Kráska a Smrtijed III. - Magie všech forem

5. březen 2012 | 06.00 |

Kapitola osmdesátá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Vanja Grishamová)

Hned ráno začínáme výuku kouzelnými formulemi. Už transparenty dvojčat Weasleyových "Lambertová do Starostolce" mě mohly předem jemně připravit na to, co mě čeká.
"Ta je krásná," zašeptá mi Peggy ohromeně. Ve Velké síni to nevyniklo, ale v malé učebně jsou víc než dobře patrné všechny drobnosti, které z ní činí nádhernou ženu.
"Kde vzala všechny ty svoje znalosti, když musí trávit péčí o sebe aspoň deset hodin denně?" zauvažuju potichu.
"Třeba se s tím narodila?" nadhodí Peggy.
"Leda by byla zčásti víla. Nebo kdyby byla dcerou Mary Sue," zašklebím se nesouhlasně. Tohle není fér - prostě není. Já jsem hezká. Peggy je taky hezká. Většina holek na koleji je hezkých, nebo alespoň nejsou ošklivé. Ale žádná z nás není tak krásná jako tahle ta, co opovrhuje hábitem a nosí nevhodně velký výstřih.
"Paní profesorko, já jsem o prázdninách procvičoval zaklínadla a nepovedlo se mi tohleto," nenechá na sebe klučičí část třídy dlouho čekat. Nevěřícně otevřu pusu, když se Lambertová skloní k učebnici a kluci si můžou krky přetrhnout, aby se podívali do jejího výstřihu.
"To snad...!!" Peggyina okouzlenost se zvolna přetavuje do nevěřícného pobouření. Prudčeji, než by bylo nutné, sáhne po své hůlce a nechá implodovat židli pod Peterovým zadkem. Peter dopadne na podlahu a hlavou se udeří o roh lavice. "Pardon, já se netrefila. Tohle jsme taky měli zkoušet přes prázdniny. Učebnice strana tři sta dvacet čtyři." Podívám se na svoji učebnici, otevřenou na poslední probrané látce na straně sto pět, a se zvýšeným zájmem na Lambertovou.
Ta se vztyčí, zvolna přejede pohledem přes celou třídu a vrátí se ke katedře.
"Doufala jsem, že spolu budeme vycházet stejně dobře jako v jiných třídách. Očividně jsem se mýlila." Skousne si ret a vyčítavě se podívá na Peggy. Ta jí pohled vzdorně oplatí. "Jmenuji se Evelína-Anna Lambertová a budu vás učit kouzelné formule. Navážu na látku, kterou s vámi dosud probral profesor Brumbál, a pokračovat budeme podle učebnice. Pokud by někdo z vás měl jiné preference, může za mnou přijít o konzultačních hodinách, ráda vám pomohu."
Peter se vítězně usměje a plácne si s Jonem.
Peggy udeří čelem do lavice.
"Musím se od Snapea naučit, jak na někoho házet mrtvoly. A tuhletu provést po prasinkovském hřbitově," zavrčím temně.
Profesorka se na nás podívá přimhouřenýma očima - ještě slovo a... Její mimické varování přeruší Lenka zasněným hlasem: "Je pravda, že se zabýváte lunární magií?"
"Ano. A když někdo z vás bude chtít promluvit, měl by se nejprve přihlásit," přikývne profesorka s poněkud nuceným úsměvem.
"To je něco nelegálního?" zeptá se Michael s očima navrch hlavy.
"Pitomče," mávne rukou Jon. "To je magie, která funguje jenom při úplňku."
"Vy jste vlkodlak?" vypískne Amber.
"Znáte profesora Lupina?"
Hodina se zcela rozpadne do jednotlivých výkřiků. Usadím se na své židli pohodlněji a šťouchnu do Peggy, aby se i ona bavila pohledem na novou profesorku, která si bez valnějších úspěchů pokouší zjednat respekt u hlučnější části třídy. Chvíli podmračeně, ale potom už se smíchem se mnou sleduje nečekané divadlo a na konci hodiny odcházíme obě s pocitem určitého zadostiučinění. Cestou na další hodinu navíc potkáme Protivu, oblečeného do Weasleyovského transparentu, jak poletuje nad hlavami prvňáčků a dělá "bu bu bu".
"Ta to nebude mít jednoduchý," zhodnotím před další učebnou.
"Já jí to ulehčovat nebudu. Nemá být tak pěkná."
"Taky fakt."

(Severus Snape)

Několik dalších dní je ve znamení profesorky Lambertové. Samozřejmě na tom nejsem tak špatně, aby mi ležela v hlavě a nemohl jsem se myšlenek na ni zbavit. Spíše posloužila jako vítané rozptýlení. Nezbytnost zjistit o ní vše, co je možné, zda je skutečně tím, za koho se vydává – Albus Brumbál je mocný kouzelník, ale vždy jsem ho podezříval z notné porce naivity – a jaké jsou její postoje k nedávným událostem, jak je profesně zdatná...
"Kdo si dá ještě čaj? Lovila jsem dneska testrálí hříbě po lese a mám pocit, že rozmrznu až na jaře. S rumem ne, Minervo, díky, snad až po poradě. Brrr! Asi začnu vyučovat teorii na hradě, určitě najdu nějakou učebnu s krbem. Věřili byste, že studenti neví, že šestinožka střapatá má ve skutečnosti deset noh, čtyři páry křídel nepočítaje?"
A pak se samozřejmě zamyslet sám nad sebou, proč se po takové návnadě vrhám jak Lupin o úplňku na zajíce. V zásadě mi do toho nic není, nejsem ředitel ani jeho zástupce a pokud jsem se pasoval na samozvaného Brumbálova ochránce, není to role, která by mi byla vlastní. Skutečně mi chybí smrtijedská setkání a jejich neustálé intriky? Jsem takový tragéd, aby se mi roky špiónské práci zaryly tak hluboko pod kůži, že bez toho nemůžu být? Možná ano, ale momentální situaci nelze upřít jisté prvky humoru.
"Viděl jste někdo dnes ráno vstup do nebelvírské místnosti? Mám pocit, že Weasleyovým dvojčatům roste zdatná konkurence. Ta iluze, kdy se zdánlivě prohodily obrazy Tlusté dámy a Zátiší s maceškami, byla velmi sofistikovaná. A to jsou to teprve třeťáci! Ano ano, ta mrzimorská dvojka, McKinleyová a Dragovič."
Můj první dojem z našeho prvního setkání byl správný. Lambertová opravdu měla s Hoochovou jakýsi drobný incident během jejich seznámení o den dříve, a protože nebyla úplně hloupá, odhadla, že jsem pravděpodobným zdrojem jejích nepřiměřených reakcí já. Bohužel jejich průběžné kočkování neušlo ani ostatním a podle zamyšlených pohledů, kterými mě pronásledovala Minerva, semínko podezření bylo zaseto. K čemu došel Albus, jsem si raději ani nepředstavoval. Skutečně jsem netoužil po tom, aby povědomí o našich společných aktivitách vešlo ve známost, navíc tak ubohým způsobem. Nedalo mi žádnou práci se chovat k Rolandě vysloveně nepříjemně; co jsem se vrátil, nesešli jsme se ani jednou. Ta zřejmě uzavřela pakt se Sybilou proti Lambertové v domnění, že je skutečnou příčinou, a...
"Mé vnitřní oko mi napovědělo, že jestli někdo nezakročí, ten sníh mi brzy provalí střechu nad hlavou. To skřípání a sténání! Nevíš, Minervo, jestli by ji skřítci zvládli odhrabat?"
Ne, na jejich ženskou řevnivost skutečně nejsem zvědavý. Možná dělá Brumbál dobře, když udržuje průměrný věk profesorského sboru na hranici stáří černého uhlí.
Klapnutí dveří oznámilo dalšího příchozího. "Já se z těch zmijozelů zblázním!"
To brzy.
S pocitem zadostiučinění zabodnu pohled do článku o nejnovějších výmyslech ministerstva. Opravdu vyžadují naše zákony neustálé korekce? Člověk by řekl, že tvary komerčně prodávaných přenašedel se bez intervencí obejdou.
"Nebelvíři byli nesnesitelní. Havraspáři, ta údajná oáza touhy po vědění, skutečně nemožní."
"To je výkon, vytočit tak klidnou třídu,"
utrousí Rolanda.
"Ale co předvedli zmijozelští sedmáci, to skutečně přesahuje všechny meze." Frustrované třísknutí štosem papírů, patrně domácích úkolů.
"Řekněte Severusovi, ať to s nimi vyřídí," ozve se útěšným hlasem Červotočková.
"V žádném případě! Měla bych to na talíři nejméně do konce příštího roku."
Takže utéct se nechystá.
"Naliju vám čaj, co říkáte? To víte, jsou to dospívající chlapci. Severus by mohl..."
"Ne, to nejde. Nechci, aby se to dozvěděl. Takové nechutné narážky, pokus o kouzlo zprůhledňující šaty..."
"Promiňte, Evelíno, ale - "
"Celá ta kolej je šílená. Jak se dokáží pochechtávat všichni naráz? To si to nacvičili?"
"EVELÍNO! Severus je tady."

Pootočím křeslo ze stínu a sklopím noviny. "Máte snad nějaký problém s udržením kázně?" zeptám se hebce. Podle pohledů, které na mě vrhne několikero párů ženských očí, mi zřejmě ani takto maximálně deklarovaná vstřícnost popularitu nezajistí.
"Ne!" Lambertová přechází sem a tam v dosti omezeném prostoru sborovny a Sybila na střídačku s Minervou schovávají nohy pod křesla, aby jim je nepřišlápla. Teď ale zarazí a zůstane na mě nazlobeně zírat. "Bude snad pro vás problém, když si to s nimi vyřídím po svém?"
"Pochybuji, že byste byla schopná vymyslet něco horšího než pan Filch,"
utrousím. "Říkal jsem vám, abyste si pořídila hábit." Podle toho drobného gesta, kterým napřímí hlavu a stiskne rty, přímo vidím, jak takovou představu naschvál odmítá.
"Ty šaty jsou docela obyčejné."
"Možná u vás doma ve Francii..."
"V Belgii!"
"... na kontinentě, ale tady je zvykem nosit hábit. Pokud jste ten drobný přesun v prostoru nezaznamenala sama, reakce studentů vám mohla napovědět. Jste prakticky jejich vrstevnice. Co jste čekala?"

"Že budou trochu vychovaní? To bych ale od studentů pod vaším vedením chtěla moc, že?"
Zamyšleně na ni hledím. Lehce se chvějící víčka, neklidné ruce, pleť bledší než před tím. Je ve stresu větším, než připouští.
"Sbírání a odečítání kolejních bodů slouží k tomu, aby profesor nemusel zjišťovat u každého studenta zvlášť, co na něj platí," pravím tónem určeným pro méně chápavé, "zvlášť pokud takového zjištění není schopen. Kolektiv sám pak provinilce donutí korigovat své chování. Neodebrala jste dosud vůbec žádné body - začněte s tím. Jistě by bylo korektní na to třídy upozornit předem, nejlépe otočená zády, a pokud jim řeknete, že jsem vás o počtech poučil osobně, možná konečně dostanete šanci je něco naučit, alespoň v rámci jejich omezených duševních schopností."
Přimhouří oči a nakloní hlavu lehce na stranu. "Právě jsem vyslechla sérii urážek, nebo je to parodie na snahu mi pomoci?" zeptá se kousavě.
"Například za opuštění místa bez dovolení pět bodů, v případě Nebelvíru deset."
"Severusi!"
vykřikne Minerva, která si dosud tiše u stolu opravovala testy.
"Pokud v jakémkoli incidentu hraje roli Longbottom, kdokoli jménem Weasley, Smith nebo McKinleyová, násobí se automaticky třemi."
Před lynčem mě zachrání příchod Brumbála. Porada může začít.

(Vanja Grishamová)

Každodenní záplava sov při snídani se ten den týká i mě. Obrovský výr opatrně přistane na zemi za mnou tak, aby nepoškodil svůj balík. Úplně jsem na to zapomněla, ale zdá se, že Célia nikoliv; podle tvaru v balíku nic jiného než obraz nemůže být. Seberu jej a výrovi podstrčím svůj talíř, aby se obsloužil sám tím, na co má chuť. S vervou se pustí do sušeného masa.
"Co je to?" nakloní se ke mně Adenah.
Strhám papír a otevřu ústa při pohledu na rozpohybovanou Velkou síň, která vypadá skutečně tak, jak jsem zamýšlela. Rychle prohledám papíry a pohlédnu na lísteček, který Célia připojila - je psaný španělsky. Budu se muset konečně naučit ta překladová kouzla.
Pleskání křídel se ozve podruhé a na míse se slaninou přistane Havran. Klape zobákem, hlavu naklání tak, aby se mu v očích odrážela světla svic, peří se mu ježí pýchou, a kdyby mohl, určitě by se na mě vítězoslavně smál.
"Novopečený otec, hm?" nadzdvihnu obočí a ignoruju udivené pohledy spolužáků. Havran zamává křídly a popoletí na talíř se salámem. "Měl jsi pro mě přiletět, než se vylíhli," vyčiním mu trochu, zatímco přeměňuju pergamen na plátěný sáček, do kterého ukládám bohatou snídani pro jeho družku. "Nedovedeš si představit, jak mocná magie se přitom uvolňuje."
V sovinci je lezavá zima a nejvíce sov je právě kolem havranice, protože jsem tam umístila jedno z pokročilejších vyhřívacích kouzel. Jsou skutečně tam - tři ještě slepá holátka, pokřikující nespokojeně do světa. Kdyby se kolem tísnilo tolik sov, taky bych řvala z plných plic.
Vysypu do hnízda většinu havraspárské snídaně - opozdilci budou mít dneska smůlu - a vytáhnu hůlku. Za chvíli kolem mě poletuje hejno ptáčků, stejné jako vždycky. Přiblížím se mláďatům blíže a při dalším pokusu je jich skutečně více, ačkoliv rozdíl není tak znatelný, jako slibovaly knihy, zapůjčené kdysi Snapem. Tu správnou chvíli jsem už propásla...
Do hradu se vracím zamyšleně. Neděle se kvapem blíží a já ještě nevyčerpala svůj tříhodinový příděl kouzlení s prstenem. Vcelku jsem očekávala, že na mě Snape uvrhl nějaké sledovací kouzlo, aby si ověřil pravdivost mého slibu, a proto chci mít pečlivě promyšlené všechny pokusy. Po celý den si zahrávám s myšlenkou na Komnatu nejvyšší potřeby, kde kdysi probíhaly schůzky Brumbálovy armády, ale nakonec se přece jen odhodlám jít trénovat do venkovní apokalypsy. Havran se mi vyčítavě krčí pod pláštěm a cupuje mi tričko na nový hnízdicí materiál.
"Avis!" překřičím vichr, který mi rve slova od úst, a trochu s nepochopením zírám na krvavě modré fleky na balvanu, kam bylo okamžitě celé hejno odfouknuto. Havran se ke mně přitiskne blíž.
"Expelliarmus!" namířím na kámen hůlkou a ten vybouchne s razancí granátu. Padnu do sněhu, mávnu hůlkou v tisíckrát cvičeném pohybu a zaštítím sebe i svého druha před smrtícími úlomky. Přece jen mě ale citelně zabolí na hrudi. V jasném očekávání na sebe pohlédnu a poněkud udiveně sleduji, jak se Havran napřahuje k nové ráně.
"Bídáku!"
"Krá!"
"To bolelo!"
"Krrrrá!"
Nedělej se, že neumíš mluvit, a koukej se omluvit!"
"Nikdy víc!"
"Aby nebyly z tvých dětí siroty,"
smetu ho do sněhu. Nevěřícně se po mně ohlédne, otřepe se a zmizí ve vichřici.
"Expelliarmus!" namířím na jeden z hodně vzdálených stromů, který se změní v úhledná párátka. Zvolna se začnu  nečasem probojovávat zpátky do hradu a na schodech se ještě zlomyslně otočím, abych na co nejdelší část cesty použila ohřívací a vzápětí mrazicí kouzlo. Vědomí, že si na ledovém povrchu co nevidět někdo zlomí nohu, mě naplňuje částečným pocitem zadostiučinění.

  

(Severus Snape)

Lambertová vystřelí po poradě z kabinetu v první možné chvíli, jsem si jist, že na mě chce cestou počkat. Je mi jasné, o čem chce mluvit. Jdu proto jinudy, čímž dostatečně demonstruji svůj názor na závažnost takové věci. Pokud najde rychle někoho, kdo ji dovede na místo - ve sklepeních se ještě nevyzná - bude tu za deset minut.
Krátce zauvažuji, zda dostát své pověsti a po místnosti rozestavit několik skleněných lahví s jistými hutnějšími exponáty z laboratoře, pár černých závěsů a zapálit černé svíčky, případně vykuchaného studenta do výklenku ve zdi... ale nakonec to nechám být. Nechci ji ve skutečnosti odrazovat ze školy ani příliš od vlastní osoby. Její kvalifikace je skoro tak skvělá jako tělo. Ještě jsem se nerozhodl, jestli se chci s jedním či druhým seznámit blíž.
Zaklepání se ozve za dvanáct minut.
"Jdete si pro seznam prohřešků na strhávání bodů?" zeptám se. Její vlasy v šeru chodby září.
"Ne," řekne a je vidět, že se ještě nestačila rozhodnout, jestli chce vstoupit. Gestem  ji pozvu dovnitř a ustoupím dostatečně stranou, aby neměla zábrany kolem mě projít. Je skutečně vyplašená. Zajímavé.
"Čekal bych, že jste na sexuální narážky zvyklá," řeknu a první usednu do křesla. Váhavě se rozhlédne a zjevně uklidněná nezáživnou civilností mého bytu, uvolí se nakonec usednout do druhého.
"Jistě, že jsem," pokrčí slabě rameny. "Těžko tomu uniknout."
"Takže?" Původně jsem jí nechtěl nabízet nic k pití, ani čaj, natož něco ostřejšího, ale nemám chuť tu sedět na suchu a nakonec usoudím, že spojím příjemné s užitečným. Přivolám si láhev whisky a dvě skleničky, jednu z nich nechám stát před ní, ať se v případě zájmu obslouží. Je v tom i stopa zvědavosti. Její jednání není zcela konzistentní - hraje větší naivku, než musí.
"Mám se svěřovat zrovna vám?" pousměje se a čelo se jí zkrabatí při pohledu na láhev. Nakonec se pro ni rozhodným gestem nakloní - a připraví mi tak skutečně zajímavý výhled - a nalije si. Plnou. Ochutná a nezačne se kuckat ani šklebit. Uznale pokývne hlavou a napije se důkladněji.
"Myslím, že je to o tom, že dosud všichni ti otrapové byli... jak bych to řekla... oni byli ta autorita, nebo jsme si byli rovnocenní. Mohla jsem se bránit plnou silou a byla jsem v právu. Co mám ale udělat s dětmi, pro které mám být autorita já?"
"Především to nejsou děti," podotknu. "Sedmáci rozhodně ne. Proveďte jim něco důrazného, ale neškodného, co nezvládnou hned zvrátit - obarvěte jim nosy na modro, pro mě za mě přičarujte mašličky do vlasů. Něco takového by nemuselo urazit váš jemnocit. Já osobně bych byl ostřejší a vám bych to doporučil také, pokud byste toho byla schopná."
"Čekala jsem, že budete na jejich straně,"
pohlédne na mě vyzývavě. Je podivuhodně čirá ve svých emocích a projevech.
"V žádném případě nehodlám podporovat studenty proti komukoli z profesorského sboru," odvětím suše. "Už tak jim chybí úcta a respekt. Ne že byste jim to ulehčovala," ušklíbnu se.
"Vy si s tím nedáte pokoj, že? Jste úplně jiný," zamračí se trochu.
"Skutečně?" Tahle ironie ji minula.
"Jiný než jsem čekala. Válečný hrdina, bojovník po Brumbálově boku, léta strávená prací v týlu nepřítele... čekala jsem, že budete jiný."
"Vyhovoval by vám více hrdina lockhartovského typu?"
pozdvihnu obočí.
"Myslíte Zlatoslava Lockhartha?" zasmála se. "Tak to snad buďte raději takový. Všichni jsou tu zvláštní, nejen vy."
"Uběhla jen krátká doba od Bitvy. Všude kolem nás jsou stíny mrtvých."
"Já vím, neberu si to osobně..."
Hlas jí vyzněl do ztracena. Ne, s tímhle si nedokáže poradit. Jak by mohla - nebyla tady. Je první skutečně cizí osobou, která přibyla do Bradavic. Nepoznamenaná a v roli náhražky. Co s ní? Postoje jsou nutně vyhrocenější, než by tomu bylo kdykoli jindy. O emocích, které vyvolává svou nepominutelnou krásou, ani nemluvě.
"Promiňte, nechala jsem se unést," znejistí trochu. "Nechtěla jsem vám tu vylévat své sebelítostivé tirády. Jsem ráda, že jsem v Bradavicích. Čas všechno uhladí a... a už mluvím zase. Asi na mě moc působí ta whisky," usměje se omluvně a odstrčí skleničku.
"Možná ten uvolňující lektvar v ní," přikývnu pokojně.
"Cože?!" Vyskočí a stolek zachráním v posledním okamžiku. Zbytku té - neříznuté - whisky by byla skutečná škoda.
"Možná ten uvolňující lektvar v ní."
"Já jsem vám rozuměla! Ale jak jste si to mohl dovolit?"
"Vzala byste si ho snad dobrovolně?"
"Samozřejmě, že ne!"
"Tak vidíte."
"Protože bych vám nevěřila. A jak je vidět, právem!"
"Lambertová, přestaňte tu mávat rukama a sedněte si, než mi něco zničíte. Kdybych chtěl, odejdete odsud nadopovaná lektvary až po konečky vlasů a nepoznáte to. Je to jen lehký relaxant. Potřebovala jste ho - tohle byl efektivní způsob podání. Ve skutečnosti nestojím o to, aby vám ruply nervy před třídou plnou mých studentů."

Přimhouří oči. "Mám věřit, že jiné úmysly jste neměl?"
Přejedu ji významným pohledem. "To má být nabídka?"
A už zase stojí. "Ani kdybyste byl poslední chlap na světě!"
"Víte, že se chováte velmi dětinsky?" zeptám se zvědavě.
"A až to budu chtít dotáhnout k dokonalosti, začnu se učit od vás! Občas magii vážně nesnáším."
"Vyrostla jste mezi mudly?"
"To jste si ještě zjistit nestačil?"
"Sovy mají v těch vánicích posledních dní trochu problémy. Mimochodem, se Zmijozely promluvím."
"Proto jsem vlastně tady, a na zbytek zapomeňte!"
Je znát, že se skutečně snaží na mě neječet. Jsem gentleman a ani mě nenapadne se jí začít smát. "Chtěla jsem vás požádat, abyste to nedělal!"
"Umíte žádosti podat velmi razantně."
"Nechci, aby to vypadalo, že jsem vám přiběhla žalovat. Vyřídím to sama."
Ještě okamžik a půjde jí pára z uší.
"To předpokládám," pokrčím rameny. "Přesto je to moje kolej a oni si musí uvědomit, kde leží hranice. Způsob, jakým se vás pokusili zdiskreditovat, byl velice... nezmijozelský."
"Takže vám nevadí jejich nevhodné chování, ale vadí vám, že to bylo nevhodně nevhodné chování?"
Zní to nevěřícně.
"To bylo sice neobratně, ale poměrně výstižně formulováno."
Při odchodu práskla dveřmi. Při vhodné příležitostí jí budu muset vysvětlit, že na takovéhle věci tu mám monopol já. 

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu