Kráska a Smrtijed III. - Potřeba stability

22. říjen 2012 | 06.00 |

Kapitola sto první.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Severus Snape)

Stojíme porůznu rozestavění a posazení na lavicích před katedrou v učebně přeměňování. Každý přijal zprávu o Brumbálově smrti po svém. Minerva je otřesená a potřebuje veškerou sílu, aby se dokázala ovládnout, stojí nepřirozeně vzpříma a hledí přímo před sebe. Rolanda má v očích slzy, brzy se rozpláče nahlas; Aurora a Sybila už prolévají slzy zcela bez zábran. Vilemína se s nekonečným smutkem ve tváři probírá kameny na svém náramku, jako by držela růženec. Binns nechápe, co se děje, a neklidně posedává na židli přímo před tabulí. Aboney vypadá stále v šoku a nejistý, zřejmě přesvědčený, že by měl něco dělat; dívá se na mě jenom tehdy, když je přesvědčený, že o tom nemohu vědět. Shuaová je nepřirozeně bledá a vážná, plná otázek. Filch sedí zhroucený v koutě a rty se mu němě pohybují. Osadča... je vyděšená, těká očima sem a tam a nemohu se zbavit dojmu, že více z vlastních důvodů než kvůli Albusovi.
"V současné chvíli je důležité, aby nikdo z nás neopustil pozemky Bradavic," říkám právě, když se otevřou dveře a vejde Poppy, se zarudlýma očima a shrbenými rameny.
"Albus," hlesne, ale hned si odkašle a hlas jí zazní silněji, "Albus byl již velice starý. Všechno nasvědčuje tomu, že jeho srdce nevydrželo nápor posledních hodin a došlo ke kolapsu. Ještě to musí potvrdit oficiálně..." Vzlykne a schová tvář do dlaní.
"Musíme to oznámit studentům," řeknu, "shromáždíme je ve Velké síni. Už by měl být hotový soupis mrtvých z Prasinek," pohlédnu na Aboneye, a když konečně pochopí, že se ho to týká, rychle přikývne a pohlédne na papíry ve svých rukou jako na něco, co už dávno ztratilo smysl a on zapomněl, proč je sebou nosí. "Měli bychom to měli udělat obojí naráz." Pohlédnu na Minervu, jestli souhlasí, ale ta je teď někde daleko. V hrudi mám zabodnutý kůl, mozek napuštěný olovem - je nesmyslně pracné vnímat ostatní. Všichni bychom potřebovali trochu času pro sebe, přesně tu věc, na kterou nyní nemáme nárok.
"Ale," začne Osadča a bezmocně rozhodí rukama, když nemůže najít slova. "Co budeme dělat?"
"Především musíme za studenty," odpovím ostře, protože tímhle neúčelným způsobem bychom tu byli schopní postávat dlouho do noci. "Možná vám to pod vlivem nejnovějších událostí vypadlo z hlavy, ale odpoledne se na hranicích školy odehrála bitva se sněhovými - "
"Ne, na to jsem nezapomněla!"
vykřikne a v hlase jí zazní hysterie. "A teď ještě tohle. Já odcházím - nezůstanu tady - tohle nezvládnu. Promiňte, opravdu se omlouvám, ale tohle přeci nemohu umět - tak to být nemá.

"
"Nemůžete teď odejít,"
probere se Minerva ze svého ustrnutí a pohlédne na ni poněkud skelným pohledem někoho, kdo je ponořený hluboko ve svém žalu, "musíme tu všichni zůstat. Slyšela jste přeci Severuse."
"Nechápu proč! Nejsem ředitelkou koleje, nic tu neznamenám - "
"V této chvíli každý z nás znamená nesmírně mnoho pro bezpečí všech studentů,"
řeknu důrazně. "Všichni jsme cítili okamžik, kdy Albus zemřel - i když jste si třeba neuvědomili, co to znamená." Rozhlédnu se po nich. Kolik z nich ve skutečnosti ví, co tu právě probíhá? "Ochrany Bradavic stojí a padají se svým ředitelem. Dokud nebude zvolen nový ředitel, pracují skrze nás, všechny zaměstnance Bradavic." Tichounký vzdech z rohu napovídá, jak těžce nese Filch své vyloučení. Dvojí či trojí vyděšené pohledy pak tomu, že to skutečně někteří nevěděli. Tvrdě pohlédnu na Helenu. "Pokud nestačí vědomí odpovědnosti, jakou nesete, vězte, že tuto možnost máte zanesenou ve své pracovní smlouvě. Opuštění pozemků Bradavic by v současné situaci bylo bráno jako vážné porušení pracovní kázně."
"To jsem nevěděla,"
zašeptá zlomeně. "Ale nerozumím - nechápu - takže jsou teď velice slabé? Jsme všichni vyčerpaní po bitvě."
"Jsou stále dost silné,"
ujistím ji i všechny ostatní, kteří se nikdy nezajímali o tak důležitou věc, jakou ochrany hradu jsou. "Slabší než předtím, ale ne zásadně." Jak musíme s Minervou později ověřit. "Nepracují bezprostředně s naší magií, i když všem doporučuji dvojité dávky povzbuzujícího lektvaru, aby se předešlo zvýšenému vyčerpání." Já už dávno stojím opřený o stůl a není to proto, že bych chtěl působit nenuceně. Ochrany byly tak laskavé, že mě nevysály až do dna, ale už předtím jsem k němu měl blízko. Když vidím skelný výraz v očích kolem sebe, nesnažím se o nijak vyčerpávající vysvětlení. "Pracují skrze nás, jsme prostředníci. Každé oslabení, každá změna, vede k výrazné destabilizaci celého systému. To si nemůžeme dovolit."
"Očekáváte snad..."
"Ne."
"Přesto zůstávám tady?"
zeptá se bezmocně. Popouzí mě to. Chce to snad nakreslit?
"Ano!"
"Severusi, co se tam stalo? V ředitelně... s Albusem?"
Prudce na Minervu pohlédnu, o tomhle jsem nechtěl začít mluvit; hledám v jejím pohledu, hlasu a gestech obvinění, nemám pochybnosti o tom, že tam bude - ale nenacházím. Prudká vlna vděku, který k ní v té chvíli pocítím, mě málem přiměje říct pravdu, ale kolem je příliš mnoho lidí a já nikdy dokážu přiznat přede všemi, že jsem vinen jeho smrtí.
"Neshodli jsme se na nezbytnosti použití černé magie v bitvě," řeknu jednu z pravd.
Podle reakcí některých z přítomných vidím, že ne všichni o tom věděli - dokonce ani ne všichni z těch, vedle kterých jsem bojoval - fascinující bezelstnost a pro mne nepochopitelná nezkušenost. Nežil jsem celou dobu v nějakém jiném světě?
"Ach, Severusi," řekne Vilemína soucitně, "je mi moc líto, že jsi musel použít černou magii." Tak bezvýhradné zastání od někoho, kdo ani nestál tváří v tvář té hrůze, jsem nečekal. Cítím se náhle nepohodlně, ta situace je nepřirozená.
"Albus byl vyčerpaný, asi ho to rozrušilo přespříliš," promluví Poppy. "Takové srdeční příhody jsou velice náhlé. Nebyl nápadně bledý, neměl potíže s dechem?"
"Nech ho teď být, Poppy, vždyť víš, co má za sebou..."
Vilemína ztichne a omluvně na mě pohlédne. Buď vypadám mnohem hůř, než jsem si myslel, nebo Vilemína předvádí velmi zmijozelské jednání v nebelvírském hávu. Domnívá se snad, že nastoupím na Albusovo místo?
"Nepotřebuji obhájce, Vilemíno," odseknu ostře. Pevně sevřu desku stolu. Nechci, nedokážu být předmětem jejího soucitu. Albus zemřel mou vinou, jsem vrahem stejně, jako by to byla má vlastní kletba nebo jed. Měl jsem si uvědomit, co se děje, pomoci mu, zachránit ho, zavolat pomoc - neudělal jsem to. Ledový spár viny mi svírá srdce a každé nadechnutí bolí.
Nepříjemnou situaci zažene skřítek, který se objeví s tácem s lektvary z mých soukromých zásob. Že se nemají míchat uklidňující a povzbuzující, víme všichni dobře, nikdo ale neváhá. Před studenty je nutné udržet dekorum.
"Za půl hodiny se sejdeme ve Velké síni," ujme se opět Minerva svých povinností. "Prosím ředitele kolejí, aby zkontrolovali své svěřence. Vezměte si k ruce, koho je třeba, Poppy, ty také. Martine, řekněte bystrozorům, ať na mě počkají ve sborovně, oznámím jim, co se stalo."
Odcházím rychle a sám. Nechci přemýšlet nad tím, co budeme dělat. Nechci přemýšlet ani nad bystrozory a zda mě budou vyslýchat. Pokud mi dají veritasérum, přiznám se k vraždě - a to přes veškerou vinu, kterou cítím, udělat nechci.

(Vanja Grishamová)

Někteří se sice hlasitě baví ve společenské místnosti, ale ani ložnice nejsou prázdné. Zpoza dveří se ozývají vzlyky a tichá drmolení útěchy, která nemají skoro žádný účinek.
Schody do ložnice jsou snad ještě delší než schody na věž a stojí mě veškerou vůli, abych se v půlce nevzdala. Dopadnu na svoji postel, a neschopná vykouzlit zvukovou clonu, poslouchám přerývaný dech z něčí postele. Neptám se, nechci vědět, kdo to je. Doteď neznám jméno jediné oběti a vyhovuje mi to.
Zavrtám se hlouběji do peřin, protože mě stále ještě mokré oblečení studí a protože nejsem schopná vykouzlit ani to nejjednodušší sušicí kouzlo.
Vrznou dveře, jde o nespecifikovatelný okamžik později, netuším, jestli jsem usnula, nebo ne, v místnosti jsou zatažené závěsy a panuje tu příjemné přítmí.
"Je tu někdo?" zeptá se ve tmě dívčí hlas, myslím si, že je to Cho.
Přerývaný dech se utiší.
"Ano," odpovím já.
"Vanjo," přiblíží se ke mně kroky, a když odhrne závěs, skutečně vidím, že je to ona, s prefektským odznakem připevněným na prsou. "Jsi v pořádku? Nepotřebuješ něco?"
"Jsem unavená. Bude po nás někdo ještě něco dneska chtít?"
"Nejsem si jistá, zatím spi, přijdu tě vzbudit. Nejsi zraněná?"
Zavrtím hlavou a Cho mi bezděky uhladí deku.
"Cho," zastavím ji, když se zvedá. "Ještě tu někdo je."
Přikývne a zatáhne závěs, zakouzlí kolem mé postele bublinu ticha a já se konečně propadnu do spánku.
Když se mě znovu dotkne, málem spadnu z postele. Jsem rozlámaná a mám pocit, jako bych nedokázala udržet víčka od sebe, snad jsem ještě unavenější než předtím. "Vanjo," znovu mi sáhne na rameno, mé jméno ohleduplně šeptá a já si teprve po chvíli uvědomím svůj omyl, neboť mě budí Mitsuko. "Musíme jít do Velké síně, chce s námi mluvit ředitel."
"Dobře," zachraptím s jazykem přilepeným na patro. Kdyby lektvary nezpůsobovaly takovou žízeň...
"Počkáme na tebe ve společenské místnosti."
  Kývnu a opatrně se zvednu. Když se mi přestane točit hlava, dojdu se ještě napít do umývárny a teprve potom si uvědomím, že hábit na mně již uschnul, přesto se ale klepu zimou.
"Vanjo," přitočí se ke mně na schodech Michael. "Jsi v pořádku? Viděl jsem tě tam - byla jsi skvělá."
Pokývám hlavou.
"Nechceš trochu Ďábelského Dryáku? Koupil jsem si ho v Prasinkách kvůli zkouškám..."
V zorném poli se mi objeví skleněná láhev s ohnivě rudým obsahem. Napiju se a v tu chvíli se v mém těle objeví malé soukromé peklo, sálající teplotami známými z niter hvězd. Jsem si dost jistá, že mi z uší tryská horká pára.
"Díky," vrátím láhev roztřeseně. "Rozhodně se cítím čilejší."
Ve společenské místnosti se postupně shromažďuje celá kolej. Přidám se do hloučku k Peggy a Suzy, které sedí tiše, a nabídnu si čokoládovou žabku, která leží na stolku.
"Tak pojďte, jdeme!" zavolá Cho a pak už procházíme prázdnými chodbami hradu, zatímco se na nás z rámů obrazů ustrašeně dívají namalované figury. Ve Velké síni jsou už všichni učitelé a také Mrzimor a Zmijozel.
"Chybí akorát Brumbál," ukáže Peggy mezi profesory a je to skutečně tak, kromě ředitele nechybí nikdo. Ze srdce mi v tu chvíli spadne kámen, o němž ani nevím, že tam byl, a náhle se mi dýchá lépe. "Kde je?"
Stoly kupodivu zůstávají prázdné. Čekáme ještě chvíli na příchod Nebelvírů, a když konečně dorazí, krátce mezi nimi zahlédnu i Harryho, který vypadá, jako by se ani neudržel na nohou, a potom už u profesorského stolu povstane zástupkyně, bledá v obličeji a s ostře vyrýsovanými vráskami kolem očí. Postaví se na místo, odkud vždy hovoří Brumbál.
"Vážení, děkuji, že jste přišli. Dnešní den byl pro naši školu skutečnou tragédií nejen kvůli událostem na cestě do Prasinek. Je mou bolestnou povinností oznámit vám, že Albus Percival Brumbál, největší mág dnešní doby a nejlepší ředitel, jakého si Bradavice mohly přát, zemřel dnes odpoledne..." Její nádech zazní do nepřirozeného ticha, které se ve Velké síni rozhostí. "Podle toho, co zatím víme, vyčerpání z bitvy bylo již příliš pro jeho srdce."
Vzedme se hluk, pozvolna, ale neodvratně, úžas, smutek a první slzy. Rozhlédnu se kolem sebe, jakoby odtržená od svého těla, a sleduji tváře ostatních. Harry vypadá, jako by na něj sáhla smrt, a kupodivu tak vypadá i velká část Zmijozelů. Ostatní... Na křehkou rovnováhu, kterou stačili za odpoledne nabýt, to je přílišná rána. McGonagallová chvíli čeká, než největší hluk opadne.
"Povstaňte, prosím, a uctěte minutou ticha jeho památku."
Ta chvíle nemá konce. Třesou se mi nohy.
"Albus Brumbál rád říkal, že smrt je pro spořádanou mysl jenom dalším dobrodružstvím. Dnes však udeřila nejtvrději mezi děti, které měly mít ještě celý život před sebou. Prosím, nezapomeňme nikdy na ty, kteří se dnes stali obětí šílenství děsivějšího, než si kdokoli z nás kdy dokázal představit."
V tu chvíli vstane Snape a pohlédne k vlastní koleji. "Marika Bernsová a Erik Harrison. Zemřel, když se přemisťoval mezi Prasinkami a bojištěm s mladšími studenty." Nejen ve Zmijozelu, ale i mezi Havraspárskými třeťáky někdo propukl v pláč. Zřejmě jeden z těch, které stačil zachránit.
Vstane Hoochová a moje srdce vynechá úder, když se setkám s jejím pohledem. "Hedwig Johnson a Martin Henssen. Děti, které byly ve špatnou chvíli na špatném místě." Cítím, jak se Peggy vedle mě napjala. Nepohlédnu na ni.
Vstane Červotočková. "John Wynathan a Petr Sgall. Do poslední chvíle se snažili bránit své přátele." Velkou síní zazní hlasité zavzlykání.
McGonagallová zvedne oči. "Alex Drassel a Levandule Brownová. Jejich statečnost dělala Nebelvíru čest."
V tu chvíli už se valí slzy z očí i mně. Byla jsem tam, a přece až teď mi došlo, co se stalo. Ty slzy jsou hrozně horké a ve svém smutku jsem ponořená sama kdesi daleko od ostatních.

(Severus Snape)

Bradavické chodby se konečně vyprázdní, studenti jsou na kolejích a je čas přenést tělo do márnice - místnosti, o jejíž existenci většina obyvatel hradu donedávna ani nevěděla. Zato posledních pár měsíců... posledních pár měsíců je nekončící noční můra.
"Severusi, měli bychom se rozhodnout co nejrychleji," říká Minerva, z piety jen polohlasem, a smutně pozoruje, jak Poppy zahaluje Brumbálovo tělo uložené na nosítkách. "Tebe by Pastorek na ministerstvu jistě podpořil."
"Logickým nástupcem jsi ty a pochybuji, že by měl kdokoli námitky," odvětím, protože si sám nejsem jist a toužím to rozhodnutí co možná oddálit.
"Post zástupkyně mi vyhovuje," řekne Minerva. "Teď i do budoucna. Samozřejmě pokud odmítneš, bude to vhodnější, než - "
"Nemůžete - nemůžete alespoň počkat, než jeho tělo vychladne, než se začnete dohadovat o jeho post?" vybuchne náhle Aboney. Ovládá se ještě alespoň tolik, aby nekřičel, pokouší se šeptat a výsledek je dosti tristní. Vilemína, mlčky přítomná připomínka starých časů, mu položí ruku na rameno a jemným tlakem ho přiměje usednout zpět do křesla.
"Martine," povzdechne si Minerva, "možná jste si mohl povšimnout, že se ani tak nedohadujeme, jako hledáme cestu nejmenšího zla..."
"Nepochopil jste podstatu problému,"
oznámím mu mnohem méně laskavě. "Máme proti sobě nepřítele, který se neštítí napadnout děti. Nemůžeme si být jisti, že nezaútočí přímo na školu. Ochrany jsou oslabené. Jakmile bude ustanoven ředitel, alespoň dočasný, a v ideálním případě dostatečně magicky silný, ochrany se opět ustálí pouze skrze jeho vlastní osobu. Nevím, jestli to cítite, ale v této chvíli nejsou zcela stabilní - bylo to dost polopatě?" Nebylo. "Zkuste si představit, že ochrany se nás pokouší využít jako jednotlivé stavební kameny. Čím více jich je, tím lépe - zeď je vyšší. Zároveň se však snaží zprůměrovat působení jednotlivých magických potenciálů. I tady platí, že čím více, tím lépe, systém je odolnější. Obojí naráz však moc dobře nefunguje a protože je nás málo, rovnováha je křehká." Tváří mu probleskne pochopení.
"Nelineární syntéza regulačních - "
"To až od třetího ročníku. Do té doby tu o kostkách na hraní."

Aboney se zhluboka nadechne, ale pak jen všichni sledujeme Brumbálovo tělo naposledy proplouvající dveřmi ředitelny. Poppy, která ho před sebou řídí napřaženou hůlkou, mi věnuje drobný smutný úsměv.
"Koho byste na jeho místo navrhoval vy, pane Aboney? Někoho z nových vyučujících? Nebo koho ze stávajících? Domníváte se, že by bylo dobré nechat sem nainstalovat figurku z rozhádaného ministerstva?"
"Pochopil jsem,"
zamumlá Aboney poraženě. "Omlouvám se za vyrušení."
"Jste součástí Bradavic,"
řeknu, protože vím, že je to něco, o čem potřebuje být ujištěn, a nechci teď řešit dalšího, kdo by chtěl utéct, "vaše relevantní návrhy budou brány v potaz."
"Nechci zpochybňovat, zda skutečně jste s madam MgGonagallovou zákonitou volbou. Pokud by to měl být co nejsilnější mág - "

Trochu se ošije a zřejmě se usilovně hledá vhodná slova.
"Martine," řekne Vilemína skoro s úsměvem, "věřte, že ačkoli Minerva nedosahuje Severusovy úrovně, nemá k ní tak daleko, jako vy k její."
Zrudlý Aboney začne huhňat nějaké omluvy a vysvětlení, Minerva ale zatím pohlédne přímo na mě. "Severusi, Bradavice v této chvíli potřebují někoho, kdo je schopen se za ně postavit v boji - je to nešťastná skutečnost, a nepatřičná, vždyť mluvíme o škole - ale takové jsou časy a musíme se jim podřídit."
Maně mne napadá, jestli by bezpečí Bradavic nebylo nejlépe zajištěno tak, že bych popadl Pottera a odstěhovali jsme se na druhý konec zeměkoule. Stály by i potom za pomstu?
"Vím, že jsi právě dostal k vyučování optimální kombinaci předmětů, která by ti mohla přinášet uspokojení. To se ale s ředitelským místem nemusí vylučovat. Přijmi alespoň dočasné ustanovení, k tomu jsme kompetentní bez ministerstva. Ochrany se stabilizují a budeme moci opouštět Bradavice. Až se ustálí situace, budeme vymýšlet co dál."
Neochotně přikývnu. "Samozřejmě si uvědomuji, že se to zdá být optimálním řešením..."
"Ale?"
zamračí se trochu netrpělivě.
"Nevím, jak se k tomu bude stavět ministerstvo a rodiče studentů vzhledem k mé minulosti. Chci co možná zabránit tomu, aby školu opouštěli žáci - "
"Severusi!"
skoro vykřikne Minerva hněvivě. "Přestaň se stále obviňovat. Šlápnu Věštci na krk a věř mi, že titulek bude znít 'Hrdina z Bitvy chrání Bradavice'!"
"Aby si všichni uvědomili, že dosud to bylo klidné a bezpečné místo, až na tento drobný náhodný incident?"
Náhle mi to připadá absurdní. Samozřejmě, že tu nikdo své děti nenechá - byli by šílení. Napřed se na pozemcích školy odehraje největší kouzelnická bitva za celá desetiletí a vzápětí tohle? Skutečně máme osm mrtvých? Osm? A to se pět těl ještě ani nenašlo...
Na okamžik pevně zavřu oči. Nedokážu se zbavit pocitu nereálna - takhle to být nemá - smrtí Pána Zla mělo všechno skončit.
Možná jsem jen příliš vztahovačný, ale už měsíce se musím vyhýbat měsíčnímu světlu, přímo před očima jsem si nechal sežrat několik studentů, profesorský sbor připomíná svou pestrostí konferenci spojených národů a je stále zoufale nekompletní, zabiju Albuse Brumbála...
"Přijímám," řeknu a vidím, jak si Minerva tiše vydechne.
Mé důvody mají do ideálu daleko.
Jsem zoufale nerozhodný.
Až příliš mnoho věcí se děje, aniž bych je držel pevně v rukou.
Proč jsem to vlastně vyslovil? Pro náhlý pocit osudové nevyhnutelnosti?
Předpokládám, že musíme sepsat standardní smlouvu, možná že dokonce budeme muset sezvat celý profesorský sbor, aby došlo s jakémusi konsenzu, oznámit naše rozhodnutí ministerstvu, a už se v tom smyslu zaobírám nejbližšími chvílemi, když tu magie Bradavic zase jednou překvapí; asi skutečně má snahu hledat osobnost a netříštit se v neochotném houfu. 
Bez jakéhokoli varování mnou prosviští vichřice, není to nepříjemný pocit, jen šokující - pocítím ho v morku kostí a každé buňce těla. Zhluboka se nadechnu v přívalu sil, jsem krajinou, jsem hradem s jeho věžemi, sály i dlouhými chodbami, jsem život i kámen, jsem jezero, jsem hmyz v trávě.
"Severusi?" Minerva stojí s očima rozšířenýma překvapením, dlaně přitisknuté k ústům.
"Já... byl jsem přijat," řeknu a skoro mě překvapí, že mi můj hlas zní jako dřív. Neptám se, co viděla, nebo snad to nechám na později. Neodvažuji se udělat krok, protože si nejsem přesně jist, jak chodit sklepením a pomocí stromů, ale rychle to odeznívá a znovu se stávám pánem svého těla.
"Vyřiď to s ostatními, prosím," řeknu a zkusmo přejdu k oknu. "Musím ještě něco vyřídit."
Bradavická magie je nyní mou součástí. Když chci a trochu se soustředím, hranice chráněného prostoru se stávají dalším z mých smyslů. Albusi, ty tajnůstkáři... Dosud se vzpamatovávají z náporu dnešního dne, s úžasem zjišťuji, že mají svou paměť, a jako se pošlapaná tráva zvedne, když se jí dostane vláhy, stejně tak ony se postupně vyrovnávají a sílí. Vidím v nich stopy dnešního útoku, dokázal bych spočítat, kolikrát odolávaly přímému náporu sněžných červů. Vidím otisky, jaké udělala jejich magie, a začínám si uvědomovat, že jsem v ní schopen číst. Jsou to vzorce, které znám...
"Už vím, kdo je poslal," řeknu a Minerva chvíli vypadá zmateně, než si uvědomí, o čem mluvím. "Najdu je." A zabiju. Řekl jsem i to nahlas? Podle toho, jak Minerva nadskočí, nejspíš ano.
"Severusi," skoro vykřikne, "půjdu s tebou!"
Na okamžik si nejsem jist, jestli jí rozumím, očekával jsem s jistotou jiný konec věty. Nebelvír však přišel o kolik? Dva studenty? Nic nevyléčí mírumilovnost spolehlivěji.
"Nejsem očekáván a sám projdu nepovšimnut. Do rána budu zpět." Se štítem nebo na štítě. Už dřív jsem měl vůči Bradavicím těžko obhajitelný majetnický vztah. Nebylo to však nic proti tomu, co cítím nyní. Naprosto nejsem ochoten připustit, že by útok na studenty mohl projít bez trestu, a neshledávám v sobě ani jen špetku milosrdenství; je to čistě moje záležitost a nevidím důvod riskovat život kohokoli dalšího. Snad má svůj díl viny i propojení se starou hradní magií, ve své podstatě barbarskou, snad to podvědomě beru jako svou iniciaci v roli ochránce; je to skoro šílenství, chladná tichá zuřivost, kterou uhasí jen smrt, podivný pocit naléhavosti, kdy rozum získal sotva poradní hlas.
Přivolám si plášť a po zkoprnělých tvářích ve své ředitelně se již ani neohlédnu.

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu