem si neuvědomil víc, jak moc je mudlů oproti kouzelníkům, než v této chvíli...
Neexistuje žádný důvod, proč by se jakýkoli kouzelník chtěl přenést na takové místo. Udělal jsem chybu, za kterou jsem nezaplatil tolik, kolik jsem mohl.
"Homenum revelio," zašeptám přesto lokalizační kouzlo a jako odpověď skeptickým myšlenkám těsně vedle mě vybuchne jeden z regálů. Růžové lahve se rozletí na všechny strany, vytéká z nich hustá, lepkavá hmota, ostře páchnoucí, jen se štěstím se stačím odvalit stranou a skrčit ve značně nedostatečném úkrytu za hromadou toaletních papírů.
"Vzdej se, ty šmejde!" zakřičí Wilt, poznávám ten vysoký, štěkavý hlas, nepříjemný i ve svých lepších chvílích. Lehnu si a pod regály, v sotva pár centimetrů úzké škvíře, se snažím zahlédnout pohyb. Detekční kouzlo se vrátilo s ozvěnou, která by odpovídala minimálně půl tuctu lidí, a to mě nutí si uvědomit, jak naivní jsem byl v předpokladu, že když u Bradavic kouzlili jen tři, ani tady jich nebude víc.
Další kletba kousek ode mě, zjevně tuší, kde jsem, ale ne přesně. Vzduchem se rozprskne jakýsi bílý prášek, další štiplavý pach, který mě donutí zabořit nos a ústa do rukávu a urychleně se přesunout kousek dál. Mohl bych, samozřejmě, Wiltovu pozici zahrnout kletbami, použít na sebe zastírací kouzlo, vyskočit na železné traverzy, které vysoko nad našimi hlavami drží desítky dlouhých, ostře zařících světel, a... se stejným úspěchem mohu začít vykládat bajky o zvířátkách, protože ve svém současném stavu musím s každou kletbou zacházet lakotněji než se slzami fénixe.
Přeběhnu širokou chodbou a místo chemických prostředků jsem obklopen oblečením pro děti. Mudlové zjevně trpí mánií na růžovou barvu. Odhad správný, načasování nikoli ideální. Stojíme s Wiltem proti sobě a našemu duelu se zájmem přihlížejí plyšoví medvědi.
"To je Snape!" zařve Wilt a hlas mu v šoku přeskočí.
"Pane pro- " zaječí dívčí hlas, ale v půlce slova s bolestným zajíknutím utichne.
"Zabij ho!"
"Avada kedavra!"
"Everte stativ!"

 Uhnu zelenému paprsku avady, nejasně užaslý nad tím, že takový slaboch, jakým je Wilt, přistoupil rovnou k zapovězené kletbě. On sám, zasažen kletbou do hrudi, upadne na záda a popojede po hladké podlaze kus dozadu. Než se však stačím vrátit, abych ho svázal, objeví se Selwin a muž, kterého neznám, a který potvrdí mou obavu, že skutečně nebudou jenom tři... pak se ale veškeré myšlení rozplyne a ponechá místo jen reflexům, temné zlobě, touze zabít – a nejasnému pocitu, že něco je špatně, protože mají rukojmí, které mě zná. Jugson se snaží té skutečnosti využít, křičí něco jako ultimátum, ale sám si nejspíš uvědomí, že ho nemohu slyšet přes hluk, který tvoří Selwinova série drtících kleteb, třesk padajícího zboží a polámaných kovových regálů.
Zatímco se krčím za uspokojivě pevnou hradbou mrazícího boxu, napadá mě maně, že koho z ministerstva jsme nestačili zaměstnat bitvou s červy, toho čekají perné chvíle, až bude tohle všechno vysvětlovat mudlům.

(Vanja Grishamová)

Z ošetřovny se vydám zpátky na kolej. Musím se postarat o Havrana, který zůstal v ložnici, a taky získat zpátky svůj prsten od Hoochové. Peggy dobře znala toho třeťáka, Hedwiga, byl to její velice vzdálený příbuzný, o kterého se ve škole slíbila postarat, protože měl mudlovské rodiče, a tak bych se asi měla věnovat i jí. Navíc jsem se ještě pořádně nevyspala a v hlavě mi tepe krev, jako by mě měla začít každou chvíli bolet hlava.
Na poslední chvíli před společenskou místností změním směr a vydám se k soukromým komnatám Hoochové. Po zaklepání se chvíli nic neděje a už ztrácím naději, že by byla u sebe, když se dveře otevřou a v nich stojí kolejní ředitelka.
"Slečno Grishamová, neměla byste být na ošetřovně?" zamračí se na mě podezřívavě.
"Madame Pomfreyová mě právě pustila," odpovím.
"Pojďte dál. Co se děje?"
"Přišla jsem se zeptat, jestli byste mi nevrátila můj prsten." Až teď mě napadne, že jeho vrácení nejspíš není tak samozřejmé, jak mi připadalo.
Což Hoochová vzápětí potvrdí. "Odkud ho máte? Je to neobvykle mocný magický artefakt a ve vašich rukou vůbec nemá co dělat."
"Dostala jsem ho," překřížím si ruce před tělem, jak mám náhle potřebu se chránit.
"Od...?" pobídne mě Hoochová netrpělivě.
Já jsem v právu. "Od profesora Snapea," zadívám se jí do očí. Její pohled mě doslova provrtává. Neuhnu.
"Proč by vám profesor Snape dával-" Nedořekne. Stále se jí dívám do očí, ačkoliv se to stalo neslušné už před drahnou dobou. "Slečno Grishamová!" pohne se rychle a já jsem nucená zaostřit na celou tvář. "Nemám na vás čas. Až se profesor Snape vrátí, tak si s ním promluvím. Bohužel vám prozatím ten prsten nemohu dát, je to-"
"Vrátit," vložím se do toho hlasitě.
Podívá se na mě bez pochopení.
"Ne dát, vrátit," vysvětlím. "Ten prsten je můj. Nechci, abyste mi ho dala, ale abyste mi ho vrátila. Půjčila jsem vám ho, abyste udržela v bitvě štít a abychom tam všichni neumřeli. Teď ho chci vrátit."
"O tom se nebudeme bavit! Vrátím vám ho, až si o tom s profesorem Snapem promluvím. Osobně shledávám vlastnictví natolik mocného artefaktu nezletilým studentem vysoce nevhodným. Přeji vám pěkný den."
Opovržlivě se na ni ušklíbnu a vysloveně si užívám nesouhlasný pohled, kterým mě počastuje.
Takže nevím, kde se ve mně bere ten pocit beznaděje, se kterým vcházím zpátky do společenské místnosti. Peggy tam není, a tak zamířím za Havranem do ložnice. Před dveřmi stojí Candy a tváří se nejistě. "Vanjo, ten tvůj havran asi zešílel, nechce nikoho pustit dovnitř."
Pokrčím rameny, otevřu dveře a vzápětí se mi do obličeje zaboří ostré pařáty.
"Havrane!" zařvu a sevřu tu hromadu peří a svalů do rukou, abych si ji odervala z kůže. Z mojí postele se ozve slabé zakrákání. Podívám se na tu vzteklou bestii, která mi zadírá pařáty do rukou tak hluboko, že mojí další návštěvou bude očividně zase ošetřovna, a seznám, že jsem se mýlila. Není to Havran, je to jeho družka.
Natáhne zobák k mojí tváří a zaskřehotá tak silně, až ji v úleku pustím. Dopadne na zem, kde se chvíli zmítá, až se se zavířením prachu vznese a doletí k Havranovi do mých peřin.
"Jako doma," zamumlám poraženě, když si všimnu, že se sem očividně nastěhovala celá rodinka. Tři malí havránci natáhnou krky a začnou hlasitě vyřvávat. Candy vklouzne do místnosti, popadne plášť a zase zmizí. Zavřu za sebou dveře, abych nerušila ostatní více, než se mi to podařilo doteď.

(Severus Snape)

Nějak se nám podaří najít se se Selwinem a pokud jsem měl zpočátku v úmyslu brát zajatce, je to nějaká dávná a dávno neplatná minulost. Vynoří se přede mnou tak blízko, že rychlejší než vyslovit kouzlo je udeřit kovovou tyčí, tou podivnou náhražkou meče, dost těžkou a pádnou, aby vykopla jeho mrzkou duši na věčnost.
"Ty..." skloním se nad ním a chytím ho pod krkem, "mluv, nebo budeš prosit Merlina, aby ti dopřál rychlou smrt..." Světlo v jeho očích však hasne a tělo pod mýma rukama zvláční. Se vzteklým zavrčením odhodím ten kus bezcenného masa. Zuřivost mě dávno celého pohltila, živená frustrací z toho, že se mi nedaří dosáhnout místa, odkud jsem slyšel ten dívčí hlas.
Jeden je mrtvý, zbývají minimálně tři.
Čtyři, zjišťuji vzápětí, protože dalšího, s kým se pustíme do křížku v bludišti mléčných výrobků, také neznám. Není příliš schopný a podaří se mi s ním vypořádat rychle. Černý smrtijedský plášť vzplane ďáblovým plamenem a čpavý puch spáleného masa posune boj o kus dál.
Tři.
Mezi pestrými krabicemi vyskládanými do pyramid s nápisem "Mléko" se jim podaří mě obklíčit, mají tolik rozumu, aby se bezhlavě nepustili do útoku a nezasáhli tak jeden druhého, všechno je však příliš rychlé, váhají déle než mají, a když mávnutím hůlky způsobím vír, který roztančí krabice kolem nás, a následuji ho expulsem, rozlije se kolem nás bílá řeka zrůžovělá krví.
Dva.
Uniknu skokem za nejbližší pult; mohl by být působivější, kdybych se tam málem nepřerazil o dřevěnou paletu a vlastní nohy. Znovu Wilt, jeho zběsilé, ostré tahy hůlkou, mé úsporné rozkazy magii, která se nyní podřizuje více vůli než síle, protože už není možné, aby bylo kde brát -
Bolestný výkřik, slábnoucí ozvěna. Ticho.
Chybí Jugson, hlupák, ale ne takový, abych ho chtěl podcenit. Kráčím mezi regály, už dávno se nesnažím o ticho, nemá to smysl, každý krok se v hromadách střepů a trosek rozléhá v široké hale do daleka a vrací s ozvěnou. Nevidím kolem sebe nic, co by zůstalo nepoznamenáno, i část světel explodovala v dešti skla a velké části obchodního domu se ponořily do šera.
A pak je najdu – skrčené úplně v rohu, u stěny, mezi prázdnými koši na pečivo. Jugson, vyděšený k smrti, ale odhodlaný, zběsile cení zuby a ruka s hůlkou se mu klepe. "Udělej krok a zabiju je," říká a myslí nejspíš těla za sebou, zastrkaná pod policemi a svázaná. Nerozeznám, kdo je to, jestli mudlové nebo kouzelníci, je to lhostejné, protože jediné, co chci, na co jsem schopen myslet, je nesmírná touha zabít toho tvora, který dávno pozbyl práva nazývat se člověkem, rozmáčknout ho jako obtížný hmyz.
Stojím naproti němu a je to podivně patová situace. Míříme na sebe hůlkami, on se bojí zaútočit, já už nemám čím, ale to on neví; jsem pokrytý krví svou i cizí a také vším, co kolem mě za poslední desítky minut explodovalo, v potrhaných šatech.
"Zabils je," zachrčí, jako by to musel vyslovit, jako by se to teprve tak stalo skutečností.
"Zabiju i tebe," odpovím a můj hlas nezní o nic lépe, vyčerpaný chrapot.
"Mám rukojmí," připomene, proč jsme se do sebe ještě nepustili, "a mám své podmínky. Chci svoji ženu a potom odejít z téhle zatracené země." Proto... proto to celé? Kvůli jedné zatracené ženské hnijící v Azkabanu -
"Půjdu ti po krku až na konec světa," objasním. Bál se mě, už když jsme byli ve Voldemortových službách, velice se bál, byl jsem silnější a v lepším postavení. Stále se bojí a jeho nervy nevydrží. Zvedne hůlku. Nemám kam uhnout, nemám nic, čím bych jeho kletbu vykryl. Je příliš daleko, než abych po něm mohl skočit, ale přesto se pokusím, rozběhnu se vpřed.
"Avada - "

  

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed III. - Pomsta jarmik®pise.cz 05. 11. 2012 - 09:15
RE(2x): Kráska a Smrtijed III. - Pomsta nerla 05. 11. 2012 - 09:47
RE: Kráska a Smrtijed III. - Pomsta lilalila 05. 11. 2012 - 18:45
RE: Kráska a Smrtijed III. - Pomsta mae 05. 11. 2012 - 20:19
RE: Kráska a Smrtijed III. - Pomsta nerla 05. 11. 2012 - 21:29
RE(2x): Kráska a Smrtijed III. - Pomsta lilalila 10. 11. 2012 - 11:34
RE(3x): Kráska a Smrtijed III. - Pomsta nerla 10. 11. 2012 - 15:20
RE: Kráska a Smrtijed III. - Pomsta alcazar 06. 11. 2012 - 20:19
RE: Kráska a Smrtijed III. - Pomsta naervon 07. 11. 2012 - 16:10
RE: Kráska a Smrtijed III. - Pomsta mae 07. 11. 2012 - 20:33
RE: Kráska a Smrtijed III. - Pomsta alcazar 12. 11. 2012 - 10:12
RE(2x): Kráska a Smrtijed III. - Pomsta nerla 12. 11. 2012 - 11:38
RE: Kráska a Smrtijed III. - Pomsta evi 17. 06. 2013 - 04:07
RE(2x): Kráska a Smrtijed III. - Pomsta nerla 25. 06. 2013 - 10:36