Jste mrtvá, tak mlčte, slečno Grangerová - 5.

21. srpen 2011 | 00.00 |

Teď už vám můžeme prozradit, že název téhle části - Jste mrtvá, tak mlčte, slečno Grangerová - byl zvolen čistě proto, že se nám mocinky moc líbil, a s dějem má jen pramálo společného. Za způsobené trauma se omlouváme.
Úvod a seznam kapitol najdete ZDE.

Stál sám a proti němu brána do pekel. Otevřít průchod bylo obtížnější, než čekal, ale využil nemálo Dracových sil. Udržovat ho bylo o něco lehčí, ale i to vyčerpávalo. Uzavření bude... skutečná výzva. Měl úžasné štěstí, že ho Draco zbavil Bellatrix, teď už tu ale nebyl nikdo, kdo by mohl pomoci. S bystrozory, kteří záhy dorazí, v tomto směru počítat nemohl, i když ho na okamžik ta představa pobavila. 'Pánové, buďte tak laskavi a předejte mi svou magii, dokončím tu drobný černomagický rituál...'
Na okraji mysli vnímal Dracovu cestu i nehybnost Grangerové, stejně jako slabou rezonanci její přítomnosti v tunelu. Trvalo až příliš dlouho, než nepatrná změna toku magie v průchodu naznačila, že Brumbálovi se podařilo jej začít uzavírat. Snape okamžitě změnil slova své inkantace. Místo poklidného šepotavého plynutí ostrá výzva k uzamčení.
"Voltera oste, voltera oste!" opakoval stále hlasitěji, ruce vztažené, nakloněný kupředu, jako by zdolával vichřici. Uzavřít tento konec by mělo být o něco málo snadnější, než ten bradavický, přesto začal pochybovat, jestli to celé zvládne dokončit. "Voltera oste!" Nikdy předtím netušil, že v sobě má tolik sil. Vydal tak moc - a stále v sobě nacházel drobty, které mohl vrhnout na podporu svého zaklínání, pořád ještě stál - ne, teď už vlastně klečel - a byl schopen mluvit. "Voltera oste!"
Až náhle bylo všechno pryč. Průchod zmizel, chlad astrální temnoty se vytratil do nebytí. Obyčejná místnost s pískem poházeným po podlaze a torzem šílené Bellatrix.
Snape upustil hůlku, ještě okamžik hleděl nechápavě před sebe, a pak se sesul k zemi.
Nevěděl, co je skutečnost a co se mu zdá. I když zavřel oči, všechno se s ním točilo. Grangerová byla stále naživu. To patrně znamená, že uspěli. On i Brumbál skutečně dokázali uzavřít průchod do Bradavic a zbavit tak svět hordy šílenců...? Draco byl tak blízko Grangerové, že se asi stačil vrátit do Bradavic. Nebo byli oba někde jinde, někde, kam on už se pro ně nedostane, protože si nedokázal představit, jak by se po tomhle ještě někdy dokázal pohnout. Z dálky, ale muselo to být blízko, uslyšel křik. Nebude trvat dlouho a najdou ho zde bystrozoři, ve smrtijedském hábitu a prosyceného černou magií... To už není tak důležité. Je konec, ať už to dopadlo jakkoli. I v Azkabanu se dozví, jestli zvítězili. 
"Snape!" Zuřivost v hlase, který znal, ho přiměla otevřít oči. Lucius? Asi se už stačil vymanit z pout, kterými ho spoutal. Dostat se ze skladu mu pak už nemohlo dát vůbec žádnou práci. "K čertu s tebou, kde je můj syn?" Snape matně zíral do zlostí stažené tváře rámované bílými vlasy a šílených šedých očí. Lucius ho popadl za hábit a zatřepal s ním tak, až ho nadzvedal z podlahy, hlavou tloukl o tvrdou zem. "Kde je Draco?"
Ne že by Snape nechtěl odpovědět. Podařilo se mu pohnout rty a nabrat do plic trochu vzduchu. Luciusovi to - kupodivu - nestačilo. Zcela v rozporu se svými obvyklými způsoby udeřil Snapea do tváře, až mu roztrhl kůži prstenem, a snad chtěl říct něco víc; do dveří však v té chvíli udeřily první kletby bystrozorů.M

Snape pocítil, jak se od něj Malfoy zdvihl, a když se dveře proměnily v oblak třísek, vyslal přibíhajícím bystrozorům v ústrety ošklivou výbušnou kletbu. Potom chytil Snapea za paži a přemístil se.
"Nedokončili jsme náš malý rozhovor, Severusi," promluvil, když si Snape vyrazil dech nárazem na hliněnou podlahu. Byli krytí před cizíma očima, přesto by ale ubohou stavbu, která je chránila, domem nenazval ani s největším sebezapřením.
'Draco je v pořádku,' pokusil se Snape promluvit bez výraznějšího úspěchu.
Lucius nespokojeně stiskl rty. "Robine!" vykřikl a v příštím okamžiku se před ním klaněl domácí skřítek.
"Pán si přeje...?" zeptal se nešťastně a jen tiše kvíkl, když mu pán uštědřil kopanec.
"Povzbuzující lektvar."
Snape ucítil na svých rtech chladivé sklo ampulky a za chvíli mu už lektvar sklouzl do krku. Nepůsobil tak, jak by měl, vzhledem k dryákům, které Snape vypil večer, ale prozatím to stačilo.
"Můj kmotřenec je v bezpečí," volil Snape pečlivě správná slova. "To on mě požádal, abys nebyl přítomný rituálu."
Malfoy nepromluvil, ale do pohledu se mu vkradlo zamyšlení.
"Pokud mohu soudit, je Pán zla již jen vzpomínkou."
Kdyby řekl, že Voldemort zrovna bojuje, nebo že se jej snaží někdo zabít, nebo že je ve vážném ohrožení, nezareagoval by Lucius tak prudce. Teď se ale na Snapea otočil s hůlkou napřaženou a rozvibrovanou divokým hněvem, který z něj doslova přetékal.
"Ukaž mi svou levou paži," přikázal a i hlas mu zněl skřípavě, jakoby se pokoušel zadržet smrtelnou kletbu ve svých ústech, než se přesvědčí o skutečnosti.
Snape rozepl rukáv a odhalil znamení zla. Vypadalo stejně jako vždycky. Nezmizelo, nevybledlo. Bylo tam.
"Vysvětli."
Snape unaveně přivřel oči a jen si blahořečil, že leží na zemi. "Je uzavřený v jiné astrální rovině. V tuhle chvíli už není možnost, jak ho dostat zpět. Většina smrtijedů je tam s ním." Luciusovy oči se blýskaly dost výmluvně na to, aby pokračoval. "Draco už je v Bradavicích. Na zničení našeho Pána se vědomě podílel, Luciusi." I sám sobě zněl unaveně. Dosud neměl možnost plně prožít fakt, že ze dvou despotických pánů už mu zbyl jen jeden a že je přece jen lepší možnost pít několik šálků přeslazeného čaje denně než postupně vyvražďovat zemi. "Jsem na něho hrdý."
Luciusova paže nepatrně poklesla a oči konečně zamrkaly. "Severusi." Lidská troska u jeho nohou mu pohlédla do očí. "Legilimens."
Dobře odhadl, že Snapeovi už na nitrobranu nezbývají žádné síly. Do jeho mysli pronikal bez odporu a s rostoucím údivem četl vzpomínky potvrzující slova, která vyslechl.
"Přemísti nás k Bradavicím, Luciusi," požádal Snape, když Malfoy přerušil nitrozpyt a bez špetky elegance dosedl na zem. "Promluv si s Dracem."N

Mžitky před očima, klepající se nohy a hůlku sotva udržel v ruce. Draco byl unavený už předtím, teď měl ale definitivně dost. Opřel se o zeď a se zavřenýma očima chvíli jen zhluboka oddechoval. Moct tak konečně jít spát! 
Ticho a prázdno, které ho obklopovalo při jeho chvatném běhu do schodů a po bradavických chodbách, se zdálo být dobrým znamením. Kdyby se smrtijedi dostali skrz, nejspíš by to poznal už od vstupní brány. Přesto bylo něco špatně. To, že byla Hermiona stále zavřená v Komnatě, bylo prostě - divné. Takže teď stál v té správné chodbě před tím správným kouskem zdi a nebylo mu to nic platné. Hlavou se mu míhaly ty nejdivočejší scénáře, které měly společné to, že Voldemort prošel branou, ale zatím ho Komnata dokázala udržet uvnitř. Raději si nechtěl moc představovat, proč by Hermiona byla ještě naživu.
Začal přecházet sem a tam a uvažoval, co dělat. Vnímal Snapea, který se přemístil pryč z Londýna do míst, která Draco nedokázal určit, a později k Bradavicím. Takže tu na něj prostě - počká? Nenapadalo ho nic jiného. Frustrovaně udeřil do zdi. "Tak se konečně otevři!" vykřikl.
Zeď se rozestoupila a Draco zůstal zaraženě stát s napřaženou rukou, poněkud zaskočen vlastními schopnostmi. Stála tam Hermiona podpírající Brumbála, oba vypadali příšerně, strhaní, zakrvácení, ale... živí. Hermiona vzlykla a upustila ředitele k zemi, ve snaze zabrzdit jeho pád klesla s ním. Draco k nim poklekl a pomohl jí bezvědomého Brumbála pohodlněji uložit. Pečlivě se vyhýbal pohledu na jeho zčernalou paži.
"Ne-nemohla jsem se dostat ven," plakala napůl, plná vyčerpání tak moc, že nezbývalo místo pro úlevu a pocit vítězství. "Zabralo až pokropit tu zeď je-jeho krví."
Raději si nepředstavoval, co muselo předcházet, když byla ochotná zkoušet i něco takového.
"Zvítězili jsme," řekl Draco, posadil ji tak, aby se mohla opírat o zeď, a ochotně se sesypal vedle ní. "Víš, jak bude Potter naštvaný?" nadhodil a Hermiona přes slzy nevěřícně zazírala. Začala se smát, trochu zoufale, ale bylo dobré, že ji dokázal vytrhnout z toho podivného šoku. Neobratně se objali.
"Dokázali," zkusila říct a otřela si pláštěm tvář. Povedlo se jí všechnu tu špínu jenom důkladněji rozmazat. Draco zadržel Hermioniny ruce a slabým kouzlem jí očistil tvář z nejhoršího. Víc si netroufl. "Dokázali jsme to. Voldemort je pryč," opakovala. Znělo to skvěle. Vydržela by to říkat třeba celý den. "Vážně jsme to zvládli?"
"Jasně, Grangerová. Zvládli."
Draco od schodů zaslechl tiché kroky a zdvihl hlavu, aby Snapea pozdravil. Nemálo ho šokovalo spatřit před sebou vlastního otce. Lucius se netvářil dvakrát přátelsky a v očích měl chlad. Mávl hůlkou a ke sbírce vyčerpaných vítězů přidal napůl bezvládného profesora. Přejel je pohledem plným hlubokého despektu.
"Skutečně doufám, otče," řekl Draco vyrovnaně, "že s tebou nebudu muset bojovat. Jsem momentálně poněkud indisponován."M

Hermiona mlčela, protože ji nenapadlo, co by měla říkat. Nějak jí přišlo, že s Brumbálem do tohohle rodinného konfliktu tak úplně nepatří.
"Nemůžu tvrdit, že by mě těšilo, v jaké společnosti se nacházíš, synu," pokynul starší Malfoy směrem k Hermioně a ohrnul rty. "Co tě vedlo k tomuto rozhodnutí?"
"Zvažoval jsem své možnosti dlouho, otče," odpověděl Draco, jako by seděli v měkkých křeslech útulné pracovny a vedli teoretickou debatu. "Vycházel jsem z předpokladu, že válka nepřeje bohatým jednotlivcům, neboť jsou vždy napadáni alespoň jednou ze stran. Ideálním postupem k nabytí vhodné pozice samozřejmě bylo stát se zasloužilým - ideálně tím nejzasloužilejším - veteránem vítězné strany." Draco si dopřál drobnou odmlku, protože věděl, že Luciusovo vychování mu nedovolí jej přerušit. "Jedna ze soupeřících stran mi mohla zajistit klidný život bez dalších intervencí, zatímco druhá soupeřící strana měla v čele všemocného velitele, který by nectil soukromí mého majetku." Draco se jemně pousmál a pokrčil rameny. "Proto jsem si zvolil svoji stranu."
Lucius mlčky znovu přejel tváře všech přítomných. Snapeovi na tváři pohrával škleb, který nebyl jen dílem vyčerpání. "Když máme opravdu štěstí, tak nemáme žádnou volbu, Luciusi," zamumlal takřka nesrozumitelně. "Draco..." Znovu zavřel oči.
"Uvědomuješ si, co všechno sis doopravdy zvolil, Draco?" konečně promluvil Lucius a místo chladu už byl v jeho hlase pouze přísný mentorský tón. "Čistá krev pozbude významu, mudlové budou nadále utiskovat kouzelníky a tvé děti budou vyrůstat společně s mudlovskými šmejdy."
"Svět bude takový, jakým ho uděláme, otče. Nezapomeň, že jsme vítězové. Ty. Já. Severus." Odmlčel se podíval se na dvě bezvládná těla vedle sebe. "Brumbál a Grangerová. Budeš se divit, otče, ale její magie je nesmírně mocná. To ona mi pomáhala otevřít astrální průchody do Bradavic."
Snape vydal zvuk, jako by se dusil, a Hermiona k tomu neměla daleko. Na pokraji vyčerpání vnímala hovor jako cosi snového, co jí šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven, ačkoliv si byla jistá, že zítra dokáže zopakovat každé jejich slovo. Rozhodně to udělá a konečně se jejich promluvu pokusí analyzovat a porozumět jí.
"S výběrem tvé asistentky nejsem zcela srozuměn, Draco. Někdo s čistým původem by byl vhodnější." Lucius se odmlčel, aby dodal významu dalším svým slovům. "Tvé rozhodnutí nemám v plánu zpochybňovat, Draco. Jsem hrdý, že ses zachoval jako svéprávný muž, byť ses odchýlil z cesty, kterou jsem ti v životě určil."
Draco sebou tak trochu trhnul, jako by přemáhal nějakou emoci, a Hermiona by skoro přísahala, že to jsou slzy. Nepamatovala si, že by Draca něco zasáhlo tolik jako toto šroubované vyjádření otcovského uznání a otcovské pýchy.
"Pomůžeš mi je dopravit na ošetřovnu, otče?" zeptal se Draco místo odpovědi přiškrceně a nejistě se postavil. Lucius Malfoy hůlkou zdvihl do vzduchu oba starší kouzelníky, zatímco Draco pomohl vstát Hermioně a podepřel ji. Hermiona se s obavou podívala do tváře jeho otci, ale pokud tam bylo odmítnutí nebo opovržení nad synovým chováním, nedal jej nijak najevo.N

Lucius byl pramálo srozuměn s představou, že by měl dělat opatrovatelku raněných. Sotva je s největším sebezapřením dopravil na ošetřovnu, povolal skřítky a pověřil je nalezením madame Pomfreyové. Protože ta se okamžitě začala zabývat Brumbálem, Snape jí v nestřežené chvíli vyplenil zásoby povzbuzujících lektvarů a nějak dokázal přesvědčit Luciuse, že nyní je na pořadu dne odpečetění zmijozelské koleje. Snape chtěl sám sdělit svým studentům, co se stalo, dřív, než se to dozvědí od někoho jiného; zejména těm, kteří dnes přišli o rodiče.
Hermionu, která zatím bez protestů zalezla do postele, o chvíli později probudil skřítek se vzkazem od Luciuse a o další chvíli později rozvzteklený Lucius sám, protože skřítek mu kouzla, která Hermiona vyjmenovala, nebyl schopen správně interpretovat. Odříkala mu všechny použité inkantace, a pokud se zapomněla zmínit, že to byla ona osobně, kdo dotyčnou kolej uzavíral, byla to jistě náhoda a ne projev taktu takřka zmijozelského.
Znovu usnout se v té chvíli zdálo těžké. Když odeznělo napětí, příležitost dostaly všechny ty bolístky, na které dřív nebyl čas. Nevěděla, kolik smrtijedských kleteb ji zasáhlo, ale nehýbat se a jen tiše dýchat jí připadalo jako ideální program pro nadcházející dopoledne. A snad ještě pozorovat pruhy světla ze slunce, které se teprve před chvílí vyhouplo nad obzor. Obdélníky oken na podlaze, lehounký prach, jemné stíny intarzovaného skla. Potřebovala promyslet tolik věcí, že se její unavená mysl nedokázala upřít k ničemu konkrétnímu a jenom kroužila v podivném bezčasí.
"Nespíš," řekl Draco a bez vyzvání se usadil proti ní na posteli. Pohodlně si natáhl nohy a založil ruce na prsou. Stále se pohyboval opatrným způsobem někoho, kdo si není jistý svou stabilitou, stačil si ale učesat vlasy a nasadit sebevědomý malfoyovský úsměv.
"Nespím." Na okamžik mu pohlédla do tváře, rychle ale sklopila hlavu. "Musel jsi někoho zabít?" zeptala se.
Draco se odmlčel. "Musel. Bellatrix... zabila by Snapea." Dokonale ovládaný hlas s jakýmsi chvějivým podtónem, který se naučila rozpoznávat, jí byl dostatečnou odpovědí na otázku, jak to vědomí zvládá. Špatně. Stejně jako ona.
"Nedovedu si představit, jak se s tím naučím žít," navázala Hermiona sotva slyšitelně. "Tolik životů - ani pořádně nevím kolik, to je na tom snad nejpříšernější...?"
"Nepoddávej se tomu," odvětil Draco tvrdě. "Byli to násilníci a vrazi, nic jim nebylo svaté. Představ si ty vaše mrňavé prváky, co tu ještě běhají s plyšovými hračkami. Jedna otázka na původ... neříkám, že jsem nadšený z mudlů, ale všechno má své meze. Oni je neměli."
"A vy snad nemáte mrňavé prváky?" zdvihla Hermiona nepatrně hlavu a trochu se ušklíbla.
"Ti naši jsou urostlejší, krásnější a chytřejší," pravil Draco naprosto vážně. Hermiona na něj chvíli nechápavě hleděla, než byla přinucená se pousmát.
"Jak jinak." Zavřela oči. "Ale pořád ještě nespím," upozornila. "Draco..."
"Hmm?"
"Myslíš, že nás Brumbál vyhodí ze školy?"
"Hrdiny bitvy o Bradavice? To snad ne. Od teď nás naopak zahrne stejnou milou pozorností a ovacemi jako Pottera, který bude přeřazen do Mrzimoru a pes po něm neštěkne."
Hermionin úsměv se rozšířil. "No to určitě. Stejně je to zvláštní - Brumbál nás donutil udělat tohle všechno - dokázal, co bylo třeba... a teď jsou na něj všichni naštvaní a každý z nás by ho nejraději zaklel do hromádky ovocného želé..."
"Pořád ještě nespíš?"
"Ne."
"Kdyby sis o Brumbálovi nedělala iluze, nemusíš teď na něj být naštvaná. Vždycky využíval lidi kolem sebe. Jenom se trochu spletl - sázka na Pottera mu nevyšla. Z jeho hlediska je ovšem třeba uznat, že šlo o poměrně malou investici... Grangerová? Teď už ale spíš, že jo. Hej, Grangerová! S tebou je ale zábava."M

  

PŘEDCHOZÍ     ♦     NÁSLEDUJÍCÍ

Zpět na hlavní stranu blogu