Kráska a Smrtijed III. - Pracovní neděle

3. prosinec 2012 | 06.00 |

Kapitola sto čtvrtá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem najdete zde.

(Alex Drassel)

Nejasné výkřiky, bolestivé nepohodlí přenašedla, pád, před očima mám černo a ať se mnou smýká kdokoli kamkoli, sotva rozeznám, kde je nahoře a kde dole. "Ruce pryč!” slyším zařvat Snapea a přiměje mě to se jen víc přikrčit, tvář mám zabořenou do tmavé látky oblečení a ještě dlouhou zmatenou chvíli trvá, než pochopím, že jsme se kamsi přenesli se Snapem a Selwinem a že se ti dva teď o mě přetahují. Jsem jen kus dezorientovaného hadru, neschopný se do toho vložit. Až krátké Snapeovo vítězství, kdy mnou hodí ke zdi a pokouší se Selwina strhnout k zemi, mi dá možnost se trochu sebrat.
"Mdloby na tebe!” vřískne Selwin a i když kletba zasáhne Snapea jen částečně, zhroutí se k zemi. Cítím, že už už začnu křičet, jestli se ke mě Selwin přiblíží, panika ve mě narůstá jako přílivová vlna - ten se ale s vyděšenou tváří odpotácí pár kroků do chodby a zůstane po něm jenom ozvěna zabouchnutých dveří. Náhlé ticho udeří do uší.
Musím se uklidnit. Snažím se o to usilovně, skoro násilím, neskutečně zahanbený svou dosavadní neschopností. Jsem Nebelvír. Nebelvír! Musím se přestat třást.
S přemáháním se přesunu vedle Snapea. Nevím přesně, co s ním, ale něco bych asi měl. Jen naprostá neochota nechat se nadále vláčet okolnostmi mě donutí se k němu natáhnout. Leží tváří k zemi, tak ho otočím na záda. Dýchá. Nijak viditelně z něj neteče krev. Co teď? Má kreativita tím končí. Jenom ho tak nějak porovnám do trochu pohodlnější polohy. Kůži má ledovou a je neskutečně špinavý, je nepříjemné se ho dotýkat. Dá mi spoustu práce se k tomu přemoct a tvář se mi samovolně znechuceně křiví. Zrovna Snape! O kolik by to bylo jednodušší, kdyby to byl... nevím, kdokoli jiný. Nemusel bych teď s jistotou očekávat jeho znechucení, až zjistí, že je tu kvůli Nebelvírovi. Protože to neví, tím jsem si jist, jinak by se nenamáhal hnout prstem. Snažím se spolknout pilulku hořkosti při pomyšlení, že si pro nás nepřišli Brumbál nebo McGonagallová, je to přeci ředitel a zástupkyně a vůbec - ale hádám, že ti se v soubojích tak nevyžívají. Měli jsme vážně štěstí, že tam s námi byla Bernsová ze Zmijozelu... a tak se pan profesor ráčil obtěžovat.
Odtáhnu se a opřu o zeď. Nepřestávám přitom zírat na tělo před sebou. Bez pláště je divně hubený, čekal bych mohutnější konstituci, po tom, co předvedl v tom obchoďáku. Bylo to - bylo to děsivé. Myslel jsem si, že už jsem viděl lidi bojovat, ale to nebylo nic proti té smršti zuřivosti tam. Smrtijed? No jistě. Některé věci se nezapomínají. Není divu, že věděl, kde nás hledat. A tohle je moje pojítko s přežitím, s ním si mám připadat v bezpečí? Po zádech mi přejede mráz a pot na těle studí. Je tu lezavé, vlhké chladno dávno nevytápěných prostor. Chci pryč.
"Pane profesore?”
Vlastní hlas mi zní divně. Snape nic. Vstanu a prohledám pokoj. Je to rychlé - místnost je holá, kamenné zdi a malé otevřené okénko pod stropem napovídají, že to bude velice starý dům, snad tvrz nebo dokonce hrad; chvíli poslouchám u dveří a pak se je pokusím otevřít, ale marně. Nevím, jestli jsou zajištěné i magicky, ale silná, věkem zčernalá prkna ramenem nevyrazím.
Vrátím se ke Snapeovi. Snad dýchá klidněji, zdá se mi. Trochu v obavách čekám, kdy se probere. Dokud nás bylo víc, bylo to snadnější, Marika byla dobrým nárazníkem a na Zmijozela docela ušla. Teď jsem tu sám. Polknu. Snape se pohne. Zapomínám dýchat.
Přelétne po mně rychlým zkoumavým pohledem a zvolna se posadí. Nevypadá, že by zuřil. Nebo spíš nechce přiznat svou chybu.
"Jste zraněný?” zeptá se krákoravým hlasem staré vrány.
"Já... ne, to není moje krev,” odpovím rychle a neodvažuji se dodat, že to on sám mě takhle zřídil, když jsme se přemisťovali. Těch pár modřin, které po těle cítím, nehodlám zmiňovat.
"Selwin?”
"Utekl. Je zamčeno, nevím jakými způsoby.”

Sleduji napjatě každý jeho pohyb, když obchází naše vězení, a ruce se mi samovolně svírají v pěst; pak si to náhle uvědomím a rychle skloním hlavu. Nedokážu ho ale přestat vnímat se vší možnou intenzitou. Nenávidím představu, že jsem závislý zrovna na něm. Proč nepřišli bystrozoři?
Snape se místo snah o cokoli posadí a opře o zeď. Asi vycítí ten tucet otázek, které na něj mám, protože na mě upře černý pohled. "Musím si odpočinout,” řekne. "Vydal jsem příliš mnoho magie. Potom odejdeme.”
Dobře, když myslí. Sice mi není jasné, jak si chce otevřít bez hůlky, ale to není moje věc. Stejně v tom bude černá magie, když jsem ho viděl bojovat, způsob, jakým se pohyboval - jako nějaká zatracená přerostlá kočka, takhle nikdo normální neskáče - jsem v tomto zcela bez pochyb.
"Proč jste mě zachránil?” vyhrknu dřív, než se utvrdím v předsevzetí, že budu mlčet jako zařezaný.
Pár okamžiků na mě jenom mlčky hledí. "Nevíte, že Bradavice dostávají příspěvky od ministerstva závislé od počtu studentů?” pronese nakonec zvolna. "Vzhledem k letošnímu úbytku jsem shledal další snižování stavu nežádoucím.”
Ano, přesně to jsem chtěl vědět.
"Oceňuji vaši hlubokou důvěru, pokud pobyt v zamčené kobce nazýváte záchranou,” dodá s protivným úsměškem.
Myslím, že ho skutečně z hloubi duše nenávidím.

(Martin Aboney)

Do hradu se vracíme opotřebovaní - což je velký eufemismus pro ožužlaný, požvýkaný a natrávený stav, ve kterém se nacházíme. V hlavě si opakuji seznam protijedů a léčivých látek, které musím požít v přesně stanoveném pořadí a v perfektně dodržených rozestupech. Nejzvláštnější na tom všem je, že zatímco během boje jsem byl já tím jediným, kdo ztrácel hlavu, právě teď Helena vypadá, jako by se měla každou chvíli rozbrečet.
Máme štěstí, že jsou Heleniny pokoje blízko Vstupní síně, takže nevzbudíme mezi studenty žádný rozruch. Po včerejším dnu by to nebylo vhodné.
"Rebarbora," pronese Helena heslo. "Pojď dál. Jako doma. Omluv mě." Zatímco ze sebe na prahu oklepávám sníh a sundavám kabát, Helena zmizí v koupelně tak, jak je, a na dřevěné podlaze za sebou nechává blátivé loužičky.
 Pokročím dále do pokojů. Jsou prostorné a i v chabém zimním slunci prosluněné a snad kytky na okně jsou důvodem, proč je tu tolik cítit jaro. Poupata se natahují k paprskům světla a v jednom květináči se rostlinky pomocí lístků dokonce strkají, aby neskončily ve stínu.
Do oka mi padne rozevřené fotoalbum, pohozené na gauči vedle skleničky s tlustým dnem. Posadím se a prolistuji několik snímků. Zachycují horskou krajinu plnou rozeklaných štítů, zasněžených vrcholků a nekonečné svobody. Na několika fotkách je zachycená i Helena. S vlasy rozpuštěnými, tvářemi ošlehanými větrem, v mudlovském oblečení a s rýčem v ruce vypadá nekonečně jinak než zde, mezi strohými hradními zdmi.
"Album z cest," ozve se od dveří. "Ráda vzpomínám."
Vzhlédnu k ní a změna, která se s ní udála, mě do očí přímo uhodí. "Uklidňující lektvar," odhadnu, ačkoliv si jsem skoro jistý, že takhle silné účinky mít ani nemůže.
"Jedna jeho varianta z Obrtlé," pokrčí rameny. "Pohled na děti padající do chřtánů monster mi včera moc dobře neudělal. Každopádně tu mám tyhle," ukáže několik flakónků. "Protijed z hovenie proti zuřivému bambusu musíš vzít co nejdříve. Dvě kapky."
Vezmu si lahvičku a na prst si kápnu požadované množství. Lektvar chutná sladce, má v sobě příchuť tropického ovoce a omáčky na ryby. Zajímavá kombinace.
"Zbytek musíš brát po pěti minutách. Viděl už jsi moji lamožrafku?" přesune se k okennímu parapetu, odkud se ozývá hluboké vrčení. Pokud se Helena nedala na chov vlkodlačích mláďat, musí být lamožrafka rostlina, kterou netoužím poznat.
"Po tom lektvaru ti brzo vyteče mozek ušima," řeknu místo toho.
"Četla jsem složení. Jedinou jeho nevýhodou je vysoká návykovost na spocka modrokvětého, jenže to je vykompenzované zákeřníkem podlým. Takže je to zcela v pořádku, minimálně na krátkodobé užívání." Probodne mě pohledem.
Vezmu do rukou další flakón a vypiju pečlivě odměřené množství. Znovu se zadívám na fotky hor.
"Co říkáš na nového ředitele?" zeptá se mě Helena, sedne si vedle mě a spolu se mnou sleduje obrázky.
"Nejsem si jistý. Na jednu stranu je mi sympatičtější než Brumbál, ale na druhou stranu si nemyslím, že měl v takovouhle chvíli opouštět školu..."
"No jo. Snídaně byla hrozná. Potkala jsem ráno Minervu a byla zlostí bez sebe. Říkala, že jsou skřítci hluboce uražení, že nemohli složit přísahu věrnosti novému řediteli, a že kvůli tomu teď připravuje jídlo snad jenom jeden z nich."
"Jsem hrozně zvědavý, komu dají Zmijozel. Odhadoval bych to na Gabrielu, ta by si mohla získat jejich respekt."
"Protože je krásná?"
zeptá se Helena skepticky.
"Protože zná diametrálně odlišnou magii. Budou se jí bát."
Helena zavrtí hlavou a natáhne se přese mě k hromadě lahviček, odkud mi podá další. "Tenhle chutná fakt hnusně," prohlásí s nepřeslechnutelnou dávkou zadostiučinění.
"Jaktože ty nic nepiješ?" zeptám se podezíravě.
"Musím počkat hodinu po tom lektvaru. Bude mi z té prodlevy zle, ale nic s trvalými následky."
"Můj ty smutku," zavrtím hlavou. "Vážně je to nutné?"
Povzdechne si a do skleničky z hůlky napustí čerstvou vodu. "Je. Něco tak hrůzného... nemyslím si, že bych to dokázala kdy zapomenout."
"Myslánka," napadne mě. "Anebo prostě dostaň tu vzpomínku ze svojí hlavy aspoň na tak dlouho, než se vyspíš nepředávkovaná tím lektvarem. Vzpomínku si schováš ve skříni v lahvičce..."
"...a budu pomáhat zařizovat pohřeb, jak jsem byla požádána, aniž bych věděla, co se dělo? To si nemyslím," dokončí trpce.
"Oni chtěli po tobě, abys zařizovala pohřeb?"
Jen bezmocně pokrčí rameny.
Na chvíli mezi námi zapanuje ticho, přerušené až po dalších pěti minutách, kdy dostanu nový lektvar. Tenhle chutná jako rozvařená kapusta. "Mohl bych ten pohřeb zařídit místo tebe," navrhnu, "když za mě projdeš soupis pracovních pravidel pro skřítky a poznamenáš si, co bude vyžadovat změnu. A když příští lektvar bude poživatelný."
"To byl poslední," trhne rameny neurčitě. "Už jen konopná mast na oděrky, dám ti ji s sebou. Ten pohřeb... udělám to. Mám ještě kontakt na jednu skřetí společnost, která bude ideální, mám s nimi dobré zkušenosti." Pohled jí zalétne k rámečku s obrazem, položeném na stole. Je tam hlava na hlavě a všichni horlivě mávají. "Jsem v pořádku, opravdu."
Vstanu. "Drž se. A vypij ty lektvary dřív, než se proměníš na masožravku," poprosím ji vážně.
Smutně se usměje.

 (Alex Drassel)

"Řekněte mi, co se stalo. Měli jsme vás za mrtvé.”
Rychle přikývnu. Ačkoli Snape sedí a nijak se nesnaží pouštět hrůzu, převáží staré zvyky a napřed se krátce zamyslím, abych dokázal odpovídat co možná uspořádaně. Určitě je někde ve školním řádu, že body lze odebírat i ve vězeňských kobkách. A kdyby nebylo, najde si příležitost mě sjet jinde.
"Vím jenom, co jsem zaslechl od těch smrtijedů,” začnu. "Mluvili o tom mezi sebou hodně. Jen ne vždycky byli na doslech.” Mírným pokývnutím mě povzbudí k další řeči. "To kouzlo, které vyvolalo sněžné červy, bylo chybně provedené. Použili nějakou věc s magickým nábojem, aby ho posílili, a povedlo se to lépe, než čekali. Ta věc se při vyvolání zničila. Nebylo jasné, o co šlo.”
"Pokud pouze využili magický potenciál předmětu bez souvislosti s jeho primárním účelem, mohlo to být cokoli, včetně famfrpálového koštěte,”
řekne Snape. "I když to by bylo samozřejmě slabé. Silných předmětů je mezi starými rodinami relativně dost, ovšem jen opravdový hlupák je obětuje na něco takového.” Zavře oči a tak zaváhám, jestli třeba neusnul nebo zase neomdlel. "Pokračujte.”
"Měli v plánu vyvolat dva či tři nevelké červy, trochu postrašit, a unést několik studentů. Oni totiž fungovali jako přenašedlo. Ti červi myslím... původně určení k vyhledávání lidí zavalených v lavině... po výcviku... v horách... už se nepoužívají...”
Začínám blábolit. Nádech, výdech. "Když nás ten červ spolknul, přemístili jsme se.” Dokážu to říkat a neklepe se mi hlas. Skoro. Kéž bych na to jednou dokázal zapomenout. Na ty zuby a na pocit, že proklouzávám něčí tlamou a kolem mě se stahují svaly jícnu.
"Hned nás svázali. Bylo nás celkem pět, ale Bernsen se objevil těžce raněný." Dobrá, kdybych si měl vybrat jednu věc, na kterou zapomenout, byly by to hodiny vedle umírajícího Martina a jeho vytrácející se dech. Na tichý pláč Hedwig. Na tu příšernou bezmoc. Proč Snape nepřišel dřív?! "Chtěli nás vyměnit za nějaké vězně z Azkabanu, nevím za koho. Dost je překvapilo, že byli ti červí tak obrovští a nezvladatelní a hádali se, kdo za to může. Napůl slavili. Chovali se dost nevyrovnaně.” Pokrčím rameny. Pocit bezmoci ve mě zůstává, i když už jsou skoro všichni mrtví. Možná kdybych něco udělal jinak...
Snape vypadá i se zavřenýma očima nespokojeně. "Nevíte, kdo s tím kouzlem přišel? Kde ho vzali? Jakým způsobem ho modifikovali?”
"O tom se nebavili,”
zavrtím provinile hlavou, i když jsem si jist, že si tak připadat nemusím. "Jenom probírali, jaký dopad to bude mít na jejich vyjednávání. Nakonec usoudili, že je to pro ně dobré, protože všechny sice naštvali, ale vystrašili víc.”
"Zemřeli příliš snadno,”
zavrčí Snape a já se sotva zvládnu neušklíbnout. Nemají to náhodou být jeho kámoši? "Jak se dozvěděli o té Aboneyově akci?”
"Nevím.”
Takovou odpovědí dávám Snapeovi proti sobě silnou zbraň, bohužel jinou nemám.
"Byl v tom kromě těch pěti zapojený někdo další?”
"Nevím, asi ne, nic tomu nenapovídalo.”

Jsem ztuhlý chladem a únavou a postavím se, abych udělal pár kroků sem a tam. Jako ozvěnou se ozvou kroky i za dveřmi. Ztuhnu.
Dveře se otevřou a stojí v nich Selwin. Vypadá příšerně, ani krev na hlavě si neumyl a ta teď tvoří nevábnou, napůl zaschlou krustu. Nikoho víc podobného mrtvole už nepotkám. Něco v něm zachrčí.
"Snape, ty odporný zrádče, ty zhoubo našeho pána a všeho, čím náš svět mohl být...”
"Selwine, vzletné řeči k tobě nesedí,”
odvětí Snape. Zůstává sedět kde byl, i když mi není zcela jasné, jestli kvůli slabosti opravdové nebo předstírané. "Drž se svého - plnit rozkazy chytřejších než jsi ty.”
"Tak se budu držet svého,”
udělá k němu Selwin další krok, "Crucio!” V první chvíli je to šok, trhnu sebou, jako by to kouzlo bylo mířené na mě. Snape se zkroutí v bolestné křeči, kratičký pocit zadostiučinění se mění v hrůzu, nedokážu odvrátit zrak a přitom vím s jistotou, že tohle vidět nechci. Nevykřikl, až málem začnu křičet sám, jako by ticho potřebovalo být vyplněno, a hlavně chci zavřít oči, chci zavřít oči, na tohle se nesmím dívat -
"Na nic lepšího se nezmůžeš?” zvedne Snape náhle hlavu, vlasy se mu shrnuly do tváře a oči mezi nimi svítí se zběsilostí, před kterou toužím utéct. Nepatrně ustupuji podél zdi, ti dva si ale všímají jenom jeden druhého. "Ty ubožáku bez kouska talentu,” prská Snape, "nejsi dost dobrý ani jako - "
"Avada keda - ” Vrhnu se vpřed. Je v půlce druhého slova, když do něj vrazím, bez jasného plánu, co chci dělat, snad mě inspirovala podobná situace, ne tak vzdálená, kdy John srazil Jugsona, aby nemohl snést svou kletbu... tolik nepromíjených za jeden den si nezaslouží ani Snape. Selwin je slabší překážkou, než jsem očekával. Kletba z jeho hůlky nakonec nevyšla, i když stačil doříct, snad neměl dost sil. Chci ho jenom odrazit, ale podlehl tak snadno, že ho tlačím před sebou pár kroků dozadu, než narazím ramenem do futer dveří, ztratím rovnováhu a spadnu na zem. On sám couvne ještě krok či dva a pozadu spadne ze schodů s překvapeným vyjeknutím, tak tichým... Zcela nepochybně a jasně mrtvý teď leží na podestě o pár kroků níž, jedno vytřeštěné oko zírá mým směrem. Jsem jako uhranutý, něco ve mně zkamenělo. Zabil jsem...? Já?
Snad někdo mluvil, ale trvá nějakou dobu, než ke mě pronikne hlas. "Alexi!” Oko přestalo zírat. Zamrkám. Oko přestalo zírat, protože se Snape postavil přede mě. A naléhavost v jeho hlase mě probírá. On mi říká jménem? "Alexi, slyšíte mě?”
"Ano,”
hlesnu. Uvědomím si, že mě Snape svírá kolem ramen a oklepu se - okamžitě mě pustí a ustoupí. Nadechnu se.
"Nezabil jste ho. Umíral, když sem přišel. Jasné? Ten pád to uspíšil leda o pár chvil. Byl smrtelně zraněný už z boje se mnou.”
"Ano,”
vydechnu. Trochu se mi zatočí hlava.
"Dýchejte!”
Dýchám.
"Jdeme.”
Jdu. Snape mě vystrká na chodbu a tam jako by ze mě spadlo nějaké prokletí.
"Omlouvám se...”
"Ušetřete mě, pane Drassele.”

Blbec.

(Vanja Grishamová)

Nemluvíme. Okny galerie proudí kalné světlo pošmourného dne, ve který se proměnilo překvapivě jasné ráno. Zastavím se u výhledu na Zapovězený les a Harry si stoupne za mě, paže mi ovine kolem boků.
"Tys tam byl. Žijou tam takové nestvůry, jako byli ti červi?" zeptám se tiše.
Cítím, jak krčí rameny. "Žijí tam obří pavouci," nabídne mi alternativu.
"Já to nechápu," otočím se k němu. "Od doby, co do Bradavic chodím, opakuje ředitel-" Hlas se mi zadrhne a Harry se mi podívá přímo do očí. Začnu nanovo. "Brumbál vždycky říkal, že nesmíme do Zapovězeného lesa, aby se nám nic nestalo. Jenže ony se tu stávají hrozné věci každý rok! Nechápu, že tady studenti ještě jsou, že už si je rodiče neodvezli domů."
Vidím, že mu vůbec není po chuti, co říkám. "Brumbál byl nejmocnější čaroděj své doby. Kdyby se teď vrátil Voldemort, neměl by se mu kdo postavit."
"Nevzpomínám si, že bych tehdy v lese viděla i Brumbála," namítnu.
Harry se naježí. "Nebýt jeho, byl bych mrtvý ve chvíli, kdy bych vytáhl paty ze Zobí ulice! Rozhodně bych se nedožil dne, ve kterém bych byl schopný se mu postavit."
Zavrtím hlavou.
Harry svěsí ramena. "McGonagallová rozeslala dopisy všem rodičům, ve kterých vysvětlila, co se stalo, a ubezpečila je, že není možné, že by se něco takového stalo znovu." Škubnou mu koutky ve smíchu. "Dursleyovi obratem odepsali, že jsou ochotní podobná nebezpečí podstoupit a že by si přáli, abych tu zůstal. Formulovali to tak, že si mě McGonagallová zavolala do kabinetu a začala se mě vyptávat na rodinné poměry."
Zasměju se, protože Harryho konflikty s rodinou jsou ve škole už legendární. Po bitvě vyšel v Denním věštci článek o tom, jak je svými opatrovníky týrán a zneužíván, a Harry to k údivu všech nejenže nepopřel, ale ani se nesesypal a místo toho jim celé noviny poslal. Nikdo neví, jak si ti mudlové dokázali obstarat sovu a adresu redakce, ale o několik dnů později vyšel další článek, ve kterém dané skutečnosti jeho příbuzní důrazně popřeli. Byl napsaný v takovém tónu, že jej redakce ani neměla potřebu upravovat, protože byl sám o sobě nesmírnou senzací. Harry Potter, hvězda kouzelnického světa, vyrostl v magií opovrhovaném prostředí! Rita Holoubková k tomu tehdy sehnala o Petúnii a Vernonovi Dursleovým takové informace, které neznal ani Harry - záznamy a poznámky ze škol, utajované problémy v práci a tomu podobné, kvůli kterým zaručeně musela několikrát přestoupit zákony.
Zůstaneme tam stát zaklesnutí v objetí, dokud nás nevyruší kroky. Vykouknu Harrmu přes rameno a vzápětí se mu vykroutím z náruče, protože přichází snad jediný člověk, kvůli kterému nemám touhu prchat v dál.
"Pottere," kývne Harrymu.
Harry odměřeně kývne nazpět, myslím, že ani nezná jeho jméno, ale zmijozelské barvy hábitu stačí.
"Viktore," usměju se v pozdravu. "Kde jsi nechal to klubko druháků?"
"Zalezlí v hnízdě," zazubí se. "Pamatuješ se na Marušku? Copatá, velké oči, hnědovláska? Říkala mi, že jsi ji zachránila v bitvě. Chtěla by ti poděkovat, ale bojí se, že ji nebudeš chtít vidět, až zjistíš, že je ze Zmijozelu." Chladně pohlédne na Harryho.
"Byla u snídaně, viď? Pamatuju si ji. Samozřejmě, že ji moc ráda uvidím! Nemá přece mor, nebo tak něco."
"Já jsem jen posel," usměje se. "Přijdeš k nám? Vyzvednu tě ve dvě ve Velké síni."
"Jasně,"
kývnu.
"Nebude to vadit, Pottere?" otočí se na Harryho.
Harry zavrtí hlavou, ačkoliv má rty pevně stisklé ve svém vzteku pramenícím z předsudků. "Jen ji tam neuštkněte."
"Dám ti na ni pozor,"
slíbí Viktor vážně.
"Hej, já jsem tady!" ozvu se rozčileně.
"Teď se baví muži," odbude mě Viktor na oko přezíravě a naprosto mi tím vezme řeč. Vzápětí se postaví čelem k Harrymu a zatváří se podivně slavnostně. "Pottere, oceňujeme, že jsi nám, tedy i Zmijozelu, pomohl v té bitvě. Tohle je oficiální poděkování. Po zmizení Malfoye nastal ve Zmijozelu absolutní chaos v hiearchii, proto doufám, že vystačíš s uznáním vyjádřeným mnou?"
To pro změnu vezme řeč Harrymu, který jen toporně přikývne a natáhne pravici. Viktor se zatváří překvapeně, ale ruku stiskne.
"Já... půjdu. Ve dvě ve Velké síni. Hezký den," přeruší po několika sekundách dusivou atmosféru té chvíle Viktor a odejde, odkud přišel.
"Jak věděl, kde nás najde?" prolomí po chvíli nastálé ticho Harry.
Pokrčím rameny a znovu na nás padne ticho.
"Ron s Hermionou mi říkali, že jsi bojovala. Že jsi byla úžasná. Měla bys vědět, že to vím a že si toho nesmírně vážím..." V pohledu má bolest. "Už nikdy nesmíš tolik riskovat!"
Neubráním se skeptickému výrazu. "Byli jsme na tom samém místě? Asi jsem propásla tu chvíli, kdy se lidi třídili na hloučky 'chci bojovat' a 'ráda bych zpátky do bezpečí, prosím'."
"Měla jsi jít do Prasinek při první příležitosti! Někdo tě proklel!"
"Možná měla!"
zakřičím na něj nazpátek vztekle. "Možná jsem se měla nechat přenést do Prasinek při první možné příležitosti a nechat umřít ty lidi, kteří byli pod mým štítem! Mohla jsem dřív zavolat bystrozory, třeba by bylo ve výsledku méně mrtvých a zraněných? A kdyby ne, bylo by aspoň na koho ukázat - tahle mohla držet štít, ale utekla. Jo, máš pravdu, možná jsem se měla nechat přenést!"
Nechám ho tam stát a vydám se hledat nějaký prázdný kout. Nálada na lidi mě definitivně přešla.

Předchozí      ♦     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu