Kráska a Smrtijed III. - Ženy

27. únor 2012 | 06.00 |

Kapitola sedmdesátá devátá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Ufňukaná Uršula)

Ginny mi slíbená čísla Bravo Witch přinese jen chvíli před večerkou. Rozevře je na jednom z nefunkčních umyvadel na Příbězích čtenářské lásky a jen špitne pozdrav, než se zase pokusí utéct.
"Ginny, chvějí se ti ruce. Co se stalo?"
Zastaví se a vydechne, než se otočí zpátky. V tváři se jí objeví úsměv, ale všechny ostatní svaly zůstanou přesně tak strnulé, jak byly.
"Ginny," sednu si na umyvadlo, abych se jí mohla dívat do očí. "Povídej. Já vím, vím-" přeruším její protesty, "že v ročníku jsou všechny ostatní holky pitomé nány. Co řekneš mně, zůstane tady. Vždyť to víš."
Je zvláštní, jak konejšivá slova vyčtená z pubertálních časopisů doopravdy zabírají, pokud jsou použitá ve správné situaci. Ginny se celá schoulí do sebe a zády sjede po zdi, až zůstane sedět v podřepu. "Harry se vrátil..."
Zase ta nebelvírská hvězda, mohla jsem to tušit. O Vánocích zřejmě neproběhlo všechno tak, jak si Ginny představovala.
"Co s ním? Hlavně mi neříkej, že si nevšiml nových vlasů?"
Ginny se jen slabě pousměje. "Byl zase s Vanjou... na moři. Na lodi. Pozorovat zatmění nebo co. Polehávali tam polonazí na lehátkách a chytali bronz... předpokládám, že si tam sladce švitořili, když zase Vanja mluví..." Ginny náhle prudce vzhlédne a v očích má hroznou bolest. "Já jí přeju, aby byla šťastná. Ale proč to musí být na můj účet? Co ona s ním má společného, Uršulo?"
Je mi jí hrozně líto, jak sedí přede mnou, a nemůžu ji ani obejmout. Když si zuřivě promne oči, nechám svoje slzy volně téct. Už dávno jsem odvykla citům - kde je tady taky vzít? Jen málokdo dobrovolně mluví s obrýlenou holkou v noční košili ze čtyřicátých let, pokud od ní zrovna nechce tajemství, které spasí svět. Jenže Ginny sem chodí a otevírá mi svoji duši. Ta holka toho ve škole prožila hrozně moc, ale nikdo se o to nestará. Má příliš mnoho sourozenců, není nejnadanější nebo k něčemu předurčená, nemá slavné přátele... jen její srdce ji zavedlo k nedosažitelnému cíli.
"Jsi tisíckrát krásnější, než je ona, Ginny. Stoupni si," pobídnu ji a nasměruji ji před zrcadlo. "Podívej se na sebe. Vzpomeň si, jak vypadá Vanja. Jsi krásnější. Doopravdy." Hledí na sebe vážně, prohlíží si svoji tvář a hledá, co Harry nevidí. "Kromě toho mu můžeš dát, co ona ne. Já vím, že je ošklivé to říkat nahlas - ale Vanja není kompletní. Zažila obrovské ztráty a ty jí urvaly kus duše. To se může slepit až za příliš dlouhý čas, pokud vůbec. A Harry je laskavý, ale i on potřebuje zázemí, nemůže jenom dávat. Potřebuje někoho, kdo mu dá sílu. Kdo se ještě umí usmívat." Znovu kývnu k zrcadlu. "Ty máš nádherný úsměv."
"Nejradši bych chodila s tebou, Uršulo,"
usměje se Ginny a znovu si otře slzy. "Děkuju."
Pokrčím rameny. "Děsím se chvíle, kdy sem přijdeš naposledy."
"Nikdy," zakroutí hlavou natolik upřímně, až bych jí málem uvěřila. Kdybych tu nebyla tak dlouho...
"Běž, ať nemáš problémy. A vyspi se do krásy, budeš to potřebovat. Tenhle boj vyhraješ."
Dveře se zabouchnou. Setmělá umývárka je hrozně osamělé místo.

(Severus Snape)

Mám dojem, že Rolanda s Pastorkem sedí vedle sebe až příliš blízko a hrudí mi projede ostrý záblesk zlosti. Sám se nad ním pozastavím a bleskově ho prozkoumám, obrátím naruby a prosvítím ze všech stran. Žárlit na Rolandu? Absurdní! Ale ne, byl to majetnický, neurčitě žárlivý pocit, všechno ve mně křičí "moje, ruce pryč!". Zajímavé, zřejmě nejsem tak imunní, jak jsem si myslel. Možná ale, že bych jí měl poděkovat... Připadám si mnohem patřičněji, pokud něco takového cítím k ní než k Vanje Grishamové. Měl by existovat nějaký zákaz nabývání příbuzenských svazků mezi dospívajícími dívkami a osamělými muži během náročných misí plných magie ovlivňujících mysl i těla. Devastuje to vztahy nás obou.
Ty myšlenky mi ale jen prolétnou hlavou v kratičké chvíli, než dokončím krok a začnu zavírat dveře. Ještě si mě nevšimli, jsou ke mně zády a dobře se baví. Na mojí pohovce a s mými skleničkami v ruce. Kdy se můj život tak zvrhnul?
"To si skutečně nemyslím," vykládá právě Rolanda a jazyk se jí plete, o své zásoby jsem se obával oprávněně. "Na to, abych ho skutečně zaujala, moc držím pohromadě. Všiml sis, že čím je kdo beznadějnější, tím je Severus nadšenější?"
"Možná nevěří, že by mohl zajímat i někoho, kdo od něj nic nepotřebuje. Pojď dál, Severusi, s tvojí psychoanalýzou jsme pro dnešek skončili,"
zamává Kingsley a ani se nenamáhá otočit.
Zaskřípu zuby. "To je od vás laskavé," ucedím. "Váš pacient je vám neskonale vděčen. Honorář jste si už zjevně vybrali. Co teď, nechcete se mi nastěhovat i do ložnice?"
"Och, mám odejít? Nebo naopak nemám odejít?"
Kingsley mi pokyne sklenkou k přípitku, oči mu vesele jiskří. I on má dost. Pohlédnu letmo na hodiny - je později, než jsem čekal. Měli dost času postoupit v intoxikaci svých organismů do fáze, ve které budou oba nesnesitelní.
"Nebo já mám odejít?" přidá se Rolanda k nejapnému vtipkování.
"A co kdybyste vypadli oba?" navrhu konverzačním tónem.
"A jé. Pan domácí se zlobí," zahihňá se Rolanda do dlaní. Na dospělé ženské to vypadá děsivě. Buď se budu muset hodně rychle opít, aby mi IQ kleslo na jejich úroveň, nebo...
"Ještě jsem nedopil," prohlásí Kingsley a zamává barevným deštníčkem.
"Právě jsem si vzpomněl, že mám dozor," ustoupím bez boje, protože má nechuť zabývat se jimi dostoupí vrcholu. Zavřu za sebou dveře dřív, než začnou protestovat. Momentální zisk - ticho a osamělost chodby - vysoce převažují nad ztrátou vlastní komnaty. Ano, rozhodně budu muset pozměnit ochranná zaklínadla.

Procházím tichým hradem, známá rutina, do které ochotně zapadnu. Způsobem, na který jsem si již zvykl, se vyhýbám čtvercům světla dopadajícím sem zvenčí, Měsíc se objevuje a zase mizí mezi potrhanými mraky, jeho světlo se odráží od sněhu a v chodbách s okny tak ani nepotřebuji hůlku. Jako vždy, když je venku hodně chladno a noci dlouhé, studenti jsou unavenější a většinou se zdržují ve svých ložnicích - zřídkakdy při takové hlídce někoho potkám.
Proto mě docela překvapí, když pohlédnu z okna na protější Východní věž a o patro výš spatřím ženskou postavu. Že jde o ženu, je nepochybné, je velmi útlá, určitě jsou to šaty, a ne hábit, do čeho je oblečená, a vítr si s jejími dlouhými vlasy pohrává s takovou vervou, že chvílemi vypadá jako odkvetlá pampeliška. Strnu a sevřu hůlku, vhodné zaklínadlo mi vytane bez váhání. Poblázněná studentka, která došla k názoru, že život nemá cenu? Stojí na parapetu se vztaženýma rukama, stačí jediný krok a hloubka pod ní nezklame, velké kameny se černají v bílém sněhu, ofoukané větrem. Mám co dělat, abych v bezmocné frustraci neskřípal zuby vztekem. Zase jedno sebestředné, zaslepené ego, které staví svoje banální problémky nade všechno! Seberu její koleji nekonečný počet bodů - jakmile zjistím, kdo to je. Ze Zmijozelu není, tím jsem si jist, takhle dlouhé plavé vlasy tam nikdo nemá. U ostatních kolejí váhám, řada dívek nosí vlasy permanentně spletené, nejsem si hned schopen vybavit podobu.
To je pro tuhle chvíli to méně podstatné. Čekám, připraven ji zachytit, ale ona tam jenom stojí, musí být prochladlá, já rozhodně jsem, protože nechci riskovat ani tu kratičkou chvíli pro zahřívací kouzlo. Nakonec to vzdá, snad nenajde dost odvahy nebo zvítězí rozum - seskočí zpátky do chodby a zmizí mi z očí. Rozběhnu se, jak jen nečinností ztuhlé svaly dovolí, směrem k nejbližšímu schodišti. Pokud je z Mrzimoru, potkáme se. Pokud z Havraspáru, musela by jít velice zvolna a potřeboval bych notnou dávku štěstí. Ke Zmijozelu i Nebelvíru by ale odešla na úplně opačnou stranu...
Nenajdu nikoho.

(Vanja Grishamová)

Před každou hodinou postupně obejdu profesory a vysvětlím jim, že již mluvím. Těší mě, že většina z nich nemá potřebu to nijak rozebírat. Binns si mého postižení podle všeho vůbec nepovšiml, McGonagallová se jen ujistí, že i nadále budu cvičit neverbální magii, a profesor Štěstnička při mých slovech laxně kýve hlavou, zatímco hledí kamsi přes mé rameno. Div, že po bitvě vůbec zůstal v Bradavicích.
Snapea jsem chtěla vynechat, ale ten si moji přítomnost zřejmě nemůže nechat ujít a ještě před snídaní mě odvelí do svého kabinetu. "Slečno Grishamová, musíme si promluvit," pokyne mi, abych si sedla. Maně mě napadne, jestli mi hlas nevrátil prostě jen proto, aby si se mnou mohl povídat. Nasadím nezbytný zdvořilý úsměv a vyčkávavě se na něj zahledím. "Nemyslím, že by po Bradavicích měli pobíhat studenti s mocnými magickými artefakty," nenechá mě na pochybách, o co mu jde.
Trochu mě to zabolí. Šaty a prsten, dva vánoční dárky, ve které jsem ani nedoufala. "Myslela jsem, že to byl dárek," slabě namítnu a ze všech sil se snažím necítit ublíženě.
"Už ho nepotřebujete," poukáže bezcitně. A logicky.
"Ráda bych s ním trochu experimentovala, jeho schopnosti mi připadají fascinující. Nejsem nezodpovědná," vybudím v sobě havraspárskou zvídavost, aby dala mému hlasu přesvědčivý tón.
Snape se zamračí. "Jistěže jsou fascinující. Proto jste ho dostala - přílišné pokušení pro studenta, obávám se. Došlo vám, že s ním v hodinách prostě podvádíte?"
Je zjevné, že na lodi neviděl účinek úklidového kouzla, jinak by se po příjemně poklidné hodině lektvarů nemohl takhle ptát. "Nechci ho používat v hodinách," popotáhnu za řetízek, skrytý hábitem, a hůlkou zruším zaklínadlo zastřenosti, aby se na něm prsten objevil. "Vlastně jsem se docela ještě nenaučila ovládat takovou koncentraci magie, což mě právě fascinuje. Ve škole se o to nemůžu pokoušet, aby nedošlo k nějaké nehodě, a ráda bych se o to pokusila na školních pozemcích, až se zlepší počasí."
Při pohledu na prsten na řetízku Snape souhlasně přikývne. "Nerad bych viděl, abyste experimentování s prstenem propadla natolik, že se na něm stanete závislá nebo nebudete mít dostatečně procvičená kouzla za pomocí své vlastní magie. Stále se učíte, musíte v sobě novou látku patřičně upevnit."
"Můžu vám slíbit, že ho při vyučování ani domácích úkolech nebudu používat, jestli chcete," nabídnu ochotně, protože to vypadá jako svolení, abych si ho mohla nechat.
"S takovým slibem bych se mohl spokojit."
"Pak vám to tedy slibuji," usměju se a v duchu si zavýsknu. Z představy mé magie spojené s Havranovou a posílenou prstenem se tají dech.
"Omezte procvičování s prstenem na maximálně dvě nebo tři hodiny týdně," nařizuje mi ještě Snape a já jen kývám a kývám, aby bylo jasné, že budu tou nejposlušnější žačkou, pokud mi onen artefakt zůstane.
"Může mít jeho používání negativní dopad na moji vlastní magii, pokud ji budu procvičovat stále stejně?" optám se jen pro pořádek, než mi stihne pokynout k odchodu.
"Na magii v pravém smyslu slova ne, pouze na vaši schopnost kouzlit. Nebo snad - na představu o vaší schopnosti. Silnější kouzlo neznamená vítězství, pokud má protivník dost zkušeností. A vy si na své zkušenosti musíte ještě řadu let počkat."
Kývnu, že rozumím. "Budu na to myslet, pane profesore." Na moment se odmlčím, protože si velice dobře uvědomuji, co ještě musím udělat, ale nevím, jak dál navázat. Inu, rovnýma nohama... Zhluboka se nadechnu a spustím. "Chtěla jsem vám ještě poděkovat. Uvědomuji si, kolik jste toho dal v sázku, když jste mě upřednostnil před rituálem..." Zadrhnu.
"Kingsley se v nečekaných situacích ovládá poměrně obstojně," prohodí Snape poměrně nenuceně.
Trochu mě překvapí, že se nesnaží moje díky odmítnout, a lehce se pousměju, než znovu zvážním. "Doufám, že toho nebudete litovat." Ani já ale nemám právo napínat jeho trpělivost do nekonečna. "Nashledanou, pane profesore."
Cítím se podivně správně, když za sebou zavírám dveře.

(Severus Snape)

Také doufám, že nebudu litovat. Vím velmi dobře, že to nebylo moudré rozhodnutí, studenti nikdy neoplývali dostatečnou sebekázní v podobných věcech, ale... je to Vanja Grishamová. Vždycky už jí dovolím zajít trochu dál než komukoli jinému. Ani teď jsem neměl v úmyslu nic víc, než ji přimět k pár slibům a snad i k tomu, aby se skutečně zamyslela nad tím, co má v rukou. S trochou praxe by mohla předvést impozantní kousky - nezbývá než věřit, že nic z toho nezneužije proti ostatním studentům. Nepochybuji ani na chvíli, že i Albus mi k tomu řekne své a nebude to příjemný rozhovor. Měl bych se zamyslet, jestli mi stojí za to si takhle přidělávat starosti... Příbuzná nebo ne, zásoby mé trpělivosti jsou omezené. Ostatně Albusovy se mnou také.
Odložím štos opravených úkolů na katedru a nerad vyrazím na snídani. Nemám chuť k jídlu, chci ale řediteli říci o svém nočním dobrodružství a porozhlédnout se po studentkách, jestli mi některá z nich nebude povědomá. Potkáme se už na chodbě, kanárkově žlutý hábit mi na chvíli vezme dech a Brumbál se zatváří spokojeně, očividně mé zděšení naplnilo jeho očekávání.
"Dobré ráno, Severusi," praví pokojně, "skutečně hezký den, že?"
"Pokud má někdo rád sníh v kombinaci se sněhem přikrytý dalším sněhem, tak nepochybně," odpovím pevně rozhodnut nepodporovat ho v jeho kanárkově žlutých zálibách a nezávaznou konverzaci udržet u počasí. Najít barevně neutrální téma je dnes snadné. "Albusi, máme problém..." Převyprávím mu v rychlosti, čeho jsem byl svědkem, posledních pár slov vyslechne už s rukou na klice a hluboce zamyšleným výrazem ve tváři.
"S někým tě seznámím," zdvihne náhle hlavu a rozsvítí se úsměvem, který mě spolehlivě uvádí do stavu nejvyšší ostražitosti. "Doufejme, že se tak celá záležitost vyřeší sama."
"Seznámím?" zopakuji s nepochopením, než mi dojde, že jsem se ještě nepotkal s náhradou za Kratiknota padlého v bitvě o Bradavice. Není mnoho expertů na kouzelné formule, kteří jsou ochotní vyučovat ve škole a nový profesor musel přibýt v době, kdy jsme byli v Argentině.
Vejdeme dveřmi těsně u profesorského stolu a Brumbál osloví někoho, na koho přes jeho záda nevidím.
"Profesorko, dovolíte? Rád bych vás seznámil s dalším členem našeho sboru."
Profesorko? Možná bych měl Brumbálovi navrhnout, aby příště věnoval více péče genderovému výběru, dospělí muži začínají být v Bradavicích nedostatkovým zbožím.
Pak přestane kanárkově žlutý hábit překážet ve výhledu a uvolní místo holubičí šedi. Spolu s mou havraní černí může koncentraci ptactva u stolu konkurovat snad leda sovinec.
"Takže vy jste profesor Snape," pronese melodický hlas a já musím dát Brumbálovi za pravdu. Náš problém je vyřešen. "Hodně jsem o vás slyšela." Může jí být tak pětadvacet, vysoká, štíhlá, s neuvěřitelnou hřívou dlouhých plavých vlasů, hedvábnou pletí a šedomodrýma očima. Místo hábitu tu stojí oblečená do dlouhých, světle šedých šatů, které vypadají tak jednoduše, že musely stát celé jmění. Nade vší pochybnost to je ona, koho jsem viděl včera v noci.
"Já o vás nikdy," odpovím a stisknu ruku nabídnutou spíše k formálnímu polibku. "Takže mi budete muset své jméno prozradit sama."
Pousměje se. "Jsem Evelína-Anna Lambertová," řekne, "asi už víte, že budu učit formule."
"Francouzka?" odhaduji ze stopy přízvuku v jejích slovech.
"Belgičanka!" zdůrazní. "Studovala jsem v Gentu a později na Sorboně v Paříži."
Pozdvihnu obočí. "A teď jste se přijela zahodit s bandou pubertálních tupců? Pak vám popřeji hodně zdaru."
Máme místa vedle sebe, takže je přirozené, že se oba opět posadíme. Bohužel to bere jako pokyn pokračovat v konverzaci.
"Nikdy předtím jsem neučila, přiznávám," přisune mi sama od sebe konvici s černou kávou, čímž získá malé bezvýznamné plus. "Je to velká výzva. Vaši kolegové mi prozradili, že jste dokonalý ve způsobu, jakým si ve třídě udržíte pozornost. Možná byste mi mohl poradit?"
Koho si mohla tak rychle stačit znepřátelit, že ji poslal za mnou? Pohled mi mimoděk padne na Rolandu. Sedí na druhé straně a na Lambertovou vrhá pohledy, které mě přimějí pokračovat v načatém hovoru mírumilovněji, než jsem měl v úmyslu. Nezapomněl jsem jí dosud včerejší večer, nemluvě o tom, že Kingsleyho se mi povedlo vystrkat ze svých komnat až dneska ráno. Byl zelený a vykládal něco o tom, že už nikdy nebude pít.
Významným pohledem sklouznu k ne zcela nenápadnému výstřihu své mladé kolegyně. "Minimálně od třetího ročníku výš budete mít pozornost zaručenou," ujistím ji.
"Ach," usměje se Lambertová pokojně, "jste skutečně tak hrubý, jak mě varovali."
"Vystresovala vás ta představa natolik, že jste chtěla skočit z okna?" zeptám se přímo, odhodlán ji při jakékoli nevhodné reakci transportovat rovnou k madame Pomfreyové. Nevidím důvod, proč ztrácet čas komplikovaným a neefektivním pátráním ohledně jejího duševního stavu.
"Viděl jste mě?" řekle překvapeně a zdvihne oči od toustu. "Netušila jsem, že mám svědky. Ne že by to vadilo, toto konkrétní kouzlo nebylo na takové věci háklivé... zabývám se lunární magií a ověřovala jsem si pár maličkostí. Podáte mi, prosím, sklenici s medem? Bylo potřeba, aby měsíční světlo dopadalo na maximální plochu těla. Nechtěla jsem vás vyděsit, opravdu."
"Vyděsit?"
nezdržím se despektu v hlase. "Studenti jsou hloupí na mnoho různých způsobů a toto je prostě jeden z nich. Je lepší předcházet podobným incidentům - věřte mi, tolik papírování, co by nás jinak čekalo, přiměje člověka k ostražitosti."
Zasměje se a periferním viděním vidím, že Rolanda položí sklenici s džusem nezvykle prudkým gestem. Nepochybně je velmi dětinské, že mi to zvedlo náladu.
Která vzápětí klesne k bodu mrazu, když si uvědomím, jak na nás zírají studenti. Přejedu je osvědčeným pohledem plným příslibů a všichni naráz zjistí, že deska stolu je na zírání mnohem příhodnější.
"Takže žádné dobré rady?" zahledí se na mě Evelína s hlavou trochu skloněnou na stranu a lehkým úsměvem, úplně jako kdyby mi vědomě pomáhala dovést mou drobnou pomstu do konce.
"Ale jistě," vstanu od nedopité kávy a zabodnu jí pohled do očí. "Pořiďte si hábit." Vykročím z Velké síně pryč, ale než ji obejdu, ještě se k ní mírně skloním a dodám tiše: "Průvan. Věřte mi - i v učebnách. Hrozný."
"Děkuji!" zavolá mi do zad vděčně. Opravdu – musel to být úmysl. Jaký a proč zjistím později. Teď mám příliš práce s tím, abych se netvářil moc pobaveně nad tím, jak Brumbálovi lezou oči z důlků a Rolanda do sebe lije čaj v teplotě blízké varu.
Stačí mi ke štěstí skutečně málo – možná Brumbálovatím. V okamžiku, kdy zjistím, že mám chuť na citronový bonbon, půjdu z toho okna skočit sám.

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed III. - Ženy lilalila 02. 03. 2012 - 23:24
RE: Kráska a Smrtijed III. - Ženy nerla 04. 03. 2012 - 14:18
RE: Kráska a Smrtijed III. - Ženy lilalila 06. 03. 2012 - 19:14
RE: Kráska a Smrtijed III. - Ženy nerla 06. 03. 2012 - 23:01
RE: Kráska a Smrtijed III. - Ženy alcazar 05. 04. 2012 - 10:14
RE: Kráska a Smrtijed III. - Ženy mae 05. 04. 2012 - 14:21
RE(2x): Kráska a Smrtijed III. - Ženy alcazar 05. 04. 2012 - 15:21
RE(3x): Kráska a Smrtijed III. - Ženy mae 05. 04. 2012 - 17:03
RE(4x): Kráska a Smrtijed III. - Ženy nerla 07. 04. 2012 - 21:15
RE: Kráska a Smrtijed III. - Ženy evi 11. 04. 2012 - 15:30
RE(2x): Kráska a Smrtijed III. - Ženy kvik 11. 04. 2012 - 15:38