Kráska a Smrtijed III. - Zpátky do zimy

13. únor 2012 | 06.00 |

Kapitola sedmdesátá sedmá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Severus Snape)

Stojím ve vlnách a podle strašlivého křiku slečny Grishamové mohu říci, že dílo se zdařilo. Jsem skutečně upřímně zvědavý, kdo z těch tří mě zakleje první.
Zmást kouzlo tempus, pokud je to v nevelkém omezeném prostoru, není těžké. Dobrá, je to těžké, ale ne nemožné, a přálo mi štěstí, že byl Kingsley ochotný nedostatky při jeho vyvolávání přičíst neschopnosti obou studentů. Proti decentnímu zaříkání, díky kterému měl malátně setrvat na lehátku v blažené nechuti k jakékoli činnosti, se však ukázal být zcela imunní. Málem jsem na něj musel seslat petrificus a jenom jeho bezmezná naivita vůči mé osobě mi dovolila ho normálně uspat.
Čas se mi rychle krátil. Voldemortovo tělo se objevilo těsně pod hladinou, na vteřinu přesně podle našich výpočtů, přízračné a děsivé, s dokořán otevřenýma očima... a hmotné.
Hmotné! Máme skutečně štěstí.
Ukázalo se, že musím blíž. I na tuto eventualitu jsem byl připraven. Vyrval jsem z kapsy připravený ponton a mrštil jím do vody. Během pádu se zvětšil na požadovanou velikost a za okamžik jsem už stál na hladině, pod nohama tu vratkou houpající se oporu, a odříkával připravená zaklínadla.
Mělo to být jinak. Měli jsme tu být všichni čtyři, každý na svém plovoucím ostrůvku, každý se svou hůlkou a svým partem ve složitém obřadu. Voldemort uprostřed mezi námi, mrtvé tělo, které by bylo vyrváno podivné existenci a vráceno do nebytí. Naše prokletí by bylo zlomeno a...
Rozhodl jsem se trochu přeházet priority.
Vanja křičí tak, že skoro začnu uvažovat, jestli jsem to s mimikou toho mrtvého těla nepřehnal. Voldemort by nejspíš působil dostatečně děsivě i ve své zcela mrtvé podobě... ne. Měli jsme jenom jeden pokus.
Povolím soustředění a Voldemortovo tělo na palubě zmizí. Toto zatmění je pro nás již ztracené.
Upřímně doufám, že všechny další pokusy proběhnou na souši, jsem promočený skrz naskrz a voda není zdaleka tak teplá, jak to vypadalo z vyhřáté paluby. Ponton není příliš velký a neustále ho zalévají vlny. Ačkoli ho v patřičné poloze přidržuje i magie, tělo se stále podvědomě snaží udržet rovnováhu. Nedokážu přestat myslet na to, jaká nesmírná hloubka je pode mnou. Měl bych se přemístit dřív, než se příliš vysílím.
Loď již nepluje tak rovnoměrně jako před chvílí a rychle se v širokém oblouku vzdaluje. Ostatně kromě ječení slečny Grishamové jsem slyšel i řev Carlosův, nepochybně pustil kormidlo a teď se někde v koutku třepe strachy. Jestli zatím ztichli, netuším, mojí hlavní starostí je teď dobře si vyměřit vzdálenost na přemístění. Nepřiznal bych to nikomu a jen nerad to přiznávám i sobě, ale přemístit se na rychle plující loď je na hranici mých možností.
Prásk!
Z necelých dvou metrů dopadnu na palubu a jen zadoufám, že ten nepěkný zvuk bylo zlámané lehátko a ne moje kosti.

Hůlku držím stále pevně v ruce a je v pořádku, to je hlavní. Zbytek přijde, jen co popadnu dech.

(Vanja Grishamová)

Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že je ta slizká stvůra pryč. O něco déle trvá, než si uvědomím, že ten uši trhající křik pochází ode mě, a zavřu pusu. Pak se vrhnu k zábradlí a vyzvracím do moře dnešní oběd.
"Petrificus totalus!" ozve se za mými zády Pastorkův hlas. "Harry, kormidelník! Ať se vrátí ke kormidlu – okamžitě!"
"Ale Vanja..."
Ten rozhovor mě míjí. Brečím.
Ozve se plesknutí a Pastokův hlas: "Co. Jsi. To. Dělal." Stojí nad znehybněným Snapem, tváří se jako bůh pomsty a konec hůlky mu nebezpečně žhne. Dojdu k nim, kleknu si vedle Snapea z druhé strany.
"Proč?" zeptám se slabě.
"Vanjo..." Ten hlas je Harryho, ale i Pastorek teď hledí na mě.
Možná byl kdysi u smrtijedů, ale už mnohokrát přece dokázal, že se mu dá věřit. Já mu věřím! Svěřila bych mu vlastní život, a nebylo by to poprvé. Copak to nechápou?
"Ty mluvíš," podotkne Harry a klekne si vedle mě. Chvíli nechápu, co říká, copak to nějak souvisí? Teprve potom mi dojde... Proto se mi tak obtížně artikuluje, to není šok, to je...
"Ať mluví on," poprosím Pastorka a snažím se nebrečet. Všimli jste si, že je to mnohem těžší, pokud jednou začnete?
"Snape," obrátí se na spoutanou postavu a pohne hůlkou. "Vysvětluj."
"Otázka priorit," praví Snape s kamennou tváří. Zato Pastorek přimhouří oči a napřáhne se k další facce. Snape si nepatrně povzdechne. "Usoudil jsem, že navrácení řeči slečně Grishamové má vzhledem k postupující atrofii jejích hlasivek vyšší prioritu než nezbytnost vyhýbat se procházkám při měsíčku."
"Jsem vaše priorita?"
Až kvůli zuřivému Harryho pohledu si uvědomím, že jsem to vyslovila nahlas.
Pastorek mi nevěnuje nejmenší pozornost. "Aha, takže fakt, že každý z nás má v sobě kousek toho šarmantního fešáka, jehož zbytky tu ještě budeme muset vytřít, tě vůbec nevzrušuje? Že nevíme, jaké další vedlejší následky naše prokletí má? Snape, na co jsi myslel, když jsi dával přednost – JÍ?"
"Jak jsem již řekl - a přijde mi to zcela zřejmé,"
zní Snape už lehce podrážděně, "věci, které nesnesou odkladu, přicházejí na řadu před těmi, které odklad snesou... bez ohledu na zúčastněné osoby." Ušklíbne se. "Myslíš, že já se tím dobře bavím?"
"Nenávidím tě, Snape," odevzdaně zamumlá Kingsley a povolí poutací zaklínadlo. "Měl jsi nám to říct dopředu, místo abys nás proklínal."
"Neměl jsem v úmyslu podstupovat takové riziko..."
Snape vstane, uhladí si promáčené oblečení, pevněji sevře hůlku a přivolá si hábit, dosud se válející u zábradlí. Pastorek ho málem znovu prokleje, než pozná, na jaké kouzlo se to Snape chystá.
"Běž mu vymazat paměť, ať nevyšle zprávu po Patronovi," zavrčí Pastorek a kývne ke kormidelníkovi, který u kormidla špicuje uši, než odkráčí do své kajuty.
Ohlédnu se po Harrym. I on fascinovaně sleduje výměnu mezi oběma muži, ale když vycítí můj pohled, otočí se ke mně.
"Jsem moc rád, že mluvíš. I když se kvůli tomu nepovedl ten rituál..."
S díky mu kývnu. Na palubě a mém lehátku je stále ještě zbytek slizu po Voldemortovi... "Pulírexo," mávnu hůlkou a Harry tak tak uskočí, protože kromě slizu zmizí i všechna tři lehátka.
"To jsi vážně dávala do každého neverbálního síla takovou sílu?" zeptá se Harry slabě.
Bezmocně pokrčím rameny. Sebe od slizu přece jen asi umyju raději pěkně postaru vodou.

(Severus Snape)

Z Carlose zbyla hromádka roztřesených nervů. Než vůbec mohu začít s promazáním vzpomínek - nemám na to oficiální léčitelské povolení, takže čistě teoreticky může Viedma naši dohodu zpětně napadnout, což mě ani v nejmenším netrápí - musím mu do krku nalít lektvar na uklidnění a ještě ho přesvědčovat, že skutečně nehrozí invaze nemrtvých.
Nemám na to náladu. Sušící kouzla jsou nedostatečná a vlezlý dojem vlhkého oblečení protivný. Ačkoli s Kingsleym to prošlo lépe, než jsem čekal, a Potter ani nezačal protestovat, dá se předpokládat, že oba se mi ještě pokusí říct své. Naprostá zbytečnost těch budoucích prázdných řečí mě už teď ubíjí. Ne, skutečně nemám náladu na jednoho hysterického lodníka. Ten nakonec spolupracuje spíše ze strachu než z pocitu povinnosti; pro mě je podstatné, že ho nemusím honit po lodi.  Přes veškeré antipatie si dám záležet a díry v jeho paměti mají uhlazené okraje a chybějící čas je vyplněný obrazy cesty po klidném moři. Potom ho nechám spát. Bude lepší, když nás neuvidí odcházet.
Zatímco balím svých pár maličkostí, dovolím si pocit lehkého uspokojení. Můj plán vyšel, přesně, jak měl. Bylo by skutečně nesmírně trapné, kdybych zhatil příležitost k obřadu zbytečně. Ale povedlo se. Vanja má svůj hlas zpátky a já mám pocit, že jsem se zbavil těžkého břemene, těžšího, než jsem si prve uvědomoval. Odpovědnost za ni je... potřesu hlavou v nemožnosti najít správné slovo. Nepominutelná.
Bez stopy lítosti se rozloučím se svým přechodným nocležištěm. Kingsley s Potterem sedí na palubě a tlumeně spolu hovoří, když přijdu blíž, ztichnou a přivítají mě dvojím odtažitým pohledem. Velmi výmluvné. V anketě o nejpopulárnějšího spolucestující na zábavní plavbě bych jistě získal plný počet hlasů. "Za deset minut můžeme jít." Nečekám na odpověď. Sejdu do podpalubí a zaklepu na dveře slečny Grishamové. Otevře mi jakási usoužená postava zabalená do deky, vtělení výčitky, pobledlá tvář.
"Slečno, sbalte si věci. Za chvíli odcházíme." Přikývne, otočí se a nechá deku upadnout na lůžko. Po prvotním leknutí mi dochází, že už je naštěstí oblečená.
"Ztratila jste řeč?" zeptám se stroze. "Opět? Najít dalšího nemrtvého by mohl být problém."
"Ne pane. Hned budu hotová," oznámí pohřebním hlasem prkenné podlaze. Zřejmě jsem ji vytržením z její výjimečnosti hluboce zasáhl.
"Sejdeme se na palubě."
Naposledy se rozhlédnu po lodi, rychlým kouzlem si ověřím, že se kormidelník za pár chvil probudí, a pokývnu slečně Grishamové, ať ke mně přistoupí - Kingsley vezme Pottera, protože ani jeden ze studentů by se v takových podmínkách přemisťovat nemohl, i kdyby už měli po zkouškách.
"Stejné místo před univerzitou, kam nás doneslo přenašedlo?" navrhnu. Kingsley se zamyslí a přikývne.

(Vanja Grishamová)

Snape si mě k sobě přitáhne a přemístíme se. Možná to tak může vypadat, ale do konejšivého objetí má poloha při asistovaném přemisťování skutečně daleko. Žaludek se mi znovu nebezpečně zahoupe a já se Snapeovi vytrhnu z držení, protože ani přes použitou metodu mu nemohu upřít zásluhu na navrácení mého hlasu a nehodlám mu odplatit pozvracenýma botama.
"Musíme pro nové přenašedlo," kývne Pastorek na Snapea a oba muži se vydají do budovy univerzity. S vděčností klesnu do trávy a nechám se hřát slunečními paprsky.
"Jsi v pořádku?" zeptá se mě Harry po chvíli. Uvědomím si, že pořád stojí tam, kam se s Pastorkem přemístil, a dívá se na mě.
"Chtěla bych obejmout," odpovím mu po krátkém zaváhání. Chodili jsme spolu, tak se to přece nepočítá. Navíc jsem dobře viděla, jak si mě na lodi prohlížel, a doteď je v jeho hlase slyšet určitá starostlivost. Pořád mu na mě záleží, a proto můžu žádat o objetí.
"Vanjo," chce začít něco namítat. Nechci to poslouchat.
"Jenom obejmout. Před chvílí se na mě vrhnul Ty-víš-kdo. Já... bojím se."
Se zavřenýma očima můžu jen slyšet, jak si kleká do trávy ke mně a obejme mě tak, abych se o něj mohla opírat.
"Voníš jako moře," zašeptám docela potichu a potom už jen vychutnávám okamžik.
Trvá to dlouho, než se Harry znovu pohne. "Už jdou, musíme se obléct. V Bradavicích bude zima."
Neochotně si zvětším své zavazadlo a nasoukám se do hábitu, přes který si ještě přehodím zateplený plášť. Snape i Pastorek se tváří ještě o stupeň rozladěněji, když se vrací spolu s madame Cela.
"Šťastnou cestu," popřeje nám zástupkyně, než se každý dotkneme argentinského pesa, které nás přemístí pryč.
V Anglii muselo celou dobu sněžit, neboť se všichni zaboříme hluboko do sněhu. Hrad se dá v husté mlze jen tušit a slunce je bezpečně ukryto za ocelově šedou oblohou.
"Severusi," ozve se někdo jen kousek od nás. Otočíme se jako jeden muž, hůlky v pohotovosti, a než se naděju, Pastorek nejprve Harryho a pak i mě strčí za bradavické ochrany, zatímco Snape před sebou zakouzlí ochranný štít. Zatímco se snažím vyhrabat ze závěje, ve které jsem přistála, Harry už zase míří hůlkou na mně neznámou postavu - drobnou, útlou ženu skrytou v plášti s kapucí, ze které vyčuhují světlé prameny vlasů. Alespoň není tak bláhový, aby znovu vylezl z bezpečí, které nám Bradavice skýtají.
"Jak ses měla v Azkabanu, Narciso?" zeptá se Pastorek zle.
"Severusi, musím s tebou mluvit," padne žena na kolena. "Prosím. Kvůli Dracovi..."
"To není má věc," odpoví Snape dutým hlasem a se stále vztyčeným štítem couvne za bradavické ochrany. "Dohodni si schůzku s ředitelem. Jdeme."
Kvůli Dracovi? Naposledy se podívám po ženě, která stále klečí. Narcisa Malfoyová... Co je vlastně s Dracem? Předpokládala jsem, že zahynul v bitvě, protože po ní o něm vůbec nebylo slyšet. Stačí mi jediný pohled do Snapeovy tváře, abych pochopila, že jeho se ptát nemůžu. Tak jen kráčím po Harryho boku po pěšince, kterou nám Pastorek vepředu hůlkou umetá, a nesmírně se těším do tepla havraspárské společenské místnosti.

(Severus Snape)

"Severusi, prosím!" křičí za mnou Narcisa, "nemůžete mi ho odpírat, je to můj syn!" A já se v duchu proklínám za nevhodně zvolená slova. Není to má věc? Samozřejmě, že je to má věc. Je to student mé koleje, jeho léčení mám z nezbytnosti prakticky ve vlastní režii. Zaváhám a zpomalím. Kingsley, jako by mi četl myšlenky, se na okamžik v čele našeho malého zástupu otočí a řekne nazlobeně: "Měla ohromné štěstí, že většina svědků proti ní je mrtvá. Kdyby neměla tak dobrého právníka, nikdy z Azkabanu nevyjde."
To mi stačí - k dotvrzení vlastních pochyb, protože ve skutečnosti s ní mluvit nechci. Nevím, co bych jí řekl, vždyť ani netuším, v jakém stavu Draca najdu. Narcisa je pod svou bledolící slupkou labilní a má sklony k velkým gestům, ostatně, je Blacková. Neplýtvá jimi, ale o to efektnější bývají. Je stejně pravděpodobné, že bude chtít Draca zabít, jako že se zhroutí zoufalstvím nad jeho stavem. Skoro určitě to nebude nic mezi tím. Nemám sklony potíže odsouvat na později, ale u problému jménem Narcisa to prospěje všem.
"Myslel jsem, že je Malfoy mrtvý," řekne Potter a zapadne do sněhu, když nechtě vybočí z řady.
"Pokud nejste schopen zároveň chodit a mluvit," začnu, ale vítr mi vezme druhou půlku věty z úst.
"Už jdu," zašklebí se Potter a znovu zapadne. Zaslechnu Vanju se zasmát, nebo možná jenom něco prohodila, těžko říct, počasí se rychle zhoršuje a pokud si nestojíme tváří v tvář, nemáme šanci se domluvit. Dorazili jsme v poslední chvíli, abychom se do hradu dostali civilizovaným způsobem, vánice brzy zažene každého pod nejbližší střechu. Do Velké síně dorazíme podobní čtyřem velkým sněhulákům, důkladně profouknutí větrem, dvojnásob prochladlí kvůli kontrastu teplého počasí Viedmy.
"Výjimečně se těším na ten Brumbálův přeslazený čaj," oklepává se Kingsley razantně a mává kolem sebe hůlkou. Z oblečení mu stoupá pára a louže pod jeho nohama se zvětšuje. Podvědomě čekám na Filchovo láteření, ale musí být někde na druhém konci hradu, že ho sem ani jeho pověstný radar na nepořádek nepřivedl.
"No jo," zatváří se Harry a po mudlovsku si vyklepává sníh z pláště vlastníma rukama, "asi bychom měli podat něco jako hlášení? Co mu mám povídat?" Rozpačitě mžikne očima po slečně Grishamové.
"Pan ředitel momentálně," pohlédnu na velké hodiny, "supluje mou hodinu lektvarů s mrzimorskými třeťáky.  Pane Pottere, běžte se převléknout a připojte se ke své třídě po zbytek vyučování. Pokud vás pan ředitel bude chtít vyslechnout, zavolá si vás. Slečno Grishamová, vy byste měla zajít na ošetřovnu. Kingsley..." Hledí na mě s hlavou nepatrně nakloněnou na stranu, s přehnaným zájmem. Je to podobné jako dřív, jeho způsob, jakým si mě s oblibou dobírá. Přesto není důvěra dosud obnovená, věci nejsou stejné. Obešel jsem ho způsobem, jaký mi bude zapomínat hodně dlouho. Nedořeknu.
"Já si zatím půjdu ze skřítků vymámit něco k obědu," oznámí zlehka.
"Já... se zajdu napřed převléknout," řekne tiše Grishamová a když na ni pozorně pohlédnu – skutečně bych nerad, aby její problém s řečí pokračoval – dodá trochu hlasitěji: "Nashledanou," pokývne Pastorkovi a s Potterem, se kterým mají prvních pár schodišť společnou cestu, si jdou po svém.
Pokývnu Kingsleymu a když už se otáčím k odchodu, zastavíme mě jeho: "Severusi."
Takže je to tady. Využil skutečně první příležitosti. Neochotně, s tváří staženou do nicneříkajícího výrazu, se k němu obrátím.
"Snape, už máme něco za sebou. Ocenil bych příště více důvěry," jde rovnou k věci.
"Skutečně chceš teď a tady řešit tyto hlubokomyslné otázky?" zeptám se a pokynu ke zbytkům sněhu pod našima nohama. Plášti nám pohybuje slabý průvan a sychravo je tu jako v podzemní kobce. Velmi nevhodné místo na cokoli.
"Vůbec ne, teď ani později," opáčí. "To bylo všechno, co jsem ti chtěl říct. Jen myslím, vážně, tohle by tě mělo stát láhev hodně slušné whisky."
Ve tváři mi bolestně zacuká. "Je jí pro tebe škoda. Nevyznáš se v ní!"
"Ale ty jo," zašklebí se Kingsley maniakálně. "Takže budeš trpět, až si do ní budu zapichovat slunečníčky s třešničkami, a to bude moje satisfakce."
Okamžik na něj hledím, poněkud přemožen tím bezvýhradně přátelským gestem a možná trochu znechucen okázalou nebelvírskou bezelstností. Ale přesto, Kingsley je bystrozor, a dobrý. Ví dobře, jak působí, a působí tak, protože chce. Ví, že to vím, a ví, že vím, že to ví... v tomhle stěží mohu hledat postranní úmysly. Chová se jako přítel a neváhá mi dát najevo, že jsem hlupák, který něco takového nerozpozná, ani když mu to sedí před špičkou nosu.
"Třešničky?" ujistím se pochmurně.
"A slunečníčky."
S povzdechem vykročím k ošetřovně. "Ta bouřka venku se protáhne," prohodím k němu ještě. "Jestli dnes zůstaneš v Bradavicích, stav se pro ni." Možná bych se s ním mohl oženit. Beztak tráví v mém bytě času víc než já sám.

Předchozí      ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu