Kráska a Smrtijed III. - Červi z ledu a sněhu

17. září 2012 | 06.00 |

Kapitola devadesátá osmá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

Pro souvislosti doporučuji si znovu přečíst předchozí kapitolu Veselý Valentýn.
Vanja zjistila, že je s Harrym, Ronem a Hermionou v Prasinkách, ale vůbec netušila, jak se tam dostala. Na půl cesty k Prasinkám probíhaly zrovna mudlovské experimenty kompatibility magie a elektřiny pod taktovkou Martina Aboneye, nového profesora kouzelných formulí, a ten tedy poslal do hradu Patrona, ať si pro Vanju někdo přijde a doprovodí ji na ošetřovnu. Mezitím se Vanja s přáteli usadila na zemi a sledovala snažení svých spolužáků, a to přesně do doby, než se země začala otřásat a než se stalo něco děsivého.

(Severus Snape)

"Dojdu pro ni," oznámím Brumbálovi. Zřejmě drobná nehoda nebo pokus o humor některého ze studentů - kterého roztrhnu vejpůl, jen co zjistím, kdo to byl - protože kdyby si na ni počkal někdo ze smrtijedů, po svých neodejde. Aboneyův hlas zněl klidně, událost zjevně nebyla tak závažná, aby z něj vyprchalo nadšení z probíhajících pokusů.
"Upozorním madame Pomfreyovou," dodá Brumbál. "Nepochybně se chystá na první várku zkažených žaludků z Medového ráje."
Krátce přikývnu. "Nejspíš to nebude nic víc."
Ještě než stačím vyjít ze dveří, stačí mě zastavit nevinná otázka: "Co jste si provedli s Rolandou, Severusi?"
"Co je ti do našich privátních záležitostí?"
odseknu, ale vzápětí se v duchu prokleju za to, jak jsem mu nahrál.
"Pouze se chci ujistit, že je vše v pořádku," odvětí mírně s nepatrnou, ale zcela nevhodnou stopou zvědavosti. Kdysi pro mě byla závaznou výzvou. Kéž by se alespoň přestal usmívat tím nekonečně iritujícím způsobem...
"Pak tě tedy ujišťuji, že Rolandino ego, dotčené mými názory na její způsob výuky, nevyžaduje ani zdaleka tak akutní intervenci jako zraněná studentka mimo školní pozemky."
S tím jsem konečně propuštěn lehkým přikývnutím, které mi naznačuje, že o tématu neslyším naposledy. Čert vem tu jeho nekonečnou potřebu hrabat se druhým v soukromí.
Zajdu si pro teplý plášť a za chvíli už mířím směrem k bráně nezvykle zeširoka vyšlapanou cestou. Počasí dnes studentům přálo, výjmečně chvíli nesněží a obloha září tou nepravděpodobně modrou barvou, jaká bývá k vidění jen v zimě. Zhluboka se nadechuji čistého, chladného vzduchu a vrací se mi klid. Je podivuhodné, že zrovna Albus mě dokáže tak rychle a spolehlivě vytočit - a to se ani nesnaží.

Už jsem skoro na dohled brány, když mnou otřese šok tak silný, že se takřka neudržím na nohou. Míjíme se právě se třemi studenty, kteří se vracejí do hradu, a vyděsím je k smrti, když ve snaze udržet rovnováhu rozmáchnu rukama a smetu je do závěje.


Poplach, natušení, útok, poplach! Na pár prchavých okamžiků mám pocit, že jsem širou krajinou.
"Vraťte se do hradu, okamžitě!" 
Neohlížím se po těch třech, nepochybuji, že poslechnou. Rozběhnu se vpřed, zcela nemožný způsob pohybu na takové cestě, mimoděk si pomůžu magií a k bráně se blížím dlouhými skoky, které mi pomáhají překonat sněhové jazyky. Srdce mi zběsile tluče na poplach. Bradavické ochrany mohou za určitých okolností vyslat signál, pokud dojde k jejich narušení. Dozvědět by se to měl pouze ředitel. Pokud je nebezpečí tak silné, že jsem ozvěnu poplachu ucítil i já, musí jít o něco skutečně velkého... přesto uslyším ozvěnu křiku dřív, než uvidím, co se stalo.
Cesta vede z kopce a blížím se k široké, stromů prosté proláklině za branou, odkud pak vede cesta dál do Prasinek. Jenom díky své mírně vyvýšené pozici nyní mám alespoň trochu představu, co se děje. Na místě, kde Aboney uspořádal svou demonstraci, spatřím hromadu sněhu, která - ne, není to sníh – nejsem schopen chvíli zjistit, co vidím, a i pak trvá uvědomit si skutečné měřítko té věci.
Věcí.

Není to sníh, jsou to jakási obří stvoření, snad červi, s tělem silnějším než kmen starého stromu a dlouzí desítky metrů. Jejich svíjející se těla vylézají ze sněhu nebo jsou z něj právě vytvářena, pachuť černé magie cítím jako hořký nádech v ústech, podobnou příliš spařené kávě. Jsou bílí, průsvitní až skoro průhlední, s očima do modra žhnoucíma ledovým svitem, uvnitř jejich těl se převaluje jakási mlha, snad náznak vnitřností. Mezi nimi a za nimi spatřím absurdně malé postavičky studentů, pestré a černé cákance barev na sněhu... nemohou zpět do školy, červi jsou mezi nimi a branou, a jediné, co studenti zvládají, je absolutní zmatek. Tu a tam se některý z červů otře o hranice Bradavic a sprška barevných jisker odhalí jejich přesnou polohu. Nic to s nimi však nedělá.
Nepatrná naděje, že mají pouze zastrašit a demonstrovat sílu, se rozplyne, když vidím červa, jak otevře svá kruhová ústa s ostrými rampouchy zubů a spolkne jednoho ze studentů. Jeho tělo je stále vidět, jak se posouvá průsvitným tělem dál... přinutím se zahnat jakoukoli stopu odporu a zděšení, které mne v ten okamžik hrozí zavalit, potlačím veškeré pocity - musím blíž, abych mohl útočit, odsud hrozí, že zasáhnu studenty. Do vzduchu vylétají spousty sněhu, občas někoho zavalí a ještě zhoršují přehlednost celé situace. Křik a jakési podivné hučení, které ty zrůdy vydávají a které nepříjemně vibruje pod kůží, ztěžují soustředění. Zahlédnu chvílemi záblesky kleteb, nezdá se ale, že by měly nějaký účinek.
"Sonorus," zakouzlím na sebe a zařvu: "Utíkejte do Prasinek! Kdo se může přemístit, ať se okamžitě přemístí, starší studenti vezmou tolik mladších, kolik dokážou!" Nadechnu se a pokračuji s vědomím, že na to nemám právo: "Přemístěte je a vraťte se pro další!" Nejsem si jist, kolik z nich mě přes vlastní křik slyší, prásknutí přemístění ze svého místa nemohu slyšet, a i když mám dojem, že se některé postavičky rozplynuly na místě, kde stály, stejně tak za to možná mohla další sprška sněhu.
"Přemístěte se do Prasinek," opakuji a s hrůzou pozoruji, jak se červi snaží studenty obklíčit tak, aby nemohli utéct po svých. Přes svou velikost jsou překvapivě hbití, občas se některý ožene tlamou, ale větším nebezpečím je mohutnost jejich těl, která by pod sebou hravě zamáčkla i Hagrida.
Dosud mám dostatečný nadhled, abych mohl určit, že mezi studenty vytváří dvě hlavní ohniska odporu. Nerozpoznám nikoho konkrétně, ale mihne se mi hlavou myšlenka, že zelené blesky avady budou mít svůj původ ve Zmijozelu, zatímco pestrobarevná směska kouzel bude nebelvírská skupinka kolem Pottera... na avadu by nedošlo, pokud by nevyzkoušeli i všechno ostatní, takže...
"Sectumsempra," zkusím na jednoho z červů, a i když do kouzla vložím hodně síly, ani se po mně neohlédne. "Expeliarmus, dorneo, terfilio, k čertu s tím!" Nemohou být imunní proti veškeré magii, to prostě není možné!
"Bargaterlum," pokusím si zlomit jazyk na zaklínadle, které se rozhodně v Bradavicích neučí, a uhnu stranou, když se pár metrů přede mnou začne otvírat země s dalším z nich. Zasažený červ sebou zazmítá a jsem si skoro jist, že v jeho těle se skví hluboký zásek, jako když udeřím sekyrou do měkkého ledu. "Bargaterlum!" zařvu znovu a snažím se trefit stejné místo. Podaří se mi to, ale následky nedocením, protože se pode mnou vzedme záhyb těla z nich a odmrští mne stranou. Pád není nijak fatální, pouze se zabořím hluboko do načechraného sněhu, ale rázem ho mám plnou pusu i oči a zběsile se snažím vyhrabat za vzduchem a světlem.

(Vanja Grishamová)

Vrhnu se do sněhu pod svýma nohama a začnu ho horečně propátrávat rukama, až mi ostré klovnutí prozradí, kam prvotní výbuch smetl Havrana. Prudce si ho posadím na rameno a znovu ho chytnu, když začně padat, frustrovaně na něj zařvu a vykřiknu, když se zobákem chytí mých vlasů, aby tentokrát udržel rovnováhu. "Circumprotego!" zařvu ze všech sil a obkroužím nejbližší spolužáky, snad dvacet, ne ale víc než třicet.
Štít se rozzáří jasnější než kdykoliv dříve, posílený prstenem i Havranovým přičiněním.
Ron na mě něco křikne, zatímco z Hermioniny hůlky začnou létat chapadla a přitahovat další studenty pod ochranu mého štítu.
"Udržíš to?" zakřičí mi Ron přímo do ucha znovu.
S děsem zůstanu zírat na jedno z monster, které se proti nám rozežene ocasem. Je pozdě odpovídat, uvidíme sami. Periferně vnímám, jak se spolužáci vrhají na kolena a chrání si hlavy, anebo alespoň zavírají oči před nevyhnutelným osudem, a jen zodpovědnost smíchaná s hrůzou mě donutí neudělat to samé.
PRÁSK!
Úder mě donutí udělat krok nazpět a Havran mi zůstane viset na pramenu vlasů a je to právě tahle bolest, která mě donutí vnímat horu sněhu, která po stříbřité kopuli štítu sklouzne do strany a dopadne do místa, odkud na poslední chvíli Hermionino chapadlo přitáhne do bezpečí schoulené děcko.
Ron postoupí kupředu a začne pálit jednotlivá kouzla, snaží se najít nějaké, které by mělo alespoň nějaký účinek.
PRÁSK!
Štít se znovu otřese a Havranovy pařáty mi probodnou kabát v zoufalé snaze se udržet.
"Peggy!" zařvu zděšeně, protože v bílém prachu zahlédnu důvěrně známou postavu. Ani se neohlédne, vrhne se kupředu, upadne na jiný tmavší flek, potom vzduch práskne a ona zmizí.
"Vanjo!" ozve se zoufalý výkřik a další rána do štítu mě donutí klesnout na kolena.
"Tak dost!" Ron skloní hůlku a rozhlédne se kolem sebe, hlas zesílený kouzlem. "Vstávejte! Nic se vám nestane, Vanja má štít pod kontrolou. Jste v bezpečí, tak se začněte snažit pomáhat. Ty! A ty! Hej! Vstávejte z té země, žijete, tak přestaňte předvádět opak! Vidíte tamtoho červa?" Jeho ruka ukazuje na jednu z bestií tak dlouho, dokud mu všichni pod štítem skutečně nevěnují svoji pozornost. "Ohřívací kouzlo se učí v prvním ročníku. Kdo umí vystupňovat jeho intenzitu, tak se o to pokusí. Miřte mu všichni na hlavu, zaklínadlo je 'calfacto'. Všichni společně - tři, dva, jedna, teď!"
Nevím, jestli kouzlí všichni, dívám se na jejich terč, který se pomalu, ale děsivě neodvratně obrací přímo k nám. Když ho zasáhnou žluté paprsky, zastaví se a začne se chvět a já na moment zadoufám, že je to agónie před smrtí, jenže jeho tělo vibruje čím dál rychleji a vzduchem začíná znít čím dál hlasitější tón, který trhá uši.
"Silencio," spíš vytuším, než zaslechnu, a najednou se kolem rozhostí absolutní ticho, které ošklivě kontrastuje s obrazem zkázy všude kolem nás.
"Znovu," zavelí Ron. "Tři, dva, jedna, teď!"
Nový roj paprsků zasáhne červa, dosud rezonujícího na místě. Ten znehybní, smrští kličky svého těla k sobě - vydoluji v sobě své skryté síly a posilním štít na samotné maximum - a vystartuje nečekanou rychlostí proti nám.
Úder není tak silný, jak jsem se obávala, a skrze sníh se mi nedaří zahlédnout, co se děje. Není ten červ náhle příliš krátký?
"Tentaculato!" zakřičí v tu chvíli Hermiona a magické chapadlo přitáhne další oběť bitvy do bezpečí mého štítu.
Ležící postava ale není bezvládná, a když se postaví a oklepe od sněhu, není třeba ani vidět tvář, aby bylo jasné, že tentokrát nejde o dalšího nebožáka, který potřebuje ochranu. Je to Snape.
Rozhlédne se kolem sebe, pohledem pátrá mezi studenty, a potom udělá těch několik kroků ke mně. "Udržíte štít?" zeptá se ostře.
Havran mi leží v klíně, přidržuji jeho tělo volnou rukou, zatímco v druhé pevně svírám hůlku. Cítím se unaveně, jak se snažím udržet štít dostatečně silný, ale ještě mi není na umření. To jen každý úder červího těla mě zarazí o trošku hlouběji do sněhu, ve kterém sedím - ale on mě někdo zase vytáhne, až budu příliš hluboko. "Deset minut," odhadnu nakonec. "Dvacet."
"Někdo ji v Prasinkách proklel," dodá Ron, který spolu s ostatními přestal vyvíjet jakoukoliv snahu o útok.
"Potřebujete okamžitou pomoc?" ani se k němu neotočí.
Zavrtím hlavou. "Nevím, co to bylo." Vzápětí vyheknu, protože na štít dopadne další červ svojí plnou váhou.
"Co máme dělat?" vloží se do rozhovoru znovu Ron, tentokrát naléhavěji. "Jak je zastavíme?"
"Kdo se umí přemisťovat, se okamžitě přemístí do Prasinek a vezme s sebou tolik mladších studentů, kolik zvládne. Kdo bude mít sílu se vrátit pro další, tak to udělá!"
Ron přeletí pohledem pohledem své spolužáky. "A zbytek? Co máme dělat mezitím? Čím je zastavíme?"
"Na lekce černé magie momentálně nemám čas. Povzbuzující kouzlo na slečnu Grishamovou, zahřívací na ty, co to potřebují..." Do štítu udeří červ - ne, polovina červa, zatímco druhá půlka ho těsně následuje. Konečně chápu, co se stalo tomu červovi, který na nás útočil těsně předtím, než sem přišel Snape, a taky je vidět, že nakrájení těch zrůd ničemu nepomůže. "Začněte se přemisťovat, okamžitě!"
Několik studentů s prásknutím zmizí, někdo na mě sešle osvěžující zaklínadlo, Hermiona zavolá Rona, aby jí pomohl pátracím kouzlem hledat další studenty mimo štít, ale je to Snape, který neustále poutá pozornost všech. Když napřáhne hůlku a na okamžik zavře oči, začne kolem houstnout vzduch a snad i vonět ozon, jako by se schylovalo k nebezpečné bouři. Havran sebou cukne a zatřepotá křídly, aby lépe viděl, a ačkoliv se mnou ani na moment nepřeruší kontakt, vsadila bych se, že by chtěl jít pomáhat svému bývalému pánovi.
"Bargaterlum!" zahřmí Snape a zatímco se jedna z červích polovin rozpadne na další dvě půlky, všichni pod štítem se zachvějí odporem. Skutečná černá magie, bez vší pochybnosti.
Jeden z mrzimorských sedmáků se v tu chvíli zvedne, pokročí k hranici štítů, drobně zaváhá... a napřáhne hůlku. "Bargaterlum!" V druhé červí polovině se objeví hluboký zářez a ten kluk se bez ohlédnutí jen napne v ramenou, když od něj všichni ucouvnou. "Bargaterlum!"

(Severus Snape)

Krátce pohlédnu na postavu po svém levém boku. Jakub Drever? Má jeho nečekané znalosti na svědomí vlastní dědeček, nebo knihovna starého rodu jeho zmijozelské přítelkyně? "Držte hůlku takhle," předvedu v rychlosti na vlastní, "jinak se příliš rychle vyčerpáte." Zjevně teoretik bez špetky praxe. Oba víme, že nás čeká malý pohovor... až tohle všechno skončí. Jestli přežijeme.
"Grangerová!" zařvu, když se otáčím zpět a mezi obřími těly spatřím něco zeleného a hnědého. Pokouším se červa nadzvednout a udržet ve vzduchu, odstrčit ho alespoň trochu stranou, ale váha jeho těla a setrvačnost jsou nekompromisní, hůlka mi málem vyletí z rukou, neúprosný tlak... přibudou mezi námi dva třeťáci, jeden má rozdrcenou nohu a rychle upadá do šoku, vyráží ze sebe podivně nehlasné, tenké kvílení, druhý vyvázl bez zranění, rukama si svírá hlavu a odmítá se hnout.
"Přednostně přemístit!" houknu dozadu, kam se právě někdo vrátil z kolečka do Prasinek. Kolik přemístění může zvládnout student? Tři, čtyři? Je to blízko, ti starší snad pět... sníh kolem nás rudne krví, nějaký dívčí hlas začne neartikulovaně ječet, ozve se plesknutí. Chvatné hovory, které vnímám jen jako hučení na pozadí.
"Starfilio," zkusím další černé zaklínadlo, ale červa to ani nezpomalí. Takže zpět ke krájení, plátkování, co potom, nastrouhat? "Bargaterlum!" Čtvrtinu červa již lze na okamžik zadržet expeliarmem, pod jeho útokem se neotřásá zem pod nohama a štít kolem nás uspokojivě drží. Takže na čtvrtiny... po Lindenbergovi zbude pouze krev ve sněhu a konečně ztichne to nervy drásající kvílení. Nevím, kdo ho odnesl, a nemám čas to sledovat.
"Pokračujte," zavolám na Drevera. "Až nebudete moct, přemístěte se. To je rozkaz!" Velice nerad bych viděl, že se v hysterickém vytřeštění z užití černé magie vyčerpá natolik, aby tu zůstal. Zesílím hlas: "Nebojujte, přemístěte se, jakmile budou mladší pryč!" Kývnu na dalšího Mrzimora: "Pomozte mu," a ten na okamžik zmateně zamrká, než zvedne vlastní hůlku. Slyším za sebou sled povzbuzujících zaklínadel, zatímco pronikám štítem ven a do uší mi znovu udeří ten podivný červí řev, ne již tak souvisle hluboký jako před tím. Zdá se, že menším částem červů bez potíží narůstá na řezu nová tlama, jen tón, který vydávají, je o něco vyšší. Potácím se ve sněhu směrem, kde tuším další houf studentů, když mi přímo pod nohama vybuchne zem a smyčka červího těla mě znovu vymrští do vzduchu.
Rychle ztrácím orientaci, všechno je bílé, takhle to musí vypadat, když někoho zavalí lavina v horách, kolem se mihne tlama plná zubů, obří mihule v odstínech ledu. Dopadnu na zem a okamžik jenom lapám po dechu, něčí ruce mě zvedají a já vidím, že jsem našel své Zmijozely. Částečně se kryjí terénní nerovností, štít vytváří jen nárazově v případě nejvyšší potřeby. "Přemístěte se pryč!" zařvu na ně.
"Pane profesore," začne jeden ze studentů, pak si ale obejme rukama hlavu a okamžik čeká, než dozní zařvání nejbližšího červa. Až když na mě znovu pohlédne, poznávám Pottera. "Kdo mohl, přenesl ty menší. Zkoušíme bojovat, ale nic-" Před námi se vztyčí jedna z bestií. "A támhle jsou..."
"Bargaterlum!" zahřmím a k mému nesmírnému úžasu se tentokrát červ nezačne rozdělovat na šířku, ale na délku. "Bargaterlum maxima!" Před očima se mi zatmí a pár okamžiků trvá, než jsem opět pánem svého těla.
"Hustý," zazní za mnou užasle. Nehodlám nyní poukazovat na nevhodnost Potterova slovníku, zvláště když sám chvíli jen zírám na dva podstatně štíhlejší červy, očividně už ale opět plně funkční.
"Hej, Avery, víš, co zkusíme?"
Neslyším podrobnosti, někdo se vedle mě přemístí, další zařvání, prásknutí, mizí poslední z mladších studentů, zůstali jen ti, kteří chtějí bojovat. Mohu se jim pokusit rozkázat, ať se přemístí pryč. Nebo se mohu rozhodnout, že jde o svéprávné a momentálně se o sebe postarat schopné jedince, a zkusit hledat další. Ačkoli jsou kolejní skupinky promíchané, chybí mi Havraspáři - a ti tu nepochybně byli všichni, kdo mohli. Tedy velký podíl mladších... Rychle obhlédnu Zmijozely. Zachariáš by měl být schopen zakouzlit černomagické zaklínadlo, ale zároveň je tu jediný, kdo zvládne dostatečně silný štít. Tedy až na Pottera, který ale zrovna zkouší červy pokropit vodou z důvodů, které jsou patrně jasné jenom jemu.
"Pane, támhle jsou další, snažíme se k nim dostat," zakřičí mi někdo do ucha a bezejmenná ruka ukazuje k další hromadě sněhu. Nevidím nic, ale přikývnu a vyrazíme tím směrem. Zem se nám pod nohama zachvěje nárazem obřího těla a nad hlavami proletí něco, co patrně kdysi bylo stromem.
Nemůže to být víc než dvacet, třicet metrů, ale bojujeme o každý z nich. Nemohu se zbavit představy, že jsme jen ingredience v obřím kotlíku, kterým někdo zběsile míchá... pak v náhodné chviličce klidu proběhneme závějí a najdeme velký houf velice vyděšených Havraspárů. Vládne tu chaos, část se choulí v jednom velkém chumlu, zběsile se drží jeden druhého a je problém je oddělit, aby mohli být přemístěni. Slyším křik ze strany, která je nám vzdálenější, tam jsou zřejmě ranění. 
"Přemístěte je!" zakřičím na Zmijozely, dva z nich s tím už začali, zbylí se přidávají. Harry s Averym a ještě někým, koho v kapuci nepoznávám, zatím zkouší červy zabrzdit tak, že je pokropí vodou a zmrazí. Potter mi zběsile ukazuje, že to zřejmě funguje, ale je potřeba, aby byli menší, takže opět zdvihám hůlku.
"Bargaterlum!" Zářez je mělčí, už jednoho červa nezvládnu na dvě, ale spíše na tři rány.
"Snape! Nic na ně nezabírá!" zakřičí vedle mě někdo. Ohlédnu se. Aboney. Bledý jako smrt, kůži na tváři má sedřenou, jako by ho někdo vlekl po sněhu. Nejspíš se tak stalo.
"Jenom černá magie," zakřičím v odpověď. "Vy přemísťujte!"
Přikývne. "To děláme." Vidím mu na očích, jak chce říct, že je to málo, že přeci může být něco víc, čím může přispět - ale sám je schopen vzít tři studenty naráz, pokud spolupracují, a to je teď to nejlepší, co může dělat; naštěstí dál nezdržuje. Další prásknutí a znovu mám společnost, tentokrát nečekanou a nikoli vítanou. Zdvihnu hůlku, ale není to na červa.
"Severusi, zadrž!" Plavé vlasy jí ve větru planou kolem hlavy jako svatozář, zběsile žhnoucí oči v bílé tváři křičí naléhavostí. "Pomůžu ti..."
"To ty? S kým?" Mám chuť popadnout Narcisu pod krkem a zatřást s ní, nepochybuji ani na okamžik, že tohle je nějaká pomsta zbylých smrtijedů, ubohá, příšerná pomsta na dětech...
"Ne, to jsme nebyly my! Přísahám! Pomůžu ti - děti..." Věřím jí vlastně okamžitě - musím - ať už se tu ocitla z jakéhokoli důvodu, za tímhle nestojí, to není její styl, naprosto se to neslučuje s její povahou. "Abigail přemísťuje ty malé," řekne ještě. Goylová, zde? Ale to později... Upadneme oba, když červí ocas udeří těsně vedle nás. Pár okamžiků není slyšet nic, ani jekot zděšených dětí, jenom řev červa. Jsme obklíčení.
"Bargaterlum!" máchnu hůlkou a Narcisa zaklínadlo zřejmě rozpozná, protože její jasný hlas následuje vzápětí.
Nemám příliš přehled, co se děje za našimi zády, když bok po boku s Narcisou vysíláme jednu kletbu černé magie za druhou. Pak se stane něco neuvěřitelného. Jeden z menších červů, zhruba pětina původní obludy, přímo před našima očima náhle strne, a pak se rozprskne v gejzíru ledových střepů. Ohlédnu se po Potterově skupince, napůl zapadané odletujícím sněhem. Viditelně jásají, tryská od nich voda, modrý blesk může být jedině mrazící kouzlo, potom přichází na řadu Potter, samozřejmě, je mezi nimi s náskokem nejsilnější, s tříštivou kletbou. Ozve se zvuk, jako by explodovala skleněná hora, a další malý červ se rozletí. Není reálné tuhle bitvu vyhrát, pokud se nám rychle nedostane další podpory, na to je jich příliš mnoho, ale je to konečně alespoň nějaký způsob, jak se pohnout kupředu...
"Bargaterlum!"

(Vanja Grishamová)

Už před drahnou chvílí mě napadlo, že jsem unavená a že dlouho se štítem nevydržím. Mám pocit absolutní prázdnoty a pohybuji se na hraně příšerné bolesti hlavy, tiché hučení v uších mi dává jasně vědět, že to nebude nic příjemného, až to propukne. Někdo na mě sešle další povzbuzovací zaklínadlo a ta trocha síly, která mi dobude, je přesně tolik, aby mi po tvářích začaly téct slzy. Nebo je to možná jen sugesce a roztátý sníh? Někdo mi dá napít a trochu mě poleje, protože nemám volnou ruku, kterou bych si skleničku přidržela u rtů.
Snapeovi jsem řekla, že se štítem vydržím deset minut, maximálně dvacet. Ten čas už přece musel uplynout! Proč tu není nikdo, kdo by mě vystřídal, kdo by mi pomohl? Spolužáci znatelně ubyli a štít jsem zmenšila na nutné minimum, abychom se pod něj všichni vešli, ale nikdo další se k nám již nepřemisťuje, my jsme tu prostě zbyli.
Kde jsou všichni učitelé? Nemůžou nás tu nechat zemřít! Věřím tomu... chci tomu věřit... věřím.
"Ti červi se stahují k nám," zašeptá někdo. Zdvihnu pohled, ačkoliv i to mě stojí sílu, a přibližující se sněhová stěna mi na náladě nepřidá.
"Hermiono!" Ronův výkřik protne vzduch a naděje, která v něm zní, je tu zcela nepatřičná. "Tamten červ zmrzl a vybouchnul! Viděl jste to někdo? Viděl?"
"Aquamenti! Friges!" vykřikne Hermiona a červ, který je nám nejblíže, zledovatí, jenže ho to nezastaví.
PRÁSK!
Mám pocit, že mi unikl sten, ačkoliv si už ani tím nejsem jistá. Ten náraz byl silnější než kdy dřív, muselo to být tím ledem... Zavzdychám, abych na sebe přitáhla pozornost Jeremiáše, a ten na mě znovu sešle osvěžující zaklínadlo. "Havran," zašeptám. Jedno kouzlo pro něj a udržet štít je zase o něco snazší.
"Bombardo!" vykřikne Ron, když se červ chystá k novému útoku.
"Začal praskat... všichni dohromady! Martine, Adele, Franzi, no tak!" Hermionin hlas si nedokáže získat tolik pozornosti, všichni dál přihlížejí blížící se zkáze.
"Všichni dohromady!" vykřikne frustrovaně Ron, hlas zesílený kouzlem. "Prokleju každého, kdo nepomůže!"
Funguje to, všichni namíří hůlky... "Bombardo!"
Jsou na něm vidět praskliny, ale nestačí to, řítí se znovu na nás, je tady, v očekávání nejhoršího přivřu oči... červ se rozpadne, když do štítu znovu narazí, a k mému nezměrnému údivu nás nezabije.
Kolik úderů ještě? Kolik budu schopná vydržet?
Jedna čtvrťačka náhle vykřikne a svůj ječák nechá zaznít v dlouhém tónu, nad hlavu vystřelí červené jiskry. Všichni se po ní ohlédnou, a teprve když sledují směr jejího pohledu, spatří, co vidí ona - postavy na košťatech jednoznačně směřující na bojiště.
Dvě z nich se oddělí, zamíří k nám, jsou to profesoři, kteří konečně dorazili. Co jim tak trvalo? Hermiona po nich chňapne chapadly, aby je dostala přes štít, a do sněhu značně nedůstojně přistane Hoochová a jedna z nových profesorek.
"Štít!" zaprosím zoufale a v duchu se bičuji, abych vydržela ještě tu chvíli, než mě některá z nich vystřídá, než mi některá pomůže...
"Circumprotego!" vykřikne Hoochová a v kopuli mého zaklínadla se objeví další.
"Je to moc slabé!" vykřikne Hermiona ve chvíli, kdy poprvé od začátku bitvy skloním hůlku. Ještě musím - musím... už vím, stáhnu si prsten a doklopýtám k profesorce, uchopím její volnou ruku a přidržím ji, když se chce vztekle vysmeknout, navleču jí na prst svůj artefakt a pak stihnu udělat už jen dva kroky, než vyzvracím všechno, o čem jsem ani nevěděla, že jsem ten den snědla. Do těla se mi rychle dostává třas a v tu chvíli se stanu zcela postradatelnou, protože bych nebyla schopná vykouzlit už ani jednoduché lumos.
Shuaová nemešká, popadne dva první studenty a přemístí se s nimi pryč.
"Aquamenti! Friges!" vykřikne někdo.
"Bombardo!" přidá se k němu sbor jiných hlasů.
"Aquamenti! Friges!"
"Bombardo!"
S pozadím temného hučení a práskání ran a kouzel to zní skoro jako píseň. Labutí píseň v zimě, ve vzduchu kvetou sněhové květiny a nářek tvoří druhý hlas.
Prásk! Není to úder o štít, je to zvuk přemístění, objeví se Shuaová s vyděšeně se tvářícím cizím mužem, oba popadnou nějaké spolužáky a zase zmizí.
Prásk! Tentokrát přijdou čtyři, cizí žena mě zdvihne do náruče a se zatočením nás vtáhne do meziprostoru, vypadneme v Prasinkách.
Náves je plná dětí, polehávají na matracích nebo posedávají ve skupinkách, někteří pláčou, někteří se třesou, někteří mlčí a ani se nehnou. Dopadnu na matraci a přitáhnu si deku ležící u nohou. Když zavřu oči, začne se se mnou svět točit a musím sevřít ruce v pěst, abych měla pocit, že se držím, že jsem na místě a v bezpečí. Jestli ty červy někdo vykouzlil úmyslně, aby pozabíjel co nejvíce studentů, měl by zaútočit teď právě na tohle místo. Bezbranné studenty tu ošetřuje jen hrstka dospělých, zatímco se zbytek zdejších obyvatel schovává ve svých domech a se záclonkami vyhrnutými vše pozorují skrze okna.
Nadzdvihnu se a musím chytit Havrana, aby ze mě nespadl, podivně rychle dýchá a chrčí, a rozhlédnu se, snažím se zahlédnout tváře. Vidím Peggy a vidím i Petru, spatřím některé lidi z koleje, ale nikde nevidím Harryho. Co je s ním? Nemohl tam přece zůstat. Ještě bojuje?
Znovu klesnu, přijde ke mně Noah a nabídne mi pití a čokoládu, zavřu oči, svět se točí, mráz i magie nás nechává vyčerpané a žíznivé.
Viděla jsem hodně bolesti, ale neviděla jsem nikoho umřít. Smrt obcházela blízko, a kdyby mi Snape sebral magický prsten poté, co mi vyléčil hlas, nejspíš bych ji potkala osobně, já a spousta lidí, krčících se pod mým štítem.
Kdy se ze mě stal válečník? Copak je běžnou praxí, že školáci musejí bojovat, aby si zachránili své životy? Byla náhoda, že si právě moji rodinu vybral pomatený šílenec ke svému vražednému řádění, ale co ten zbytek? Výlet do Prasinek s následným únosem, největší bitva v novodobých dějinách, do které jsem se zamotala pouhou náhodou, cesta do Afriky, sněžní červi? Kdy to skončí?
Nechci bojovat, napadne mě - a náhle mi to připadá jako zcela nová myšlenka. Chci být jednou z těch dívek, které se strachy choulily ve sněhu pod štítem a někdo jiný je chránil. Jenže kdo by je chránil, kdybych tam nebyla já? Kdo by chránil mě?
Znovu otevřu oči a rozhlédnu se po sluncem zalité vesnici. Asi to tak má být. Nelze vzít zpátky uvědomění, že dokážu bojovat, s tím budu žít do konce života. Otázkou je, jestli je to dobře, nebo špatně.

(Severus Snape)

Do ochraptění křičím zaklínadla, ta slova pálí v krku a vibrují špičkami prstů. Po jednom boku mi stojí Narcisa, drží se překvapivě statečně. Rty má rozpraskané do krve zimou, je bledá a s temnými stíny pod očima, po čele jí stékají kapky krve a drahý kožešinový plášť má potrhaný. Kolem paní z Malfoy Manor by v téhle chvíli mnozí hosté z odpoledních čajů v bleděmodrém salónku prošli bez poznání. Hlas jí však dosud zní pevně, i když stále častěji poklesává v kolenou a trvá jí déle, než se dokáže znovu zdvihnout. Po druhém boku se mi náhle zjevil Aboney a převzal na sebe nezbytnost čarovat štít proti přímým útokům. Nepatrnou částí své mysli se stačím zabývat tím, jakou má nezvyklou podobu a zvláštní lesk, než mi dojde, že nečaruje štít jako takový, ale přeměňuje sníh. 
Netuším, co se děje za mými zády, mohu jen předpokládat, že řady dětí řídnou. Jen výjimečně zaslechnu prásknutí přemístění, červi jako by se stahovali k nám a mohu jen doufat, že je to proto, že ostatní skupinky studentů se již podařilo dostat pryč.
Potterův monopol na záchranu světa zjevně trvá a způsob, jakým likviduje červy, se stačil uchytit i mezi ostatní obránce. Brumbál bojuje z koštěte, chvílemi ho zahlédnu nad námi nebo mezi svíjejícími se těly, podle sytě zeleného pláště je snadno k poznání. U ostaních si nejsem jist totožností, jsou to jen černé stíny, nemám možnost se po nich ohlížet. Nevím příliš ani jak vlastně postupujeme, přes vířící sníh a těla zvířat nemohu mít dobrý přehled. Se sílící únavou a magickým vyčerpáním se obrazy boje začínají stávat pouhým snem a řev v rytmu srdce pulsuje v uších...
"Severusi!"
Někdo mi křičí do obličeje - Narcisa, a já si uvědomím, že mi chybí posledních pár chvil. Usnul jsem? Ten lehký šok mě vyburcuje k nové aktivitě. Právě včas, abych viděl, jak červ, který je k nám nejblíž, vybuchuje. Aboney už štít zakouzlit buď nestihne, nebo je slabý, ale několik neuvěřitelně ostrých střepin ledu se dostane až na nás. Ucítím je, ale přes oblečení mi nemohou ublížit. Zato Narcisa zakvílí a ruce si přitiskne na tvář, padne na kolena.
"Přemísti ji," zakřičím na Aboneye, trochu zaváhá, pak ji ale popadne a oba zmizí. Nemá smysl, abych tu zůstával sám, většinu času bych plýtval silami na štít. Rozběhnu se - je to klopýtavá parodie na rychlý pohyb vpřed, plná klouzání a padání - a hledám Potterovu skupinu. Zůstali dva, ne, je to jinak, studenti jsou už pryč, zůstal Potter a s ním Osadča, drží štít, očividně vyčerpaná, zatímco Potter kouzlí svá neuvěřitelně silná tříštivá kouzla.
Měl bych mu říct, aby vypadnul. Nemůžu nechat bojovat studenta... ale nechám, samozřejmě; opět.
"Jsou v bezpečí?" odezírám mu ze rtů, když na mě pohlédne. Pokrčím rameny. Přikývnu, když vidím děs v jeho očích. Nechám si celé dva nádechy a výdechy k odpočinku a pak zdvihnu hůlku, abych mu nakrájel dalších pár kousků na zamražení. Zvláštní, opravdu jsem si myslel, že nejhorší část dne bude hovor s Rolandou "o nás".
Pár okamžiků ticha, kdy se boj zdánlivě vzdálil od nás pryč, a podíváme se po sobě skoro s překvapením, blíží se snad konec...? Bylo to však jen kratičké ticho před další bouří, jeden z nich se nás snažil obejít a povedlo se mu to, jsme uvěznění ve smyčkách těla obzvláště velkého červa. Osadča se klepe vyčerpáním, jenom díky tomu, že jsme těsně vedle sebe, zaslechnu její vzlyknutí: "Promiňte!" a vzápětí zmizí. Spadneme s Potterem na jednu hromadu, ledové tělo se pod námi převaluje, snažím se udržet nahoře, protože sklouznout pod něj znamená smrt. Potter vykřikne a podle toho, že mě popadne oběma rukama za plášť, soudím, že mu vypadla hůlka. Přemístit nás oba v tomhle chumlu nepřipadá v úvahu. 
"Seco!" zakřičím a zabořím žhnoucí konec hůlky do červa. Krájí ho tak snadno jako nůž máslo a na okamžik propadám hrozné představě, že nás ani nemusí spolknout, protože spadneme proláklinou do jeho těla a to se za námi zase zavře...
"Chyť se!" Nevím, kdo je to, ale mihne se mi nad hlavou koště a Potterova váha mizí, ozve se prásknutí a prázdné koště odletí někam do sněhu. Natáhnu ruku. "Accio hůlka Harryho Pottera!" Vklouzne mi do ruky vzápětí, okamžik si pohrávám s myšlenkou přeměnit si ji na meč, ale je to bláhové, proti takovému protivníkovi by to byla sebevražda. Využiju vhodného záchvěvu těla a sklouznu do sněhu, prodírám se stranou, aby mě nerozmačkal.
"Bargaterlum!" Cítím hlubokou a upřímnou touhu, abych už to zaklínadlo nemusel znovu opakovat.
Shuaová. Bojuje překvapivě dobře a bez váhání mi poskytne štít, když si uvědomí, že moje útoky jsou silnější než její. Vrátí se Aboney. Vrátí se Narcisa s rudým šrámem na tváři v doprovodu korpulentní ženské, kterou hned nepoznávám - ostatně sotva ji přelétnu očima - ale uvědomuji si po chvíli, že to musí být Abigail Goylová. Smrtijedské ženy zjevně dávají přednost ochraně dětí před pomstou. Přibude Rolanda, která přilétla na koštěti, a zpět se přemístí Osadča, která za tu chvíli buď stačila pookřát, nebo si sehnat povzbuzující lektvar. Určitě bych v hlubinách pláště také nějaký našel, ale žádná chvíle není dost dlouhá na to, abych začal ztuhlými prsty pročesávat kapsy.
Naše spolupráce je překvapivě efektivní, bojujeme sehraně, místo seznamovacího večírku pro nové kolegy malá společenská hra stmelující kolektiv... uvědomuji si náhle, že mi ubylo cílů, že jsem už dlouho neviděl celého červa.
Další prásknutí přinese Harryho, přesněji řečeno Averyho, který s sebou přemístí Harryho, Avery má tolik slušnosti, aby se tvářil omluvně, oba se ale vzápětí dávají do boje, Harry s kdo ví čí vypůjčenou hůlkou. Shuaová se snaží začít hádat, ale ostatní na to silami neplýtvají. Hluk a řev je dosud příliš silný, než abychom na sebe mohli snadno i křičet. Popojdu k Harrymu, abych mu vrátil jeho vlastní hůlku, když tu se pode mnou otřese zem a vyletím do vzduchu. Všechno se zpomalí a já pozoruji sám sebe, jak po krátkém letu vzhůru začnu padat dolů, plášť kolem mě vlaje, a já padám přímo do široce rozevřené tlamy ledového červa.

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu