Karolína a dva lazaři

9. červenec 2012 | 00.01 |

Tato povídka vznikla díky dvěma scénám, které jsem hrozně moc chtěla někde použít (a které nakonec nejsou v ději vůbec důležité) a tak trochu jako slohové cvičení na téma "jak si vystačit bez jistého důležitého prvku všech povídek". Jak jen mě bavilo to psát! :-))
A tak vám tedy, milí čtenáři, přeji příjemnou chvíli s touto zcela nevážně míněnou hříčkou plnou Severuse Snapea, Harryho Pottera a Karolíny Pascalové :-)
 

* * * * *


 

Harry si nebyl moc jistý, jestli takhle náhodou nevypadá smrt. Kolem se děla spousta věcí, které mohl slyšet – výkřiky a svištění kouzel, třesk v okamžicích, kdy zasáhla cíl, občas zarachotily střepy nebo se rozbila další zeď. Z různých stran zaznívaly povely, které se často vzájemně vylučovaly. Celé to bylo nepřehledné a nejasné a on nemohl otevřít oči, aby se rozhlédl. Nedokázal se ani pohnout a na delší chvíli přestal vnímat zvuky boje, jenom aby mohl důkladně prozkoumat, co všechno nemůže. Záhy zjistil, že první zdání bylo bohužel i správné - nemohl nic, ani pohnout malíčkem, otevřít oči nebo vykřiknout. Začal trochu propadat panice, ale ne moc, protože se velice špatně propadá panice, když se vám ani prudčeji nerozbuší srdce.
Někdo mu šlápl na ruku a těsně vedle dopadlo bojové zaklínadlo. Podle toho, jaký pach ucítil, mu zřejmě ožehlo vlasy.
Harry byl první, kdo by byl ochoten připustit, že v oblasti smrti není moc zkušený. Veškerý čas věnoval tomu, aby se jí vyhýbal, a nyní cítil, jak to bylo neprozíravé. Přímo jasnozřivě vnímal, jak mu někdo píše velké červené T jako "troll" s poznámkou: nebyl schopen rozpoznat, zda je ještě naživu!

Pak ho někdo zvedl. Cítil všechno, každý dotek, ale odpovědět na něj nedokázal. Jeho tělo se chovalo jako ušité z hadrů, naprosto vláčné a bez vůle. Bylo to trochu trapné a hodně pokořující. Navíc vůbec netušil, kdo by to mohl být. Zdvižený byl prudce a bezohledně, trochu si tím pohybem odřel záda o suť pod sebou, a protože si ho ten někdo hodil přes rameno, prudce narazil obličejem do mužových zad. Alespoň tím si mohl být jist - nedovedl si představit tak silnou a vysokou ženu. Takže nepřítel? Některý ze smrtijedů nese dáreček svému pánovi? Ten bude zklamaný, až zjistí, že už si s Harrym moc neužije. Ale mohl to být i přítel, ve spěchu uprostřed bitvy nebyl čas na jemnosti, zvlášť jestli vypadal jako mrtvý.
Harry se na okamžik dotknul myšlenky, že by mohl být pohřbený zaživa, ale odmítl se jí vzápětí jakkoli zabývat. Nesmysl! Srdce mu bije, to cítí. Je jen v bezvědomí. Dosud netušil, že bezvědomí je tak bdělá záležitost.

Raději se zaměřil na svého únosce. Nezaslechl od něj dosud nic, nepronesl kouzlo, snad ani nedýchal, ne tak, aby to bylo slyšet. Zřetelně ho unášel z bitvy pryč, uhýbal kletbám, nebo možná padajícím troskám, protože už před tím ministerstvo vypadalo, že se jeho budova brzy zhroutí. Pak oba upadli a znovu vstali, zase upadli. Harry v duchu zaúpěl, když ho muž v nemírněném pádu přimáčkl pod sebou a zřejmě mu pohmoždil, ne-li rovnou polámal žebra. Pak znovu vstali, tentokrát se ale muž pohyboval méně obratně a Harry zaslechl, jak prudce bolestivě vydechl, když si ho opět nadhodil na rameni. Zřejmě zraněný? Harry by rád věděl, jestli se z toho má radovat nebo se děsit. S tváří zabořenou do záhybů pláště měl chvílemi problém se nadechnout, přehozený akorát tak přes bolavá žebra byl skoro rád, že nemůže začít křičet, protože na své sebeovládání přestával sázet. V duchu už dávno zoufale skučel a utkvěle hledal jakýkoli vjem, na který by se mohl upnout. Napůl v bezvědomí začal vzpomínat na Bradavice, tam byl přeci doma... Bradavice.
Bradavice? Co mu připomnělo Bradavice? Náhle si to uvědomil a srdce mu, obrazně řečeno, poskočilo nadějí. Z mužova pláště cítil jemnou, sotva znatelnou vůni, kterou znal i ze svých přikrývek a ze všeho oblečení, o které se starali skřítkové. Nedokázal ji přisoudit konkrétní bylince, ale byla příjemná a znamenala domov.
Takže – Harryho popletený mozek si nedokázal dát dohromady souvislosti – snad se stihl dostavit i Remus, nebo některý ze sedmáků, i když si nedovedl moc představit který, nebo, ale tam Harrymu skutečně selhávala fantazie, skřítci tu a tam přemáchnou i Snapeův smrtijedský plášť; a pak ho tedy unáší Snape. Takže nebyl ani o krok blíž představě, jestli je právě zachraňován, nebo se řítí do průšvihu. Pokud si Snape myslí, že je mrtev, možná si chce udržet místo v blízkosti Voldemorta a předhodit mu alespoň jeho tělo. Jestlipak si Nagini pochutná i na mrtvolách? Nebo ví o tom, že je naživu, a pak...?
Bezvědomí ne nadarmo s sebou často nosí přívlastek "milosrdné".

Snape byl zatím v nezáviděníhodné situaci. Ačkoli unesl Pottera přímo před nosem obou svých pánů, byl přesvědčen, že se mu podařilo díky nepřehledné situaci, smrtijedské masce, několika matoucím kouzlům a notné dávce štěstí udržet své inkognito. Byl si skoro jist, ale ne zcela, že je Potter ještě naživu. Tu samou jistotu však neměl ohledně Brumbála – naposledy ho viděl s nepěkně rozšklebenou ránou na hrudi. Nemuselo to být smrtelné, pokud ho včas dostali pryč. Jeho vlastní pozice na straně dobra však byla více než vratká a rozhodně by nebylo moudré se teď vydat do rukou dychtivých po pomstě za tuto zpackanou akci. Víc svědků své skutečné loajality neměl.
Stejně tak ale nehodlal riskovat, že se možná-ještě-živý-chlapec dostane do rukou některého z jeho smrtijedských kolegů. Snad by bylo řešením odložit ho u něčích dveří a sám si jít olízat rány na vhodnější místo, ale Snape ani za nic nedokázal přijít na kohokoli použitelného, tedy komu by věřil, ale kdo by v téhle chvíli ještě neházel kletby na ministerstvu; nechat Pottera někde, kam se jeho majitel nevrátí, protože právě padl, by byl příliš špatný vtip.
Nemalou roli v jeho úvahách hrál ten drobný fakt, že patrně víc než jedno přemístění nezvládne, natož s doprovodem. Už tak mu hábit promáčelo víc krve, než by věřil, že v sobě vůbec může mít.
Zoufalí lidé dělají zoufalé věci a když z posledních sil bušil na dveře úhledného domku, skoro mu bylo líto, že si nestačí prohlédnout vyjevené tváře lidí, kteří přijdou otevřít.

Petúnie nebyla vyloženě zlá osoba. Měla velkou spoustu špatných vlastností pramenících z její malicherné povahy, ale v zásadě to byly jen takové drobné špatné vlastnosti pro všední den, které vhodný okruh jejích známých za špatné rozhodně nepovažoval, naopak, každý z nich by je označil za zcela patřičné jejímu postavení a věku. Co se má a co nemá, měla dobře nastudováno z televizního vysílání pro ženy, a co byl Harry z domu, v jejím uspořádaném světě se neobjevovalo nic, co by jakkoli testovalo její morální síly.
Ještě v okamžiku, kdy otevírala dveře jakémusi nezdvořilému bušení, byla přesvědčená, že její den, týden a vlastně celý měsíc probíhá přímo perfektně, že ona sama má vše pod kontrolou a nemůže se stát nic, co by ten stav změnilo. Pak ale na prahu, na svém prahu, na prahu vlastního upraveného, vycíděného a slušného domu, našla ležet vysokého muže s maskou na obličeji a Harryho, oba špinavé, od krve a patrně v bezvědomí, či nedej bože mrtvé, a oba v čarodějných hábitech. Nad nestoudností takového vpádu se jí úplně zatajil dech.
Petúnie by do té chvíle nedokázala říci, čeho se ze strany Harryho obává nejvíc, ale představa, že by musela přivolat sanitku, snad dokonce dvě, ty by zastavily před jejím domem a všichni sousedé by se přišli podívat a vyptávali by se a ona by musela vysvětlovat, co se děje a proč jsou ti lidé tak divně oblečení; a co hůř, jenom by vyhlíželi tajně za záclonou a nedali jí možnost obhájit svou nevinu - tak tato představa se držela v žebříčků hrůz velmi vysoko. Někdo z nich by nepochybně zavolal i policii a Petúnie z večerních zpráv dobře znala obrázek vozů s blikajícími světly na střeše, tak nápadný do vzdálenosti několika ulic a zastavujících dopravu, policisty bezohledně se procházející na jejím bezvadném trávníku... to nedokázala přenést přes srdce.

Dosud ztuhlá šokem se sklonila a opatrně jedním prstem stáhla muži tu děsnou masku z tváře. Neviděla ho už léta, ale ty výrazné rysy poznala okamžitě. Severus Snape, který se proti ní spikl s její vlastní sestrou, má tu drzost, aby jí zakrvácel rohožku!
Rozhořčení, které k ní prosáklo ze starých vzpomínek, ji přimělo k akci. Doběhla do obýváku a vytáhla Vernona od televize. Přiměla ho, aby oba kouzelníky přenesl do Harryho ložnice. Chlapce uložili na postel, Snapea, se kterým musela Vernonovi pomoci, na zem. Až tam si všimla, že je raněný skutečně těžce, a vyděsila se zcela novým způsobem. Pokud si však před tím nedovedla představit, jak volá sanitku, teď už ta představa byla zcela ztracená. Jak by jim vysvětlila, proč je nechala přenést dovnitř? Vyslýchali by ji. Možná podezřívali. Tu ostudu by nepřežila.
Ne, ten jejich spolek by se o ně každopádně měl postarat sám.
Jak už bylo naznačeno, Petúnie nebyla vyloženě zlá. Zavolat pomoc, tedy tu jedinou správnou pomoc, jak byla přesvědčena, vyběhla vzápětí, sotva si stačila rozvázat zástěru a hodit přes ramena kabát. Možná jí byla hlavní motivací touha zbavit se nevítaných návštěvníků, ale hlavní je výsledek.

Harry se probral do stejné nemohoucnosti, v jaké odpadl. Ležel na posteli, to považoval za dobré znamení, i když bylo zvláštní, že slyší jen tu a tam auto a nedaleko puštěnou televizi. Mudlovská nemocnice? Naslouchal dál a objevil něčí dech, mělký a nepravidelný. Asi není na pokoji sám. Rozhodně bylo divné, jak nepohodlná je jeho postel, a také to, že je oblečený do stejného hábitu jako před tím.
Harry napřed rychle a netrpělivě, pak klidněji a důkladně, prozkoumal své možnosti. Vyzkoušel snad každý sval, na který si vzpomněl, ale nic, naprosto nic.
Pak zaslechl dusot těžkých kroků na schodech a srdce mu pokleslo. Ten zvuk znal dokonale, znal a nenáviděl. Dursleyovi? Jak se proboha mohl ocitnout zrovna tady? Rázem mu bylo povědomé všechno, nevětraný vzduch v pokoji, povrzávání dvou zkřížených větví na stromě za oknem, pošoupnuté křeslo dole v obýváku.
A strýc Vernon, hlavně on, který s funěním došel od schodů ke dveřím do pokoje, sotva nahlédl dovnitř, tlumeně zasakroval a znovu oddusal pryč. Harry usoudil, že skutečně je mrtev a tohle je peklo.
Netušil, že tetička Petúnie si zatím přiznala skutečnost, před kterou léta zavírala oči, a to že paní Figgová z vedlejší ulice má dost možná s tím jejich spolkem něco společného. Jisté známky tomu napovídaly neochvějně a trhlá byla také dost. Petúnie si raději nepředstavovala, jak strašně trapné by bylo, pokud se její podezření ukázalo mylné. Když však zaklepala na dveře a místo paní Figgové jí otevřela mladá dívka v kouzelnickém hábitu, málem si vydechla úlevou.
Dívka se zatvářila zaskočeně a omlouvala se, že čekala tetu a že by se jinak neukazovala v tom nepatřičném převleku na maškarní. Petúnie pravila, že je s tímto druhem převleku dostatečně obeznámena, ale že s ním nechce mít naprosto nic společného a že důrazně žádá, aby kdokoli z nich okamžitě a bez prodlení vyřídil tu záležitost v její ložnici, děkuji mnohokrát.

Dívka, nazývejme jí nyní pravým jménem, tedy Karolína Pascalová, byla nemálo zaskočena. Neznala Petúnii a nevěděla nic o jejím vztahu k proslulému Harry Potterovi. Ostatně dokončila školu těsně před tím, než do ní nastoupil. Nyní končila studia na lékouzelnici, a tedy cítila jistou povinnost vyslyšet volání o pomoc a následovat tu ženu, i když nevěděla pořádně, o co jde a k čemu by mohla být dobrá. Předpokládala banální nehodu s očarovaným nádobím nebo škrtícími ponožkami v mudlovské domácnosti, kterou by snad mohla jednoduše napravit, aniž by zbytečně burcovaly úřady.
Naprosto nebyla připravená na tak neuvěřitelnou věc, jakou byli Harry Potter a Severus Snape v malé ložničce jednoznačně mudlovského domu. Málem pod ní poklesla kolena, když si všimla smrtijedské masky, a podruhé při pohledu na zvětšující se kaluž krve pod smrtijedským pláštěm.
Přesto přistoupila napřed k chlapci. Jednak to zkrátka byl Harry Potter, a pak, ze Snapea měla za ta léta ve škole značný respekt a na konfrontaci s ním se musela alespoň minimálně připravit.
Rychle zjistila, že Harry je možná v bezvědomí, ale stabilizovaný, a zastyděla se nad touhou oddálit co možná akutnější záležitost jenom kvůli vlastním pocitům. Skutečnost, že pacient byl zcela mimo, jí byla nemálo nápomocna, zvlášť ve chvílích, kdy na něm rozřezávala oblečení. Bleskově provedla veškerou první pomoc, kterou mohla zvládnout. Nebylo to zrovna málo, protože u Svatého Munga měla slušnou praxi na příjmu akutních úrazů. Ruka se jí možná chvílemi zachvěla a hlas nezněl tak jistě, jak její školící léčitel vyžadoval, kouzla ale udělala svoji práci dobře a dva tři pohotovostní lektvary, které všude nosila sebou, jí umožnily se na chvíli zastavit a s vědomím, že pacient je pro tuto chvíli mimo bezprostřední nebezpečí, se zamyslet. Karolína byla důkladná osoba a nerada se rozhodovala bez toho, aby probrala fakta ze všech stran.

Musela někoho zavolat. Snape potřeboval důkladnější ošetření a s Harryho bezvědomím si nevěděla rady, i když byla pravda, že dosud nestačila provést veškerá diagnostická kouzla.
Logickou volbou by byli bystrozoři. Smrtijedský hábit byl výmluvná expresní jízdenka do Azkabanu. Ještě před pár lety by Snapeovi za věci, které jim prováděl v hodinách, klidně do cely přihodila nějakého mozkomora. Čas však otupil ostří a ona ho byla nyní schopná vidět pouze jako mrzoutského a svým způsobem imponujícího učitele, který je přiměl zvládnout uvařit základní lektvary i po tmě a s rukama svázanýma za zády. Což byla průprava, která se při jejím léčitelském studiu náramně hodila. Bystrozoři pro ni však byly podivné, napůl mytické bytosti, které vídala jen z dálky, s vlajícími plášti, temné, nepřístupné. Uzavřený spolek podivných existencí, plní tajností a nebezpeční. Ne, Karolína nebyla nakloněná volat bystrozory. Snapea znala. Bystrozory neznala. Bradavický profesor a smrtijed? Nedokázala to brát vážně, i když vysvětlení pro jeho převlek neměla. Snad ještě kdyby byl sám, ale byl tu s Harry Potterem v mudlovském domě. Bylo vyloučeno, aby se spolu ocitli na takovémto místě náhodou. Jeden musel přinést druhého a ačkoli bylo nemožné určit, kdo koho, byli na místě, které přímo křičelo, jak se pro tyto účely nehodí. Bylo to divné. Každá jednotlivost byla divná! Karolína se proto trochu zlobila. Moc jí nepomáhaly ani kradmé kroky a hlasité šeptání z chodby za dveřmi pokoje.
Další volbou by bylo dopravit je oba k Mungovi. Určitě by jí nemohl nikdo nic vytknout. Dosud nevážně brané zvěsti, že i mezi léčiteli se objevilo pár smrtijedů, však nyní nabyly na významu, a zatímco si byla dosti jistá, že tady jí pod rukama nezemřou, i když třeba nebude léčení tak rychlé, nevěděla, jak je ochránit tam. Stačil jí tento jediný dotek dosud vzdálených bojů a vynucená odpovědnost, aby se stala dokonale paranoidní.
Nakonec oběma sebrala hůlky a odešla se do koupelny umýt. Voda byla na tohle lepší než kouzla, a až když viděla, že jí z rukou stéká čirá, ne zarudlá krví, připadala si skutečně čistá. Hůlky schovala a připevnila tak, aby nešly přivolat acciem ani snadno vidět. Nechtěla je nosit sebou, ale nedokázala se rozhodnout, co s nimi.

Petúnie postávala na chodbě, poškubávala se za límec nažehlené blůzy a neklidně přešlapovala na místě. Tu a tam porovnala některý z obrázků na stěně.
Karolína se jí zeptala, jestli některého z těch dvou zná, a byla skutečně překvapená, když se Petúnie přiznala k tomu, že Harry je její synovec a Snapea si pamatuje ještě jako chlapce, který bydlel nedaleko domu jejích rodičů. Nepřiblížilo jí to ani o kousek k odpovědi na otázku, jak a proč se ocitli zrovna tady, protože charakter Harryho pokoje v kontrastu se zbytkem domu dostatečně vypovídal o vztahu jeho příbuzných k magii.
Sdělila Petúnii, že je bohužel nezbytné, aby se tu zdrželi, oznámila, že přijde za hodinu či dvě a že není pravděpodobné, že dojde k nějaké změně. Chvíli ji zdržely hlasité, ale zcela bezobsažné Petúniiny poznámky, kterými takovou možnost zcela odmítala a dožadovala se vyšších autorit. Karolína však záhy pochopila, že tady se s přílišnou vstřícností daleko nedostane, rozloučila se tak zdvořile, jak to při Petúině monologu bylo možné, a pak se odebrala pro nějaké lektvary, masti, obvazy, čisté hábity a podobné věci, a také poslat vzkaz Brumbálovi, protože to byl někdo, jak soudila, kdo by si s tím vším měl poradit nejlépe. Byla na ten nápad docela hrdá a byl jediný, ze kterého neměla špatný pocit.

Harry zatím pomalu začínal chápat, že možná ještě má naději. Není v pekle, jen se nějakým hrozným řízením osudu ocitnul ve své noční můře. Napjatě poslouchal každé slovo, které ten dívčí hlas pronesl, ale většinou to byla kouzla, která neznal, nebo která mu byla jen vzdáleně povědomá. Že je to léčitelka pochopil rychle, už z inkantací, které mu rozechvěly celé tělo, když ho poprvé vyšetřovala. Trochu ho vyděsilo, jak dlouho se věnovala Snapeovi, pokud to tedy byl Snape, ale Harry si prostě nedovedl představit, kdo by to mohl být jiný. Že mu sebrala hůlku nesl velmi těžce a možná ještě hůř skutečnost, že dívka hovoří s tetou Petúnií na chodbě a není jim rozumět.
Takže jenom čekal, zkusil si zdřímnout, ale díky přítomnosti své tety a strýce byl napjatý a neklidný, neustále čekal, kdy někdo z nich vrazí dovnitř a něco jim provede. Občas opravdu Petúnie nahlédla do místnosti. Dveře vždycky trochu zavrzaly a ve vzduchu zřetelně zaznělo ticho, ve kterém tajila dech. Harry si připadal jako exponát v muzeu. V mauzoleu.
Dobré bylo, že Snapeův dech se zklidnil a zněl nyní docela obyčejně, jako když někdo spí.
Uběhla nekonečně dlouhá doba, než se dívka vrátila. Ve skutečnosti to byla jenom hodina, ale Harry byl napnutý a zdeptaný, jako by to bylo několik dní. Na celý jeden by klidně vsadil. Nastala silně pokořující fáze, kdy ho cizí ruce a kouzla převlékly do čistého oblečení, ale musel si přiznat, že to bylo víc než příjemné, nakonec. Méně příjemné bylo, když mu jakési lektvary vkouzlila přímo do žaludku. První pocit byl tak odporný, že málem sám ze sebe ohluchnul, jak na ni v duchu zaječel, ať toho okamžitě, ale okamžitě nechá! Jestli dosud neměl dobré důvody se probudit, právě jich pár dostal. Tělo se naštěstí rychle přizpůsobilo a za chvíli mu bylo docela dobře. Necítil vlastní pach krve, spálenin a prachu, ale jen čistou vůni levandule. Možné trochu zženštilé, ale to ho skutečně netrápilo.

Během toho všeho si dívka začala pobrukovat a ke konci povídat. Vzhledem k jejím pěveckým schopnostem to bylo příjemné vylepšení. Neříkala nic světoborného, jenom popisovala, co dělá a jak se jí to daří, což Harry valně neocenil, alespoň dokud šlo o něho.
Když však odešla od něj a svou další oběť oslovila profesore, zbystřil. Takže měl pravdu!
Vzápětí se dozvěděl, že mu vykouzlila pohodlnější lůžko, převlékla ho, převázala mu rány, nalila lektvary – Harry všechny ty banální detaily nasával s dychtivostí někoho, kdo je odkázán jenom na ně, a trochu zlomyslně si užíval, že i Snape je vystaven množství péče, která by ho nepotěšila – a že váhá, jestli ho má probudit hned nebo až za chvíli.
Nakonec se odhodlala. Její další slova žádala, aby zůstal ležet, na což Snape, protože ten hlas se nedal splést, odpověděl, že se mu nemá plést do cesty, na což ona řekla, že ztratil spoustu krve a ani trojstupňový krvetvorný lektvar ji nemohl stihnout doplnit. On pravil, že ví sám nejlíp jak mu je a pak pár zvuků naznačovalo, že něco velkého upadlo a dívčí hlas suše konstatoval, že o tom tedy nebude pochybovat, ale jestli dovolí, pomůže mu zpět na lůžko. Snape se začal dožadovat své hůlky, pronesl cosi o nemožně tvrdohlavé rodině Pascalů, dívka pravila, že jí klidně může říkat Karolíno, ale že by ho opravdu nerada pouštěla k Harrymu, protože i tak má pocit, že se chová jako blázen, když věří někomu, z něhož musela stahovat smrtijedský hábit. Snape řekl, že je hloupá husa a jak prý si myslí, že se sem ctěná Potterova osoba dostala? Ona na to, že neví, ale nehodlá nic riskovat a že Brumbál tu bude jistě každým okamžikem. On uznal, že možná se v ní stopy inteligence najdou a zeptal se, jestli se její mozkové buňky rozmnožily natolik, aby už rozeznala prášek ze speřice od modré skalice. Ona řekla poněkud vyšším hlasem, že on by měl rozhodně zapracovat na tom, aby rozeznal někoho, kdo mu chce pomoct a on si na to jen hluboce znechuceně odfrknul. Ona pak smířlivě podotkla, že chápe, že mu není dobře a on odseknul, že je dokonale v pořádku, na což odvětila, že děkuje za uznání svých léčitelských schopností, ale že rána v břiše se ještě nezacelila a že jestli vstane podruhé, nechá ho ležet na zemi.
Vážně – Harry si to docela užíval.

Pak se Snape začal dožadovat informací o něm, tedy o Harrym. Nechal si vyjmenovat asi tucet diagnostických kouzel, které na něj Karolína použila, a vyžádal si několik dalších. Vzápětí Harry ucítil dívčí ruce a jen blizoučko od své tváře hlas odříkávající Snapeovi, co zjistila.
Stalo se i něco neuvěřitelného, když mu zvedla oční víčka. Harry konečně viděl. Jenom na chviličku, zatímco mu zkoumala zorničky, si mohl prohlédnout její soustředěnou tvář, trochu mladší, než podle její kvalifikace čekal, ale ne o moc, docela hezkou černovlásku s nedbale sepnutými vlnitými vlasy, měkkýma hnědýma očima a příjemnými rysy. Vypadala hodná a tak se do ní Harry okamžitě zamiloval, ne snad doopravdy, to věděl, jen do toho vědomí, že měli tak velké štěstí, aby se o ně postaral někdo takový. Užíval si těch pár vteřin jak se jen dalo.
Ne že by skutečně chápal, proč ho Snape přenesl zrovna k Dursleyům.
Karolína, jako by mu četla myšlenky, se na to Snapea zeptala. Z velmi neochotné a ne příliš konkrétně formulované odpovědi se dalo vyvodit, že svůj stav poněkud podcenil a že původně předpokládal, že se o oba zvládne postarat bez pomoci. Karolíně budiž ke cti řečeno, že mu to neotloukla o hlavu, ale zachovala mlčení, jakkoli výmluvné.

Jako na zavolanou něco zadusalo na schodech. Strýc Vernon, aniž by se odvážil jenom krok přes práh, oznámil udýchaně, že s tímhle nehodlají mít nic společného, nikdy neplánovali ve svém domě založit lazaret a kdy mají v úmyslu opustit dům? Karolína odpověděla velice mile, že děkuje za pohostinnost a jistě budou všichni dělat co mohou, aby odešli co nejdříve. Vernon důrazně doporučil, aby se s domem naprosto nic nestalo, i když nedoufá, že někdo takový by mohl brát ohledy na základní pravidla slušnosti, když je schopen se bez pozvání nastěhovat a krvácet na cizí podlahu, o stavu koupelny a vany plné špinavého oblečení nemluvě.
Snape kupodivu neodpověděl, i když měl Harry pocit, že zaslechl něco, co by mohlo být skřípání zubů, Karolína opět mile poděkovala za vstřícnost, Vernon ji ale ignoroval a oznámil, že nehodlá akceptovat jejich invazi do jakýchkoli dalších prostor, kromě tohoto pokoje a již několikrát zmíněné nešťastné koupelny. Než stačila odpovědět, strýc Vernon oddusal pryč a za okamžik již práskly dveře od obýváku a televize byla slyšet hlasitěji. Harryho tato ignorace v nejmenším nemrzela a silně pochyboval, že by nad tím truchlil Snape nebo jejich ošetřovatelka.

Po zbytek dne ti dva dumali nad příčinami jeho bezvědomí a očividně vůbec netušili, že slyší každé slovo. Tu a tam na něj Karolína vyzkoušela nějaké kouzlo, od prostého finite, které Harry znal, po zcela jazykolamné podivnosti, o kterých v životě neslyšel. Začalo se stmívat. Jak se dozvěděl z Karolínina komentáře a skutečnosti, že vytáhla nějaké obložené chleby k večeři. Vonělo to skvěle, i když Harry měl dojem, že by mu teď skvěle vonělo cokoli, ale sám dostal jenom další lektvar. Nesnášel to!
Na okno zaťukala sova, Karolína ji přivítala s překvapeným výkřikem a za okamžik se již podivila, že se její dopis pro Brumbála vrátil zpět. Snape pravil, že nemůže vyloučit, že ředitel je raněn a nemohl dopis převzít a na záplavu Karolíniných otázek jenom ve stručnosti odsekával drobnými útržky informací o tom, že se na ministerstvu setkala malá výprava z Bradavic, která tam dorazila čistě za účelem nějakých úředních záležitostí, s velkou výpravou od Vy-víte-koho, což byla pěkná hloupost a namyšlenost, i když neřekl přesně čí a proč.
Karolína začala nahlas uvažovat nad tím, kterou další autoritu by mohla povolat, Snape jí odpovídal dosti nevrle, že on je tu dostatečná autorita, byť se mu nějaká drzá osoba odvážila sebrat hůlku, a že se nejpozději zítra i s Potterem odeberou zpět do Bradavic. Karolína slabě, ale neoblomně odporovala s tím, že si něco takového nemůže vzít na svědomí a Snape jí vysvětlil, že se zachovala tak nebetyčně hloupě už tím, že je nechala v jedné místnosti, že teď už to opravdu nevytrhne, zvlášť když on jí dávno mohl zneškodnit, kdyby chtěl. Načež ho ona vyzvala, ať si to jenom zkusí a on si to patrně zkusil.
Co se dělo chvíli po té nebylo Harrymu zcela jasné. Nezřetelné zvuky něčeho, co neznělo tak docela jako zápas, Snapeovo bezhůlkové accio zřejmě připravilo o hůlku i ji a pak bylo ticho, které nebylo tak docela ticho, zvlášť když ho proložilo tiché dívčí zavzdychání. Harry se zatoužil propadnout pod zem, zmizet na Aljašku nebo si alespoň moci zacpat uši. Nemohl se dívat jinam, protože nic neviděl, ale toužil slyšet jinam, aby se tak řeklo. Tiché zašeptání a její takřka nehlasný smích ho definitivně přesvědčily, že se tu děje něco, o čem nechce nic vědět a s čím nechce mít nic společného, zejména pokud se to mělo týkat slizouna Snapea, ne vlastně zejména pokud se to mělo týkat úžasné a milé Karolíny - a už vůbec si odmítal připustit, že by v té záležitosti mohli hrát roli oba. Snape pak řekl něco, co Harryho mozek definitivně odmítl zpracovat, a ona namítla něco o lektvarech s vedlejšími účinky, mezi které patří ztráta zábran, zvláště když dojde k fyzickému kontaktu. To už Harry v duchu hlasitě ječel, aby neslyšel nic dalšího, takže přišel o krátkou pasáž, kdy Karolína nekompromisně uložila profesora do peřin a sama vyrazila ohledně vlastních záležitostí.
Nakonec oba usnuli a spali až do rána; a oběma to přišlo velmi vhod.

Harry se ráno probouzel s pocitem, že otvírá oči a na chvíli propadl zběsilé naději, že tomu tak skutečně je. Brzy zjistil, že to byl pouze takový pocit, vzpomínka na vykonávané pohyby, a propadl nemalému splínu. Naslouchal Snapeovu pohybu po pokoji, zřejmě se oblékal. Harry se snažil z jeho pohybů vyčíst, v jakém je ten muž rozpoložení a mohl jenom konstatovat, že v tichém. Každý by měl povinně slyšitelně dýchat!
Objevila se Karolína a přinesla sebou závan čerstvého vzduchu, čerstvé pečivo ke snídani a čerstvého Věštce. Praštila s ním o stůl a pronesla o něm cosi velmi nelichotivého. V jejím hlase byla jakási podivná chladná odtažitost, která v Harrym rozcinkala všechny varovné zvonky. Ona nebyla rozzlobená na ně, ne doopravdy, ale něco bylo špatně. Že by to Snape včera přehnal? Zašustily noviny a Snape se zeptal, jestli si chce skutečně vybrat odměnu u Pána zla za jeho hlavu. Nezeptal se moc taktně a ani moc mile, Harryho proto vůbec nepřekvapilo, když na něj Karolína začala křičet. Bylo to zmatené, ale rozhodně v tom hrál roli byt plný spolubydlících, katastrofální platy začínajících léčitelů, nevděční smrtijedi zalezlí v mudlovských dírách a muži obecně. Snape ji nechal vypovídat a velmi suše se otázal, zda je již prozradila, nebo je dosud ve stádiu fascinace výší odměny. Karolína pravila, že je pitomec a práskla za sebou dveřmi, načež si Snape velmi hlasitě pomyslel něco o přepjatých ženských emocích a šel si lehnout.
Karolína přišla o něco později, s minimem slov je oba obstarala, oznámila, že zkusí poslat Brumbálovi ještě jednu sovu, ze záhadných důvodů dodala, že si Snape nevidí na špičku nosu, což je při jeho rozměrech s podivem, a zase odešla.

Podle toho, jak se domem rozléhalo třískání nádobím, Petúnie si zatím vylévala zlost v kuchyni. Harry upřímně zalitoval, že ho mine další oběd, a pokoušel se zamyslet nad tím, čeho tu byl svědkem. Hermiona mu více než jednou o nějaké dvojici říkala, že náhlé rozmíšky signalizují začátek vztahu, jemu to však přišlo absurdní, zvláště pokud si měl představit Snapea a Karolínu. Ne, zvláště pokud by si měl představit Snapea a naprosto kohokoli. Takže pravděpodobnější bylo, že se opravdu začali nesnášet. Všichni nesnášeli Snapea, byl to logický vývoj událostí. Harry propadl obavám, že se Karolína nevrátí a po většinu dopoledne se pokoušel všemi možnými způsoby přesvědčit svoje tělo ke spolupráci. Marně.
Karolína se samozřejmě vrátila, proběhl další dialog ohledně Harryho stavu, ve kterém se dožadovala zkušenějších léčitelů a lepšího vybavení. Snape oponoval ve smyslu, že provedla všechny možné testy a pokud nic neobjevila, musí být příčina v černé magii a nad tím se ochotně zamyslí on sám, jestli mu ona laskavě konečně vrátí hůlku.
Karolína tentokrát kupodivu povolila a se slovy, že na veškeré hlouposti, které by mohl začít provádět, jako třeba přemisťování, je v dostatečně slušném stavu, aby neumřel hned, hůlku Snapeovi skutečně přinesla. V Harrym se – obrazně řečeno – zastavilo srdce, jako by čekal nějaký velký zvrat. Snape jenom podotkl něco o nedůslednosti, Karolína se urazila a huhlala si pro sebe něco, v čem Harry rozpoznal cosi o peklech horoucích.

Pak znovu viděl. Tentokrát to nebyl tak příjemný výhled jako poprvé, protože místo sympatické dívčí tváře na něj zíral zamračený Snape. Vypadal dost hrozně, i když byl Harry ochoten připustit, že nikomu na kráse nepřidá, když mu zíráte do nosních dírek zespodu. Snape se Harrymu zdál bělejší než jindy a trochu se začal obávat, aby měl svou magii skutečně pevně v rukou. Ten stejné obavy rozhodně nesdílel, spustil sérii diagnostických kouzel a nakonec došlo na to, čeho se Harry stejnou měrou bál, jako v to doufal, totiž že Snape zakouzlil Legilimens a za okamžik již šmejdil v Harryho mozku.
Harry se velmi usilovně snažil nemyslet na onen drobný, mládeži nepřístupný incident ze včerejšího večera, takže to bylo samozřejmě první, co si Snape v jeho hlavě přečetl. Zařval něco o nevděčných spratcích, což vyděšená Karolína nutně nemohla pochopit a pokusila se proto v obavách o Harryho zdraví odtáhnout Snapea stranou, z nějakého záhadného důvodu místo kouzlem vlastníma rukama. Takový zásah Snape naprosto nečekal a tak ho i její malá váha stačila vyvést ho z rovnováhy. Harry se mohl jenom dohadovat, že spadli oba, a podle bolestivého zasténání skončila Karolína vespod. Chvíli na sebe křičeli, Harry moc nevnímal co, protože vůbec nepochyboval, že Snape v jeho hlavě bude za chvíli zpět a usilovně se snažil srovnat si myšlenky co možná neškodným způsobem. Samozřejmě marně.
Snape se skutečně brzy vrátil, překvapivě klidně se usídlil jenom na samém okraji vědomí a snažil se z Harryho vytáhnout, v jakém je stavu. Ten byl tak šťastný, že se konečně může projevit, že byl ochotný skočit i Snapeovi kolem krku, což jeho podvědomí bez prodlení vykonalo. Snapeovo imaginární já jenom frustrovaně ucedilo cosi o katastrofálním nedostatku sebeovládání, elementární slušnosti, taktu, pudu sebezáchovy a soudnosti, a nadále se soustředil na Harryho možnosti. Potom se chvíli dožadoval vzpomínky na bitvu a když mu ji Harry předložil a krajně neochotně ji s ním znovu několikrát prošel, pocítil náhle vlny uspokojení, které ze Snapea přímo sálaly. Harrymu se ten pocit líbil, protože mu dával naději, ale čím usilovněji se snažil neupozorňovat na to, že si Snapeova rozpoložení povšiml, tím zřetelnější jeho úsilí samozřejmě bylo a Snape zřetelně zalitoval, že ho nemůže napřed zabít, aby ho pak mohl zachránit v klidu a bez rušení.
Ukolébán Snapeovou neinvazivní přítomností Harry polevil v ostražitosti a ve chvíli, kdy se Snapeovo vědomí vrhlo vpřed, nebránil se ani svými chabými silami. Ostatně šlo to rychle. Snape v Harrym něco zapnul – ani když o tom Harry později přemýšlel, nenašel zkrátka lepší vyjádření – a tělo a mysl se spojily v jedno.

Harry zamrkal, svobodně a vědomě se zhluboka nadechl, a zaskřehotal něco, v čem ti druzí dva rozpoznali důraznou žádost o to, aby mu už nikdo nikdy nevkouzlil žádný lektvar přímo do žaludku, dokud nebude prokazatelně v tak hlubokém bezvědomí, že bude vlastně po něm.
Snape na to odpověděl ke Karolíně, že je skutečně tristní, když léčitelé neovládají alespoň základy nitrobrany a ta místo aby poslouchala jednoho či druhého, jásala na střídačku s kouzly, která Harryho nechala pocítit i morek v kostech.
Hluk přilákal tetu Petúnii, která úplně zapomněla, že by se měla také trochu zaradovat, že je synovec v pořádku, a jenom se otázala, kdy konečně opustí její dům. Odpovědí jí bylo ticho a tři upřené páry očí, což Petúnie neunesla a ztratila se.
Pak se na totéž zeptal Harry a připojil svůj návrh, že by rád odešel okamžitě.
S tím Karolína nesouhlasila s odůvodněním, že Snape, tedy, pan profesor, musí ještě odpočívat, ačkoli s přemístěním do jakýchkoli blízkých prostor je ochotna souhlasit, pokud je bude moci sama přenést.
Ten prohlásil, že oba mají zavřít zobák a nechat ho přemýšlet.
Nakonec předestřel fakt, že přemístění do Bradavic by nemuselo být bezpečné, dokud nedostanou nějaké zprávy. Vzhledem k zainteresovanosti slečny Pascalové by pak bylo žádoucí začlenit ji do Fénixova řádu nebo provést vymazání paměti, přičemž on bude tak laskav a dá jí vybrat. Karolína prohlásila jednoznačně, že v hlavě se jí nikdo hrabat nebude, že o Fénixově řádu slyšela jenom samé povídačky a jen stěží je ochotna uvěřit, že opět existuje, a že jako léčitelka je neutrální a nestranná.
Snape pravil, že její nestrannost vzala za své v okamžiku, kdy se rozhodla nepřenést je k Mungovi, což sice ukazuje na její zdravý rozum, ale stěží loajalitu k systému, na to ovšem odpověděla, že jediný faktor, který v té chvíli brala v úvahu byl ten, že nedokázala uvěřit, že by profesor v Bradavicích byl smrtijed, načež on...

Harry přestal poslouchat a rozhodl se vyzkoušet nohy, protože na stole o kousek dál zbytečně osychalo jakési lákavě vypadající jídlo. Nohy ho unesly jenom cestou tam a když byl i se svou kořistí vrácen na postel, Snape oznámil, že se domluvili na přemístění na Grimmaudovo náměstí, na což Karolína pronesla jenom - Opravdu? - a tvářila se trochu překvapeně.
Harryho to potěšilo. Všechno bylo lepší než teta Petúnie přešlapující za dveřmi. Těšil se na Remuse, Tonksovou, Weasleyovi - a v neposlední řadě na zprávy o Brumbálovi, o kterého mě skutečné obavy. V pokoji zatím vypukla další debata na téma kdo koho bude přemisťovat, protože Karolína trvala dost neoblomně na tom, že Snape ještě nenabral dost sil a ten jenom odsekával, že přemístit dva podvyživené teenagery zvládne i na smrtelné posteli. Chvíli se probírala možnost, že by se Snape přemístil sám a poslal pro ně, ale protože se mohlo stát, že by byl okamžitě po příchodu kapitulován, a Karolíně prozradit adresu nemohl, nakonec bylo po jeho.
Karolína je oba nadopovala povzbuzujícími lektvary s temnými předpověďmi o tom, co s nimi takové předávkování udělá a že jí je to úplně jedno, protože ona bude celou noc spát, a ať si nezapomenou přistavit k posteli kbelík. Snape se jen přezíravě šklebil a Harry patrně vystihl za oba, že i to je lepší, než strávit další noc tady.
Pak šla Karolína, což jenom dokazovalo, že nestačila tetu Petúnii dost poznat, oznámit, že odcházejí a poděkovat za přístřeší. Dostalo se jí mnoha nepěkných jmen a požadavků ohledně koupelny, chodby i ložnice, které se tetě nezdály dost čisté, ačkoli Harry se nemohl zbavit dojmu, že umyvadlo nikdy předtím neházelo hvězdičky a od koberce nikdo ve skutečnosti neočekává vysoký lesk.

Následně se odebrali na místo, odkud se bylo možné přemístit, a když se konečně otevřely dveře Grimmaudova náměstí a Harry se nadechl toho známého vzduchu s vůní starého prachu, připadal si skoro jako doma. Méně povědomý byl kvapný dupot a několikero namířených hůlek a vytřeštěných očí. Chvíli trapného mlčení přerušila až paní Blacková, která si od minule podivuhodně rozšířila slovník, a všichni se přesunuli do kuchyně. Harry si oddechl, když se Snape konečně usadil u stolu a přestal předstírat, že ho podpírá, zatímco se o něj opíral značnou částí své váhy, a Karolína, coby momentálně jediná přítomná žena, ochotně podpořila veškerá genderová klišé, když se pustila do vaření čaje.
Nastal nevyhnutelný hromadný rozhovor, během kterého Snape viditelně trpěl jeho nedostatečnou strukturovaností, nicméně ze kterého vyplynulo, že Brumbál byl raněn, ale dnes ho již propustí z pečlivě střeženého pokoje v Mungovi, že Snape byl prozrazen a byla na něj vypsána odměna, že Karolína je moc milé děvče, které jistě v Řádu rádi přivítají, že Snape je blázen, že Harry je chudák, že Sirius by rád adresu na Voldemorta, aby zinkasoval šek, že Remus přišel o dva prsty na ruce a je skutečně zajímavé pozorovat, jak dorůstají, že paní Weasleyová se staví s večeří, že Hermiona píše dvakrát denně, jestli už mají nějaké novinky, že místo lektvarů se vyučuje převážně bylinkářství, protože se Pomona rozhodla vytvořit nový skleník (na tomto místě Snape tlumeně zaúpěl a vypadalo to, že chce tlouct hlavou o stůl), že Ministerstvo prakticky lehlo popelem a nyní je všem vstup zakázán, protože se propadají stropy a opravy zaberou ještě několik dní, možná týdnů, že...
Na Harryho už to bylo moc, takže když povzbuzující lektvary konečně přestaly účinkovat, vcelku ochotně se nechal od Karolíny transportovat do postele s tím, že do Bradavic se přemístí až následující den. Její přítomnost shledával velice osvěžující a přistihl se záhy při představě, že se možná zamiloval doopravdy. Konverzace byla lehká a přátelská a Harry si připadal úžasně vtipný a pohotový. A ona se tak krásně uměla smát!

V noci se probudil a potěšen tím, jak ho nohy poslouchají, sešel po schodech do kuchyně se napít.
V chodbě musel projít kolem knihovny a zahlédl v nedovřených dveřích světlo. Skutečně nechtěl poslouchat cizí rozhovory, za to, že zpomalil zrovna za dveřmi, mohla nepochybně jeho dosud trvající zdravotní indispozice, a když zaslechl Karolínu, jak někomu říká, že by se měl jít vyspat, bylo beztak rázem jasné, s kým mluví, takže o nějakém špehování nemohla být řeč.
Snape odpověděl, že v tomhle domě by usnul leda po zakázané kletbě, načež Karolína odpověděla, že jsou jistě i příjemnější způsoby, Snape odvětil, že tentokrát na něj žádné vedlejší účinky lektvarů bohužel nepůsobí, ona se smála za to nechtěné ´bohužel´, on pronesl něco o jejím dětinském chytání za slova a další Karolíninu odpověď odmítl Harryho mozek zpracovat, protože patřila přesně do kategorie těch, které v souvislosti s Karolínou už nikdy nechtěl slyšet, ani o nich vědět, zato mu podivuhodně zrychlila krok, takže za chvíli už stál v kuchyni a natáčel si do hrnku velmi studenou vodu. Trvalo poměrně dlouho, než se uklidnil, a celou dobu si nadával, že ještě chvíli nepočkal, protože vůbec netušil, jak celá záležitost dopadla a tak ho užíraly ty nejstrašlivější představy.

Druhý den se do Bradavic vrátili i s Brumbálem a Harry byl skoro dotčen tím, že hrad vypadá úplně stejně, jako když ho opouštěli, když je přeci všechno jinak. Snape se zdál Harrymu podezřele tichý. Našel si samozřejmě příležitost Harrymu sdělit, že je jen nepovedenou parodií na člověka a o něco později se dotázat, zda náhodou není tlustočerv pod mnoholičným lektvarem, nevkládal ale do těch běžných věcí tolik srdce co obvykle. Z neznámých důvodů, tedy Harry si namlouval, že neznámých, si vymínil na víkend volno, Brumbál mu při té příležitosti schválil jakousi obchůzkou na Příčné a tvářil se stejně vědoucně, jako Snape neutrálně.
Harry trpěl.
První den jen trochu, zaměstnali ho spolužáci, kteří měli víc otázek, než by kdy považoval za možné.
Druhý den se přistihl, že neustále pozoruje Snapea a že jeho nenávist dostupuje vrcholu.
Třetí den šílel, protože Karolína na jeho dopis pořád ještě neodpověděla.
Čtvrtý den šílel proto, že odpověděla, ale příliš stručně s jakýmisi nevěrohodnými výmluvami na nedostatek času. Snape dostal také pergamen a Harryho vůbec nenapadlo, že by mohl být od kohokoli jiného než od Karolíny. Byl dlouhý a hustě popsaný! A přísahal by, že přes celou Velkou síň poznává její písmo.
Pátý den si konečně naplno přiznal skutečnost, že není schopen myslet na nikoho jiného než na Karolínu, ale že mu Snape zaclání v cestě a jen co by z ní byl odstraněn, Karolína by měla více času docenit jeho podstatně mladistvější klady. Koneckonců, mudroval Harry, věkový rozdíl vůči Snapeovi byl podstatně nemilosrdnější, zatímco u nich dvou to za pár let nikdo ani nepozná. A ona byla tak - úžasná! Koho zajímá nějaký Snape? Už stejně k ničemu není, když ho Voldemort odhalil.
Odhalil a vypsal na něj odměnu...

Harryho nevyspalá a rozjitřená mysl si pohrávala s myšlenkou, co by bylo, kdyby - až v jakémsi předjitřním záchvatu šílenství popadl pergamen a brk a napsal Malfoyovi staršímu, kde se bude Snape za pár hodin vyskytovat a v jaké podobě. To ho natolik uklidnilo, že konečně usnul.
Probudil se dlouho po snídani, klidnější a spokojenější, a když začal pátrat po příčinách náhlého pokoje, došlo mu, co v noci plánoval. Vylétl z postele, rozhodnutý zničit ten pergamen dřív, než někdo uvidí důkaz jeho naprosté idiocie, ale nemohl ho nikde najít. Mezitím se vrátil Seamus, pravil, že toho měl ten den hodně, tak pověřil skřítka, aby odnesl veškerou poštu do sovince a - zbytek Harry neslyšel, protože ještě v pyžamu uháněl přes celý hrad, jenom proto, aby se přesvědčil, že veškerá pošta dávno odlétla.
Harry byl zmatený a neschopný plně dohlédnout veškerých důsledků. Přesvědčení, že taková banalita nemůže Snapea ohrozit, bylo nahlodáno vědomím, že si na něj smrtijedi samozřejmě počkají a nasekají ho do salátu. Brumbál ho pak zabije, tedy Harryho zabije, a z Harryho bude navždycky vrah. Nemluvě o tom, že Snape už nebude vůbec. A Karolína...
Ach, Karolíny není hoden.
Zoufalstvím poháněný Harry běhal po chodbách sem a tam a nevěděl, co dělat. Nakonec se vloupal na ošetřovnu, kde byl funkční krb, a když ho zaskočila madame Pomfreyová, neváhal ji zasáhnout uspávacím kouzlem s vědomím, že ubezdušen bude tak jako tak a další hřích k dosavadní hromadě to nevytrhne.
Na Grimmaudově náměstí našel v té chvíli jenom rozespalého Lupina, který se přes krhavé zraky a dosud otlačený obličej zdařile zorientoval v Harryho zmatených slovech a rychle se přemístil na Příčnou ulici.
Harry zůstal kde byl a propadal zoufalství, i když zjistil, že překvapivě špatně se zoufá, když jste úplně sami a nemáte na koho hrát divadýlko. Nakonec zůstal v kuchyni u stolu a průběžně o něj tloukl hlavou.

Postupně se objevili Sirius s Karolínou, přivolaní Remusem, a o malou chvíli Remus osobně s nějakým zakrváceným mužem, nevýrazným blonďákem v obyčejných šatech, nicméně svírajícím povědomou černou hůlku z ebenového dřeva, která v jeho rukou vypadala o něco větší a zlověstnější, než by člověk u někoho s tak bezelstnýma modrýma očima čekal.
Remus pravil, že dorazil v poslední chvíli, aby dostal Snapea z obklíčení, a že by ho skutečně zajímalo, jak Harry věděl, co se stane. Harry si uvědomil, že nemá připravenou vůbec žádnou výmluvu, která by alespoň zmírnila skutečnost, že Snapea prostě prásknul jeho nejhoršímu nepříteli, a pod tíhou několikera pohledů a hlubokého ticha, které se rozhostilo vůkol, vrátil se v zoufalství opět k bušení hlavou o stůl. Zachránil ho Snape, který náhle omdlel, takže kolem něj začali všichni skákat, a Harry se mohl odplížit do nějakého temného kouta, samozřejmě obezřetně, protože v domě Blacků by vás stále dost temných koutů mohlo ošklivě pokousat. Přihodilo se tedy přesně to, co chtěl vidět ze všeho nejméně, tedy Snapea v péči Karolíny, která se ho samozřejmě ujala s veškerým profesionálním umem a nadšením, a to prosím za zavřenými dveřmi, i když Harry soudil, že je to naprosto nevhodné.

Když o další hodinu později dorazil rozzuřený Brumbál, Harry už rezignoval na vše a po pravdě vypověděl, jak to bylo. Ředitel konstatoval, že za udání profesora smrtijedům, nepovolené opuštění školy a omráčení madame Pomfreyové by měl Nebelvír přijít o nekonečné množství bodů na dalších dvacet let a že si patřičný trest ještě rozmyslí, případně ho nechá na profesoru Snapeovi, a Harry začal uvažovat, jestli by se neměl jít udat Smrtijedům sám.
Objevila se Karolína, sdělila Harrymu, že je pitomec a že si všechno špatně vysvětlil, protože pokud si ona náhodou pana profesora občas lehce dobírá, a on jí, vůbec nic to neznamená, a už vůbec ne, že by o něj měla zájem, a i kdyby, nepřipadá si náhodou Harry na ni trochu mladý?
Harryho vůbec neutěšilo, jak se Remus se Siriusem na sebe začali šklebit a pomrkávat a jenom se stále dokola omlouval.
Posléze ho vzal Brumbál zpět do školy, kde si ho vzala stranou Hermiona a sotva se dozvěděla, co se stalo, ječela na něj tak, že Harrymu zvonilo v uších ještě dva dny potom. Když se po poměrně dlouhé době uklidnila a trochu zamyslela, pravila, že Harry je beznadějný pitomec, což měl pocit, že slyší poslední dobou podezřele často, protože Snape měl dost důvodů být vykolejený i bez Karolíny, což byla možnost, po které Harry ani nevzdechl. Nicméně, pokračovala Hermiona, by Harry mohl intenzitou svého, ehm, nadšení vůči Karolíně na jmenovanou zapůsobit. A nebo, uvedla pak na pravou míru, se zamyslí nad tím, jestli jí Snape přeci jen nepřipadá zajímavý a Harry jim tímto poskytl spoustu času to zjistit.
Skutečnost, že se Snape vrátil o dva dny později, samozřejmě opět ve své podobě, a Harrymu zadal jenom pár nudných večerů nezáživného krájení průměrně nechutných ingrediencí, bohužel dávala za pravdu druhé možnosti.
To byl tedy příběh o tom, jak se Harry Potter zasloužil o štěstí svého neoblíbeného profesora lektvarů. O pár měsíců později, když se vyléčil z hnědých očí Karolíny Pascalové-Snapeové, dostal další skvělé příležitosti provést hromady zcela nových hloupostí, ale o tom zase někdy jindy.

- konec -
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Karolína a dva lazaři heji 09. 07. 2012 - 22:16
RE: Karolína a dva lazaři mae 09. 07. 2012 - 23:12
RE: Karolína a dva lazaři heji 12. 07. 2012 - 19:59
RE: Karolína a dva lazaři mandelinka 15. 07. 2012 - 21:00
RE(2x): Karolína a dva lazaři mandelinka 15. 07. 2012 - 21:06
RE: Karolína a dva lazaři nerla 17. 07. 2012 - 21:58
RE: Karolína a dva lazaři mae 18. 07. 2012 - 21:09
RE: Karolína a dva lazaři evi 20. 07. 2012 - 17:41
RE(2x): Karolína a dva lazaři mae 21. 07. 2012 - 15:37
RE: Karolína a dva lazaři lilalila 27. 07. 2012 - 01:03
RE: Karolína a dva lazaři alcazar 29. 07. 2012 - 19:13
RE: Karolína a dva lazaři mae 01. 08. 2012 - 12:23
RE(2x): Karolína a dva lazaři alcazar 02. 08. 2012 - 10:53
RE: Karolína a dva lazaři amabell®pise.cz 16. 12. 2013 - 16:19
RE(2x): Karolína a dva lazaři kvik 16. 12. 2013 - 17:15