Kráska a Smrtijed III. - Zimní prázdniny

23. leden 2012 | 06.00 |

Kapitola sedmdesátá čtvrtá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

Jsme zpět! Jste rádi? Dva roky, co to je, sotva vydýchat jsme se stačily. :-)

(Rolanda Hoochová)

Za okny se snáší sníh, zářivě bílé, útěšné ticho svádící k zamyšlení. Sedím stočená v křesle zabalená v plédu a přemýšlím nad sebou, nad Severusem, nad celou touhle školou plnou rozjitřených ran. Ve vločkách jsou vepsané odpovědi a já se je právě naučila číst.
Severus, Severus Snape. Rychlé zaklepání na dveře a bez vyzvání vkročí. Je u mě poprvé, jak si uvědomuji, a rychlým pohledem přelétne můj pokoj. Rty se mi mimoděk prohnou do slabého úsměvu - bylo by od něj taktní alespoň předstírat, že mu dalo nějakou práci proniknout mými zaklínadly na dveřích! Ale nejspíš si jich ani nevšiml. Poskládá se do druhého křesla a ochotně podlehne příběhům vloček za mými okny.
Nevím, proč přišel, a neptám se, dosud příliš ponořená do vlastního světa. A on ve svém za zachmuřenou tváří, jako vždy, připravený víc na nepřátelství než důvěru. Ne, přesto nelituji toho, co se mezi námi děje, ač je s ním nesnadný každý krok. Dostala jsem to, co jsem postrádala - víc, než jsem doufala. Něha a zoufalá dychtivost jeho doteků mě probouzely zpátky k životu. Přesvědčovaly mě, že i pro něj je to něco víc než pouhé fyzické vybití, i když i za to bych byla vděčná; a ne, nepřipustila bych tu bláhovost, abych se do něj zamilovala. Oba jsme potřebovali něčí teplo a porozumění. Já si to jen dokázala připustit a zapomněla na to, že on potřebuje čas, víc času, celé moře času, aby zahladil rány dlouhé řady let, které měl za sebou. Dosud rozkolísaný a nejistý, pronásledovaný kletbou, s příliš mnoha úkoly před sebou... vezmu, co dá, dám vše, co si bude ochoten vzít. Ne proto, že mu to dlužím, ani ze soucitu. Jen je to nějak podivně správné, být s ním, pokusit se ulehčit mu alespoň málem... volání, které nelze nevyslyšet. Dostal se mi pod kůži, stalo se mi to něčím víc než pragmatickým spojením dvou zoufalců. Od něj, s vědomím jeho odvahy a schopností, to však snesu ochotně.
"Pozítří odjíždíme," promluví náhle, okamžik si nejsem jistá, jestli se mi to jenom nezdálo, zvlášť když neodtrhne pohled od okna. Přikývnu. Bylo rozhodnuto, že i první zatmění, přesto, že neúplné, stojí za pokus.
"Ano, já vím," řeknu stejně tiše jako on. "Pomáhala jsem Brumbálovi přichystat věci. Už ráno jsem řekla  Grishamové, ať se neváhá obrátit s čímkoli, co by si sama nemohla obstarat nebo objednat." Nedodám, že se na mě dívka dívala trochu zaskočeně a snad i podezřívavě. Nejspíš jsem se o to sama přičinila svým... k čertu, prostě jsem žárlila. Už je to pryč. Najednou mi přišlo snadné se k ní chovat docela obyčejně... je to dítě a já prošla svým stínem na druhou stranu, kde mě nepochybně čekají docela nové chyby k vykonání.


Tentokrát přikývne on.
"Vlastně jsem ti přinesl rozvrh suplovaných hodin," pronese, ale nevyndá ho a navíc mi ho stejně dobře mohl nechat ve sborovně. Proč tedy přišel?
"Večer mám volný," nabídnu, protože vím, že on to neudělá.
"Mám ještě spoustu práce," odmítne okamžitě. Tiše čekám. "Přijď," dodá s povzdechem a konečně na mě pohlédne. Zpytavě, nerozhodně, jako by si nebyl jist vlastními motivacemi. Není, vím to. Je mi trochu líto, že pro něj nemohu udělat víc, než mu jenom vycházet vstříc.
"Díky za tu knížku," řeknu a on se ve zřetelném nepohodlí zamračí. Ale co! Nemá dávat dárky, když nechce, aby mu za ně lidé děkovali. Vybral podle mého vkusu, ne svého. To dokážu ocenit. "Možná to není úplně... patřičné," pousměju se, "ale musím ti říct, jaký účel měl dárek ode mě." Tmavé oči se směrem ke mně pohnou až příliš rychle. Nejspíš nad tím přemýšlel.
"Je to jen tretka, jistě. Není k tomu, abys ji nosil, vím, že nemůžeš, a ani si tě nedovedu představit." Mimoděk se musím usmívat stále víc, vím, že je zmatený. "Ulož ji někam, do toho mizivě malého prostoru, kde máš úplně zbytečné věci své minulosti. Najdi ji tam za rok, pět let, deset... a vzpomeň si na mě."
Těžce si povzdechne. "Rolando..."
Vymotám se ze svého plédu, nakloním se k němu a vtisknu mu na ústa rychlý polibek. Strpí takové důvěrnosti, pokud jich není mnoho a jsme sami. "Dopřej mi trochu ženských manýrů," vdechnu mu s úsměvem na rty. "A nehledej za tím nic víc." Letmým pohybem mi přejede po vlasech. U kohokoli jiného bych to možná odvážně nazvala i malým pohlazením.
"Nemám v úmyslu na tebe zapomenout," řekne vážně.
Ať to znamená cokoliv - jsem občas horší než štěně. Mít ocásek, vrtím s ním teď, až si podrazím vlastní nohy. To jsem dopadla!
Jsme si ale příliš blízko - cítím jeho vůni i nepatrně zrychlený dech, já sama jsem rozehřátá a vláčná - nejraději bych z něj na místě stáhla hábit. Jestli to rychle nezastavím, přijedeme pozdě na odpolední poradu.
"Co jsi - " začnu a on, zřejmě si vědom stejného nebezpečí, začne: "Chtěl jsem - "
"Povídej," zasměju se a vrátím se spořádaně do křesla.
"Mám na tebe dosti troufalou žádost," pronese napůl formálně. "Potřebujeme vytvořit přenašedlo do Argentiny. Zbytek budeme muset doplout lodí."
Přenašedlo na takovou vzdálenost mi vysaje magii do poslední kapky nejméně na dva dny.
"Samozřejmě," odpovím a jen tak tak si odpustím narážku na to, že po takových žádostech budu večer ve stavu, kdy si to celé pěkně odpracuje sám.
Program po zbytek dne je rázem daný. A já - ňaf ňaf - jsem celá vděčná, že můžu něčím přispět.

(Vanja Grishamová)

Nevím přesně, co budu potřebovat na cestu, která nás za pár dní čeká. Atlantik osm set kilometrů od pobřeží? Musím si objednat plavky – ty jsem při krátké vycházce do Příčné před začátkem školního roku nesháněla. Bude tam Harry, Snape a Pastorek. A já. Takže musejí stát za to.
Zatímco přemýšlím nad dalšími položkami a brkem pomalu škrábu seznam věcí, které ještě potřebuji, nechávám svou myslí volně proplouvat nezaostřené myšlenky.
Cítím se hodně sama, možná potom navštívím Petru, která mi přes prázdniny pomohla ukrátit nejednu dlouhou chvíli. Čas s ní strávený je příjemný, protože ode mě nic nežádá – ani bezvýhradnou oddanost jako holky z koleje, ani promluvy k veřejnosti jako můj skorootčím. Baví mě s ní procházet lektvary, které se skutečně snažím poctivě doučit, abych se po návratu mohla znovu zapojit do výuky. Prsten coby zesilovač magie funguje skoro zázračně, takže s námi byl Snape ve studentské laboratoři při procvičování probraných lektvarů jen první dvě sezení, kdy se nám lektvary povedly na jedničku.
Roucho, udělám si poznámku.
Ačkoliv pochybuji, že bychom na palubě jachty kolem Voldemortova těla poskakovali oblečení do černočerných rouch s umně vyšitými slunečními a měsíčními ornamenty, pochybuji také, že by mě tam nechali poskakovat v plavkách. Vím, že nám všechno kolem rituálu Snape zavčasu sdělí, ale jestli skutečně budeme potřebovat cokoliv, co je třeba objednávat několik dní dopředu...
Rázně dojdu k oknu a do mokrého studeného čehosi, co zrovna padá z nebe, vystřelím modré jiskry, které o patro níž poděsí dva zmijozelské prváčky. Dlouhé minuty čekání pak trávím formulací co nejstručnějšího dotazu na potřebné propriety. Zásoba mých pergamenů se sice povážlivě ztenčí, ale s výsledkem jsem spokojená.

Dobrý den,
bude třeba si s sebou objednávat cokoliv speciálního pro průběh rituálu?
Přeji příjemný večer,
Vanja Grishamová


Když ani potom Havran nepřiletí, vydám se s povzdechem do sovince, kde nyní tráví se svou společnicí veškerý volný čas.
Skutečně tam jsou – upírají na mě korálky svých očí a tváří se rozpačitě. Za pár dní, možná za týden budou mít mláďata. Nebudu tu, až se vylíhnou. Snad mi to Havran odpustí.
Přivážu svému zvířeti dopis k noze – Havran se nespokojeně načepýří, ale to má docela smůlu – a postrčím ho směrem k oknům, za nimiž je tak nevlídno.
"Nikdy víc," nezklame a i hlas se mu podaří zabarvit značně dotčeně. "Avis," vykouzlí ptáčka, který mě doletí klovnout a potom se usadí u stejně nenadšeně se tvářící havranice. Nevěřícně na Havrana zazírám, ale on jen nonšalantně zamává křídly a zmizí v šedavém nečasu. Otočím se k havranici a ta se uraženě otočí na druhou stranu. Ptáček plopne a zmizí.
Teprve teď se cítím sama.

(Severus Snape)

Cestou od Rolandy si v duchu odškrtnu další vyřízenou položku. Její ochota vytvořit nám přenašedlo byla očekávatelná a je i logické požádat právě ji - nebude ještě několik dní učit a v Bradavicích bude mít času na regeneraci dost. Přesto je málokdo vstřícný k představě, že se vydá z většiny magických sil; nesmím jí zapomenout poděkovat.
Na řadě je Draco, uplynuly první čtyři hodiny a čeká ho další dávka lektvaru. Poppy vypadá hodně zničeně a když jsem si prohlédl schváceného Draca, chraplavě sténajícího strhanými hlasivkami, a potrhané pokrývky všude kolem něj, pochopil jsem, že to tu muselo být skutečně zlé. "Zhruba za hodinu tě vystřídám," přislíbím jí. "Musím ještě něco vyřídit s Brumbálem." Nejlepší důkaz pekla, kterým si tu prošla, bylo, že bez odporu přikývla.
Zkontroloval jsem Dracovy údaje, všechno bylo zhruba takové, jak jsem očekával. Jeho tělo se skutečně vzepjalo k boji s kletbami, které ho sužovaly, a pokoušelo se probudit v sobě dost vlastních sil k tomu, aby byly neutralizovány. Je to zvláštní a z pochopitelných důvodů málo prozkoumaný léčebný postup. Lektvar, který dostává, by měl povzbudit jeho vnitřní síly a posílit přirozenou imunitu, aby byla opět schopná rozeznávat mezi vlastním a cizím magickým působením. Mohu jen doufat, že si tohle všechno nebude pamatovat.
"Nemohu mu dát ani uklidňující lektvar?" zeptá se Poppy trochu zoufale. Zavrtím hlavou.
"Je mi líto, cokoli podobného by snížilo účinky. To si nemůžeme dovolit, další pokus nedostaneme."
Povzdychne si a unaveně dlaněmi promne pobledlou tvář. "Kolik ještě?"
"Nemohu říct přesně - tři, čtyři dávky, podle toho, jak dobře to půjde."
"Dobře... tak za hodinu. Bude mi stačit chvíle."
Znám tu její chvíli, je skutečně krátká - proběhnout sprchou,  najíst se za chůze a nalít do sebe pár povzbuzujících lektvarů. Není to poprvé, co u někoho sedím místo ní. Nedbá o sebe zdaleka tolik, kolik požaduje po svých pacientech.
Před ošetřovnou, nezvykle taktní, ale možná tentokrát Poppy nastavila silná ochranná kouzla, přešlapuje Havran. Vydá nějaký zvuk, který by se s trochou fantazie dal interpretovat jako netrpělivé podupávání po dřevěné podlaze sovince. "Tak ukaž," natáhnu k němu ruku. "A opovaž se mě klovnout. Obarvím tě na růžovo a věř mi, že to dolů nedostaneš." Hlasitě sklapne zobák a demonstrativně ho odvrací na druhou stranu, zatímco si z jeho nohy odvazuji zprávu. Nad formulací dotazu jenom nevěřícně pozvednu obočí. Někdo by měl slečnu Grishamovou poučit, že cizí poštu lze zachytit, a proto je záhodno vyjadřovat se obezřetně.  Smažu její slova a odpovím:  Jen běžné zavazadlo na pár dní.
K Brumbálovi díky tomu všemu dorazím pozdě, ten ale září a div si nemne ruce. Trochu mě to vyděsí.
"Severusi, mám výtečnou zprávu. Zapracoval jsem lehce na vašem krytí na cestu." Přikývnu, variant pro neodbytnou veřejnost jsme probrali celou řadu. "A právě se mi povedlo zařídit zcela optimální možnost. Kousek od Viedmy, což je dokonce v té části Argentiny, kterou potřebujeme, dokonale ukryta zrakům mudlů, stojí tamní magická univerzita." Trochu se zamračím nad jeho rozbásněným tónem. Nebude se mi to líbit.
"Večer druhého se musíte dostavit včas, abys obdržel čestný doktorát Mistra Lektvarů. Klíče od univerzity, slavnostní večeře, zapsání do knihy držitelů čestných doktorátů, proslovy a tak dále. Další hrdinové Bitvy o Bradavice dodají celé akci patřičný lesk. Upevníme partnerské vztahy mezi našimi školami."
Věděl jsem, že se mi to nebude líbit.
"Stačí, když se dostavíte na pátou, takže odsud v osm večer. V pořádku?"
"Proč já?" pronesu mdle. Nesnáším slavnostní večeře, proslovy ani falešné tituly. "To nemohli pasovat Pottera na čestného - " na okamžik mi dojde fantazie ohledně jakéhokoli rozumného použití Harryho Pottera, "čestného cokoli? Vyjímá se na fotografiích rozhodně lépe."
"Ale Severusi," praví Brumbál shovívavě.  Někdy se vážně divím, že jsem ho dávno omylem nehodil z Astronomické věže. "Obstarají vám loď," dodá. Alespoň něco.

(Vanja Grishamová)

Zachmuřeně si přečtu dopis a hbitě uhnu, když se mě Havran pokusí láskyplně klovnout. Tohle je pro tebe, podám mu úlovek ze snídaně, a když ho zůstane vyčkávavě držet v zobáku, podám mu ještě jeden pro jeho družku. Chňapne oba, zabuší křídly do podlahy, pokusí se rozčileně zakrákat, když zjistí, že jsou zavřená okna, já mu znovu podám oba kousky slaniny a pustím ho do venkovní sloty.
Zavazadlo mám překvapivě velké, a není v něm nic nepotřebného. To zas bude řečí.
Sejdu do společenské místnosti a chci pokračovat dál do Mrzimoru, když si všimnu u krbu se válejícího pergamenu, který tam předtím zaručeně nebyl. Accio, namířím na něj hůlkou a pergamen ke mně líně připluje vzduchem. Vypadá obyčejně, jen přeložený napůl, aby nikdo nemohl číst, co je uvnitř. Na neznámé předměty se nesahá, to ví každý, kdo přežil válku. Dolevituji pergamen na stůl a zaháknu jeho okraj za vázu, aby se rozložil. Připadám si přitom sice trochu jako loutkař, ale nakonec se zadaří a před očima se mi objeví vskutku nečekaný dovětek Snapeova dopisu, prokazatelně psaný jeho rukou: Přibalte si formální slavnostní hábit.
Formální slavnostní hábit? Mám si s sebou brát šaty?
Nakonec opravdu za Petrou dojdu, ovšem místo do laboratoře zamíříme zpátky do Havraspáru, kde mi pomůže vybrat, které z mých šatů vypadají lépe. Jedny jsem si kupovala na Příčné sama, jedny mi dal Snape k Vánocům. Možná právě pro tuhle příležitost, mohl o tom vědět dříve, napadne mě, když si je zkouším potřetí. Líbí se mi trochu méně, ale jsou decentnější a především skladnější – to se na cesty bude hodit.
"Ukaž mi k nim svoje šperky," zazáří Petra, když se konečně rozhodnu.
Rozpačitě pokrčím rameny, protože žádné nemám. Snapea si lze snáze představit v aztéckém pueblu než v klenotnictví.
"Počkej, přinesu svoje!" křikne na mě Petra v letu a vyřítí se pryč.
Postavím se znovu před zrcadlo, odhodlaná chvíli vzpomínat na ples, na útulný dům a vysoká okna... Vzpomínka už je ale dávno bledá, tak bledá, že pomalu nevěřím, že se to stalo. A stalo se to? Vím o tom přece jen já a nikdo jiný. Možná se mi to prostě jen zdálo. Možná...
Myšlenky mi zalétnou k Harrymu. Odjel do Doupěte se svými přáteli a s Ginny. Nepochybuji, že se vrátí se zářícíma očima a červenající se, kdykoliv se vyskytne poblíž. Budu to ale já, kdo s ním odjede do vln Atlantiku. Já v modrých šatech.
Ozve se bušení a když jí otevřu, vpadne Petra udýchaně dovnitř. "To vážně musíte pokaždé, když jdete na kolej, přemýšlet nad tím, jestli byl dřív popel, nebo fénix?" zakroutí hlavou.
Pokrčím rameny. Občas to je únavné, to je pravda.
"No, aspoň to zabrání vašim sedmákům se po večerce ožírat."
V ložnici si potom dlouho zkouším Petřiny šperky a ještě déle spolu vybíráme zcela nové z katalogu, který donesla také.
"Co si vezmeš dneska večer?" nadhodí Petra, když konečně odešleme jednu ze školních sov – nemám to srdce tahat do nečasu znovu Havrana – i s galeony naditým váčkem s objednávkou.
Půjdu asi hned spát, napíšu na pergamen. V Havraspáru jsem zůstala přes Vánoce jediná, s kým tedy slavit Silvestr?
"Ty to nevíš? Brumbál pověřil Sinistrovou a Červotočkovou přípravou diskotéky," usměje se. "Musíš jít, bude to psina. A vlastně musíš, i kdybys nechtěla – každý tam aspoň na chvíli musíme." Trochu posmutní. "Chtějí, abychom tam přišli na jiné myšlenky. Hodně žáků v poslední době ztratilo rodiče."
Je mi to líto. Je mi to hrozně líto, Petro. Je mi líto, že ti svoji soustrast nemůžu vyjádřit nahlas.
"Rodiče zemřeli přímo tady u Bradavic, aby chránili mě a ostatní děti. Jsem doopravdy hrdá," podívá se na mě a v očích má bolest. "Proto se dál budu chovat tak, jak by oni chtěli – a teď by třeba určitě chtěli, abych ti vybrala něco na sebe na dnešní silvestrovskou párty," zasměje se, pořád ještě trochu křečovitě.
Už po několikáté si uvědomuji, jak šťastní jsou ti, kdo jsou v Mrzimoru. Jsou to lidé, kteří jsou vyrovnaní – a to je to, co je odlišuje. Nejsou to šprti jako my, nejsou tak horkokrevní jako Nebelvíři a nejsou tak sebestřední a podlí jako Zmijozelové. V Mrzimoru vůbec nejsou samí idioti nebo citlivky. Jsou to... normální lidi.
Zbytek odpoledne – patřičně oblečená a Petřinou zásluhou i nalíčená – strávím v Mrzimoru ještě s dalšími třemi Nebelvírkami, propletená v nemožných pózách při čistě mudlovské hře, kterou je prý tradice na Silvestr hrát.
Velká síň je pro takovou hrstku lidí nesmyslně velká, ale profesorky si s tím poradily skutečně bravurně. Hvězdná obloha, kvetoucí nehlučnými ohňostroji a prozářená barevnými světly, se rozprostírá nejen nad námi, ale i podél stěn, takže se do středu místnosti vlastně prochází nehmotným tunelem temnoty a samotný prostor je příjemně malý. Celé to působí nádherně - skutečně kouzelně.
Dostavila se i většina pedagogů a v rytmu příjemné hudby a s bohatým občerstvením večer příjemně plyne. Baví mě poslouchat profesorku Červotočkovou, která nám vypráví neuvěřitelné příběhy ze svých cest po světě. Skutečně byla až v severní Indii, aby prozkoumala magický potenciál sněžných leopardů pro svoji dizertační práci! Fascinovaně hltám každý detail vyprávění, protože ji na cestách provázely povodně, přestřelky a vůbec hrozná smůla.
Když se objeví Hoochová, jen krátce zaváhám, ale s připomínkou jejího nezvykle milého chování předchozího dne k ní vykročím, pevně svírající pergamen s prosbou, abych mohla přespat v Mrzimoru.
Hoochová zaváhá jen krátce, než kývne. Nevím, čím jsem si vysloužila předchozí zacházení, a doufám, že to nevědomky neprovedu znovu. Teď na ni jen šťastně kývnu a nechám se kýmsi odtáhnout mezi Zmijozely, kteří na párty dokázali propašovat ovocné víno. Silvestrovská noc a smutný úděl smazává všechny mezikolejní rozdíly. Vlastně ne, Zmijozelové mají i dnes odhalená předloktí – dívky jsou povětšinou oblečené v tílkách a chlapci to vyřešili nedbale vyhrnutými rukávy. Od bitvy je to jejich zvyk, pokud zrovna uniforma nežádá jinak; je to způsob, jakým se snaží dát světu najevo, že ač z pomlouvané koleje, sami nenesou žádnou vinu.
"Vanjo, na," strčí mi Filip do ruky láhev a zavěsí se mi kolem krku. Nejistě se ohlédnu po profesorech a Sinistrová se s úsměvem odvrátí. Jistě, máme alespoň pro dnešní noc zapomenout...
Nabídnu si a o několik hodin později nic nedbám tichého smíchu, se kterým mě Petra vede do své ložnice. Měla jsem zapomenout – a zapomněla! Úkol splněn, profesoři.
"Vanjo, jak bys teď odpověděla na toho fénixe?" zasměje se Petra znovu tiše. "Dobrou, Vanjo."

(Severus Snape)

Ze slavnostního silvestrovského večera - na který jsem ostatně zcela zapomněl - jsem se ztratil tak rychle, jak bylo možné. Nepochybně k ulehčení většiny zúčastněných. Já bych nebyl ochoten přihlížet tomu, jak se studenti opíjejí, k čemuž dojde naprosto nezbytně; místo toho znovu vystřídám Poppy a dozvuk oslavy si užiju alespoň zprostředkovaně při skvělé scéně, kdy se objeví jedna z Nebelvírek a vyděsí se mou nečekanou přítomností natolik, že znehybní v půlce kroku a s pusou dokořán. Chvíli na sebe mlčky zíráme, než jí s kamennou tváří do ruky strčím antikoncepční lektvar a ona s vyděšeným vypísknutím zmizí... Kupodivu mi to na chvíli i zvedne náladu.
Aplikuji Dracovi další část lektvaru. Už tolik nekřičí - nemůže. Není dost dobře možné řvát bolestí celý den a on se nyní jen chvěje a sténá v agónii, spolehlivě mimo vědomí a pojem času. Napadá mě dodatečně, že je možná v sázce jeho zdravý rozum, že tohle prostě nemůže vydržet. Ale couvnout již nemohu a ani nechci, cokoli je lepší než stav, ve kterém se nacházel před tím. Zlepšení, to fyzické, je již viditelné pouhým okem. Z větší části zmizely šupiny a některé rány, které dosud nereagovaly na léčbu, se začaly uzavírat. Zkusím, jestli by s ním bylo možno komunikovat pomocí nitrozpytu, ale je příliš mimo, mohl bych se zhostit pouze role diváka... není o co stát a když se z něj vynořím ven, zalituji, že Poppy nemá na ošetřovně k pití nic silnějšího.
Kingsley je na nějaké důležité společenské akci, začal již pracovat na tom, aby se zviditelnil a předvedl své ambice. Našel si přesto trochu času, aby mi poslal zprávu, že obstaral vše potřebné, roucha a pomůcky pro obřad, které nenajdu v Bradavicích, které ale volají "můžete nás použít i k černé magii!" tak hlasitě, že není možné pro bývalého smrtijeda si je bez nebezpečí opatřit. Ve volných chvílích pak usedám nad štos pergamenů a snažím se doladit každý detail naší mise. Ne dlouho, Poppy přiběhne křepce a zvesela, s rozesmátě zrůžovělou tváří, trvá ale na tom, že už se do Velké síně vracet nebude... tak tedy dobrá, čtyři hodiny spánku a znovu Draco. Trvám na tom, že budu lék aplikovat osobně, vysvětluji to nezbytností sledovat případné reakce. Já i Poppy víme, že by je patrně zvládla lépe než já. Chci ale za to být odpovědný sám a Poppy neprotestuje. Je to tak lepší pro všechny.
Rolanda dostojí tomu, co slibovala, přijde za mnou, je na ní ale vidět, že výroby přenašedla se zhostila bez prodlení a je zcela vyčerpaná. Usne prakticky okamžitě a ani já nemám po večeru na ošetřovně náladu na nic víc, nechám ji spát. Je tak blízko, že vnímám její teplo s nejasným pocitem, že to není správné ve vztahu, jaký mezi sebou máme, je to příliš důvěrné, příliš... k čertu s tím, zvykl jsem si na její blízkost, neruší mě. Je dobré vědět, že není nezištná, spíš jsem ji tak ochoten přijmout. Dotek její rozehřáté kůže mi vyhání chlad z těla a začátek nového roku tak přivítám zcela novým a nebývalým způsobem.

(Vanja Grishamová)

Probudím se brzy ráno s naléhavou potřebou si jít odskočit. Teprve když rozhrnu závěsy kolem postele, si uvědomím, že nejsem ve své ložnici, a nejsem s to si vybavit, kdy jsem šla spát. Vlastně si nejsem s to vybavit nic poté, co mě odtáhli mezi Zmijozely. Pár útržků – šesťačka z Nebelvíru se chichotá při líčení důvěrných chvilek a Snapea na ošetřovně; o půlnoci Filch odpaluje pravý mudlovský ohňostroj, kterému přihlížíme před hlavní branou; Červotočková vyhání spát mladší ročníky.
Zavrtím hlavou a v koupelně se důkladně napiju přímo z kohoutku. Žaludek se trochu uklidní, a tak mým největším problémem nadále zůstane už jen hlasité šumění v hlavě a fakt, že mě má za pět hodin přezkoušet Snape z lektvarů. Ačkoliv, pět hodin... skutečně je ještě brzy, za okny tma, a vyhřátá postel je tak neskutečně vábivá...
Probudí mě hlasité hvízdání aktivovaného kouzla, které se v Bradavicích používá místo budíku. Znechuceně mávnu hůlkou a na seznam "2do ve volném čase" si připíšu výzkum změny zvuku.
"Vanjo, co blbneš? Je Nový rok..." zahuhlá někdo z vedlejší postele.
"Ách, ty máš teď to přezkoušení, co? Chceš si to ještě projít?" ozve se Petra malátně o postel dál a odhrne závěs. Usměju se na ni a zavrtím hlavou – s úlevou kývne a zase zatáhne, nepochybně hodlá ještě na chvíli usnout.
Sejdu do společenské místnosti, kde zapadnu do jednoho z křesel – v Havraspáru tak pohodlná nemáme. Snad jen varovná výzdoba alá nebezpečná vosa mi v Mrzimoru vadí. Připravená jsem na lektvary dobře, to vím, byť by bylo fajn, kdybych si to všechno stihla ještě jednou prolistovat. Mnohem přínosnější ale bude, když se stihnu nasnídat, a především když do sebe stihnu nalít několik litrů čaje, abych konečně potlačila dehydrataci způsobenou vínem z minulého večera. Noci. To je fuk.
Skřítci ale nezahálejí a na stolku se mi vzápětí objeví konvička s čajem – malá úsluha, když je většina žáků pryč. Kývnu do prostoru, kdyby mě náhodou některý ze skřítků sledoval – dosud jsem nepřišla na to, jestli jídlo nosí osobně, nebo ho servírují kouzly – a ponořím se do knihy, kterou jsem si tu předchozí večer nechala.
Přesně v deset už klepám na studentskou laboratoř, kde má přezkoušení probíhat. Snapea jsem v posledních dnech viděla jen chaoticky pobíhat po chodbách rozličnými směry, vždy se zachmuřenou tváří a s blesky šlehajícími z očí, ale přesto se mi nezdá, že by zcela mohl zapomenout na naši domluvu.
Jít ho shánět? Počkat tu? Vrátit se na kolej? Tam mi žádný vzkaz určitě nenechal, byla jsem se tam ještě ráno upravit. Nepřehlédla jsem něco? Nepřinesla mi nějaká sova vzkaz do Velké síně na snídani, kde jsem nebyla?
Rozpačitě postávám na liduprázdné chodbě, trochu se klepu zimou a cítím se jako idiot.
Snape se přižene o dvacet minut později s tváří staženou vzteky, nejspíš, beze slova odemkne a pustí mě dál.
"Uvaříte lektvar proti kocovině – nebo chcete začít tím, že si dáte nějaký hotový?" upře na mě svoji plnou pozornost, před kterou by sklopila zrak i Medúza. Vždyť nevypadám nijak hrozně! A už se cítím úplně fit... skoro.
"Napřed chci ale vidět, že ovládáte základní obsluhu kotlíku. Založte oheň a ohřejte vodu na 75 stupňů," usedne na jednu z židlí a nechá mi volné pole působnosti. Jeho prvotní pokyny jsou skutečně banální – ztlumit oheň, ochladit vodu, zvednout pokličku, stabilizovat celý proces. Jen když na mě vybafne "pryč s tím!", leknu se tak, ža nechám zmizet vodu i s kotlíkem a hořákem pod ním.
Snape se na prázdný stůl chvíli dívá s pozdvihnutým obočím a já se trochu přikrčím. "Příště vám to strhnu z kapesného," okomentuje to nakonec suše a přinese mi ze skříně nové pomůcky.
Lektvar proti kocovině se mi povede vcelku přiměřeně, přesto ale po dvou hodinách práce odcházím zcela vyčerpaná.
Odpoledne do školy dorazí Harry. Když se potkáme ve Vstupní síni, zůstaneme na sebe chvíli oba rozpačitě zírat. "Hezký nový rok," popřeje mi pak. "Jak ses měla přes Vánoce?"
S úsměvem pokrčím rameny, dobře. Holky usoudí, že si zasloužíme chvíli soukromí, a jdou napřed, čímž ještě zvýší trapnost situace.
"No... tak já se ještě jdu připravit. Zatím,"
kývne nakonec a zmizí na schodech.
Oceňuji takt těch, se kterými se venku potom koulujeme, že se o celé té scéně vůbec nezmíní. Na poslední večeři se do hradu vracím promáčená, ale spokojená.
V půl osmé mě na koleji vyzvedne Hoochová. "Hodně štěstí, slečno Grishamová," popřeje mi, než vstoupíme do ředitelny. Tam se postaví ke stěně, nejspíš odhodlaná zůstat, dokud se nepřemístíme pryč. Harry s McGonagallovou dorazí vzápětí, Kingsley Pastorek také... a jediný, kdo chybí, je Snape.

Předchozí     ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu