Kráska a Smrtijed III. - Rozhořčení

20. únor 2012 | 06.00 |

Kapitola sedmdesátá osmá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Vanja Grishamová)

Vůbec jsem nepočítala s tím, že budou po mém návratu ve škole všichni spolužáci. Po hlubokomyslné, anebo prostě jen zlomyslné otázce "co je hlasem člověka pravým", položenou klepadlem, vejdu do společenské místnosti, ve které se ode mě začnou okamžitě šířit kruhy ticha.
"Ahoj," usměju se přátelsky a zatoužím po klidném Mrzimoru s Petrou a ostatními přesvánočními spolužáky.
"Mluvíš," kývne mi Peggy chladně.
Ne, krákám. "No jo," kývnu ve stále stejně srdečném tónu a trochu křečovitě si podržím předchozí úsměv.
Rozhovor se zachvěje v hluboké agónii a odumře.
"Musím na ošetřovnu, povíme si to všechno pak," prchnu nakonec zbaběle do ložnice pro suché oblečení a zpáteční cestu vezmu ještě rychleji. Že tam nejsem, se netvářím sama. Co se to tu stalo? Tolik je popudila ta oficiální historka?
Napadne mě, že v mém žebříčku preferovaných bytostí stojí na nejvyšším místě Havran, a cestu na ošetřovnu strávím v úvahách, jestli se nezačínám maličko asocializovat. Ach jo. Měla bych si najít lepší životní vzor, než je Severus Snape.
Po chodbách se trousí jen málo lidí, většina je na vyučování nebo zavřená ve svých kolejích. Z pohledu z okna by depresi propadli i ti nejfanatičtější vyznavači zimního období.
Dveře na ošetřovnu jsou pootevřené, neklamná známka, že je lékouzelnice uvnitř, a tak do nich strčím. Místnost je na první pohled prázdná, ale než stihnu nahlas zaklepat, zastaví mě hlasy, ozývající se z kanceláře madame Pomfreyové.
"Je to skvělý pokrok, Severusi, další lektvar potřebovat nebude. Chceš ho zkusit probudit? Teď už by to měl zvládnout."
Draco! Jindy bych možná takovou asociaci neměla, ale to vzrušení v hlase a nedávný incident mě nenechává na pochybách.
"Ano, zkusím to. Jak jsou na tom vnitřní orgány?"
Sice se mi nelíbí starostlivost ve Snapeově hlase - já jsem tady přece neteř! a navíc jsem se ho nepokusila zabít! -, ale možná je to spíše vědecký zájem. Určitě.
"Sotva zmizely ty žábry, mohla jsem mu pomoct s játry... v mezích možností velmi dobře."
Che, dobře mu tak. Žábry? Škoda, že se o tom neví ve škole. Neměla bych napomoci rozšíření drbů...? Možná bych se na něj mohla nejprve dojít podívat.
"Přijdu po vyučování, ať na něj mám dost času. Musíme zjistit, jestli už bude reagovat na lektvar proti bolesti."
Zaklepu jen moment předtím, než se rozletí dveře a z kanceláře vyjde Snape. "Tady jste," zamračí se. "Sedněte si, madame Pomfreyová se vám bude hned věnovat."
"Co je s Dracem Malfoyem, pane profesore?"
sednu si na jednu z židlí a snažím se tvářit, že jsem nic neslyšela a že jen znovu navazuji na incident po přemístění.


"To není vaše starost," odsekne.
"Proč? Je to spolužák," namítnu mírně.
"Slečno Grishamová, stejně jako nepodávám informace vašim spolužákům o vašich soukromých záležitostech, nebudu vám podávat informace o jejich."
Upřímně mě spíš překvapuje, že se se mnou ještě baví. "Škoda. Nashledanou, pane," kývnu zdvořile.
Snape se ode dveří ještě otočí. "Uvítal bych, kdybyste se o Dracově přítomnosti zde nezmiňovala." Není to žádost, je to oznámení. Rozhodně o tom budu uvažovat, pokud se mi to nebude hodit jinak. Přece jen s Dracem nemáme ty nejlepší vztahy, tak proč mu uzdravování zjednodušovat? Žábry by mu slušely.
Konečně přijde i Pomfreyová a nastane nekonečný proces vyšetřování mých hlasivek, při čemž ze sebe vyluzuji i hlásky, o kterých jsem dosud netušila, že existují.
"Zdá se, že jste v pořádku," ukončí to nakonec lékouzelnice a já se poněkud omámeně zvednu. "Zkuste si alespoň jednou denně přeříkat všechno, co jste říkala tady, ať se trochu procvičíte. Ještě dost mumláte..." No výborně, tohle mi chybělo ke štěstí. "A dnešek byste měla strávit v posteli, příliš jste venku prochladla." No dobře, TOHLE mi chybělo ke štěstí.
Klepadlo ve věži se tentokrát svoji zlomyslnost vůbec nepokouší maskovat. "Které hlásky jsou třeba k procvičování hlasivek?" Merline, copak má v sobě Brumbálovy geny, že o všem hned musí vědět? Nenávidím tohle klepadlo! Proč taky nemůžeme mít obraz nebo tajné dveře? Nenávidím Havraspár!
Sotva se mi povede odříkat - asi na pátý pokus - všechny prapodivné zvuky k spokojenosti kamenného havrana, ocitnu se tváří v tvář uvítací delegaci. "Měly bychom si promluvit."  Dobře, ještě jednou - nenávidím Havraspár a nechci v něm být! Proč prostě nemůžu chodit do Mrzimoru?!
"Béžový," zavrčím nenaloženě.
"Co?" zeptá se Peggy po nejisté výměně pohledů.
"Neptaly jste se na barvu Potterových trenýrek?" Odpoví mi vytřeštěné pohledy. "Musím být dneska v posteli. Mám v kufru nějakou čokoládu, pojďte," mávnu odevzdaně rukou. Holky si znovu vymění nejisté pohledy. "Co zas? Nebojte se, moje prokletí je absolutně nenakažlivé. A špatně se mi artikuluje, protože jsem málem přišla o hlas, takže jestli nechcete jít, půjdu spát."
Jedno se mým spolužačkám musí přiznat - občas jsou ke mně a mojí náladovovsti úžasně tolerantní. Nebo si ještě vybavují, že si kupuji kvalitní čokoládu.

(Severus Snape)

Naštvaný Brumbál je nevídaným úkazem a je poučné ho sledovat. Vlastně tu před ním stojím jako provinilý student, jen tak tak potlačím touhu zírat na špičky vlastních bot. Brumbálova zlost rozechvívá molekuly vzduchu vlnami magie - chvíle jako tato připomínají, jak silný je to kouzelník - a hlas je ostřejší a důraznější, zřídka kdy slyšený. Přechází sem a tam a jen čekám, kdy do něčeho udeří pěstí. Možná bych mu mohl říci, jak očišťující je pořádně si praštit dveřmi.
"Na co jsi myslel, Severusi?" rozčiluje se nevědomky Kingsleyho slovy. Ten ale byl nakonec na mé straně... "Snad se dal nalézt i jiný způsob, jak navrátit hlas slečně Grishamové! Než promarnit tak jedinečnou příležitost. Tolik je toho v sázce!"
Chvíli uvažuji, jestli je vůbec očekávána odpověď, Brumbál se ale zastaví a zlostně na mě zírá. "Na jiný způsob jsem nepřišel. Ve skutečnosti není tak snadné někoho skutečně věrohodně vyděsit..."
Nezdá se, že by skutečně záleželo na tom, co řeknu. "Nepřišel!" začne zase přecházet po místnosti. "Jsme pod hrozbou útoku zbylých smrtijedů a jeden z mála bojeschopných profesorů na hradě nemůže být vystaven svitu měsíce. Kingsley kandiduje na ministra a stále má v sobě stín Voldemorta. Harry má být vzorem pro celou Británii a přitom je prokletý!"
"Jak Pastorek, tak Potter byli s mým postupem srozuměni."
"Severusi, znám tě dost dlouho na to, abych i bez Kingsleyho hlášení vytušil, že jsi to celé provedl za jejich zády. Zavřel jsem oči nad tvou zarputilostí ohledně Draca Malfoye, ale nyní se tvé samaritánské snahy stávají hrozbou!"

"Draco Malfoy by byl dávno mrtev, kdybychom ho nechali převézt!" nechám se strhnout ke zvýšenému hlasu. "Víš dobře, Albusi, že by se u Munga ani neohřál, než by ho odvezli do Azkabanu! V té jejich parodii na ošetřovnu by vůbec neměl šanci. Co se slečny Grishamové týká - jak už jsem řekl, nepřišel jsem na nic jiného. Madame Pomfreyová také ne. Záležitost nesnesla dalšího odkladu. Neměl bys mi vyčítat, že se starám o studenty, když jsme ve škole a já jsem profesor!"
"Cena byla příliš vysoká!"
Brumbál se nadechne a zvolna usedne do svého křesla. "Dobrá tedy," řekne mnohem obvyklejším hlasem. "Další zatmění je zhruba za dva týdny. Máš ho opět v úmyslu sabotovat?"
"Nemám proč,"
odvětím chladně.
"Byly ve Viedmě nějaké potíže?"
"Před cestou zpátky se pokoušeli nám podstrčit veritasérum, velmi neobratným způsobem. Odhadli náš zájem o zatmění a obávali se, že jsme ho chtěli využít k rituálu černé magie. Bylo to trapné nedorozumění, ale řekl bych, že byli upřímní. Pokud skutečně chcete navázat kontakt s další školou..."
Zaváhám. "Nemuselo by to být nepřínosné."
Zamyšleně přikývne. "Uvidíme, možná pro začátek pár zdvořilých sov." Na okamžik se odmlčí, sundá brýle a promne si oči. "Mám za tebe převzít zbytek dnešních hodin?"
To vstřícné gesto mě skoro překvapí, zřejmě nejsem v až tak velké nemilosti. "Děkuji, Albusi, nebude třeba." Přesto za sebou při odchodu dveře zavřu velmi zlehka.

(Harry Potter)

Když vejdu do společenské místnosti, hladina hluku na chvíli poklesne, ale vesměs o mě nikdo žádný větší zájmen nejeví.
"Harry! Jsem ráda, že už jsi zpátky! Tak co, povedlo se?" mává na mě Hermiona a pobízí mě, abych se k nim připojil. S Ronem a Ginny sedí na pohovce a na stolku před nimi se kupí knihy.
"Co se mělo povést?" zeptá se Ginny podezřívavě. "Myslela jsem, že jsi byl na té konferenci."
"Navázat spolupráci mezi školami," odbude ji Hermiona. "Ginny, nemohla bys někde najít to svoje pojednání o zvětšovacích lektvarech?"
"Já bych to nikde neřekla, víte," vstane Ginny dotčeně a zmizí v hloučku mladších spolužáků.
Unaveně se svezu na její místo a zavrtím hlavou. "Snape."
To úplně stačí, aby Ron zlostně sevřel pěsti. Zato Hermioně tohle nestačí: "Uklidněte se oba dva, přece víte, že Snape je na naší straně. A vůbec, Harry, nejlepší bude, když to trochu rozvedeš."
Podívám se z okna na zuřící živly a mimoděk se otřesu zimou. Oheň v krbu vyšlehne o něco výš. "Zatmění funguje, jestli jsem to dobře pochopil. Voldemort," ztlumím mimoděk hlas, ačkoliv sedíme dost stranou od ostatních, "se skutečně objevil. Jenže Snape ho místo obřadu hodil na Vanju."
Ronovy oči pomalu nabírají velikost kopacího míče.
"Ale... Proč to udělal?" I Hermionin hlas zní trochu nejistě.
"Šok. Vanja zase mluví."
Ron bezmocně otevře pusu, ale když ho nenapadne, co říct, zase sklapne. Hermiona se zpátky nedrží. "Upřednostnil ji před vámi všemi? Pastorek kandiduje na ministra, a přitom má v sobě kus Voldemorta! A ty jsi symbol kouzelnického světa! A on učí ve škole plné dětí! Nemůže si přece myslet, že je cokoliv důležitější, než vás odeklít!"
"Zapomněla jsi na Vanju,"
poukážu. Hermiona mlčí. "Říkal, že je to otázkou priorit. Vanja už by nikdy nemluvila, kdyby se to nepovedlo."
"Kámo, ty už jsi zase v tom, co?"
plácne mě Ron do ramene. Hermiona se mračí o dost víc.
"Lidi, co to tady máte za počasí? Tam bylo na tričko. Myslím dokonce, že jsem se na té lodi trochu opálil," řeknu místo odpovědi. "Hej, Rone, hrál jsi už někdy kouzelnické pólo? Ve Viedmě to hrají místo famfrpálu..."
Rozhovor se konečně začne rozvíjet slibným směrem a Hermiona se uraženě zvedne, aby našla Ginny kvůli tomu pojednání.

(Severus Snape)

Sotva vyjdu z ředitelny, uvidím Rolandu. Kráčí chodbou svým tolik charakteristickým způsobem – dlouhými energickými kroky a vzpřímená, a jako Albus rozechvívá vzduch magií, ona kolem sebe rozhazuje čirou vitalitu, její oči září temným zlatavým světlem.
V ruce drží koště a je zabalená v tolika vrstvách oblečení, až mě to přinutí se ohlédnout po nejbližším okně. Ne, během mého hovoru s Brumbálem sněhová bouře nijak nepolevila, stále nové poryvy se pokouší rozechvět kamenné zdi.
"Snad se nechystáte ven?" zeptám se nevěřícně. Možná, pod dojmem poslední půlhodiny, trochu ostřeji, než by bylo na místě.
"Vy už jste se vrátili!" zvolá překvapeně. Zapátrá očima v mé tváři a trochu se zamračí. "Nešlo to dobře? Stalo se něco?"
"Všichni jsou v pořádku. Cokoli o tom – později," odbudu to mávnutím ruky do nebytí.
"Vypadáš, že potřebuješ vychladnout," odsouhlasí mi bez odporu s veselou jiskrou v oku a významným, byť kratičkým pohledem, střelí k ředitelně.
"Tebe čeká studenější sprcha," konstatuji s jistotou. Pokrčí rameny.
"Sedmáci si chtějí vyzkoušet, jestli se udrží na koštěti i v takových podmínkách. Co by ne? Stabilizační kouzla ovládají. A jsou dobří."
"Pochybuji,"
odseknu. "Jejich ega značně převyšují schopnosti."
"Tak drž palce," vykročí znovu. Když prochází kolem, krátce mi přitiskne ruku na rameno. "Jsem ráda, že jsi zpátky." Na okamžik přikryju její ruku vlastní dlaní. Původně jsem ji chtěl odstrčit, ale vlastně nebyl důvod... vzniklo z toho podivně důvěrné, jemné gesto. Tváří jí probleskne drobný překvapený úsměv. Kingsley měl pravdu, naprosto nejsem schopen přijímat něčí projevy přátelství. Řekl to vůbec, nebo si to jenom tak hlasitě myslel?
Jako smrtijed jsem měl život mnohem jednodušší.
Rolandu potkám znovu o půl hodiny později na ošetřovně. Ukládá zrovna spolu s Poppy jednoho ze svých sedmáků do postele – vlastně z mých sedmáků, jak vzápětí zjistím – a kupodivu už vůbec není ráda, že mě vidí.
Přesně jak jsem očekával, pozdvihnu obočí.
Pouhá náhoda! zamračí se.
Náhoda je, že tu nejsou všichni, ušklíbnu se sotva znatelně.
Jen maličkost, nic mu není, protočí panenky.
Ale já budu muset vařit další kostirost, že?
Výměnu pohledů ukončí fakt, že vejdu do dalších dveří. Přestanu se tvářit trpitelsky a odsunu zbytečné myšlenky stranou. Navyklým způsobem pročistím mysl, odfiltruji řeči z ošetřovny a k Dracovi vstupuji již zcela soustředěn na náš společný úkol. Návrat do života.
Vypadá opravdu lépe, i když říci to o někom v jeho stavu je dosti tristní. Je vychrtlý, pleť nezdravě sinale bledou, tělo i tvář pokryté jizvami. Spálené vlasy mu léčitelka odstranila a vypadá jako oškubané kuře. Polámané nehty, ještě před pár dny nateklé parodie drápů, zatíná do přikrývek. Jeho spánek není klidný, chvílemi se chvěje, občas zacukají končetiny. Tělo však není náš hlavní problém. Bolest, s jakou se musel vyrovnat, by dokázala zlomit i silnějšího ducha.
Usadím se vedle něj, zlehka mu přiložím prsty na čelo, abych si usnadnil přístup, a má mysl vklouzne do té jeho, jemně, velice zvolna, hlavně nevyděsit, nevyvolat odpor.
Uvnitř je... zhasnuto. Draco se pokusil vytěsnit naprosto vše, procházím spoustou černých závojů, vlní se jako živé ve snaze obejmout svou kořist a šeptají... nevidět, necítit, nevzpomínat, nebýt...
Bude to dlouhé hledání, bludiště střípků osobnosti a vzpomínek, dotýkám se jich a shazuji černé závěsy, zašlapávám je do země.
Draco... Draco... Draco, přijď za mnou!
Pomalu, bez tolik ošidného spěchu, probouzím jeho vědomí, rozžínám světlo v temných koutech, krok za krokem ho postrkuji k probuzení. Je roztřesený, nejistý, odmítá mě následovat a děsí se toho, že by se vzepřel. Tělo je dosud plné nezhojených ran a vědomí v něm šílí hrůzou z jakékoli stopy bolesti. Šššš, Draco, ššššš... bude to dobré, všechno bude dobré, jsem s tebou, u tebe, půjdeme spolu. Brání se opustit nebytí, zoufale odmítá otevřít oči – obrazně, doslova. Schoulený do klubíčka v nejhlubším zákoutí své mysli uhýbá před každým dotykem. Více vystrašené zlomené zvíře než člověk.
Jen stěží se bráním pochybám... že to bylo celé zbytečné; že přeci jenom zešílel. Že jsem přecenil své síly, že jsem měl být ochotný riskovat a zavolat skutečného léčitele...
Náhle se vymrští ruce a prsty se zatnou do mého hábitu. Zběsilé šedé oči, tak velké a divoce vytřeštěné v bílém obličeji. Je těžké udržovat spojení nitrozpytem a přitom reagovat na to, co se děje se skutečnými těly, ale on nevnímá, ne opravdu. Jen všemi prostředky hledá oporu, stopu jistoty... kéž by tu teď mohl být kdokoli jiný než já, někdo, kdo umí poskytnout útěchu, kdo pracně nehledá slova a neuvažuje nad každým vhodným dotykem.
"Otče?" zachraptí stín hlasu, který jsem znal. Možná je ke všemu barvoslepý.
"To jsem já, Severus," odvětím tiše.
"Severus," opakuje nechápající ozvěna.
"Jsem u tebe, Draco," říkám nízko položeným, uklidňujícím hlasem. I tak se roztřese.
"Severusi, udělej něco, prosím, ať je to pryč, ať to nebolí," sípe monotónně, ječí v myšlenkách, sotva dokáže promluvit vlastními ústy.
"Draco, dám ti lektvar, který ti uleví." Falešná jistota, kéž bych věděl, jestli mu tím jenom víc neublížím. Je jediný způsob, jak to zjistit. Trocha lektvaru na uklidnění, jen malá lžička. Dokáže sám polknout, i to je pokrok. V bezdeché chvíli plné obav čekám, co to s ním udělá... a nestane se nic. Přidám další, postupně, dokud nedostane plnou dávku. A vzápětí léčivý, konečně, konečně na něm můžeme pořádně pracovat. Masti na rozbrázděnou kůži, dokrvovací lektvar, zpevnit roztříštěné kosti v nohou... bezvědomí, do kterého se za okamžik ponoří, bude už jenom blažené.
"Draco, chceš, abych přivedl matku?"
"Ne!" vykřikne slabě a oči se v úleku široce rozevřou. "Prosím, ne, NE!"
"Dobrá, Draco, neboj se, nebude taky, nepřijde," ujišťuji ho tak dlouho, dokud lektvary nepřevezmou definitivní vládu a on nezvadne, tvář modře lesklou z rokytníčku.
Je mi líto, Narciso, asi se zapomenu řediteli zmínit, že jsi stála o audienci.
Dokonale vyčerpaný vstanu ze židle, byla i před tím tak tvrdá a nepohodlná? Má rozlámaná záda k tomu říkají své. Za okny se zatím setmělo.
"Jak to šlo?" ptá se Poppy a s lítostí hledí na zraněného chlapce.
"Má pomačkanou duši," řeknu, "ale způsobem, se kterým si už dokážeme poradit. Dohlédni na něj, jestli nenastane nějaká dodatečná reakce."
Ani mi nevynadá, že jí říkám samozřejmé věci. Jenom přikývne, poklepe mi na paži a rozhodí kolem Draca síť sledovacích kouzel.
Promeškal jsem večeři, ale necítím hlad, jenom únavu a touhu po vlastním křesle a skleničce whisky před spaním. Sotva však vejdu do svého bytu, z pohovky před krbem zazní veselý hlahol návštěvníků. Skutečně budu muset přenastavit kouzla kolem dveří. Neměla by tak ochotně vpouštět každého, koho jsem letmo pozval! Ti dva upíři mi zase vysají všechny dobré zásoby.

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed III. - Rozhořčení lilalila 23. 02. 2012 - 00:03
RE: Kráska a Smrtijed III. - Rozhořčení kvik 25. 02. 2012 - 13:19
RE: Kráska a Smrtijed III. - Rozhořčení alcazar 04. 04. 2012 - 09:41
RE: Kráska a Smrtijed III. - Rozhořčení nerla 07. 04. 2012 - 22:19
RE: Kráska a Smrtijed III. - Rozhořčení evi 11. 04. 2012 - 15:16
RE: Kráska a Smrtijed III. - Rozhořčení kvik 11. 04. 2012 - 15:39
RE: Kráska a Smrtijed III. - Rozhořčení amabell®pise.cz 25. 10. 2013 - 05:08