Spiknutí za účelem zničení Severuse Snapea

16. červenec 2012 | 00.01 |

Lehká oddechovka k pondělní snídani - název ostatně mluví za vše... ;-)

* * * * * * *

"Vážená... slečno." Hlas ostrý jako bič a chladný jako severní vítr přiměl Adélu Sparklovou, aby zajela pod lavici a leknutím se schoulila do sebe. Celkový dojem vystrašeného králíka ovšem neudělal na Severuse Snapea sebemenší dojem.
"Nevím, jak v hodinách ostatních profesorů, ale v hodinách mých..." Natáhl ruku a obratně vytáhl otevřenou knihu zpod učebnice lektvarů. "...kde se i sebemenší nepozornost zúročí zraněním svým či svých spolužáků, nebo – dokonce! pokaženým lektvarem..." Knihu zavřel s ostrým prásknutím, až z Adély Sparklové vykukovaly nad lavicí jenom vyděšené oči, "se podobné manýry rozhodně trpět nebudou."
S nepředstíraným odporem pohlédl na román s pestrou obálkou. "Vrátím vám ho na konci roku."
Nemalá část dívek v té chvíli bolestně zaúpěla. "Ale pane profesore!" zalkala jedna z nich, "ono je to zrovna tak..."
"Ticho!"
Přelétl přísným pohledem celý houf vystrašených, a nyní také již viditelně zoufalých králíků. "Pokračujte v práci."
Knihu odložil na svůj pracovní stůl. I letmý pohled stačil, aby zjistil, že je to právě vydaný román od Justina Aksamita Taberlyho – ano, od toho Justina Aksamita Taberlyho – a plány na večer rázem nabraly konkrétních tvarů. Křeslo u krbu, sklenka vína, božský klid a kniha, která mu vzhledem ke svému rozsahu vydrží akorát tak na dvě taková posezení. To je přesně to vytržení z běžné rutiny, které teď potřebuje.
Zabral se do svých plánů tak, že úplně zapomněl nešťastné Adéle odečíst body.

"Severusi!" Hoochová se mu sice na chodbě vyhnula s obvyklou obratností, ale pohledem se neomylně přimkla k barevnému hřbetu knihy, byť ji zasunul do štosu esejů. "Je to to, co si myslím? To je vážně ten nový Taberly?" Protože nemohl pokračovat v cestě, aniž by ji nemusel vyloženě odstrčit, zastavil se.
"Řekl bych, že tak velká písmena, jakými se pan... Taberly... prezentuje, jsou k přečtení i z protější věže," odsekl nenaloženě.
"Neřekla bych do tebe, že čteš takové věci," zapředla Hoochová a nespouštěla zrak z knihy.
"Zabavil jsem tuto knihu studentce, která měla tu drzost, aby si ji četla při mé hodině," odtušil. "Vskutku si nepotrpím na tuto frivolní populistickou literaturu."
"Takže ti nebude vadit, když si ji na den dva půjčím?" zneužila ta zpropadená ženská okamžitě příležitosti. "On píše opravdu skvěle... díky, Severusi, nejpozději v pátek ji máš zpátky!"
Bezmocně sledoval kolegyni, jak se svým úlovkem prchá do bezpečí vlastního kabinetu. Příjemný večer u krbu se proměnil v obvyklou mučírnu plnou mizerně napsaných esejů. Nespravilo mu náladu, ani když na místě odebral body několika prvákům, kteří ho míjeli zbytečně rychlým krokem.

Druhý den při snídani váhal, zda se připomenout, nicméně usoudil, že by tím zavdal příčinu k nemístnému podezření. Při obědě byl dilematu zbaven, protože se s Hoochovou zcela minuli; a stejně tak při večeři. Nebylo to nijak neobvyklé, přesto mu to připadalo jaksi zlověstné.
"Děje se něco, Severusi?" zeptal se laskavě Brumbál a Snape si uvědomil, že už nějakou chvíli zlobně zírá na prázdné křeslo, zatímco mu na vidličce vadne kousek brokolice. "Pokud chceš mluvit s Rolandou – mám pocit, že si nechala večeři donést do svého bytu. Říkala něco ve smyslu, že si večer s knihou nehodlá kazit pohledem na jídelní způsoby vlastních studentů."
Snape se zamračil, aby se neřeklo, ale vlastně to tak bylo v pořádku. Nebude se alespoň zítra vymlouvat, že knihu nestačila dočíst.
"Nepotřebuji s ní mluvit," odvětil stroze. "Jen mi má něco donést."
Letmo pohlédl k mrzimorskému stolu, který měla ze svého místa nejblíže. Dva šesťáci se právě natolik rozohnili jakousi debatou, že kusy zeleniny létaly až k havraspárskému stolu. Možná důvod k její nepřítomnosti nebyla výmluva, ale čistě projev dobrého vkusu.

V pátek ráno si nemohl nepovšimnout, že sice má Hoochová kruhy pod očima, ale vypadá náramně spokojeně. "Severusi, věř mi, děláš chybu, když nečteš nic, co nemá v názvu třikrát slovo "lektvar"! Ta knížka je báječná. Zvlášť ta pasáž, kde Silvie..." Potřásla hlavou, sáhla do hábitu a vyndala knihu. No dobrá. Sice to mohla odbýt někde v soukromí, ale pečlivě si dal záležet, aby ruku nenatáhl příliš dychtivě. Pohrdavé odfrknutí také zaznělo dokonale věrohodně.
McGonagallová bohužel takové zábrany neměla a chňapla po pestré obálce jako kočka po myši.
"No to je skvělé, Rolando, že už ji máš přečtenou... Severusi, než zmizí v tvé nemalé sbírce zabavených předmětů, jistě si ji mohu přečíst? Nejpozději v neděli vrátím." Profesorka dychtivě zalistovala prvními stranami a Snape zaskřípal zuby.
"Nepřipadá mi vhodné," začal bez pevného plánu, jak větu dokončí, "aby tu ta kniha putovala z ruky do ruky. Jsem... za ni odpovědný," dokončil nakonec poněkud neobratně, nicméně důrazně. "A to její majitelce, byť prokázala svou pramalou míru důvtipu tím, že ji četla při hodině."
"Budu ji hlídat jako oko v hlavě," ujistila ho McGonagallová. "A teď mě omluvte, za chvíli mi začíná hodina..." Prchla rychle, s knihou bezpečně ukrytou v hábitu. Severus si pro sebe zaklel sice nehlasně, zato od srdce, následkem čehož zkyslo mléko ve džbánu na stole.

Večer se usadil u stolu a chvíli propaloval pohledem štos domácích prací. Nedokázal se na ně soustředit; ačkoli bylo absurdní, aby se tolik upínal na banální román, nedokázal se zbavit pocitu nespokojenosti. Dnes si chtěl číst. Číst si knihu, kterou si osobně zabavil, a měl na ni tedy výsostné právo. Těžko proto mohly být důstojnou náhražkou eseje o použití mločí krve. Dokonce ani nová čísla Lektvaristy nedokázala zaujmout. Pokusil se sám před sebou předstírat, že se nenechá rozladit takovou hloupostí, nakonec šel ale neobvykle brzy a roztrpčen spát.

Sobota se nesla ve znamení Prasinek. Nezbytný dozor nad studenty ho zaměstnal natolik, že na knihu valně nepomyslel, byť by si možná nezávislý pozorovatel mohl pomyslet, že odebírá zbytečně moc bodů. Na druhou stranu, to snad dělal Snape vždycky, že? Byl také spatřen, jak postává před výlohou knihkupectví, chmurně zírá na románové novinky, nakonec se však sveřepě odvrací a pevným krokem odchází pryč.
Večer pak získal jedinečnou možnost na toto příkoří zapomenout zcela, neb si ho nárokoval Pán Zla osobně. Setkání bylo tradičně dlouhé a Snape proto ráno zaspal. Když se, poněkud pobledlý a ne tak rozevlátý jako obvykle, dostavil do Velké síně, od dveří jen zůstal zírat na to, jak knihu, položenou na jeho místě, zvedá svými nenechavými prackami Filius Kratiknot, obdivně vzdychá, tiskne ji k hrudi, kradmo se rozhlíží a už už mizí do bezpečí útrob hradu.
"Filiusi," zavrčel Snape, "tu knihu!"
"Severusi," předvedl Kratiknot úsměv nevěrohodně široký, "vím, vím, zítra ji máš zpět. Jako oko v hlavě, bez pochyb!" Použití stejné fráze, se kterou se vytasila McGonagallová, Snapea nazlobilo. Domluvili se na něj? Je to celé jasné spiknutí!
"Nesbírat cizí knihy nemůže být tak nepřekonatelný problém, abys musel..."
Drobný profesor jenom zakmital nohama a zmizel tak rychle, že za ním málem zůstala ve vzduchu svítící čára.
Snape v duchu proklel všechny a všechno, a aby měl skutečně dobrý a objektivní důvod k zlosti, vynechal snídani.

V pondělí ho Kratiknot informoval, že kniha je jedinečná a nejlepší, jakou kdy tento autor sepsal, též že je plná úžasných dějových zvratů a obvyklá forma vyprávění zde byla dovedena k dokonalosti. Též že neměl šancí uniknout žádostem profesora Trevora Kettleburna, který čirou náhodou procházel kolem jeho kabinetu – několikrát – a zapůjčil si ji ku rychlému pročtení do úterního oběda, maximálně, ale skutečně ne později, středeční snídaně, leda by ji nestihl, protože se mu právě chystají rozmnožovat speřetky, a pak by ji samozřejmě vrátil během středečního oběda. 
Snape toto zjištění nenesl právě dobře. Dalo by se říci, že ho naopak silně roztrpčilo. Rozčilený stejným dílem nad sebou, že se nedokáže zbavit utkvělé potřeby se k té zatracené knize dostat, jako nemohoucností, podlehl krátce drobnému výbuchu zlosti. Sundat profesora Kratiknota ze svícnu na druhé galerii ve skutečnosti netrvalo studentům sedmého ročníku víc než pár minut, přesto se tato historka stačila donést k Brumbálovi a ten, zvyklý nepodceňovat nic, co by mohlo vést k prořídnutí jeho profesorského sboru, začal nenápadně sondovat terén.
Tou dobou Severus Snape, zcela si jist, že jde o hromadné spiknutí, marně kopal do dveří profesora Kettleburna a mezi rty drtil slova, která se dala najít jen ve slovnících v oddělení s velmi omezeným přístupem. Profesor však byl dostatečně vybaven pudem sebezáchovy a uklidil se i s knihou do seníku. Hledat ho i tam bylo možná pod důstojnost Severuse Snapea, ale nikoli Aurory Sinistrové.

Když proto ve středu v poledne objevil Snape na svém místě u stolu složený lístek, což byl, mírně řečeno, krajně neobvyklý způsob předávání vzkazů, bylo mu okamžitě jasné, že ti bídní červi, kteří se ještě nedávno odvážně nazývali "kolegové", jdou ve svém komplotu do skutečné krajnosti. Rozeznal jenom slova "Sinistra", "pátek večer" a "jako oko v hlavě!" a nevinný kousek pergamenu vzplál pod jeho pohledem plamenem.
Večer ho sice obvyklá noční obchůzka náhodou vedla kolem jejích pokojů, ale neměl na ni štěstí. Ostatně profesorka většinu večera strávila ve vaně s knihou v ruce, mísou jahod vhodně na dosah, za protihlukovým štítem a v nejlepší náladě. Vzhledem k naprosté nevhodnosti takové formy kontaktu bylo tedy jedině dobře, že se Snape časem odebral zpět do svých komnat.

Brumbál po důkladném prozkoumání situace nicméně usoudil, že množství odebraných bodů dosahuje neúnosné míry, a pokud nehodlal zavést záporné hodnoty, ze kterých by se většina kolejí do konce roku nevyhrabala, je na čase mírně zasáhnout.
Vhodný okamžik nadešel v pátek večer. Úderem šesté vešel Snape do jídelny a ani nepředstíral, že se nepokouší najít profesorku Sinistrovou. Když tato vešla o deset minut později s prázdnýma rukama a nevinným úsměvem na rtech a Brumbál spatřil nepříčetný lesk Severusových očí, bylo mu okamžitě jasné, že by se měl vzdát všech nadějí, že si knihu přečte, tedy pokud skutečně chtěl zachovat profesorský sbor v původním počtu.
"Myslím, že tu mám tvoji knihu," strčil bleskem barevnou obálku Snapeovi před oči, zatímco se dotyčný nadechoval ke kletbě, po které by Velká síň lehla popelem. Přeci jen si ale nedokázal odpustit: "Vlastně jsem si ji půjčil od Aurory já. Doufal jsem, že si ji stihnu přes víkend přečíst."
Severusův pohled plál na hranici příčetnosti. Sváděl v sobě ten nejkrutější boj. Nadále odmítal na sobě dát třeba jen náznak dojmu, natož nahlas připustit, že by si tu zatracenou knihu chtěl sám konečně přečíst. Zvláště před ředitelem. Chvíli se měřili upřenými pohledy.
"Mám ale nějakou práci, jak si teď uvědomuji. Myslíš, že bys zatím mohl zhodnotit její výchovnou způsobilost?" dodal Brumbál milosrdně, protože byl starší a rozumnější a také měl velmi vyvinutý pud sebezáchovy. 
"Zajisté, pane," souhlasil Severus povzneseně, "tuto maličkost pro vás mohu udělat." Kniha zmizela v jedné z jeho objemných kapes a černý plášť za ním zavlál, když se vracel do sklepení ke svému křeslu před roztopeným krbem.

- konec -

Zpět na hlavní stranu blogu