Monstra z hlubin - 2.

3. srpen 2011 | 00.00 |

Maličký démonek místo plyšáčka na usínání.
Úvod a seznam kapitol najdete ZDE.

Do nebelvírské koleje se vrátila Hermiona tak viditelně spokojená, že z toho mohl být jenom průšvih. A také byl. Zbytek večera věnovala žehlení vztahů s Harrym a Ronem za dnešek, včerejšek a kdo ví kolik dní okolo, a když pak padala vyčerpaná do postele, ptala se sama sebe, jestli jí to stojí za to. Zatracení kluci, musí být stále tak dětští? Nemůžou brát věci, jak jsou, neplašit kvůli všemu, neurážet se kvůli každé maličkosti, nedělat ze všeho vědu? Bylo dost smutné, že i s Dracem byla snadnější domluva. Bohužel je oba měla ráda. Byli po svém vlastním způsobu skvělí.
Usínala s myšlenkami na Draca a zítřejší večer, což bylo o moc lepší než vzpomínat na černou tmu.
Ráno šli na snídani zase všichni tři spolu, stačilo se důsledně vyhýbat slovu 'Snape' a fungovali skvěle. To bohužel účinkovalo jako perfektní bezhůlková kletba: Ronovi šla pára z uší a Harry začal supět. Už od dveří Velké síně Hermiona viděla, že na její obvyklé místo upustila statná sova jakýsi balík, ale než se tam stačila dostat, Levandule se po něm natáhla a zcela nediskrétně povytáhla mezírkou mezi potrhanými papíry kousek látky.
"Hermiono, to je nádhera!" hladila Levandule s nadšením černo černou látku, lehoučkou a hebkou, z které jako by prosvítaly drobné jiskřičky světla. "To jsou ty tvoje nové šaty na ples? Viď, že si je pak můžu vyzkoušet?" Hermionu pojalo strašlivé tušení. Rychle pohlédla ke zmijozelskému stolu, kde právě Draco ukládal pod lavici nachlup stejný balík s nápadně lhostejným výrazem. Jenže jemu neustále chodilo nové oblečení, u něj to nikomu nápadné nepřišlo.
"Ne, to je jen..." Zatápala a v nedostatku inspirace plácla: "Moje nová noční košile." Levandule, která už povytáhla dost velký kousek na to, aby vynikla hebkost látky a objevil se kousek stříbrného vyšívání, užasle a nepopiratelně závistivě otevřela pusu. Thomas se začal dusit kouskem topinky, Ronovi kus topinky z pusy naopak vypadl a Harrymu poněkud zmatněl zrak.
"Takže nic pro veřejnost," drapla honem balík, bleskově ho zabalila a strčila pod lavici, červená jak rajče. Zabít Malfoye, zabít! Co ho napadlo objednat jí obřadní roucho a nic neříct? Bez jejího souhlasu? Ne že by sama věděla, kde se takové věci berou, a taky by si asi nikdy nevybrala tak kvalitní a vlastně by ji vůbec nenapadlo si ho pořizovat... Měl se zeptat, samozřejmě. To, že zároveň měla radost a těšila se, až se do něj oblékne, vůbec nesouviselo s tím, že mu za to měla v úmyslu mírně vynadat. Roucho byla skvělá věc, tím si byla poznámka pod čarou v kapitole šest jistá. Ne nezbytná, ale skvělá. Jen když si uvědomila, že se nosí přímo na nahém těle a že tam budou večer s Dracem sami, zrudla i na zádech. 
Vážně štěstí, že si o vteřinu později uvědomila, že po sobě nezkontrolovala úkol z přeměňování.

Nic ji nemohlo zchladit účinněji.M

Hermiona dorazila večer do Komnaty zemdlená, ale přesto natěšená. Vlastně se netěšila, spíš byla zvědavá, měla skutečný akademický zájem setkat se s nižším démonickým služebníkem. Do Komnaty dorazila dřív - vycítila, jak Draco v šestém patře obrátil své kroky, když to neudělala ona, aby nebyli spatření spolu. Přišel o dvacet minut později.
Hermiona už byla převlečená do své nové noční košile lomeno obřadního roucha a v příhodně umístěném zrcadle obdivovala výšivky, nezobrazující nic konkrétního, přesto ale známé ve svých smyčkách. Ačkoliv netušila odkud, věděla, že se symboly budou podílet na samotném obřadu. Budou zesilovat její inkantace a poskytnou jí štít před eruptivními výboji nevstřebané magie, ochrání ji před svody vyvolaných démonů a nejspíš ji i částečně ochrání před vábením samotné černé magie, ačkoliv nevěřila, že by na ni někdy alespoň částečně začala působit tak, aby jí propadla.
Draco ji ohodnotil vcelku spokojeným pohledem a zalezl do převlékací kabinky, kterou jim Komnata nabídla. "Doufám, že ti roucho je, protože se nedá magicky upravovat," prohodil skrze zástěnu, která je dělila.
"Je, děkuju. Teda," opravila se, protože si vzpomněla, že mu vlastně chtěla vynadat, "neměl jsi mi to kupovat. Tedy, děkuju, samozřejmě, ale... měl jsi něco říct. Chápeš?"
Draco vykoukl, už také ustrojený. "Já se ptal, ale v nebelvírských barvách ho neměli."
Hermiona po něm hodila nasupený pohled.
"Tak v čem je problém?"
Hermiona si povzdechla. "Kolik ti dlužím?"
Draco se na ni zašklebil. "Necháš mi poslední Trelawneyovou."
"Draco!"
"Uklidni se, Grangerová. Rod Malfoyů je starobylý rod, oplývající značným jměním. Ber to jako závazek, kvůli kterému mě nemůžeš strčit do kruhu."
Hermiona zaváhala. Vlastně by ocenila, kdyby měl Draco podobný závazek k ní.N

"Nestačil by ti poslední Brumbál?" zeptala se žalostným hlasem. "Trelawneyové došly. A já bych taky nerada skončila v kruhu."
Draco na ni pohlédl překvapivě vážně. "Brumbál bude adekvátní," řekl a Hermiona se rozhodla, že od Zmijozela je to něco jako nabídka světového míru do skonání věků.
"Takže... takže já začnu dělat kruh a ty připrav svíčky," zahnala Hermiona nejistotu trochou organizace a Draco bez odporu přistoupil ke stolu a začal vybírat sedm nepoškozených svící stejné velikosti.
"Také bychom se měli domluvit, jestli budeme inkantaci pronášet na střídačku, nebo společně," připomněla Hermiona, zatímco vysypávala kruh stříbřitým pískem smíchaným s agrimonií. 
"Těžko můžeme čarovat společně," odsekl Draco chladně.
"Draco, naše spojení vzniklo díky tomu, že naše magie..."
"...je dokonale odlišná," dořekl ledově.
"Ale jestli se mýlíš a jsme naopak plně kompatibilní, nerespektování Campusova zákona nás přivede do pořádného průšvihu! Myslíš, že já z toho mám radost?" Draco jí odpověděl velmi výmluvným pohledem, který jasně odpovídal, že samozřejmě by měla být blahem bez sebe. "Jen si to chci ověřit, pro jistotu," dodala mírně. 
"Dobře, abys už dala pokoj," vrčel Draco, svíčky položil na stůl tak prudce, že minimálně dvě z nich napraskly, a popadl hůlku.
"Avis," mávla hůlkou Hermiona. "Avis," opakoval Draco. Místností se rozlétly dva houfky modrých štěbetajících ptáčků, kteří o pár chvil později popraskali jako mýdlové bubliny. 
"Tak teď společně." Pohlédli na sebe a mávli hůlkami v jediné chvíli. "Avis!"
Vzápětí se kolem nich prohnala malá vichřice, když se mrak velkých a nespokojených havranů rozehnal Komnatou. Nespokojeně se rozkřičeli, když nenašli cestu k úniku. Hermiona vypískla, skrčila se ve svém netopýřím křesle a to ji ochranitelsky přikrylo blanitými křídly. Draco bleskově zapadl pod stůl, a až když se ozvalo hlasité zapraskání mizejících ptáků, odvážil se vystrčit nos. Komnata byla poněkud pocuchaná, ale nerozbilo se nic z toho, co zrovna potřebovali.
"Proč havrani?" zeptali se oba současně a lehce dotčeně.
"Tak já jdu znovu vyznačit ten kruh, rozfoukal se," řekla Hermiona úplně obyčejným hlasem a dávala si pozor, aby směrem k Dracovi vůbec nepohlédla. Tak nějak měla pocit, že potřebuje chvíli klid, aby to všechno zpracoval.M

Všechno připravili mlčky. Hermiona překontrolovala všechny svíčky tichým "detecto," protože nechtěla přijít o další vlasy, a zapálila kadidelnici, Draco přisypal trochu stříbrného prachu do jednoho z kruhů a odendal smetí, které leželo uvnitř, a potom už nebylo co připravovat a opravovat a tak se zadívali na sebe.
"Takže společně," řekl Draco co nejméně zúčastněným tónem a pozvedl hůlku.
Svíce zaplály mnohem efektněji než posledně - Draco pečlivě vybíral ty, které měly silné knoty - a místností zavál vítr. Hermiona pocítila nárůst své moci, sílu magie a napětí v ruce, kterou proudila do hůlky, pomalu začala zažívat stav euforie, který se nedal s ničím srovnat. Nechala magii proudit správným směrem a ohlédla se po Dracovi, s očima rozzářenýma a vlasy rozevlátými syrovou magií. Stál vedle ní, s potem oroseným čelem a zaťatými zuby, jak se snažil vydat tolik magie, kolik zřetelně proudilo od ní, ale vypadal v té snaze podivně ztracený a bezmocný. Všechna ta magie byla dosud jen její? Musí přinutit Draca, aby se otevřel jako ona, protože ten zážitek, který by mohl následovat, byl příliš lákavý, než aby mu odolala. Zachytila jeho pohled, dotkla se ho rukou. Vlasy se mu zježily a roucho zavlálo. Jeho hůlka plivla chuchvalec magie, který se neškodně rozprskl o stěnu. "Dej tomu průchod," řekla a její vlastní hlas jí zněl cize, skřehotavě.
Draco se zamračil a sevřel hůlku i druhou rukou. Pro kouzelníka absolutně nepřípustná póza, ale tady, na místě, kde nebyl nikdo jiný, na tom nesešlo. A magie vytryskla. Draco zavrávoral, jak jej samotného překvapilo, co se stalo, a s vítězným pohledem pohlédl na Hermionu. Pohled mu oplatila, a protože si už na pocit, který ji opanoval, stačila zvyknout, neušlo jí, jak se mu oči náhle doširoka rozevřely a vstoupila do nich hloubka, kterou v nich nikdy neviděla. Šťastný, vítězný úsměv mu z tváře zmizel jako mávnutím hůlky a zůstal jen fascinovaný škleb, jak se pomalu nořil do kouzla, které kolem nich panovalo.
Hermiona se znovu začala soustředit na vlastní magii. Když do zaklínadla vložil Draco svoji vlastní magii, její pocit se zřetelně změnil. Síla, která doteď byla neobvykle silná, se stala monstrózní - a ona si uvědomila, že Draca nikdy nemůže nechat odejít, že mu musí být stále v patách, že nikdy nechce přijít o pocit, který právě zažívala. Znovu na něj okouzleně pohlédla a v jeho očích zachytila stejnou myšlenku. Kývla mu, on kývl jí a společně začali odříkávat inkantaci, která jim měla definitivně přivolat démona z nižšího pekla, kterého společně spoutají a ovládnou.
Svíčky se zachvěly a světlo zablikalo. Pak se najednou ozvalu 'puf' od vytlačeného vzduchu a dvojité zalapání po dechu. Stál tam, s rohy většími než hlava, ještěřím ocasem a obrovskými kopyty, dlouhými drápy a tělem takřka lidským, jen porostlým řídkými, dlouhými černými chlupy. Zavyl, až židle vyděšeně poodlétla k opačné stěně, a vrhnul se na Draca.
"Ááá!" zazněl místností výkřik naprosté hrůzy následovaný nelidským zavytím démona, který se zarazil o neviditelnou stěnu vnitřního kruhu. Draco se váhavě vrátil vedle Hermiony a netečně si urovnal hábit. "Zapomněli jsme mu dát jméno. Bez něj nás nebude poslouchat," pravil důstojně, jako by se nic nestalo.
"Něco jako Králíček Šmudlíček?" zeptala se Hermiona nedůvěřivě.
Démon strnul vprostřed pohybu a zadíval se na ni.
Hermiona sebou trhla a omluvně se zadívala na Draca.
"Já tě zabiju," protočil Draco panenky.N

"Jejda." Pokusila se zatvářit provinile, ale když se něco, co je vám po kolena, snaží tvářit vztekle, je to spíš k smíchu. "Takže teď bude dělat, co se mu řekne?" zamlouvala rychle svoje faux pas.
"Podrbej se levou nohou za pravým uchem," řekl Draco a s hlasem plným odporu dodal: "Ó Králíčku Šmudlíčku!"
Démonek do něj zabodl nenávistný pohled a poslechl. 
"Umíš mluvit?" zeptala se Hermiona. Démonek v odpověď táhle zasyčel. Pohlédla na Draca trochu bezradně. "Má smysl ho posílat pro ty vlasy? Když ho vidím..." pokrčila rameny.
"Však ono to udělá, co má," prohlásil Draco sebejistě. "Je to jen sluha. Kvůli tomu je tady a nic lepšího beztak nevymyslíme. Rozkaž mu to! Ani domácí skřítek by neposlechl ochotněji než spoutaný démon."
Hermiona se rozhodla pro tentokrát Dracovi zapomenout to zcela nevhodné přirovnání, a protože všechny pohádky a pověsti se shodovaly v tom, že svá přání ať už zlatým rybkám, kouzelným dědečkům nebo čertům se musí pronést naprosto přesně a konkrétně, krátce se zamyslela, než mu rozkázala: "Králíčku Šmudlíčku, v jednom z astrálních světů zůstal můj pramen vlasů. Doneseš mi ho sem, ten pravý a skutečný. Též přineseš všechny jeho duplikované součásti z ostatních astrálních světů, tak, aby všechny mé vlasy byly zde, v tomto reálném světě."
"A to co nejrychleji to zvládneš. Králíčku Šmudlíčku."
Démon je přejel zlostným pohledem, dupnul kopytem a zmizel. Na jeho místě se objevily přesýpací hodiny a zvolna se otáčely ve vzduchu.
"Co to má být?" zamračila se na ně Hermiona.
Draco jen mávl rukou. "Starý magický symbol. Musíme počkat."
"To jsem pochopila."
Pohlédli na sebe. V náhlé potřebě nějak vyjádřit postoj k tomu, co se odehrálo, se oba naráz rozpačitě zasmáli. Napětí opadalo. 
"To byla jízda," prohlásil Draco a vypadal velmi sebevědomě. Kupodivu, Hermiona měla silný dojem, že je to mnohem obyčejnější sebedůvěra než kdykoli před tím. Zbavená nánosu arogance, z pocitu dobře vykonané práce. Dá-li se tak nazvat drobný černomagický rituál.
"Bylo to úžasné," souhlasila. "Nevěřila bych nikdy..." Potřásla hlavou. "Chytil ses rychle," řekla docela uznale.
"To ty ses chytila poměrně obstojně," ohradil se okamžitě. "Bez mých informací bys byla ztracená!"
"Zato u tebe byl krapet patrný nedostatek praxe," nedala si to líbit. "Čekala bych, že máš tyhle věci dávno za sebou."
"Jsem Malfoy," pronesl důstojně.
Hermiona pozdvihla obočí. "Co z toho vyplývá?"
"No... na špinavou práci máme obvykle lidi."
Před bídnou smrtí v kruhu, do kterého by se zřítila v záchvatu smíchu, ji zachránil návrat démona s hrstí jejích vlasů.M

"Králíčku Šmudlíčku!" spráskla ruce Hermiona. Draco na ni jen útrpně pohlédl. Démon se zatvářil ještě nenávistněji. Odkašlala si. "Králíčku Šmudlíčku, nyní nenávratně znič všechny moje vlasy, které jsou v kruhu, ve kterém jsi ty."
Uprostřed Komnaty nejvyšší potřeby se na moment objevil kousek samotného pekla. V neviditelných stěnách křídového kruhu šlehaly plameny, létaly blesky, svíjela se chapadla a ozývaly se opravdu ohavné mlaskavé zvuky. Potom všechno ustalo a zůstal jen démon a očouzená podlaha.
Hermiona pohlédla na Draca. "Chceme od něj ještě něco?"
"Králíčku Šmudlíčku, zapomeň na nás a po zažehnání se už nikdy nevracej," rozkázal s rozmyslem a gestem naznačil Hermioně, aby i ona napřáhla hůlku. Společně začali odříkávat zažehnávací formuli, pečlivě naučenou a dost dlouhou. Hermiona přitom zděšeně pozorovala, že se démon kroutí a sténá bolestí, ale neodvážila se zaříkání jakkoliv přerušit.
Magické klima zůstalo skoro obyčejné. Nyní již žádná vířící magie, syrová síla ani ledový vítr, jen odcházející pocit přemíry moci a sounáležitosti s tím druhým. A najednou bylo ticho, jen dva sedmáci se chvěli vyčerpáním vedle křídového a stříbrného kruhu. Zhasli svíčky, smyli kruhy... zůstali stát. Pak si sedli. Natáhli se pro cukrátka, protože nevěděli, co by teď měli dělat. Žužlali. A potom se společně rozesmáli hlasitým, trochu hysterickým smíchem.
"Jo!" vypravil ze sebe Draco a dál se nezřízeně chechtal.
"Skvělý!" U Hermiony euforii napomáhal i pocit, že se konečně vzdálila astrálním sférám stejně jako ostatní lidé, a proto na Draca koukala skrze slzy smíchu. A nevadilo jí to.
"Jo." Draco se konečně trochu uklidnil a přemýšlivě se na ni zadíval. "Tak co uděláme příště?"
Hermiona se zadívala do jeho nadšených očí a nedokázala se ubránit úsměvu, který jí z tváře na krátký okamžik zmizel. "Ale já..." Zaváhala.
"Já nejsem černokněžník, Grangerová." Široce a skoro šťastně se usmál. "Copak tys to neprožila? Bylo to skvělé!"
"Mě to ale zajímá z akademického hlediska, Draco," odpověděla mu nešťastně.
"Ale vždyť mě taky," ujistil ji. "Až si budu povolávat démona, který roztrhá Pottera na polévkové krutony, udělám to sám."
Hermiona se schoulila do křesla, kde zůstala i poté, co evidentně dobře naložený Draco odešel spát. Nebyla teď úplně připravená na střet s Harrym a Ronem. Ještě ne.N

PŘEDCHOZÍ     ♦     NÁSLEDUJÍCÍ

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Monstra z hlubin - 2. xstepax 03. 08. 2011 - 09:40
RE(2x): Monstra z hlubin - 2. nerla 03. 08. 2011 - 10:23
RE: Monstra z hlubin - 2. mae 03. 08. 2011 - 10:29
RE: Monstra z hlubin - 2. azrael 03. 08. 2011 - 13:29
RE: Monstra z hlubin - 2. mae 03. 08. 2011 - 14:04
RE: Monstra z hlubin - 2. nerla 03. 08. 2011 - 14:07
RE: Monstra z hlubin - 2. azrael 03. 08. 2011 - 17:28
RE: Monstra z hlubin - 2. nerla 03. 08. 2011 - 18:46
RE: Monstra z hlubin - 2. evi 05. 08. 2011 - 15:13
RE: Monstra z hlubin - 2. mae 05. 08. 2011 - 18:00
RE: Monstra z hlubin - 2. amabell®pise.cz 19. 11. 2013 - 14:35
RE(2x): Monstra z hlubin - 2. nerla 21. 11. 2013 - 14:00
RE: Monstra z hlubin - 2. rebeka 05. 01. 2014 - 02:53
RE(2x): Monstra z hlubin - 2. nerla 05. 01. 2014 - 08:25