Kráska a Smrtijed III. - Taky škola

30. leden 2012 | 06.00 |

Kapitola sedmdesátá pátá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Severus Snape)

Začínám čím dál naléhavěji zjišťovat, že péče o Draca a blížící se přesun do Argentiny jsou vzájemně takřka neslučitelné. Trávím na ošetřovně neúměrně mnoho času, zcela netypicky všude chodím pozdě, přípravy váznou a pět minut na to, abych si sbalil, hledám celý den. Počátek jeho léčby se však již nedal odkládat a ani ta nejsilnější magie nepohne Sluncem a Měsícem. Z ošetřovny se hnout prakticky nemohu. Draco je blízko vědomí a chci zachytit okamžik, kdy se probere, abych s ním mohl nitrozpytem navázat spojení.
"Severusi, to nebude fungovat."
"Musí."

Poppy přestává věřit, že je v Dracovi něco k zachraňování. Já ale nemohu než pokračovat. Kdo jiný by měl udělat i to poslední, aby dal šanci naději? Jeho otec je mrtvý, matka v Azkabanu. Nejspíš bych tu musel být, i kdyby to byl ten nejposlednější Nebelvír.
Když se to konečně, konečně povede, když po nespočetném množství pokusů ucítím jeho rozechvělé vědomí odpovídat mému, takřka vydechnu úlevou. Jeho mysl je rozjitřená a zoufalá, není v ní mnoho souvislých myšlenek. Odstrkuje mě pryč. To je v pořádku, jsem cizí element, je to dobré znamení toho, že lektvar pracuje správně. Zůstávám proto jenom na povrchu myšlenek a stále dokola sugeruji jednoduchými slovy pokoj a klid, zlehka ohledávám možné škody... lehká hypnóza, aby se zatím plně neprobudil a neuvědomil si, co se s ním děje. Žádnou jinou metodu použít nelze, nesmí dostat jiné lektvary a nesnesl by zaříkání.
Zatímco jsem spojený s Dracem, něco mě vyruší. Poppy mi neodbytně třepe ramenem a když konečně začnu vnímat okolí, významně mi ukáže na hodiny. "Už jsi měl být v ředitelně," připomene.
Velmi nevhodné načasování! "Čert vem veškeré upevňování meziuniverzitních svazků," zavrčím a znovu se ponořím do Dracovy mysli. Zbývá už jen málo - když mě vyruší ředitel osobně, mohu s klidnějším svědomím skončit.
"Severusi, je to důležité," řekne omluvně, ale neoblomě. Stejně jako Poppy ani on nevěří, že bych mohl uspět, a tak bere pramálo ohledů.
"Pokud to všechno nemělo být zbytečné, potřebuje si uchovat zdravý rozum," řeknu suše. "Což by při plném vědomí nedokázal. Víc už ale pro tuto chvíli není třeba. Můžeme jít."
Vyrazíme rychlým krokem k ředitelně a připadám si tak trochu jako eskortovaný vězeň. Ta myšlenka mě pobaví - nucen nedobrovolně přijmout čestný doktorát! Zkouším se pro to trochu nadchnout, určitě to bude i k něčemu dobré, možná, nakonec. Maně si vybavuji, že zorganizovat tuto akci možná nedalo řediteli zase tolik práce, protože nabídka z Viedmy již několikrát přistála i na mém stole. Oni opravdu chtějí navázat jakési partnerství mezi školami.  Nevím jak Brumbál, ale já si nehodlávám přidělávat práci ničím, co není nezbytně nutné. I tak stojí dost naléhavých záležitostí ve frontě před mým pracovním stolem.
V ředitelně už všichni čekají nastoupení div ne v pozoru, Potter ve školním společenském hábitu se znakem Nebelvíru, Kingsley vystrojený jak papoušek, což se ale kupodivu dobře snese s jeho temnou pletí, slečna Grishamová v modrých šatech a já -
"Dovol, Severusi," řekne ředitel trochu káravě a zamává nade mnou hůlkou. Pohodlný hábit se rázem stane méně pohodlným. "Snad trochu fialové? Velmi temně fialové?"
"NE!"
Ředitel se uchechtne. "Hotovo. Připraveni?"
Trochu otrávená kývnutí naznačují, že mé zpoždění bylo možná nepatrně delší, než být mělo.
"Zapomněl sis plyšáka?" ucedí Kingsley. Neuznám ho za hodna pohledu.
Seskupíme se kolem přenašedla - s díky kývnu na Rolandu, která tiše stojí stranou a pozoruje nás s nejasným nádechem obav - a všichni naráz natáhneme ruce k porcelánovému hrnečku s prasklým ouškem, který má na sobě napůl setřený nápis: Vítejte v Prasinkách!

(Vanja Grishamová)

Přenašedlo nás přemístí na nádvoří univerzity. Na obloze vesele svítí slunce a je příjemné teplo, přiměřené mým šatům. No proto.
Stromy na nádvoří vypadají docela obyčejně, stejně tak upravený trávník. Bradavická knihovna obsahuje podivuhodně málo svazků, když přijde na mudlovský zeměpis, a ačkoliv jsem město nakonec našla na – velmi umělecky ztvárněné – mapě, po souřadnicích tam nebylo ani vidu, ani slechu. Jen odhadem jsem usoudila, že se Viedma nalézá od rovníku dál než Bradavice... Dobře, čekat tu palmy bylo skutečně bláhové, moc jsem nad tím neuvažovala.
"Hola, buenos días!" ozve se srdečný hlas a když se konečně pořádně rozhlédnu kolem sebe, všimnu si pětičlenné uvítací delegace, která se k nám právě hrne. "Bienvenidos!"
Ještě včas se ohlédnu, abych spatřila, jak se Snape nepatrně ušklíbne a sešle na sebe nějaké kouzlo. Pastorek ho napodobí, a teprve když se s žádostí o odpověď obrátím na Harryho, mávne hůlkou i k nám.
"Doufám, že cesta proběhla bez komplikací! Já jsem ředitel Moreno, toto je zástupkyně Cela, ministerský předseda Clerecía, profesor de Moratín a docent Espronceda." No vážně, tak proč se Snape tvářil tak popuzeně, že nepoznám francouzštinu, když stačí jedno kouzlo? Jen to, že jsme se ho dosud neučili, dává tušit, že bude háček v jeho obtížnosti.
"Je nám ctí, pane řediteli. Děkujeme za přivítání," potřese si Snape s ředitelem rukou a potom už se vítáme všichni, živelně a neorganizovaně.
"Prosím, prosím, pojďte dál, už na vás čekáme."
Budova je postavená z šedého kamene a vypadá spíše jako zámek. Místo bradavické monumentálnosti má eleganci, ze které se tají dech. Tohle je místo, odkud vycházejí slavní lidé.
Vevnitř je univerzita zařízená překvapivě moderně, interiér je převážně z dřeva a chromu. Naši hostitelé nás provedou několika chodbami a ukáží nám naše pokoje. Protože odmítneme čas na vybalení a odpočinek, neboť několik minut dlouhá cesta skutečně nebyla tak vyčerpávající, vezmou nás rovnou do jídelny na banket. Zatímco Snapea si zabere ředitel a vodí ho od skupinky ke skupince, Pastorek zůstane po ministrově boku a začne s ním o něčem zapáleně hovořit. Já zůstanu s Harrym a společně kroužíme sálem, ujídáme ze stolků pokrmy, o kterých jsem leckdy ještě ani neslyšela, a rozhlížím se kolem sebe. Fascinuje mě, že nevyvoláváme žádný rozruch, že ani po Harrym se neotáčí víc lidí, než je běžné v Bradavicích. Vážně byl Voldemort natolik britskou záležitostí?
Ani zdaleka tu nejsou přítomní pouze dospělí. Nad foie gras, ať je to, co je to, se nakonec dáme do řeči s hloučkem, který se nám zdá být věkově nejblíže. Jsou to studenti – a v jedné z důvěrnějších chvilek nám svěří, že mají přislíbené kredity za zdejší účast. To jsme to dopracovali.
Zdejší univerzita se soustředí na studium lektvarů, jak se dalo předpokládat, ale zaujme mě vyprávění o oboru svobodných umění, do kterých spadá i tvorba oživovacích lektvarů na tvorbu pohyblivých obrazů. Jedna z dívek mě vezme do sousední místnosti, která je vyzdobena abstraktním uměním, a já strnu v úžasu. "Magisterské práce, vedené paní Cela," vysvětlí mi. "Rozpohybovat fotografii není obtížné, jen je nutné složit více obrázků z jedné sekvence dohromady a naaplikovat oživující lektvar. Tohle funguje na jiné bázi, protože originál byl v těchto případech jen jeden, aby se nedegradovala jeho hodnota. Tady skutečně záleží na lektvaru a jeho aplikaci – do jisté míry to připomíná malířství."
Ještě chvíli mě tam nechá obdivovat měnící se obrazy, pohyblivé a rozplývavé, než se vrátíme zpátky do sálu. Akorát včas, abych viděla, jak ředitel kyne Snapeovi a zve ho na pódium.

(Severus Snape)

Večer se nakonec nevyvíjí zdaleka tak otravně, jak jsem očekával. Zdejší společenské prostory připomínají Lektvarové středisko v Lionu, je mi to sympatické, byť trochu moc moderní. Poznamenám si v duchu, abych se podíval, zda je nemá na svědomí stejný architekt. Zdejší zdi jsou ovšem vyzdobené velkými fascinujícími plátny, zřejmě výtvory vzniklými na půdě školy. Brumbál by byl nadšen. Kdyby to tu viděl, příští pololetí přibude studentům estetická výchova.
Ředitel se ukáže být dobrým společníkem - když se dodatečně omluvím za zpoždění způsobené dobíhajícím experimentem, vypadá takovým klišé skoro nadšeně. Zpočátku položí jen pár opatrných otázek kolem nedávných potíží s Pánem Zla, jejichž slabé dozvuky sem zalehly v podobě drobnějších nepříjemností, a pak se již plně ponoříme do debaty o lektvarech. Málokdy potkám někoho, kdo by měl tak dokonalé pochopení a rozhled, abych kvůli němu nemusel hovořit v holých větách. Brzy pochopím, že zde oceňují zejména mé dřívější výzkumy ohledně protijedů - Nagini za zády byla skvělá motivace, možná bych mohl studentům občas prospět něčím podobným - a delší chvíli vydržíme porovnávat specifika vlkodlačího lektvaru vzhledem k použitým lokálním surovinám. Zdá se, že potýkají s nepatrně jinými vedlejšími následky, možná by tedy stálo za to zkompilovat oba postupy...
Ředitel sebou náhle trochu provinile škubne. "Zapomněli jsme na proslov! Je nejvyšší čas."
Nevím jak on, ale já naprosto. Nemám nic připraveného. "Co tu vlastně dostávám?" zamračím se trochu. Moreno zařičí smíchy a poplácá mě po zádech. Hrozný zlozvyk.
"Vy badatelé!"
Jsem dovlečen na pódium, na poslední chvíli si připomenu, že nestojím před třídou studentů, ale potenciálně sympatických lidí - výhoda neznámého prostředí - a tudíž netřeba pouštět hrůzu, a pronesu pár "vhodně zvolených vět" na téma úžasnosti zdejší školy, nesmírné cti, jakou jsem byl tímto postižen, dokonalosti lektvarových věd a možné budoucí spolupráce mezi našimi vzdělávacími ústavy. Dokonce ani příliš nepřeháním, společnost stejně zaměřených kolegů je překvapivě osvěžující. Tu a tam, jednou za čas.
Následně pohovoří madame Cela - jsem na vážkách, zda ji nepodezřívat z úmyslného přehánění, ale udrží slavnostní tón a přiměřeně vážný výraz zcela bez chybičky až do konce.
Obdržím diplom.
Obdržím také symbolický klíč od školy.
Obdržím sklenici s přípitkem.
Je mi různě potřásáno rukama, pokusy o objetí utnu hned v počátku. Raut se oživí dalšími lahůdkami a znovu se rozproudí volná zábava. Vidím, že Potter i Grishamová se sotva drží na nohou - jistě, jejich vnitřní hodiny hlásí, že je po půlnoci.
K lektvarům se s ředitelem a jeho zástupkyní vrátíme již jen letmo. Stížnosti na studenty a výčet jejich nejhorších kousků nám vystačí na dlouho.

(Vanja Grishamová)

Mám za to, že létání letadlem s sebou přináší mnohé klady. Jsem si docela jistá, že kdybych si na změnu časového pásma pomalu přivykala, určitě bych nevypadala v deset večer – v jednu v noci bradavického času – jako třídenní mrtvola.
Bavím se ale dobře, poslouchat studenty, které jejich studium skutečně zajímá, je nesmírně osvěžující. Několikrát mě překvapí, jak odlišně dělají absolutní banality a naopak, nakolik identicky postupují při těch nejzbytečnějších titěrnostech. Naopak Harry vypadá, že se nudí, ačkoliv se i nadále pokouší zachovat vážnou vizáž ó tak slavného hrdiny. Když zaslechnu, jak se studenti opodál baví o kouzelnickém pólu, bez váhání k nim Harryho dotáhnu a znovu ve své původní společnosti po očku sleduji, jak Harrymu zazáří oči, když zjistí, že jde o hru na košťatech, o které nikdy dříve neslyšel.
Do svého pokoje se nechám doprovodit dvěma studenty, kteří se ochotně nabídnou. Ačkoliv se ve zdejší univerzitě nehýbe snad jediný schod a žádná z chodeb na délku nepřesahuje půl kilometru, homogennost budovy mě mate.
Pokojík je malý a poněkud holý, kromě postele, stolu a skříně v něm není nic a kuchyňku s koupelnou má společnou se sousedním, ale i přesto padnu do postele s nadšením a neprobudí mě ani Harry, který dostane o něco později ve společných prostorách neočekávanou ledovou sprchu, když mu v ruce zůstane vodovodní kohoutek.
Slunce, svítící do mého pokoje, mě probudí nepříjemně brzy. Pořád jsem ještě malátná a nejradši bych dál spala, ale na oknech nejsou závěsy a spaní v kouzelné tmě je nejlepším prostředkem na přivození nočních můr.
Venku je ještě docela chladno, tak akorát na svetřík. Oproti britské lezavé zimě se spoustou mokrého sněhu je tady tak nádherně... Zvolna se procházím mezi jednotlivými budovami, patřícími – pokud jsem to dobře pochopila – k univerzitě, a nasávám do sebe sluneční paprsky. Když spatřím jednu z dívek z předchozího večera v hloučku, který se ježí malířskými stojany, zamířím k nim a s obdivem sleduji jejich tahy, kterými vykreslují hlavní budovu.
"Mám moc ráda rozpohybované krajinky, Vanjo," obrátí se na mě po chvíli Célia. "Hýbající se listí, náhlý stín, ptáky na střeše. Pojď sem!" Rozpačitě přihlížím, jak sundává svůj obraz ze stojanu a klade na něj mnohem menší plátno. Vrtím hlavou – já neumím kreslit nijak dobře – a Célia se tomu směje. "Nejjednodušší jsou parodie. Nakreslíš kampus plný lidí a do toho někam ptačí hovínko, někam vědro vylévané z okna. Musíš tam zachytit dominantní obraz každé akce, zbytek uděláme lektvarem. Tak honem, za chvíli odjíždíte!"
Rozpačitě se rozhlédnu kolem sebe, ale ostatní si mě valně nevšímají, a tak se pustím do práce. Jednoduché tahy, záměrně dětská kresba...
Kreslím popaměti Velkou síň s hořícími svíčkami, s jednotlivými profesory za stolem v čele, podrobněji se piplám jen s nejvýraznějšími žáky. Trvá mi to dlouho, déle, než by mělo, ale Célia nic neříká, jen spokojeně leží v trávě a dívá se na nebe.
"Tady máš lektvar, nalej si ho sem, a tenhle sem a tenhle sem. Každým obtáhni už namalovaný kus obrazu a potom dokresli to, co má zobrazovat. Tenhle je sytější, tenhle světlejší..." Célia mi popisuje jednotlivé úkony, já pastely rozmazávám podivnými bezbarvými tekutinami a jsem čím dál tím špinavější, ale dobře se přitom bavím.
"Vanjo, pojď!" přeruší mě o další dvě hodiny později Harry a zběsile na mě mává přes půl trávníku. "Za chvíli už musíme jít, tak ať stihneš oběd!"
"Běž, dodělám to," vezme mi Célia lahvičky a kalíšky z ruky. "Pošlu ti to do Bradavic, stejně se musejí tyhle lektvary nechat účinkovat déle." S díky na ni kývnu a krátce ji obejmu, než doženu Harryho, který podle všeho vstal ještě dříve a celé ráno a dopoledne strávil kouzelnickým pólem.
"Tady je to super," září na všechny strany a já nemohu než souhlasit.

(Severus Snape) 

Skutečně jsem se nechal přesvědčit, abych vedl jednu vzorovou lekci s mladšími studenty? V které neblahé chvíli jsem polevil v soudnosti natolik, abych souhlasil s něčím takovým? A to už to málem vypadalo jako dovolená.
Můj hábit se naštěstí již vrátil do původního stavu, takže když kráčím chodbami, vlaje za mnou uspokojivě známým způsobem. Studenti sice neuskakují z cesty tak hbitě jako bradavičtí, ale je znát, že by si rychle zvykli. Cestou potkám Kingsleyho. Už před tím jsem letmo uvažoval, co se s ním stalo, protože v posteli nespal a na snídani se nedostavil. Vrhne na mě tak provinilý pohled, že mě přinutí zavzpomínat, s kým jsem ho večer viděl naposledy. Vysoká mulatka s perlami ve vlasech?
"Není na tebe trochu mladá?" ucedím, když se míjíme. Rozhořčené zafunění mi vylepší náladu po zbytek cesty. Trefím skoro nejkratší trasou, struktura zdejších chodeb je dosti fádní.
Učebna lektvarů je v místnostech napůl zapuštěných pod zemí, širokými nízkými okny těsně pod stropem jasně září slunce. Ode dveří jediným mávnutím hůlky zavřu okenice a brebentění studentů rázem ztichne. Když nechám postupně rozjasnit umělé světlo, které, na rozdíl od slunce, v lektvarech paseku neudělá, již stojím před tabulí a vážně na ně shlížím. Jsem si vědom, že by nebylo vhodné na ně pouštět hrůzu stejně jako na tu bandu tupců ze staré dobré rodné hroudy, starých zvyků se ale člověk těžko zbavuje.
"Mé jméno je Severus Snape," pronesu. "Jsem tu dnes proto, abychom..." se pokusili nevyhodit sklepení do vzduchu vašimi primitivními snahami o předstírání inteligence - "společně uvařili mnoholičný lektvar. Je náročný a všichni by se s ním dnes měli dostat do čtvrté fáze. Kdo..." si stačil přečíst pod lavicí dost rychle - "mi řekne, jaké jsou jeho účinky?"
Zatímco kynu k váhavě zvednutým pažím a opravuji polovičaté odpovědi, sleduji i ředitele Morena s jedním z profesorů. Sedí v zadní lavici, před studenti skrytí zaklínadlem, a zřejmě si vzájemně komentují dění. Zvolený lektvar je překvapil, ostatně proto jsem ho vybral. Zmínili se včera mezi řečí o opatrném výběru probírané látky s ohledem na to, aby ji studenti nemohli zneužít. Osobně soudím, že studenty probíraná látka nadchne mnohem více, když pro ni uvidí praktické využití.
Netrvá dlouho a učebna ožije studenty, kteří si shledávají po skříních patřičné ingredience. Rozdám ty, které se skladují pod zámkem, upravím intenzitu několika ohňů a pak už jen chodím po třídě a dívám se jim pod ruce. Neznám je a tak nevím, na koho zvlášť dohlížet, když však přistihnu jednoho místního génia krájet opárnici tupou stranou nože, hlavní adept na problémy je zřejmý. Jsem však velmi odhodlán dokončit hodinu bez jakéhokoli vybuchlého kotlíku.
"Jediný vlas v této fázi udělá z vašeho lektvaru prudký jed," upozorním dívku, která neustále pohazuje svým přezdobeným účesem a více než vlastní kotlík pozoruje mladíka ve vedlejší lavici. "Kontaminace je předem nezjistitelná. Možná byste si měla sepsat závěť dřív, než ho budete testovat."
"My... my je budeme testovat na sobě?" zapípá zaskočeně.
Pozdvihnu obočí. "Samozřejmě," odvětím s lehkým nádechem údivu. Zajímavé, jak mocně se vzápětí ve třídě vzedme hladina soustředění.
Spokojeně jdu dál. Vidím, že většina lektvarů se přes odpor studentů probojovala do druhé fáze a blíží se ke třetí.
"Speciálně vás..." vy tupohlavci - "upozorňuji na bod sedm. Kdo si není jist, která ruka je levá a která pravá, má teď pravý čas si to rozmyslet..." a případně mu tu pravou pro jistotu zlomím v lokti. "Protože přidávat sedmikrásku budete jen a výlučně levou rukou! Jasné?"
Souhlasné zahučení budiž mi odpovědí.
Skoro vzápětí se ozve hlasitý výbuch, velmi překvapené vyjeknutí, na hlavy se nám snese mokrá sprška nelibě páchnoutí hmoty a děvčata začnou ječet, ačkoli jsem si takřka jist, že se nikomu nic nestalo. Proderu se k viníkovi. "Vaše jméno?" štěknu vztekle.
"Longbottom," zašpitá.
"Cože?!" zařvu a mladík omdlí.
Ředitel si mě šťatně dobírá ještě při obědě, ačkoli díky tomu vyhrál sázku.
Jsou věci, kterým člověk neuteče ani na druhý konec světa.

(Vanja Grishamová)

Oběd je komorní, jedí s námi pouze ředitel a jeho zástupkyně. Číšníci – skutečně lidští – nám naservírují talíře, jejichž hlavní dominantou je obrovský steak. Množství opečených brambor je k němu neúměrně malé, ačkoliv bohatá zeleninová příloha mi to bohatě vynahrazuje. Něco takového je mým snem od doby, co jsem nastoupila do Bradavic, kde mají v kolonce "zelenina" uvedené pouze dýně.
"Přichystali jsme vám školní výletní jachtu," pustí se do hovoru zástupkyně, zatímco se propracovává svým podstatně krvavějším přídělem. "Je poněkud větší, než byste potřebovali, ale kromě kormidelníka nepotřebuje obsluhu. Ostatně vydat se s menším plavidlem na oceán by bylo čiré bláznovství... Je zabezpečena kouzly, a tedy nepotopitelná." Odmlčí se a po chviličce nenuceně prohodí: "Vlastně nám ani profesor Brumbál neřekl, kam se chystáte."
Pastorek nejprve dožvýká, než se jme rozvážně odpovídat. "Je mi to skutečně moc líto, madam, ale jde o státní tajemství. Jde přesně o jeden z případů, kdy by bylo podle Mezinárodní úmluvy kouzelníků z roku 1861 zcela legální použít kouzlo na odstranění paměti..." Na chvíli se odmlčí, než dodá skoro vesele: "A to bychom přece nechtěli. Vlastně věřím, že vás Albus informoval o-"
Je zaražen zdvihnutou paží ředitele školy. "Informoval," potvrdí jen stroze a bez mrknutí oka opětuje zaujatý pohled své zástupkyně. "Vybral jsem vhodného člověka."
Madame Cela zpytavě pohlédne na svého nadřízeného. "Kormidelník," řekne jen.
Ředitel provinile sklopí pohled. "Klaním se vaší dedukci. Kormidelník souhlasil – jeho plat bude skutečně štědrý."
Zbytek jídla proběhne v tichosti.
Po obědě bych se nejraději rozvalila na upravený trávník, místo toho se mi ovšem dostane pocty být asistovaně přemístěna jedním ze zdejších profesorů. Další bod do seznamu "2do ve volném čase": poohlédnout se po kouzelnickém ekvivalentu Kinedrilu pro nesčetné báječné způsoby dopravy, které kouzelníci vymysleli v jistě velmi humorném rozpoložení. Obzvlášť po vydatném obědě.
Přístav je umístěn do delty Río Negra. Naše loď je skutečně velká, ačkoliv vedle sousedního zaoceánského obra vypadá jako drobeček. Náš doprovod se s námi srdečně rozloučí a přemístí se pryč; na loď nás doprovodí Carlos Cortázara, kormidelník. Je to mladý muž spíš drobné postavy, ve světlém oblečení a s určitou dávkou nejistoty v očích.
"Pánové," pokyne nám ke kajutám, abychom si tam uložili své věci, a než se začnu cítit patřičně dotčeně, otevře mi dvorně dveře a s drobnou úklonou se usměje. Pastorek se ohlédne a Harry se zamračí.
Rázem se cítím mnohem lépe.

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed III. - Taky škola evi 04. 02. 2012 - 07:23
RE: Kráska a Smrtijed III. - Taky škola nerla 04. 02. 2012 - 10:56
RE: Kráska a Smrtijed III. - Taky škola amabell®pise.cz 24. 10. 2013 - 21:56