Kráska a Smrtijed III. - Albusi!

8. říjen 2012 | 06.00 |

Kapitola stá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Gabriela Shuaová)

Vložím si jednu z perliček na svém náhrdelníku do úst a prudce ji rozkousnu. Lektvar, kterými jsou vnější slupky napuštěny, měl sloužit jen k povzbuzení před náročnými hodinami, kdysi, když jsem si ho nechávala dělat.
"Třetí ročník ke mně!"
Všechny moje děti okamžitě poslechnou, nejmenší se přijdou chytit za ruce a k Amálce se skloním, abych ji mohla obejmout, protože její hlasité vzlykání rozrušuje ostatní.
"Pojďte, děti."
"Kde je Martin, paní profesorko?" zeptá se mě Luci se strachem.
"Možná je tady a možná je už v hradu. Možná snědl kouzelné pitaya a je zrovna v pohádkové zemi vlastní budoucnosti." Děti se zamračí, na tohle už jsou trochu velké, ale cesta nás za chvíli povede kolem bojiště a bude jedině dobře, pokud nebudou myslet na to, co tam prožily. "Neznáte pitaya? Říká se mu také dračí ovoce a v každé zemi prý roste alespoň jedna rostlina pitaya, která je kouzelná."
Zaberu se do příběhu o dračích jezdcích časem, možnostech volby a nebezpečném zrcadlu uvědomění, a teprve když projdeme ochranami školy, dovolím si trochu vydechnout a pomalu ukončit příběh.
"Britská kouzelná pitaya určitě roste v Zapovězeném lese," prohlásí Ivan rozhodně. "Chrání ji tam kentauři a jednorožci a nedovolují nikomu, aby ji snědl, protože by mohl způsobit zhroucení časoprostoru chybnou volbou při cestování časem."
"Možná to tak je," odpovím s úsměvem. "Stejně dobře ale může růst někomu na dvorku anebo v zelinářské zahradě a akorát ji dosud nikdo neviděl v noci vykvést, a proto ještě neprojevila své účinky."
"Nemohli bychom se v noci podívat do skleníku, jestli neroste tam?"
"Zavedeme hlídky!"
"To bychom ale museli hlídat po dvojicích, aby ji někdo nesnědl sám. Třeba Petr je hrozně sobecký."
"Nene! Sám jsi sobecký!"
Děti se hašteří ještě zbytek cesty k hradu, kde je nechám rozejít do společenských místností a sama zamířím do sborovny. Madame Cela říkala, že jsou v této zemi po válce, o níž se i u nás občas psalo, ale ta válka byla vždy prezentovaná jako teror bez velkého dopadu na civilní obyvatelstvo, neboť vražd proběhlo pominutelné množství, ačkoliv byly prováděné odstrašujícím způsobem.
Z několika útržků hovorů v Prasinkách se dá jasně odvodit, že tento boj se do války ještě dá počítat. Proč ale útočili na děti a ne na představitele moci? Kdo je schopný útočit na školu?
Bloudivé kouzlo mě dovede ke správným dveřím, které zprudka otevřu. Dle očekávání tady jsou všichni ti, kdo za to svým způsobem jistě mohou - ředitel a jeho zástupkyně, několik bystrozorů ve svých uniformách, poznávám jednoho lékouzelníka od sv. Munga, velice stará dáma ve švestkově modrém hábitu musí být nějaká představitelka vlády a několik dalších lidí, které se mi nepodaří identifikovat.
"Gabrielo! Jsou už všechny děti v hradu?" otočí se ke mně McGonagallová, čímž dosti neuctivě utne řeč jednomu z bystrozorů.
"Nejsou. Není možné otevřít v hradu krb pro letax, aby zranění nemuseli po svých?"
"Krby jsou blokované, trvalo by to dlouho. Musíte se tam vrátit a přivést je co nejdříve zpět, prosím, ujměte se toho. Přiveďte na ošetřovnu jednoho... ne, lépe dva lékouzelníky od Munga, informujte skřítky, aby večeři podávali přednostně na ošetřovně, prefektové musí odvést do Velké síně na jídlo bezpodmínečně vždy celou svoji kolej. Nosítka jsou v přístěnku na ošetřovně, jistě je najdete, případně někoho poproste... A Gabrielo, zkontrolujte, jestli jsou hlavy kolejí v pořádku, a pokud ne, ujměte se koleje, která to bude potřebovat. Merlin ví, že to s dětmi umíte lépe než mnozí z nás..."
Znovu se ocitnu na chodbě a na docela kratičký moment se oddám touze sbalit si svá zavazadla a vrátit se do Argentiny. Pro nosítka, pro koště... Už jenom klima tam je touhle dobou mnohem snesitelnější - jednou rukou se držím násady a druhou za sebou kouzlem vznáším deset na sobě položených lehátek a snažím se ovládnout zmrzlé prsty natolik, aby samy od sebe nepovolily. Nad bojištěm mám pocit, že mě jeden z bystrozorů chce sestřelit, ale svoji hůlku nakonec skloní.
"Pánové, potřebuji dva lékouzelníky na bradavickou ošetřovnu, aby se postarali o žáky, které tam začneme přepravovat. Tady jsou nosítka... Jaktože na Justina nikdo nezakouzlil ohřívací kouzlo?!" Vztekle se vztyčím a sama kouzlo provedu, než rozběsněným pohledem vyhledám lidi, kteří se tu o zraněné starají. Studenti... Komu z nich bych mohla vynadat?
"Haló, pane! Pane! Ano, vy," přivolám k sobě gestem jednoho z lidí, kteří jen postávají kolem a tváří se důležitě. "Obejděte zraněné a zkontrolujte, zda jsou stále stabilizovaní a zda na ně ještě účinkují ohřívací kouzla."
"Madame..." Zadrhne, hledím na něj vyčkávavě, nehodlám mu pomoci. "Madame, nevím, kdo jste vy, ale měla byste vědět, že já jsem z odboru zanedbání bezpečnostních opatření a že mám lepší věci na práci, než se nechat dirigovat takovou mladou husou. Sbohem." Náfuka se demonstrativně a odkráčí a já mám co dělat, abych mu nevypálila kletbu do zad.
"Gabrielo! Vy jste si vyžádala na ošetřovnu lékouzelníky? To nemohu připustit, mám na cestě již své lidi, přibudou dnes večer," osloví mě madame Pomfreyová a oči se jí lesknou předávkováním lektvary.
"To byla žádost od Minervy," vysvětlím.
"Minerva by se měla starat o svoje papíry a nestrkat nos na moji ošetřovnu!" Lékouzelnice odvlaje způsobem, který docela jasně svědčí o tom, že by za sebou velice ráda práskla dveřmi, pokud by byly nějaké blíže než přes celou náves.
"Vy dva!" ukážu nakonec na lékouzelníky od Munga, "půjdeme na hrad s první várkou zraněných, ať to tady ubývá."
Každý z nich unese troje nosítka. Když si spočítám, kolik mě při takovém tempu ještě čeká cest štiplavým mrazem, musím znovu myslet na půvaby domoviny.

(Severus Snape)

Kéž by bylo o několik dní víc. Nebo alespoň hodin.
"Grangerová," vyhlédnu si ještě ve vstupní síni mezi staršími studenty jednu z pobledlých tváří. Vzhlédne ke mně s obavou, kterou vzápětí potvrdím - ano, budu po ní něco chtít. "Pověřte prefekty soupisem všech studentů na kolejích. Musíme zjistit, jestli někdo nezůstal pod sněhem."
"Nechám někoho u dveří, aby aktualizoval seznamy podle toho, kdo všechno se vrátí,"
přikývne pro sebe, hlas má matný, ale výmluvy nehledá. "Pane, úplně přesné nebudou až do noci..."
"Jsem si toho vědom."
Další mé oběti jsou z Havraspáru, Zmijozelu a Mrzimoru, všichni, u kterých mám dojem, že mají povědomí o lékouzelnictví lepší než nulové. "Vy si na kolejích ověřte, že se tam nemotá nikdo se závažnějším zraněním. Najděte někoho z Nebelvíru, kdo udělá totéž..."
"Pustím se do toho s Parvati,"
ozve se Thomas.
Kývnutím beru na vědomí. "V šoku jsou zranění schopní všeho, takže důkladně prohledejte všechny ložnice i koupelny, podívejte se i pod postel. Ověřte si, že máte představu o stavu mladších studentů - ať jsou převlečení do suchého a od skřítků si vyžádejte horký čaj."
Unavené přikyvování a zkroucené koutky úst mi dávají najevo, že by považovali za mnohem patřičnější, kdyby se mohli složit do vlastních postelí a někdo se postaral i o ně. Na škole je však v této chvíli příliš málo profesorů, jestli vůbec někdo, většina skáče kolem zraněných v Prasinkách.
A to včetně Pomfreyové... takže se nerad, ale pro jistotu, vydám rovnou na ošetřovnu. Nikdo ve skutečně vážném stavu by se zatím do školy dostat neměl, ale už od schodů vidím přede dveřmi celý houf dětí. Upřímně doufám, že nejméně polovina z nich je pouhý doprovod. Tolik magie už v sobě nemám ani kdyby jenom potřebovali zavázat tkaničky.
"Pane profesore, Michalovi se stále hůř dýchá..."
"Myslela jsem, že to bude dobré, ale pořád mi z toho teče krev..."
"Jenny pořád brečí, vůbec nás nevnímá..."

Sotva se dostanu ke dveřím, abych je mohl otevřít. Všichni se nahrnou dovnitř a všichni naráz mluví.
"Ticho!" zakřičím a shodím z ramen promočený plášť. "Je někdo v bezprostředním ohrožení? Bezvědomí? Krvácení? Podchlazení?" Postupně se tvoří jakýsi pořadník, kouzlo přímého boje pominulo a kolegialita silně zvlažněla. První povzbuzující lektvar proliju vlastním krkem a pak už se jenom probírám jednotlivými úrazy. Je to úžasné, ale dokonce se objeví i ten zkažený žaludek z Medového ráje... dotek normálna. V jednu chvíli se mi sice zdá, že kamsi odchází hromada nosítek, ale rychle tu představu vytěsním z hlavy. Jestli mi někdo hodí na krk skutečně raněné, mohu se na ně leda vlídně usmívat - předpokládám, že něco takového by zvedlo na nohy dobrou polovinu z nich.
"Pane profesore," předběhne Grangerová pobledlou Havraspárku, "Johnson byl prý... no, sněden," ztiší hlas, "co s tím mám dělat?"
"Nechte si přinést nějakou jeho osobní věc a předejte ji nejbližšímu bystrozorovi s tím, ať zkusí na bojišti najít tělo," nehodlám se momentálně angažovat ve věci mrtvých, když tu na mě dotírají dosud živí.
"Najít tu nějakého nebude problém," přikývne Grangerová. Poklepe na papíry, které drží v ruce. "Hodně studentů je ještě v Prasinkách, ten soupis je hrozně nepřesný..."
"Pokračujte. Musí být hotov v první možné chvíli."

Když odchází, toužebně se ohlédne po lekvarech, které mám vyskládané na stole po ruce. Ale má smůlu, zásoby nejsou dimenzovány na to, aby pokryly potřeby celé školy naráz. Rozděluji je s přísností, která mi popularitu nezvýší.
"Kde jste, pro Merlina, dokázala přijít ke spálenině?" hledím nevěřícně na rudé puchýře na dívčině ruce.
"Jedna paní nám donesla čaj a upadla nám konvice," prodere se na světlo vzlykavé vysvětlení.
"A vy jste snad kompetentní k tomu, abyste ji ošetřil?" zeptá se někdo. Zvednu hlavu od zraněné kůže a výhled se nijak nevylepší - podle uniformy je to léčitel od Munga, a podle výrazu ve tváři někdo, kdo tu rozhodně není dobrovolně.
"Bude mi potěšením vám to tu předat," odvětím a začnu vstávat.
"Já jsem tu se zraněnými z Prasinek," couvne okamžitě.
"Takže...?" pozdvihnu obočí.
"Takže?" zamračí se.
"Takže se o mé kompetence zajímáte čistě z nadbytku volného času a přehnané iniciativy, nebo protože máte vhodnější řešení nastalé situace než sebe?"
"Promiňte," objeví se další zelený plášť, "kolega je lehce indisponován." Pohrdavé odfrknutí, které se od zmíněného kolegy ozve, naznačí, že je indispozice trvalého charakteru a zjevně duševního původu. Až když hluboce uražený léčitel odejde, uvědomím si, že jsem to řekl nahlas; pouze jsem to tuším shrnul do jediného slova. Imbecil.
"Vystřídám vás, jestli je potřeba. Mám praxi jak v pediatrii, tak na úrazovém."
Tentokrát skutečně vstanu. Můj nejbližší pacient sice neví, jestli má být rád, že se mě zbaví, nebo se má děsit neznámého muže, který pokašlává ve snaze skrýt smích - pracovní vztahy u Munga jsou zjevně na vysoké úrovni - ale jestli nechci znovu žádat Kingsleyho, aby mě dostal do vlastních komnat, musím s magií pro dnešek definitivně skončit. "Jensenová, nezapomeňte nahlásit tu svou přecitlivělost na jitrocel. Hansi, vy to samé, pryskyřník, že? Mulderová, Witt je tu bez dobrovodu, počkejte na něj před návratem na kolej..."
Teď už konečně Zmijozel. Nevím, kolik bude mrtvých, a je mi skoro zle z představy, co udělají s duchem koleje další ztráty, zvláště když se nedá vyloučit, že to mají na svědomí otcové či známí některých z nich - "Pane profesore!"
Zahledím se na Creeveho, který se žene s očima na vrch hlavy chodbou. "Co mám dělat s těmi dekami?" zarazí se přede mnou a zhluboka odfukuje.
"S jakými dekami?" zamračím se.
"No... nějaká organizace, něco, ééé, mezinárodní něco s následky živelných pohrom a katastrof, nám poslala hromadu dek. Ve vstupní síni navlhnou, tak jsem si myslel...?"
Proč zrovna já?
"Složte je před ošetřovnou," rozhodnu po chvíli tichého rozjímání nad kompetencemi profesora lektvarů. "Pokud by někdo vypadal, že by mu pomohlo se zabalit do deky, máte mé svolení mu ji poskytnout."
"Prý je to americký zvyk,"
zaslechnu za sebou ještě část věty, ale zbytek se ztratí v hlasech studentů, kteří právě přibyli z Prasinek a rozchází se ke kolejím.
"Pane profesore," zastaví mě další student, "pan profesor Aboney chce vědět, jestli má dát vědět rodičům studentů ze Zmijozelu, kteří jsou v nemocnici, nebo to uděláte sám."
"Ať mi pošle soupis. Postarám se o to."

Podaří se mi udělat celé tři kroky, než je to tu opět. "Pane profesore!"
Bože, jestli se mě někdo zeptá na kouzlo na sušení bot, zabiju ho. Nebo mu srazím nekonečné množství bodů. Není mi však přáno, je to Shuaová. Vyhlíží zmrzle. "Dostala jsem za úkol se ujistit, že všechny koleje mají své ředitele schopné se postarat o studenty," objasní svůj zájem.
"Jak vidíte. I když začínám pochybovat, že se mi kdy podaří do Zmijozelu dojít."
"Nemohu najít Hoochovou, nevíte o ní?"
"Naposledy jsem ji viděl v Prasinkách."

Pět kroků. Deset. Půlka chodby a už vidím na schody ke sklepení. Než se mi však poštěstí k nim dojít, zarazím se tentokrát sám. Houfek Mrzimorů zřejmě přechází odněkud někam a zastavili se na kousek řeči na téma Jakuba Drevera, čerstvého vyděděnce. Slyším jeho chabé obhajoby, jak nemá s černou magií nic společného a nikdy nic, to jen v boji, obvyklé řeči. Výborně, jako na zavolanou.
"Pane Drevere!" zavolám, a když se na mě polekaně zadívá, zamračím se. "Za vaši do nebe volající neschopnost, s jakou jste jako typický Mrzimor nebyl s to odhadnout charakter zaklínadla, které jste po mně lehkomyslně opakoval, vám uděluji školní trest. Místo a čas vám v dostatečném předstihu oznámím."
"Ano, pane," skloní hlavu a v očích mu probleskne vděk. Přesně vím, jaká debata bude následovat. Někdo se podiví, že jsem nesebral body, jiný vzápětí namítne, že za takový výkon v boji jsem mu měl body ještě přidat, a třetí se přidá s tím, že jsem neskutečně nespravedlivý, když chudák Jakub jenom dělal to co já sám.
"Tý jo, vůbec ti nesebral body," zaslechnu ve chvíli, kdy přicházím ke schodům.
"Však by ti správně měl ještě nějaké..."
Černá ovce dostala možnost začlenit se zpět do houfu. Zavázal jsem si nejsilnějšího Mrzimora za posledních pár let a nepochybuji, že během pohovoru, který nás čeká, bude mluvit pravdu; a já jsem velice zvědav na původ jeho znalostí a plány, jaké s nimi má.
"Severusi," zastaví mě tentokrát nehmotný Brumbálův patron, "přijď za mnou do ředitelny, prosím."
Vsadím se, že schválně čekal, až sejdu schody až dolů.

(Martin Aboney)

"Heleno!"
Opírá se o zeď, bledá v obličeji a se zatnutými pěstmi. Otočí se, když mě zaslechne, a ukáže mi tak obličej mokrý od slz. "Co?" zeptá se slabě.
"Co se děje? Jsi zraněná?"
Zavrtí hlavou a mezi námi se rozhostí nepříjemné ticho.
"Pojď," otevřu nakonec dveře do učebny, u kterých stojím, a když se nehýbe, vtáhnu ji dovnitř. Jde jako hadrová panenka a na židli, kterou jí odsunu, se doslova zhroutí. "Transfero," zašeptám tiše a podám jí přeměněný kapesník.
Vezme si ho a osuší tváře, potom se do něj vysmrká. "Potřeboval jsi něco?"
"Šel jsem tudy do sborovny," zavrtím hlavou. "Jsou tam potřeba všichni přímí aktéři, sepisují se formuláře. Co se stalo?"
Skoro se uchechtne, než se mi podívá do očí. "Nic. Jen... Nebyla jsem na to připravená."
"To nikdo," odpovím. "Nepředpokládám, že by tu tohle měli na denním pořádku. Budu se divit, jestli tu školu nezavřou. Hádal bych, že si po tomhle vezme většina rodičů své děti domů."
"Jistěže to tady mají na denním pořádku!" skoro vykřikne. "Ta bitva s Ty-víš-kým byla na podzim. Před měsícem jim zemřela profesorka, za kterou jsi tady ty. Všichni, kdo jsme tu noví, máme místa po mrtvých!"
"Heleno..."
"Nezůstanu tady," nepustí mě ke slovu. "Sepsat formulář - jsi říkal? Ve sborovně? Pojď, půjdu s tebou. Zítra dám výpověď. Tohle nedokážu." Energicky se zvedne, ve tváří výraz pohybující se mezi fanatickým odhodláním a extrémním vyčerpáním, a vyrazí pryč.
"Heleno, počkej. Když odejdeš ty, spustí to lavinu. Nemůžeš odejít tak bezprostředně poté. Víš, jak málo jich tu je. Nezvládnou to, když jim odejdeme. Proto nás zaměstnali."
"Já se nechala zaměstnat jako učitelka! Je mi pětadvacet a viděla jsem sněhové monstrum sežrat dvanáctileté dítě. N
ic takového bych nikdy nezažila, ani kdybych si našla práci jako lovec trifidů!" křičí na mě ve dveřích.
"To bys nic takového neviděla především proto, že bys do roka oslepla. No tak! Heleno! Potřebuju tě tady! Jsi tu jediný normální člověk v celém sboru!"
Právě v tu chvíli se zpoza rohu vynoří školní vědma, a když nás rychlým krokem míjí, podezřívavě si nás měří pohledem.
"Nech mě jít, Martine," otočí se Helena ke mně. "Slibuju, že výpověď podepíšu až zítra. To je dost času, abych měla možnost si to rozmyslet, a dost možností pomáhat uvést věci do pořádku."
Už nepromluvím, minu ji a vyrazím rychlým krokem ke sborovně, ozvěna jejích kroků těsně za mnou. Reaguje jako dítě. Sám se těším, až budu mít čas si vzít cigaretu a zanalyzovat všechno, co jsem zažil, ale ani kdybych měl mít noční můry, neutekl bych tak, jak to má v plánu ona. Snad proto si chce ředitel vybírat své lidi sám, aby vydrželi těžké podmínky...
Z otevřených dveří sborovny zaznívá spousta hlasů a překvapivě málo z nich patří pedagogům. Ředitel zde není, ani jeho zástupkyně. Gabriela zrovna rychle mizí a v křeslech nevidím ani Snapea. Jiná černá kštice se ale přehlédnout nedá - v křesle sedí Harry Potter a vypadá vyčerpaně. "Po tom kouzlu se rozprskli na ledové úlomky, které dál nemohly útočit," vysvětluje zrovna unaveně.
"Jak je možné, že pan Potter není na ošetřovně?" ozve se Helena rozčileně a rozhodně zamíří ke třem bystrozorům, kteří se nad ním tyčí.
"Na ošetřovně není místo, madam...?"
"Jako jeho vyučující mu okamžitě nařizuji, aby se vrátil do své věže a šel se vyspat. Musí být vyčerpaný k smrti!"
"Drahá paní," pokročí k ní jeden z bystrozorů, "pan Potter dokázal čelit monstrům z nejtemnějších odvětví černé magie. Jsem si jistý, že zvládne i několik otázek."
"Pane Pottere, jestli nechcete ztratit dvacet bodů Nebelvíru, okamžitě jděte na kolej!" obrátí se Helena přímo k němu.
"No, tedy... To bych opravdu nerad. Mohli bychom to dokončit zítra?" usměje se rozpačitě na bystrozory a zvedne se z křesla. "Profesorka Osadča je velice přísná, víte." Potom vyběhne ze dveří a ztratí se jako pára nad hrncem.
"Osadča, Osadča, to už jsem někde..." začne si mumlat jeden z těch, kteří si u stolu zapisovali Potterova slova. "Osadča, mám to! Vy jste tam bojovala také, že? A vy, pane...?" otočí se přímo ke mně.
"Aboney, taky jsem tam byl. Vrátím se, až skončíte se slečnou Osadčou, pokud dovolíte," vycouvám znovu ze dveří a ztratím se směrem, kam zmizel Potter. Doufám, že zabloudím v útrobách hradu natolik důkladně, abych se s nimi nemusel bavit. Zdá se, že slovo 'formulář' bylo pro výpověď poněkud nadnesené a že se výslech protáhne. Předpokládám, že tohle mi Helena ještě vytmaví.
Zamířím do Vstupní síně - hádám, že právě tam je největší šance najít si další práci.
Nepletu se. "Profe- Profesore!" Chlapec, který ke mně běží, vzlyká jako o život, sotva že je mu rozumět. "E- E- Erik..." Chytnu ho za rameno, aby se nezhroutil, a kleknu si k němu. "Eri- Erik... Vrátil se..."
"To je skvělé!" zvolám s falešným veselím v hlasu, ačkoliv nemám nejmenší tušení, o jakém Erikovi to ten kluk mluví.
"Vrátil se... Vrátil se jako du-... Jako duch." Kluk znovu začne vzlykat a mezi studenty, kteří kolem nás zrovna procházejí, se začnou ozývat zděšené výkřiky.
"Pane!" mávnu na lékouzelníka, který skupinu doprovází. "Uklidňující lektvar a klid na lůžku, postaráte se o něj?"
Ani se neohradí, jen si převezme toho chlapce, který je zjevně ještě v šoku, a zmizí s ním v davu.
Už vím, o kterém Erikovi mluvil, a tuším, že se jeho tělo ještě nenašlo - bylo v seznamu pohřešovaných, který mi nedávno prošel rukama. "Erik Linda je mrtvý, vrátil se jako duch. Pokuste se neutralizovat temnou sílu, která zůstala na bojišti, ať se jich nevrátí víc," pronesu tiše ke svému patronovi, než ho vyšlu zpátky na bojiště. O tom, za jakých podmínek se vracejí duše mrtvých, se mnoho neví, ale spojení s temnými silami je nesporné; přesto je jen málo věcí, které se dají udělat, aby duše mrtvých přešly na druhý břeh.
"Pane profesore," přitočí se ke mně studentka z posledního ročníku Zmijozelu, "máme nový seznam zraněných, pohřešovaných a mrtvých, kdo to má na starosti?"
"Odkud ho máte?" zeptám se, zatímco list prolétnu očima.
"Poslali ho po sově. Vezmete si ho?"
"Jistě, děkuji, postarám se o to."
Kývne a odběhne a já se očima vrátím k seznamu jmen. Pět mrtvých, s Erikem šest - jsou to obrovské ztráty na tak malou školu, na tak málo dětí. A další tři pohřešovaní, kteří jsou v tuhle hodinu již zcela bez šance na záchranu. Na moment zavřu oči a nechám svět, aby se zhoupl. Předávkovaný povzbuzujícími lektvary nemám naději složit se stejně jako Helena, abych takové věci nemusel řešit.
Ačkoliv, já a řešit... Nechtěl bych být v Brumbálově kůži.

(Severus Snape)

Tentokrát přijmu šálek čaje a nebráním se, když mi do něj Albus přidá pár kostek cukru. Výrazná teplá vůně bergamotu svádí k odpočinku, bylo by mámivě snadné se opřít v křesle, zavřít oči a nechat se unášet ševelivými zvuky mechanických hraček na policích... opět jsem si sáhnul na dno a opět jsem pro to musel udělat o pár temp víc. Cena, kterou za svou vzrůstající moc platím, je však příliš vysoká.
"Jak ti jdou hodiny obrany proti černé magii?" zeptá se Albus, a až když na něj nevěřícně zazírám, dojde mi, že jsem skutečně chvíli seděl se zavřenýma očima.
"Studenti jsou znepokojivě pozadu," odpovím nakonec. "Změnu vyučujícího přijali vesměs pozitivně. Jsi si skutečně jist, že chceš teď, v této chvíli, probírat mé dojmy z vyučování? Jsem ředitel koleje. Mám naléhavější povinnosti jinde."
"Dozvěděl jsem se, že jsi nebyl jediný, kdo při bitvě použil černou magii,"
přejde Brumbál naštěstí rovnou k tomu, k čemu zamířil tak širokou oklikou.
"Vím pouze o jediném studentovi - Jakub Drever, Mrzimor.”
"Ano, to jméno jsem slyšel i já. Co o něm víš?”
"Směřuje tvá otázka k tomu, jestli snad neučím Mrzimory v hodinách obrany černou magii?”
ušklíbnu se. "Ne, Albusi, neučím. Pan Drever nechodí na pokročilé lektvary, i když mám dojem, že jeho hodnocení při NKÚ bylo přijatelné. V obraně jsem ho teď viděl jenom dvakrát nebo třikrát a jeho přístup a výsledky nijak zvlášť nevyčnívaly. Nemohu ti tedy o něm říci nic bližšího. Známky má dobré, problémy nedělá.”
"Slyšel jsem, že má přítelkyni ze Zmijozelu.”
"Ano.”
V dlouhé vteřině ticha se snažím ovládnout vzrůstající zlost. "Její rodina nikdy nepatřila mezi příznivce Pána zla, jsou to obchodníci, s černou magií nemají nic společného. U pana Drevera předpokládám, že někde získal příležitost k samostudiu, a využil ji.”
Albus se zamračí. "Musí být každopádně přísně potrestán.”
Prudce odložím šálek, až kalná tekutina vyšplíchne na talířek. Začínám zuřit, je takřka nemožné se udržet v klidu, jako by se všechna ta únava pokoušela přetavit ve vztek. "Albusi, jeho pomoc v boji byla cenná." Jsem příliš vyčerpaný, než abych se dokázal snadno ovládat. "Projevil nebývalou odvahu - není to to, co jsi vždycky tak oceňoval? Ach já zapomněl, je to Mrzimor, ne žádný z tvých milovaných Nebelvírů. Věděl, že za to ponese nepříjemné následky, ale dělal, co je třeba!”
"Severusi, v případě černé magie účel nesvětí prostředky!”
Albus je nezvykle zlostný a neovládá se... nedrží se zpátky tak jako obvykle. Vzdáleně si uvědomuji, že to věští katastrofu, ale nebývám to já, kdo tiší naše neshody.
"Co tedy uděláš se mnou?” Nesmírně toužím mrštit nešťastným porcelánem o zeď. "Byl jsem to já, kdo s ní začal, kdo před studenty čaroval celou dobu. Předáš mě bystrozorům? Možná je to trochu zaskočí - oni shledali její užití adekvátním.”
"Ty jsi profesor, dospělý muž! Víš, co děláš, znáš následky, dokážeš odhadnout přijatelnost takového řešení. Drever je student, navíc z Mrzimoru - ”
"Navíc z Mrzimoru!”
Šálek se mi v rukou rozletí. "Kdyby byl Zmijozel, nepochybně už je na cestě do Azkabanu, že? Albusi, on použil magii přesně tak, jak má být používána! Neměl žádné zkušenosti, to bylo patrné. Dělal, co musel! Nešlo mu o vlastní moc, nepřítel byl zcela nezpochybnitelný!”
Stojíme naproti sobě a křičíme. Kdy k tomu došlo?
"Severusi, neobhajuj tak závažné překročení - ”
"Kdyby totéž udělal Potter, ještě mu dáš vyznamenání!”
"Harry by nikdy černou magii nepoužil!”
"Protože toho není schopný!”
"Přesto přišel na způsob, jak nás všechny zachránit. Opět!”
"Ale jistě - poté, co jsme mu z těch červů nadělali jednohubky. Albusi, nemohu ti zabránit, abys potrestal Drevera. Já to ale určitě neudělám a rovnou ti říkám, že s tím ostře nesouhlasím. Mám v úmyslu na něho dohlédnout - "
"Na této škole nikdo nikoho černou magii učit nebude!”

Albus je ve tváři rudý a ostře usekává slova, jako by se mu nedostávalo dechu. Fénix za jeho zády nespokojeně roztáhne křídla a zakřičí. Portréty na zdech, v šoku nehybné, jako by ani nebyly kouzelné, naslouchají s očima užasle rozšířenýma. Já sám cítím ledový pot na svých skráních, vyčerpané tělo nelibě nese záplavu adrenalinu, který s sebou nese výbuch zlosti.
"Nemuselo k tomu dojít, pokud by bystrozoři dorazili včas! Máme nejméně pět mrtvých, Albusi, pět! A silně pochybuji, že je to konečné číslo. Máš nějaké vysvětlení? Nemohli jste se se Šmajsem nepohodnout natolik, aby...”
Něco v jeho tváři mě zarazí. "Ty jsi neposlal patrona Šmajsovi,” zasyčím vztekle. "Nedokázal jsi přestat politikařit ani v takové chvíli. Nepohodli jste se a tak jsi využil nějaký jiný kontakt. Koho?”
Brumbál ztěžka usedne do svého křesla. Rudou v jeho tváři vystřídá chorobná bledost, ruce se mu chvějí. Už nekřičíme, on ani já, ne nahlas.
"Graveryho,” zašeptá. "Dělá tajemníka... měl možnosti ke skutečně rychlému zásahu...”
"Daemona Graveryho?”
zopakuji nechápavě. "Bratrance Simona Cherweeho? Ten je stále na útěku. Imperius ovládal vždycky obstojně - na vlastního bratrance, který k němu od mala obdivně vzhlížel, ho nejspíš ani nepotřeboval. Bystrozory potěší, jak rychlé bude tohle vyšetřování.”
Nedokážu, nechci tu být ani o vteřinu déle. Cítím, že nezvládnu Brumbálovi nevmést do tváře, že jeho roztržka s hlavou všech bystrozorů, zcela banální tváří v tvář současným událostem, byla nepochybnou příčinou tak velkých ztrát. On to samozřejmě ví, ví to, vidím mu to na očích, ve tváři, vinou se kolem něj chvěje vzduch. Dívá se za mnou vytřeštěnýma očima, když se otáčím ke dveřím a odcházím pryč, zdeptaný natolik, že si odpustím i obvyklé třísknutí dveřmi.
Na rozloučenou za mnou zazní fénixův křik.


 

(Martin Aboney)

Před vchodem do ředitelny se minu se Snapem. Letmo pohlédnu na pergamen, než mu zastoupím cestu. "Mám aktualizovaný seznam-" Nedokončím větu, když spatřím jeho tvář staženou vztekem. "Stalo se něco?"
"Právě jsem na odchodu,” řekne a poskládá tvář do neutrálního výrazu. "Běžte, nikoho tam nemá." Hlavou trhne směrem k ředitelně, aby nebylo pochyb, o kom mluví, a zadívá se na mě pohledem se silou imperia, abych mu uhnul z cesty.
V tu chvíli napjaté ticho přehluší nezvučný úder gongu a já málem padnu na kolena, když pocítím, že ze mě cosi začalo sát magii. Zavrávorám, opřu se o zeď, chodba před mýma očima problikne, jako bych začal ztrácet vědomí. Jenže já jsem v pořádku, stalo se něco jiného, něco strašného, a ačkoliv to neumím pojmenovat...
"ALBUSI!" Kolem se mihne patron v podobě mourovaté kočky a ještě na schodech do pracovny zakřičí hlasem McGonagallové.
"Co se-"
Snape se otočí na patě, schody vzhůru vyběhne po dvou, jsem mu v patách a málem do něj vrazím, když se zastaví ve dveřích jako přikovaný. Patron stále pobíhá po ředitelně a hledá, komu by doručil svoji zprávu, obchází v úzkých kruzích kolem Albuse Brumbála, a ten sedí ve svém křesle bledý, s očima vytřeštěnýma a s rukou na srdci, mrtvý.
"Slzy fénixe mají zázračnou moc," řeknu slabě a nemohu se pohledem odtrhnout od nádherného rudého ptáka, který pláče s hlavou opřenou o ředitelovo rameno. "Snape, slzy ptáka fénixe umějí oživit..."
"Ani fénixovy slzy nezajistí nesmrtelnost," odvětí hluše.
"Verifico magia granum," řeknu se staženým hrdlem a s hůlkou napřaženou k řediteli. K jeho tělu vyrazí barevná koule a rozprskne se, neulpí na něm nic, jediná jiskřička... Jeho magické jádro je vyhaslé, skutečně je mrtvý.
Přejedu pohledem po obrazech v ředitelně, postavy na nich se nehýbají, vypadají jako mudlovské malby bez kapky života. Dokud nebude dosazen do funkce nový ředitel, nepohnou se, nevyzradí ani slovo z toho, co se tu dělo v posledních okamžicích Brumbálova života.
To vědomí mě uhodí tak silně, až udělám krok vzad. "Snape," zachraptím a napřáhnu proti němu hůlku, ačkoliv dobře vím, že nemám nejmenší šanci. "Nechci s vámi bojovat." Otočí se ke mně, obličej prázdný. "Jděte se mnou za bystrozory dobrovolně, prosím," skoro šeptám, zalitý ledovým strachem o vlastní život. "Prosím."
"Nemelte hlouposti,"
řekne skoro hrubě, "kdybych ho zabil, byl byste poslední, kdo by věděl, že odsud odcházím."
Odpoutám se pohledem od výjevu před sebou, udělám krok vzad, potom další. Seběhnu schody z ředitelny, krátce se zastavím, nevím, kam mám jít a co dělat. Oznámit to... komu?
Na chodbě se ozvou rychlé kroky, z postranní chodby se vynoří McGonagallová, ve tváři uštvaný výraz. Hledí mi do očí, když se blíží, ale mine mě beze slova, spěšně vyběhne po schodech do ředitelny.
"Severusi," slyším její hlas. "Co se stalo? Jak se to stalo?"
"Minervo," promluví Snape a v hlase mu zaznívá lehký nádech emocí, které dost dobře nedokážu určit, snad zoufalství?
"Pošlu patrona... Poppy je v Prasinkách," vzdechne McGonagallová. "Pošlu patrona na ošetřovnu, někdo kompetentní tam musí být." Následuje ticho, ve kterém se kolem mě opět mihne patron mourovaté kočky. "Severusi, co se tu stalo?"
"Mluvili jsme spolu... nezmínil, že by mu bylo zle. Když jsem odcházel, žil - muselo se to stát těsně poté. Minervo, jsou ještě někteří vyučující v Prasinkách? Musí všichni okamžitě do hradu!" Jeho hlas je naléhavý, mám nutkání tam opět vejít, říci, že to zařídím, ale přiznat, že tu poslouchám... proč to dělám?
"Před ředitelnou stál Aboney," odpoví McGonagallová, "mohl by to zařídit, jestli tu ještě je. Severusi, víš, co to znamená?" Panika? Zoufalství? Hrůza z následujícího?
Udělám několik toporných kroků vpřed, stále bez jasného plánu, co dál. Albus Brumbál zemřel, největší kouzelník na světě...
"Martine!" ozve se za mnou hlasitě. "Potřebuji, aby se všichni bradavičtí zaměstnanci okamžitě vrátili do Bradavic. I Poppy!"
Otočím se, stojí tam McGongallová, hlas má naléhavý a ostrý.
"Zařídím to," přikývnu. "Ve sborovně jsou bystrozoři, raději pošlu pedagogy do učebny přeměňování."
"Vy Bradavice neopouštějte, nikdo nesmí. Aboney, je to důležité!" ozve se Snape, sešel za Minervou na chodbu.
"Pošlu do Prasinek patrona a shromáždím všechny, kdo jsou v hradu. I školníka? A vrchního z domácích skřítků?" Otázky si nechám na potom, oni jistě vědí, co dělají, zástupkyni věřím bez výhrad.
"Filch je moták," zamračí se netrpělivě, jako by čekal, že mu vidím do hlavy, "a skřítků se to nijak netýká."
Kývnu, rozběhnu se pryč, a teprve když si to uvědomím, zpomalím do důstojnějšího tempa. "Madame Pomfreyová, sežeňte všechny bradavické zaměstnance a okamžitě se vraťte do hradu, je to naléhavé. Okamžitě!" mumlám cestou k patronovi, než ho nechám odletět skrze okno. Sehnat všechny zbývající pedagogy v hradu mi zabere hodně času... a to i přesto, jak si právě uvědomuji, že ve zdejších chodbách konečně nebloudím.

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed III. - Albusi! heji 08. 10. 2012 - 23:06
RE: Kráska a Smrtijed III. - Albusi! lilalila 09. 10. 2012 - 22:17
RE: Kráska a Smrtijed III. - Albusi! alcazar 10. 10. 2012 - 21:19
RE: Kráska a Smrtijed III. - Albusi! mae 10. 10. 2012 - 22:14
RE(2x): Kráska a Smrtijed III. - Albusi! alcazar 11. 10. 2012 - 20:33
RE: Kráska a Smrtijed III. - Albusi! nerla 10. 10. 2012 - 22:17
RE(2x): Kráska a Smrtijed III. - Albusi! mae 10. 10. 2012 - 23:56
RE(3x): Kráska a Smrtijed III. - Albusi! nerla 11. 10. 2012 - 08:28
RE(4x): Kráska a Smrtijed III. - Albusi! alcazar 11. 10. 2012 - 20:23
RE(5x): Kráska a Smrtijed III. - Albusi! nerla 11. 10. 2012 - 23:33
RE: Kráska a Smrtijed III. - Albusi! heji 10. 10. 2012 - 23:20
RE: Kráska a Smrtijed III. - Albusi! mandelinka 19. 10. 2012 - 12:28
RE: Kráska a Smrtijed III. - Albusi! evi 17. 06. 2013 - 03:24
RE: Kráska a Smrtijed III. - Albusi! amabell®pise.cz 05. 11. 2013 - 10:41
RE(2x): Kráska a Smrtijed III. - Albusi! mae 05. 11. 2013 - 11:19
RE(3x): Kráska a Smrtijed III. - Albusi! amabell®pise.cz 05. 11. 2013 - 23:57
RE(2x): Kráska a Smrtijed III. - Albusi! amabell®pise.cz 06. 11. 2013 - 00:07
RE(3x): Kráska a Smrtijed III. - Albusi! kvik 06. 11. 2013 - 09:40