Kráska a Smrtijed III. - Abraka dabra

19. březen 2012 | 06.00 |

Kapitola osmdesátá druhá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Vanja Grishamová)

"Vážně ti to nevadí?" ujistím se raději znovu, protože se Harry netváří zcela přesvědčeně, když mi podává svůj plášť.
"Radši bych šel s tebou, vždyť víš," řekne neochotně.
"Promiň," zopakuji. Harryho důvěra v lidi kolem sebe je obdivuhodná a skutečně si nemyslím, že existuje ještě někdo, kdo by mi půjčil neviditelný plášť, jaký druhý nejspíš ani neexistuje, aniž by trval na odpovědi na prostou otázku, kam s ním chci jít.
Předpokládám, že si Harry myslí, že půjdu za Snapem, a to by mi jen těžko mohl vyčítat. Že jsme příbuzní, ví už od toho únosu... Proč bych tam šla v noci, je jiná věc.
Světlo z jeho hůlky se mi brzy ztratí z dohledu. Cesta na ošetřovnu je naštěstí i v noci osvětlená loučemi, takže na sebe nemusím zbytečně upozorňovat kouzlením, a oproti všem předpokladům se tam dostanu dříve, než se stihnu potkat s Filchem, Snapem nebo Protivou.
Dveře ani nezavrzají, madame Pomfreyová je udržuje v dobrém stavu, snad aby nerušily pacienty. Protáhnu se jimi na ošetřovnu a jen drobně zaváhám, než zmizím v dalších dveřích, o kterých jsem ještě nedávno neměla ani ponětí. Tam Snape ošetřoval Draca.
Chci vidět toho, o němž se všichni kromě jeho matky domnívají, že je mrtvý. Člověka, který chtěl zabít Snapea a pokusil se zabít mě. Potřebuji ho vidět. Nepochybuji, na které straně ve velké bitvě bojoval, a chci vidět, jestli ho to nějak změnilo. Je to hrozně zvláštní, protože na mě kdysi na chodbě před ošetřovnou útočil kluk-spolužák, ale v mém vnímání jsou všichni smrtijedi a vrazi muži. Nedokážu si proto ani v nejmenším představit, koho vlastně spatřím: bude to kluk, nebo muž? Bude to cizinec, nebo spolužák?
Připadám si trapně filozoficky a snad si i trochu uvědomuji, že mi to nestojí za problémy, které by mi chycení zde přineslo. Pořád ale nechápu...
Někdo mi zabil rodiče. Znám jejich jména a vím, že jsou mrtví, jeden z nich umřel před mýma očima. Na ošetřovně ale leží jejich kolega... Pomůže mi pochopit jejich jednání? Pomůže mi se smířit se s událostmi z léta?
Studentů s podobnými osudy je nyní celá škola, neměla bych se cítit tak výjimečně, neměla bych sobecky kráčet za svými odpověďmi, když to ostatní nedělají.
Nadechnu se a pohlédnu na lůžko.
Bledavý přísvit, magicky udržovaný v místnosti, ozařuje cosi ležícího pod prostěradlem. To něco přerývaně dýchá a když si uvědomím, že TO je Draco, jen tak tak se zdržím od výkřiku.
Místo smetanově bílé pokožky je nyní modrý a červený, místy má černé skvrny. Místo vlasů má zarudlou hladkou kůži, jasně spálenou nebo seškvařenou. Tam, kdy by měl mít oči, má jen síť jizev a není možné určit, jestli pod nimi oči jsou, nebo ne. Na ústech nemá rty, ale příšerně zdrápanou seschlou pokožku, křivý nos dává jasně najevo, že nebyl zlomený jen jednou.

Hubené, vyschlé paže spočívající na prostěradle musejí patřit mumii a ne živému člověku.
Ovládnu nutkání zvracet a z místnosti se vypotácím skoro bez sebe.
Zasloužil si to. Zasloužil si to, parchant, bastard. Zasloužil si trpět tolik a ještě víc. Je to vrah, špína... Před očima se mi znovu objeví jeho tvář a žaludek se mi opět zahoupe.
Měl zemřít, prostě jen zemřít.
Není to soucit, co cítím, je děs, kolik bolesti se dá člověku způsobit. bych mohla být tím člověkem...
Náhle se to všechno vrátí, zatímco v soukromí své postele civím do tmy. Vzpomínky a pocity, obrazy posledních chvil doma. Cynické, nechutné hlasy.
"Vanjo... Vanjo! Už je dobře, Vanjo... Bude to v pořádku, jsi v pořádku, jsi v Bradavicích, Vanjo... Nebreč... Máš nás, nikdy nebudeš sama... Vanjo. Ach jo, Vanjo..." Peggy mě objímá a hladí po vlasech, ložnice je už prázdná, holky se diskrétně vzdálily. Slzy mě pálí na tvářích a propocené přikrývky krutě studí rozpálenou kůži. "Máme tě rádi, Vanjo. Máš nás..."
Mám?

(Severus Snape)

Merline, čím jsem si to zasloužil?
Sotva mě ráno zalily sluneční paprsky a vrátilo se mi vědomí, cítil jsem, jak se mě Lambertová snaží podpírat a opatrně položit - místo aby mě nechala dopadnout do připravených polštářů - a samozřejmě jsme spadli oba. Za normálních okolností by mě ženské tělo jejích kvalit v takové blízkosti neobtěžovalo, právě jsem ale zjišťoval, že zkamenění ze syntetického měsíčního světla je mnohem nepříjemnější než z obyčejného. Toužil jsem pouze po sprše, hromadě černé kávy a tiché chvilce, ve které bych mohl propadat splínu nad skutečností, že nyní o mém prokletí vědí úplně všichni.
"To bylo úžasné!" zvolala, a protože jsem se zrovna v duchu obrňoval před lítostivými omluvami, chvíli trvalo, než jsem si její slova přeložil.
"Mluvíme o tom samém?" odstrčil jsem ji a mohly za to nepochybně zbytky ztuhlosti, proč byl můj pohyb tak prudký a ona dosedla rovnou na zadek.
"Mohli bychom to zkusit ještě jednou, prosím, na chviličku? Slunce svítí, a když zatemním - "
"Nejsem váš pokusný králík."
"Nedovedete si představit, jak je těžké najít někoho, jako jste vy - "
"Děkuji za kompliment, ale raději bych se odebral do svého bytu."
"Tak unikátní materiál ke studiu - "
"Sám."
"Počkejte, jen dvakrát nebo třikrát, ne víc než - "

Rozrazil jsem dveře učebny poblíž sborovny, kam jsem byl po své nehodě přenesen, a sotva jsem se zorientoval, chtěl jsem vyrazit směrem ke sklepení.
"Pane Snape,"
poklusávala za mnou Lambertová.
"Severusi!" Pro změnu mi cestu zastoupila Poppy. "Schovala jsem ti kousek dortu," řekla vesele. Kéž by vymřelo všechno ženské pokolení. "Řeknu ti, to byl tvůj nejoriginálnější způsob, jak se vyhnout oslavě svých narozenin!"
"Křič hlasitěji,"
řekl jsem naštvaně, "jsou studenti, kteří o tom ještě neslyšeli."
"Brumbál nás poučil, že toto veřejné tajemství má zůstat co nejtajemnější," ztišila hlas, "ale dort nedort, stejně s tebou potřebuji mluvit."
"Madam Pomfreyová, přesvědčte ho, ať se na chvíli propůjčí vědě," nutila se Lambertová s lehce fanatickým leskem v oku. Poppy mě zkušeně přelétla pohledem.
"Nemyslím, že byste teď měla šanci, má milá," řekla. "Navíc s ním potřebuji něco probrat. Zkuste po obědě, to bývají muži v lepším rozpoložení."
Voldemort věděl, proč nemá v kruhu svých nejbližších více žen.
Lambertová konečně pochopila, že její přítomnost není žádoucí, a odplula. Ne moc daleko. Začal jsem mít jisté obavy, že na mě bude číhat cestou do sklepení se skleničkou měsíčního svitu v ruce.
"Co potřebujete?" zeptal jsem se ne příliš zdvořile.
"Jde o Draca," nemarnila Poppy čas.
"Je mimo nebezpečí," pokrčil jsem rameny.
"To ale neznamená, že nemá žádné potřeby," zamračila se léčitelka. "Jsi společnost, kterou snese, koho jiného k němu ostatně mohu pustit. Měl by ses u něj každý den na chvíli zastavit. Musíme vyřešit jeho matku, protože kromě pana ředitele začala sovami zahrnovat i mě v naději, že něco vím. Ale to nejdůležitější pro tuto chvíli - musíme vyřešit náklady."
"Náklady?"
zastavil jsem se a nechápavě se na ni zahleděl.
"Udělat z Draca zase hezkého mladíka je nad mé síly, Severusi. Potřebuje pár speciálních lektvarů, ať už je budeš vařit sám nebo se zakoupí hotové, přísady budou drahé. Také jsem uvažovala o panu Parthmoonovi, vyhlášeném specialistovi na kosmetické operace."
Znovu jsme vykročili a Poppy mi podala hustě popsaný pergamen. "Sepsala jsem ti to tady, přibližné částky za základní léčbu jsou v tom sloupečku vpravo a vedle za celkovou. Asi bych to nedokázala všechno vyúčtovat přes potřeby Bradavické ošetřovny, ale Malfoyům snad zůstal dostatečný majetek? Čím dřív, tím líp, prodlevy ztíží veškeré nápravy. Myslíš, že se dokážeš domluvit s jeho matkou?"
Letmo jsem pohlédl na pergamen. Poppy nebývala tak iniciativní, že by za tím byl Brumbál? Nebo se dohodla s Narcisou za našimi zády?
"Vím, že tím překračuji svoje pravomoce," řekla Poppy omluvně, jako v odpověď na mé myšlenky, "ale je mi toho chlapce líto..." Na okamžik se odmlčela. "Když už jsi ho - když jsme ho - nenechali zemřít, musíme to dotáhnout do konce."
Samozřejmě že měla pravdu. Bylo pohodlné od něj utéct s tím, že má přítomnost není nezbytně potřeba. Nechtěl jsem na něj myslet. Nechtěl jsem se jím zabývat. Nechtěl jsem být stálým svědkem jeho bolesti.
"Nebo myslíš, že s tím mám zajít za Albusem?" dodala nerozhodně.
Stočil jsem pergamen a strčil ho do kapsy. "Informuji ho sám," řekl jsem. "Večer projdu své zásoby, abych se ujistil, co dokážu připravit zde a co bude třeba objednat. Domluv se s tím člověkem, o kterém jsi mluvila. S financemi si nedělej starosti, postarám se o to." Možná jsem jí měl říct, že měla pravdu, dlužil jsem jí omluvu a díky. Nic z toho jsem se nepřiměl vyslovit. Ani fakt, že bych nevěřil Brumbálovi ochotu postarat se o mladého Zmijozela.
Poppy se přesto celá rozzářila. "To je skvělé, Severusi. Kdy přijdeš za Dracem?"
Není moc lidí, kterým by prošla tak nediskrétní manipulace. Tiše jsem si povzdechl. "Večer dávám Potterovi lekci černé magie. Stavím se pak."
Poppy se napřed lekla, ale pak jí v očích problesklo poznání. "Kvůli...?"
"Ano. Další zatmění je osmnáctého."

Během řeči jsme došli do přízemí, tady se naše cesty rozdělovaly.
"Co mám dělat s paní Malfoyovou?" připomněla Poppy trochu bezradně.
"Ignorovat. Pokud máš neodolatelné nutkání jí odepisovat, odkaž ji na ředitele."
Nějak to ale vyřešit musíme, to jsem věděl. Skutečně nemůžeme odpírat matce syna. Přesto tam bylo několik příliš velkých ALE.
Ve sklepení zatím číhalo malé překvapení. Jak jsem napůl čekal, ale nevěřil ve skutečnosti, že by se toho odvážila, ve výklenku nedaleko mého bytu čekala Lambertová. Bylo až bolestně zřejmé, že má naprosto nulové taktické zkušenosti. Možná kdybych byl mrzimorský prvák a chtěla na mě udělat 'baf', byla by úroveň jejího krytí dostatečná, ale...
Přiblížil jsem se tak, aby o mně nevěděla, zakouzlil mezi nás temnou clonu, která měla odfiltrovat slabé měsíční světlo, na dálku jí vyrval lahvičku z ruky a mrštil s ní o zem. Trochu vylekaně vyjekla, když jsem se ale vzápětí vynořil ze tmy těsně před ní a rozsvítil hůlku, zamrkala sice oslněně, ale zdaleka ne vyděšeně. Oči jí ještě zářily nadšením z pokusu, s velmi malým kouskem provinilosti.
"Zkusila jsem to," řekla odevzdaně s trochou úsměvu. "To jste ale nemusel. Měla velkou cenu."
"Pak jste ji neměla dávat z ruky,"
ušklíbl jsem se. "Čekala jste, že na mě uděláte dojem?"
"Vlastně ano,"
přiznala po malém zaváhání. "Světlo do temnot sklepení, symbolika ve vstřícném gestu nové kolegyně. Nevěděla jsem, jaký na vás bude mít účinek."
"Teď už ano. Myslím, že byste měla mít možnost docenit jeho kvality..."

Stáli jsme těsně u sebe. Rozeznával jsem každé hnutí v jejích očích, její tělo bylo tak blízko, že jsem vnímal neslyšný dech. Ten teď trochu uvázl a poprvé se jí v očích objevil strach.
"Petrificus totalus," řekl jsem hebce a zachytil její tělo dříve, než dopadlo. Dluhy platím pokud možno bez prodlení. Opřel jsem ji do výklenku tak, aby nebyla vidět, a odebral se do vytoužené sprchy. Učí až třetí hodinu... možná ji nezapomenu včas odeklít.

(Vanja Grishamová)

Otáčí se za námi nejeden pár očí, když s Harrym kráčíme ruku v ruce po školních chodbách. Někdo se usmívá a někdo závidí, většina ale odvrací zrak. Štěstí je nedostatek, smutku je plný hrad a každý se bojí, že o svůj malý zbyteček přijde, pokud by se k němu kdy přiznal - a my ho dáváme tak okatě na odiv!
Snapea potkáme nedaleko ředitelny, kráčí po boku profesorky Lambertové a tváří se skoro vítězoslavně. Ona ne, ona vypadá rozzlobeně, uraženě a ustrašeně naráz a je na ni vskutku zajímavý pohled. O těch dvou koluje nejedna fáma... Ona je krásná a chytrá, zasloužil by si ji. Ačkoliv...
Harry moji ruku stiskne pevněji, vzdorně opláceje Snapeovi pohled. Nedá mi to, musím se docela nenápadně zasmát - jeho pohled se podobá mému víc, než by dokázal připustit.
Do sklepení kráčíme všichni tři mlčky, Snape o rituálu začne teprve ve chvíli, kdy se za námi zabouchnou dveře jeho kabinetu a kdy zajistí prostor bezpečnostním zaklínadlem.
"Vaší úlohou v rituálu bude upoutání černomagické bytosti," začne Snape svůj výklad ihned. "Abraka dabra!" Na podlahu se snese hustá síť stříbrného prachu. "Zpomaleně hůlkou... takto. Pozor na příklep - protočit zápěstí. Abraka dabra! Budete to kouzlo opakovat stále dokola, zatímco si já a Kingsley odbudeme vlastní part. Pokud budou průvodní jevy obřadu poněkud dramatičtější, očekávám, že se tím nenecháte vyrušit." Následuje přísný pohled. "Vyslovit toto zaklínadlo máte povoleno výlučně pod mým dozorem, pro tento jediný účel. Dejte si pozor, ať nezasáhnete jeden druhého. Byla ukázka dostatečná, nebo to chcete s obrázky a tiskacími písmeny?"
"Dostatečná," přikývne Harry pozorně, zatímco si sotva neznatelným pohybem zápěstím zkouší správný pohyb.
"Existuje ve zdejší knihovně nějaká kniha, ve které by šlo o tomto kouzlu najít něco více...?"
zeptám se s nadějí, ačkoliv je mi víc než jasné, že mnoho knih černé magie ve zdejší knihovně nebude.
"Věřte mi, slečno Grishamová, že jenom vědět o jeho existenci je mnohem víc, než jste se kdy dozvědět měla."
Dobrá, myslím, že s klidným svědomím mohu černou magii své akademické zvídavosti ušetřit; však jsem chtěla znát jen principy. "Nerozumím, v čem spočívá jeho škodlivost," vysvětlím, "ale zařídím se podle toho."
"Nebudu vám tu suplovat přednášku posledního ročníku bystrozorského výcviku. Pusťte se do toho a mějte na paměti, že kabinet chci najít ve stejném stavu, v jakém byl před vaším příchodem." S tím Snape odkráčí do svého skladu a zanechá nás samotné.
Harry se na mě nejistě podívá. "To jako vážně? Abraka dabra?" Mávne hůlkou sice správně, ale dosti nepřesvědčeně a podle očekávání se nic nestane.
"Abraka dabra," zkusím to taky. Na zdi se vytvoří žlutý flek. "Ups."
"Zabil jsem největšího černokněžníka své doby, zvládnu i směšně znějící kouzlo,"
povzbudí se Harry. "Abraka dabra!"
"Černá magie taky není jednolitá, třeba máš talent jenom na nějaké její části?"
navrhnu rozverně.
"To jako na zabíjení? Na mistra v tomhle oboru bych hádal spíš zdejšího pana domácího."
Rozhlédne se kolem, moc útulně kabinet nepůsobí. "Myslíš, že Snape někoho někdy zabil?"
"A ty si vážně myslíš, že na nás nevložil sledovací zaklínadlo?"
zakroutím hlavou. "Abraka dabra!"
Moříme se s tím ještě chvíli, než se mi konečně povede vykouzlit z hůlky síť stříbřitého prachu, která zvolna dosedne na pracovní stůl a poklidně se do něj vstřebá.
"Paráda," pochválí mě Harry. "Jak jsi to udělala?"
"Zkus přitom myslet na to, jak to ve výsledku vypadá,"
pokrčím rameny nejistě. "Myslím, že je to víc výsledkem zoufalství než techniky."
Harrymu z hůlky vyletí na vlas stejná síť a pod našimi pohledy zvolna zmizí stejným způsobem jako moje. "No, myslím, že pozornost Snapeova stolu už jsme rozhodně upoutali. Co dál?"
Je o hodinu později, když se Snape vrátí do svého kabinetu. Podařilo se nám potřebné kouzlo dokonale procvičit a nic přitom nerozbít, jen zdi na několika místech trochu změnily barvu. Snape se rozhlédne, ale úpravu interiéru kupodivu nijak nekomentuje:  "Zítra vás očekávám ve stejnou dobu." Není nad dobrý večerní program.
Společně vyjdeme z kabinetu. "Noc je ještě mladá," prohodí Harry mnohoznačně dřív, než se zabouchnou dveře, a chytí mě za ruku. Ujdeme jen pár kroků, než se ohlédne po zavřených dveřích a potom trochu rozpustile po mně. "Promiň, nemohl jsem si pomoct. Když on mě tak nesnáší a tebe ne..."
"Já jdu spát,"
zakroutím pobaveně hlavou. V takových naschválech budu Harryho klidně podporovat - mně Lambertová taky leze krkem!

(Skoro bezhlavý Nick)

To bylo sousto! Protiva se málem vzteknul, když slyšel, o co všechno přišel - a že jsem to byl zrovna já, sir Nicholas, kdo byl neviděným svědkem onoho incidentu. Však bylo mou svatou povinností ihned letět za panem ředitelem Brumbálem a všechno mu vypovědět. Aby se vyučující, kteří mají jít dětem příkladem, mezi sebou proklínali! Jak by škola za chvíli vypadala?
Zbytek dne vládla mezi profesorským sborem dosti dusná atmosféra, i když Snape, ta zhouba všech poctivých Nebelvírů, vypadal náramně samolibě. Naštvaného ředitele ostatní obcházeli obloukem, ta mladá slečinka... příliš mladá! Za našich let takové seděly doma a vyšívaly. Tak té ta chvilka ve sklepení určitě neuškodila, ale nahlas bych to samozřejmě jako gentleman přiznat nemohl.
Chtěl jsem zaletět za madame Pomfreyovou, ta novinky vždycky ocení, ale zrovna se rozohňovala nad porušenými bariérovými kouzly kolem mladého Malfoye. Osobně si myslím, že mu návštěvy švarných dam neuškodí. Vzhledem k tomu, že není ve stavu, kdy by mohl jejich přízně jakkoli zneužít, měla by si madame šetřit rozčilování pro lepší příležitosti, že?
Ani Rolanda Hoochová, která se mnou vždycky tak ochotně prohodí pár slov, není zrovna v hovorné náladě. Vyrazila ke sklepení, vrátila se, obešla půlku školy a žádný pořádný cíl. Už už jsem ji chtěl oslovit, když se znovu vydala po schodech dolů. Narazila rovnou na našeho Harryho a tu jeho havraspárskou dívenku. Drželi se za ruce - co tak mohu říci, moc jim to spolu sluší.
"Profesor Snape je v kabinetu?" zeptala se Rolanda. "Když už si ze mě dělá Poppy skřítka, ať neběhám sem a tam..." Cože, výmluvy? Nicholasi, zbystři, za tím něco bude!
"Ano, je tam. Snaží se ze skladu udělat kůlničku na dříví," zakření se Harry.
"Lepší ze skladu než z vás," pokývne Rolanda s úsměvem plným sympatií. Však toho našeho chlapce nelze nemít rád.
Poodlétl jsem kousek dopředu - ne že bych chtěl špehovat, to ne, čirá zvědavost, nevinná a neškodná - a vlastně náhodou sledoval, jak Rolanda klepe na dveře, Snape je otevírá a praví, že má moc práce, ona na to, že by nerada rušila, že si chce jen promluvit, on zase, že není o čem. Ona se pak trochu vyšším hlasem zeptala, jestli prý je to kvůli té hubené koze s francouzským přízvukem, na to zase on, tím svým skvěle chladným hlasem, který jsem marně trénoval snad dvě stě let, že podobné infantilní narážky nemá zapotřebí a že jestli ona, tedy Rolanda, potřebuje lektvar na uklidnění, s radostí jí jeden poskytne z vlastních zásob, ale že ledová sprcha údajně účinkuje přinejmenším stejně dobře. Na to ona řekla, že nějak špatně začali a on zase, že na rozdíl od ní jenom nepoletuje celé dny na koštěti, ona mu skočila do řeči, jestli prý platí ta Afrika za dva dny, o které ovšem já nic nevím, a bude skutečně nepříjemné, pokud se budu muset ptát Protivy, on že ano a že potom se mohou dohadovat o tom, jestli si mají o čem promluvit, třeba celý den. Rolanda významně pravila, že na dni netrvá, že to může být klidně celou noc, takže mi konečně došlo, o co jde, a byl jsem natolik rozrušen, že mi uniklo pár posledních vět a vnímal jsem až závěrečná Snapeova slova, ve kterých se u slečny Rolandy ujišťoval, že jí nebude vadit, pokud ji zbaví nutnosti postávat ve dveřích, a zavřel jí před nosem.
Protivovi vypadnou oči z důlků!

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu