Kráska a Smrtijed III. - Sníh, sníh, sníh...

24. září 2012 | 06.00 |

Kapitola devadesátá devátá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Vanja Grishamová)

"Zraněná?"
Zamžourám na Zmijozela, který se nade mnou tyčí s připravenou hůlkou, a zavrtím hlavou.
"Povzbuzující lektvar," napřáhne ke mně ruku s flakónkem. Drobně zaváhám, je přece možné, že právě někdo z jeho rodičů byl zabitý nebo zajatý v bitvě o Bradavice mým nepřímým přičiněním. "Je z místní lékárny," zavrčí podrážděně. "Viděl jsem tě tam v bitvě, umíš bojovat. Můžu tě tam vzít zpátky, jestli chceš."
Jsem si skoro jistá, že musím v tu chvíli získat stejný odstín jako okolní sníh. "Nechci." Proboha! Vracet se tam? Ani za zlatý prase! Snad kdyby ze mě ten lektvar udělal Merlina, potom možná, ale i tehdy bych váhala! V tuhle chvíli ale má můj prsten Hoochová, jestli ještě žije, a Havran právě mele z posledního. Umřela bych tam v první vteřině.
"Dobře. Vypij to a jdi verbovat do vesnice dospělé schopné se přemisťovat nebo ještě lépe, schopné bojovat."
"Žádal někdo o bystrozory?" napadne mě, ale kluk jen pokrčí rameny a pokročí k dalším lidem na matracích.
Znovu se zadívám na lektvar ve své ruce, odzátkuji ho a přičichnu. Voní správně, navíc je snad jen lehká ovocná vůně, která ke komerčně vyráběným lektvarům patří. "Havrane," zašeptám tiše, než si do flakónu namočím cíp hábitu a trochu krkolomně ho vyždímám ptákovi do zobáku. Nejhorší z vin, snad. Pták si to ale nemyslí, toporně se postaví na nohy, ztěžka zakráká. Přisunu k němu sklenici s vodou a on se do ní žíznivě pustí. Otočím do sebe flakón s lektvarem a jen koutkem oka zachytím, jak se ode mě Zmijozel odvrací zpátky ke svému novému pacientovi.
"Jdeme," zvednu se a drobně zavrávorám, když se mi zatmí před očima. U Tří košťat je letax, Harry o tom jednou mluvil. Když vejdu, v domě prásknou dveře, někdo se přede mnou schoval. Dospělý kouzelník?
Letax najdu za hostinským pultem, špetku vhodím do plamenů, vykřiknu: "Kancelář Kingsleyho Pastorka!" a do ohně strčím hlavu.
"Co se to...?"
Spatřím překvapivě velkou místnost, clonou ohně zbarvenou do zelena, a Pastorka, rozčileně se zdvihajícího od stolu pokrytého tlustou vrstvou pergamenů.
"Na Bradavice útočí obrovští sněhoví červi a bojují jen studenti a profesoři. Seženete pomoc?"
Pastorek ztuhne na místě. "Potter? Severus?"
"Harryho jsem vůbec nezahlédla. Snape zjistil, že proti nim částečně zabírá alespoň černá magie."
"Merline!" zavrčí Pastorek, a když couvám z ohniště, zahlédnu ještě, že vybíhá ke dveřím z kanceláře.
Vyjdu znovu před dům, zadívám se k shromaždišti zraněných. Kmitá mezi nimi několik postav, ale je jich málo. Je tam Pomfreyová, dokážu ji rozeznat, ale za dobu, co jsem mluvila s Pastorkem, se nehnula od jediného pacienta.
"Havrane, jdeme," zašeptám a rozběhnu se k nim.
 Začnu z druhého kraje, než kde se pohybuje Pomfreyová. Znám dost léčivých kouzel, rozhodně víc než většina studentů, a ačkoliv jsem nikdy neléčila skutečně těžká zranění, jsem na to připravená.
"Detecto!" Noha malého kluka se rozzáří ošklivou oranžovou barvou. "Osteosarcio!" Tím jsem mu přivodila kulhání na zbytek života. Nejhorší z vin? "Detecto." Nebo je nejhorší, že se oranžová barva změnila sotva o odstín. Prohlédnu tu nohu zblízka, najednou mi to dojde... "Venosarcio! Venosarcio!"
Kluk vykřikne, jako by ho na nože brali, a teprve nyní mě napadne zakouzlit kolem diskrétní clonu. Zoufale bych si u sebe přála mít uklidňující lektvar, který bych mu mohla dát, je nelidské nechat ho takhle trápit. "Detecto." Barva zfialověla, je to na dobré cestě. Několik dní bude mít celou nohu pokrytou obrovskou modřinou, ale práce s tak velkými krevními sraženinami je příliš nebezpečná - a tohle přežije.
 Pokročím dál, spolužáci mě prosí o vodu a o pomoc, ačkoliv nejsou vážně zranění; nechám je za sebou bez povšimnutí. Nejhorší z vin?
"Vanjo. Vanjo!"
"Peggy!" Přeskočím další obsazené matrace a vrhnu se ke kamarádce. Obličej má sedřený do krve, ale přesto se na mě směje. "Detecto!" Kouzlo odhalí slabší oděrky, nikde barva nepřechází do nebezpečných odstínů. "Musíš odpočívat," řeknu jí.
"Seženeš mi vodu?"
Strnu. "Ne," hlesnu potom.
Její úsměv se vytratí.
Vrátím se k těm, které jsem minula, když jsem dávala přednost své spolužačce. 'V medicíně není prostor pro protekci,' říkával mi táta. Zemřel mu člověk, když se věnoval ministrovi a jeho rozdrcenému kotníku, a pamatuji si ho v následujících měsících. V medicíně není místo pro protekci.
"Detecto."
"Detecto."
Opakuji to slovo jako o život, hůlkou kreslím do vzduchu podivné obrazce, zatímco procházím řadu za řadou.
"Vanjo," chytne mě někdo za loket. "Voda pro tebe, uklidňující lektvary pro zraněné."
Je to ten Zmijozel, který mě zvedl na nohy. Žíznivě sáhnu po sklenici, vypiju ji naráz. "Díky," úlevně vzdychnu. Magie dehydruje a nikdo neví proč.
"Nemáš zač," odpoví a podá mi lektvary, které nacpu do kapes.
"Jak se jmenuješ?" zavolám ještě na jeho vzdalující se záda.
"Viktor!"
Pokývám hlavou a sehnu se k dalšímu pacientovi. "Detecto!" Malá holka na mě zamžourá očima raněné laně. "Vždyť tobě není vůbec nic!" rozčílím se, když vidím výsledek. "Co tu poleháváš? Koukej se okamžitě zvednout a roznášet vodu a jídlo!" Dívka vystrašeně vyskočí na nohy. "Přednostně vezmi zraněné a ty, kteří se vícekrát přemisťovali!"
Ještě moment za ní nevěřícně hledím, za malou holkou, která si myslí, že nemusí pomáhat, protože je ještě dítě. V jiné době - snad. Z naší generace bude podivuhodně dobře vycvičená armáda bojovníků. Který ministr toho zneužije jako první?
Obrátím se k dalšímu zraněnému, ten rozhodně nebude zdravý. "Detecto!" Jeho hrudník se rozzáří krvavě rudou barvou a mně málem vypadne hůlka z prstů. "Sonorus. Madame Pomfreyová, potřebuji vás u smrtelně zraněného, okamžitě!"
Zoufale hledím na lékouzelnici, která nepřestává mávat hůlkou, a nadechuji se k dalšímu výkřiku, když náhle s prásknutím zmizí a v tu samou chvíli se objeví vedle mě. Ukážu na studenta, má rozdrcený hrudník, je otázkou minut, než ho zabije vnitřní krvácení. Zatímco začne madame Pomfreyová vykřikovat složité inkantace, naleju mu do úst polovinu jednoho flakónu - větší množství si nemohu dovolit.
Pak už se odvrátím, pro něj jsem udělala všechno, co jsem mohla.
Prásk!
Rána z přemístění docela přehluší přidušený výkřik holky, na kterou dopadlo tělo zamotané do černé látky. Ještě jednou klopýtne, než se mu podaří vstát - je to Snape. Viktor je hned vedle něj, vtiskne mu do ruky flakón, Snape jej vypije a s novou ránou se přemístí pryč.
Hrozně ráda bych věděla, jestli ještě žije také Harry.

(Severus Snape)

Podruhé v krátké chvíli dopadnu z výšky nekontrolovaně na zem a i tentokrát se pode mnou ozve přidušené vyjeknutí. Někdo mě staví na nohy a vzápětí sráží do sněhu před útokem. Situace není o nic přehlednější než před pár okamžiky a relativní ticho v Prasinkách mi nyní připadá vzdálené celé míle a neskutečné. Sršení jisker, vylétávajících vysoko k nebi, napovídá, že se červi pokoušejí projít do Bradavic. Nemůže se jim to podařit, ale je to zvláštní a zneklidňující. Nám to však zachránilo život - pokud by se na nás vrhli všichni naráz, jsme bez šance. I tak je jejich pohyb překvapivě cílený a na tupá zvířata bez mozku podezřele synchronizovaný...
Z nebe se snese Brumbál. "Už nikdo živý," zakřičí, ale vím, že si nemůže být zcela jist, a to vědomí ho musí stravovat jako kyselina. Bez prodlení se zapojí do boje, jeho štít je tak silný, že všichni ostatní se můžeme soustředit na útok. Je nás však málo, červů hodně, nesmyslně mnoho energie vkládáme jenom do toho, abychom se udrželi na nohou - stačí nejzákladnější matematika, abych věděl, že nakonec podlehneme. Nechat je však projít do Prasinek, to není představa, kterou bych si byl ochoten připustit.
"Bystrozoři?"
"Patron, hned na začátku,"
odpoví a oba víme, že je něco špatně, protože už by tu byli dávno.
Přesto se stane ten zázrak, na který celou dobu čekáme. Démona přivoláš tak, že vyslovíš jeho jméno. V první chvíli skoro věřím tomu, že jsme na ně museli vzpomenout, aby se objevili... Můj démon má podobu Allana Blooma, objeví se kousek od nás a rychle zaběhne pod ochranu Brumbálova štítu. Přitáhnu si ho blíž. "Aquamenti, friges, bombardo," zakřičím mu do ucha. Přikývne a chvatně něco začne drmolit do vlastního rukávu - ostatně předpokládám, že bystrozoři musí mít své způsoby, kterými se domlouvají. Další postavy zahlédnu kousek od nás, někteří se přemístili mezi červí těla a nezbývá než doufat, že se stačili dostat včas pryč. Podle záblesků magie je větší skupina těsně za branou Bradavic, pochopitelně, to je místo, kam je schopen se přemístit skoro každý.
Shuaová usoudí, že příchodem posil pomine poslední důvod ke zneužívání práce nezletilých, popadne Pottera a Averyho a přemístí se s nimi pryč. Dovedu si jejich protesty představit tak živě, až mám pocit, že je slyším. Zmizí i Goylová a Osadča, stáhnou se k nám však tři nebo čtyři bystrozoři.
Bojujeme.
Sníh nerudne krví, protože veškeré její stopy jsou vzápětí zastřeny dalšími lavinami z vlnících se těl. Občas je zasypán někdo celý a ostatní mu pomohou ven. Znovu musím použít černou magii a nepatrným zbytečkem mozku, který se cele nesoustředí jenom na další zaklínadlo, pocítím zvědavost nad tím, jestli mě zatknou hned, jak se rozsype poslední červ.
Bojujeme.
Až je náhle - konec.
Poslední ledový nepřítel se rozprskne na kousky, třpytí se na slunci a pomalu klesají k zemi kolem našeho štítu.
Většina z nás klesne tam, kde právě stojí, ozve se něčí kratičký chrčivý smích plný úlevy, ze kterého ani nepoznám, jestli je to muž, nebo žena.
Bystrozoři pročesávají planinu, kde se odehrála bitva, a hledají těla. V dírách v zemi, které červi pod sněhem vyhloubili, je to prakticky nemožný úkol. Musíme spočítat studenty, zjistit, kdo chybí, a potom se detekčními kouzly soustředit na konkrétního studenta pomocí jeho osobních věci, takže bych měl vstát a pustit se do toho; měl bych spoustu věcí. Místo toho sedím ve sněhu a zírám na svou ruku, která svírá hůlku tak křečovitě, až se mi nedaří rozevřít prsty. Připadá mi to jakýmsi vzdáleným a abstraktním způsobem zajímavé.
"Nejméně tři nebo čtyři lidé použili černou magii," pronikne mi do mozku. "Možná pět..."
Zvednu hlavu. Vidím Blooma a dalšího bystrozora, kterého neznám jménem.
"Pokud někdo použil černou magii," začnu a tvář mám ztuhlou mrazem, musím se soustředit na každé slovo, "pak na můj popud a rozkaz. Studenti, kteří se pokusili napodobit má zaklínadla, netušili, že jde o černou magii. U Narcisy Malfoyové jsem zneužil jejího citového rozpoložení, ve kterém se obávala o děti, které osobně znala, a přikázal jí zaklínadla použít." Fyzicky cítím v zádech její vyděšený pohled, který na mě upírá. Nepochybně stojí dosud jednou nohou v Azkabanu. Nařčení z užívání černé magie, navíc na veřejnosti a před studenty, by jí mohlo zlomit vaz.
"Lze použít černou magii nevědomky?" zaváhá bystrozor.
"Situace byla adekvátní," nahrává mu ochotně Bloom. "Je známo, že v extrémně vypjatých situacích lze provádět černomagická zaklínadla i nevědomky, protože se uvolní potřebná vnitřní..."
"Jo, taky jsem to četl. Výborně,"
zaraduje se bystrozor. "Takže jediný odpovědný je tu zletilý a plně kvalifikovaný kouzelník, který nebude mít potíže s dostatečným množstvím svědků, kteří podepíšou, že bylo její využití nezbytné k ochraně svěřených studentů."
Dveře Azkabanu se přibouchnou a ostrov odplouvá opět, kam patří, někam daleko do Severního moře.
Přivlaje k nám Kingsley, vypadá tak trochu, jako by ho některý z červů požvýkal a zase vyplivl.
"Pastorku," osloví ho Brumbál unaveně, "proč jste dorazili tak pozdě?"
"Čtyři minuty, ne víc,"
ohradí se Kingsley. "Využil jsem všechny nouzové mechanismy, které mají bystrozoři k dispozici. Někteří možná dorazili o pár minut později, pokud zrovna stáli doma ve sprše, ale..."
"To není možné,"
skočí mu Albus do řeci rozhořčeně, "posílal jsem patrona hned na začátku útoku!"
"O patronovi nic nevím,"
zavrtí Kingsley pomalu hlavou, zamyšleně se mračí. "Já spustil poplach díky malé Grishamové, spojila se se mnou letaxem z Prasinek."
Chvíli na sebe zíráme a slovo zrada mezi námi hutní a dodává vzduchu kovovou pachuť.
"Na to bude čas později. Zvládnete se přemístit do Prasinek?" Přikývneme. "Jdu se připojit k pátrání."
"Běž, Albusi,"
řeknu, "zkusím se tu porozhlédnout. Jestli ty červy někdo vyvolal tady na místě, což je skoro jisté, snad tu zůstaly stopy. Možná magii toho člověka poznám."
A až se tak stane, najdu ho. Najdu, a když bude hodně prosit, možná ho jenom zabiju.

(Martin Aboney)

Z posledních sil se přemístím do Prasinek a vděčně přijmu kus čokolády. Náves připomíná obraz zkázy, nářek dostatečně zprostředkovává bolest zraněných studentů a ve vzduchu je cítit strach.
"Je po všem," řeknu, a nikdo mě neslyší. "Je po všem."
Nejbližší skupina se ke mně otočí, oči naplněné nadějí. "Je po všem."
Ta slova naplní prostranství, moji kolegové přikyvují, ozývá se vzrušení, místy jásot, euforie.
Zranění tady pořád leží.
Vydám se mezi těla, zkouším stav několika nejbližších, zdají se být v pořádku. Když zahlédnu školní lékouzelnici, zamířím k ní.
"Je potřeba zařídit transport zraněných k svatému Mungovi?" zeptám se.
"Jsme zvyklí se o školní zranění starat sami," vzdechne unaveně a gestem si přivolá dívku s povzbuzovacím lektvarem. "Jsou tady ale tři..." Nedořekne.
Přikývnu.
Podívá se na mě mnohem rozhodněji, smutek jí zmizí z očí. "Petr Sgall, Hannah Abbotová a Anthony Goldstein," ukáže mi je. "Vyžádejte si z Munga asistovaný přenos, zabilo by je, kdyby se pokusili přemístit jakkoliv jinak."
Někdo mi ukáže dům s letaxem. Recepční u Munga se se mnou chvíli snaží hádat. Potom se snaží zástupce ředitele od Munga hádat s madame Pomfreyovou. Potom se zase hádají se mnou a skončím ve sterilně bílé chodbě na nepohodlné sedačce s očima upřenýma na skleněné dveře, za kterými moji studenti zmizeli.
"Pane?"
Usnul jsem? Zamžourám na úředně vypadajícího kouzelníka, který si netrpělivě poklepává hůlkou o dlaň.
"Potřebuji sepsat protokol o zranění těch dětí. Víte, co se stalo?"
"Vy nejste bystrozor?" Británie je svou byrokracií ve Švédsku přímo pověstná, ale nikdy jsem tomu docela neuvěřil. Byla to chyba.
"Oddělení vyšetřování úmyslného ublížení na zdraví a těžkých úrazů, Luis Dejerine."
"Na místě zasahovali bystrozoři. Neměli byste mít hlášení od nich?" zeptám se a zazívám. Kdybych tolik nechtěl vědět, co je s těmi třemi, okamžitě bych se vydal hledat místo, kde mají kávu. Vlastně ani nevím, jestli zdejší lékouzelníci počítají s tím, že chci znát výsledky...
"Nemáme záznamy o výjezdu. Vaše jméno, pane?"
"Martin Aboney. Ukážete mi svůj průkaz?"
Úředník vytáhne průkaz. "Jste osobně zodpovědný za úraz těch tří?"
"Ne, osobně zodpovědní jsou oživlí sněhuláci. Nemohl byste se vrátit k sobě do kanceláře a ještě jednou se podívat po příkazu k výjezdu, pane?"
Naši debatu přeruší příchod jednoho z ošetřovatelů. "Pan Aboney?" Posadí se vedle mě a nepříjemně se podívá na druhého muže. "Pane Dejerine, nechte nás chvíli o samotě, prosím. Pane Aboney, vaši studenti jsou ve velice vážném stavu. Slečna Abbotová je již po operaci a zdá se, že by se měla uzdravit bez dalších komplikací. Pan Goldstein a pan Sgall jsou na sále a zatím vám nemůžeme říci více. Je pravděpodobné, že se operace protáhne. Budete chtít přidělit pokoj, nebo vás máme informovat ve škole?"
Náhle nemám co říct. "Bylo by..." Nádech. Jsou to děti. Nemůžu je tu nechat samotné... Nádech. "Informujte mě nebo ředitele ve škole, prosím. Uvědomím jejich rodiče."
Zavřu oči. Hannah Abbotová, Anthony Goldstein a Petr Sgall. Nevybavuji si ani jednoho z nich v bitvě a nedokážu si vzpomenout, kde seděli při tom experimentu. Při tom experimentu, který je nahnal všechny na jedno místo jako na jatka...
Světlo. Sterilně bílé zdi. Lékouzelník sedí stále vedle mě. "Jaké mají šance?"
"Pane Aboney, bylo by předčasné je zkoušet odsoudit k životu nebo smrti."
Náhle vím, že to byla tahle otázka, kvůli které tam lékouzelník stále sedí. Otázka, kterou mu kladou všichni, vždycky. "Jaké mají šance?"
"Mají šanci, oba," zalže.
Zvednu se a otočím se k němu zády, Dejerine mezitím někde zmizel. Na recepci vrátím návštěvnický lístek, letaxem se přepravím zpátky do Prasinek. Vystoupím z krbu do hloučku dalších lidí, zahlédnu ředitele.
"Pane," oslovím ho, "potřebuji uvědomit rodiče tří studentů, kteří leží ve vážném stavu v nemocnici."
Otočí se ke mně a mně se v hlavě objeví Vilemínina slova - Minerva toho má moc, holčička, a stejně tak Albus. Tehdy jsem nevěřil, ale Brumbál právě v tuhle chvíli skutečně vypadá na svůj věk.
"Ve škole," odpoví ztěžka.
"Je mi líto, že naléhám, ale jsem si docela jistý, že by rodiče byli rádi v nemocnici v době, kdy skončí operace. Zařídím to, jen mi řekněte, kde seženu..."
"Musí to počkat, potřebujeme vás pro transport studentů zpátky do ochran hradu."
"Ale-"
"Martine," položí mi ruku na paži Minerva, "živí mají přednost."
"Oni jsou živí!" takřka vykřiknu.
Ticho. "Moje chyba."

(Severus Snape)

"Skvělá protekce, Severusi." Narcisin hlas je jako led. "V protokolu napište jenom bradavický profesor, ať to tolik neprovokuje," paroduje bystrozora, který se, nepochybně úspěšně, rozhodl zamést užití černé magie pod koberec.
Krátce na ni pohlédnu. "Mám si to přeložit jako tvé díky?"
Pohodí hlavou. Z rudého šrámu na její tváři skane pár nových kapek krve. Nepochybuji, že by mohla být v mnohem lepším stavu, pokud by nechtěla být takto viděna. "Mám ti děkovat za to, že jsem tu nastavovala krk?"
"O tom si ještě promluvíme."
"Myslíš, že jsem za to odpovědná? To jsi blázen."
"Ne, nemyslím. Kletbu někomu do zad, jed do čaje, tomu bych věřil spíš."
Ačkoli jsem k ní zády, přímo jasnozřivě cítím, jak nespokojeně stiskne rty a lehce svraští obočí. Známe se skutečně tak dlouho? Detekční kouzlo pod hromadou sněhu objevilo něco živého. Zabere pár desítek vteřin usilovného kouzlení, než zjistím, že je to pouze zasypaná králičí nora.
"Těší mě, že o mě máš tak skvělé mínění. Byla jsem v Prasinkách jenom proto, abych se dozvěděla něco o Dracovi. Stále ještě se o něm chci něco dozvědět, Severusi."
"Nemyslím, že jsi tu za to odpovědná, ale nevěřím, že nic nevíš."
"Nejsem v kontaktu s nikým z Luciusových bývalých přátel. Nevím, kde jsou, a nechci to vědět. Jak je na tom Draco?"
"Lépe."
"Lépe? Takovou dobu po bitvě musí být zcela zdravý! Proč mi neodpovídá na dopisy? Ty jsi ho navedl?"
"Narciso,"
napřímím se a pohlédnu na ni, "budu nadále jednat v Dracově nejlepším zájmu, s tím se musíš spokojit. Zmiz odsud, nebo pomáhej.  Někde pod našima nohama jsou ještě studenti."
"Budeš toho litovat,"
zasyčí vztekle a konečně se přemístí pryč. Zřejmě usoudila, že pro vylepšení své image udělala dost.
Udělám dva kroky a obsáhnu hůlkou další kousek prostoru. Sníh je hluboký, o tom, kam až je provrtaná země pod ním, nemáme vůbec žádnou představu. Hledání jde neskutečně pomalu a je pracné, budeme tu minimálně do zítřka... I tentokrát něco zachytím, odezva je zvláštní, pustím se do hrabání a nedaleko pátrající bystrozor mi přispěchá na pomoc. V duchu si poznamenám, že rozhodně chci víc dozvědět o zaklínadlech odhazujících sníh, musí existovat i něco efektivnějšího než neuspokojivé varianty lopatových kouzel - v samém závěru skočíme oba zároveň do vyhrabané díry a pomáháme si rukama, aby kouzlo neublížilo tomu, kdo je tu zahrabaný.
Najdeme nohy... jenom nohy. Okamžik strnule zírám na místo, kde měl navazovat trup, z lehkého šoku mě vytrhnou až dávivé zvuky bystrozora, který se usilovně snaží nepozvracet.
"Ven," hodím hlavou vztekle a mladík více než ochotně vystřelí z prolákliny pryč. Přeměním si kus plátna, zabalím do něj torzo, položím nahoře na sníh a vyšlu patrona, aby ho přišli vyzvednout. Nepřemýšlet, jenom konat. Dva kroky, detekční kouzla, nemyslet na to, co leží za mými zády, den pokročil a pomalu se šeří, naděje, že mohl někdo tak dlouho přežít, se zdá zcela nesmyslnou. Ale zhruba před dvaceti minutami na opačném konci bojiště vytáhli dosud živou dívku a nic nemohlo povzbudit víc všechny, kteří se tu plahočí sněhem promrzlí až na kost.
Dva kroky. Kousek ode mě se přemístí Kingsley, jenom se krátce rozhlédne a dojde ke mně.
"Našel jsi něco?"
"Předpokládám, že se ptáš na přičinu toho všeho."

"No jistě. Protože my nic - vůbec nic. Ale prolétlo tu tolik magie, že možná není divu. Doufal jsem, že tu rozpoznáš magii někoho, kdo tu určitě nebyl..."
Zavrtím hlavou. "Nenašel jsem jedinou stopu. Zřejmě bylo kouzlo vytvořené jinde a tady jenom aktivované, mohl to být i artefakt, nevím. Neznám nikoho, kdo by to mohl provést, muselo jich být několik."
"Smrtijedi?"
"Snad. Skoro určitě. Ale možná je to ještě pozdrav od Pána zla, který tu čekal kdo ví jak dlouho."
"Vyslechnu Narcisu..."
"Ztráta času."

Kingsley se přemístí pryč, já pokračuji. Další pozitivní signál je tak silný, že si okamžitě přivolám nejbližší bystrozory a odhazujeme sníh na metry daleko. Padneme na povalený kmen stromu a skutečně, vznikla pod ním dutina, která pomohla přežít - ne, tvář je příliš bledá a křečovitě stažená, než abych ji mohl hned poznat. Až když vyprostíme celé tělo, pomohou mi nebelvírské kolejní barvy. "Simona McPheeová."
"Žije."
"Žije!"

Okamžitě to ví všichni, životabudič po ruce nemáme, ale tohle zabere. Hlasy pátračů zazní hlasitěji a šero trochu ustoupilo... potřeboval bych hrnek kávy silné tak, aby v ní stála lžička.
Někdo mi Simonu strčí do náručí. "Přemístěte ji. Vracet se nemusíte, dorazily posily." Poslední pohled na sněhovou pláň, kde se hemží bystrozoři jako mravenci, a přemístím se do Prasinek. Trochu zavrávorám, ale své břemeno neupustím.
"Přenos k Mungovi, okamžitě!" zavolám a jeden z lékouzelnických plášťů se zdvihne od raněných a přispěchá ke mně.
"Simono!" zazní naříkavý výkřik od dívky, která rozpozná rampouch na mých rukou.
"Je živá," objeví se Aboney a jemně uchopí hysterickou Nebelvírku za ramena. "Uklidněte se, prosím, udělají všechno, co je v jejich silách..."
Odolám otázce, co jiného by také měli dělat, předám dívku lékouzelníkovi a vykročím k houfu, kde tuším Brumbála. Je zde dosud příliš mnoho studentů, zřejmě někde vázne jejich přesun do hradu... po cestě minu postavu sedící u zdi domu se zavřenýma očima a sklopenou hlavou. Potter, zřejmě usnul. Někdo na něj seslal vyhřívací kouzlo tak silné, že když se skloním k jeho rameni, abych s ním zatřepal, ucítím teplo dřív, než se ho dotknu.
"Já nespím," řekne Potter a otevře oči, jazyk se mu plete. "Jen se tak tvářím, aby se pořád někdo na něco neptal."
"Pak byste možná mohl zkusit být užitečný,"
navrhnu.
Trochu bolestně se zašklebí. "Jsem úplně hin, jako že úplně. To by člověk neřekl, jak pár tříštivých kleteb dokáže vyšťavit. Dokážu myslet jen na postel a ještě ji před sebou vidím rozmazaně."
"Vaše chabé verbální schopnosti magické vyčerpání už zhoršit nemůže,"
konstatuji a sáhnu do kapsy. "Možná oceníte tohle."
Potter vykřikne nadšením. "Moje hůlka! Už jsem ani nedoufal... díky, pane profesore, za tohle u mě máte tolik nakrájených tlustočervů, kolik jich jen budete potřebovat do konce roku. A bzučilů taky. Klidně vám oloupu i pár ropuch. Tu ukradenou jsem už vrátil a je divné být bez hůlky, vážně."
Nechávám ho řečnit a hledám stopy toho, že na něj bylo seslána nějaká kletba. Bojovat po boku Zmijozelů byla sice podivuhodná ukázka bezelstnosti, ale nepřekvapilo by mě, kdyby mu omylem některý ze synů svých otců vyslal kletbu do zad. "Dlužíte mi menší laskavost pouze za to, že vaši momentální žvanivost přisoudím lehkému předávkování povzbuzujícím lektvarem a nebudu vás brát vážně."
"Tolik jich zase nebylo... asi..."
Zazívá. "Jsou vážně pryč? Úplně?"
"Ti ledoví červi? Ano."
"Chtěl bych zpátky do hradu,"
řekne. Nadechnu se, abych poukázal na fakt, že je při vědomí a fyzicky konzistentní, tudíž by nemusel předvádět manýry tříletého dítěte, když si uvědomím, že sotva drží oči otevřené a chvěje se po celém těle... byl to povzdech dokonale vyčerpaného chlapce, který po svých neodejde.
"Enervate maxima," udělám drobnou laskavost pro někoho, kdo by se docela určitě nechtěl nechat přenášet, dokud ještě dýchá, před očima spousty zvědavců. Pár okamžiků čekám, než se mi rozplyne mlha před očima. Nerad bych si zkazil svou zmijozelskou pověst, ale Potter bojoval - a bojoval dobře.
"Do Bradavic se vrací malé skupinky vždycky s některým profesorem," dodá Potter a vysouká se na nohy. "Prý aby je mohl ochránit."
Zatvářím se skepticky a Harry pokrčí rameny. "Asi to dobře vypadá před veřejností."
"Budiž. Svolejte nějakou takovou skupinu a vyrazíme."

Přejede mě pohledem a drze se zašklebí. "Pokusím se sestavit nějakou, která na té ochraně nebude moc závislá."
Než stačím přijít na to, jak velké množství stržených bodů bude přiměřené za takovou nehoráznost, Potter už veden pudem sebezáchovy prchne z doslechu a svolává houf studentů k návratu.

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu