Kráska a Smrtijed III. - (Skoro) devátého ledna

12. březen 2012 | 06.00 |

Kapitola osmdesátá první.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Vanja Grishamová)

"Vanjo! Eh, ahoj." Harry mě doběhne a rozpačitě zastaví. "Jak je? Myslím - máš v pořádku ten hlas?"
"Jdu na oběd, jdeš taky?"
vydám se pomalu dál. "Hlas je v pořádku. Musím cvičit a tak, ale bude to dobré. Nebýt Snapea..."
"Já vím. Ačkoliv mám pocit, že jsem jediný, kdo to ví,"
dodá s hořkostí v hlase. "Všichni tvrdí, jak to od něj bylo nezodpovědné, že Učitel, Ministr a Hrdina jsou dál prokletí, když ty nejsi nikdo."
"Nikdo?"
"Nikdo. Podívej se do novin. Svět už se zajímá jen o nás tři."
"Nikdo,"
zopakuju pro jistotu ještě jednou.
"Pro svět nikdo. Pro spolužáky jsi pořád ta nejúžasnější... teda... hrdina. Taky. Hm, říkal jsem si, nechceš pokračovat v lekcích Obrany? Bé Á jako dřív?" Nikdy jsem neviděla, že by někomu tak zářily oči - jako rentgeny, které člověka proskenují do morku kostí.
"Znovu se začalo? Myslela jsem, že to ostatní už nebude zajímat," pokusím se v kapse nahmatat začarovanou minci. Není tam, po bitvě musela skončit v kufru.
"Tedy, ne... Myslel jsem, že jako jenom my. Někteří smrtijedi pořád utíkají a manželky těch, kteří zemřeli, taky hrozí pomstou. Měli bychom se umět bránit. Budeme cíl."
"Já ne, já jsem přece nikdo,"
pokrčím bezstarostně rameny a s požitkem sleduji, jak to s Harrym trhne.
"Vanjo! Ty víš, že jsem to nemyslel-"
"Ani já. Jasně, ráda. Asi až po zatmění, je toho teď dost, doháním ještě výuku."
"Nechceš pomoct?"

Jak si mám pomoci, když je tak krásný? "To by bylo milé," odpovím váhavě. "Jestli to Ginny nebude vadit."
"Ginny?"
Harry se skoro zamračí. "Proč zrovna Ginny?"
"Ještě spolu nechodíte?"

  Harry mě chytne za ruku a odtáhne mě do prázdné chodby, mimo doslech ostatních. Podívá se na mě skoro smutně. "Nechodíme. A nebudeme. Vím, že jsem byl hlupák, Vanjo, a vím, že ode mě bylo hrozně sobecké, když jsem se s tebou rozešel. Já... Nemoci si s tebou povídat... Byla to těžká zkouška a já jsem ji nezvládl. Teď už vidím, jaká to byla chyba, protože jsi ten nejskvělejší člověk, který mě v životě potkal. Promiň mi, že jsme byl takový pitomec."
Pamatuji si ještě, jak jsem si slibovala, že se s Harrym rozejdu hned po bitvě, protože už tehdy vztah neměl žádnou budoucnost. Nemá ji ani teď a vím to. Ale ty oči...! Nechápu a nevěřila bych tomu, že můžou svítit natolik čistým světlem po tom všem, čím si Harry prošel.

Pro jejich pohled bych vraždila.
"Mám tě ráda, Harry," váhavě k němu natáhnu ruku a dotknu se jeho tváře. Je to zvláštní pocit, ani za tu dobu, co jsme spolu byli, jsem si na něj nestihla zvyknout. "Pořád tě mám ráda."
Šťastně se usměje. "Miluju tě." Přistoupí blíž a obejme mě. Najednou celý ztuhne a horečně zašeptá: "Někdo nás sleduje." Pořád v objetí nahmatám jeho hůlku, zatímco on sevře moji - tak, abychom byli co možná nenápadní.
"Protego!"
"Revelio!"

Ve vzduchu se objeví tři poletující oka, která Harry okamžitě kouzlem roztříští o zeď.
"Novináři," zavrčí znechuceně.
"Nebo tvoje fanynky," dodám a vezmu si svoji hůlku.
"Půjdeš se mnou do Prasinek?" zeptá se mě a mně se ze síly jeho pohledu znovu podlomí kolena. Jen přikývnu. "Pozvu tě, kam budeš chtít. Budu se ti dvořit. Pokusím se to všechno odčinit."
Cestu na jídlo vůbec nevnímám, všechno bylo pohlceno jediným šťastným úsměvem.

(Albus Brumbál)

"Severusi." Sundám si brýle a unaveně promnu oči rukou. Ani si nesedl, je si předem jist, že náš rozhovor nebude příjemný. Proč poslední dobou připomínají jeho návštěvy ředitelny nástup provinilého studenta na kobereček?
Pohlédnu na něj s netajenou výčitkou. "Kdybych si myslel, že je to možné, řekl bych, že na tebe slečna Grishamová zakouzlila imperius."
Bylo znát, že ví, o čem mluvím. Ostatně slečna Grishamová mi celou záležitost značně ulehčila. Měla by si pro své experimentování vybrat tu část pozemků, která není vidět z oken chodeb mých pravidelných obchůzek; pak už to bylo snadné pátrání.
"Co tě, u Merlinova šedivého vousu, přimělo nechat jí ten prsten?" Nechám do hlasu problesknout trochu ostří. "Nebudeš přede mnou, doufám, předstírat, že ta zázračně zvládnutá neverbální kouzla dokázala díky pilnému studiu?"
"Usoudil jsem, že jí prospěje přijít na jiné myšlenky," pronese Severus nakonec. Zní to stejně nepravděpodobně jako cokoli jiného, s čím by mohl přijít. Nesnaží se, abych mu to uvěřil, tvář má nečitelnou, dívá se někam za mě.
"Na jiné myšlenky," zopakuji temně. "Vzhledem k tomu, kolik je momentálně na této škole traumatizovaných dětí, jestli každému z nich půjčíš na hraní mocný magický artefakt, budou Bradavice do týdne srovnané se zemí."
"Přislíbila, že..."
"Severusi! Od kdy TY věříš slibům, které pronesou studenti? Kdy jsme si vyměnili role?"
Je zřejmé, kde je původ toho všeho. Severus vůbec netuší, jak se má starat o tu dívku, a tohle je snaha pro ni udělat něco, co by mohla ocenit. Nepochybuji, že úspěšná.
"Když už jsme u toho, další magický artefakt vlastní například Harry Potter," řekne chladně. "Od vás." To byla rána pod pás. Okolnosti byly jiné, osoby i charakter té věci.
"To byl zvláštní případ," shrnu argumenty, které jsou nám oběma známé. Ten chlapec má v sobě tolik světla! Potřeboval pro svůj úkol veškerou pomoc, kterou mohl dostat. Proč se zrovna Severus, který za něj opakovaně nasazoval život, tolik brání to připustit, je mi skoro záhadou.
"O obraceči času slečny Grangerové nemluvě."
"Nechceš snad zpochybňovat schopnosti nejnadanější studentky za mnoho let?"
"Zajímavé na těch zvláštních případech je, že pocházejí zásadně z Nebelvíru."

A je to tu znovu. "Tvá neopodstatněná představa, že této koleji nějak nadržuji..."
Mlčí.
"No dobrá. Budu předpokládat, že skutečně bylo potřeba přivést ji na jiné myšlenky, a ne, že jsi to udělal naschvál jenom proto, aby proběhl tento rozhovor."
"To by bylo skutečně dětinské,"
odvětí. Černé oči žijí jenom díky mihotajícímu se světlu svíček.
"Severusi," řeknu měkce, zaplavený náhlým smutkem. V té temné postavě je takový chlad! "Vzdaluješ se mi někam daleko." Jsme přeci přátelé, dodám v duchu konec věty.
"Jsem stále zde," řekne odmítavě, cize.
"Ano, jsi stále zde." Je možné, že by snad...? "Uvažoval jsi, že bys na škole skončil? Studenti ti nikdy k srdci zcela nepřirostli..." zkusím opatrně.
Zaskočilo ho to, skutečně zaskočilo. Maska poprvé pukla a pod ní byl úžas. "Mám to brát jako nenápadnou pobídku k odchodu?" zeptá se za pár okamžiků, ve kterých se snaží zvládnout nenadálý příval pocitů. Dokud ho dokáži vyvést z konceptu, není to se mnou tak zlé.
"Ne, to rozhodně ne. Chci, abys tu zůstal. Najít plnohodnotnou náhradu by v této době bylo prakticky nemožné. Nerad bych někomu předával Zmijozel rozbitý tolika ztrátami, ani lektvary, ani tvé místo v obraně Bradavic." Slova, slova, slova... zbytečná, jsou to věci, které víme oba.
A také vím, že jeho myšlenky jsou totožné - totiž že jako lektvarista je kupodivu nahraditelný nejsnáze. Čarodějů schopných boje tu však mám značný nedostatek a někde venku stále běhá pár tuctů naštvaných smrtijedů. Jenom nevím, jestli mu ta představa vadí.
"Ze všech těch důvodů jsem o odchodu vůbec neuvažoval," ujistí mne a vidím, jak se tmavé oči zastřou překvapením. Skutečně o něm neuvažoval. "Nemluvě o tom, že celou tu záležitost s kameněním musíme dotáhnout do konce."
"To bych si přál,"
řeknu.
Přikývne. 'Mohu jít?' ptá se celý jeho postoj, aniž pohne třeba jen malíčkem u nohy. Pokynu mu unaveně rukou, při těchto jeho náladách nemá smysl se pokoušet vést s ním dlouhé řeči. Sleduji, jak odvlává pryč, ta příliš vzpřímená záda, nepřirozeně pravidelný krok. Nechce se mnou mluvit, skrývá se...
Po všech těch letech jsem myslel, že ho znám, přesto si teď nejsem jist, jestli se zkrátka nudí, nebo je to projev hlubokého splínu. Soustředíme se všichni na studenty, Poppy rozdává antidepresiva ve velkém, snad bych neměl spoléhat na to, že si profesoři poradí sami. Severus přišel o veškeré výzvy, středobod svého života - málokdo byl ve válce tak permanentně jako on, věčně čekající na bolest ve znamení na své ruce. Teď se pohybuje ve vzduchoprázdnu... noví profesoři ho nepochybně na chvíli zaměstnají, ale právě jen na chvíli. Jeho úsilí tváří v tvář beznaději a naprostý nezájem o běžný život - vím dobře, že nebyl u Draca od chvíle, kdy bylo jisté, že bude žít. Nedokáže se nadchnout pro nikoho, kdo zrovna neumírá. A opět - nejsem schopen se rozhodnout, jestli je to tak malá důvěra v sebe, nebo neschopnost vnímat po tolika vypjatých letech jakýkoli menší cíl.
Diář přede mnou se sám otevře a brk začne vpisovat úkol pro pár dalších týdnů: Přesvědčit Severuse, že nemusí každý den bojovat jenom pro pocit, že žije. Natáhnu ruku a diář zavřu dřív, než se chytí dalších letmých myšlenek.
Až po chvíli mi dojde, že jsem se starostí o něj nechal zmanipulovat tak obratně, že prsten slečny Grishamové zůstal nedořešen. Nevím, jestli se mám zlobit, nebo smát.

(Vanja Grishamová)

Ani úvahy o Harrym nedokáží přebít moji staronovou starost.
"Kdy má profesor Snape narozeniny?" zeptala jsem se kdysi v Nekonečném příběhu sfing bez rozmyslu. "Devátého ledna," odpověděly mi a Snape mohl vyletět z kůže. Devátého ledna bude již pozítří - a to mě děsí. Co dát někomu, jako je on? Požádám skřítky o roastbeef k jeho večeři, ale nikdy se k tomu nepřiznám. Černé ponožky velikosti čtyřicet šest by neocenil.
Vím, co by bylo neocenitelným darem, a stejně tak tuším, že to odmítne. Havráňata jsou malá, slepá, holá, bezmocná, stále se krčí ve svém hnízdě v sovinci. Ačkoliv se ke mně jejich matka nestaví vyloženě nepřátelsky, na pokusy se společnou magií je zatím příliš brzy - a nedokážu říct, jestli a které z nich podědilo výsadní postavení rodového havrana Snapeovy rodiny po svém otci.
Ale Havrana jsem dostala od Snapea a je mojí povinností mu nabídnout to, které vykáže dostatečný magický potenciál. Snape je velký kouzelník a s rodovým havranem by jeho kousky byly ohromující. Pekelní psi, kteří tuto linii havranů kdysi málem vyvraždili, jsou už taktéž minulostí, a než by se našel nový nepřítel...
Ta myšlenka mě skoro opájí. Existuje vůbec lepší rod, do kterého bych mohla patřit?
A tak před kabinetem v době konzultačních hodin postávám jen chvíli, než se odhodlám zaklepat.
"Vstupte," vyzve mě hlas, přísně, ale ne nepřátelsky. "Přejete si?"
Zavřu za sebou dveře a rozpačitě usednu na samý kraj křesla, které mi ukáže. Cítím se tu nesvá, ale přece bych tu ráda byla častěji a déle... Není rozzlobený, ta přísná tvář vyjadřuje jen únavu. Merline, je vůbec nějaký čas, kdy není unavený?
"Havran, kterého jste mi dal, měl mladé s havranicí rádcem. Podle těch knih, které jste mi půjčil, by s patřičným výcvikem od někoho z vašeho rodu mohla mít mláďata úžasné schopnosti. Chci se zeptat, jestli byste o ně neměl zájem."
Jeho tvář na kratičký okamžik vyjadřuje překvapení, možná si to jen namlouvám. Ale já ho znám... znala jsem... před půl rokem. Tak dlouhá doba! Je mi jímavě smutno, když si to uvědomím. "To je nečekaná nabídka, slečno Grishamová." Nastane několik okamžiků zamyšleného ticha a já do sebe nasávám ten pocit, který tu mám. Bezpečí. Nekonečný klid. "Přesto nemyslím, že bych měl čas a chuť zabývat se zvířaty. Jejich potenciál nemusí zapadnout, nejsem tu jediný, kdo má v sobě tu správnou krev."
Jeho odpověď mě podivně zahřeje. Líbí se mi, že nepředstírá, že jsem cizí, ačkoliv by to pro něj bylo jednodušší. Vím, co říkal o rodových povinnostech, ale zajištění fyzických potřeb a osobní přístup k věci jsou různé věci, z nichž je pro něj závazná pouze ta první. "Moje magie ještě není plně rozvinutá," odpovím s lítostí. "Podle Bestiáře rodové zvěře by to sice mohla být výhoda, ale Rezonance magických jader tvrdí pravý opak. Rozhodně bude zajímavý experiment na jednom mláděti ověřit pravdu, ale ve vašich rukou by se z ostatních mohli stát neuvěřitelně cenní spojenci. Musela jsem vám to nabídnout." Ty knihy už umím nazpaměť, je to příliš velká výzva, než abych ji nechala plavat.
"Obě ty knihy jsou kvalitní, patrně až praxí zjistíte, která z variant je platná pro vás. Informujte mě o výsledcích." Pohlédne na mě přísně, když klade další otázku: "Předpokládám, že se péče o havrany nebude odbývat na úkor vašich studijních povinností?" Ten drobný podtón v jeho hlase... vážně v tom bylo pobavení z nadsázky?
Ačkoliv sama nevím, zda je to vůbec možné, pokusím se odpovědět co možná upřímně: "Pokusím se obojí skloubit. Vzdělání má přednost." Tu drobnost, že vzdělání zahrnuje i bádání v oblasti rodových zvířat, na něž jsem koneckonců jedním ze dvou světově nejnadanějších lidí, raději smlčím. Není těžké uhádnout, že to Snape stejně moc dobře ví.
"Budiž. Máte na mě ještě něco, co byste ráda probrala?"
Zavrtím hlavou. "Děkuju, je to všechno. Pěkný večer."
"Vydržte ještě okamžik," zarazí mě v neochotném odchodu.
Otočím se zpátky skoro dychtivě. "Ano...?"
"Blíží se další zatmění. Účastníky rituálu musíme být všichni a bude třeba vaší aktivní spolupráce. Zvládnete to?" Jestliže vidí Harryho jasné oči skrze mě, Snapeovy temné dokáží odhalit každý záchvěv mé mysli.
Jen na moment uvíznu v nejistotě, než ze sebe začnu chrlit všechna potřebná ujištění. "Kdy nás seznámíte s našimi rolemi? Já ani Harry nevíme, jak to bude probíhat. Zvládnu to, pokud to bude v mých silách." Snapeův pátravý pohled zarazí všechny mé další plané řeči a já sklopím oči k zemi, abych nemusela čelit tomu pohledu. "Setkání s... ním... ovšem." Nevím, jak položit další - stupidní! - otázku, ale příliš chci znát odpověď. "Bude se hýbat?"
"Maximum, co můžeme očekávat, jsou velmi drobné pohyby, například očí, prstů u rukou. Je to projev magie, ne života, samozřejmě," odpoví překvapivě klidně. "Mohu vám před obřadem poskytnout uklidňující lektvar. Včas si promyslete, jestli ho budete chtít."
Ovládnu spontánní reakci odmítnout, protože si dobře uvědomuji, že je to velkorysá nabídka, která by se nemusela opakovat, a já už znovu nechci být příčinou neúspěchu rituálu. "Zvážím to, děkuji."
"K vaší první otázce - pozítří si vás zavolám a naučíte se zaklínadla, nejsou složitá. Kingsley bude odkázán na korespondenční kurz, nicméně předpokládám, že se zhostí své role dostatečně."
Kývnu hlavou, to zní rozumně. Času bude ještě dost, abychom zvládli i to, co by pro mě nebo Harryho mohlo být příliš obtížné. Znovu pohlédnu na Snapea, jestli mi chce ještě něco.
"Můžete jít."
Škoda.

(Vilemína Červotočková)

Zmoženě jsem se opřela do křesla a zatoužila si do čaje přidat něco ostřejšího. Evelínka byla milé děvče, ale její nadšení bylo někdy únavné. Opravdu jsem se snažila být co nejvstřícnější, však měla pro ten zápal ve svém věku plný nárok. Také jsem jí chtěla vynahradit přístup profesora Štěstničky, který byl od bitvy maličko vyděšený ze všeho, co se kolem něj dělo - všichni jsme měli podezření, že studenti se poslední dobou v hodinách vzdělávají sami, ale zatím se nikdo neodhodlal na to poukázat - a hleděl na ni s tak upřímným nepochopením, až to vzdala. My se nakonec domluvily, že spolu půjdeme o úplňku studovat testrály. Možná jsou tou dobou maličko hůř zvladatelní, ale chtěla přeci něco speciálního?
Teď přišel na řadu Severus. Ukrytý za Věštcem odbýval si právě svůj společenský život. Dělal to tak vždycky, když zatoužil po společnosti - obsadil nejzastrčenější křeslo ve sborovně a zabral si všechny serióznější noviny. On sám by samozřejmě tvrdil, že ho jenom obtěžujeme, nicméně že kvůli prolistování těch několika periodik mu nestojí za to běhat sem a tam - ale já vím své. Učila jsem ho už jako studenta. Vždycky rád budil dojem, že je zcela samostatná jednotka.
"Proč nevyučujete studenty i lektvary s lunární složkou?" zeptala se Evelínka odhodlaně. Nenápadně jsem se rozhlédla. Všichni se usilovně tvářili, že dělají něco jiného, a všichni po očku sledovali ty dva.
Severus sklopil mírně noviny a zahleděl se do odhodlané tváře profesorky kouzelných formulí s výrazem člověka, kterému se na vlastním psacím stole objevilo něco ohavného. Ta si ruce založila v bok a jen tak tak jsem odolala pokušení se naklonit přes stůl, abych viděla, jestli si nepodupává nohou.
"Protože nevidím důvod ztrácet čas šarlatánstvím," odpověděl a znovu se skryl za novinami.
"Šarlatánství!" zaznělo i za tou nedostatečnou papírovou stěnou rozhořčeně. "Profesor VanDenMeer snad jasně prokázal, že ačkoli je lunární magie provázena řadou historických předsudků, její základ je nade vší pochybnost správný."
Nepatrná pauza k tomu, aby se nadechla, mu stačila. "A profesor Strasser vás u sebe nechal studovat pod podmínkou, že po dobu studia na lunární magii zapomenete," vložil se Severus líně. Tiše jsem se zasmála.
"Kde jste se to...?"
"Vzhledem k tomu, komu vděčíte za své tituly a dobré jméno, proč raději nepokračujete ve výzkumech v oblasti formulí? Tam jste alespoň ucházející."
"Profesor Brumbál jevil více pochopení pro tuto mou vedlejší specializaci!"

Znovu sklopil noviny. "Smithová, druhý ročník Nebelvír. Láskorádová, pátý ročník Havraspár. Pattilová, šestý ročník Nebelvír. Tienová, čtvrtý ročník Mrzimoru. Ty všechny budou z vašich teorií nadšené. Stejně tak ze škrken, tlachapoudů, strachopoudů a jiných poudů. Možná by se vám dobře lovilo i mezi nejlepšími studentkami na Věštění?"
Rozhořčené nadechnutí, které se ozvalo od Sybilina křesla, naznačilo, že urážka nezůstala nezaznamenána. Tím ovšem, a nepochybuji, že zcela záměrně, nutil Sybilu, aby se zastala Evelíny – a ta raději zůstala zticha. Připsala jsem Severusovi další drobné vítězství v této žabomyší válečce. Od Brumbála bylo milé, že přijal na Kratiknotovo místo tuto dívenku. Mezi mladými je vždycky veseleji.
Minerva zachytila můj pohled a nenápadně kývla. Ano, vše je připraveno. Protože bylo naprosto jisté, že od zítřka se nám bude Severus vyhýbat jako čert kříži, přichystali jsme mu překvapení o den dřív než loni. Jestli to tak budeme dělat každý rok, za chvíli se ho budeme snažit nachytat o Vánocích.
Vešel Brumbál a ať už chtěla Evelína pokračovat jakkoli, nebylo jí dáno. Všichni svorně vstali a pokročili k Severusovi, Evelína se napřed lekla, pak ale pochopila a nadšeně se přidala do houfu. Zato Severus v první chvíli vypadal, že sáhne po hůlce, možná opravdu nebyl dobrý nápad chystat zrovna na něj jakékoli překvapení! - ale pak Albus mávl a na stolku vedle jeho ruky se objevil dort. Neschvaluji přehnané lpění na kolejních tradicích, ale pistáciový mám moc ráda, takže tentokrát mě proti zelené ani nenapadlo protestovat. Severus ucuknul stranou, jako by dort pálil, a na Albuse, předvídatelný zdroj tohoto plánu, vrhnul moc ošklivý pohled. Ten si to nijak nebral, patřilo to k tradici. Stejně jako hromadné "Všechno nejlepší k narozeninám, Severusi!", které si oslavenec vyslechl s příkladně trpitelským výrazem ve tváři. Kolem dortu se rozlétaly barevné svíčky. Nostalgicky jsem si povzdechla. Už jich byla pěkná řádka, pro mladého Severuse. Když jsem se proto dostala na řadu, abych mu stiskla ruku, netypicky jsem ho políbila na tvář a kratičce ho objala.
"Chyběl bys mi," řekla jsem mu tiše, a i když pod mýma rukama překvapeně ztuhl, věřím, že pochopil.
Protože většina z nás má silně vyvinutý pud sebezáchovy, dostal dárek hromadně. Nemůže nás přeci proklít všechny? A než stačí přijít na to, kdo byl na řadě s ponožkami tentokrát, vychladne.
Ve standartním kotlíku číslo šest (od Minervy) měl naskládanou celou řádku balíčků. Zdálo se, že by se rád odplížil, s kotlíkem nebo bez, ale byli jsme v přesile, v Bradavicích se nelze přemísťovat a poloha v koutě daleko ode dveří se mu tentokrát vymstila. Zkrátka neměl kudy.
"Rozbalit, rozbalit!"
Protože Severus je v zásadě fatalista, podrobil se nevyhnutelnému a s povzdechem začal rozbalovat dárky. Ponožky přišly na řadu hned první. Ostře zeleně pruhované s vyšitými hádky, kteří na sebe rozmarně vyplazovali jazýčky a poletovala mezi nimi povídavá "ssss". Neuvěřitelné! Každý rok děsivější. Kde na ně Sybila přišla? Byla jsem si jistá, že loňskou Filiusovu ohavnost se zlatonkami s namalovanými obličejíky nelze překonat. Hlasitě se smály.
Nad vstupenkou se splaceným zápisným na jakousi prestižní lektvarovou soutěž vypadal docela potěšeně, hrst vílích vlasů byla očividně také dobře vybraná, a pak rozbalil lahvičku, nad kterou jsme zalapali po dechu skoro všichni. Rozzářila se v jeho ruce bílým, měkkým světlem, v první chvíli skoro oslňujícím - spoutaný svit Měsíce, velká vzácnost! Držel ji ve vztažené ruce jako zkamenělý a všichni jsme se jí chvíli mnohamluvně obdivovali. Až začalo být nápadné, že ji nepoloží na stůl - a vzápětí jsme zjistili, že nebyl jako zkamenělý.
Zkameněl.

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu