Kráska a Smrtijed III. - Bludiště institucí

4. červen 2012 | 06.00 |

Kapitola devadesátá třetí.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Martin Aboney)

"Prosím tě," zastavím nakonec malou holku, která zrovna spěchá kolem. "Můžeš mě dovést ke sborovně?" Poté, co mě Rolanda nechala stát uprostřed hradu, když potkala svého zatčeného kolegu, jsem beznadějně zabloudil, a to jsem ani nenarazil na žádné z pověstných bradavických schodišť, které tak rády mění směr.
Zvědavě se na mě podívá. "Napíšete mi omluvenku do formulí, když přijdu pozdě?"
"Ale jistě," usměju se na ni. Asi bych se měl podívat také po svém rozvrhu a zjistit, jestli je tahle hodina ještě suplovaná, nebo ji už učím já. Dost mě překvapilo, jak málo bylo ve sborovně lidí. Nejslavnější britská škola... Upřímně se ministerstvu nedivím, že se vložilo do obsazování volných pozic, spíš mě trápí, že prvním nedobrovolně dosazeným elementem jsem právě já. Snad ředitel nasměruje svoji zlost proti ministerstvu a mě tu bude tolerovat.
"Tady," zastaví se dívenka před povědomě vypadajícími dveřmi.
"Kdo vás má dneska učit?" zeptám se pro jistotu.
"Na formule nás hlídá profesorka McGonagallová skrze strážné zrcadlo," odpoví mi.
"A začínáte v osm?" vykouzlím si kvapně časomíru, hodina začíná za deset minut. Kývne. "Omluvím tě u paní profesorky. Jak se jmenuješ?"
Ve sborovně je skoro prázdno, u krbu se hřejí pouze věštkyně a učitelka zvířat, které se mi dozajista představovaly jménem. "Promiňte, Rolanda si musela něco zařídit," oslovím tu přes zvířata, která předtím nevypadala, že by mě nejraději okamžitě poslala, odkud jsem přišel. "Nevíte, kde bych sehnal svůj rozvrh, jestli už mám učit a kde bydlím?"
"To vás tam nechala jenom tak? To se mi snad zdá," ztěžka se zvedne ze svého křesla. "Pojďte, zajdeme k Albusovi."
 Ředitelna je nedaleko, ale na klepání nikdo neodpovídá.
"Tak půjdeme k vám. Řekněte mi, jste Brit?"
Zatímco procházíme hradem, mluvíme o mně i o škole a já se konečně dozvídám všechny ty věci, které mě strašily ve spánku a na které jsem se dosud neměl koho zeptat.
"A nějaký trik na orientaci v hradu asi neexistuje, že?" zeptám se, když se zastavíme před dveřmi, které očividně mají vést do mého bytu.
"Víte, je to hrozně zvláštní. Po týdnu budete mít pocit, že si nejste jistý ani na té nejčastější trase, kterou budete chodit, ale za dva týdny si náhle uvědomíte, že už jste se neztratil několik dní." Nepřesvědčeně se na ni podívám. "A do té doby si vždycky chytněte nějakého studenta, aby vás dovedl na místo. Všichni jsme to tak kdysi dělali."
"Nabídl bych vám čaj," usměju se na ni vděčně, "ale nemám tušení, jestli mám v bytě kuchyň."
"Určitě máte. Pojďte, podíváme se ještě po vašem rozvrhu. Už jste podepsal smlouvu? Tam jistě bylo napsáno, kdy začínáte učit."
"Nepodepsal. Kdo se u vás stará o administrativu?"
"Minerva, i když mám pocit, že jí to už trochu roste přes hlavu. Má toho moc, holčička, a chudák taky neví, kam dříve skočit. Stejně jako Albus."
Mně ani jeden z nich nepřipadal unavený nebo ztracený, ale to si nechám pro sebe. "Rozvrh!" zvolám místo toho nadšeně, když objevím nad psacím stolem lístek popsaný magickou plazmou. "Třeťáci Mrzimor a Havraspár. Ehm, dostanu tady učebnice, nebo si je učitelé kupují sami?"
Vilemína se posadí do křesla a trochu si povzdechne. "Neřekli vám vůbec nic? Nechápu to. O každého z nás Albus pečoval, až to bylo nepříjemné."
"No, pan ředitel asi není rád, že to nebyl on, kdo řídil přijímací řízení. Jenže já tu jsem vážně moc rád - a chtěl bych tady zůstat," vysvětlím rozpačitě. "Vím, že jsem nestudoval přímo učitelství, ale připadá mi, že jsou učitelé jednou z nejdůležitějších společenských funkcí. A tuhle školu její pověst doslova předchází... vážně bych si přál, abych se tu osvědčil."
"Určitě ano," ujistí mě vlídně. "Kompetentní profesor si Havraspár získá hned na první hodině a Mrzimor také dává šanci každému. Nebelvír a Zmijozel jsou třaskavá směs, ale od bitvy je to už lepší... Hodně se tu změnilo. Hodně dobrých lidí odešlo... Bradavice potřebují mladou krev jako sůl. Hleďte tady vydržet... A pojďte, musíme do knihovny pro vaše učebnice, než si objednáte vlastní."

(Kingsley Pastorek)

Rozpoznám ji mezi lidmi už na dálku díky světlému vyšívanému hábitu, vzpřímené postavě a příjemné eleganci pohybů. Jako vždy dokonale upravená a přitažlivá se svou slovansky působící tváří a korunou plavých vlasů spletených kolem hlavy. Škoda, že jsme proti sobě. Lisa Faradayová, má velká rivalka na bitevním poli nadcházejících voleb. Pokynu jí hlavou na pozdrav, ale ona mi ukáže, ať se k ní připojím stranou proudu lidí.
"Pane Pastorku," pozdraví mě a zastavíme se spolu u zábradlí na galerii nad vstupní dvoranou. Šum hlasů desítek lidí procházejících pod námi i kolem nás nám poskytují dostatečné soukromí.
"Lituji, madam, nemám teď mnoho času," odpovím zdvořile a pozorně se na ni zahledím. Vypadá až příliš spokojeně. Neměl bych odcházet dřív, než zjistím, co má na srdci.
"Chápu, poslední den bystrozorem... nebude se vám stýskat?"
"Jakkoli oceňuji váš zájem, skutečně nemám času nazbyt,"
nenechám se popotahovat na nejasných náznacích.
"Jako ministr byste už neměl možnost řešit věci tak přímočarým způsobem - abych se tedy dostala přímo k věci - jako bystrozor. Pane Pastorku, vím, že dnes byl zatčen a k výslechu přiveden Severus Snape. Protože jsem v pomocném ministerském výboru pro vyšetřování ve věcech černé magie, mám právo nahlédnout do spisu."
Obočí mi vyletí vzhůru. O tomto výboru jsem ještě neslyšel, vznikají v současném bezvládní jako houby po dešti. Nemluvě o tom, že Snapeův případ se vůbec netýká černé magie, i momentální laxní pravidla musela notně napnout na skřipec.
"Mimo jiné do lékařské zprávy, kterou vypracoval léčitel při převzetí zatčeného do vazby.”
Lehce pokrčím rameny. Stále nemám nejmenší tušení, kam míří.
"Je všeobecně známo, že bystrozoři se při vyslýchání podezřelých často pohybují na hraně zákona, někdy i za ní. Tržné rány, které měl dotyčný po celých zádech, nápadně připomínají následky vyslýchacího nástroje zvaného...”
Neudržím se a zařvu smíchy. Lisa trochu poposkočí a zatváří se pohoršeně. "Pane Pastorku!”
"Odpusťte, madam,” řeknu po chvíli, "vaše starostlivost je chválihodná, ale ta strašlivá zranění si způsobil sám - explodoval mu kotlík. Jsou to škrábance po střepech.”
"Kotlík mu explodoval do zad?”
zatváří se nevěřícně. "To vám mám uvěřit?”
"Stane se,”
pokrčím rameny. "Zrovna jsem mu oznamoval, proč jsem přišel. Nepřipadá mi překvapivé, že přestal dávat pozor.”
"Neměl důvod si ty rány neošetřit,” odsekne. "Nenesly však žádné takové známky, byly zcela čerstvé.”
"Pak je buď pan Snape masochista,”
odvětím se sílící netrpělivostí, "nebo mu připadaly natolik banální, že s nimi neztrácel čas. Liso, s čím vy poběžíte k Mungovi a strávíte noc na lůžku, toho si průměrný bystrozor - a nebo někdo jako je Snape - ani nevšimne.”
"Pastorku, chtěla jsem vám dát šanci přehodnotit svou kandidaturu a ustoupit v tichosti a bez skandálu,”
řekne přísně. "Rozhodně si nemyslím, že by byl vhodným ministrem někdo, kdo se chová k zadrženým tak neadekvátním způsobem!”
"Liso, ta historka je tak slabá, že by ji rozneslo malé dítě!”
zvýším lehce hlas. Na tohle skutečně nemám čas ani náladu. Chci to ale utnout v zárodku, než vypustí fámy, jejichž popíráním strávím příštích sto let. "Chápu, že zkoušíte využít každé příležitosti jako všichni, ale...” Letmo pohlédnu na veliké hodiny nad recepcí. Díky našemu vyvýšenému stanovišti je máme ve výši očí. Stejně jako ona mě, i já mám v úmyslu trochu znejistit ji - a možná je tahle chvíle stejně vhodná jako kterákoli jiná, nebo, vzhledem k okolnostem, dokonce mimořádně vhodná. "Zdržujete nejen mě, ale i sebe,” řeknu mírně, přátelsky. "Vaše společnost vás již nepochybně očekává...”
Očima lehce těkne po hodinách.
"Je pět,” dodám ochotně.
Lisa se ovládá dobře, ale mám odhad vytrénovaný na neporovnatelně schopnějších soupeřích. Je vyděšená, zaskočená, přesně ví, kam mířím; ještě doufá, ale má strach. Svou kampaň - díky smrtijedským nepokojům velmi úspěšně - zakládá na tradičních hodnotách, podpoře rodin, spořádaném životním stylu, zajištění míru, klidu, pořádku v ulicích a dostupném školném pro všechny; fotit se nechává se svými vzorně vychovanými dětmi a milujícím manželem. Který však minimálně s dvěma mladšími nemá do činění tolik, kolik si myslí. Ostatně i to humanistické klišé o zacházení s vězni k jejímu obrazu dokonale pasuje. Někdy by se měla zajít podívat na pozůstatky smrtijedského řádění.
"Manžel zatím hlídá děti?” dodám stále s dokonale nevinným výrazem. "Všechny?” nenechám jí prostor pro pochyby.
Nezvládne to - dokonale to nezvládne. "Musím jít,” vypískne, "a vy... přemýšlejte o tom, co jsem vám řekla!” Skoro se rozběhne chodbou pryč. Včerejší jednání, kterého se účasnil i Gurme - neviděný a netušený - a při kterém se Lisa měla sklony zasnívat nad dnešním programem, mi přineslo mnohá zjištění. Skutečně jsem nečekal, že to bude až tak snadné! Pokud neodstoupí sama, omylem se do Věštce dostanou vhodně vybrané testy otcovství. Na její voliče zapůsobí silně. Skutečně od ní byla hloupost stavět kampaň na rodině, když si vydržuje stranou mladého hřebečka... navíc podřízeného vlastního manžela.
S vylepšenou náladou pokračuji k výtahu. Dostal jsem vzkaz, že se Snapem pro dnešek skončili. V usilovné snaze zamezit střetu zájmů vybral Šmajs bystrozory, kteří ho osobně neznali, a ačkoli jsem tam Allana protlačil jako pojistku hladšího průběhu, osm hodin výslechu vypovídá mnohé.
O skutečnosti, že cesta z výslechové místnosti do cely vede přes bystrozorskou tělocvičnu - příjemnou, rozsáhlou a hlavně neformální místnost v jednom ze spodních pater, vybranou proto, aby co nejméně připomínala důvod Snapeovy návštěvy zde - byl Šmajs informován jen natolik, aby se mohl tvářit, že to přeslechl, ale ani nespustil poplach. Pár bystrozorů, kteří od bitvy neměli příležitost, chtělo pozdravit svého oblíbeného smrtijeda.

(Vanja Grishamová)

"Komu píšeš?" zeptá se Peggy s pohledem upřeným na školní sovu, která pohled nespouští z dotčeného Havrana.
"Nikomu," odbudu ji a nechám zmizet celý text. Mary Sue, kde jsi, když tě potřebuju?!
"Tak komu, ukaž!" vytrhne mi Peggy pergamen z ruky a pak mi ho zklamaně vrátí zpátky, protože jsem ještě nestihla znovu začít.
"Já bych ti to řekla, ale ty bys to rozkecala dál a o to nestojím."
"Tomu profesorovi?"
zeptá se Peggy s očima navrch hlavy.
"Madame Pomfreyové, abys věděla."
"Proč si za ní nedoj- Ha! Já to věděla! Jaký to bylo? Zatočil se s tebou svět? A kolikrát? A-"
"Peggy!"
zařvu na ni. "Tiše!"
"Páni, to mi pak musíš VŠECHNO říct!"
"Jasně. Všechno."

Nakonec svoji anonymní žádost o antikoncepční lektvar odešlu ve značně neuspokojivé podobě, ale nemám nervy na pilování každého obratu. Obzvlášť, když jsem tohle měla udělat předtím... Zasténám a složím hlavu do dlaní.
"Pojď, jdeme na hodinu. Prý už učí! A prý je k sežrání..."
Následuju Peggy s neurčitým pocitem, že za chvíli pukne země a ďábel mi oznámí, že za své hříchy propadnu peklu. Nebo ze mě udělá slizkou žábu. Nebo mě pošle na sexuální výchovu s Filchem.
Profesor se dostaví těsně po začátku hodiny. "Dobrý den, třído. Jmenuju se Martin Aboney," napíše své jméno na tabuli, "a budu vás učit kouzelné formule. Nejprve si vás ale prozkouším, abych zjistil, co už umíte. Otázky?"
"Zůstanete tady až do konce školního roku?"
zvedne vzadu ruku nějaký Mrzimor.
"Pokud se osvědčím, jistě. Je mi líto vašich minulých profesorů, ale od toho se nyní musíme všichni oprostit. Důležití jste vy a vaše vzdělání, které vám zajistí budoucnost. Víte už někdo, co chcete po škole dělat?"
Chvíli si s námi povídá a vypadá neuvěřitelně sympaticky. Natolik přátelský, ale přitom respektuhodný přístup k nám snad nikdy nikdo neměl...
"Nekoukej na něj tak, máš Harryho," zasyčí na mě Peggy poťouchle a já odtrhnu zrak z profesora, který si zrovna povídá s Peterem o tom, co obnáší povolání profesionálního odeklínače. Jak tak Petera vidím, zdá se, že své budoucí plány ještě raději přehodnotí.
"A vy, slečno Grishamová?" obrátí se na mě. Nikoho předtím nejmenoval, takže moje aureola hrdiny asi ještě nevyčpěla.
"Nevím. Možná učitelka. Nebo lékouzelnice." Vážně nevím, za poslední rok se mi priority pořádně zpřeházely.
Peggy mě poklepe po zádech. "Bude to dobrý."
"Proč...?"

Neodpoví. Teprve za chvíli mi to dojde, bezděky jsem jmenovala povolání svých rodičů. "Je to užitečné..." vysvětlím a Peggy stále mlčí. A Snape je přece taky učitel.
Zbytek hodiny strávíme předváděním kouzel, která umíme, a zatímco u některých se tváří profesor vyloženě překvapeně, často nespokojeně krčí čelo, když nepoznáváme ani název toho, co po nás chce.
"Dělej, honem, pojď!" doslova mě Peggy vytáhne z učebny hned po skončení. "A vyprávěj!"
Cestou do věže mlčím. Cítím se hrozně provinile, ačkoliv jsem objektivně vzato neudělala nic špatného. Ale sžírá mě pocit, že jsem se nezachovala správně, že s Harrym nemělo k ničemu dojít, že to celé bylo divné a nepatřičné. A já si odmítám připustit, proč se tak cítím, neodvažuji se na to ani myslet a jediné, co chci, je vynechat dneska lektvary, abych mu nemusela stanout tváří v tvář. Snapeovi. Protože Snape to pozná a podívá se na mě a v tom pohledu nejspíš už nebude nic. Nikdy. Vůbec nikdy.
Frustrovaně zavřísknu a hodím sebou na postel. Peggy se na mě podívá trochu ostražitě.
"Máš tady sovu," řekne tiše.
S vyrovnanou tváří vstanu a z pytlíčku na sovině hrudi vyjmu ampulku a dopis, který se tam skrývá.
Vážená slečno Grishamová, posílám Vám preventivní várku lektvaru, o kterou jste si napsala. Dále by vás možná zajímalo, že Váš přítel Harry Potter si v noci znovu natrhl některé z již téměř zahojených ran. Příčinu neznám, ale snažně Vás žádám, abyste s jeho návštěvami počkala, dokud nebude zcela zdráv.
P. Pomfreyová

"Nemá to být anonymní služba?" zhodnotí dopis Peggy, která mi čte přes rameno.
"Neexistuje nějaké zaklínadlo na bezbolestné spáchání sebevraždy?" zeptám se jí a znovu zabořím hlavu do peřin.
"Učili jsme se o něm," odpoví mi Peggy nedůtklivě, že se vůbec ptám.
"Nějaké, od kterého se neztratila klíčová část formule."
"Aha. To asi ne."
"Měla jsem se taky nechat sníst."

Jak se Peggy tváří, s hlavou zabořenou do polštáře nevidím.

(Kingsley Pastorek)

Stačí otevřít dveře tělocvičny a do šera chodby se vyhrne smích a hlasitý hovor. Jestli Severuse zarazil rozjařený houfek bystrozorů, kteří ho obklopili, nedává to najevo. Odpovídá klidně a na své poměry docela vřele, zdá se, že si výjimečně společenské konverzace docela užívá, než aby ji jenom protrpěl. Ironie, se kterou bývalý smrtijed najde své největší zastánce mezi bystrozory, si tu jistě nevychutnám jenom já. Spolek, který se tu dnes sešel, je veselý a hlučný a nikoli náhodný. Bystrozoři mají sklony vážit si těch, po jejichž boku bojovali - alespoň dokud je nenachytají s černomagickým zaklínadlem na rtech.
"Tam nahoře hotovo?” zeptám se Allana tlumeným hlasem.
"Co tě zdrželo?” ohlédne se po mně. "Ne že by to vadilo, baví se tu všichni dobře. Takže - vzhledem k chaosu kolem ministerstva nebyl problém převést případ přímo na nás. Starostolec bude mít námitky, ale Snape přislíbil, že s námi bude spolupracovat - pokud to udělá a vykážeme alespoň nějaké výsledky, nebudou moci dělat potíže. Informací předal dost, bude ale trvat to ověřit. Jen teď nesmí chvíli provokovat... Kingsley, zjisti, jak je to s Dracem Malfoyem. Donesly se mi zvěsti, že zůstal ukrytý v Bradavicích. Pokud ho Snape nebude chtít vydat, místo Merlinova řádu bude na pořadu dne opět Azkaban.”
"Podívám se na to,”
přikývnu nerad. Ačkoli už oficiálně nejsem bystrozorem, můj odchod je pozvolný. Je třeba ledacos dodělat, zúřadovat, dosud mám všechna hesla do bystrozorských kanceláří a místností; skutečnost, že Snape povzbuzuje dojem, že vypovídá čistě pro mé krásné černé oči, tomu také nepomůže.

Zahledím se na něj, je trochu pobledlý, ale vzpřímený. Dal bych mnoho za to vidět mu v téhle chvíli do hlavy. To mi ale naše dohoda neumožňuje a já bych potřeboval mnohem lepší důvod než pouhou zvědavost, abych riskoval její porušení. 
Ne že by byla momentální situace jakkoli matoucí. Polovině lidí, co jsou tady, zachránil během bitvy život, druhá polovina zachránila život jemu.
Vidím, jak ve svém typickém gestu sklání hlavu a odpovídá něco, po čem bystrozoři vybuchnou smíchy. Vše vypadá tak přirozeně, nenásilně - od Šmajse bylo až jasnozřivě rozumné, že poslal pro Snapea zrovna mě. Radost mi tím neudělal, ale bylo to patrně jediné možné. Nenese lehce můj odchod, napůl nadšený, že by se stal ministrem někdo z jeho lidí, napůl nerad, že tím o mě přijde, obezřetný vůči mému politickému programu i skutečnosti, že se stane mým podřízeným. Je to ale spravedlivý muž a věřím, že naše spolupráce bude probíhat v dokonalé souhře. Ve skutečnosti pro něj bude úlevou, když mu bude nadřízeným někdo s realistickým přístupem k bystrozorské práci... Snape byl nepatrnou přátelskou ťafkou na rozloučenou a zároveň rychlé vyřešení problému, který by se jinak vlekl.
Mnohé si ostatně uvědomím, když tu vidím Severuse mezi nedávnými nepřáteli. Jako by poslední dílek puzzle zapadl na místo a teprve on dovolil vidět celý obraz naráz. Ano, dávno ho považuji za přítele, takového, jakého někdo jako on umí mít. Připadá mi vtipné, ale také dokáže probudit jisté ochranářské instinkty, jako bych byl jeho starší bratr - to když cítím bezvýhradnost, s jakou mě dokáže přijmout, byť komentuje mé chyby s jízlivostí, která se to zdá popírat; a jak mu ulehčuji život tím, že mu umožním přijmout zrovna mou pomoc. Svou roli nepochybně hrál čas, který jsme spolu nedobrovolně strávili a který ho nechal přivyknout mojí existenci.
Až nyní si však uvědomuji, že jsem zaujal v jeho životě místo Temného pána. Ne, to zní příliš dramaticky a je to pravda jen částečně - stal jsem se pouze součástí řady lidí, kteří... jak to jen pojmenovat? Drží ho pod krkem a tváří se, že je to pro jeho vlastní dobro? Jednou rukou mu dávají drobky naděje a druhou berou všechno, co může dát? Je tak přesvědčený o své nulové hodnotě, že to přijímá jako samozřejmé a jediné možné. Je těžké odolat takovému pokušení, možná náhle víc chápu Brumbála... kterého si vážím a oceňuji všechno, co dokázal... podobat se mu ale nechci, a nejen proto.
Lucius Malfoy byl Severusovi vzorem z mladické touhy po lepším životě, společenských schopnostech, možnostech, jaké mu jeho jméno a bohatství dávaly; znalostí černé magie a jakýchsi postojů, lákavých ve své jednoznačnosti. Následoval ho dlouho a ze samých špatných důvodů. Voldemort nebyl o moc lepší volba - moc, naděje na změnu, tolik žádané uznání, přístup k úžasným znalostem a schopnostem. Brumbál již z pozice přítele, ale přesto mocného nadřízeného, ochránce i chráněného, tentokrát ideál dobra. Nyní, zdá se, Severus dospěl a jsem tu já - přítel, se kterým je si svým způsobem roven. Někdo, vůči komu se může vymezit, ohnivě s ním nesouhlasit a pak poslechnout jeho rady; třeba začít užívat lektvar, jehož potřebu si sám nepřipustil - ta epizoda mi připadá zvláštně význačná. Severus je solitér, který nedokáže fungovat samostatně, potřebuje někoho, koho postrkuje kupředu a koho může nechat šlapat po svých zádech. Přijal zcela za své ideje, nad kterými jsme spolu debatovali a je ochoten jim skutečně obětovat mnohé. Ano, ideje, vždycky to všechno bylo o ideálech, myšlenkách, obrazech budoucnosti - škola je pro něj, zachmuřeného idealistu, skutečně ideální místo.
Je to zvláštní a teprve se učím, jak se k tomu postavit. Dojem, že je poddán mým zájmům, je ošidný, protože v takové pozici nejsem; jako bych držel v rukou zbraň, která si mne sama zvolila, ochotnou kdykoli vypálit dle vlastního uvážení. Severus je nesmírně mocný mág, ale sám sobě hází klacky pod nohy mnohými vynalézavými způsoby. Jsem velice rád, že si nekonkurujeme, ani že se nerozhodl převzít uvolněné místo černokněžníka po Voldemortovi. O nepřítele, který dokáže konat magické zázraky jako na běžícím pásu, bych nestál.
V jednom takovém zázraku ostatně stojím, kdykoli hovořím s Gurmem... věnovaným mi s děsivou lehkovážností. Pro Merlina, kolik čarodějů by tohle dokázalo?

Z palby otázek na Snapea, které prakticky nevnímám, mi na nervy zabrnká jedna věta. "Slyšel jsem, že jste býval docela dobrý.”
Allan sebou lehce škubne a přejde ke Snapeovi. Vím, že není ochoten vsadit ani zlámaný svrček na jeho duševní stabilitu - i když by za něj dal ruku do ohně, jasně vyjádřil přesvědčení, že po tom všem nemůže Snape nebýt napůl blázen. Nechce, aby se tu bojovalo, zvlášť dokud je za vězně odpovědný.
"To už je dávno,” odmítá Snape očividné provokace a oči mu pobaveně jiskří.
"Bojíte se, že mě netrefíte, když jsem menší než vrata od stodoly?” šklebí se McLamont v narážce na Nagini, o které se tu také před chvílí diskutovalo. "Nevyzývám vás v kombinaci, vezmeme si jenom meče. No tak, Snape, nenechte se přemlouvat.”
"Shledávám vskutku nevhodným, aby se důstojný profesor lektvarů účastnil takových kratochvílí pro pouhé pobavení několika nudících se bystrozorů.”
Přes veškeré okolky je jasné, jak tahle debata dopadne.
"A když vyjmenuji patnáct lektvarů na libovolné písmeno...”
"Ypsilon.”
"... s výjimkou těch opravdu obskurních, jako je třeba ypsilon, budete to brát jako vyrovnané?”
"Vaše ego proti mé kůži?”
podiví se Snape. "Jak neodolatelná nabídka.” S povzdechem shodí plášť. 

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu