Kráska a Smrtijed III. - Bozi sestoupili na zem

9. duben 2012 | 06.00 |

Kapitola osmdesátá pátá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Vanja Grishamová)

"Ardente Asita!" rozlehne se kolem mě mohutný jásot, který způsobí, že se málem pozvracím. Hlava mě bolí jako střep, stále mě obestírá temnota a mám pocit, že se dusím. Zavřu oči a pokusím se zanalyzovat situaci.
Klečím. Je vedro. Je den. Svítí slunce. Nesvítí měsíc...
Strhnu ze sebe hábit, který mi měl poskytnout ochranu před měsíčním světlem při obřadu, a vzápětí znovu zavřu oči, abych uklidnila houpající se žaludek. Mám hroznou žízeň.
"Vanjo,"
řekne Harry, zvedající se ze země, a i on si sundá své roucho. "Jsi v pořádku?" Udělá ke mně krok, chytne mě za ramena. "Vanjo?"
"Kde je Snape? A Pastorek?" Nevidím je, jsme tu sami...
V tu chvíli se kolem rozlehne nový křik. Překladové zaklínadlo ještě docela nevyprchalo, ačkoliv už více slyšíme domorodý jazyk mpongwe než angličtinu. Ale provolávají nám nebo někomu jinému slávu, a i když to není úplně srozumitelné, bezprostřední nebezpečí nám snad nehrozí. "Naši bozi se milují!" Stojíme v jejich středu a když se oba rozhlédneme kolem, rozezní se bubny.
"Nevím, nakolik si jejich bohové potrpí na oběti,"
zašeptá Harry zoufale, zatímco jednou rukou pevně svírá hůlku. Částečně jím skrytá, neboť stojíme v jakémsi poloobětí, si sundám z řetízku prsten a nasadím si jej na prst. Neumím dosud ovládat míru jeho síly, ale jedno případné expulso by je mohlo na chvíli zastavit - pokud výbuch nesmete i nás.
Z jednoho z větších hloučků se oddělí šaman, pokreslený červenými a modrými ornamenty, a zamíří k nám.
"Třeba nás nechají mluvit,"
zašeptám s nadějí.
Ta je jen o chvíli později zcela zmařena - šaman padne k zemi jako podťatý a zazmítá se v křečích.
"Co to-"

Gestem Harryho zastavím. Hlouček začne zpívat táhlou melodii, ze které běží mráz po zádech, a šaman se pozvolna začne zvedat, ale trhaně, jakoby vůle, která hýbá jeho údy, nebyla jeho. Loutka na provázku písně...
"Tohle je trochu děsivé,"
stisknu Harrymu ruku.
"Neboj,"
odpoví automaticky, zatímco z postavy nespouští oči.
Šaman udělá několik kroků, načež vytrhne svůj nůž zpoza pasu a než stihneme jakkoliv zareagovat, rozřízne si kůži na čele. "Synové boha slunce, vítejte mezi námi! Přijměte květiny, přijměte dary!" Otřesu se hrůzou. Krev mu stéká do očí, temných jako včerejší noc, a hlas zní divně, jakoby odjinud, zezdola, z půdy pod našima nohama.
Ze shluku domorodců vyběhnou nahé dívky a rozhází kolem nás obrovské fialové květy.
"To vypadá, že je to všechno pro nás,"
zašeptá Harry.
"Aztékové taky nejdřív své oběti umyli a nakrmili,"
odpovím trochu přiškrceně.
"Bude to dobrý."
"Hm."
Znovu zavíří bubny a kolem nás projde mladý muž, skoro ještě chlapec, se zapálenou loučí. Otočím se a vzápětí zatoužím, abych to neudělala, protože za námi stojí připravená vatra. Velká.
"Útočíme?" navrhnu slabě.
"Počkej ještě chvíli," zadrží mě Harry, ale tělo mu vibruje potlačovanou magií.
"Na co? Až nás okoření?"
"Kdybychom byli bohové, mohli by obětovat nějaké zvíře nám. Oni nás našli jako sochy - a my jsme ožili. Skutečně můžeme být v jejich očích bohové."
Sochy. Harry má pravdu, musí mít.
A má, zjistím za chvíli, když mi jedna z dívek přinese džbán s ovocným vínem, ačkoliv kyselým a na žízeň nepříliš nápomocným. Ohlédnu se po Harrym, když mu džbán podávám, a zjistím, že je rudý jako rak. "Hezká," usměju se přívětivě a snažím se necítit trpkost.
"Vůbec ne! Teda... no tak. Myslím na tebe, vždyť víš."
Přijdou jiní muži, celí od krve, s kusy masa napíchanými na naostřené klacky.
"Nedívej se," pokusí se mi Harry zakrýt oči.
"Já taky umím vykuchat kuře. I když tohle bude spíš slon, nebo tak něco."
Posadíme se. Maso začne brzy lákavě vonět, dívky nám dál nosí čerstvé květy, vodu i víno, malí chlapci nám nad hlavami drží velké listy, abychom byli ve stínu, kolem křepčí šaman a domorodci buší do bubínků a hrají na píšťaly ve zběsilém tempu.
"Je tu hezky," řeknu po nějaké době.
"Maano krag hart synu a dceři skal," dostaneme nakonec každý svoji porci na dřevěné misce a všichni na nás upřou své pohledy.
"Tak asi dobrou chuť?" navrhne Harry.
Zakousnu se do své kýty, nebo co to je, a domorodci začnou tleskat.

  

(Severus Snape)

Dosud jsem nikdy neměl během přemístění pocit ubíhajícího času - až dnes, podivné bezdeché okamžiky temnoty a tísně. Nepřemisťoval jsem se dosud tak daleko a nevybavuji si nikoho, kdo by se o takovou nerozvážnost pokoušel. Cesta do tak neskutečně vzdáleného kusu světa ze mě s posměchem vytřepala i poslední zbytky magie a vyvrhla mě na zem jako sežvýkaný kus hadru. Za troufalost se platí.
Dopadl jsem z větší výšky, než jsem čekal, do hlíny místo na trávu, jak to mělo být. Jen krátce jsem se přesvědčil, že jsem vcelku, a chtěl se překulit do nejbližšího křoví... které tu také nebylo. Nebyla by to beztak velká výhra, možná bych byl trochu méně na ráně pro velká zvířata, ale zato se donesl jako na podnose pro ta nejmenší. Svědivé nožky hmyzu jsem už tak cítil všude po těle, stačilo se chvíli nehýbat. V mátožném polospánku, neschopný se pořádně hnout, jsem záhadu chybějícího porostu řešil poměrně dlouho. Neměl jsem dojem, že bych byl jinde. Ležel jsem však v jakési prohlubni, musela být čerstvá, hlína ještě v ranním slunci nestačila důkladně proschnout. Chvílemi jsem se pokoušel postrčit výš, chvílemi jenom nechal plynout čas a odpočíval... až jsem se vydrápal ty dva tři kroky nahoru a před očima se mi objevil podivně spálený kus země s několika dalšími krátery a dvěma či třemi obrovskými stromy vyvrácenými z kořenů. Roztříštěné zbytky jejich větví ležely všude okolo. O pár desítek kroků dál se povědomými zákruty vinula řeka Ogooué.
Konečně mi došlo, že skutečně jsem na správném místě a tohle všechno musí být následek boje domorodců s Lambertovou. Ať to dopadlo jakkoli, nedala svou kůži lacino.
Ruce mě začaly poslouchat natolik, že jsem mohl vytáhnout z kapsy připravené lektvary a s jakousi zlomyslností vůči sobě samému se zase jednou důkladně předávkovat. Škoda, že jsem si sebou nevzal i whisky, aby spláchla tu pachuť v ústech.
Smetl jsem ze sebe všechny ty mnohonožkovité bestie - kéž by to šlo tak snadno s otravnými studenty - a zvolna vykročil k vesnici. Jednak jsem potřeboval nabýt sil, jednak včerejší magická smršť přilákala všechny hady v okolí. Kdo ví, co je láká na zůstatkové energii kouzel... až se vrátím, musím se podívat, jestli o tom existuje nějaká studie. Popadl jsem jednoho z nich, vyznačujícího se působivou narudlou kresbou na kůži, za krk těsně za hlavou a vypáčil si jeho zuby z hábitu. Dostávat svým zvykům se zjevně vyplácí. Bylo mi možná trochu tepleji než nezbytně muselo, ale zato mi teď nebylo skutečně horko. Hada jsem odhodil mezi stromy. Smyčky jeho těla v odlescích slunce mezi listy stromů byly působivé.
Cesta k vesnici se zdála mnohem delší než včera v noci. Musel jsem postupovat velice pomalu a obezřetně, hlídat si každý krok. Kolem vesnice byla rozmístěná strážní kouzla, bylo ostatně s podivem, že jsem nepadl na žádné vesničany. Těžko se dalo předpokládat, že budou všichni zalezlí doma. Leda by měli na práci lepší věci - a tady jsem si dával velký pozor, abych nepopouštěl uzdu fantazii. Nechtěl jsem přemýšlet nad tím, co všechno se mohlo s těmi třemi stát. Minimálně jednomu z nich jsem slíbil, že se o něj postarám. Nebylo příjemné, že jsem si naprosto nedovedl představit, jaké situaci budu muset čelit a na co se mám připravit.
Konečně jsem padl na ochranný kruh. Kouzla byla dosud nastavená tak, aby mě akceptovala. Trestuhodná nedbalost! Utišil jsem své myšlenky, jak jen s minimem magie bylo možné, nevěděl jsem, nakolik je Gurmeho schopnost je číst výjimečná. Postupoval jsem vpřed neskutečně pomalu, krok za krokem, krýt se, hledat pasti... z prostranství těsně vedle vesnice, trochu stranou, bylo slyšet zpěv.
Po nekonečné době jsem stál v skrytu mezi trsy jakýchsi skvrnitých květů, zajímavých na pohled, ale podivně páchnoucích - motýlům to zjevně nevadilo, pár se jich usadilo i na mém hábitu - a snažil se uvědomit si, co vlastně vidím.
Jediné bezprostřední nebezpečí, které hrozilo Vanje a Potterovi, byla zjevně smrt přejedením. Vlastně to vypadalo, že si obskakování domorodců užívají, chybějící část výpravy je patrně netrápila. Lambertovou jsem nikde neviděl. Celé to působilo, jako když probíhá nějaký komplikovaný obřad... nezbývalo mi než vyčkat.

(Vanja Grishamová)

Domorodci nám nosí další a daší maso, dostaneme i pšeničné placky na zajídání, a všichni na nás neustále civí, jakoby kontrolovali, kolik toho sníme. Kus dostane i šaman a o něco později bojovníci. Zbytky házejí ženám a dětem.
"Musíme odejít," nakloní se ke mně Harry, když dojí. Od ohně už k němu spěchá chlapec s novou porcí.
"Nenaštveme je?" Váhám, nevím, zda je rozumnější počkat tady, nebo zkusit odejít do džungle. Pokud je rozzlobíme tím, že si nevážíme jejich darů, nebudeme proti nim mít šanci. Zase se mi ale nechce vysvětlovat Snapeovi, co jsem tady celou dobu dělala. "Jestli se odsud Snape s Pastorkem nějak dostali, určitě se pro nás vrátí."
"To nevíme. Tedy vím, že by se Snape vrátil... Měli bychom se odsud zkusit dostat sami." Harry se mi zoufale vyhýbá pohledem, jakoby si myslel, že mě ještě nenapadlo přemýšlet o tom, proč tady Snape není. Jenže Snape toho už přežil tolik, že je zkrátka nemožné, aby ho dostali nějací černí domorodci, co neumějí ani psát.
"Takže se zeptáme?"
"Teď už nám nebudou rozumět,"
kývne Harry k davu domorodců, od nichž už nezaznívají útržky vět, ale jednolitý šum čehosi, v čem nelze rozeznat jednotlivá slova.
"No... tak jdeme?" odložím kus jakési vnitřnosti, zajímavě okořeněné a překvapivě dobré, a naposledy se napiju, než se zvednu. Harry vstane taky.
Šaman přestane tančit. Bubny zavíří a utichnou.
"Te wees god!" zakvílí šaman a padne před nás na kolena. "Te wees god! Ons het vir jou geskenke gee, gee ons die krag en oes!" Jazyk je štěkavý a ačkoliv šaman opravdu pláče, když nás prosí o cokoliv, co zrovna jeho kmen potřebuje, zní to více jako rozkazy než prosby.
"Jdeme," zavelí Harry nekompromisně, chytí mě za ruku a vydá se směrem k džungli, opačným směrem, než je vydupaná cesta.
"Staan!" vykřikne šaman hrozivě. Polekaně se po něm ohlédnu a málem upadnu, když mě probodne jeho pohled. Temný jako noc a ostrý jako dýka, zalapám po dechu, kterého se mi náhle nedostává, zpod mých nohou zmizí země a nade mnou již více není nebe, padám pryč.
Z ohromné dálky zaslechnu ozvěnu svého jména, jenže nemohu odpovědět, tma kolem mě teče a já se v ní topím.
"Dost!" zaslechnu nečekaně Harryho hlas a všechno se vrátí do normálu tak rychle, až ta změna bolí. Ale nevidím, zakryl mi oči... vážně stačilo jen tohle?
"Díky," špitnu a nechám se vytáhnou na nohy, znovu vyrazíme k džungli.
"Staan" ozve se znovu hrozivě a tentokrát už to není osamělý šamanův hlas, ale soubor všech mužských hlasů.
Harry se zastaví a otočí se zpět. "Vaši bozi chtějí odejít, nechte je! Žehnáme vám - scintillo!" Z jeho hůlky vytryskne sprška zlatých jisker, která zvolna dopadá na hlavy domorodců.
Šaman zakvílí a padne k zemi, ženy si přikryjí hlavy rukama a muži pozvednou svá kopí.
"Kruci."
Pak se toho stane příliš mnoho naráz. Zatímco kouzlím protego, strhne mě Harry k zemi. Štít, posílený prstenem, se mi kvůli tomu vymkne zpod kontroly a smýkne šamanem několik kroků nazpět. V ten okamžik zhasne slunce a nastane absolutní tma, do které zazní hlas shůry: "Pottere, přestaňte se předvádět a jděte na severozápad!" Zní to až podezřele podobně Snapeovi.
"Kde je, pro Merlina, severozápad?" vykřikne Harry a mezi hlučící domorodce vypustí další salvu červených jisker. Hlučení se promění v kvílení.
"Třicet stupňů doleva!" odpoví nám božský mluvčí.
Kvílení nabírá obrátky. "Titillo maxima!" popustím sílu prstenu a poslepu zamířím tam, odkud zaznívá nejvíce hlasů. Kvílení se změní v zoufalý jekot. Zdá se, že síla prstenu nezvětšila pole dopadu, ale jen zintenzivnila účinek - lechtací kouzlo tak dnes konečně našlo lepší využití než přestávkové šarvátky v prvním ročníku. Schválně, jestli je u Gaboňanů stejná hanba se počůrat jako v Bradavicích.
"Honem, pojď," chytne mě Harry za hábit a táhne mě za sebou. Klopýtáme po nerovné zemi a volnou rukou se chráníme před větvemi stromů a keřů, které nám stojí v cestě.
Do tmy zazní melodie píšťal. Harry sebou trhne a pustí mě. Chci promluvit, ale zjistím, že to nejde, že mě neposlouchají ústa.
"Zakouzlete ševelisisimo locato!" zahřímají opět nebesa, tentokrát rychleji a příkřeji než dříve. Je neděle, bozi nepracují?
"Ševe... Silencio," zasípá Harry, jako by se dusil, a hudba se trochu ztiší.
"Ševelisimo locato!" využiju chvilkového uvolnění, zdvihnu hůlku, ačkoliv se vzpěčuje, a nechám prsten udělat svoji práci. Domorodci jako by zmizeli - nejsou vidět, nejsou slyšet - a my jsme opět pány svých těl.
"Profesore!" zavolám, protože si myslím, že nás Harry táhne úplně jiným směrem. V absolutní tmě by se směr špatně udržoval, i kdyby se nám do cesty nestavěla džungle a všechno, co v ní roste a žije. Většina z toho je slizká.
"Pokračujte," odpoví dotázaný. Jak to udělal, že jeho hlas zní natolik odevšad?
"Za chvíli musí být konec tmy, pojď," povzbudí mě Harry a slizká větev pod mojí rukou zasyčí. Takže nebyla slizká, ale hebká.
"Nenávidím džungle, nenávidím džungle," drtím si mezi zuby soukromou mantru, zatímco postupuji tmou dál. Zdá se, že nepřirozené podmínky vyhnaly snad všechna zvířata z jejich doupat, a kolem nás je tak podle zvuků docela živo. "Nenávidím džungle, nená- FUJ!" Vztekle vyplivnu něco, co má hodně nohou a spoustu křídel, a dál zuřím mlčky. Ani následné zařvání geparda, nebo co tu vlastně žije, mě už nevyvede z míry. Jestli tady umřu, bude to na toho, kdo zakouzlil tu tmu, žejo.
"Finite," ozve se za chvíli hromově a vzápětí už vylezeme ze tmy - která zůstala, kouzlo zjevně nebylo cílené na ni - a Snape konverzačně prohodí: "Kde je Lambertová?"
"Lambertová?" zopakuju trochu bezduše, protože ta otázka nedává moc dobrý smysl. "Vůbec nevím, že by tu měla být. Neviděli jsme ji. Ani Pastorka." Ani vás, chce se mi ještě podotknout, protože ten, kdo stojí proti nám, rozhodně nemůže být vždy perfektně přiměřený Snape. Zelený v obličeji, s roztřesenýma rukama, popraskanými rty a červenýma očima na nás pohlíží víc unaveně než přísně.

(Severus Snape)

"Aktivovala se přenašedla a s Kingleym jsme byli přeneseni zpět do Bradavic," shrnu krátce.
"My se s Harrym probudili uprostřed davu domorodců. Profesorku Lambertovou jsme vůbec neviděli," řekne Vanja stále s tou stopou překvapení v hlase - zřejmě ji včera při obřadu ani nezahlédla.
Na okamžik zaváhám. Byla tu k uctívání zkamenělých idolů nastoupená celá vesnice. Pravděpodobnost, že by profesorku drželi někde stranou, se mi nezdála příliš vysoká. Buď se jí podařilo utéct, nebo, pravděpodobněji, je mrtvá; objevila se tu sama a na vlastní pěst a za hloupost se platí někdy i cena nejvyšší. Mám tu dva studenty a po obyčejném nox jsem se musel opřít o strom, čehož mimochodem okamžitě využili velcí černí mravenci.
"Vrátíme se na místo obřadu, musíme tam vydržet, dokud se nevrátí Kingsley s přenašedly. Půjdeme rychle - s trochou štěstí domorodci nezjistí směr, jakým odcházíme, a nenajdou nás moc brzy." Trochu zavrtím hlavou. "Lechtací kouzlo a červené jiskřičky," zamumlám. Vykročíme zvolna, jsme zrovna ve špatně prostupném porostu, a nemohu se zbavit dojmu, že každý náš krok je slyšet na desítky metrů.
"Nechtěli jsme je..." začne Harry, ale sám se zarazí a v rozpacích podrbe na nose. "Nemůžeme se vrátit tak, jak jste se dostal sem?" namítne místo toho.
"Já jsem se sem přemístil," zavrtím hlavou a ne příliš důstojně, zato efektivně, podlezu po čtyřech tlustý kmen padlého stromu. "Sehnat přenašedla chvíli potrvá. Naštěstí je může zacílit Kingsley, protože tu už byl, a je to tedy jen otázka množství magie."
Harry proleze hned za mnou a když se narovná, ještě se tváří vyjeveně. "Nevěděl jsem, že se dá přemisťovat tak daleko!"
Na to se nedá slušně odpovědět, tak si jen odfrknu a pokračuji dál. Tu liánu mu nepustím na hlavu úmyslně, ale moc neschází. Potter je iritující v každé ze svých podob.
"Moc nedá," odpoví Vanja za mými zády.
"Ne, moc nedá," potvrdím, protože je to vlastně něco, co budeme muset řešit. "Proto teď nebudu provozovat co možná žádnou magii. Hleďte být soběstační."
Potter si tak hlasitě pomyslí něco o neužitečném zachránci, že si to s tím neužíváním magie málem rozmyslím. Ale možná se chystal černé bojovníky usršet ohňostrojem?
"Můžu na místě obřadu zakouzlit nox stejně jako tady," uvažuje Vanja nahlas. "A kolem protego."
"Proto jste tak vyřízený?" zamumlá Potter a namíří na mě hůlku. Nadechnu se k protestu, ale sešle na mě jen rychlé enervate, omluvně se zakření a popoběhne kupředu. Dobrá, objektivně vzato to urychlí náš postup. Někdo by s ním však měl probrat základy slušného chování a...
"Nepomohl by vám na něco pokročilejšího ten prsten?" navrhne Vanja, aniž by si povšimla naší diskrétní výměny názorů.
"Jaký prsten?" vyjeví se Potter.
"Neovládl bych ho teď dobře," musím bohužel odmítnout. S magickým artefaktem v ruce bych ve svém momentálním stavu mohl leda předvádět působivé ukázky naprosto nestabilních a nevyzpytatelných kouzel.
"Tak mi pak řekněte, zakouzlím to," praví Vanja s tím jistým speciálně havraspárským druhem odpovědného tónu, obvykle vyhrazeným na: 'ano, do zítřka se tu encyklopedii naučím!'.
"Jaký prsten?" ozve se znovu z řad diváků.
"Měla jsem ho na podpoření neverbální magie, abych mohla dál chodit do Bradavic," přejde Vanja k pečlivě neutrálnímu tónu.
"Pak jsi ho zapomněla vrátit?"
"Tak něco." Omluvně se po mně ohlédne.
Potter se uchechtne a šťouchne kusem klacku do větve, která mu leží v cestě. Větev zvedne hlavu a nespokojeně zasyčí. Mladík jí odpoví stejně a had s tělem silnějším než moje paže zmizí v podrostu.
"Stále jsem hadí jazyk." Zní to skoro překvapeně.
"To přijde vhod," postrčím ho k další chůzi. "Na místě obřadu je velká spousta hadů - přitahuje je zbytková magie. Snad byste je mohl poslat na -"
"Nemohl! Jsou tam ženy a děti!"
vykřikne Potter s obvyklou hysterií.
"Možná, kdybyste mě nechal domluvit, navrhnul bych vám poslat je na bojovníky, kteří nás přijdou zabít. Nemusíte se obávat, že jim zkřivíte vlásek na hlavě. Jsou tu doma, s hady si nepochybně poradí. Na chvíli je to ale zaměstná."
"Dobře,"
zamumlá dotčeně. "Omlouvám se. Nevím, jestli mě poslechnou. Můžu to zkusit."
"Jak s hady mluvíš? Chápou věci stejně jako my?"
vloží se dívčí hlas a několika rychlými kroky se Vanja dostane opět mezi nás. "Napadlo mě, jestli by nám mohli říct, že domorodci už přicházejí."
"Neměl jsem nikdy příležitost to podrobněji zkoumat,"
vysvětluje Potter, jak vlastně nemůže za to, že neví nic o tak unikátní schopnosti, která mu byla dána, "mluvil jsem s nimi jen párkrát a samé jednoduché věci. Já mám pocit, že mluvím anglicky. Oni si to asi nějak přeberou... pozor, je tu jáma. Vždycky mi přišlo, že rozumí tak nějak... předvídatelně."
"Nebo by kolem nás mohli udělat kruh, aby to vypadalo, že je ovládáme. Mohlo by to domorodce trochu vyplašit," pokračují spekulace.
"Nějak jim to zkusím vysvětlit," souhlasí Potter rezignovaně.
"Stůjte." Jsme na místě - delší chvíli tiše zkoumám očima i magií nejbližší okolí. Nic se tu nezměnilo. Stále stejná měsíční krajina se svými krátery a zbytky porostu.
"Panejo. To vy?"
"Ne, zkameněl jsem ve stejnou dobu jako vy. Musela to být Lambertová. Dávejte pozor, kam šlapete, společnosti ke konverzaci tu najdete víc než dost, Pottere. Skryjeme se za těmi stromy, tak budeme mít za zády řeku."
Bez odporu mě následují do remízku, který přežil bez větší úhony, kmeny stromů nám budou dobrým krytím i vhodnou oporou pro ty druhy štítů, které se používají na pevné objekty. Vanja se unaveně posadí na zem a s hůlkou v ruce na mě upře tázavý pohled. Potter si našel jakousi zelenohnědou oběť a nyní vykazuje činnost syčením nápadně připomínající konvici na čaj. Mohu jim začít diktovat obranná kouzla. Nebo bych se měl podívat po Lambertové, která je samozřejmě pitomá a způsobila si to sama - jestli tu budu běhat po pralese, skončím zaručeně jako anonymní hromádka kostí. Kdybych měl alespoň jistotu, že žije! Nechat ji být je jediné rozumné. Jenže...
"Zakouzlete accio na Lambertovou," otočím se k Vanje.
"Accio neúčinkuje na živé bytosti," odpoví dívka automaticky.
"Jistě, já vím," řeknu.
Zamrká. "Ach. Já..." Chvíli trvá, než mou žádost dokáže zpracovat. Ve tváři jí prolétne celá škála emocí. Potter ztichne a hledí na nás s očima široce otevřenýma. Vanja se konečně ovládne a zdvihne ruku s hůlkou. Nepatrně se jí chvěje.
"Accio profesorka Lambertová!"

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu