Kráska a Smrtijed III. - Diplomatické styky

26. březen 2012 | 06.00 |

Kapitola osmdesátá třetí.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Vanja Grishamová)

Neznámá, ale významná západoafrická komunita přírodních mágů. Nikdy nezapsané šamanské praktiky. Divoká magie. Navázání spolupráce s kouzelnickou Británií. Pastorkovo jméno spojené s tímto činem. Ministerské volby. Žádné šaty a tvářit se jako chlapec. A především přemístění ve tři ráno.
"Všechno jasné?" usmál se Brumbál bodře, když na nás vychrlil všechny informace. "Jako uvítací dar předáte své přenašedlo," zamával před námi obsidiánovou soškou, zdobenou složitými ornamenty. "Je to ztělesnění jejich bůžka, který je chrání před zlými silami."
McGonagallová se usměje na Harryho. Harry mi sevře ruku. Podívám se na Hoochovou. Její pohled sklouzne na Snapea. Snape pohledem propaluje Pastorka, který se nepřestal usmívat od bodu s volbami ministerského předsedy.
"V tom hábitu vám tam asi bude poněkud teplo, slečno," upozorní mě ještě Brumbál, ale než stihnu namítnout, že neexistuje jiný způsob, jak bych dokázala předstírat, že jsem chlapec, aniž bych se vypravila ke Snapeovi na lup pro mnoholičný lektvar, zavolá: "Šťastné pořízení!", soška nám zasekne drápky do těla a přenese nás do tropů.
Přistanu na zadku a jen tak tak na mně nepřistane Harry. Zalapám po dechu - a znovu a znovu. To, co tady vydávají za vzduch, se vůbec nedá dýchat. Je to jako jít do páry v bazénu, dýcháme tu horkou vlhkost, dobrovolně to vpravujeme do plic, je to...
"Nepanikař," řekne mi Harry potichu, přiklekne si ke mně. "Nepanikař."
Páni, ono se tu dá i mluvit? "Nepanikařím," zkusím to opatrně. "Jen si nejsem jisá, že je atmosféra na téhle planetě dýchatelná."
"Je monzunové období, na tuhle chvíli budeš zanedlouho ještě s láskou vzpomínat," vloží se do hovoru Pastorek. "Míli tam," mávne pak rukou, "by měla být naše osada. Rozhovor se stařešinou, přesun k řece Ogooué, vyčkání odpoledne. Vanjo, Harry, za žádnou cenu nám nechoďte z očí. S kouzelnickým Gabonem dosud nebyly navázány diplomatické styky. Není válka, ale není ani mír. Je to jasné?"
Tohle slyším prvně a Harry podle svého výrazu také. Oba rozhodně přikývneme. Klidně půjdu se Snapem za ruku, jestli je to žádoucí.
Mezitím Snape mává hůlkou v poměrně složité inkantaci postupně proti každému z nás. "Malárie a spavá nemoc," řekne jen, když se na něj Pastorek nedůvěřivě podívá.
Pochod vysokou trávou mě ve zdejším klimatu unavuje. Skáče po nás hmyz, sem tam se porostem zavlní nějaké zvíře a černý hábit skutečně nebyl moudrým rozhodnutím. Zatímco si ho svlékám - alespoň než dojdeme na dohled - se snažím vybavit si cokoliv o rovníkové Africe. Na informace o zemích bez styku s Británií byla knihovna ještě skoupější než na informace o Argentině...
"Žijí tady hadi, pane profesore?" zeptám se Snapea, když se už po několikáté opakuje hrozivé zasyčení jen kousek ode mě.
"Velice časté jsou zmije, hroznýši a krajty, z méně častých mamby a hadi naja," odpoví skoro nezúčastněně. "Doporučil bych více dupat a při setkání s některým z extrémně jedovatých myslet na to, jak cenné jsou jejich jedové váčky mezi lektvaristy."
Pastorek zakroutí očima. "Já umím několik kouzel, které dokáží jed hadů zneutralizovat, a Severus má s sebou nepochybně plné kapsy flakónů se séry. Přesto by bylo lepší nepotkat mambu černou. Její jed je proti zásahům rezistentní."
"To je ta osada?" přeruší nás Harry a ukazuje do dálky. Skutečně, na dohled je několik malých baráčků, u kterých se pase stádo slonů - nebo co to vlastně sloni dělávají.

(Harry Potter)

"Ano," kývne Snape a všichni tři jen odevzdaně sledujeme Pastorka, který se s novou vervou hrne kupředu, přeskakuje tuhé trsy travin a rukama mává na všechny strany. Následujeme ho mnohem rozvážněji, jak se na bledé tváře z civilizovanějších podnebných pásem sluší.
"Držte se neustále u sebe a oba nejlépe u mě," připomene Snape, už poněkolikáté.
"Já to přeci vím," odseknu, protože už to vážně přehání. Opravdu si uvědomuji, že musím dát na Vanju pozor. Nemusí mi neustále předhazovat, jak nezodpovědný podle něho jsem!
Vysloužím si nehezký pohled. "Úplně pořád," dodá a než se stačím zeptat, jestli tím myslí, že spolu máme chodit i na záchod, Vanja vzadu cosi nenaloženě utrousí a z vesnice se ozve hlasité zajásání. Pastorek stojí uprostřed houfu domorodců a přijde mi vážně zvláštní, jak jinak je černý.
"Hnědí černoši versus černý černoch," zašeptám a Vanja se tiše uchechtne. Ale je to tak, Kingsley je vyšší a mnohem tmavší, i vlasy má jiné. Zvláštní, nikdy mi nedošlo, že by to tak mohlo být. Možná mělo, Afrika je přeci - obrovská, ne?
Zastavíme pár kroků před uvítacím výborem. Podle množství ozdob z listí, per, kousků dřev a kdo ví čeho dalšího je dokonale čitelná hierarchie mužů - vždyť kromě toho mají jen sukně z trávy. Což u chlapů, ale kam se mám dívat, když se kolem nás začnou točit holky? Od pasu nahoru mají jen pár ozdob, které nic nezakrývají, jenom o to víc přitahují pohled. Je mi to neskutečně trapné a mám nepříjemný pocit, že rudnu. Snad si toho Vanja nevšimne... Zoufale hledám pohledem něco, co mě v tomhle parnu zchladí, a Snape by měl být jistota. Pohlédnu na něj s přesvědčením, že se mi vrátí hluboce znechucený pohled. Ale ne, nepošklebuje se mi. Nejspíš proto, že se právě hypnotizuje pohledem s nějakým chlápkem s lebkou místo čepice a spoustou zvonečků kolem nohou.
"Šaman," zašeptá Vanja a tiskne mi ruku. Stojíme těsně vedle sebe, takže si na ni ženské netroufnou sáhnout, ale vidím, že by si ji chtěly odvést, povídají si mezi sebou, ukazují si na nás a ukazují také, jestli to dobře chápu, že nemám otravovat a nechat jejich kolegyni být. To zrovna! Skutečně lituji, že tu musíme být všichni. Vůbec mi to nepřipadá bezpečné. Vesnice nevypadá tak idylická jako na obrázcích z Afriky, uprostřed je dlouhá nízká chýše pro velkou spoustu lidí a kolem poházené další, menší, ne tak dobře postavené. Nedokážu si představit, jak ty jejich střechy z trávy odolají dešťům. Pobíhají tu hubené slepice, olysalé kozy a zvědavé děti, všude je prach, je to tu nepřehledné, vysoké keře se širokými listy rostoucí podél zdí mi přijdou jako dokonalá skrýš pro možné útočníky.
"Pojďte," prohodí k nám Pastorek a vykročí k tomu dlouhému baráku, první vleze dovnitř. Nakloním se ke vchodu a málem padnu z puchu, který se drží uvnitř. Možná to bude mít něco společného s ohništěm, které je sice postavené pod otvorem ve střeše, všechen dým ale mu ale pečlivě vyhýbá a drží se uvnitř.
"Ženy ne," zarazí nás další z mužů. Překladová kouzla nefungují úplně dokonale, ale význam je jasný.
"Počkáme venku," souhlasím přeochotně.
"Půjdeme za Snapem," zašeptá Vanja a ukáže zpět. Snape už je se šamanem nejlepší kamarád, jak se zdá, ohnivě se o čemsi dohadují a na co nenachází slov, to si ukazují rukama.
"Kolega lektvarista," zasměje se Vanja tiše a mně dojde, že má nejspíš pravdu.
Co možná samozřejmým krokem míříme zpět, když tu mi náhle někdo poklepe na rameno. Jen tak tak nevytáhnu hůlku, zatímco se prudce otáčím k chlapíkovi, který se na nás dychtivě šklebí. Ozdob má na sobě spoustu a ret probodnutý trnem. Nejde na něj nezírat.
"Tři býci a čtyři krávy," řekne.
"Cože?" Ten překlad musí být víc mimo, než jsem si myslel.
"Pět býků, pět krav a malé stádo koz," prohlásí druhý a prohlíží si Vanju způsobem, který se mi vůbec nelíbí. "Větší cenu nemá. Bílá kůže dobrá, ale nemá zlaté vlasy."
"Není na prodej," škubnu rameny a zkouším nás nenápadně manévrovat ke Snapeovi... který odchází s tím šamanem! Kam sakra jde? Musí si myslet, že jsme s Pastorkem...
"Jsi moc mladý na takovou ženu," dobírá si mě Propíchnutý Pysk. "Mohl bych ti k ceně přihodit nějakou šikovnou staruchu, co ti bude předžvýkávat maso." Začnou se smát, úžasným způsobem s pusami dokořán, plácají se do kolen a chlasitě se chechtají, z čehož všeho pochopím, že jsem byl právě smrtelně uražen. Bylo by krásné, kdybych ho mohl na místě proklít. Jenže... my je potřebujeme. Nevím, jestli jsou to vůbec kouzelníci. A je jich na nás moc.

(Vanja Grishamová)

"Nechte nás být," zvýším hlas, třeba nás uslyší Snape. Vůbec se mi naše situace nelíbí, bezděky si rukou třu krk a nenápadně popotahuji za řetízek, na kterém visí schovaný prsten od Snapea, zatímco tomu chlapovi nestojím ani za pohled, zrovna se dobře baví rozzuřeným Harrym.
"Tohle je moje žena," přivine si mě k sobě Harry a obejme mě levou rukou kolem pasu. Prsten mi vyklouzne a znovu se zahoupe na řetízku. Navíc nemám volnou pravačku na kouzlení a cítím se příliš bezbranná, ačkoliv vím, že nás ubrání spíš Harry než já. Když mi prsten konečně vklouzne na prst, škubnu, aby přetrhla řetízek, a málem vyjeknu, když se mi zaryje do krku. Ani nadále mi nikdo nevěnuje mnoho pozornosti, a tak se začnu piplat se zapínáním.
"Jestli ji nedostanu, spolupráce našich kmenů se nikdy nestane," šklebí se mezitím černoch. "To za to stojí?"
"Na poli a se zvířaty neumí,"
zaváhá Harry. Zpozorním, tohle zní divně. "A vařit taky ne. Vlastně za to vůbec nestojí."
"Prázdná slova. Bílá kůže je cenná, pracovat nemusí. Dej."
Řetízek povolí, prsten konečně sedí na svém místě tak, jak má. Akorát včas, protože ten chlap se už vůbec nesměje a sahá do váčku, který má u pasu. "Dost!" vytrhne Harry hůlku od pasu. Sáhnu po té své. Kouzlení je akt nepřátelství, my jsme hosté, nemůžeme si začínat... vím, že přesně to se honí hlavou Harrymu. Taky vím, že si oba uvědomujeme, že oni neznají naše kouzla, jako my neznáme jejich. Jestli zakouzlíme protego dřív, než na nás ten chlap zaútočí, přihlížející si budou myslet, že jsme si začali. Nesmíme kouzlit jako první, nesmíme viditelně a nahlas kouzlit jako první...
Protego, soustředím se, jak jen to jde, a pocítím magii proudící ze své hůlky. Štít není vidět, jsem ráda, že ne všechna kouzla mají pouťové barvičky. Harry s sebou trochu trhne, je znát, že kouzlo pocítil.
O vteřinu později na nás chlap chrstne hrst nějakého prachu - jednotlivá zrnka se na nás zvolna snášejí a na slunci se drobně třpytí. Trochu hůlkou zkoriguji polohu štítu. Nenápadně, hrozně nenápadně...
Méně nenápadně, když se na něm prach usadí.
Chlap se nejprve podívá na Harryho, ale když jeho pohled padne na mě, pozná, kdo za to může. Jeho duhovky, nebo snad zorničky se začnou zvětšovat a oči černat. Začíná mi tepat v hlavě, možná ze slunce, možná z nevyspání, možná z téhle situace. Chtěla bych spát, ponořit se do pozvolna padající tmy, dívat se na hvězdy, třpytí se nade mnou, uvědomím si, když znovu ztěžka otevřu víčka. Jsou tam, skoro na dosah... natáhnu ruku a někdo mi ji strhne. "Protego," řekne Harry docela tiše. "Expelliarmus."
Tma zmizí a Harry mě strhne na stranu, aby mě dostal z dosahu prachu, který se začíná snášet k zemi, protože můj štít zmizel.
Muž se po zásahu kouzla trochu zapotácí a s přimhouřenýma očima sáhne po píšťalce, zavěšené kolem krku.
"Profesore! Snape! Pane Pastorku!" zakřičím z plných plic, tohle se mi vůbec, vůbec nelíbí. Způsob, jakým mě otupil, neměl daleko k jedné ze zakázaných kleteb, skoro jsem cítila, že by mu nedalo mnoho práce vydat příkaz, který bych ochotně splnila. To je zlé.
Chlap se docela pobaveně zašklebí, než strčí konec do pusy a začne hrát. Pustit hůlku a zacpat si uši?
"Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas?" přidá se v okamžiku Harry se zpěvem divoce. Vytřeštím oči, ale je pravda, že to zabralo, ten chlap přestal hrát, aby se mohl smát.
"Ten mladý bojovník s horkou krví se mi líbí, vyroste z něj dobrý válečník," ozve se za námi cizí hlas.
"Tenhle mladý muž zabil největšího nepřítele našeho rodu. On JE dobrý válečník." Tohle je Pastorek - nezaměnitelně. "Jen občas neví, kdy přestat, rád posiluje své schopnosti. Harry?"
Harry se neotočí, stále zírá na toho chlapa s propíchnutým rtem.
"Pastorku, udělejte něco," zašeptám docela tiše, tak, aby to slyšelo jen nejbližších dvacet přihlížejících. "Pozabíjejí se."
"Mistře? V dnešní den nesmí být prolita krev, naši bůžci to zapověděli,"
odvětí Pastorek svému společníku.
"Jumaane."
Ten chlap sice nepřestane pohledem propalovat Harryho, ale píšťalu znovu nechá sklouznout kolem svého krku.
Harry se zachvěje.
"Nechte toho!" křiknu. Nestane se nic. "Pastorku! Jejich pohled má magickou sílu, zabraňte tomu!"
"Mistře."
"Říkal jsi krev, černý válečníku,"
odvětí mistr skoro vesele. "Krev nepoteče."
 Kde se jenom fláká Snape?

(Gurme)

Máma mě chtěla odtáhnout pryč, ženské vždycky utíkají, když začne Jumaane se svými kousky, ale já se jí vytrhnul a schoval se pod listím vedle Raviny chýše. Viděl jsem tak všechno blízko, blizoučko! Ten cizí kluk měl v sobě velikou sílu, ale vůbec nevěděl, co s ní. Skoro mi ho bylo líto, Jumaane mu dá co proto. Muž v barevném hábitu, tak krásném a pestrém jako motýlí křídla, mu chtěl jít na pomoc, ale bál se, co by se stalo, kdyby on, vůdce, prohrál. Myslel na to, že takový boj nezná, a přišlo mi to zvláštní, vždyť jak v té daleké zemi uspávají slony a zdivočelé buvoly, když nemají sílu v očích? Slyšel jsem ho, jak doufá, že je to jen takové pošťuchování, že když si Jumaane užije dost s Harrym, budou moci dál mluvit s náčelníkem.
Kdybych mohl, řekl bych mu, ať s náčelníkem nemluví, protože má vždycky moc myšlenek najednou a nikdy se neví, která zvítězí. Občas si myslím, že náčelník má v sobě démony. Ale možná to tak musí být, když se chcete stát náčelníkem.
Někdo o mě zakopl. Překvapeně jsem vydechl a podíval se vzhůru. Byl to jeden z nich, ten s úplně bílou kůží. Přemýšlel o tom, že debata o hadích jedech byla mnohem zajímavější než zachraňování Pottera, že prý všechno je zajímavější než zachraňování Pottera, ale byl tady, tak to možná nemyslel tak vážně. Nedal mi moc silnou ránu, zdaleka ne tak silnou, jako když mě někdo nakopne, ale stejně se sehnul a díval se, jestli jsem v pořádku. Viděl jsem ho trochu divně, jako by tu ani nebyl, a pak jsem pochopil, že to dělá schválně, a nadchlo mě to. To bych chtěl umět! Nikdo by mě nechytil. V duchu toho muže mrzelo, že mi způsobil bolest, tak jsem zůstal zticha a jenom jsem se usmál. Z koutku úst mi vyteklo trochu slin, ale jemu to nevadilo. Jenom si pomyslel, že bych dobře zapadl do nebelvírské koleje. Nevím, co je nebelvírská kolej, ale užasl jsem, že je takové místo, kam bych se hodil. "He, he," řekl jsem nadšeně, ale tichounce. Nechtěl jsem ho rozzlobit.
Muž mě opatrně překročil a pak rychle vyrazil vpřed. Možná také věděl, že se ta bílá dívka moc bojí a chce sama bojovat s Jumaanem, zbývala jen malá chvíle. To by nebylo dobré! Cítil jsem překvapení všech, když se najednou postavil před toho kluka jménem Harry - nikdo nedával pozor, všichni se dívali jenom na Jumaaneho - a řekl: "Je zvykem bojovníků přetahovat se s dětmi?"
Jumaane je vysoký, ale tenhle muž byl ještě vyšší, a to se Jumaanemu nelíbilo. 
"Nebo bys dal raději přednost někomu, kdo je ti rovný?"
Vzduch se málem rozzářil silou, když se ti dva zadívali do očí. Bílý muž udeřil rychle a silně, jinak, než jak to dělají naši bojovníci, ale Jumaane byl překvapený a zaskočený. V uších mě zabolelo a tiše jsem zakvílel. Moc silný! Sloni by pro něho tancovali. Ale neuměl svou sílu dobře použít. Šaman by ho musel učit s malými kluky.
"Žádný boj," pozvedl Jumaane ruce a o krok ustoupil, kůže se mu leskla potem, jako by dlouho utíkal, ruce se trochu chvěly, přesto se usmíval - bílé zuby a pár černých děr mezi nimi. "Seznamujeme se."
"Ach tak," přikývl bílá kůže. "Mé jméno je Severus Snape. Ti dva," ukázal hlavou k mladým, "patří mně."
"Dobrá, Severusnape," šklebil se Jumaane, "já jsem Jumaane, velký bojovník. Patří mi tři chýše a šest žen. Kdo z nás dvou má větší bohatství?" Muži se rozesmáli a vzduch dostal jinou barvu. Všechno to ostré bolavé se rozplynulo. Jako by někdo rozkázal, ženy se znovu objevily kolem nás, snad všechny najednou. Všichni mluvili. Všichni mysleli. Byl jsem rázem celý popletený, jako vždycky, když něco říkali nahlas a něco jiného říkali uvnitř. I kozy mečely hlasitěji.
Bílé kůže vypadaly ještě bělejší než předtím. "Asi budu zvracet," zamumlal Harry a Severusnape uvnitř odpověděl, že on také. Rozčarovalo mě to. Jsou tak slabí? Mají v sobě tolik síly... bojování jim ale nedělá dobře, jako by všichni byli holky. Bílá dívka ale nevypadala špatně. Schovala kousek svojí síly a jenom se bála a chtěla pryč. "Nevěděl jsem, že se nitrozpyt dá použít takhle," řekl motýlí muž tiše a ohromeně a i jemu odpověděl Severusnape jenom v duchu, něco o samozřejmém studiu cílové destinace... myslel si příliš mnoho neznámých slov. Bylo mi to líto. Chtěl jsem ho poslouchat.
"Seznámili jsme se," prohlásil náčelník, "vrátíme se k darům, kteří nám tito mužové donesli."
Motýlí muž odešel s náčelníkem, jeho mysl byla náhle celá zaujatá a plná věcí, které jsem vůbec nechápal. Severusnape zatím vytáhl lahvičku, která se krásně třpytila na slunci, neviděl jsem nikdy nic takového - napil se a zbytek strčil Harrymu do ruky.
"V nějaké volné chvíli potom spočítám, kolikrát jsem vám řekl 'držte se u mě', vynásobím to deseti a strhnu odpovídající počet bodů. Nebelvír se bude snažit dostat ze záporných čísel ještě za pět let." Samá neznámá slova. Přestávalo mě to bavit. Vzduch už nejiskřil.
"Promiňte," hlesla bílá dívka nešťastně.
"O morální ztrátě způsobené přerušením fascinující debaty o hadích jedech nemluvě." Zlobil se sám na sebe. Chtěl bych ho pohladit a říct mu, že nemusí. Šaman zná tolik věcí! Každý, kdo přijde z daleka, se s ním zapovídá. Šaman umí svoje slova dávat druhým.
"Promiňte," řekl tentokrát Harry, nahlas i uvnitř.
"Tady jsi," popadla mě máma a vytáhla zpod velikých listů guamby, kde jsem byl ukrytý. Už jsem neslyšel bílé kůže. "Dones mi dřevo. Rozumíš? Dřevo!" Díval jsem se na ni pozorně, abych pochopil, co mi chce. "He he," odpověděl jsem. Říkala dřevo, ale také říkala, abych se ztratil a už se neukazoval. To říkala mnohem hlasitěji. Nevěděl jsem, co mám poslechnout... Bílé kůže určitě půjdou zase za šamanem. I tam jsou velké listy guamby. Budu hodný, ztratím se a nebudu se ukazovat. Třeba Severusnape bude mít v hlavě znovu něco o nebelvírské koleji a dozvím se, jak tam takoví jako já vlastně žijí.

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu