Se Zmijozelem v hlavě - 4.

26. červenec 2011 | 00.00 |

Poslední díl Se Zmijozelem v hlavě, na který již naváží Monstra z hlubin. V Bradavicích se všechno vrací k normálu a Hermiona musí vysvětlit Harrymu a Ronovi, kde byla, když ne na zmijozelském obětním oltáři.
Úvod a seznam kapitol najdete ZDE.

Albus Brumbál byl ředitelem v Bradavicích už mnoho let a dokázal předvídat věci, které by jiné ani nenapadly. Přesto ale to, co tam našel při svém návratu, neočekával ani v nejdivočejších představách.
Škola byla na první pohled prázdná, jen z chodby vedoucí do sklepení se valila řídnoucí oblaka dýmu, zápach střelného prachu a slabé dozvuky výbuchů. Brumbál okamžitě vmáčkl Hermionu s bezvědomým Snapem do jednoho z přístěnků vstupní síně a seslal na ně zastírací kouzlo, než se obezřetně vydal dál.
Nechtělo se mu věřit, že by Smrtijedi zaútočili zrovna dnes. Právě dnes, když byl Brumbál zaneprádněn hledáním Severuse Snapea, svého věrného špeha a jednoho ze svých nepostradatelných učitelů. Na ředitele náhle padla tíha let - pošetilý, pošetilý stařec! Mohl očekávat, že Snapeovo zmizení má na svědomí Voldemort, vždyť mu bezprostředně předcházela smrtijedská schůze.
Rozhodnutý zvrátit situaci, seslal zastírací kouzlo i na sebe, vyzul si boty, aby dokázal jít absolutně neslyšně, a obezřetně pokračoval chodbou dál. Hluk sílil, dokázal v něm rozeznávat hlasy svých studentů i profesorského sboru. Neozývaly se žádné výkřiky, to bylo mimořádně příznivé znamení.
Dým se valil odjinud, ale hlasy zřetelně zaznívaly z jedné z velkých a již dávno neužívaných učeben. Několikrát se nadechl, než se pustil do mimořádně obtížného kouzla, které mu umožnilo přemístit části zdi, které se dotýkaly jeho těla, dočasně pryč, aby prošel skrz a nemusel otevírat dveře.
A tam je našel. Shluk skoro všech studentů a většiny profesorského sboru - jedni vysvětlující, druzí vyhrožující, další škytající, zpívající, smějící se a stepující. Některým madame Pomfreyová odstraňovala z těla chapadla a rašící trávu, jiné se pokoušel profesor Kratiknot odbarvit.
Když profesor Brumbál zrušil zastírací kouzlo, pod kterým do místnosti vniknul, začaly se od něj šířit vlny ticha. Minerva McGonagallová k němu vzápětí přispěchala s neurčitým výrazem ve tváři. "Albusi, ráda bych vám to vysvětlila... Studenti... Totiž... Severus by měl změnit heslo do zmijozelské společenské místnosti." Omluvně sklonila pohled k zemi, odkud na ni zamžikaly ředitelovy palce oděné v rudých ponožkách.N

V přístěnku na košťata panovalo ponuré ticho. Hermionu nebylo těžké přesvědčit, aby zůstala skrytá. Seděla opřená o zeď, schoulená do sebe, vmáčknutá do rohu tak, aby se ani cípem hábitu nedotýkala Snapeova chladného těla, a propadala splínu. Zážitek s vílami odezníval rychleji, než se vůbec odvažovala doufat, ale ani v nejmenším se necítila bojeschopná.

Spíš dezorientovaná a zmatená. Byla vyčerpaná ze stále nových drobných šoků, kdy ji pohled na něco důvěrně známého zaskočil svou ošklivostí. Už se k nim netoužila vrátit, uvědomovala si, jak nezdravá touha to byla. Jenže to byla teprve chvíle, co si sáhla na dno, a ještě se nedokázala úplně vzpamatovat.  
Zcela vědomě kývla na ten nejlacinější Brumbálův trik - tedy že se musí postarat o Snapea - a celá vděčná za příšeří a trochu klidu se pokoušela v sobě probudit dost odvahy k tomu, aby se přestala schovávat ve chvíli, kdy všichni ostatní možná bojují ten nejdůležitější boj vůbec. Nakonec spíš než odvaha zvítězil pocit povinnosti, špatné svědomí, setrvačnost přesvědčení, že prostě musí... A možná trochu strach, že zůstane sama.
Vstala a upravila si hábit, uhladila vlasy tak, aby jí nespadaly do tváře. S hůlkou v ruce a velice nejasnou představou, co přesně v následující chvíli udělá, chtěla vykročit ke dveřím  - a strnula v úleku, když se začaly otvírat samy od sebe, v chvilkovém dojmu, že to nějak způsobila pouhou myšlenkou. V jasném obdélníku světla se však objevil Draco Malfoy a Hermioně došlo, že se tak intenzivně zabývala sama sebou, že si ani neuvědomila jeho blízkost. Teď tu však byl, mračil se a zmateně přelétal očima po místnůstce.
"Profesore?" řekl velice nejistě. "Grangerová?"M

Minerva McGonagallová zuřila. Škola poslední dobou připomínala blázinec, ačkoliv, měla-li být upřímná, ho vytvářelo podivuhodně málo osob. I kdyby se ale dokázala vyrovnat s tím, že se ve škole odehrál bezmála kolejní převrat v době, kdy zastávala místo zastupující ředitelky, stále by její klid nabourávala skutečnost, že se promoklý Albus Brumbál v červených ponožkách smál jako šílený na celou místnost. Zadali si s ním jen Grey a Millerová, zasáhnutí lechtacím kouzlem, které dosud nikdo nestihl zrušit.
"Albusi. Albusi! Pane řediteli!" nasadila svůj nejpříkřejší tón, kterému se skutečně podařilo proniknout slupkou veselí až k Brumbálovým uším.
"Minervo. Není nádherné vidět děti, které se dokáží spojit pod jednoho vůdce a jít si za svým cílem? Harry má skutečně vůdčího ducha! Gratuluji, můj chlapče, gratuluji..."
Ředitel by patrně pokračoval, ale i on si přes své zarosené brýle všiml Protivy, který vletěl do místnosti s kyblíkem růžové barvy v jedné ruce (jen o malou chvíli později ležel kyblík ve středu hloučku nejmenších, velmi růžových dětí) a Harryho růžovou hůlkou v ruce druhé. Harry vyjekl. "Protivo!" Zmijozelští se začali svorně smát, podpořeni novým výbuchem smíchu ředitele. "Růžová," vydechla Lenka Láskorádová zasněně a Levandule na Harryho pochvalně mrkla. Minerva McGonagalová si odevzdaně pomyslela, že bude mít Harry v Osudném Boji S Voldemortem minimálně zaručenou výhodu překvapení.
Až po pár minutách se zdálo, že se Brumbál dokázal trochu uklidnit. Jednoduchým kouzlem si v místnosti zjednal ticho. "Kolegové - a především studenti, děkuji vám. Takhle dobře jsem se nepobavil alespoň dvacet let. Bohužel nás znovu volají naše povinnosti, a proto se všichni vraťte na své hodiny. Dosud prokleté studenty odčarují jejich vyučující. Poppy, vás potřebuji já. Rozchod!"N

"Draco?" řekla Hermiona, taktéž znejistělá, proč je nemůže v miniaturní místnůstce najít.
"Já jsem tady," odpověděl Draco a Hermiona si uvědomila, že se jí rty mimoděk roztahují do úsměvu.
"No ovšem, zapomněla jsem. Stojím dva kroky před tebou. Ředitel na nás seslal zastírací kouzlo." Bylo to vlastně docela příjemné, že ji nemůže vidět. Nechtěla, aby si všiml, že se na něj dívá s odporem... ne, nedívá. K vlastnímu úžasu si uvědomila, že Draco má v sobě cosi vzdáleně vílího, i když to neuměla pojmenovat. Nebylo to bledou pletí ani jemnými vlasy či úhlednými rysy jeho tváře, spíš jakousi průsvitností, průzračností celého jeho zjevu. Vlastně bylo ohromné štěstí, že ji neviděl, jak tu na něj s otevřenou pusou uhranutě zírá.
"A Snape? Tedy profesor Snape?" dodal Draco rychle, kdyby náhodou byl dotyčný jenom potichu.
"Tedy..." Trochu si odkašlala. "Řekla bych, že se uvedl do spánku živé smrti. Odpovídá to definici, myslím, nikdy jsem nic takového neviděla."
Draco sebou škubl, udělal krok dovnitř a zavřel za sebou dveře. Tím už prakticky vrazil do Snapea. Sklonil se a přejel po něm rukama, v první chvíli sice ucuknul před nepřirozeným chladem těla, ale rychle ten pocit překonal. "Fuj, jak žába. Má jeho kůže našedlou barvu? Má zavřené oči? Tep necítím, hmm...."
"Nemá, má. Draco! Co se tu stalo? Mysleli jsme, že Bradavice napadli smrtijedi."
Draco se napřímil. "Hůř než to," pronesl temně. "Tvoji idiotští kamarádíčci s Potterem v čele došli k názoru, že jsem tě za bílého dne a před zraky všech unesl do sklepení." Zamračil se. "Až zjistím, kdo vyzradil heslo, udělám z něj pět malých Mrzimorů. Ze zmijozelské společenské místnosti je kůlnička na dříví." V Hermioně trochu provinile hrklo. "Můžeš být spokojená," pokračoval ne zrovna příjemným hlasem. "Na záchrannou výpravu za ošklivými Zmijozely vyrazila prakticky celá škola. Strhla se tam docela slušná bitva. Ještě že ti žabaři neznají skutečné kletby."
"Já je zabiju," zaúpěla Hermiona.
"To bys byla moc hodná," zazářil Draco. "Ušetříš mi tak spoustu práce. Pitomci," ulevil si. "Ale víš co?" ušklíbl se spokojeně. "To já jsem sebral Potterovi hůlku. Poté, co mě napadl zezadu, mimochodem."
"Draco!"
"Zklidni, touhle dobou už ji bude mít zpátky, nejspíš. Poslyš, dozvíš se i to, co se nestalo, o tom bude mluvit celá škola nejmíň do konce školního roku. A co teprve až jim za to dá Brumbál vyznamenání," ušklíbl se ne bez hořkosti. "Raději mi řekni, kde jste ho našli?" šťouchnul lehce špičkou nohy do Snapea.M

"Byl ve vílím lese," povzdechla si Hermiona a znovu zdvihla oči k Dracovi. "Chvíli trvalo, než jsme se přemístili dostatečně blízko, a chvíli trvalo dostat ho odtamtud."
"Vílí les," opakoval Malfoy. "Divoké víly? Nevěděl jsem, že v Británii ještě žijí. Otec se je kdysi snažil sehnat, aby trochu poupravily naše pozemky..." Odmlčel se. "Spánek živé smrti. To chvíli potrvá, než ho dostanou zpátky. Určitě ho pošlou k Mungovi..."
"Jak dlouho?" Hermiona konečně byla schopná uvěřit, že je Snape v bezpečí; a v návaznosti dokázala ocenit, že bude několik dní mimo školu. Několik dní nad sebou nebude mít nikoho, kdo by znal každý její krok a kdo by ji neustále kontroloval.
"Pár dní. Pět, možná?" pokrčil Malfoy rameny.
Víc už říct nestihli, neboť se znovu otevřely dveře přístěnku. Brumbál - už zase obutý - pomalu zamžikal na Draca. Aniž by jedinkrát pohlédl směrem k Hermioně a Snapeovi, promluvil vážným hlasem: "Pane Malfoyi, jestli hledáte věci na úklid vaší společenské místnosti, doporučuji využít skříň, která stojí na konci dané chodby. Nebudete to mít tak daleko." Pak se pousmál. "Těší mě, že své povinnosti primuse berete tak vážně. Teď mě prosím omluvte."
Draco s nevěřícným výrazem vycouval ven a dal se na úprk do sklepení.
"Slečno Grangerová, dnes jste prokázala velký kus odvahy. Zbytek dne byste měla strávit odpočinkem a možná byste mohla vysvětlit svým přátelům, kde jste byla, ačkoliv bych vás rád požádal, abyste byla co možná nejvíce diskrétní. Vaši přátelé převrátili hrad vzhůru nohama, když se vás pokoušeli najít a zachránit." Brumbál se laskavě usmál. "Vezmu nyní profesora Snapea za madame Pomfreyovou. Omluvte mě, prosím."
Když z ní Brumbál sejmul zastírací kouzlo, zamířila do severní věže. Nedostala se ale ještě ani ke schodišti, když se vstupní síní rozlehl Harryho jásavý výkřik: "Hermiono!"N

"Harry." Neměla v úmyslu začít jásat, ale ani se nechtěla zamračit tak moc, jak se jí nakonec podařilo. Zjištění, že pocit vílího půvabu se bohužel nevztahuje na všechny kouzelníky mladší dvaceti let, ale pouze na Draca Malfoye, ji také nepotěšilo; i když ano, rychle se to lepšilo. Už byli jenom strašně šerední.
"Kde jsi byla?!" vrhnul se k ní Harry a zprudka ji objal. Uhnout už se jí nepodařilo, nějak to vydržet nakonec ano. "Hledali jsme tě všude..." Harrymu konečně došlo, že odezva není tak nadšená, jak si představoval, a trochu nejistě se stáhl. "Jsi v pořádku?"
"Harry," povzdechla si Hermiona při zjištění, že se na něj prostě nemůže zlobit. "Proč jsi se, prosím tě, nezeptal profesorky McGonagallové? Nebo jsi za ta léta nepostřehl, že je hlavou naší koleje?"
Vůdce studentské revoluce vypadal v té chvíli upřímně překvapeně. "To mě nenapadlo," řekl a pošoupnul si brýle na nose tím svým rozpačitým způsobem, který v Hermioně probouzel všechny její ochranitelské instinkty.
"Nenapadlo. A tak jste zdemolovali Zmijozel. Harry, co kdyby se vám to vymklo z rukou? Co kdyby se někomu něco stalo?"
"Hermiono!" Rozhodil rukama napůl bezradně, napůl nazlobeně. "Zmizela jsi s Malfoyem a nikde jsme tě nemohli najít. Co jsme si měli myslet?"
"Nezmizela jsem s Dracem, ale profesorem Brumbálem."
"Hermiono!" ozvalo se další nadšené zakřičení a vzápětí ji na o poznání mocnější hruď přitisknul i Ron. Hermiona si pomyslela, že všechny ty koblihy jsou už nepatrně vidět i na jiných partiích, než jsou ramena, mírně se mu vymanila a unaveně potřásla hlavou.
"Asi to budete chtít vysvětlit," řekla.
"To budeme," odpověli ti dva unisono.M

Když později seděli v Komnatě nejvyšší potřeby, která jim nabídla tři pohodlná křesla a diskrétní příšeří, přemýšlela Hermiona horečně, co by jim měla říct. Všechno ne - minimálně Draca ani nyní nesmí prozradit, pokud si proti sobě nechce poštvat dva vlivné Zmijozely. Snapea... nepochválí ji, to ne.
"Jak nás otrávila Trelawneyová," začala po prvním šálku čaje opatrně, "propadla jsem se do jiné astrální sféry. Prostě jinam, mimo," vysvětlila Ronovým přemýšlivým vráskám. "Snape se mnou musel provést poměrně náročný obřad, aby mě byl schopen dostat zpět."
"Jaký obřad?"
"Nevím, prostě nějaký obřad. Copak ty by ses Snapea ptal?" Námitku ho nenechala doříct. "Snape pro mě byl jedinou šancí dostat se zpět. A viděli jste přece, jaká tam byla tma..." Dolila si čaj a váhavě pokračovala. "Ten obřad měl ale vedlejší účinky... nezačněte vyšilovat, ano? "
Ron se zakabonil, Harry se ani nehnul.
"Od té doby jsme se Snapem nějakým způsobem propojení. Cítíme směr, kde se ten druhý nalézá, a přesnou polohu, když jsme blízko." Ron vypadal, že brzo vybuchne. "Nevěřil bys, jak praktické je to při lektvarech na mírné podvádění," lišácky na něj Hermiona mrkla.
Harry se zatvářil nedůvěřivě. "To ale pořád nevysvětluje, kde jsi dneska byla," namítl. "I když je to strašné. Určitě to půjde nějak zrušit, kdybychom..."
"Snape se v noci nevrátil ze smrtijedského setkání," přerušila ho Hermiona. "Brumbál mě vzal s sebou, abychom se ho pokusili najít a třeba i zachránit. Vzkázal mi to po Malfoyovi, pamatuješ?"
"To nemyslíš vážně!" vybuchl konečně Ron, vyskočil ze svého křesla a zůstal stát s rukama zaťatýma v pěst.
"Co si o sobě k čertu myslí?!" vypěnil i Harry. "JÁ můžu porazit Voldemorta. NE on a rozhodně NE ty. Teda ne že bys... to. To kvůli té věštbě, vždyť víš."
Hermiona chvíli počkala, než opadnou emoce, a pak se široce usmála. "A tak jsem Snapea zachránila z vílího lesa, kde se uvedl do spánku živé smrti, aby ho neutančily k smrti." Nevšímavá k nedůvěřivým pohledům kluků, konečně si začala vychutnávat svůj oblíbený čaj z marocké máty.N

"Já to nechápu," řekl Harry po několika vteřinách, kdy jeho pohybující se rty naznačovaly, že si snaží srovnat posledních pár vět. "Tak smrtijedi nebo víly? Proč by si Snape neporadil s vílami?"
"Protože je chlap," odpověděl místo Hermiony Ron a zrudly mu uši. "Ale taky to nechápu," dodal. Hermiona si neznatelně povzdechla.
"Vlastně jsme čekali, že ho najdeme na místě smrtijedského setkání - já nevím, zraněného, zajatého, cokoli. Skutečně si nemyslím, že by se profesor Brumbál měl touhu pouštět s Vy-víte-kým do křížku," protočila panenky. Už se z toho všeho zlehčování málem vznesla z křesla. "Kdyby se ukázalo, že jsou tam smrtijedi, přenesli bychom se pryč." Pousmála se na Harryho. "Spokojen? Tvůj oblíbený padouch zůstane jen a jen tobě." Harry se zamračil. "Místo toho jsme se dostali k vílímu lesu. Ne víly, rusalky, přesněji." Ron udělal tiché překvapené óóó a Harry zmateně zamrkal, protože stále nechápal, v čem je ta potíž. "Ani Brumbál si nebyl jist, že tam může vstoupit," pocítila Hermiona náhlou potřebu bránit Snapeovy schopnosti. "A já jsem, jak jste si možná všimli, dívka." Tentokrát zrudnul Harry a Hermiona raději rychle pokračovala: "Tak jsem vešla dovnitř, sebrala ho... a vrátili jsme se zpět." Ve tváři se jí opět objevila výčitka. "Mysleli jsme, že na hrad zatím zaútočili smrtijedi, vzhledem k tomu, co se tu ozývalo a jaké bylo všude pusto."
"To je šílený," chytil se Ron za hlavu. "Kvůli takovému všivákovi jsi riskovala život? Jsi taky šílená. Co tam vůbec dělal?"
"Rone. Snape je na naší straně! Musíme to probírat stále dokola? Nevím, co tam dělal, už jsem ti říkala, že - pamatuješ si snad z Obrany, co je spánek živé smrti? Moc si s námi povídat nemohl."
"Chm. A to ho pořád máš v hlavě? Čteš mu myšlenky?"
Znovu si povzdechla, tentokrát nahlas. "Už jsem řekla, že jenom vím, kde je. Och... tak přece ho převáží k Mungovi. Právě je na cestě k bradavickým hranicím."
Harry vyskočil z křesla a začal přecházet sem a tam. "Ne že bych si od něj rád neudělal prázdniny," zavrčel, "ale tohle se mi nelíbí. Určitě ti to udělal schválně."
"Myslela jsem, že s tím má setrvalé potíže jenom Ron?" začínala se pomalu naštvávat i Hermiona. "Co by tím asi získal? Kromě setrvalého dohledu od Nebelvírky? To ho jistě náramně těší! Buď si jist, že bych mu klidně do smrti štupovala ponožky, abych se odtamtud dostala."
"Něco z toho mít musí, jinak by to nedělal," zaprskal Ron.
"Třeba se prostě choval tak, jak by odpovědný profesor měl!" zaječela Hermiona.
"Hele, klid," zvedl Ron v obraně ruce. "Vlastně to není tak zlý. Myslím, vědět kdykoli, kde je Snape."
"Co tím myslíš?" nutila se Hermiona do klidu.M

"Konečně se přesvědčíme, jestli je Snape opravdu tak loajální, jak tvrdí," vysvětlil Ron. "Vsadím se, že zjistíme, že se po nocích toulá mnohem častěji, než by měl."
"Takže ty si myslíš," upřela na něj Hermiona svoji plnou pozornost, až se Ron začal ošívat, "že budu špehovat člověka, který mě zachránil z nebytí? To si skutečně myslíš, Ronalde Weasley?"
 "Moment, moment... klid. Hermiono, prosím. Rone, zmlkni! HEJ!" Harry počkal, dokud se Ron nepřestal tvářit, že začne křičet, a pokusil se Hermionu zatlačit zpátky do křesla. Nechal toho, když ho sjela pohledem dosahujícím snapeovských kvalit, a rezignovaně rozhodil rukama. "Hermiono, nech nám čas, abychom si na tu představu zvykli, prosím. Rone, jestli tolik chceš špehovat Snapea, půjčím ti Pobertův plánek, ale moc zábavné to nebude. Co si teď zajít za Dobbym na svačinu? Hermiono?"
Naštvaně ho sjela pohledem, protože nemohla vystát, jak se snažil tvářit, že se nic neděje. Harrymu pohasl úsměv. "Pojď, kámo," strčil do něj Ron a vydal se k východu z místnosti, aniž by se jedinkrát podíval na Hermionu.
Zmučeně zajela do polštářů. Tenhle rozhovor nešel ani trochu dobře... Ale copak si opravdu mysleli, že bude ochotná jít proti Snapeovi, který ji má pod dohledem dvacet čtyři hodin denně? Kdyby ještě věděli, z čeho všeho ji podezírá!
Na stolku se před jejíma očima objevily Dobbyho obložené chleby a nová konvička čaje.
Pozitivní na vší té bídě ale bylo, připomněla si znovu, že je Snape na pět dnů pryč. Žádný dozor... Tu knihu by možná mohla schovat v Komnatě, rozhodně to bude bezpečnější než pod polštářem. Levandulin protivný zvyk hledat své ztracené plyšáky po okolních postelích mluvil jen a jen pro.
S vědomím, že je lepší neotálet, se Hermiona ihned vydala do nebelvírských ložnic. Když znovu vstoupila do Komnaty nejvyšší potřeby, došel jí dech: Komnatu osvětlovalo mnoho bílých svic a další nepoužité byly narovnané vedle pentagramů, krucifixů, klecí s černými kuřaty a dalších nesčetných pomůcek pro ta nejhorší vyvolávání, která její kniha obsahovala. Vždyť ale chtěla jen studovat! Nikdy přece nechtěla nic...
Nechtěla.N

PŘEDCHOZÍ     ♦     (NÁSLEDUJÍCÍ)

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Se Zmijozelem v hlavě - 4. evi 26. 07. 2011 - 13:00
RE: Se Zmijozelem v hlavě - 4. nerla 26. 07. 2011 - 13:30
RE: Se Zmijozelem v hlavě - 4. zrzka 27. 07. 2011 - 14:55
RE: Se Zmijozelem v hlavě - 4. nerla 27. 07. 2011 - 23:40
RE: Se Zmijozelem v hlavě - 4. xstepax 03. 08. 2011 - 09:29
RE: Se Zmijozelem v hlavě - 4. nerla 03. 08. 2011 - 10:17
RE: Se Zmijozelem v hlavě - 4. lilalila 18. 08. 2011 - 21:28
RE(2x): Se Zmijozelem v hlavě - 4. mae 18. 08. 2011 - 22:11
RE: Se Zmijozelem v hlavě - 4. elza* 26. 08. 2011 - 16:18
RE: Se Zmijozelem v hlavě - 4. mae 26. 08. 2011 - 20:58
RE: Se Zmijozelem v hlavě - 4. amabell®pise.cz 19. 11. 2013 - 11:49
RE(2x): Se Zmijozelem v hlavě - 4. kvik 19. 11. 2013 - 13:53