Kráska a Smrtijed III. - Veselý Valentýn

2. červenec 2012 | 06.00 |

Kapitola devadesátá sedmá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

V úvodu bychom chtěly poděkovat Heji za její fanart ke kapitole Pro život vás všech. Díky!
Tímto dílem se s vámi na další dva měsíce rozloučíme. Čtenáři se nám rozjeli na dovolené a my je hodláme vzápětí následovat, a proto se na další díly můžete těšit zase v září. Nicméně najdete-li si přece jen přes léto čas sem nakouknout, možná se dočkáte překvapení od Mae, jejíž tvůrčí duch ještě zdaleka není vyčerpán.
Pěkné léto!

Nerla a Mae

(Vilemína Červotočková)

Po prefektech z Mrzimoru zaklepou na dveře sborovny prefekti z Nebelvíru. Hermiona přinesla velmi pěkně připravený pergamen, na který sepsala pokroky všech ročníků v Obraně - Severus na ni ale sotva pohlédl, když jí ho vyškubl z ruky, a vzápětí se pustili s Gabrielou do debaty na téma "proč jednotlivé koleje dosahují tak rozdílných výsledků při samostudiu”. Samozřejmě, že soudit studenty podle kolejí je ošidné, ale co jsem tak ze svého křesla vyslechla, průměr vypovídá mnohé. Havraspáři vesměs pokročili v souladu s učebnicí. Zmijozelové vykazují velkou praxi, dobře jsem viděla, že starší studenti doučují ty mladší, aby se mohli skutečně účinně bránit i útočit, vynechávali vše nadbytečné. Mezi Nebelvíry jsou velké rozdíly, část jich předmět vypustila úplně, část se věnovala praxi v rámci toho jejich kroužku. Tam se něco naučili i někteří Mrzimoři, ale obecně se soustředili na jiné předměty.
"To nemůžeme do konce roku stihnout,” mračí se Gabriela. "Madam,” otočí se k Minervě, "souhlasila byste, abych jim přidala pár hodin navíc? Rozložila bych je pro jednotlivé ročníky do konce roku, takže bych učila dvě tři hodiny týdně navíc...”
"S tím počkejte, až se dozvíte, co jsme na vás vymysleli,”
nezdrží se Minerva úsměvu. "Víte, ještě nemáme obsazenou astronomii, studia mudlů, runy, latinu...”
"Jak to vypadá s numerologií?”
vloží se Severus.
"Martin skutečně souhlasil, zatím se jí ujme. Gabrielo, jde zejména o ročníky, které mají před zkouškami. Neustálé suplování činí výuku velmi nekonzistentní. Jste zkušená učitelka - myslíte, že byste dočasně zvládla předmět navíc? Samozřejmě ne všechny ročníky. Uvažovala jsem ve vašem případě o runách, měla jste tam velmi pěkné výsledky.”
"Runy už bych po těch letech špatně zvládala, ale nejmenovala jste latinu? Té bych se mohla chopit.”
"Severusi, na ty runy skutečně někoho potřebujeme! Ty je přeci také ovládáš? Viděla jsem, že v nich máš některé recepty.”
"Já už učím celou teorii kouzel.”
"To jsou jenom dva ročníky.


"Plus dvě třídy mladších Havraspárů, kteří si na začátku roku zažádali o výjimku.”
"Nemáš už vůbec žádnou volnou kapacitu? Ani na astronomii? Stejně v noci strašíš po hradě.”
"Odmítám vyučovat předmět, kvůli kterému bych běhal ze sklepení na nejvyšší věž. Když už se dělíme s profesorkou Shuaovou o dva předměty, mohu s ní vzít napůl i latinu, ale za cenu, že se bude učit do pozdního odpoledne a spojíme celý ročník do jedné třídy - zrovna u latiny by to možné bylo, na rozdíl od lektvarů. A geminia před tabuli postavit nemohu.”
"O tom jsem četla! Vykouzlit vlastního geminia - ukážete mi to někdy?”
"Jestli dovolíte, budeme se ještě chvíli věnovat latině.”
"Vilemíno,”
otočí se na mě Minerva, "ty jsi přeci také studovala runy!”
"Ach,”
zatvářím se na svých sto let, "to už je půl století dávno. Víte, že na studia mudlů byste mohli říct Martinovi? Skloňuje poslední dobou slovo 'žárovka' ve všech pádech.”
"Neodváděj řeč, Vilemíno,”
nenechá se Minerva umluvit, "o Martinovi vím, domluvil na prasinkový víkend nějaké mudlovské experimenty..."
"Pak doufejme, že ho někdo upozornil, aby pana Pottera vzal na řadu jako posledního,"
ušklíbne se Severus. "Vyhodí mu do vzduchu celý generátor."
"Co je to generá - "
"Vážení!"
zesílí Minerva hlas. "Severusi, celé to byl tvůj nápad, tak mi to tu teď nesabotuj." Pozdvihne obočí. "Víš, že jsi právě složil Harrymu kompliment?"
"Pouze jsem poukázal na jeho do nebe volající neschopnost pracovat efektivně s vlastní magií. Vilemína by mohla pohlídat prváky v pondělí ráno, procvičovat mohou pro mě za mě třeba pravopis - Merlin ví, že to potřebují jako sůl."
Musím se smát, i když si dávám pozor, aby to nebylo moc znát. Když už se Severusovi vrátila chuť organizovat všechny kolem sebe, je s ním všechno v naprostém pořádku.
"Generátor znám z věštění, je to taková krabička, vyhazuje náhodně karty s čísly..."
"Jestli si ty runy někdo nevezmete dobrovolně, zajdu si ho za Sybilou vypůjčit."

(Vanja Grishamová)

"Vanjo!"
Zaostřím na svět kolem sebe a zvedne se mi žaludek. Vzduch je naplněn halasem a vůněmi a moje hlava hrozí explodovat.
"Vanjo! Co je s tebou?"
Za loket mě drží Hermiona a Harry na mě upírá ustaraný pohled.
"Co?"
"Co se ti stalo?"

Rozhlédnu se. Sedím u Tří košťat, v Prasinkách, a jen Merlin ví, jak jsem se tu ocitla.
"Tak co, dobrý?" přisedne si k nám Ron s plnou sklenicí máslového ležáku. Žaludek se mi zahoupe a musím zavřít oči, abych dokázala nevolnost přemoci.
Prasinky. Prasinkový víkend. Valentýn, což by vysvětlovalo, proč mám na sobě svoje nejlepší oblečení.
"Co se stalo?" zeptám se tentokrát já, protože mi není vůbec nic jasné.
"Dlouho jsi nešla, tak pro tebe Hermiona došla," vysvětlí mi Harry a pořád se tváří ustaraně.
"Seděla jsi pod umyvadlem a vůbec nevnímala, co se děje kolem," doplní Hermiona.
"Co? Kde?" Pořád nic nechápu.
"Na záchodech... měli bychom se vrátit do Bradavic a vzít ji na ošetřovnu," obrátí se Hermiona k Harrymu.
Nemám dokonce ani náladu se ohradit, že sedím přímo mezi nimi, a jen přikývnu. Harry mi podá kabát, zatímco Hermiona platí. Zamotá se mi hlava, když si stoupnu, a musím se držet Harryho, abych dokázala projít mezi stoly.
"Nemohl ti někdo otrávit pití?" zauvažuje Ron. "Někteří Smrtijedi by tě určitě rádi dostali..."
"RONE!" okřikne ho Hermiona šokovaně.
Vyjít na ulici je jako vejít do světla. Je všude, oslňující, bodavé, intenzivní, sluneční paprsky se odrážejí od zasněžených cest a snaží se mi vypálit díru do sítnice. Jen krátce se zatmí, na nebi se objeví tmavý flek a pořád se zvětšuje, jako by chtěl celou oblohu pozřít, a potom se změní v Havrana a usadí se mi na rameni.
"Finite!" zakráká a šťouchne do mě zobákem.
Ron se málem udusí koláčkem, který zrovna jí, Harry se zatváří zamyšleně a jen Hermiona přimhouří oči a nakonec proti mně mávne hůlkou: "Finite."
Nestane se nic.
"Na některá prokletí by to stejně asi nestačilo. Vážně si nepamatuješ, co se stalo na těch záchodech? Nemohl tě tam někdo proklít?" Zatímco na mě Hermiona mluví, pokusí se Ron odtáhnout Harryho stranou.
Nepovede se mu to, a tak jen ztiší hlas: "Nemůže, no víš, jak jste... na ošetřovně... jsi říkal... nemůže být - to?"
Hermiona se nadechne k dalšímu výkřiku a potom zase sklapne, aniž by vydala hlásku.
Je mi to jedno. Kladu nohu před nohu, mžourám do slunce a těším se na přítmí svojí postele. Brzy vyjdeme z Prasinek a přičleníme se ke spolužákům, kteří svorně míří k hradu. Nebo...?
"Aboney má teď ty svoje mudlovské experimenty, třeba nám pomůže," ozve se Hermiona, jejíž myšlenky se ubírají podobným směrem.
Cesta vede občas skrze několikametrové závěje sněhu, občas po udusaném povrchu, ale zanedlouho spatříme obrovskou odklizenou plochu, na které se už hromadí ostatní studenti. Trochu stranou se zabývá profesor nějakou tmavou bednou, ze které vede spousta drátů.
"Pane profesore," zamíří k němu Hermiona ihned a počká si, než jí začne věnovat dostatek pozornosti. "Vanje je zle a je dezorientovaná a my se bojíme, jestli ji v Prasinkách někdo neproklel."
Profesor nejprve pohlédne na mě a potom začne pohledem pátrat v davu studentů. "Z učitelů jsem tu sám. Pošlu Patrona do školy, aby si pro ni někdo přišel, nemůžu tu nechat studenty samotné. Vydržíte ještě chvíli, Vanjo?"
Přikývnu a nechám se jím odvést opodál, kde mě usadí na vyčarovanou deku."Expecto patronum," nechá objevit malého stříbřitého ptáka, který okamžitě zmizí ve slunci. "A zatím se dívejte."
Harry si přisedne ke mně.

(Severus Snape)

"Severusi.”
A to to bylo ještě před chvílí málem příjemné sobotní odpoledne.
Odložím brk a promnu si unavené oči. Množství esejí a úloh ze čtyř různých předmětů se pomalu stává nezvládnutelným, i když jsem zaměstnal prefekty nad pracemi dvou nejmladších ročníků. Pro tři předměty ze čtyř nemám žádnou přípravu a kvůli tomu, že nestíhám kontrolovat kvalitu lektvarových přísad pro studenty, mírně vzrostl počet explozí. Kingsley by si měl s dalšími přírůstky rozhodně pospíšit. Nebo Albus, konečně.
"Rolando, mám práci.”
"Minerva mi hodila na krk studia mudlů,”
řekne Rolanda, a i když popojde od dveří ke stolu, neposadí se. "Zřejmě jako trest za všechny mé žádosti o nová košťata.”
"K věci,”
zavrčím.
"Charitin kabinet, kde bych předpokládala najít nějaké materiály, je dosud zavřený. Já ta kouzla nepřekonám, skřítci mi jsou ochotní něco donést, ale ne ho otevřít a těžko jim popíšu co... řeknu Albusovi, jestli máš moc práce.”
"V pořádku, udělám to,”
vstanu a natáhnu ruku pro plášť. Leží za Rolandou na pohovce a ona to gesto v první chvíli pochopí jinak, než jak bylo míněno, a pohne se směrem ke mně, ruce se už už začnou zvedat, aby mě objala, ale ještě než kolem ní proletí ten nešťastný kus oděvu, stáhne se zpět a zjevně lituje své unáhlenosti. Víc než cokoli jiného mě přesvědčí, že tu záležitost mezi námi musíme... nějak uzavřít. Byl bych k tomu ochoten hned teď a tady, ale vzácně se mi nedostává slov. Patrně proto, že nemám jasno ve vlastních motivacích: vždyť mi její přítomnost nebyla nepříjemná. Snad jen zbytečnost a nezbytná dočasnost toho všeho nedává mi sebemenší motivaci pokračovat v našem vztahu; zisk neodpovídá rizikům ani vynaložené námaze.
"Severusi,” začne Rolanda váhavě a já jí na očích vidím, že přemýšlíme nad tím samým. "Já... chci říct..."
Proboha, jen žádné sentimentální řeči! Jen ne žádné "jsme pár” nebo "bylo nám spolu dobře”.
"Totiž..." Podle jejího koktání zřejmě nejsem jediný, komu schází potřebná slovní zásoba. Přitiskne si na okamžik dlaň na čelo, jako by se pokoušela srovnat si myšlenky.
"Z tvého chování poslední dobou soudím, že to chceš mezi námi ukončit,” řekne náhle zcela klidně a racionálně.
"Ano,” odpovím já. Bude to nakonec tak jednoduché?
"Přátelé jako dřív?” pousměje se a natáhne ke mně ruku.
"Bylo by mi potěšením,” odpovím možná až příliš formálně a stisknu její dlaň.
"Tak se uvidíme... nejspíš u večeře,” vyrazí ze sebe, otočí se a vyběhne ze dveří. Zamračím se. Nechtěla náhodou odblokovat vstup do Charitina kabinetu? Chvíli uvažuji, nakolik tuto záležitost mohu skutečně brát za uzavřenou... a dojdu k názoru, že zcela. Její závěrečné gesto bylo pouze důkazem dosud nezvládnutých emocí a ničím víc, řečeno bylo vše potřebné, máme mezi sebou jasno. Začali jsme spolu špatně a ze špatných důvodů. Scházelo mi mnoho k životu a snad jsem chvíli očekával, že vztah, jakkoli pragmatický, tu prázdnotu vyplní. Nestalo se tak. Nepochybuji, že v ní již narůstalo stejné zjištění.
Upravím si plášť na ramenou a vyrazím do třetího patra, pár zákrutů chodby od ředitelny.
"Severusi. Zrovna jdu za tebou.”
Nejsem si jist, jestli zvládnu dva vážné rozhovory za jediné odpoledne.
"Jdu Rolandě otevřít Charitin kabinet. Doufejme, že tam nezůstal žádný student kvůli trestu, když naposledy odcházela.”
Albusovi se mihne tváří slabý úsměv. "Charity nikdy nedávala tresty,” řekl tiše. "Vždycky na ně chvíli křičela a pak to měla za vyřízené. Většinou se smála...”
Zamračím se. Nemám chuť být sentimentální, není to dobré vůbec k ničemu. Brumbálova přítomnost učinila tuto chvíli takřka nesnesitelně patetickou a jsem proto nejasně rozladěný. Vzpomínka na ni měla být jen... tichou vzpomínkou.
Obořím se na dveře mnohem větší silou, než je nezbytně potřeba. Veřeje se rozletí a udeří do zdí. Vstoupíme oba, kabinet voní prachem a suchými květinami z vázy na parapetu. Na stole jsou ještě rozpracované eseje, vyschlá sklenička inkoustu. Na věšáku plášť, který nosívala, když byla ve škole. Voldemort ji tehdy unesl při nějaké banální návštěvě Londýna a zemřela ve svých mudlovských šatech.
"Nemohl jsi ji zachránit, Severusi," řekne tiše Albus, snad v dojmu, že to potřebuji slyšet.
"Já vím," odseknu. "Byl jsem u toho. Nikdo neví líp než já, že neměla vůbec žádnou šanci. Dávám ti snad něčím důvod domnívat se, že tu propadám splínu nad její smrtí?"
Ačkoli neočekávám, že bych tu našel ještě něco magicky zajištěného, prolétnu její kabinet se zdviženou hůlkou, zatímco se mi Albusův pohled propaluje do zad. Naprosto nezbytně bude následovat hovor na téma... jaké vlastně? Že dál nejsem tou poslušnou figurkou?
Záchrana v posledním okamžiku se zjeví v podobě rorýse, kterého si v duchu spojím s Aboneyem ještě dřív, než uslyším jeho hlas. Proletí oknem a v jistém nesouladu s vlastnostmi svého zvířecího protějšku se usadí na stole. "Pane řediteli, potřebuji doprovod na ošetřovnu pro slečnu Grishamovou, prosím!"

(Vanja Grishamová)

"Ticho!" zahřímá profesor a většina studentů skutečně zmlkne. "Jsem rád, že jste projednou dali přednost své žízni po vědomostech před žížní na máslový ležák a že jste přišli!" Usazená jen kousek od profesora dobře vidím, jak mu Smith pokyne láhví, na což Aboney odpoví úsměvem. "O co půjde, jsme si už říkali, ale protože mezi vámi vidím i některé studenty, kteří se snažili při výkladu hrát Řachavého Petra, krátce to zopakuji."
Studenti si postupně sedají na své pláště i vyčarované matrace a dále se zájmem poslouchají. Praktické pokusy nejsou něco, co by se v Bradavicích provádělo každý den.
"Kouzelníci provádějí většinu činností za pomoci magie. Mudlové magií nevládnou, a proto spoutali přírodní zákony a vymysleli něco, čemu se říká elektřina. Na její bázi funguje velká část civilizovaného mudlovského světa a právě ona je jedním z důvodů, proč kouzelníci nemohou žít mezi mudly. Podívejte se!"
Pokročí k bedně, něco zmáčkne a v bedně to zahučí, načež se nahoře rozsvítí žárovka, připojená na jeden z těch skutečně dlouhých drátů. Aboney ji vezme do ruky, poodejde na volné prostranství a volnou rukou uchopí do ruky hůlku: "Auruprotego!"
Ve stejnou chvíli, kdy jej obklopí zlatavý štít, se žárovka rozzáří jako slunce a vybuchne.
"Když je poblíž libovolného elektrického zařízení uvolněno větší množství magie, přestane pracovat a obvykle vybuchne. Chcete si to někdo vyzkoušet?"
Do vzduchu vystřelí les rukou. Profesor se samolibě usměje.
"Tak na co čekáte?"
Utvoří se fronta a profesor vymění žárovku a odloží ji na volné prostranství, aby k ní nikdo nebyl moc blízko. Koutkem oka zachytím několik Zmijozelů, jak si vytáhnou pergameny a s pohledem upřeným na frontu do nich začnou horečně něco čmárat. Vážně si budou dělat poznámky o magickém potenciálu svých spolužáků?
Nakonec je z nedostatku lepší činnosti napodobím.
"Tak prosím, pane Moore, dejte se do toho. Začněte lehkými kouzly a teprve postupně přitvrzujte, ať sám zjistíte, jak na tom jste!"
První kluk ve frontě se nejistě rozhlédne po svých spolužácích a potom žárovku kouzlem vyzdvihne do vzduchu. Trochu se rozbliká, ale jinak se s ní nestane nic. "Finite. Lumos. Lumos intensio! Intensio. Intensio!"
Žárovka konečně vybuchne a kluk si s úlevou otře zpocené čelo.
Na řadu přicházejí další. Některým se zoufale nedaří, několik z nich mě překvapí lehkostí, s jakou se žárovka rozletí na kusy. Pečlivě si zapíšu jejich jména,  takové věci je asi dobré vědět. Pohlédnu ke Zmijozelům - i jejich brky kmitají po pergamenech, sedí tam v sevřeném kruhu, do kterého nepustí nikoho jiného, a z jejich koleje nestojí ve frontě nikdo.
Čekajících studentů zvolna ubývá. Peggy se docela daří, zato Suzy a Adenah se s tím moří nekonečně dlouho. Petře dokonce spolu s ostatními Mrzimory zatleskám, když žárovku zničí prvním mávnutím hůlky.
Prásk! Poslední žárovka se rozletí při zásahu zaklínadlem, které ji mělo přeměnit ve vázu.
Profesor se znovu postaví ke generátoru a pátravě shromážděné studenty přeletí pohledem. "Nikdo další nemá zájem? Co třeba pan Potter nebo slečna Grishamová? Jistě jsou všichni zvědaví na váš výkon. Prosím! Nenechte se přemlouvat!"
Koutkem oka zachytím, že i Hermiona a Ron se podívají na Aboneye skoro pobouřeně. Tohle není činnost, ke které by měl být někdo nucen. Nemůže přinést nic dobrého, když bude Harry veřejně demonstrovat svoji sílu - a pohled na Zmijozely, kterým jako by se ještě prodloužily krky, aby jim nic neuniklo, mi dává za pravdu.
"Snad bych tedy mohl..." zvedne se Harry docela neochotně a vysmekne se z mého držení.
Nelíbí se mi to. Nasadím si prsten a pohladím Havrana, který mi sedí v klíně, zatímco Harry osamoceně kráčí kupředu, a připravím si hůlku. Periferně si hlídám Zmijozely a jsem ráda, že sedím zády ke sněhové stěně.
"Co se to...?"
Jak Harry kráčí ke generátoru a nové žárovce, země se začíná třást a ušima všem zavibruje hluboký tón, který se zjeví jakoby z ničeho. Ale ne, Zmijozelové v ruce ani nemají hůlky, nemohou to tedy být oni. Aboney zbožně zírá na Harryho a Harry je zřejmě ztracený v myšlenkách... ne. Zastaví se ve stejném okamžiku, kdy já vyskočím na nohy, podpíraná Hermionou a poháněná zuřivým klováním od Havrana.
"Circumprotego," zakřičí Harry ve stejnou chvíli, kdy generátor i země vybuchne a všechno kolem zmizí v bílé tmě plné sněhu a výkřiků hrůzy a bolesti.

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu