Kráska a Smrtijed III. - Přes půl světa

30. duben 2012 | 06.00 |

Kapitola osmdesátá osmá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Gurme)

Ležím stočený na zemi a ochutnávám magii. Je jí tu tolik - tak moc - víc, než když jsme bojovali s Doongwighi, a to byl veliký boj. Tohle nebude dobré, vím to. Ze Severusnapea sálá zoufalství, dívka-Vanja se bojí a Harry zuří. Špatný boj! Zpívám si písničku, abych neslyšel, jak jejich duše křičí bolestí, když jim kůži probodne kouzlo nebo ostří oštěpů. Bojovníci Ogooué mají radost, jsou omámení bojem, jejich duše zpívají. Špatný boj pro můj nový kmen...
A tehdy znovu otevřu oči. Když začnou létat oštěpy. Mají očarované hroty, to dobře vím. Šaman o nich přemýšlel dlouhý čas. Proniknou i magickým štítem, dokonce i tímhle, co je tak silný. Harry už krvácí z několika ran, dívka také, upadla a ztratila kouzla.
Dívám se, jak Severusnape zvedá jeden z oštěpů a odráží jím ty, které přilétají, mává s ním úplně jako Jumaane, když se předvádí u slavnostních ohňů. Líbí se mi to. Líbí se mi, jak při tom bílý muž přemýšlí. Nepotkal jsem nikoho s takovou myslí! Sice mi říkal, že se jeho zmatené myšlenky schovávají, ale tomu nevěřím. To nejde, schovat myšlenky, jako když se schovávají holky, aby nemusely pracovat. Myšlenky prostě jsou. Křičí. Všichni křičí, pořád. Hned se smějí, hned brečí, hned něco říkají jinými myšlenkami ostatním. Nemám to rád. Proto se mi líbí Severusnape. Budu pořád u něho, dokud neodejde domů. Vím, že se mu to podaří, ale nevím, jak mu to teď říct, když tomu přestal věřit.
Možná se vylekal bojovníků? Dělají zlé obličeje, cení zuby a šklebí se. Vykřikují mnoho dychtivých myšlenek. Mají s sebou provazy a svážou bílé tváře jako kuřata, ale jinak, tak, aby to bolelo, a s rukama za zády. Schovám hlavu a čekám, co bude se mnou. Pár kopanců jako vždycky. Kopance jsou také slova. Jinak nikoho nezajímám. Jen když si přijde kopnout. Čekám, až budou mít kopanců dost. Netrvá to moc dlouho, bílé tváře jsou svázané a bojovníci je ženou k Rozbité zemi. I do nich si cestou kopnou a mají radost vždycky, když někdo z nich spadne na zem. Harry padá skoro pořád a v trávě po něm zůstává krev. Vydám se za nimi a poslouchám.
Severusnape myslí srandovně. Myslí na to, jak nechce myslet na to, že je unavený - a jeho myšlenky se opravdu začnou ztrácet! Přijde mi to k smíchu. Je to jako hra na schovávanou. Jinak myslí jenom na to, jak ochránit ty dvě děti, co už teď nemohou kouzlit. I to je k smíchu, myslet si, že jsou to děti, takoví velcí lidé! Jeden z bojovníků Ogooué mě pochvalně poklepe po zádech. Myslí si, že mi dělá radost vidět bílé tváře svázané. Olíznu mu ruku a hned mě nechá být.
Dívka-Vanja naopak myslí na to, že kouzlit může, a čeká, až jí to Severusnape nakáže. Bojí se o oba své muže a přemýšlí, jestli je stále kamennou bohyní... asi jí dobře nerozumím. Nemůže být víc bohyní, když prohrála boj.

To ví i malé děti.
Harry má myšlenky zastřené bolestí a strachem o dívku-Vanju. Všechny jsou rudé jako krev. Myslím, že brzy upadne a usne a myšlenky se mu rozplynou. Napadá mě, že když oba chtějí chránit dívku-Vanju, také ji budu chtít chránit, abych byl velký bojovník. Seberu si kámen, abych měl čím bojovat, ale nese se špatně; tak ho zase zahodím.
Dojdeme na místo, kde jsme ráno našli kamenné bohy. Bílé tváře jsou položeny do trávy a válečníci se rozloží poblíž. Vyprávějí si o boji. Šaman se dohaduje s náčelníkem, co s nimi udělají. Šaman je chce obětovat bohům a sníst. Náčelník je chce přemoci v rituálním souboji a sníst. Z jejich masa získá kmen hodně nové síly. Zívnu a rozvalím se v trávě. Tohle mě nebaví.
"Máme nějaký plán? Něco s hady?" Naslouchám tomu dívčímu hlasu a rozumím mnohé, když jsou lidé unavení, mluví stejně všemi myšlenkami naráz.
Severusnape se převalí, aby viděl na Harryho. "Ten už nic nezvládne. Je prakticky v bezvědomí."
Dívkou-Vanjou se převalí vlna strachu. Snaží se ho zahnat. "Rychlokurz bezhůlkových kouzel? Útok nitrozpytem? Cokoli?"
Beznaděj. "Víte jak se přemisťovat?"
Obavy. "Vždycky jsem se přemisťovala jenom asistovaně..."
Rezignace. "Zkuste se nad tím zamyslet a připravte se... možná vám nic jiného nezbude."
Děs. "I kdybych dokázala přemístit sebe, vás a Harryho těžko."
Zlost. "Samozřejmě."
Hu, to byla náhle vlna naléhavosti, proseb, nevěřícného strachu, tužeb!
Všechno to zažene náčelník, když přijde s velkým nožem. Přeřízne pouta Severusnapeovi a čeká, až se postaví na nohy.
"Budeme bojovat! Když zvítězíš, zemřeš rychle. Když prohraješ, budeš umírat sedm dní a sedm nocí."
Bílý muž nerozumí jeho slovům, až když mu náčelník vrazí do rukou oštěp, sám se proti němu postaví s druhým a bojovníci kolem utvoří nadšeně ječící kruh, pochopí. Krátce pohlédne na zajatce za svými zády a přemýšlí, jestli by je stačil zabít, pak se ale obrátí k náčelníkovi a postaví se k boji. Oštěp drží jako hloupá ženská. Otočím se na druhou stranu. Severusnape si je jist, že za pár chvil bude mrtev. Všichni říkají, že bude za pár chvil mrtev. Nechci se dívat.
Pak se stane něco úžasného. Zjevení! Uprostřed bojovníků náhle stojí dva muži. Jeden černý, poznávám ho. Má své pestré oblečení, ze kterého mám velikou radost. Zatleskám mu. Druhý je ten nejdivnější muž, jakého jsem kdy viděl. Starý, určitě, s úplně bílou kůží, úžasnými bílými vlasy a vousy, jaké ani ti nejstarší šamani nemají, a v oblečením tak jasně žlutém, že na slunci září. V hlavách mají velkou starost.
"Albusi, támhle jsou!"
Ach, jak ti dva uměli bojovat! Stačili jim k tomu stejné mrňavé hůlky, jaké měly i ostatní bledé tváře. Mávali s nimi ve vzduchu a křičeli slova, a ta slova ožívala a bolela. Bylo to, jako by slunce vstoupilo na zemi, tak silný byl ten starý muž. Rozhazoval kolem sebe sílu a kráčel přímo k zajatcům. Bojovníci Ogooué prchali v hrůze, kterou bílý muž naplnil jejich srdce. Brzy jsme tu zbyli jenom my - lidé ze vzdálené země a chytrý Gurme, co všechno ví.
"Severusi," řekl ten starý muž s úlevou, která by zaplavila celou džungli. Bylo skutečně zvláštní, že po první chvíli, kdy byl Seveusnape šťastný, jeho myšlenky zmizely ještě více než před tím. Asi z úcty k tomu muži?
"Albusi, konečně. Na poslední chvíli..."
Díval jsem se, jak se stačilo dotknout provazů a ty hned upadly. 
"Děkuju," řekla dívka. "Harry, prosím..."
Připlížil jsem se blíž. Harry spal a nic ho nebolelo, ale oni do něj stejně rýpali a šťouchali svou magií. Barevný černý muž zatím chodil okolo. "Mám vaše hůlky!" hlásil. "Co Harry?"
"Bude v pořádku. Víte, kde je profesorka Lambertová?"
"Mrtvá."
"Severusi, jsi si... ach. Nešťastná věc... Accio- "
"NE!"
"Měli bychom ji alespoň pohřbít."
"Jsou to lidojedi, Albusi."
"Chceš říct..."

Dychtivě jsem nasával myšlenky. Dívka-Vanja si sedla na zem, aby jí nebylo vidět do tváře, a přála si být někde daleko, doma, sama.
Severusnape byl smutný. Starý muž byl také smutný, ale jinak. I barevný černý muž byl smutný, ale také jinak. Bylo tu mnoho smutku, tak jsem snědl kobylku.
"Kingsley, vezmi Harryho, přemístím slečnu Grishamovou. Vanjo, pojďte ke mně. Severusi, tvé přenašedlo."
Zbystřil jsem. Jejich myšlenky už nebyly v džungli, upínaly se někam pryč. Chtěl jsem rozumět, tolik jsem chtěl rozumět jejich myšlenkám! Černý barevný muž vzal zraněného chlapce do náručí, v dlani sevřel nějakou věc a zmizel. Rozběhl jsem se. Starý muž objal dívku-Vanju a zmizeli. Běžel jsem rychleji. Severusnape se rozhlédl kolem sebe, zdvihl ruku - skočil jsem. Objal jsem ho rukama i nohama tak pevně, jak jsem jenom dokázal. Cítil jsem jeho splašené srdce a prudké vydechnutí. Sevřel dlaň a něco nás popadlo a táhlo pryč, v tmě tiché víc, než jsem kdy poznal. Držel jsem se, i když jsme byli jinde, úplně jinde, v nějaké obrovské chýši. Vzduch tu byl chladný a kolem spousta kamene. Sotva jsme se objevili, vybuchlo kolem nás tolik myšlenek, že jsem schoval hlavu k Severusnapeovi a zpíval si písničku.
"Pozor, někdo chce - "
"Ne, to není, opatrně - "
"Dítě? Severusi, co je to?"
"Suvenýr."
"Severusi!"
"Suvenýr je věc, kterou si lidé z cest obvykle vozívají."
"Severusi! ... položte Harryho sem, Pastorku. Severusi, postav toho chlapce na zem."
"Obávám se, Poppy, že byste mi musela amputovat celou paži."

Zdvihnu hlavu a usmívám se. "He!" Slyším, jak je Severusnape zmatený a jak si přeje, abych s nikým nemluvil, jenom s ním. Ani s tím starým mužem. Tak se tvářím, že tu není. Není to těžké, v takové spoustě lidí. Musím se smát víc, když vidím zmatek v jejich hlavách. Nikdo mě tu ale nechce kopnout. Pro všechny jsem výjimečný a zajímavý. Líbí se mi tu.

(Vanja Grishamová)

Harryho položí Pastorek na lůžko a vzápětí už kolem něj začne pobíhat madame Pomfreyová. Cítím se nesmírně unaveně, fyzicky i psychicky. Více psychicky. Nikdo mi nevěnuje pozornost a to mi vyhovuje, usadím se opodál na ustlaném lůžku a jen zavrtím hlavou, když se mě lékouzelnice zeptá, jestli taky potřebuju její okamžitou péči.
Brumbál si zpytavě prohlíží Snapea, kterého se dosud křečovitě drží pobrukující si malý a smradlavý klučík.
Snape se pohne směrem ke dveřím.
"Severusi! Co s ním hodláš dělat?" nakročí vpřed i Brumbál, jako by ho měl v úmyslu zadržet vlastním tělem.
"Rozhodně bude vhodné začít sprchou a přiměřeným oblečením," odpoví Snape poklidně. Gurme si dál tiše brouká.
"Severusi," povzdechne si Brumbál, sundá si brýle a unaveně si promne oči. Je tisíc námitek, které mají být řečeny, ale nakonec ředitel jen mávne rukou. "Až si odpočineš, navštiv mě v ředitelně."
Teprve v té chvíli lékouzelnice vzhlédne. "Nikam! Musím tě napřed prohlédnout - přemístil ses přes půl světa! A to dítě také, nerada bych se v Bradavicích potýkala s epidemií neznámé africké choroby."
"Pak je dobře, že je sklepení o tolik méně frekventovaným místem, než je ošetřovna," praví Snape, obejde Brumbála a tiše za sebou zavře dveře. Skutečně by mě zajímalo, jak budou spolužáci, potulující se po chodbách, reagovat na polonahého černouška, visícího na Snapeově paži.
Brumbál se ještě na chvíli skloní nad Harrym a pozorně sleduje každé hnutí madame Pomfreyové, než mu zmíněná vyšším hlasem sdělí, že pokud nevěří její kompetenci, ráda by to dostala písemně, ale že potřebuje mít na Harryho absolutní klid, protože ho zranila zcela neznámá kouzla, a potom zamíří ke mně.
"Slečno Grishamová," osloví mě laskavě, zatímco hledím na Harryho. Bojím se o něj, ale ještě víc se bojím nitrozpytu. Nevím nic o tom, jaký Brumbál skutečně je, a neodvažuji se spoléhat na jeho kodex cti. "Co se stalo?"
"Pane profesore," hlesnu v odpověď. "Já-" Já to nedokážu, napadne mě s údivem. O kolik jiné je lhát o domácích úkolech a lhát o nejvyšším provinění! "Já..." Zakroutím hlavou a zoufale se mu podívám skoro do očí. "Je mi špatně," zachraptím nakonec a zhroutím se na svoji postel.
"Albusi!" vykřikne Poppy. "Co se stalo? Harry je v kritickém... uhni! Prosím, Albusi. Vanjo!" Její autorita je taková, že se i Brumbál vydá ke dveřím. Slabě k ní vzhlédnu. Umí nitrozpyt i ona?
"Já... trefily mě tři oštěpy, nebo možná jen kouzla na ně vložená, fyzicky se mě dotkl jen jeden..." Dveře se zabouchnou a já vydechnu úlevou. "Asi je to jen slabost. Byl to dlouhý den. Potřebuju se jen vyspat, budu v pořádku. Zato Harry..."
Zakouzlí na mě jen tři diagnostická kouzla, než se vrátí k Harrymu s tím, že se mi bude věnovat později.
Trvá to ještě další hodinu, kterou se modlím, aby už odešla a já mohla spát. Když konečně přijde na podstatu kouzel, která nás zranila, ošetří nás příjemně vonící mastí a vzdálí se s tím, že nás přijde zkontrolovat ještě později večer.
Harry spí, vidím jeho ztrhané rysy a pravidelně se zdvihající hruď. Ve zcuchaných vlasech má zbytky hlíny a třísek a obličej má stále špinavý, ale je krásný. Je mi smutno, chybí mi jeho objetí, chtěla bych právě teď být s ním a nechat se konejšit jeho slovy.
Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že bych se přesunula na postel k němu, ale ne, zbytky soudnosti mi v tom zabrání, potřebuji se vyspat a on ještě mnohem více.
Zatímco si dumám, probudí mě madame Pomfreyová a já zjistím, že se za okny už dávno setmělo. "Potřebuji zjistit, jestli mast účinkuje, a nemůžu probudit Harryho," omluví se mi a zároveň odmotá jeden z obvazů.
"Jak je mu?" zeptám se a mám trochu strach. Ale ne, byl zraněn jen málo, do konce byl skoro při vědomí...
"Hůř než vám," odpoví mi, "ale nebojte se, za dva týdny s vámi už jistě půjde do Prasinek k madame Pacinkové."
"Tam už snad ne," zamumlám tiše. Madame Pomfreyová se tiše zasměje, dá obvaz zpátky na své místo a vrátí se k sobě do konceláře.
Znovu začnu upadat do spánku a zrovna myslím na to, jak by bylo pěkné, kdyby byl odtažený závěs a místnost byla osvětlena měsíčním stříbrem, když se dveře bezhlučně otevřou a dovnitř se vplíží dvě postavy.
"Vanjo!"
Peggy a Hannah si sednou ke mně na postel. "Tomu neuvěříš!"
Vykolejená tím, že nezačnou obligátní otázkou, co mi je, jen konsternovaně zavrtím hlavou.
"Snape adoptoval nějakého černocha!"
Chvíli koukám, potom se mi obličej samovolně svraští do udiveného výrazu a potom se zatvářím distancovaně. "Černocha." Nějak nevím, co na tohle říct.
"Hannah je viděla!"
"Ale to- auuu!" Zavyju, když se Peggy mimovolně opře o zraněnou nohu. Holky zapadnou za postel, dveře lékouzelnice cvaknou, já kajícně vysvětlím, že jsem si jen lehla do špatné polohy, a než skončí se svojí diagnostikou, usnu.
Holky jsou ráno pryč.

(Severus Snape)

Gurme mi visí na rameni a každým krokem se zdá těžší, vzdálenost do sklepení delší a nutnost udržovat nitrobranu namáhavější. Cítím jednoznačnou potřebu dostat ho z Brumbálova dosahu a sám jsem tou snahou napůl zmatený. Nemám ujasněné, proč to dělám, ani co mám s Gurmem v úmyslu. Poslat ho zpět? Brumbál už nepochybně plánuje, kde vzít další přenašedlo. Sám si tím ale jist nejsem, bylo by to jako najít na břehu řeky diamant a hodit ho zpátky do vody.
Gurme to má jednoduché, ten ví přesně, co chce. Je zcela nadšený představou, že se ocitl někde, kde je zajímavý a jedinečný - chce zůstat tady a se mnou. Já se ale výchovou dítěte, navíc duševně postiženého černošského telepata dosud vyrůstajícího v džungli, opravdu zabývat nehodlám.
V Brumbálových rukou by chlapec... ano, co? Přidal vševědoucímu Albusovi ještě více vševědoucnosti? To je to, co mi vadí - že by má poslední tajemství, veškeré minimum soukromí, které mi zbývá, padlo jenom proto, že by Gurme byl zrovna poblíž a Albus mu pak nahlédl do hlavy? Jsem skutečně tak malicherný, že z tohoto jediného důvodu ho budu držet u sebe a neprozradím nikomu, co dokáže?
Snad.
Trvá mi jen pár kroků, než sám sebe pevně přesvědčím, že na to mám právo.
Až dodatečně mi dochází, že mě ani nenapadlo předpokládat, že by Gurmeho využít nechtěl.
Dojdu ke dveřím svého bytu, vytáhnu hůlku a chci vyslat impuls, kterým budu rozpoznán a vpuštěn - když si náhle uvědomím, že toho nejsem schopen. Ruka s hůlkou mi klesne a vyčerpaně se opřu o zeď, ne zády, ale jedním ramenem, protože na druhém mi dosud visí mé živé závaží. Ta malá prohra stačí, aby mě opustily poslední síly. Zavřu oči a vychutnávám si to dokonalé pokoření a bezmoc. Každý mrzimorský prvák by mě teď mohl proměnit v červa a zašlápnout. Dotahuji vlastní ubohost k dokonalosti, když tu stojím špinavý od krve a hlíny a nedokážu vstoupit do vlastních dveří. Jen jakési nepatrné zbytky sebeúcty mi brání klesnout k zemi, a také obava, že by se i tady mohli objevit studenti. Cítím, jak se mi ulehčí, když Gurme sklouzne na zem, ale nechávám to být, je to jen vítaná možnost, jak se lépe opřít. 
Hlava mi klesne dolů - prakticky spím, okolí vnímám jen nepatrnými zbytky vyčerpaného vědomí, které už ale nedokáže vyvodit nic z toho, co slyší. Tiché pleskání bosých nohou po kamenné podlaze. Namáhavý dech. O něco později rozhodné, sebevědomé kroky v kožených botách. Kroky poblíž mě trochu zrychlí a místo zdi mě podpírají i něčí ruce.
O dalších sto let později mi dojde, že se Kingsley ptá na heslo, podle netrpělivosti v hlase ne poprvé. Potřesu hlavou - nesmyslně pracný úkon - a pokouším se na něj zaostřit. "Omnia tempus habent,” zašeptám. Všechno má svůj čas.
"To je jistě velká pravda, ale to heslo, Severusi. Nebo tě šupem dopravím zpátky na ošetřovnu, kam beztak patříš.”
"To je heslo, ty tupče,”
vypravím ze sebe. "Dotkni se hůlkou kamene u dveří...”
Pak už konečně teplo krbu místo chladu chodeb, světlo místo tmy, pohovka místo kamení.
"To bylo dokonalé fiasko,” vykládá Kingsley, zatímco se mi přehrabuje v lektvarech. Později mu za tu neomalenost, s jakými je osahává, povím své. "Celá ta akce, od začátku do konce. Je až podivuhodné, že co se mohlo pokazit... Severusi, máš tu přeci lecandru, tohle je tedy systém... se také pokazilo. Navázání diplomatických kontaktů - naprostá katastrofa. Obřad nevyšel, z Lambertové zbyla hromada okousaných kostí, už se vůbec ví, co tam dělala? Ha, mám ho. Potter je jako jehelníček a ty máš v sobě magie asi jako moje teta Penelopa. Pij, do sprchy tě tahat odmítám a docela zaváníš, po pravdě. Dokonce i rekord na dálkové přemisťování ti utekl - o pouhé dvě míle, věřil bys tomu? Mohl jsi dostat ozdobný pergamen vhodný k pověšení na zeď se speciálním děkovacím dopisem za zásluhy o možnostech magie.”
Kingsley žvaní a v hlavě se mi začíná trochu vyjasňovat.
"Mimochodem, kde máš Gurmeho? Odnesls ho přeci sebou.”
Neurčitý pocit, že jsem něco pominul, dostal jméno. "Utekl,” zachraptím.
"Ech...” Kingsley se ušklíbne. "Pomfreyová se zblázní. Nicméně hádám, že ho vždycky snadno najdeme podle ječících studentek. Mám brát vážně to s těmi tropickými chorobami? Chtěl jsem zůstat přes noc v Bradavicích.”
"Neslyšená polévka od vlčích kvas.”
"Jistě, chápu. Někde jsem tu viděl deku...”

Spím.

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu