Se Zmijozelem v hlavě - 2.

22. červenec 2011 | 00.00 |

Hermiona má tak trochu pocit, že si na ni špatné náhody musely zasednout. Jediné, co ji dosud drží v dobré náladě, je fakt, že se mnoho špatných věcí děje i Dracu Malfoyovi.
Úvod a seznam kapitol najdete ZDE.

"Hned po snídani se vrátím do ložnice a najdu způsob, jak na něj poslat démona!" zuřila Hermiona u snídaně, když se opakovala scéna s dýňovým džusem z předchozího dne. "Parchant jeden!" Ron i Harry zachovávali diskrétní ticho, ale ostatní takové ohledy nebrali a Hermionu jejich pohihňávání dohánělo k šílenství.
"A Hermiono, kvůli čemu jsi vlastně pořád tak ospalá?" zeptala se jí Parvati nevinně.
"Já nejsem... já jsem... já... nespím." Pohihňávání znovu nabralo na síle. "Prostě nespím! Ty chrápeš a Levandule hrozně hlasitě oddychuje! Okenice nejdou pořádně dovřít a lomcuje s nimi vítr! A já jsem přepracovaná a nedokážu usnout, a když usnu, mám noční můry!"
Ron ji poklepal po rameni. "Zajdi si za madame Pomfreyovou, dá ti něco na spaní."
Hermiona odevzdaně přikývla. "Jo, zajdu, jestli se dožiju večera."
Poslední věta nebyla ani zdaleka nadsázkou, protože jestli byla včera Hermiona roztěkaná, dneska měla pocit, jako by ji zdrogovali a opili naráz. Den začínal kouzelnými formulemi, kde Hermiona nebyla s to vyslovit bez zakoktání ani "wingardium leviosa". Hrozně ji navíc udivilo, že zakoktaná verze nevyhodila hrad do vzduchu, a ze samé radosti jí hůlka začala chrlit jiskry, které podpálily Nevillův hábit.
Cítila se jako vítěz, když hodina skončila a tohle byla jediná nehoda, kterou způsobila. Vzápětí přišel i velký pocit zadostiučinění, když během starodávných run ucítila, že Malfoy opouští učebnu věštění z čísel a míří na marodku. Když tam sama musela poté, co při obědě spolkla rybí kost a hned nato vdechla dobře deci limonády, kterou se to pokoušela zapít, Malfoy už tam nebyl.
Na obranu proti černé magii kráčela pomalu, s očima přimhouřenýma, tváří staženou soustředěním a s přesvědčením, že když bude chtít, zvládne to. Bylo jí sedmnáct! Nemohly ji přece natolik rozhodit dvě probdělé noci! O deset minut později mířila znovu na marodku, protože se McKenzie rozhodl přesvědčit, že si skutečně všichni jeho studenti umějí před OVCEmi poradit s bubáky. Utekla ještě včas, dobře si pamětliva výhružek, kterými ji Snape zahrnul při jejím posledním skoroopravdovém výletu do astrálu.
Pevně rozhodnutá strávit na ošetřovně zbytek vyučování, aby se jí nestaly už žádné další nehody, se Hermiona cítila málem spokojeně. Už jen jedny schody a jedna chodba... ne. Když jí Protiva vylil na hlavu kýbl se špinavou mýdlovou vodou, zavrávorala, uklouzla a skutálela se zpátky na úpatí schodiště. Byla si jistá, že jí dneska Merlin skutečně nepřeje.N

Seděla pod schody, mokrá, špinavá a s natrženým pláštěm.

Věci z brašny se rozsypaly po celém schodišti. Po posledních dvou nocích a dnech to nebylo nic, co by se dalo přejít důstojným mlčením. Protože neměla chuť začít brečet a vyvztekat se už dnes bezúspěšně zkoušela, nezbývalo jí nic jiného, než se začít smát. Pád to byl pořádný, takže když s ní zrovna záchvat smíchu hodně pohnul, proložila ho nějakým zajíkavým "au", ale nedokázala přestat, ani když už jí tekly slzy z očí a houf prváků vyděsila tak, že utekli pryč.
Zbytky její důstojnosti - o chvíli později měl chodbou projít snad celý sedmý ročník - patrně zachránil fakt, že prváci běželi za madame Pomfreyovou a ta se ji vydala zachránit.
"Nemáš nic zlomeného?" opatrně k ní klusala ze schodů, zatímco Hermiona si snažila mezi dvěma "he he" přitáhnout alespoň brašnu. "Co se ti stalo?"
"Pro... Pro...Proti..." Vážně to byla jen mýdlová voda?
Samozřejmě, že kolem musel projít Snape. Nesl podnos s lektvary pro ošetřovnu, a když ji viděl sedět na zemi, jenom nespokojeně pohlédl na svůj náklad. "Myslím, že mi madame Pomfreyová zapomněla připsat lektvar proti hysterii."
Hermiona na něj ukázala, aby mu vysvětlila, že je to jeho vina, ale zrovna byla ve fázi, kdy to prostě nešlo. Možná nebyl nejlepší nápad ukazovat an něj prstem a přitom se smát jak šílená.
"Zase další nehoda, slečno Grangerová?"
Tak tohle byla teprve ta pravá ledová sprcha. Protiva se měl ještě hodně co učit. Trochu jí zaskočilo, okamžitě ztichla a odhrnula si promáčené vlasy z obličeje.
"Severusi!" zvolala Poppy káravě. "Promluv Protivovi do duše. Takovéhle kousky už jsou vážně nebezpečné."
Hermiona se snažila na něj pohlédnout zcela bez emocí. Postěžovat si, že se kvůli němu nevyspí - to sotva. Ona tu z nich dvou těžko byla ten, kdo na to měl právo. Nemluvě o tom, co by jí asi poradil. Skoro slyšela něco hodně kousavého o plyšovém medvídkovi.
Snape se jen ušklíbl, důstojně překročil hromádku učebnic a zmizel se svým nákladem na ošetřovně.
"Nemáš nic zlomeného?" mávala chvíli nad Hermionou lékouzelnická hůlka. "Máš štěstí, jenom naraženého. Tak pojď, dáme tě trochu do kupy. Hermiono, ty jsi zase nespala? Pokud by tvé obtíže přetrvávaly..."
Zavrtěla razantně hlavou. Byla si naprosto jistá, že brzy pominou. I Snape přece musel někdy spát! I když tak nevypadal a skoro určitě se dopoval povzbuzujícími dryáky. Byla si skoro jistá, že dnešní noc proběhne zcela standardním způsobem. Otřela si obličej a trocha mýdla se jí tak dostala do očí. "Joj, to pálí!" S pocitem, že je chvíli v bezpečí, se nechala odvést po schodech nahoru a na ošetřovnu. Na trestu u Snapea má být v osm a dřív ji odsud nikdo nedostane.M

"Déjà vu," zasténala Hermiona, když s Dracem scházeli po opačných stranách schodiště k učebně lektvarů. Malfoy nezasténal nic, ale bylo na něm jasně patrné, že mu v tom brání skutečně jen poslední zbytky zmijozelské nesténající pýchy. "Jak se vůbec může starat o vaši kolej, když je pořád pryč?"
Malfoy pohlédl na vlastní znak primuse na prsou. "V případě nepřítomnosti hlavy koleje jej v povinnostech zastoupí primus, kterému pomůžou oba prefekti," zavrčel výňatek z bradavického školního řádu. "Zmijozelové jsou ovšem dostatečně spořádaní, aby zvládli několik večerů bez dozoru."
Hermiona si to uměla představit. Zatímco drhla učebnu lektvarů - protože předchozího dne nedodělali ani polovinu - představovala si, jak Zmijozelové sedí se smrtelně vážnými výrazy v zelených křeslech a osnují úkladné vraždy, které by je dostaly blíže krbu. Přímo u něj stojí jedno s nápisem 'primus', momentálně prázdné, a Zabini se k němu plíží, již ho má na dosah, vztahuje ruku, když tu-
"Grangerová, dávej pozor!" V tu chvíli se Hermioně převrhl kbelík, který na drhnuté lavici dotančil až ke kraji, a voda ohodila závěsy na stěně, dosud uchráněné před fialovou barvou.
"K čertu."
Další chvíli oba pracovali mlčky. Hermiona zrovna přemýšlela, že se Malfoy dokázal poměrně brzy vypořádat s mudlovským způsobem uklízení, když koutkem oka zahlédla, jak se kradmo rozhlédl, jestli ve dveřích nestojí Filch, a potom jemně mávnul hůlkou a cosi zašeptal. Nestalo se nic, pokud mohla Hermiona soudit; jen Draco přestal drhnout a posadil se na jednu z vyčištěných lavic.
"Grangerová. Ta kniha... kdy mi ji plánuješ vrátit?" Podívala se na něj. Šedá pleť, kruhy pod očima, vlasy méně upravené než obvykle. Je možné, že špatně spí nejen kvůli Snapeovi, ale i ze strachu, kdy na něj ukáže prstem s knihou v ruce?
S odpovědí si dala na čas. Byla si jistá, že taková kniha nepůjde zduplikovat, a proto se ji musí naučit nazpaměť, nebo si ji opsat. Jenže na to zase byla moc tlustá, na první i druhou variantu. Musí... Byla moc unavená, než aby se dokázala více zabývat jakoukoliv knihou. Potřebovala více času!
"Na co ji potřebuješ, Draco? Chceš do školy přivolat démony?"N

"Pokud by si poradili s tímhle..." ušklíbl se. "Jistě pochopíš, že cenná kniha z osobního vlastnictví rodu Malfoyů se necítí dobře v rukou, ehm, kouzelníka mudlovského původu. Úplně cítím, jak ta kniha trpí. Možná se z ní ze samého stresu vysype polovina písmen a vyblednou obrázky."
"To je od tebe tak milé, Draco," vykulila na něj oči. "Tvá péče o dobro nebohé knihy mě dojímá. Slibuji, že jí před spaním budu číst pohádky o samých čistokrevných kouzelníčcích a vyprávět jí, co jsi celý den dělal."
"Grangerová. Co s ní děláš ty? Chceš snad do školy přivolat démony?" vrátil jí její otázku.
"Ne, děkuji za optání. Sám jsi mi řekl o tom, co mohou způsobit moje vlasy v astrálu. O takových věcech se v Úvodu do sfér od Branberové nedočteš. Natož o tom, čím mohou být nebezpeční bubáci. Chápeš? Chci vědět, na co si dát pozor. Žádná další nepříjemná překvapení a vysvětlení až potom, co jsem v průšvihu." Samotné jí to znělo velmi věrohodně. No moment, to přece bylo věrohodné. Přesně takové a ne jiné byly její zájmy.
"A na to potřebuješ necenzurovanou verzi Oscuro Insegnanta?"
"Beru, co je po ruce," odvětla briskně a přenesla si kbelík k další lavici.
"Takže mi ji nevrátíš," zamračil se.
"Draco, prosím," změnila lehce taktiku a prostě se na něj usmála. "Ještě pár dní. Pokud by ti měl otec dělat potíže, máš ji zpátky co by dup, slibuji."
"Jestli něco provedeš," nadechl se, "a praskne, že tu knihu máš ode mě - "
"Tak si jistě vymyslíš něco, co tě dokonale zbaví podezření, to bych se nebála." Hermiona si náhle uvědomila, že má skvělou náladu. Nějak se jí podařilo se uklidnit a byla si jistá, že přes Snapeovu vzdálenou nepřítomnost bude konečně normálně spát. Také si potvrdila, že Draco vůči ní nemá žádnou páku, kterou by z ní tu knihu vymámil. Jistě, mohl by vyhrožovat Snapem nebo Brumbálem, ale to by znamenalo se s ní rozloučit definitivně. Rozhodně nehodlala plýtvat na Draca soucitem. Ostatně, pár dní, co to je!
"A vůbec," uzavřela okruh svých myšlenek, "drbej, nebo tu budeme do Vánoc."M

Usínání vlastně bylo docela jednoduché. Stačilo se prostě přesvědčit, že vám na někom, kdo celou noc brázdí Británii, vraždí mudly a trpí pod bezcitným despotickým tyranem, skutečně nezáleží, že extrémně zakázanou knihu, kterou důmyslně schováváte pod polštářem, nikdo nenajde, a že pokud neusnete, další den umřete při smrtelné nehodě, kterou způsobí okololetící moucha. Jak prosté.
Ráno sice přišlo dřív, než by Hermiona chtěla, ale dokázala se trefit nohama do bot a projít rámem dveří bez nárazu, takže byla velmi spokojená. Cítila, že i Draco míří do Velké síně na jídlo, asi se taky dokázal konečně vyspat; jen Snape byl pořád daleko mimo hrad. O důvod víc mít dobrou náladu - třeba ho roztrhal hlídací pes nějaké nebohé oběti Voldemortových hrátek?
Když Hermiona dokázala levou rukou chytit dopis, který jí přinesla sova, a pravou neupustit namazaný toast, vrhla vítězný pohled po svých spolužácích. "Zdá se, že ses dobře vyspala?" hodnotil to Ron s úsměvem.
"To budeme potřebovat, jde sem Malfoy," dodal Harry s pohledem upřeným ke zmijozelskému stolu. Hermiona to věděla, cítila to; jen opravdu chtěla dojíst svoji snídani, když si byla konečně jistá, že se jí přitom nestane nějaká hodně ošklivá nehoda.
"Klid, Pottere," štěkl Malfoy modifikované přání dobrého jitra. "Grangerová. Potřebuju s tebou mluvit."
"Takhle s Hermionou mluvit nebudeš!" napolo se zvedl Ron. Draca převyšoval skoro o hlavu.
Hermiona dopila svoji kávu a konečně se ohlídla. "To bude dobrý, Rone. Dojím si toast a půjdu."
"Grangerová!"
Hermiona zavrtěla hlavou. Celý Nebelvír teď zíral na jejich čtveřici. Smutně se podívala na zbytky svojí snídaně a vstala. "Jen kvůli podpoře mezikolejní spolupráce, Draco."
Došli do prázdné učebny, kterou Draco zabezpečil kouzlem proti odposlechu. "Nevrátil se," vyhrkl. "Pořád je tam, už kolik hodin." Rukou naznačil směr.
"Třeba je to normální?" nadhodila Hermiona. Zdaleka o Snapea neměla takovou starost jako jeho kmotřenec.
"To určitě není. Za chvíli máme lektvary - a ty si snad pamatuješ, že by někdy chyběl?" Zmlknul, ale oči byly výmluvné až až. Hermiona nereagovala. "Grangerová, musíš za Brumbálem!"
"Proč tam nejdeš ty?" vyjela na něj vztekle. "Poté, co nás nechal zamořit učebnu a zadal nám tresty za to, že jsme se kvůli němu nevyspali, mám jít něco vysvětlovat Brumbálovi? Snape Brumbálovi tvrdil, že se začnu zabývat černou magií! Skutečně tam mám jít já? Proč?"
 Malfoy na ni zíral s otevřenými ústy. "No... Brumbál neví o mém poutu," odpověděl váhavě. "Snape se bál, že by to chtěl zneužít v boji proti Pánovi zla."
Hermiona dosedla na židli a složila hlavu do dlaní. "Nenávidím Trelawneyovou!" zasténala. Draco chápavě přikývnul.N

"Třešňové pralinky," odříkávala už za chvíli heslo do Brumbálovy pracovny. Malá výhoda pro primusku - poslední, na co měla náladu, bylo dohadovat se s tupým chrličem. Cesta k ředitelně a po schodech vzhůru jí stačila k tomu, aby se začala cítit strašlivě hloupě. Dobře, Snape se k ní nechoval zrovna jako gentleman ze staré školy. Ale zachránil jí život, pokaždé se přihnal tak rychle, jak to jenom šlo, vědomě si uvázal na krk jejich spojení, snažil se ji varovat před nebezpečím černé magie, i když tam byl zrovna úplně vedle, ale dělal to, co pro ni bylo nejlepší... na co si vzpomněla, tam vítězil její zájem před jeho. A ona si sedí nad toustem, i když se Snape poprvé nevrátil včas od Vy-víte-koho; pokud samozřejmě zrovna tam byl, protože toho se mohli jen dohadovat. Rozhodně se muselo něco stát, protože Snape meškající vyučování, to bylo něco nemyslitelného. Bylo samozřejmě fajn vědět, že je naživu, ale být naživu může znamenat stát jenom krok od smrti.
Nejlepší bylo snažit se nad tím moc nepřemýšlet. Fantazie jí nabízela obrazy, ze kterých se jí chtělo brečet, a nijak nefungovalo utěšovat se představou, že se někde zapovídal s kamarádem ze školy.
"Pane řediteli," zaklepala rozpačitě. Brumbál k ní zvedl hlavu od pergamenu, na který právě cosi rychle spisoval, a stín obav v jeho očích ji víc než cokoli jiného přesvědčil, že situace je vážná.
"Promiňte, slečno Grangerová, nemám momentálně čas. Můžete přijít později?" řekl zdvořile, ale rázně a už už cítila, že jí schody začínají ujíždět pod nohama ve snaze vyšoupnout ji zpět na chodbu.
"Jsem tu kvůli profesoru Snapeovi," vyrazila ze sebe proto rychleji, než se jí zavřou dveře před nosem. 
"Jistě, hodina bude suplovaná, nemusíte mít obavy, že o ni přijdete..."
"Ale já vím, kde je!" skoro vykřikla, nazlobená, že jí obvykle vstřícný Brumbál nenaslouchá. Jako by měla sklony obtěžovat zbytečnostmi! Teď už jí ovšem patřila celá jeho pozornost. Brk mu vypadl z ruky a na pergamenu se rozlila modrá inkoustová kaluž.
"Co říkáte?"
"To naše spojení. Mohla bych ho najít, znám směr, stačí se přiblížit..." Hlas jí odezněl do ztracena, když si uvědomila, jak Brumbálovi potemněl pohled. 
"Takže vaše spojení stále trvá," konstatoval a náhlý nedostatek obvyklé vševědoucnosti Hermionu dokonale vykolejil.
"No... ano?" řekla nejistě. "Měla jsem za to, že vás profesor informoval," neváhala to hodit na nepřítomného Snapea. Jako by byl čas se zabývat takovými detaily! V náhlém dojmu, že se jim nedostává času, skoro vykřikla: "Vždyť je to teď jedno! Něco se stalo. Musíme ho najít."
Brumbál vstal a začal přecházet po pracovně. "Informoval mě nedostatečně," konstatoval. "Co všechno cítíte? A prosím tentokrát celou pravdu, slečno Grangerová." I jasně modré oči se uměly podívat velmi tvrdě, jak si mohla Hermiona ověřit. Zřejmě jí nezapomněl onu nejasnou výpověď, která se zdála napovídat, že ta dočasná záležitost se spojením už skončila... ale ona nelhala, že? Není nic, co by jí mohl vytknout. 
"Není toho mnoho," začala okamžitě mluvit a mimoděk si pomáhala rukama, až jí hábit povlával kolem těla. "Jenom vím, že je naživu, tedy alespoň předpokládám, že by to zmizelo, kdyby zemřel?" Brumbál přikývl. "Také vnímám, kde je. Takhle na dálku jenom přibližně, ale ve škole vím vždycky přesně, kde se nachází." Neprozradit Draca! Bylo těžké mluvit v jednotném čísle, když o tomhle uvažovala vždycky v rámci jich obou. "Nic víc. Můžu ho ale najít, stačí jít po tom - ech, vědění." Brumbálův pohled trochu změkl. Čeho se obával, že má v přímém přenosu schůzky smrtijedů? Ještě to tak.
Bylo vidět, že ředitel nad něčím usilovně uvažuje. "Byla byste schopná označit na mapě jeho polohu?"
Zavrtěla hlavou. "Ne na takhle velkou vzdálenost. Vím jenom, že je směrem na..." Trochu zaváhala a ukázala rukou. "Asi severovýchod. A že - hmm." Netrpělivě se zamračila. Nevěděla honem, jak to pojmenovat. "Dál, než bych snadno došla. Promiňte, nemám to nijak prozkoumané. V čem je potíž? Můžu vás tam zavést."
"To je právě ta potíž," pousmál se Brumbál nevesele. "Nemohu s sebou vzít studentku a vystavit ji tak možnému nebezpečí."
Hermiona polkla. "Já přece vím, co je profesor Snape zač," řekla tiše. "Vím, co nás tam možná čeká."M

Brumbál se na ni zkoumavě zadíval. Hermiona tušila, že zvažuje, zda ji opravdu může vzít s sebou. Oba věděli, že je Severus Snape důležitější než Hermiona Grangerová - z hlediska války, všeobecné užitečnosti a vyššího dobra.
"Už jste se někdy přemisťovala, slečno Grangerová?"
 Hranice byla prolomena. Věří mi, nebo jsem skutečně nedůležitá, uvědomila si Hermiona.
"Jenom sebe, pane. Nedokážu přemístit nás oba."
"Nevadí. Jestli jste opravdu pevně rozhodnutá, věci to velmi usnadní. Sejdeme se za deset minut ve vstupní síni." Posunul si brýle po nose a usmál se. "Jsem na vás hrdý, slečno Grangerová."
Prázdným hradem proběhla do nebelvírské společenské místnosti. Jen krátkou chvíli zauvažovala, že by klukům nechala alespoň vzkaz; pak se ale rozběhla pro nepromokavý plášť a k východu z hradu, protože jí nestačil čas. Ředitel tam už čekal, nezvykle střízlivě oblečený do šedého cestovního pláště. Na schodišti čekala i profesorka McGonagallová, upírající na Hermionu vážný, možná trochu smutný pohled. "Hodně štěstí," popřála oběma, než se otočila a zmizela z dohledu.
K hranicím školních pozemků kráčeli mlčky. Teprve ve chvíli, kdy ředitel podal Hermioně svoji paži, aby se mohli asistovaně přemístit, přerušila ticho otázka na směr a vzdálenost a stejně tak strohá odpověď.
Objevili se uprostřed louky bičované provazy deště. "Ještě kus," informovala okamžitě Hermiona a mávla rukou dál na severovýchod. "Poloviční vzdálenost?"
Poskočili dál, přímo doprostřed mudlovského městečka. Na náměstí kromě stánkařů mnoho lidí nebylo, neboť počasí zůstalo lezavé, byť již jenom poprchávalo, ale všichni, kdo byli v dohledu, teď zírali s otevřenými ústy na dvojici, která se zhmotnila z čistého vzduchu. "Zavřete oči a zacpěte si uši," instruoval Brumbál šeptem Hermionu, a když tak učinila, vyndal hůlku. "Obliviate maxima!" Ve tvářích lidí se usadil zmatený výraz. Brumbál s Hermionou popošli dál a Hermiona ukázala směr trochu zpátky a trochu do strany. "Už to není tak daleko... Jak daleko jsme se vlastně přemístili od školy?"
"Asi sto mil. Tušíte už bližší polohu, slečno?"
Zavrtěla hlavou. "Zkuste se vrátit o patnáct mil, přibližně."
Objevili se uprostřed lesa. Pokroucené větve nad hlavou, temná, dusivá atmosféra po vytrvalém dešti, chlad zalézal pod kůži. Místo, kde by Smrtijedi mohli páchat ta nejhorší zvěrstva... Pochmurné zakukání se ozvalo jen krátce, jako by odměřovalo poslední minuty života. "Sem bych tak chtěla na dovolenou," zabručela Hermiona a ukázala rukou nový směr. "Tam. Už je to nedaleko... Zkuste jednu míli."
Poskakovali dál a postupně zužovali místo hledání. Pršet přestalo úplně, mraky se protrhaly, cestu si k nim našlo několik prvních slunečních paprsků.
"Profesor Snape je támhle, cítím ho úplně jasně." Hermiona se ořásla, když si uvědomila, co to znamená. Možná se za chvíli postaví Voldemortovi. Tady, uprostřed ničeho; bez rozloučení s přáteli a bez Harryho, který jediný má šanci v tomto souboji zvítězit.N

PŘEDCHOZÍ     ♦     NÁSLEDUJÍCÍ

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Se Zmijozelem v hlavě - 2. evi 23. 07. 2011 - 02:02
RE: Se Zmijozelem v hlavě - 2. nerla 23. 07. 2011 - 10:35
RE: Se Zmijozelem v hlavě - 2. xstepax 03. 08. 2011 - 09:22
RE: Se Zmijozelem v hlavě - 2. nerla 03. 08. 2011 - 10:15
RE: Se Zmijozelem v hlavě - 2. elza* 26. 08. 2011 - 15:27
RE: Se Zmijozelem v hlavě - 2. mae 26. 08. 2011 - 15:48