Kráska a Smrtijed III. - Přežít ještě další chvíli

16. duben 2012 | 06.00 |

Kapitola osmdesátá šestá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Vanja Grishamová)

Síla magie závisí na síle vůle, to se učí v prvním ročníku: když kouzlo nemyslíte vážně, nepovede se vám, a čím obtížnější kouzlo, tím odhodlanější musíte být. Moje odhodlání přivolat mrtvolu profesorky Lambertové je tak malé, že by se vešlo na špičku jehly, jenže můj milý magický prsten mi nedovolí selhat.
"Accio profesorka Lambertová," vyslovím zřetelně, prsten se zachvěje a moje hůlka sebou trhne, když zachytí žádané. S očima doširoka otevřenýma sleduji džungli v místě, odkud by měl hrůzný artefakt vyletět. Harry se napne, Snape strne, ozve se svištění, objeví se beztvará hrouda, přistane mi u nohou.
Snape nakročí vpřed, jako by ještě byl čas, aby si stoupl přede mě, abych neviděla, abych nepřemýšlela.
U nohou mi leží krvavé cáry a hromada kostí a taky mi u nohou leží klacek, na kterém se na ohni opékalo... opékalo...
Trhaně se nadechnu, nedostává se mi vzduchu, kolem voní pečeně, zježí se mi všechny chloupky na těle, s hrůzou se podívám na Snapea, který dosud neodtrhl oči od těch zbytků, slyším zvuky dávení, otočím se, zvedá se mi žaludek a kolem voní pečeně, konečně začnu zvracet, začnu se třást, mám mokré tváře a nedokážu se udržet na nohou, klesnu na kolena a dávím s touhou vyzvracet i vlastní žaludek, protože na těch klackách jsou ještě zbytky pečeně, která voní kolem nás.
Po nekonečně bezčasé věčnosti se ohlédnu, Harry stojí odvrácený a hledí do vod Ogooué, bez pohybu a bez náznaku připuštění, a jen pozvracená zem u jeho nohou svědčí o tom, že ví. Snape hledí na cáry masa, šlach a vnitřností, tu oslizlou masu plnou much a červů, a nezvyklý úhel hlavy dává znát, že ani on není k situaci lhostejný. Gurme k nám přichází podél řeky, z lesa zaznívá hromový křik a dupot stovky běžících nohou. Jedna z much vzlétne z vyvržených vnitřností, přistane mi na ruce a nechá za sebou tečku krve nebo tělních šťáv, než zase odletí.
"Slečno Grishamová. Slečno Grishamová. Vanjo!" Někdo mě chytí za ramena a zatřese mnou. Nepříjemný smrad zpod nohou a bouřící se žaludek mě vrátí zpátky do reality, ve které už jsem se nikdy nechtěla ocitnout. "Zakouzlete masivní protego," přikáže mi Snape, těžko říct, po kolikáté to už opakuje. Harry změnil své místo, popošel k nám, hůlkou míří k džungli, odkud s nepřátelským křikem vybíhají domorodci, hrozící oštěpy.
Zbytky profe... zbytky té beztvaré hromady zmizely, Snape nebo Harry je museli odlevitovat pryč.
Kéž by se mi tohle všechno jenom zdálo.
"Protego, slečno Grishamová!" Zaostřím znovu na Snapea, frustrovaně hledícího na přibíhající tlupu.


"Protego," zopakuji slabě a kolem se objeví poměrně ucházející štít, na kterém má mnohem větší zásluhu můj prsten než já. Já, kanibal. Snědla jsem profesorku Lambertovou? Já jsem snědla svoji profesorku? Tu nádhernou ženu, která mě ve škole učila kouzelné formule?
Předkloním se a znovu začnu dávit, teď už při plném vědomí, a hrůzné obrazy v mé mysli mi nedovolují přestat.
"Vanjo!" ozve se tentokrát od Harryho a zní to docela zoufale. Metá po domorodcích jeden expelliarmus za druhým, jenže ty se efektně rozprskávají několik desítek metrů před nimi.
"Pottere, zakouzlete abiectis armis!" přejde k němu Snape těch několik kroků a naznačí hůlkou požadovaný pohyb. "Vyžaduje to uvolnění velkého množství magie, tak na to buďte připraven."
"Abiectis armis!" křikne Harry do zvuků tlumené detonace.
"Tak velkého množství zase ne," zavrtí Snape hlavou a prohlédne si očouzený konec hůlky. "Vyzkoušejte něco jednoduchého, ať víme, jestli je hůlka v pořádku."
"Wingardium leviosa," namíří Harry hůlku na oštěpy, které padají zpátky na domorodce z několika desítek metrů výšky, kam byly vymrštěny. Hůlka podivně zasyčí, ale kouzlo funguje a Harry zbraně mrští do řeky.
"Dobrá. Nyní perturbatio," předvede Snape nový pohyb zápěstím.
Harry se trochu stáhne, zdá se, že po předchozím fiasku nechce opakovat neznámá zaklínadla.
"Bez obav, pane Pottere, beru v úvahu váš jemnocit. Leda by vás pohoršovalo zmást jim jazyky?"
Harry stiskne zuby, ale bez odporu se obrátí zpátky k domorodcům. "Perturbatio!"
Domorodci ještě chvíli hrozí, než se začnou zmateně hemžit, a netrvá ani minutu, než zaplují zpátky za zelenou stěnu džungle, odkud nadále probleskávají pouze jejich ostražité pohledy.

(Severus Snape)

Získali jsme trochu času, čtvrt nebo půl hodiny, určitě ne víc, i za to bychom mohli být vděční. Domorodci se nesnaží skrývat, pohybují se mezi stromy v bezpečné vzdálenosti, teď již tišší, vyhrožují jenom svou nepominutelnou přítomností. Nepochybuji, že proti matoucímu kouzlu brzy najdou obranu; do té doby musím vymyslet něco, co je udrží od těla, aniž bychom je museli všechny zabít. I když zrovna teď by možná ani naše nebelvírská klika neprotestovala tak hlasitě jako jindy.
"Pulírexo," udělá Potter pořádek v našem ležení, než zmoženě dosedne na zem a sevře hlavu v dlaních. Štít s tichým lupnutím zmizí. Hmyz jako by zabzučel hlasitěji a v těžkém dusivém vedru postupujícího dne ani blízkost vody neznamená úlevu. Z té trochy magie, kterou jsem odhodil zbytky z Lambertové do řeky, se mi dosud klepou ruce. Uvnitř sebe cítím podivné prázdno, tupé bušení ve spáncích, neschopnost pořádně se nadechnout. Příznaky šoku, který si nemohu dovolit, tak si ho nedovolím, myšlenky pečlivě soustředěné jenom na to, na co myslet lze.
"To se nemohlo stát," zanaříká tiše Vanja. Prudce se k ní skloním, popadnu ji za rameno, zatřepu s ní, dokud se na mě nedívá a v očích nemá alespoň stopu pochopení.
"Nesmí se to nikdo dozvědět. Jasné? Neřeknete to nikomu." Chytím i Pottera, mluvím ostře, naléhavě, chci proniknout do jejich otupělých mozků. "Brumbálovi, nejlepším přátelům. Nikdy - nikomu. Rozumíte tomu? Nakonec se zapomene na všechno - i na vraždu. Ale na tohle ne. Od teď - nikomu ani slovo. Nestalo se to. Jasné?" Sakra, zírají jako ovce. Skoro na ně křičím. "Je vám to jasné?!"
"My ji nezabili! My to nevěděli!"
"Já to přeci vím." Kéž by to šlo vrátit. "Vím to! Neleží na vás vina. To ale nebude to důležité. Takže mě poslechnete. Nikdo se to nedozví! Vanjo? Harry?"
Nezvyklost oslovení je přiměje na mě pohlédnout. Dívka jenom slabě přikyvuje, ale Pottera vidím, jak váhá, takřka slyším jeho námitku a jména, která vysloví, němou prosbu, ať ho s takovým břemenem nenechávám samotného.
"Nevystavujte své přátele takové zkoušce," řeknu mu. "Nezaslouží si to po tom všem, co pro vás udělali. Dvojnásob proto ne, že to není jenom vaše věc."
Chlapec zvadne, snad mu to konečně začíná docházet. Rukama si promne tvář a oči, nejistý, neschopný se rozhodnout. "Zatratili by nás?" zeptá se, jako by ta představa pro něj byla něco zcela nového a nepochopitelného.
"A vy?" zdvihne Vanja hlavu a hledí zoufale, hlas tak tichý, že ji ani Harry skoro neslyší.
"Věřím, že by se velice snažili předstírat, že se vás neštítí," odpovím Potterovi. "Předstírat, že na to nevzpomenou, kdykoli na vás pohlédnou ve Velké síni..." To je ta lehčí část odpovědi. Co mám odpovědět jí? Že mě zná z těch nejtemnějších stran a přesto mě následuje bez pochybnosti? Že já se přes to dokážu přenést - ale že já jsem jen jeden ze stovek lidí v Bradavicích...? "Já jsem tu stále, a budu," řeknu nakonec. V očích jí probleskne vzpomínka na okamžik, kdy jsem, možná i těmi samými slovy, už něco takového vyslovil.
"Neřeknete to ani profesoru Brumbálovi? Ani jemu?" zeptá se překvapeně.
"Ne. Já ne, a ani vy. Držte se pravdy s touto jedinou výjimkou."
Potter konečně přikývne, přemožený a unavený množstvím emocí.
"Jedli jsme antilopu," polkne Vanja a přitiskne si ruce na žaludek.
"Správně. Antilopu." Uvědomím si, že je držím příliš pevně, nerad bych, aby měli ze stisku mých prstů modřiny. S lehkým povzdechem, vyčerpaný i z jejich únavy, skloním hlavu.
Do podivného trojúhelníku, kdy dřepím na zemi před dvěma studenty a každého z nich držím za jedno rameno, vstoupí vetřelec. Gurme se vecpe mezi nás, směje se, zřejmě je to skvělá hra, když si lehne na záda a válí se tam jako přerostlé štěně, s potěšením se o nás otírá. Vanja s odporem ucukne zpět a zakryje si dlaněmi obličej, Harry se zachvěje, ale ovládne se, přichystaný k obraně.
"V pořádku," pokynu mu. "Zkuste zatím provést něco s těmi hady." Přikývne a poodejde dva tři kroky. Já se skloním ke Gurmemu. Okamžitě se mi zahledí do očí, teď již důvěřivý a nadšený z možnosti, že spolu můžeme svým způsobem hovořit.
Gurme je hodný, Gurme je šikovný! První našel ztracené kamenné bohy. Šel za hlasem jejich myšlenek a nezdržoval se stopami v trávě.
Je to ale překvapivě těžké, bez překládacího kouzla jsou myšlenky jako obtížně čitelný rukopis. Zdá se, že si to chlapec nějakým způsobem uvědomuje a stále více představ se v jeho mysli objevuje jako obrazy. Budu z toho mít solidní migrénu. S nitrozpytem tohle už má společného pramálo a můj vlastní mozek se chystá spáchat sebevraždu snahou udělat na sobě uzel.
"Bojovníci se nás chystají pouze zajmout, ne zabít," překládám z jeho mysli to relevantní. "Gurme chce stále s námi, zalíbila se mu představa, že se u nás... nepořádají obřady s padlými nepřáteli. Protože je rozbitý, nikdy nic nedostal." Nevím, jestli je dobrý tah zdůraznit tuto jeho výhodu, ale pro tuto chvíli chci, aby se jim z jeho přítomnosti nezvedal žaludek. Vanje stačila i taková připomínka, aby z ní vyšlo pár podezřelých zvuků, ale patrně už nemělo co víc, a Potter byl tak ušetřen dalších uklízecích aktivit. "Jsme podle něj tak dobří bojovníci, že se určitě ubráníme, než budeme moci odejít..."
'Nemůžeš se mnou,' vysvětluji Gurmemu, 'nemohu se o tebe postarat.' Tohle chlapec nebere vážně. Ukazuje mi, jak se umí schovávat a nebýt na obtíž. Předvádí mi, jak mě má rád, nadšená, štěněcí náklonnost ke schopnosti mu porozumět. Chvíli mi trvá, než pochopím, že je nadšený ze struktury mé mysli, oceňuje její uspořádanost. Je to ironie, kterou si dokážu vychutnat - to samé, co nám umožní se domluvit, ho zároveň nejvíce obelhává. Chaos mých myšlenek je pečlivě ukrytý pod hradbami nitrobrany, se vším zoufalstvím a nejistotou.
Chci ho tu ale mít, je užitečný svou schopností mě včas upozornit na bojovníky, kteří by se přiblížili příliš blízko. Zatím se stále procházejí mezi stromy, v Gurmeho mysli nacházím představu gepardí kůže mezi listím, tak na nás chtějí působit ve své představě o strachu. Chlapec je nadšený z představy, že je tu co platný, a nezbývá než doufat, že se nenadchne pro pár kamínků v trávě a nezapomene, že je tu s námi.

(Vanja Grishamová)

"Jsem jim pro srandu," ozve se Harry frustrovaně po spoustě syčení. "Baví je nás pozorovat, ale sami pomoci nechtějí ani jedné straně. Magie jim dělá dobře, říkají, že se jim v ní lépe přemýšlí. Myslíte, že se díky ní nějak vyvíjí? Příběhů o mluvících hadech je spousta."
"Chceš z nich udělat bazilišky?"
zeptám se trochu nevrle, protože mě Harryho lehkovážnost irituje. Mluvící hadi!
"Já z nich nic nedělám," ohradí se Harry. "Jen tlumočím, co tu na mě syčí."
Než stihnu odseknout něco o domněnkách s jejich vývojem, ticho změní svoji kvalitu. Gurme oddaně hledí na Snapea, který si nebere servítky a znovu se ponoří do chlapcovy mysli. Pohlédnu k džungli. Je tichá a nehybná, bojovníci se ztratili.
"Jdou sem, jsou zastření," řekne nám Snape, co se dozvěděl.
"Finite!" zamává Harry hůlkou směrem k džungli, ale nestane se vůbec nic.
"Jsou ještě u džungle?" zeptám se Gurmeho, ale ten hledí kamsi skrze mě a poklidně si slintá. Nemám trpělivost žádat Snapea o přetlumočení, nemám trělivost s dobře se bavícími hady, nemám trpělivost s nefunkčními kouzly. Zdvihá se ve mně zloba, která chce ven, a já ji posbírám a vložím do svého útoku, kterým doufám utišit své nitro.
"Expulso!" Jen poslední zbytky soudnosti mi zabrání vrhnout zaklínadlo přímo tam, kde si myslím, že nyní válečníci jsou. Ozve se výbuch a kolem nás začne lítat hlína a kameny, obstojně napodobující granát. Harry zakouzlí protego, které nás obsáhne všechny čtyři, a podívá se na mě s netajeným nesouhlasem. Mezi námi a džunglí se objeví nový kráter, pěkně doplňující zdejší zdevastovnou krajinu.
"Podívej," ukážu raději dopředu. Za kráterem, ne úplně daleko, se míhají průhledné postavy špinavé od hlíny, vypadá to spíš jako fata morgána, jako optický klam, není možné se zaměřit na jednotlivce, neboť okamžitě splyne s půdou, ale jako dav jsou viditelní alespoň tolik, abychom dokázali určit, jak vzdálení od nás jsou.
"Ovládejte se," sekne po mně Snape zlostně. "Možnosti prstenu nejsou neomezené. Existují sofistikovanější způsoby, jak je odhalit."
"Mám je pokropit růžovou barvou?"
otočím se k němu zamračeně. 
"Růžová by byla v pořádku," řekne zcela neutrálním tónem, "je dostatečně kontrastní k podkladu. Ve skutečnosti jsem měl na mysli denubo."
"To neznám," odpovím poněkud rozmrzele. Sice si uvědomuji dětinskost svého předchozího jednání, ale zase to bylo docela působivé a domorodce to rozhodně mohlo poplašit. Vždyť i s lechtacím kouzlem byl nespokojený. "Co dělá?" zeptám se raději.
"Odhalí jejich pozici, aniž by se o tom oni sami dozvěděli."
 Zamávám hůlkou. "Denubo!"
V první chvíli málem oslepnu, protože kolem nás začne všechno světélkovat. Teprve když si slzícíma očima přivyknu na ten jas, dojde mi, co se stalo - začalo se třytit všechno, co chtělo zůstat skryto. Od domorodců přes tisíce hadů až po ten nejdrobnější hmyz v hlíně.
"Řekl jsem - ovládejte se!" div že na mě Snape nezařve.
"Dovolil jste mi s prstenem cvičit jen tři hodiny týdně, neumím ještě kontrolovat jeho účinky!" zvýším hlas i já. Je mi na nic, mám pocit, že nedělám vůbec nic dobře.
"Takže vědí o tom, že o nich víme, prima," přisadí si i Harry.
"Tak co abys teď zase přišel s něčím ty?" zavrčím na něj.
"Vypadá to tu jak o Vánocích..." Raději se otočí k jednomu hadů, kteří se nespokojeně plazí k nám, a začne syčet.
 "Přestaňte používat prsten na běžná kouzla. Od teď ho zapojíte jenom na můj pokyn." Snape hovoří opět zcela klidně.
"Běžná kouzla." Odmlčím se. "Dobře." Stáhnu ho z prstu. "Vždyť mě tu jenom chtějí zabít... ne, vlastně jen zajmout, asi aby mě mohli nakrmit zbloudilými turisty, nebo tak něco." Uražená ješitnost mi dokonce dovolí nevnímat příliš obsah toho, co jsem řekla, ale Harry se na mě podívá skutečně ošklivě, než se otočí zpátky k hadovi.
"Zajímavé," pozdvihne Snape obočí, "připadalo mi, že jste se bavili docela dobře."
"Jistě, konzumace profesorského sboru se mi stala novým koníčkem," odseknu a vyzývavě na něj pohlédnu.
"Hadi nám jsou ochotní pomoci, pokud odkouzlíme to světélkování," vmísí se Harry do naší hádky. "Co po nich chceme?"
"Adolescenti jsou pověstní tím, že po troše adorace jsou schopni i horších věcí," nenechá si Snape vzít poslední slovo a mé další námitky rázně utne tím, že si mě přestane všímat a otočí se k Harrymu. "Harry, zakouzlete finite a hadům řekněte..." Zamračím se. "Ať se na ně prostě vrhnou. Pokud jsou schopni spolupráce, pak ideálně v uspořádaném šiku."
Ok, Harry přece proti celé domorodé vesnici s neznámou magií stačí. Na co by potřebovali mě? Sednu si na zem a zavěsím si prsten zpátky na krk. Je lesklejší, vypadá nověji... mám pocit, že je rád, že ho konečně někdo používá. Ale nakonec je to jen předmět, nemůžu mu podsouvat vlastní myšlenky.
Přijde ke mně Gurme, položí si svoji hlavu ke mně do klína a blaženě se zasměje. "Jsi vlastně docela milý," zaumlám k němu docela potichu, sotva tak, aby to slyšel Harry. Ohlédne se po mně okamžitě a trochu se mu zúží oči, ale neřekne nic a znovu začne syčet na hady, kteří se kolem nás sešikovali a kteří za nás už za chvíli půjdou padnout.
"Vidím, že se vám tříbí vkus," nezdrží se komentáře Snape. Od Harryho se ozve syčivé zavrčení.
Kousavou poznámku 'já vím' zadržím na poslední chvíli - protože on přece neví nic o noci za vysokými okny...
Najednou to na mě padne. Zmar, zoufalství, nejistota. Chce se mi brečet ze všeho, co se děje a co se kdy stalo. Problémy, jedině kvůli nim se o mně ví.
"Připravte se zakouzlit protego s prstenem," dodá Snape ještě. Rozepnu znovu řetízek a prsten si nasadím na prst, uchopím hůlku, zůstanu zírat do země.
Když se na nás bojovníci rozeběhnou s hlasitým řevem, který se zdá ozývat ze všech stran, zdvihnu hlavu jen s velkou neochotou. Na čem tu vlastně záleží?

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu