Kráska a Smrtijed III. - Návraty

7. květen 2012 | 06.00 |

Kapitola osmdesátá devátá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Vanja Grishamová)

Ranní kontrola dopadne dobře - prý mohu jít na výuku, jen se v poledne musím stavit na kontrolu. Necítím se na to - čelit otázkám, smyšlenkám a zvědavosti ještě nejsem připravená, pořád nemám v hlavě sesumírované, co komu mohu a mám říct. Snape ví o prokletí a kanibalismu, Brumbál ví prokletí a neví o kanibalismu, holky z pokoje vědí o kamenění a neví o kanibalismu a někteří spolužáci nevědí ani o prokletí, ani o kanibalismu, ale vědí teorii o diplomatických stycích mei Gabonem a Británií... Co ví Pastorek, co ví madame Pomfreyová? Co vědí moji profesoři? Co ví Hoochová a McGonagallová, které mě a Harryho bez vší pochybnosti budou zpovídat?
Zůstanu ještě ležet, když madame Pomreyová odejde, a snažím se uklidnit. Spěchat nemusím, snídaně je to poslední, co by mě lákalo. Žaludek se mi svírá a dokonce možná mám hlad? Ale zároveň pociťuji tak neskutečný odpor ke všemu, co by se mělo pozřít,  že raději zůstanu o hladu, dokud to jen půjde.
Cvaknou dveře. Očekávám novou invazi spolužaček, ale objeví se Snape, dosud velice bledý, ale už upravený a bez svého černého pasažéra.
"Dobré ráno," pozdraví a zdá se, že přece ještě není zcela v pořádku, jen umí svůj stav dokonale maskovat. Pohled, všechno má v pohledu, který málokdo vyhledává. "Všechno v pořádku?"
"Harry už je při vědomí, jen spí," odpovím po chvíli, neboť si nejsem jistá, k čemu vlastně otázka směřuje.
"A vy?"
"Jistě..." Uhnu pohledem, protože mi z mysli nejdou teorie, kterých se musím za každou cenu držet... spolužačky odbudu něčím nicneříkajícím jako vždy a ony se mnou přestanou mluvit... zase... A včerejší fiasko s Brumbálem - vždyť on přijde znovu! "Ředitel se ptal... přijde zase..."
"Řekněte mu, co se stalo, jak jsme se domluvili," odpoví Snape klidně.
"Žijí tam antilopy? V džungli?" Další díra. Copak já vím? Copak víme, co loví? Co když si to někdo bude zjišťovat?
 "Doporučuji formulaci 'vypadalo to asi jako antilopa' a dál nerozebírat." Je trpělivý, stojí a hledí na mě, nenaznačuje jediným gestem, že by ho moje otázky obtěžovaly. Uklidňuje mě to.
"Pokusí se ředitel o nitrozpyt?" pokračuji dál.
"Pochybuji. Není důvod... nejsou nejasnosti." Opravdu zaváhal, než odpověděl? Kéž by nejasnosti skutečně nebyly... Je jich tolik! A především...
"U kanibalů... a říkal jste, že byla..." Nadechnu se. Téma, o kterém nedokážu mluvit, a zároveň musím. Dusím se. "Byla snědená. Kdy to stihli.

.. Dobrá. Dost." Dusím se...
"Správně. Dost." Snape mluví stále stejně tiše, ale mnohem rázněji, autoritavně, donutí mě znovu zdvihnout oči. Je tady. Vždycky tady bude. Ví všechno a neutíká. Je tu. A bude. Se mnou. Pořád. "Uklidněte se, Vanjo. Je po všem. Nikdy se tam nevrátíte." Možná mě má i rád. Myslím si to a nehodlám se toho nikdy vzdát.
"Dobře. Jistě. Mlčet. A panu řediteli to vysvětlíte vy. A tím to všechno skončí?" Mám pocit, jako by mě tahal z bažiny, ve které jsem se dosud topila. Možná přece jen zvládnu žít dál, s vědomím všeho a se všemi povinnostmi, s trojitými nepravdami a s neporušeným světem kolem sebe.
"I kdyby na to přišel - nechá si to pro sebe. On není nepřítel, slečno Grishamová. Všechno už skončilo." Má tak vemlouvavý hlas... Drobně se pousměju, cítím, že to dokážu. I s Harrym dosud nehybně spočívajícím na vedlejší posteli, zraněným nejen duševně.
"Neřekne Harry nic ze spaní? Je nadopovaný prášky a magií..." Svírá se mi srdce, když na něj hledím. Jestli je to pouhý následek přestálého nebezpečí a společně sdíleného provinění, mě nezajímá. Cítím, že ho potřebuji, že ho nakonec skutečně miluji, i když jsem si dřív myslela, že to není možné, že jsme příliš odlišní, že se k sobě nikdy nedokážeme přiblížit.
 "Jestli bude mluvit, bude těch nesmyslů spousta, jeden navíc se ztratí." Shovívavost je pryč, ale není to stejné opovržení, jaké bylo v jeho hlase dříve.
Dýchám, cítím, že dýchám. "Jsem v pořádku," řeknu skoro udiveně. "Děkuju."
Snae odejde a já se ještě chíli zůstanu dívat na Harryho, tolik překvapená změnou svého náhledu. Můj kluk. V dobrém i ve zlém.

(Severus Snape)

Vanja, tak bledá a zoufalá, neochotná opustit bezpečí ošetřovny a čelit světu za jejími dveřmi...
"Ještě přijdu,” řeknu pro jistotu, ale zdá se, že už je myšlenkami někde jinde; je to dobře, i když stěží mohu být nadšený z toho, ke komu zalétají. Všechny ženy mého života odcházejí s nějakým Potterem... už jsem si mohl zvyknout.
Odejdu od ní dveřmi do dalšího utrpení, ale zbavit se dojmu z našeho kratičkého rozhovoru tak rychle jako překročit práh nedokážu. Stejně jako již tolikrát mě nechává žasnout nad tím, že dokážu utišit její rány svými slovy, tak pracně shledávanými... netěší mě bezmoc, jakou cítím, protože zároveň nemám nic víc, čím bych jí mohl prospět.
A to ani kdybych měl zpět svou magii. Předpokládal jsem sice, že nebude stačit jediná noc, ale je to nepříjemné, cítím se bezbranný a nemohoucí; postižený. Bylo by snadnější přijít o kterýkoli ze smyslů než zrovna o magii! Odmítám proto vyjít ze svého bytu kromě této jediné výjimky. Kingsley se oproti původním plánům zdržel ještě půl dne, mohu předpokládat, že ho o to požádal Brumbál, nebo snad jeho samotného postihly samaritánské sklony, ale dělá mi chůvu a jde mu to dobře - ještě jsme se nezabili. Našel i Gurmeho, který kroužil kolem nebelvírských dveří a vyděsil pár mladších studentů. Samozřejmě tím pádem už celá škola ví, že je tu a že patří ke mně. Jsem lehce zvědav na spekulace, které to vyvolá. Zdánlivě se nenabízí mnoho možností, ale studenti bývají v drbech vynalézaví...
"Ha, tady jsi!” zvolá Poppy. "Vážně, s tou svou averzí vůči ošetřovně bys měl něco udělat. Neexistuje na to nějaký lektvar?”
Zdvihnu oči od Draca k léčitelce, která na mě mává hůlkou.
"Nezjistíš nic víc, než že mám hodně spát, pravidelně jíst a dát tomu čas. Potřebné lektvary stejně skladuji dole, takže jim jenom ušetřím cestu nahoru. Nevidím důvod, proč sebe i tebe zdržovat předstíráním nějakých zdravotnických... Poppy, věř mi, že po tobě tu židli hodím, jestli toho okamžitě nenecháš.”
To ji konečně zarazí - přestane na mě sesílat diagnostická kouzla a stáhne se. "Děláš, jako bych ti chtěla ublížit,” postěžuje si.
Kývnu hlavou k Dracovi. Odpočívá v umělém spánku, to poznám i bez kouzel.
"Vypadá velice dobře,” řeknu, "je k poznání, většina znetvoření na obličeji je pryč. Byl tu doktor Parthmoon?”
"No ovšem,” kývne živě Poppy a skloní se nad Dracem. "Fantastický pokrok, že? Nebude schopen tak jemné mimiky jako dřív, zvlášť levá tvář, ale prý to nebude při běžné konverzaci skoro vůbec znát. Vlasy prý půjdou opravit kompletně, uši už jsou hotové. Byl tu včera a strávil nad ním mnoho hodin. Pokračovat bude zase pozítří. Účet je astronomický, ale když jsi říkal, že - "
"O to se starat nemusíš. Ať pokračuje a dělá, co umí. Nevěřil jsem, že toho dokáže tolik.”

Ne, Draco už nikdy nebude jako dřív. Ale už teď to vypadá, že před ním nebudou děti utíkat s hlasitým křikem.
"Potom je tu ještě jedno dítě, o kterém si musíme promluvit,” řekne Poppy velice přísně. Tiše se na ni zahledím.
"Severusi, tenhle svůj pohled na mě nezkoušej. Co ten malý černoušek, kde je? Prý ti utekl.”
"V této chvíli se ho Kingsley pokouší vysprchovat,”
řeknu a ušklíbnu se. "Když jsem odcházel, znělo to, jako by zápasil s krokodýlem, ale pevně věřím, že si poradí. Můžeš se pak stavit, jestli na tom trváš, ale raději později. Dokáži se s ním dorozumět, ale nějakou dobu to trvá a chci mu vštípit, že pokud tu chce zůstat, musí se chovat slušně.”
"Ty ho chceš nechat v Bradavicích?”
Poppy vypadá konsternovaně.
"Mohl bych ho nosit na rameni místo papouška,” zapřemítám, ale zatváří se tak zhrozeně, že raději uvedu věci na pravou míru: "Ne, nemám v úmyslu si ho nechat konkrétně v Bradavicích. Najdu mu...”
"Ale to je únos,”
skočí mi Poppy do řeči. "Tím jsem si skoro jistá. Je to dítě. Má své rodiče nebo opatrovníky.”
"Je to postižené dítě. Dostávalo se mu tam naprosto nulového respektu a nulové péče. Jsem si jist, že mu tu bude lépe. Zvolil si to a já to toleruji.”
"Severusi Snape, ty mi tu říkáš, že přistoupíš na přání postiženého nezletilého divocha, se kterým se nelze domluvit? Možná bych měla přeci jenom vyšetřit tvůj duševní stav!”

Nezbytnosti odpovědět něco nezdvořilého mě zbaví alarm u Potterovy postele.
Zůstanu stát, kde jsem, a hledím na Draca. Alespoň něco jde k lepšímu. Za týden, možná za dva nebo tři, budeme moci oficiálně připustit, že je zde v Bradavicích. Kdo ví, jestli vůbec tolik, o jeho pobytu zde ví stále více lidí. Je jisté, že bude zatčen, proběhne proces... nakonec bude osvobozen, tím jsem si jist... ano, i kdyby to šlo mimořádně pomalu, bude moci s ostatními nastoupit příští rok do školy. Je to absurdní - a dělá se mi z toho trochu zle - když si uvědomuji nevyhnutelnost toho všeho, celého toho martyria ve jménu spravedlnosti. Je to špatně. Vzpomínám si dobře na vlastní proces, i když proběhl jenom na stránkách fiktivní knihy, kdysi dávno, skutečně je to jenom pár měsíců? Nechci, aby tím procházel i Draco. Možná bych ho tu mohl zkusit udržet, dokud Kingsley nebude mít dost vlivu, aby to celé chlapec nemusel podstupovat. Ano, tak to udělám.

(Vanja Grishamová)

První hodinu máme létání. Venku jsou dosud závěje sněhu, oslnivě se třpytící v ranním slunci. Všichni mhouří oči, neboť vynález slunečních brýlí do Bradavic dosud nedorazil a mudlorození se odmítají kvůli podobným výdobytkům vystavovat šikaně, a Suzan na koště nasedne obráceně, než si uvědomí svůj omyl. Vidět není vůbec nic.
"Prý nám dneska odpadají formule," přitočí se ke mně Peggy a mně se udělá špatně.
"Proč?" zeptám se slabě.
Pokrčí rameny.
"Hajíííííáááájíííáá!" ozve se náhle nad námi panický výkřik a vzápětí už se do sněhu řítí Peter. Koště se spořádaně zabodne do hlubokého sněhu, zato on udělá ještě tři kotrmelce, než se zastaví.
"Pátý ročník, pane Limwoode?" zeptá se Hoochová odevzdaně.
"Protože v tom světle není vůbec nic vidět!" ozve se tlumeně z hromady sněhu. "Bolí mě oči."
"To vás neomluvá. A co vy?" otočí se ke všem, kdo dosud ropačitě postávají na zemi a potichu se baví. "Ať jste ve vzduchu, než napočítám do tří!"
Peggy odevzdaně chytí koště a povyskočí. Koště jí ale nenaskočí, takže dopadne zpátky a spadne do hromady sněhu. "Radši lektvary než tohle," ucedí mezi zuby, když se hrabe zpátky na nohy.
Kývnu, taky to tak cítím. Létání na košťatech v Havraspáru mnoho příznivců nemá.
"Vanjo, vy samozřejmě nemusíte," dotkne se Hoochová mého ramene.
 Peggy vytřeští oči. 'Od kdy jsi Vanja?' ptá se mě beze slov.
"Proč?" zeptám se raději, trochu zmatená z jejího chování.
"Ředitel mě informoval... ráda vás uvolním, jestli se na to necítíte."
"Jsem v pořádku," odpovím tak zdvořile, jak jen můžu, ačkoliv bych se najraději propadla do země.
"Kdybych vám mohla v čemkoliv nějak pomoci, nebo byste si potřebovala s někým třeba jen promluvit, jsem tady, ano?"
Peggy mi za jejími zády naznačí, že bych mohla třeba potřebovat absolutní zrušení tohohle předmětu.
"Jistě. Děkuju. Já... budu o tom přemýšlet." Když se na mě usměje, raději se začnu věnovat svému koštěti a odrazím se od země tak silně, jak jen dokážu. Když se vyhrabávám ze závěje, sleduje mě Hoochová trochu starostlivě. Krucinál, copak jsou košťata auta, aby v mrazu nestartovala?!
"Co to bylo s tím, že ji Brumbál informoval?" zaútočí Peggy hned, jak se dostaneme z doslechu, zatímco na místě jakože poskakujeme a snažíme se jakože vzlétnout.
Je to tady. Muselo to přijít a není důvod to odkládat
"Ta diplomacie, co ji Brumbál vymyslel... Zvrtlo se to. Málem nás zabili. No a - jak kamením," ztlumím hlas, protože tohle by se nemělo dostat ven, "zkameněli jsme ve chvíli, kdy jsme měli prolomit to kouzlo, které to způsobuje. A... Je to na dlouho." Uvědomím si, že opravdu je, a hlas se mi láme, když si uvědomím, o čem bych měla mluvit dál.
"Ještě máme dvacet minut," odpoví Peggy s očima na vrch hlavy.
"Udělali si z nás kamenné bohy, uctili nás jídlem," trošku se zadrhnu, "a květinami a vínem, protože jsme byli kamenní. Když jsme se probrali - jenom s Harrym, zbytek tam nebyl - a pokusili odejít, zaútočili na nás. Dostal nás odtamtud Snape. Profesorka Lambertová je mrtvá."
"Co tam dělala Lambertová?"
zamračí se Peggy. Mlčím. "Mrtvá!" vykřikne tlumeně, když si uvědomí konec věty. Kývnu.
"Slečno Carpentrová, do vzduchu!" zavolá náhle Hoochová a já nadskočím mimo rytmus, jak se leknu.
"Bylo to hodně zlý?" zeptá se Peggy, když znovu začne poskakovat se svým koštětem.
Pokrčím rameny a utřu si slzy, které mi po tváři tečou kvůli přemíře světla kolem.
"To je mi- áááá!" Peggy sebou náhle trhne, jak její koště náhle ožije, udělá na jeho násadě kotrmelec dozadu a zapadne do závěje hlavou napřed.
"Peggy!" křiknu, protože to byl pád skutečně o zlomkrk, a v tu chvíli nastartuje i můj smeták a já se nekontrolovatelně vznesu do vzduchu. "Ááá!"
Můj výkřik zanikne v ječení všech ostatních, protože školní košťata zjevně potřebují na zahřátí motoru osmdesát minut marných pokusů. Všechna. Havraspárští popadají všichni, z Mrzimorů zůstanou ve vzduchu tři, kteří nakonec své povětroně vítězoslavně zkrotí a ladným kroužením nad našimi hlavami získají své koleji patnáct bodů.

(Fawkes)

Zívnu a protáhnu si křídla. Dnes je tu živo, naši cestovatelé se střídají u Brumbála jako provinilci u výslechu - já vím, že nejsou, samozřejmě, že nás musí informovat o všem, co se stalo, ale oni se tak cítí. Všichni. A nejtemnější mrak se vznáší kolem Severuse Snapea. Odmítne vložit své vzpomínky do myslánky a o cestě vypráví pouhými slovy.
On i Brumbál jsou proto náhle ostražití, vztyčí se mezi nimi podivná zeď nedůvěry nebo snad jen pocitu, že by tam měla být, jaký je vlastně rozdíl mezi nedůvěrou skutečnou a předpokládanou? Občas mám pocit, že si Brumbál nedokáže zvyknout na to, že se všechno změnilo a že myšlenky lidí okolo patří už jenom jim. Častěji mě teď hladí po peří a nahlas přemýšlí o tom, jaké to bylo, když Tom chtěl vládnout světu. Ale v tom si nemají se Severusem Snapem co vyčítat. Ani on si ještě pořádně nezvykl, že jeho myšlenky patří jenom jemu a je stále překvapený, když se nahlas ozvou jeho vlastní přání.
Dlouho se mluví o Lambertové, zda by bylo vhodné uspořádat jí pohřeb. Je mi líto jejích zlatých vlasů a jasného hlasu. Tři její zlaté vlasy jsem vpletl do hnízda a na hlas si uchovám vzpomínku.
Dlouho mluví i o chlapci jménem Gurme. Brumbál se zlobí, ne tak, aby to bylo poznat, skrývá to. Neváhá ho nazvat 'nepochopitelnou posedlostí' a nakonec rezignuje, snad v domnění, že je to menší zlo, než když Severus Snape vybuchne vzteky; nemá k tomu daleko. 
Prohovoří Vanju a Harryho, oba dobře znám, milí mladí lidé. Občas mám pocit, že se Brumbálovi stýská po starých časech a chtěl bych mu umět říct, že Tom není úplně pryč, vždyť nejen v Severusi Snapeovi, ale i ve ve Vanje se zachytilo trochu Tomovy temné mlhy. U Harryho ne, tím jenom prolétla, neměla v něm do čeho zatnout drápek. Ještě v Pastorkovi ji vídám, má jí plnou hlavu, stejně jako svých plánů... vzrušeně poskočím po bidýlku. Třeba zase přijdou zajímavé časy. Ti dva stále mluví o mláďatech, oba je mají za své, oba je chtějí chránit, jenom každý po svém. Severus Snape chce, aby je Albus Brumbál nechal na pokoji, ale tentokrát se mu jeho přání nesplní.
Severus Snape si pak musí vyslechnout ódu o tom, jak jsou nebelvírští skvělí v lektvarech, pokud jsou na ně kladeny rozumné požadavky. Znovu se zlobí. Dnes je tu mnoho temnoty, půjdu si ji potom smýt do jezera, ano, to udělám.
A pak konečně může odejít a vzduch je lehčí a prosvětlí ho paprsky slunce.
"Fawkesi," povzdychne si Brumbál, "někdy bych skutečně chtěl být na tvém místě.” Otřu se mu hlavou o ruce. Mám rád teplo kouzel, které z nich vycházejí. Já bych s ním neměnil. Nemusím rozhodovat velké věci a jediné, co se po mně chce, jsou mé slzy.

(Vanja Grishamová)

Štěstnička vypadá asi tak, jako se já cítím. Krčí se za stolem, klepe se a instrukce - přečíst si kapitolu 11 - máme napsané na tabuli. Čas od času k němu vzhlédnu, protože se na látku stejně nesoustředím, a vždycky zachytím na zlomek sekundy jeho pohled, než jím uhne někam na stranu.
Co ví?
Existují přístroje, spadající do jeho kompetence, které mohou určit míru a druh něčího provinění?
Hodina se změní v určitý druh pekla, smažím se pod jeho pohledem, za kterým je vědění a možná i do určité míry strach. Nikdy jsem tomuhle učiteli nepronikla pod kůži, zdál se mi příliš nekompetentní a způsob, jakým se po bitvě o Bradavice složil, byl příliš nehrdinský, než abych ho mohla respektovat jako autoritu. Ale teď?
Když na dveře zaklepe nebelvírský prvák, že si mě pan ředitel žádá u sebe, je to téměř vysvobození.
"Jen běžte, běžte," prohlásí profesor mdle. "Vy moji výuku nepotřebujete."
Nedalo by se to zoficiálnit?
"Slečno Grishamová," uvítá mě Brumbál laskavě, pobídne mě směrem ke křeslu a nabídne mi zákusky a čaj, položené na stole. Za těch pět mint bádání před chrličem, jak se má prostý student bez hesla asi dostat dovnitř, by mi měl dát aspoň dort. Přesto si nabídnu, mám hlad a cítím se slabě a tohle je tak... bezpečné. Vegetariánské.
Pocítím prudkou nevolnost a strhnu svůj pohled jinam, abych se neprozradila. Brumbál je přítel - respektuji Snapeova slova. Jenže právě on mi řekl, abych své provinění neprozrazovala ani řediteli...
"Vím, že vaše vzpomínky mohou být hodně traumatizující. Mohu vám nabídnout myslánku - tak o ně nepřijdete, ale otupíte hrany..."
"Ne!" skoro vykřiknu, ačkoliv to snad doopravdy bylo řečené pro moji úlevu. "Nepotřebuji... Mohu se s tím srovnat sama. Byla to jen bitva. Už jsem to zažila."
Brumbál si povzdechne, přistoupí k bidýlku s nádherným fénixem a pohladí ho po hlavě.
"Nenecháte si pomoci," konstatuje zarmouceně.
"Nejsem na to sama," odpovím upřímně, protože se náhle cítím provinile. Skutečně si o mě dělá starosti! Až odejdu z této místnosti, přestanu věřit, že by mu skutečně šlo jenom o mě. Teď a tady si tím jsem ale úplně jistá.
Brumbál si povzdechne. "Slečno Grishamová, zatím jste příliš mladá na to, abyste věděla, že ani dospělí lidé neunesou všechno. Severus má svých-"
"Myslela jsem kamarádky!" skočím mu do řeči skoro šokovaně. Severus! Vážně si myslí, že budu chodit ke Snapeovi brečet před spaním?
"Na něco kamarádky nestačí," naváže Brumbál lehce. "Uvědomuji si - já, profesorka Hoochová i Severus - vaši potřebu dospělého člověka, který by na vás dohlížel a vy se k němu mohla kdykoliv s důvěrou obrátit. Nebraňte se nám jen z úcty k památce."
Trochu to bolí, protože vím, že ode mě žádá odpověď. Mlčky se otočím k fénixovi a očima klouzám po jeho dokonalém peří. Pohled mi oplácí a připomíná mi jím Havrana, jehož radost z nového života jsem pro starost ze smrti zcela opomněla.
"Nebráním se. Profesor Snape mi řekl, že tu pro mě vždycky bude, a to mi stačí. Nechci na něj klást všechny svoje problémy, vím, co jste mi řekl. Strávila jsem s ním dva měsíce." Pohlédnu na Brumbála skoro vzdorně. "Znám jeho jednání v mnohých situacích - a to stačí, abych mu věřila."
Brumbál se na mě vlídně usměje. "Jsem za vás rád, slečno Grishamová." Zalije mě vlnou vřelosti. "Kdybych pro vás mohl cokoliv udělat, přijďte."
"Ve skutečnosti," navážu, než mě stihne odeslat pryč, "je tu jedna věc. Snad to nebude příliš opovážlivá otázka, ale Havraspár jí momentálně žije... Když fénix hoří, je jeho oheň teplý, nebo studený?"
Poprvé slyším, jak se Brumbál směje nahlas.

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed III. - Návraty heji 07. 05. 2012 - 10:40
RE: Kráska a Smrtijed III. - Návraty evi 07. 05. 2012 - 21:39
RE: Kráska a Smrtijed III. - Návraty mandelinka 08. 05. 2012 - 14:54
RE: Kráska a Smrtijed III. - Návraty nerla 08. 05. 2012 - 18:01
RE: Kráska a Smrtijed III. - Návraty heji 08. 05. 2012 - 21:34
RE: Kráska a Smrtijed III. - Návraty lilalila 08. 05. 2012 - 22:44
RE: Kráska a Smrtijed III. - Návraty mae 09. 05. 2012 - 15:24
RE: Kráska a Smrtijed III. - Návraty naervon 09. 05. 2012 - 16:44
RE(2x): Kráska a Smrtijed III. - Návraty mae 10. 05. 2012 - 14:59
RE(3x): Kráska a Smrtijed III. - Návraty nerla 10. 05. 2012 - 18:24
RE: Kráska a Smrtijed III. - Návraty alcazar 14. 05. 2012 - 10:54